Sova15 komentáře u knih
Nádherná kniha. I když ji musel překladatel asi vlastně napsat znovu. Tady by jen překlad nešel. A CD s Donutilem a Golflamem je nezapomenutelné, několikrát jsme ho poslouchali na dlouhých cestách na dovolenou a smáli se....
Četla jsem jí už dávno, ale kniha mě hodně zasáhla. A to nejsem na válečná témata. Díky ní jsem přečetla ještě několik dalších knih od Remarqua.
No, to byla kniha. Nečekala jsem nic veselého, ale že to bude takhle drsné... Klobouk dolů, že to sestry, a nejen ony, všechno vydržely. Evarista mi byla hodně sympatická, musela mít hodně síly na to, aby všechno to zlo vydržela.
A paní Tučkové děkuji za ucelený příběh.
Smekám pomyslný klobouk před paní Lednickou.
Přiznávám se, že první díl jsem si koupila s tím. že je "o našem šikmém kostele v Ústí nad Labem". Když jsem se dozvěděla, že je kniha o hornících a z konce 19.století, byla jsem zklamaná. Přesto jsem se do knihy pustila. A bavila mě. A to tak, že jsem přečetla všechny tři díly i knihu Životice. Napsat takové dílo muselo znamenat spoustu práce, zvláště když se zakládá na skutečných událostech. A ač nebyla o veselé době, smutku v knihách bylo hodně, krásně se četli. Děkuji.
Většinou pokračování není tak dobré, jako první díl. Zde to neplatí. Toto období je horší, jak válečné a poválečné. Strašná doba a to si teď stěžujeme...
Levičáci, přečtěte si to!
Pěkně napsaná kniha. Bylo jasné, že se osudy obou rodin protnou. Trochu byly až moc čitelné typy postav - komunisté a rusiové byli ti zlí, američané hodní. (je mi to sympatické, to jo), ale bylo to trochu okaté. Příběh byl ale zajímavý a protože jsem ze sudet, tak i historicky blízký. Ráda se k autorovi vrátím.
To bylo pohlazení po duši. Krásné, pravdivé a často jsem přikyvovala souhlasně hlavou, protože si myslím totéž. Díky pane Ebene. Mám Vás ráda, už od dob seriálu Kamarádi, Vaše písničky i skvělé moderátorské výkony.
Jedna z mých zamilovaných knih. Četla jsem jí, i když jsem už dávno znala film. A na ten jsem se letos dívala s dospělou dcerou. "To zase budeš bulit, mami? !" " Ne, to mě jen tak slzí oči.."
Je, to bylo počteníčko. Krásně napsané, napínavé až do konce. Trochu jsem si musela hlídat ze začátku datumy, jak se děj prolínal. Ale za mě fakt dobrý. Celou neděli jsem netáhla paty....a četla.
Krásná kniha, plná historických a náboženských náhledů, které poučili. Přitom velmi čtivá. V podstatě nešla odložit. Hlavnímu hrdinovi musíte fandit celou dobu. Kdysi jsem viděla film, který se mi moc líbil, po přečtení jsem si půjčila znovu. Je tam spousta věcí jinak, i když je také krásný. Ale kniha je kniha....
Dlouho jsem knihu měla v seznamu "Chci si přečíst". Trochu jsem se jí bála. Je to těžké téma. Pan Green ho uchopil velmi dobře. Určitě se k autorovi ještě vrátím. Poslouchala jsem audio a oba protagonisti byli skvělí.
Vrátila jsem se na chvíli do dětství, kdy jsme s kamarádem na chatě lovili bobříky. Je to klasika, uvidím, zda uspěju u vnoučat, až povyrostou.
Paní Lednickou mám moc ráda. Tak ač kniha byla o hrůzných činech, vrhla jsem se na ní. Napůl faktografie, napůl osobní příběhy hodnotím kladně. Je to zajímavé.
Také jsem poslouchala audioknihu - krásně namluvené. Ale potom jsem si vypůjčila i knihu, kde jsou hezké fotky a spousta připsaných věcí a její grafika se mi moc líbí.
Marii Vikrorii moc fandím. Je svá a obdivuji každého, kdo se nebojí o sobě, svých pocitech, postojích mluvit (psát) veřejně. Nejsem věřící, nebo spíše aktivně věřící. V něco věříme všichni. Kostely mám ráda, obdivuju jejich architekturu, ticho a v létě je v nich hezký chládek. A díky paní farářce mi je bližší i církev. Nejsou to všichni jen suchaři.
Uf, co napsat? Že to bylo krásné, to nejde. Bylo to plné hrůz a strachu, neskutečného utrpení. Ale psané tak, že nešlo přestat. Musela jsem dál prožívat nelehké osudy hlavních postav a díky tomu jsem zapomněla na svou nemoc, která není nic, proti tomu, co oni zažívali. Jsem ráda, že žiju v dnešní době a nedovolme aby se holocaust zapomnělo.
Tak nevím, má-li své hodnocení vůbec psát. Vím, co mě autor na mysli, opravdu nejsem přívrženec Zemana ani Babiše a to co provádí Klaus v době pandemie je do nebe volající. Však ať si ale i pan Hnízdil sáhne do svědomí. V pohodlí své ordinace s covidem do styku jistě nepřišel a jestli se k němu chce vyjádřit, ráda do na našem plicním oddělení přivítám a pak ať mluví o nesmyslnosti roušek, testů....
Ale zpět ke knize. Měla jsem velký problém ji dočíst, čišelo z ní tolik negativní energie. Vím, že popisoval lumpy, ale vždy, když jsem jí otevřela se na mě ta negativní energie sypala....
Ale z některých pasáží jsem pochopila, proč někteří voli Babiše a Zemana.
Čekala jsem, že mě bude autor honit do pohybu. A zjistila jsem, že ke svému věku a zdravotnímu stavu to dělám celkem dobře. Je skvělé, že takoví lékaři jsou, jen by jich mělo být víc. Nejvíce mne "dostala" poslední část o stáří. Asi proto, že se k němu nezadržitelně blížím, jako každý, a také proto, že pracuji na oddělení v nemocnici, kde je spousta starých lidí. Bohužel jich tam i dost zemře a podmínky s důstojností moc společného nemají. Nechápu ani lékaře, ani rodinné příslušníky, kteří opravdu staré a mnohdy i polymorbidní lidi nechávají zbytečně vyšetřovat razantními vyšetřovacími metodami, případně léčit chemoterapií, která mnohým život neprodlouží, pouze znepříjemní. Dnes asi nesmí nikdo zemřít na stáří, musí mít přesnou diagnozu.
Tolik můj názor, jdu se projít a přemýšlet o nápisu na hrob.
Zajímavá knížka. Stalo se to nebo ne? To si asi musíme každý probrat sám se sebou. Každopádně napsaná tak, že se dobře četla, zvlášť druhá polovina. Měla jsem štěstí, že jsem mohla celé odpoledne a večer zalézt a dočíst. Nejsem typ, co se nějak moc bojí, ale strašidelné to bylo. Brzy jedu do Slovensko, ale naštěstí ne na Tribeč. Tam bych se asi bála víc.
Měla jsem to "štěstí", že jsem Dívku v ledu četla, když jsem byla nemocná. Kniha nešla odložit, napínavá, krásně psaná. A ač objemná, zhtla jsem jí velmi rychle.
Moc hezké čtení. Navíc na motiv skutečné události. Uvědomila jsem si, že probíhající válka se dotkne všech lidí a odhalí jejich vlastnosti daleko víc.