soukroma komentáře u knih

Skvělé čtení: autorka má opravdu vypravěčský dar - každá z úvodních částí byla podána z pohledu klíčové osoby, která měla pro Erika v jeho vývoji a životním putování (doslova - po světě, zejména Persii) velký význam, a každá z těchto klíčových osob vyvolá nesporně sympatie (tedy souznění či soucit) u čtenáře, stejně jako Erik. Právě schopnost jaksi mimochodem vyvolat emoce, právě takové, které příběh v dané epizodě přináší, považuji za mimořádný přínos téhle "nadstavby" nad původním Fantomem Opery (přesnějí základů).
Zejména první půle, do životních osudů pod Paříží, se mi velice líbila, neb příběhy byly pro mne značně překvapivé (a v jednom okamžiku povědomé, ovšem pro jiného mega-hrdinu - s opiovým opojením a hrou na housle).

"Ale my nesmíme říkat, že Bůh dělá chyby, že? Smíme jen říkat, že Jeho cesty jsou nevyzpytatelné! Ach, Bože, Ty jsi takový šarlatán! Jsi amatér ... Nikdy Tě nikdo neškolil, že, nikdy jsi nemusel předkládat své vrcholné dílo k ohodnocení... Nikdy jsi nečelil žádné konkurenci!"

Osobně by mě velice zajímalo, jak by sám Gaston Leroux přijímal tento román. Autorka totiž vlastně nejen vyfabulovala Erikovu historii, ale převyprávěla celý cizí příběh po svém a nezdá se mi, že by za to a kompletní inspiraci pro zbytek nějak zvlášť původnímu autorovi poděkovala. Takže 90%.

1 30.11.2019

Báječné, konečně jsem si vydechla: první Coben, u kterého jsem skoro nedýchala, který běžel od první strany do poslední, bez zadýchání, bez vaty, bez zádrhelů, prostě udržel bez problémů moji pozornost a chuť přijít tomu všemu na kloub.
Pár přečtených předchozích autorových knih mne nijak neuhranulo, tahle ale neměla chybu a měla i jisté poselství. Ubylo teenagerů a rodinného života, i když o rodinu/y i děti šlo také. Vždy jsem autorovi vyčítala, že začátek a konec jeho příběhů překombinovaně neladí, tentokrát to, co mne zarazilo na začátku, se do konce vysvětlilo a nezůstala špetka nejasnosti. Možná jsem chvíli dumala nad tím konečným řešením, ale i to jsem usoudila, že bylo vlastně za daných okolností víc než přijatelné...

Pozn.: korektor/redaktor/vydavatel se ovšem nevyhnul mnoha překlepům a hlavně hrubkám - ve shodě přísudku s podmětem v příčestí minulém i tady, na knižní databázi!, chybuje ve zveřejňovaných komentářích nebývale mnoho "čtenářů", a už je patrné, že totéž jaksi proniká i do samotných knih; dříve kdo opravdu hodně četl, sám nechyboval - dnes toto už zřejmě neplatí

1 23.11.2019

Nesmírně depresivní a bezvýchodné. Nic pro mne.

1 23.11.2019

Autorka považuje formu krátkých (jedno - dvouvětných odstavců), čistě o sobě, "vypointovaných" (ale?, kdeže!) "za plnohodnotnou literární disciplínu" (opravdu ne, seznam nesouvislých sebestředných výkřiků, bez humoru a pointy, literaturu opravdu nedělá). Toto se dozvíte na předsádce závěrem po předlouhém životopise autorky, nedozvíte se to v anotaci výše, takže jsem vyhodila peníze a "knihu" zahodila velmi záhy.

1 23.11.2019

První část se mi docela líbila, na jejím konci se ale můj zájem radikálně zlomil: nechápala jsem, jak to mohl ten šestnáctiletý kluk udělat (tedy neudělat nic) a pak si jen tam mimochodem na celou záležitost vzpomínat po další desítky let, celkem bezstarostně, aniž by věděl...
Druhou část jsem tedy už sotva přetrpěla - byli jsme poučeni skrz naskrz nejen o Oidipovi, ale i iránské verzi podobné legendy, a o vcelku banálním životě hrdiny.
A zlom do třetí části byl už za rámec uvěřitelnosti, stejně jako závěrečný "výklad" umělé zrzky.
Ach jo, Nobelista mě tedy neuchvátil, takto si skvělá současná díla tedy nepředstavuji - jednoduchý styl, nejasné poselství, urputná snaha poučit (v tomto případě o Turecku, a aby to nebylo tak do očí bijící, ještě o Oidipovi a starodávných legendách východu).
Nuda a nic si z toho neodnáším - kdychych nepřečetla, zhola nic by se nestalo...

Pozn.: ale možná si ještě něco od autora přečtu, protože se zdá, že má nějakou záhadnou posedlost barvami...

1 20.11.2019

Rendellovou jsem už pár let nečetla a Wexforda jsem měla vždy méně v oblibě než její psychothrillery, ale na tuhle detektivku z maloměsta jsem se pro změnu docela těšila. Těšení nevydrželo dlouho, protože najít na jednom plácku, a ještě ne najednou, dvě prastaré mrtvoly a do poloviny knihy se neposunout ani o píď aspoň k jejich identifikaci, natož k vrahovi, to je "umění". Vzhledem ale k tomu, že to obnášelo nekonečný proud jmen všech sousedů, jejich příbuzných, současných a minulých pokrevních a nepokrevních, adoptivních, nevlastních, ztracených a nalezených apod. (ani jeden ze zpovídaných svědků nebyl zrovna přívětivý, spíše hrubě naopak), včetně i zbytečně mnoha policistů z mnoha etnik, velice záhy jsem se v téhle řece ztratila a začalo mě to obtěžovat. Takže asi první detektivka od autorky, kterou nedočtu.

1 18.11.2019

Těšila jsem se na publikaci s mnoha barevnými fotografiemi z (okolí) naší Vltavy. Dostalo se mi velmi nebarevné knihy, kde fotografií je jen pár, a to takových ušmudlaně šedých, a nadto pár (zbytečných) ilustrací, rovněž šedých. Jakkoli je popis Vltavy od samotného ústí pojat celkem živě, autor-odborník se ale nezapře, neb nás hojně zásobuje odbornými pojmy, které nejsou vysvětlené a do takového až lidového vyprávění (je to také vodácký průvodce) vůbec nezapadají. Čeho se v knize vůbec nedostává, to jsou mapky - pořádná mapa toku řeky a mapky jejích hlavních popisovaných úseků. Jediný související obrázek je schematický, který nemůže nahradit ani jednoduchou mapku. Ve výsledku smíšené pocity stejně jako smíšený styl a neúplnost. 55%

1 13.11.2019

Vstoupila jsem do této trilogie zlatou střední cestou (první díl mne čeká a na třetí čekají všichni), a jak nemám moc ráda středověk obecně a knihy o něm zvlášť (ví se toho málo, takže většinou je to spíš autorská licence), tak tahle kniha se mi moc líbila. Samozřejmě jsem se nezorientovala ve všech jménech (těch Konrádů, Fridrichů a Jindřichů bylo požehnaně) a titulech (biskupů, arcibiskupů, vévodů, ale i králů a císařů v první polovině 12. století bylo požehnaně, a to i jen v dnešní oblasti německé - autorka doplňuje knihu mnoha souvisejícími rodokmeny). Naštěstí jsou kapitoly krátké a každá je důsledně označena nejen místem a časem děje, ale pěkně všemi důležitými dramatis personae, takže se nelze v ději ztratit. Mapky na předsádkách už tak komplexní nejsou, ale zorientovat se částečně dá.
Mezi všemi tamními událostmi mne velmi překvapila křížová cesta vedená německými rytíři jen za humna, na severní Slovany (vendské křížové tažení 1147) *! A současně vedená evropská křížová cesta do svaté země, nedokončená, a to velmi neslavně.
Život na dvorech, falcích a hradech, tedy mezi šlechtou nebyl nic moc co do pohodlí, na podhradí nepřijde v knize naštěstí vůbec řeč. Dětství neměli chlapci skoro žádné, ve velmi nízkém věku je pro praktické vzdělání zásadně poslali na jiný dvůr, kde sloužili jako pážata, později panošové (i budoucí král v šesti letech byl sice ještě považován za dítě, od sedmých narozenin se ale musel chtě nechtě chovat už jako dospělý, tak velel mrav...).
Román ale hlavně představuje život a skutky Fridricha Švábského, budoucího císaře Rudovouse, končí jeho korunovací králem. Jeho obraz je podán velmi pozitivně, prakticky bez poskvrny.

*a jak se Obrodité, severní Slované (šalamounsky, nebo spíš po švejkovsku) vypořádali s nebezpečným přílivem křížů?
"Kníže Niklot svolal své lidi:
'Povím vám, proč je dnes dobrý den dát si koupel! Slunce pálí, máme ještě všichni na kůži saze nebo krev z boje a voda je čistá a chladná. Nechte se tedy od křesťanských kněží ponořit do vody a dát si nové jméno. Až se to stane, nepřátelské vojsko odtáhne. Můžeme pak žít dál, jak chceme, nadále věřit v božstva, v něž chceme věřit, dál nosit jméno, které nosit chceme. Pro ně je to tak důležité, že kvůli tomu dokonce táhnou do války. Pro nás to neznamená nic. Jen ochlazení v horkém dni. Strpíme to výměnou za náš život a uchování našich zvyků. Jsme koneckonců čistotní lidé.' "

1 12.11.2019

Opěvovaný debut americké autorky z anglického prostředí na trase Londýn - Marlow - Cornwall mne trápil hned od počátku. Nemohla jsem si zvyknout na podivný styl krátkých vět (to by i šlo), mezi nimiž mi ale často něco chybělo, takže jsem občas nechápala, co jsme se dozvěděli, nebo jak jsme se dostali zrovna sem, nebo kdo to safra zase je - ve jménech jsem se pořád ztrácela (a to už byl pro mne zásadní problém). Hlavní hrdinky, jedna živá a jedna mrtvá sestra mne rovněž štvaly, moje sympatie si nezískala ani jedna.
Klidně bych se spokojila s tím, že druhý podezřelý je opravdu pachatel. Autorka to ale zkomplikovala, což se mnohými vsuvkami v ději ale dalo čekat. Přesto pro mne i po rozuzlení pár věcí stále připadá neuvěřitelnými.
Proto za mne to nebyl ani skvělý debut, ani čitelná pěkná anglická detektivka: 60% (navíc mi nějak vadila obálka i český titul, což obé dělalo dojem nějaké frašky nebo detektivky pro mládež, což nebyla pravda ani v jednom případě).

1 10.11.2019

Archonti athénští! Tohle je tak těžké hodnotit: autora mám ráda, rovněž klasickou anglo-americkou školu a nejvíc samozřejmě záhady zamčených místností (Poe s Márniční ulicí byl první a nepřekonatelný, ale vpravdě anglické detektivky tohoto podžánru jsou "modernější" a zábavnější).
Nicméně - už to, že tenhle příběh byl u nás přeložen a vydán až v roce 2017 o něčem vypovídá - nebude to jedna z nejlepších autorových prací, a to ani v případě, že od něj u nás kupodivu vyšlo v dobách minulých hodně málo věcí, celá jedna série nám zůstala utajena, tedy nepřeložena.
V tomto příběhu jsem se hned v úvodu musela potýkat s tím, co všechno vlastně "zamčený pokoj" může být - tady rozpadlá stará samostatně stojící věž se spirálovým schodištěm a chatrným cimbuřím... Pak samotná smrt - bodnutí pod lopatku, do zad, označili oficiálně! jako sebevraždu (policie nevěděla kudykam, ale až tak?). A takovýchto tragikomických záležitostí tam bylo "neúrekom".
A i když na scénu později vstoupil sám dr. Fell, tak jeho nečinnost (váhání, dumání místo jednání), stejně jako jeho společníků, ve chvíli, kdy někde v patře nad nimi zazní rána z revolveru a oni už se před tím obávali nejhoršího, byla opravdu neskousnutelná. Ale nakonec jsem se hlavně v druhé půlce docela bavila, co všechno autor navymýšlel, dal v komorním příběhu dohromady (hned vlastně dva zločiny v zamčeném pokoji), zejména ta šeptající metoda zločinu z titulu byla zajímavá. Tak trochu z nostalgie dám 75% (ale neznat autora, tak bych to asi znectila - ještě víc).
Na dnešní dobu to četba, dle mého, prostě už není. Protahované, k pointě se mluvčí dostane tak po rozhovoru na dvě stránky, a někdy se k ní nedostane vůbec. Ono je to také těsně poválečné dílo (1946), kdy každý chtěl přispět s povzbuzením po těžkých letech, zejména v Británii, takže chápu trochu nevyladěný napínavý příběh.
Ale co je dnes rozhodně neodpustitelné, je nepříliš povedený překlad a neskutečné množství ohavných nesmyslných překlepů. Dumala jsem mj. nad překladem Murder Club - překladatel použil Klub vražd, což mi moc dobře nezní, je to obdoba rozdílu mezi hasičem a požárníkem... Musím se podívat do starších knih, zda to nebylo kdysi dávno přeloženo přeci jen vhodněji.

1 31.10.2019

Potěšena: poslední vydaná kniha série (zjištěno po delším hledání na webu - na wikipedii není autorka vůbec a ani snad svou stránku nemá) byla pro mne osvěžující, protože byla vlastně nejrealističtější. Chris totiž nikdo na nic nenajal (takže se taky moc neholedbá svými úspěchy a nefušuje do práce policie), ale sama se začala zajímat o dávnou smrt svého spolužáka ze střední. A lidi, které kontaktuje v souvislosti se svým osobním pátráním, jí (konečně) nevycházejí vesměs v ústrety, nevěnují jí hromadu času a nesvěřují první poslední na požádání, ale spíš ji utřou (proč se o to zajímá a proč by jí měli cokoli říkat) a dokonce většinově lžou. I domácího krbu je ku prospěchu věci trochu méně, takže je to o vyšetřování (s telefonem a už i internetem), které může dělat v podobné situaci kdokoli.
Zajímavé bylo i univerzitní prostředí a zázemí. Výlet do Arizony byl příjemný, byť trochu krátký. Rozuzlení jako obvykle nečekané.
90% - krátké a čtivé (a nepřidávám ani z nostalgie)

1 28.10.2019

Asi proto, že jsem před nedávnem četla Příběhy z olivového ostrova, tedy prvotinu, tak v téhle o deset let mladší (současné) knížce se vytratil jakýkoli pel zajímavého a neznámého. Kratičké všednodenní zážitky a bezpočet lidiček a rodinných peripetií mne už vůbec nebavily.

1 14.10.2019

Už jsem to chtěla s touhle sérií po minulém dílu vzdát, ale nakonec jsem se pustila i do Gangrény. A kupodivu se mi docela dobře četla, lépe než díly předešlé, protože jsme se rychle odpíchli od švédského terorismu a přeskočili půl světa k opiovým horám. (Zdejší anotace začíná přesně v polovině děje.) Až poslední čtvrtina byla k neuvěření provázaná, plná náhod (nakonec ještě prohlášených za plán) a vynořilo se to nejklišovatější zločinné téma oblíbené zejména v severské krimi a už nás neopustilo.
Já mám vždycky pocit, že si autorská dvojice manželů konec psaní svých románů prostě bezostyšně užívá a nehledí nalevo napravo při svazování tuctu nahozených udiček (ani takové policejní pravomoci je nemohou nijak omezit: jak penzionovaná švédská policistka zařídí cestu do Thajska a výslech tam zadrženého Švéda, bez jakékoli vazby na policii thajskou, to je vážně něco...).

"Parkem se prochází hezký mladík, nic mu nechybí.
Nic?
Nic, zašeptá jeho ošetřovatel."

1 14.10.2019

No tedy... Tahle detektivka v mé veleoblíbené sérii mne skoro dostala do kolen! Vcelku "obyčejná" zápletka se překulí v neřešitelný případ, který se vyřeší přiznáním, které ale policistům nesedí, a po dvoutříměsíčním tápání a pátrání se z toho všeho vyloupne hotová antická (nebo Shakespearovská) tragédie! A ještě to skoro jeden z týmu odskáče. A ta tragédie má ještě jednu nepatrnou, leč děsivou doušku.
Panejo, Nesser mi ve své detektivce z roku 1998! naservíroval vskutku nečekaně ohavný, brutální, surový a syrový případ, který si v ničem nezadá s moderními severskými krvežíznivými thrillery.
Uf, raději už jen dodám pár citátů:

"Běžný smrtelník by především měl chápat, že činy mají následky.
Detektiv by měl chápat, že mají příčiny."
Erwin Baasteuwel, kriminální inspektor (motto)

"Policajt je slepá želva, která hledá sněhovou kouli v poušti." (Reinhart)

"Dobrá lež dojde z Bagdádu do Damašku, než pravda najde sandály" (perské moudro)

1 11.10.2019

Čekala jsem, že to bude o hrdelním případu, ale to byla jen vlastně malá, byť podstatná součást krátké knihy. Bylo to opravdu o obhájci, sotva opeřeném, vrženém do procesního práva těsně po vstupu do utažské advokátní komory. A čtenář s ním prochází prvních pár týdnů jeho profesionální práce, ale i jeho soukromého života.
Potud by se to dalo označit jako krajně zestručněný Mickey Haller (vzhledem k překvapivě krátké délce knihy), což by mi také velice vyhovovalo. Ovšem chybí tomu napětí i prostor pro dumání čtenáře, ale hlavně Brighamovo jednání a zejména slovní projevy jsou natolik extrémní (od střízlivých po výbušné), že mi k němu většinou neseděly, byly natolik nečekané až nepatřičné, stejně jako celý průběh a závěr procesu, že to pro mě prostě není podle skutečné události. Nevěřím tomu. Takže i hodnocení není vysoké: 55%.

Pozn.: český titul se mi zdá výjimečně výstižný, vhodnější než neonový právník - proč neonový? Autor zřejmě napsal sérii, na předsádce se mluví o třicítce románů, ale já budu nad dalšími (pokud se zde objeví) váhat.

1 10.10.2019

Zajímavý vhled do (moderního) malířství a duše umělce, propojení dvou osudů (střídání vyprávění v krátkých intervalech, poněkud násilně, třeba i uprostřed věty) a pátrání (zločin v rodině, nové neznámé a nenalezené obrazy z pozůstalosti). To vše začíná v kulisích Paříže, která je v úvodu vylíčena věcně ohavně (CDG ve svých typických ponižujících projevech, stávkoval kdekdo a lilo), ale později v těch správných barvách a dojmech, jak si ji představujeme; a končí za oceánem v New Yorku a jeho zajímavém okolí (blízkém okolí - do pěti hodin jízdy autem ;-). Kapitoly uvedeny zajímavými citáty.
Z pomaleji se rozbíhajícího příběhu viděného ze dvou paralelních stran se postupně stává napínavý thriller s odhalením hrůzných zločinů minulosti a pokusem zachránit, co se dá. A dva nesnesitelní hrdinové (sami sobě, sami vůči druhému a okolí) byli přivedeni k líbivému konci, což už autor ani jinak neumí.
Občas mě rušil kostrbatý překlad, někde dokonce s chybami (např. "malíř se provdal za modelku"; "fronta k nalodění" - do letadla; "MoMA" - běžná zkratka snad jen v NY). Ostatně ani vydavatel se nevytáhl, hlavní předsádka zmiňuje pouze dvě autorovy vydané knihy, opomíjí dvě z minulé dekády vydané v Ikaru, které byly nápadité, kratší a pro mne stále nejlepší).

Majitel galerie si je vědom, že nebyl přítel zemřelého malíře, přestože byl jeho výslovným dědicem:
"Skuteční umělci nemají přátele. I z toho důvodu se z nich stávají umělci."

Hlavní hrdina je morous nesžitý se současným světem, ale v podstatě ho vidí takový, jaký opravdu je, bez příkras:
"Chtěl bych se posadit, ale lavičky z veřejného prostoru zmizely. Taková je doba: únava, chvilka slabosti se nepřipouští, útočiště pro ty, co mají šrámy na duši, se už nenajde."

1 04.10.2019

Knihu jsem přečetla na jeden zátah, ale hodnocení jde těžko, nadšení se nekonalo, spíš zůstává pachuť: rozhodně čtivé i napínavé, ale spousta věcí mě průběžně štvala jak ve stylu tak obsahu (mj. jak všem ženám a dívkám bylo průběžně víc nebo míň nevolno), a jakkoli text nebyl objemný, balastu tam bylo dost (pasáží, které snad měly okořenit text - pohádky, nebo rozmělnit cestu k odhalení pravdy).
Zdánlivě je to takový teenagerský thriller, však je hlavním hrdinům šestnáct, ale celkové amorální vyznění (nejen na straně zazobaných dospělých, ale i lenošné mládeže s podivnými nápady), přesněji nejasné mravní naučení (nebo spíš žádné jasné), zrovna po doporučení této věkové skupině nevolá.
Za čtivost a ukázku života zbohatlické rodiny na "soukromém" ostrově poblíž Martha's Vineyard tedy střídmých 65%.

Pro mne příliš neuspořádané a hlavně nesmírně pesimistické. A málo japonské! Přitom miluji vše japonské (dům a domeček v Bleskové uličce v Šindžuku jsem si přes složitý popis autora představit nedokázala, tak jsem si místo něj představovala jiné domečky, které jsem v Tokiu míjela, často i s kočičkami v miniaturní předzahrádce nebo na sloupcích plotu) a miluji kočky (ale tady mi připadalo, že je to víc o lidech, kteří řešili svůj vztah k cizí kočce, za niž nebyli plně zodpovědní, než o kočce samotné a jejím svobodném životě; a ten osudový střih mne dost zasáhl).
A proč málo japonské? Celou dobu jsem totiž měla neodbytný pocit, že spisovatel a jeho žena ani nejsou Japonci, ale "zápaďáci": nějak jsem v jejich chování a myšlení viděla spíš něco blízkého nám, než co by více odpovídalo východnímu naturelu. Ostatně i jediné citace pocházely od autorova oblíbence, velkého Evropana, Machiaveliho (následující citát nebyl přisouzen žádnému jeho dílu a nenašla jsem zdroj; prý reakce na marné snahy zabránit Arnu vylít se z břehů):

"Hrdý a panovačný řeky proud
vše v okolí svém strhává,
nahoru a dolů,
útesy odírá, dno říční i mořské rozrývá,
jako by bojoval s krajinou, jíž protéká.
Nejinak Štěstěna nevlídná,
vlasy divoce rozcuchané,
sem a tam
s lidskými osudy si pohrává. "

Tato kniha pro mne nakonec neznamenala tolik, v co jsem na začátku čtení věřila.

Pozn.: maličkou kočičku, která u nás zakotvila, jsme zkusili pojmenovat Čibi(nka) - jméno by se hodilo, ale kupodivu neujalo se, jak to tak s umělými/uměle volenými jmény bývá...

1 27.09.2019

Romantika, dobrodružství a Jamajka pod britskou korunou ve vší své kráse a drsnosti v první polovině 18. století. Začátek v Anglii hodně sladkobolný, dál se děj už vedle romantických linek naštěstí věnoval ostrovu, bílým, černým, otrokům domácím, polním, uprchlým (marooni). 70%

1 06.09.2019

Chudičký romantický příběh, který se ale snaží tvářit skoro jako "válečný román" (veze se na vlně zájmu a na jediné málo známé epizodě, která ale stejně není dobře v úvodu popsaná - stále mi vrtá hlavou, jak se chudáci Poláci přesouvali ze Sibiře ke Kaspickému moři, v roce 1944). Jako další podstavec použila autorka "svůj" Nový Zéland: ovšem zase ujela hned v několika záležitostech, které jsem si ze zájmu o skutečnost raději vyhledala jinde - 1) Novozélanďané ve druhé světové válce válčili řádně, schopní byli odvedeni (nikoli tedy jako dobrovolníci) a válčili na mnoha frontách (přehledně a stručně , a to dokonce každý 10.! (a obětí měli taky poměrně mnoho, naštěstí se ale neopakovalo děsivé Gallipoli první světové války). A to "odvolání" schopného letce z Británie a jeho návrat domů s raněnými, za těchto podmínek a v té době, mi připadá úplně absurdně nerealistické. 2) V knize je uvedeno, že Nový Zéland získal nezávislost na Británii roku 1947, což není pravda - bez nějakého dalšího upřesnění; je nadále konstituční monarchií a součástí Commonwealthu.
V knize mi vadily také maorské pojmy bez dostatečného objasnění. Pak taky nevím (spíš tomu nevěřím), zda na vzdálené osamocené farmě mohli mít v roce 1945 telefon...
Překlad tomu všemu taky nepomohl, jakoby nebyl dodělaný ("paisley vzor") a ta jména uvozená v českém překladu Mr., Mrs. a Miss, to byla vážně hrůza. A těch překlepů: např. na jedné stránce se pravidelně střídal Isfahán s Isfahámem.
Sotva 50%.
Pozn.: novozélandskou autorčinu ságu jsem četla už před nějakou dobou, ta byla vcelku zajímavá a čtivá, nyní načínám ságu karibskou, uvidíme...

1 31.08.2019