soukroma komentáře u knih
Výborné: velmi stručný, zajímavý a lákavý deníček z mnoha exotických destinací a samozřejmě moře a jachtaření. Nevím, jestli bych se na takovou (dohromady celkem šestiletou) cestu kolem světa sama pustila, ale je úžasné, že už i od nás se s "trochou" peněz a času dá něco takového uskutečnit, prakticky bez omezení (jedinou nutnou podmínkou, zcela zásadní a ne zrovna jednoduše splnitelnou, je ovšem mimořádně spolehlivý, schopný a odolný parťák). Není to idyla, je to spíš dřina, ale stojí to za to - při tak dlouhé cestě je to právě cesta (život na cestě), která je cíl (a pak se stejně každý těší domů...). Prověří všechny stránky charakteru i fyzična. A přinese tolik zážitků, že bez dobrého deníku by z toho měl každý pořádný zmatek.
Velmi se mi líbila střízlivost vyprávění, žádné stesky, jen občas zmínka záludností a nepříjemností, které se autorské dvojici přihodily (ale všechno přežili a to je hlavní), ani žádné sentimentální lakování všeho cizího na růžovo.
Kniha je moc pěkně udělaná, s plno fotografiemi přímo u příslušného textu, takže nepotřebují žádné (místo na) další popisky. Každá pasáž je taky vymezena časem a délkou (ovšem pár různě dlouhých časových mezer tam je, není to úplně spojité - netuším proč).
Někde je to možná až moc stručné, např. jsem nepochopila, zda Sail Indonesia (úžasná dlouhá pasáž, přímo kaskáda nejrůznějších aktivit a míst a zážitků) je/byl nějaký (ne)placený program pro jachtaře jako propagace cestovního ruchu (jedná se o rok 2013).
Plně souhlasím s komentářem [broskev28] - knihu jsem četla dávno před tím, než jsem se dostala sem a začala psát komentáře (tak proto ;-). Pamatuji si, že byla koupena bez nějakých očekávání, dokonce snad za pár babek ve slevě, ale nesmírně mne překvapila skvělým příběhem a spoustou zajímavostí z Finska a Ameriky popisované doby.
Kdyby to byl román, bylo by to napínavé, zajímavé a smutné čtení. Ale není to román. Je to vyprávění z pohledu naší (nedávné) doby na oblast (pod vládou španělských Habsburků, tehdy ještě Filipa II.), již zmizelou vesnici v Pádské nížině ("placatině"), dobu, náboženství a temno let 1590-1610, doby dávno před vznikem jednotného "národa" a sjednocené Itálie. První polovina vyprávění je velice zajímavá - rýžoviště (netušila jsem, že, kde a jak se v Evropě v té době rýže pěstovala) a rýžaři (evropští otroci), taky bourci morušoví (pěstovaní v kostele; epizoda mne zaujala u později situované Madoně z hor), náboženství a vliv vládnoucího rodu (tedy tehdy rozdrobené španělské říše, nad níž slunce nezapadalo). Druhá půle je už hodně o stupňující se katolické tvrdosti a blížícím se procesu s Antonií jako čarodejnicí. Smutné poslední kapitoly včetně mučení jsem raději přeskočila.
Není to román, ale spíš zbeletrizovaná odborná publikace (typické dlouhatánské odstavce, spousta proloženého textu), s mnoha citáty a občasným vstupem autora ze své pozice pisatele a nadhledem skoro 400 uplynulých let. S ohledem na tento přístup a styl bych uvítala autorových vstupů více, aby jako Ital pomohl cizozemcům pochopit rozvoj budoucí Itálie, zrod moderního národa, včetně jazyka.
Čtivé to je, ale román by byl výrazně průraznější. 75%
"V sedmnáctém století se každý staral sám o sebe a o své záležitosti, a od toho, aby se staral o všechny, tu byl Pánbůh, tehdejší soudy měly jiné věci na práci."
Po velmi ženském čtení jsem si rovnou dala bez debat mužské čtení - z napoleonského tažení na Moskvu. Ale ono to ani tak o hrůze samotné války nebylo (byť hrůz bylo nepočítaně). Vše začíná vyhlášeným duelem mezi dvěma zcela odlišnými příslušníky Velké armády: na jedné straně kapitánem, litevským aristokratem, příslušníkem jezdectva, lehké kavalérie (švališérem) a na straně druhé poručíkem, rusínskou nickou, synem popa, kurýrem vrchního štábu. K pravému duelu nedošlo, ale duel mezi těmi dvěma, mezi jejich názory na svět i sebe sama, zejména v okamžiku dezerce a následného útěku hrozivě rozlehlým mrazivým Ruskem zpod Moskvy směrem na Litvu, se rozehrával v každém okamžiku, často s překvapivým rozuzlením (hrabě se nezapřel - ve vznešenosti, která měla stále tendenci nabývat vrchu nad pragmatičnosti a nutností přežít). Vynikající psychologie, na pozadí utrpení a boje všemi prostředky proti vysílení, hladu a zimě (na pozadí připomenuta mnohá jiná napoleonská evropská tažení). Konec mne už zas tak neoslovil - nositel národní legendy.
Střídmá délka, výborný jazyk, čtivé, napínavé i k zamyšlení.
Něco o válce a vojácích tělem a duší (přehnané?, možná ani ne):
"Lamontovým světem byly, jak známo, války. Věk a zkušenosti mu sice napovídaly, že kromě válek existují ještě jiné projevy lidské existence, že léta válek rozdělují jalová léta míru, že války mají své protivníky i mezi ctnostnými, byť nebezpečně bloudícími lidmi, leč v jeho dlouhém životě se nestalo nic, co by jej přinutilo přehodnotit prvenství, které přisuzoval moci, násilí a krajnosti.
Odvahu a čest vnímal jako absolutní, neobtěžkával Boží ramena břemenem, které by mohlo přesáhnout Boží možnosti, i kdyby jen z toho důvodu, že znal vlastní. Jeho možnosti jsou značné, ale byla by nadsázka, kdyby trval na tom, že jsou neomezené.
Generálovy modlitby proto nebyly prosbami, pouze připomínkou, že se vzájemných závazků on, voják, zbavil svědomitěji. Čím byl starší, tím silnější v něm bylo převědčení, že udělal více pro Boha než Bůh pro něj, že Bůh je jeho dlužníkem, na což ve všech svých nesčetných činnostech neráčí pamatovat.
Generálovy pokorné prosby tedy nikdy pokorné nebyly a v suchopárných vzýváních Boha vždy tkvěla stopa hrozby.
S Lamontem je třeba být zadobře - tak znělo jeho krédo."
"Ve válce se stává všechno, především smrt. Ta je výsledkem chyby. Matkou chyby bývá únava, únava se připisuje lidské nedokonalosti. Na nedokonalost je každý krátký."
A něco všeobecně platného:
"V každém dřímá pitomec. Fabulátor, mýtoman, snílek a pitomec: Vtip je v tom, jak rychle se člověk vrátí k tomu, co je možné a pravděpodobné."
Chtěla jsem si užít osvědčeného autora, ale neuvědomila jsem si, že obsahem mne to zrovna asi moc nepotěší, v současné době koronavirové. Sice to nebylo o žádné epidemii ani virech, ale zato jinak děsivé, když každou chvíli někdo prostě během pár minut vykrvácel, děti nevyjímaje. Nemocniční laboratorní biochemik zde fungoval jako amatérský pátrač, a díky němu se dospělo k nečekané, hrůzné, až mrazivě současné kombinaci příčin a zločinců z vyšších vrstev s "vyhraněnými zájmy."
Tohle bude jedna z prvních autorových knih (z 80. let), takže ač čtivý, trochu sušší málo emotivní styl (romantika ano, ale úmrtí včetně dětských, dokonce v rodině, vyvolávalo jen pramálo čehokoli). A ten závěrečný koktejl odporností těch nahoře mne taky moc neoslovil. Vcelku tedy tentokrát pouhých 70%.
Bonusem bylo skvělé přiblížení edinburských ulic a uliček a kopců a skal a nekonečných šplíchanců deště a dujících vichrů, občas proložených mlhou (a to vše hlavní hrdina "pokořoval", spíše prorážel, na své svižné jednostopé Hondě) - holt pravá skotská zima.
Píše to komik, ale to neznamená, že čtenáře míní rozesmívat prvoplánově v každé druhé větě. Spousta vtipných postřehů je totiž podložena nebo doplněna i o přesná fakta, statistiky a analýzy, nad kterými nezbývá, než se zamýšlet (byť je to z principu hooodně norské). Dlouhý teoretický úvod o "návratu k přírodě" (přesněji do hor) následuje několik empirických výprav a jejich analýza. Je to trošku dlouhé, ale málokdy nudné.
Některé věci mne dostaly, jako "nejlepší výhled je z hotelu Oslo Plaza" nebo že "Dánové jsou opakovaně vyhlašováni za nejšťastnější lidi světa, ale s horami to nemůže souviset - země jako placka, takže nejvýše průměrný Dán vyleze na barovou stoličku"...
Není to humoristická kniha, ani cestopis, přesto si obého čtenář užije až až.
To bylo hrozné: jen pro místo děje, které mi připomnělo moji úžasnou životní etapu v Sophia Antipolis (Biot, Valbonne, Juan-les-Pins, Antibes, Villeneuve-Loubet, Cagnes-sur-Mer; ale ani tak lokality vylíčené autorem nejsou takové, abych přidala hvězdičku), jsem to nakonec prolétla do konce. Afektované, s příliš mnoha poskoky v minulosti, nevýznamnými odbočkami a zbytečnými výplněmi (citáty v úvodu kapitol byly nakonec to nejlepší, méně mne uchvátily odkazy na dobové filmy, knihy, hudbu mládeže 90. let...), divné postavy, vztahy a zápletky. Odtržený začátek s bezvýznamnou postavou a podivný konec ohledně "hlavní hrdinky" zkázu dokonaly.
Dělá to na mne dojem, že se autor tak pohroužil do vzpomínek na svá mladá léta tamtéž tak, že na čtenáře - a zejména na dobrý příběh - prakticky zapomněl. A pokud to tak je, tak s ohledem na podivné rodinné vztahy na tom nebyl/není nejlépe, což ostatně dokládá ten nejděsivější citát - od Hervé Bazina o rodinném krbu (který nehodlám ocitovat).
Musso mne uchvátil prvními knihami, které u nás vyšly a které MOTTO odmítá kdekoli uvádět jako tvorbu autorovu, stejně jako je asi nemíní vydat znovu - snad pro ten velký zájem... Ty poslední kousky jsou pro mne skoro nestravitelné (růžová knihovna?), opravdu jen díky zvoleným místům děje je někdy přelouskám (Byt v Paříži).
Deset let stará detektivka, ale psaná nesmírně pomalým a nezáživným stylem. Přestože jsou v ní tak zajímavá témata jako hudba a hudebníci 18./19. století, výrobci houslí, klenotníci a aukční síně starožitných vzácných kousků, historie kolem Bonapartových sourozenců a průřez severem Itálie, Cremonou počínaje, měla jsem problém kvůli nudě ji vůbec dočíst. Velká škoda, ale věřím, že houslistům a milovníkům Paganiniho by se mohla líbit o poznání víc. Ovšem množství překlepů a zcela ignorantský přístup k interpunkci se nebude líbit nikomu.
Vidím, že Nesvaté trojici jsem uštědřila plný počet hvězd, ale bez komentáře si už vůbec nevybavuji, o čem to bylo. Tady to bude slabý průměr. Chybělo mj. rozlišení, co je fakt a co fikce ohledně Paganiniho života a zajímavého klenotu.
Krátké, nenáročné, jednoduché, slaboučké - srovnání s Agathou je vskutku urážlivé (jen snad že čmuchají ženské a na venkově). Takhle by to nenapsala v době děje (počátek dvacátého století) ani "viktoriánská" začínající spisovatelka. A humoru se dopídit taky moc nedá...
Stručné, syrové a poněkud zmatečné putování autora v dopisech zasílaných z Hamburku (až léta po všech zážitcích) do českých novin - zajímavé je, kdo se nakonec dopisů pro vydání ujal a jak vůbec veřejnost polárníka a jeho vyprávění přijímala.
Velmi zajímavé fotografie.
Rozhodně je lepší přečíst obsažnější, ale mnohem čtivější a výrazně méně zmatečné pozdější převyprávění: Třicet let na zlatém severu .
Rozmáchlý dobrodružně-romantický román (Legenda o zloději) z konce 16. století: trochu i rytířský, neb v jedné části se hlavní hrdina potýká s uměním meče. Je v něm všechno, skoro až moc (600 stran) - pěkné představení bohaté Sevilly, hlavně podsvětí a běžného života, ale také života galejníků. Autor použil hned několik zajímavých skutečných osob (lékař, lékařka), ale i dle jeho doslovu si je příliš přizpůsobil svým potřebám, vymyslel a dovyprávěl jejich příběhy až změnil jejich charakatery, takže nic ze zachyceného nelze brát vážně, jako skutečnost.
A nejméně ze všeho vazbu Cervantese a Shakespeara, včetně přítomnosti druhého právě ve Španělsku (viz třeba "Cervantes y Shakespeare: ni se conocieron, ni se copiaron, ni murieron el mismo día", deník El País), takže je to trochu škoda promarněné šance na pěkný historický román.
Čtivé to ale je, i když určitě je autor lepší vypravěč detektivek.
Originální, čtivé, napínavé: velmi zajímavý případ operující s magickými čtverci a hebrejskými čísly/písmeny, ošklivými vraždami a ještě odpornějšími pachateli, v kulisách nám téměř neznámých - tehdy polský Lvov, samozřejmě plný Ukrajinců, 30. let minulého století, s rostoucím národnostním hnutím a potíráním židů.
Vyhozený komisař z masa a kostí, však taky nejen jeho kůže dostala pořádně na frak, ciferník měl porozbíjený až hanba. Má své mouchy a ne zcela správné postupy, ale je taky vědátor - filolog (hebreista) a matematik, takže vše odpuštěno.
Jakkoli se mi zápletka celkem vzato nelíbila, těch odporností bylo až moc a ještě ten ulítlý závěr, kniha se moc dobře četla a v záplavě stejných moderních detektivek tahle rozhodně vybočuje, vším (i střídmou délkou). 90%
"Čísla jsou v mysli zakořeněna nejhlouběji a člověk může měnit jazyky, ovládnout je až neuvěřitelně dokonale, může být nadaný polyglot, avšak počítat bude výhradně a vždycky ve svém mateřském jazyce." /zajímavé, třeba ověřit/
Zajímavý a postupně pořádně ponurý pohled na meziválečnou dobu v Německu a Švédsku: děj se odehrává mezi jarem 1918 a létem 1939 a týká se všech tří bratrů a jejich rodin, přičemž se v první řadě řeší politika (zpočátku hlavně levicová a revolucionářská, což obstarávají ženy!), v druhé řadě obchod (trochu zase stavby, ale málo), v třetí řadě umění (málo), a nakonec jde všem už až o život, aniž by to vůbec čekali a předvídali.
Po Stavitelích mostů nejlepší čtení v sérii (z toho, co jsem přečetla), ale pořád jsem s autorem trochu na štíru - svá témata jakoby kouskuje, nedokáže je rozehrát najednou, ani v kontextu rodiny, a udržet mou pozornost, takže mě některé kapitoly baví, jiné nikoliv. Není to plynulé čtení. 75%
"Nejdřív žrádlo, pak morálka." (zní to hrozně, ale je to prostě tak, a kdo třeba popisuje sám sebe v krušných dobách jinak, se svatozáří je rozhodně nedůvěryhodný)
Pozn.: informace o celé sérii tady ale nějak pokulhávají, jednak se jmenuje jinak - Velké století - a ne jménem autora, jednak tu obsahuje hned dva třetí díly a jeden pozdější zase chybí... Tolik podivných a provázaných chyb si jako běžný uživatel tedy netroufám opravovat, protože to vyžaduje dost radikální změny.
Jako u všech knížek sebraných lidových moudrostí a příběhů i zde se lze dočíst leccos zajímavého - mnohé je nám povědomé, méně v tom nalezneme nějaké exotické vysloveně africké náměty.
V deseti tématických okruzích nechybí oddíl O jídle:
"Slova jsou sladká, ale jídlo nenahradí."
O autorovi slyším prvně, na záložce jsou na něj pěné ódy, tak jsem čekala nějakého mně utajeného Bonda (osvědčená kombinace vtip, politika, akce a ženy), ale to se vskutku nekonalo. Kratičké, ale ani tak nezdoláno pro totální nezájem ani o hlavní postavu, ani její misi.
Snad jen ta Albánie mohla být zajímavá, ovšem kdo mohl o dění tam něco tušit v roce 1965, kdy se děj koná, možná tak ještě před válkou se tam snad dalo dostat. Autor navíc přidal po miléniu, tedy po 35 letech, ještě aktuální obal (podivnou novou předmluvu a konec), a to se o téhle všemu se vymykající zemi v nové éře také ještě skoro nic nevědělo... Celý styl a obsah mne tedy odradil, rozhodně nic dalšího od autora zkoušet nebudu.
Ale motto, prý albánské přísloví, je vskutku trefné: klíčů k peklu netřeba, když má dveře stále otevřené.
Moc nezaujalo, vyjma Šachové novely, tedy výrazně nejmladší ze zařazených povídek - druhoválečná, výborná. Ani Amok na mě nijak nezapůsobil, o ostatních nemluvě. Různé pohledy na nemoc, smrt, sebevraždu, depresi, trochu občas střižené dobou koloniální a transatlantickou parníkovou dopravou.
Dost mne naštvalo, že ani Odeon, v této edici klasiků, nemá na korektora, schopného korektora...
Známá právnička se podělila o popis svého dosavadního životaběhu a s vervou sobě vlastní vytvořila docela zajímavou okomentovanou sbírku svých nejrůznějších kauz domácích i zahraničních, s nimiž měla co do činění. Docela zajímavý pohled na naši nedávnou minulost, pár zajímavostí zcela mimo advokacii a pár zajímavostí ze života advokáta (i jeho klientů).
Autorka z toho svého vyprávění očekávaně vychází jako hvězda - nejen svým brilantním mozkem, ale i vzhledem, pravidelně omračujícím protivníky v soudních síních. A to jí nebrání kritizovat adresně kdekoho, od soudkyň po naše i mezinárodní organizace.
Pěkný cestopis o malých a velmi různorodých ostrovech jednoho souostroví (starodávně předostroví jako protiklad k Azorům a Kanárům). Jakkoli se na první pohled zdají ostrovy stejné, nebo aspoň velmi podobné, jejich historie, "majitelé", související jazyky, architektura a kultura, i současné postavení (samostatná či příjemně závislá území) je mezi sebou velmi odlišuje. Přesto si myslím, že kdo je navštíví třeba na jedné zámořské okružní plavbě, nedokáže je asi pořádně rozeznat (přírodní scenérie a všudypřítomné Karibské moře se zas tak moc lišit nemůže).
Zajímavé povídání i fotografie, kniha dobře doplňuje různé dílčí TV dokumenty soustřeďující se na jednotlivé ostrovy. Autor prošel/projel snad všechny křížem krážem, takže podrobnější popis (historie, současnosti, zajímavostí, architektury i lidí) asi nenajdete, vždyť poctivě navštěvoval botanické zahrady, muzea, knihovny a pátral i v dalších zdrojích (ale překvapuje mne, že by se pořád nevědělo, kde se narodila Josefína - Sv. Lucie nebo Martinik?). Jenže co s tím, bez map(y)...? To je zcela zásadní nedostatek, který tenhle jinak skvělý cestopis sráží o jednu hvězdičku na hodnocení. Autor píše čtivě, literárně příjemně i česky správně (a jedinou hrubku jsem našla v popisu fotky: "víletní" loď to tedy opravdu není), a i když i své zážitky do textu propašoval, nikdy se neuchýlil k typicky českému švejkování - nedělal hlupáky ani ze sebe ani z ostatních, a hlavně si pořád nestěžoval a nekritizoval, vlastně to neudělal snad nikdy.
Pro mě překvapivé, že se v (téhle výhradně mužské) stolní společnosti hovoří stále dokola o ženách, zejména jejich fyzických přednostech, a o fyzických vztazích mezi muži a ženami. Očekávala jsem plejádu témat jaksi bohatší, takhle mi to už po pár stranách přestává bavit.
A jak autor sám podotýká, jsou to drobnosti, postřehy a kratičké příběhy, u nichž je čtenář přesvědčen, že je už dávno zná... a to prý bylo autorovým záměrem. Nu, proti gustu - pro mne poněkud škoda času - pro psaní i čtení. Namátkou lze jistě na něco zajímavého natrefit, náhodou, ale v kuse se ten konktejl vycucnout nedá.