soukroma komentáře u knih

Autorovy knihy mne nijak zvlášť nikdy neoslovily, ale o jeho životě jsem se něco málo dozvědět chtěla. Nicméně hned v úvodu mne dost rozladilo obsáhlé vyprávění o lovu divoké africké zvěře, což se zřejmě mnohokrát opakuje i dál, na mnoha místech, v mnoha obměnách.
A nabyla jsem dojmu, že si pěkně vymýšlel (holt romanopisec), už o svém dětství: \"...sletěl jsem volným pádem deset metrů na podlahu stodoly, ale okamžitě jsem se zvedl a ze všech sil pádil pryč.\" Ano, byl dítě a měl přilbu, ale i přežít takový pád by ho bývalo muselo stát mnoho měsíců v nemocnici, nebo aspoň pár minut vyraženého dechu a šoku...
Takže není divu, že jsem knihu nedočetla, ale také ji nehodnotím, aby se fanouškům autorovým nezkreslilo hodnocení.

Do poloviny se mi kniha opravdu velice líbila, oceňovala jsem zase jiného hlavního hrdinu (spisovatele) a jiné prostředí (soukromí trenéra vítěze Velké národní a jeho rodiny). V polovině se to ale dost zlomilo: došlo k vraždě, kolem které se pak vše točilo, a hlavní hrdina už spíš než psavec působil výhradně jako odborník na přežití (kterým dříve byl), neohrožený, "neprůstřelný", navrch odhalující pravdu lépe než soukromý detektiv - jako cizinec v domě a komorní společnosti. Nad to ale ještě stihl po dvou třech cvičných cvalech přesvědčit velkého trenéra, aby ho zapsal jako žokeje a nechal mu jezdit svěřené koně...
Za první půli maximum, za druhou půli, motivy, rozuzlení a celkové vyznění průměr, takže dohromady tak 79%.

1 31.01.2020

Informačně zajímavé, ale roztříštěný styl vyprávění mi nesedl: s překvapením jsem se konečně dozvěděla, že podzemní železnice byla místy skutečnou železnicí, hotovým parním metrem, ale o jejím fungování a hlavně stavbě naneštěstí v románu nic moc nebylo. O to více se autor věnoval všem možným krutostem, které mohly v různých státech v tehdejší bouřlivé době černochy, hlavně uprchlé otroky, potkat.

1 28.01.2020

Pěkný vypravěčský styl, ale obsahově ne pro mne: každý má nějaký životní příběh, ne každý o něm píše a už vůbec ne každý by o něm chtěl číst... Tohle je pochopitelně fabulace (oni ani ty skutečné příběhy se bez špetky přitažení za vlasy neobjedou), ale nebylo tam nic, co by mne opravdu zaujalo natolik, abych se zájmem četla velice smutný příběh ze smutného prostředí (dlouhodobá bolestivá i jinak výrazně omezující nemoc, blížící se smrt, hospic se všemi pacienty, nešťastné vzpomínky) o nenaplněných láskách.
(Harolda Frye jsem nečetla a ani nebudu; autorka sice tvrdí, že nová kniha není jeho pokračováním, ale současně umisťuje Queenie do role spolujezdce vedle Frye jako řidiče, takže skuteční zájemci by si asi měli přečít knihy obě.)

1 25.01.2020

Podle záložky se snaží autor "povýšit krimi žánr" - cynicky vzato se mu to tedy povedlo, protože tak surrealistické pojetí krimi románu jsem ještě nezažila. Od depresivně melancholických dílů série, které jsem od něj dávno přečetla, je toto dílo už tak mimo realitu stylem, zápletkou, postavami, dialogy, že jej rozhodně odmítám dočíst.

1 24.01.2020

Pro mne velmi nevěrohodné: důvěru v obsah ve mně autor rozhodně nevzbudil chemickými vzorci - ty se do vyprávění vůbec nehodily, nebyly nutné k pochopení děje a svědčí spíš o prapodivném stylu.
Autor se zřejmě veze na vlně "oblíbeného" tématu německých koncentračních táborů, uprchlých evropských fyziků a amerického válečného jaderného programu.

1 23.01.2020

Začátek mne zaujal, ale pak se rozjel opravdu až příliš široce rozmáchlý příběh (na 550 stranách velkého formátu), který mne nijak neoslovoval (možná spíš pro Američany, kteří v 60. letech stejně jako sám autor ještě nebyli na světě a chtějí nějaký "neotřelý", zcela neautentický pohled na "svoje tehdejší revoluce", zcela v duchu otřepaného „Kdo si pamatuje šedesátá léta, ten je neprožil.“). Pak ještě závan konce osmdesátek a hrdinova současnost deset let po 11. září... A do toho ještě vášeň hrdiny i autora pro počítačové hry, proto tam vrazil ještě gamebook, to mne odrovnalo bezpečně. Takže nakonec pro mne opravdu nic moc.

1 17.01.2020

Tak nevím, zaujal mne začátek (skoro to vypadalo i na nějaké trochu absurdní vtipkování), ale četla jsem stále nějak pomaleji a pomaleji, jak mi byli čím dál nepříjemnější hlavní hrdinové (folie à deux - zlodějský vrah a infantilní prostitutka) a se zápletkou se nehnulo. Ve třetině už jsem věděla, že mne nebaví s tím trávit déle čas a čekat, co/zda se z toho (něco) vyvrbí - odkládám.
Jak je ta připomínka 80. let vzdálená dnešku - kouřilo se všude, i v letadle...

1 17.01.2020

Smutný a depresivní případ z 19. století o tom, jak pomalu roste zloba a nenávist, až se mysl zatemní... Teprve za polovinou knihy se dozvíme, co za zločin byl vlastně spáchaný a jak - kdybych to věděla dříve, asi bych se do knihy nepustila, protože opravdu nešlo o žádný ani maličko obhajitelný afekt.
Styl zajímavý, struktura knihy rovněž, ale toť asi vše.

A jako odpověď na severské krimi, jak čteme nabubřele na obálce, to tedy opravdu nefunguje... (nebo-li, pokud je toto odpověď, co byla otázka?).

1 12.01.2020

Líbilo se mi to, i když zrovna s charakteristikou měst mně známých z hrstky zde vybraných tak docela nesouzním. Kniha vyvolá vzpomínky na místa navštívená a chuť podívat se na místa neznámá (nebo naopak nechuť, případ od případu). Je to pěkný vzorový průřez výraznými světovými městy, pěkně abecedně.

1 09.01.2020

Kniha nabitá historickými informacemi zahrnující prakticky sto let - od 30. let 19. století do smrti Anny Sacher o sto let později. Mimořádně podrobně je zobrazena historie a rozvoj Vídně po stránce architektonické, etnické a sociální (zejména aristokracie a židovská velkoburžoazie), kultury a průmyslu, života přelomu století a (před)válečného (míněna samozřejmě Velká válka, tedy 1. světová).
Těch informací a jmen je tolik, že laikovi, byť by se o dané období a místo zajímal, jde z toho hlava kolem, věci nenapomáhá rozhodně to, že ani letopočtem uvedené kapitoly vlastně nejdou chronologicky po sobě, ale hlavně v každé se odbíhá do minulosti, ke každému detailu.
Velmi proto chybí rejstřík, aby si v textu mohl čtenář oživit nebo prostě najít potřebné informace.
Pár stránek na závěr je věnováno velmi malému počtu zajímavých osobností, ale tento "seznam" není abecední, takže zase čtenář trochu ostrouhá.
Naproti tomu seznam pramenů obsažný je, ovšem zase není moc užitečný, protože se v něm (asi z něčí lenosti) neuvádějí české překlady knih z uvedených originálů (mnohé existují), takhle zase čtenář tápe a musí si zbytečně složitě dohledávat, co vyšlo a pod jakým titulem.
Takto kniha naneštěstí ustrnula na území nikoho - ani faktografie ani beletrie, ani pro zájemce o dané období a osobnosti ani pro milovníky historických (biografických) románů.

1 08.01.2020

Spousta až neuvěřitelných informací: autor poodkrývá vlastnosti stromů jako fascinující biochemické laboratoře, bez níž by nebyl svět. Tajná řeč je spíše myšlena jako neustávající makrokomunikace stromu s okolím, s vlivem na mikropochody uvnitř vlastních buněk.
Ovšem stromy promluvily i k autorovi, neboť se dlouhodobě věnuje využití dřeva pro stavby pasivních 100% dřevostaveb (ani šroubek ani hřebík ani kramle, nikde nic kovového, ani syntetického!) z masivního dřeva, takže je kniha malinko marketingová. Ale kdo by se zlobil, když ukazuje nekonečné přednosti pozitivního vlivu neošetřeného dřevěného masivu na zdraví a pohodu člověka a funkčnost včetně ohnivzdornosti i odolnosti proti zemětřesení svých patentovaných celodřevěných stavebních panelů...
V závěru pak přehledně uvádí nejznámější druhy stromů a jejich využití obecné i jako funkční materiál.

Pozn.: překlad, formát a tisk, včetně množství překlepů a jiných podivností nedělal zrovna nejlepší reklamu vydavateli.

1 04.01.2020

Nezačetla jsem se, nebavilo, deprimovalo. Zatímco o 11 let mladší kniha Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých mne zaujala okamžitě a s chutí jsem ji přečetla a podumala nad ní, tady mě styl a obsah odradil prakticky ihned. Zůstane nedočteno.

1 03.01.2020

V pořadí třetí Joe Sixsmith mne bavil moc, zaujal mě i (nejen) golfový případ (a související řev motýlů). Jen mě mrzelo, že už nemá za parťáka výrazného Bělouše, ale nevýraznou samostatnou Witney, která vše prospí a v noci mizí přes balkony.
Není to krvák, ani policejní vyšetřování, je to prostě práce moderního soukromého očka, kterým je černý Marlowe z britského Lutonu, normální, nijak extra pohledný ani abnormálně schopný ani fyzicky ani psychicky, ale vytrvalý, poctivý, vnímavý, s náhlými nápady, které prostě navádějí správným směrem. Mám ráda ten suchý anglický humorný nadhled, s nímž lze detektivky i dnes psát.

"Takže to s konečnou platností sen nebyl.
Což nezbytně neznamená, že by to nemohla být noční můra."

Chtěla bych si přečíst další díly série, ale kde nic tu nic - tenhle má být pátý, ve skutečnosti u nás třetí, a nic dalšího "na skladě"...

1 30.12.2019

Velmi zvláštní, ostatně jako Pí a jeho život, samozřejmě úzce navázáno na křesťanskou víru a naši minulost, v hromadě jinotajů:
První část velmi akční, dobrodružná, však Tomás jako novopečený řidič cestuje lán světa do Portugalských velehor - jedním z prvních automobilů (z mé oblíbené stáje Renault Frères) a zažívá často komické situace, neb auto dál od města ještě nikde neviděli. Komika ale rázem umlká v samém závěru cesty.
Druhá část dle mého naprosto bezkonkurenčně nejlepší - jak chápat zprávy o Kristu (existují jen z druhé ruky), nu, přesně jako sestavovat indicie v detektivkách Agathy Christie (na konci roku děje, těsně před válkou, vyšla v Portugalsku právě její nová kniha, Schůzka se smrtí) - známe oběť, takže je třeba pátrat po vrahovi, takže hledat indicie, chápat podobenství jako alegorie...
Třetí část s lidoopem a iberským nosorožcem a opět krucifixem (z první části) byla trochu nad mé chápání - všechny tři příběhy v běhu času se spojily, ale co tím tedy vlastně chtěl autor říci, nevím jistě. Jen po zkušenosti s Pí a jeho život vím, že si z nás dělá švandu asi víc, než vůbec tušíme...
Ale to neubírá ostatním pochopeným, nadmíru originálním a občerstujícím myšlenkám vůbec nijak na váze a na hodnocení celku rovněž ne.

1 11.12.2019

Část mě zajímala, části jsem rozuměla, s částí souhlasím (částečně), a tyto části se úplně nepřekrývají.

První esej Sekundární město je o slovním hodnocení uměleckých děl, takže pár postřehů:

"Má-li jazyk hovořit o hudbě, zchromne."

"Diskuse o umění, literární reportáže, hudební recenze či baletní kritiky jsou podle všeho z větší části pročítány, nikoli čteny, slyšeny, nikoli poslouchány. Nicméně účinek je naprosto protikladný ... osobnímu prožitku ... a pohlcení. Jen máloco je skutečně "vstřebáno" - většina je jen "strávená". "

"Produkce komentářů je nekonečná.
...
Diskutujeme o diskusích."

"Nekonečnost je Ďábelský chaos. Z toho vyplývá, že kacířství lze definovat jako nekončící "znovu-čtení" a přehodnocování. ... Kacíř je nezastavitelný debatér."

"Neplatí, jak praví biblický Kazatel, že "spisování mnoha knih nebere konce". Je tomu tak, že "spisování knih o knihách a knih o těchto knihách nebere konce"."

Druhá esej Porušená smlouva je hodně o jazyku a jak ho (ne)vhodně používáme:

"Můžeme říci cokoli, říkat, co se nám zlíbí, o všem i o ničem (přičemž tato druhá možnost představuje obzvláště pozoruhodnou a z metafyzického hlediska uchvacující svévoli)."

"Každý jazyk vyslovuje svět svými vlastními způsoby. Každý buduje své světy a proti-světy svým vlastním stylem. Polyglot je svobodnější člověk."

Z poslední, třetí části - Přítomnosti - je nejzajímavější její samotný závěr, tedy závěr celé knihy:

"V dějinách Západu existuje jeden den, o němž nám historické anály, mytologie či Písmo příliš neříkají. Je to SOBOTA. Máme Velký PÁTEK, považovaný křesťany za den ukřižování. Vědí o něm ale rovněž nekřesťané nebo ateisté, neboť i oni mají ponětí o nevýslovném utrpení, nespravedlnosti, pustošení, zkáze, smrti, které tvoří předivo dějin i našich osobních životů. O bolesti, nenaplněné lásce, osamění toho zkrátka na základě vlastní existence víme hodně. Rovněž víme, co znamená NEDĚLE. Křesťané v ní vidí den vzkříšení, den, kdy láska a pravda zvítězily nad smrtí. Ať už jsme jiného vyznání nebo nevyznáváme víru žádnou, ať už události a poselství tohoto dne považujeme za nezpochybnitelné nebo za čirou fabulaci, neděli chováme ve zvláštní úctě... Neděle je den naděje, naděje, že bude lépe...
My však putujeme dlouhou SOBOTOU někde mezi utrpením, osaměním, zpustošením a vysněnou svobodou, znovuzrozením. Tváří v tvář týrání děti či popření lásky, které symbolizuje pátek, je veškeré umění bezmocné. Ve vysněném ideálním světě neděle naopak již zase není zapotřebí. Ztvárnění bolesti či naděje v básni nebo hudbě, ztvárnění pachuti spáleného masa či nezdolnosti, nesmrtelnosti ducha se vždy týká soboty. Pramení z onoho nesmírného čekání, jež je údělem člověka. Umění nám pomáhá vydržet. Jak jinak bychom jej mohli snést?"

1 09.12.2019

Zajímavý příběh: Úvodní část byla trochu nudná, děvče stále na tréninku v bazénu, poté ve volném moři. Záhy si také splnilo svůj životní sen: v 15 letech pokořila Lynne mužský i ženský i věkový rekord v přeplavbě La Manche z Anglie do Francie.
Teď začalo být napínavé, co dál. Vždycky se rozhlédla kolem, po světě a širých oceánech, mořských úžinách, průlivech, ostrovech, a vždycky našla nějaké místo, kde každý zatím selhal nebo se ani ještě nepokusil o překonání mořské vody vlastními silami. Vydala se tam a překonala ji, tu výzvu mořské vody. Postupně se zaměřila na stále chladnější a studenější vody, tělo vytrénovala tak, že ta vrcholná míle a kousek v antarktických vodách byla zvládnutá za 25 minut ve vodě o teplotě blížící se bodu mrazu! Překonala tedy nejen sama sebe, ale i lidský organizmus. Ovšem trénovala na to usilovně 32 let...
Zvláštní nátura, dělala to, co milovala, a dokázala tomu obětovat nejen čas a energii, ale i vlastní "pohodlí", do extrému. Byla urputná, nesmiřitelná, ale hlavně na sebe, hnal ji vždy cíl něco pokořit, co tu ještě nebylo. Jen tak pro nic za nic, pro zábavu a pěkný zážitek, se do extrémních plaveb samozřejmě nikdy nepouštěla.
Díky mnoha vzdáleným, často nebezpečným místům v různých oceánech, proudech, vlnách, bouřích byla kniha hodně zajímavá i cestopisně.

Pozn.: nepochopila jsem ale, proč rodiče vedli své čtyři děti tak urputně k plavání, když o jejich vlastních sportovních zálibách nebyla v celé knize ani zmínka. Proč zrovna tenhle sport se stal pod záštitou rodičů náplní celé mladší generace a rodina se kvůli dobrým tréninkovým podmínkám neváhala přestěhovat přes celé Spojené státy - z New Hampshiru do Kalifornie!?

1 08.12.2019

Kniha poněkud hutná bez kapitol a jasného časového členění, takže (jak zmíněno i níže) často dlouho není jasné, kdo vypráví a jak vůbec útržky vzpomínek na sebe navazují a jak se váží k "současnosti". I když je líčení principiálně hlavně z pohledu samotného Thomase Cromwella (zaujalo mne, že měl už v první polovině 16. století na svém panství tenisový kurt!), týká se i pro nás dost notoricky známého období vlády Jindřicha VIII., který už zase dumá nad výměnou své druhé manželky a nakonec dal na klepy (?) o její nevěře ... a víme, kam až ji to dovedlo...
Z hlediska obsahu tedy nic moc překvapivého, z hlediska stylu spíš úmorného. Přehled ocenění knihy na obálce mě vždycky spíš ruší, protože si laťku přirozeně nastavím hodně vysoko, tady až příliš a jen tak tak ji kniha podlezla. 50%
Pozn.: A je to zase jedna trilogie, které v našich končinách jaksi došel dech (spíš peníze) a třetího dílu se asi nedočkáme. Aktualizace: Zrcadlo a světlo vyšlo 2021 (nedlouho po originále), takže jsem našim vydavatelům křivdila. Román jsem si sice pořídila, ale tu nepředstavitelnou bichli jsem opravdu nebyla schopna číst - se svými 740 stranami je skoro tak dlouhá, jako oba předchozí díly dohromady. Autorka se prostě rozhodla nás čtenáře převálcovat...

1 07.12.2019

Zajímavé črty o uměleckých skvostech nejznámějších italských měst - zejména Benátek, poté Říma, Florencie a Ravenny, letem světem pak Sieny či Janova. O krajině a přírodních krásách Itálie nenajdete v knize nic, stejně jako o městech na jih od Říma, vyjma výletu do Anacapri.
I když je kniha hodně stará a čerpá ze zážitků v daných místech mezi lety 1870-1909, čtenář by si určitě užil jednotlivé črty při návštěvě galerií a paláců. Na dálku, bez podrobné znalosti a osobních vzpomínek, to není ono.

"Cestovat znamená vlastně zajít do divadla, vydat se za podívanou..." - plně souhlasím (zejména když zmíněná slova padla při prozkoumávání janovských přístavních uliček)

Knihu doprovází obsažné poznámky, které byly pořízeny pro nové anglické vydání a jsou prakticky současné, tudíž slouží jako aktuální doprovod textu. Nechybí ani užitečný slovníček a rejstřík. 70%

Pozn.: neb čtu právě o Michelangelovi, hledala jsem v Italských hodinách autorovy postřehy o tomto Mistrovi a jeho dílech - pohříchu jich je v knize velice málo, a dokonce spíše kritických

1 04.12.2019

Po dvou autorových hlubokomyslných románech, které ve mně rozhodně zanechaly dojem, mne Hluboká řeka zklamala: když jsem se smířila s tím, že to bude ze současnosti (přesněji 1984, zrovna za atentátu na Indiru Gandhi), tak se to rozpadlo na mnoooho příběhů zrovna ne vždy sympatických Japonců, a to pokud možno souvisejících s nemocí, nemocnicí a smrtí, a také vzpomínkami na válku, konkrétně pochod po silnici smrti v Barmě.
Samozřejmě i zde jde hlavně o víru, tedy jak najít tu pravou, takže tu se naťukne buddhismus (zanedbatelně, jen ve smyslu, že země jeho zrodu už toto vyznámí prakticky nepraktikuje), hinduismus (Kálí aspol. vedou a výlet do Indie je nejdůležitějši - pro knihu, tady já mám ovšem značné výhrady a nikdo by mě tam nedostal, tak či onak), judaismus (snad jen v zážitcích teologického studenta návštěvou v Izraeli) a samozřejmě křesťanství (bezkonkurenční zde ovšem byl Cibule). Přestože se podstatná část děje odehrává v Indii, není ani zmínky o islámu, jakkoli jde o to, které náboženství je tedy to pravé, jak to poznat, nebo se k tomu aspoň malinko přiblížit.
Nijak mi nevadilo poukazování na bigotnost evropského katolicismu a ateismus v současném Japonsku, ale nesmířila jsem se s naředěním všeho hinduismem, a to právě prostřednictvím "hluboké řeky znovuzrození", tedy Gangy (osobně se domnívám, že její samočisticí schopnosti nemůžou fungovat donekonečna a zvládnout tu exponenciálně rostoucí místní populaci - v roce 1984 je zmiňováno 700 miliónů Indů, v roce 2019 je jich odhadem dvojnásobek!, skoro 18% světové populace...!!!).
"Hinduisté věří, že vstoupí-li do této řeky, budou jejími vodami smyty jejich hříchy a v příštím životě se budou moci na tomto světě narodit do lepších podmínek." - jakkoli je tohle velice líbivý sen, často asi jediný životní sen pro chudé a bezmocné, je to obecně až moc jednoduché (a možná proto se to stále více líbí i lidem, kteří se pravými hinduisty nenarodili).
Reinkarnace je zmíněna hned v úvodním příběhu, a tak trošku se na pozadí vine celou knihou, ale nenaplní se, a skoro se tak na ni (vhodně) pozapomene.
Dle mého autor ani sám sobě (natož čtenáři) nezodpověděl tu neodbytnou otázku po pravé víře - ani na smrtelné posteli (jak zmiňuje doslov: kniha ovšem nese (c)1993 a Endó zemřel 1996).

1 02.12.2019