SSTknihy komentáře u knih
Asi proto, že jsem se do kreslené verze Krabata od Karla Zemana zamilovala už v dětství, vyloženě jsem se těšila na knižní verzi. A ani v nejmenším mě nezklamala. Nabízí zajímavě širší přesah od pohádkového zpracování do skutečné historie a tajemných legend. Kouzlo, tajemno, napětí, strach, černá magie, smutek, přátelství i láska, která nad vším zlem vítězí – to vše v knize ožívá čtivě psaným jazykem, doplněno krásnými ilustracemi.
A jako třešínku na dortu jsem si dopřála audioknihu a musím říct, že na potemnělé zimní večery – dokonalé!
Můj oblíbený příběh, který jsem četla až v dospělém věku a hned si ho zamilovala pro jeho zvláštní kouzlo, poetiku i přesah obyčejné dětské knihy. Vlastně ani nevím, jak bych na ni jako dítě reagovala. Přeci jen, příběh, kde hlavní hrdinové umírají hned na první stránce a stejnou cestou vyprávění i opouštějí, nepůsobí zrovna povzbudivě. Takhle se ale ke knize čas od času vracím a užívám si tu zvláštní atmosféru a lehce neklidný pocit, kterou příběh vyvolává.
Stephi a Pippa jsou nerozlučné kamarádky. Stephi je rozumná, vyrovnaná, dokonalá matka i manželka. Pippa je chaotická, úzkostná, svobodná matka, co má fakt smůlu na chlapy.
Jenomže pak dokonalá Stephi zjistí, že jí manžel tak trochu zahýbá a kámoška ji překvapivě místo podpory celkem ochotně napráská policii. Navíc chudák Stephi si láme hlavu tím, že sama zašla párkrát na kafe s jedním sympatickým chlápkem, což její prudernost a náboženská výchova vyhodnotí jako jasnou nevěru. A protože jako na potvoru Pippa zrovna řeší své milostné problémy, vezme Stephi věci do vlastních rukou, ze kterých se jí to poměrně rychle vymkne. Drahý manžel končí v nemocnici a přátelství téměř na smetišti.
No, kdyby to bylo o polovinu kratší a bráno víc s humorem, pak by to možná šlo. Ale tohle bylo vážně na hranici uvěřitelnosti.
Absolutně dokonalé! Bála jsem se téhle knihy, protože jsem měla někde v podvědomí zafixováno, že se v ní řeší černošská otázka a vyhlídka na soudní drama se sociálním podtextem mě po pravdě příliš nelákala. Ale pak jsem po ní přeci jen sáhla v rámci Čtenářské výzvy a byla z toho láska na celý život. Dopadlo to tak, že jsem se od téhle knihy neodtrhla, dokud jsem ji nepřečetla do poslední stránky.
Nádherně psaný příběh pohledem malé holky, která žije se svým otcem a bratrem v polovině 30. let na malém městě na americkém jihu a vše, co se kolem ní děje popisuje svýma dětskýma očima, dětským rozumem a přeci tak opravdově a s citem pro detail a pravdu, že z toho chvílemi až běhá mráz po zádech. Nakonec došlo i na soudní drama, ale vězte, že to žádná nuda nebyla. A že jsem na konci uronila slzu, za to se v tomhle případě vůbec nestydím
Další počin z edice Česká povídka. A jako obvykle výsledek je poněkud rozptýlený – některé povídky jsou dobré, některé méně. Baví mě Petra Soukupová svým citem pro vykreslení pocitů i situace, mám ráda Hanu Lasicovou a její trefné charakteristiky jednotlivých postav. Nově jsem pro sebe objevila Irenu Hejdovou nebo Evu Hauserovou. Suma sumárum takové holčičí čtení na sobotní deštivé odpoledne k dobré kávě.
Zvláštní, magické, těžko uchopitelné, zneklidňující. Napsané jazykem, stejně svérázným jako lidé, žijící na severském pobřeží, neustále bičovaném drsným podnebím. Katja Kettu zasadila svůj příběh do pozdního léta 1944, do období, kdy na severu Finska probíhala laponská válka – méně známé období Druhé světové války. Vlastně poněkud banální milostný příběh finské ženy, bastarda a vyvrhela, kterého uznávají jen pro jeho porodnické schopnosti, a vysokého nacistického důstojníka se v autorčině podání mění v osudový milostný vztah takřka biblických rozměrů. Není to ale lehké, ani moc příjemné čtení. Určitě se z hlavy nevykouří hned po přečtení poslední stránky
Láska jako trám, která sice nedokáže překonat překážky, ale přetrvá na věky věků. Kdyby nebyl děj časově ukotven kolem roku 2001, myslela bych si, že jde o viktoriánský příběh z doby, kdy jen pouhý pohled do očí způsoboval mdloby a vrcholem slasti byla poodhalená kůže na zápěstí. Nicholas Sparks je samozřejmě mistrem ve vyprávění a kniha se čte lehce a rychle. Bohužel k mým oblíbeným milostným románům se nezařadí.
Velké zklamání. Kniha, která se honosí atraktivním názvem, téměř vůbec nesplňuje to, co slibuje. O Katyni je zde jeden jediný odstavec a to ještě ve stylu „náhodou jsme vyhrabali ruku a to byla ta Katyň“. A bohužel nejde ani o „unikátní zpověď Čecha, který sloužil u Wehrmachtu“.
V podání pana Gomoly je válka v podstatě jen takové přesouvání z místa na místo, žádné emoce, žádná jména, žádné vzpomínky na kamarády. Naprosto chybí nějaký větší přesah, ukotvení do konkrétních válečných událostí. Ani slovo o tom, zda měl nějaký osobní problém s tím, že sloužil v hitlerovském vojsku a bojoval vlastně proti svým krajanům.
A přitom lze mezi řádky vycítit, že potenciál tam byl. Možná měl knihu napsat někdo jiný na základě jeho vzpomínek.
Vzpomínky devadesátileté paní. Ženy, která se na přelomu 19. a 20. století narodila na slovenském (tehdy ještě maďarském) venkově jako bastard. Toto stigma si nesla po zbytek svého života, který strávila z velké části jako služebná v šlechtickém síle ve Vídni.
Zvláštní styl, kterým je kniha psaná odpovídá dávnému vzpomínání. Útržky se vynořují na přeskáčku, doplňují se, opakují a upřesňují. Anna byla vychovávána k tomu, že má být za každou cenu poslušná, sebe řadit až na poslední místo, zbytečně nepřemýšlet a svým chováním odčinit hanbu toho, jak se narodila.
Je to sice zajímavý obrázek toho, jak se změnilo postavení žen za posledních sto let, ale díky Anině poddajnosti a netečnosti k tomu, co se kolem ní děje, včetně výrazných dějinných zvratů, zůstává příběh tak trochu na půl cesty a potenciál toho, co mohl sdělit nevyužitý.
Po knize jsem sáhla poté, co jsem si v časopise přečetla rozhovor s Alenou Müllerovou, ve kterém popisuje svůj život se známým kritikem, jeho paralelní vztahy ve dvou rodinách a vážnou nehodu svého syna. Kniha tedy sedí na velmi reálném základě a bylo zajímavé zkoumat co je realita a co už je pouhá fikce. Jinak je to spíš taková oddychovka na jedno odpoledne, která v záplavě knih o vztahových rošádách nepřináší celkem nic nového.
Stejně jako mnozí jiní jsem se i já s příběhem nejprve seznámila prostřednictvím filmu Sophie Coppoly a okamžitě si mě získal svou zvláštností. Kniha je psaná jako vzpomínky kluků ze sousedství, kteří sestry Lisbonovy znali, denně se s nimi stýkali, pozorovali je a díky jejich tragickému konci, jim navždy zůstaly v paměti. I po mnoha letech v nich zůstává ten zvláštní pocit namíchaný ze směsice nostalgie, útržků vzpomínek, zažloutlých fotografií, nádechu čehosi vzrušujícího, humoru a pocitu všudypřítomné tragédie. To vše spojené s rozjitřeným obdobím dospívání a probíhajícími změnami ve společnosti na přelomu 60. a 70 let. Velmi podmanivé.
Jedno z nejpůsobivějších svědectví o nástupu a zhoubném vlivu nacismu, které jsem kdy četla. Příběh o síle slova, které se může stát téměř smrtící zbraní. A přitom k tomu stačila necelá dvacítka dopisů dvou přátel, na sotva padesáti stránkách. Jednoduchými výrazovými prostředky autorka vylíčila děsivý přerod jednoho velkého přátelství ve smrtící spojenectví pod vlivem událostí, které měly brzo ovlivnit dění celého světa.
Setkání po letech je vždycky zajímavé. Dozvědět se, kam oblíbené hrdiny zavál životní vítr a co se s nimi stalo poté, co zazvonil zvonec a příběhu byl konec. Ivě Hercíkové se to podařilo velmi dobře. Třicet let je dost na to, aby byly životní osudy hlavních hrdinek dostatečně zajímavé, měly čas dozrát, proplést se, projít všemi možnými zákruty a přesto tu pořád ještě zbyla naděje na lepší zítřky. A jak už to tak bývá, když se sejde parta holek, dojde na staré křivdy, závisti, vzájemné porovnávání, rodiny a děti, vztahy, sex, milence, vrásky a přebytečná kila i zklamání a skryté touhy. Škoda, že pokračování po dalších 20 letech už autorka nenapíše.
Lizzie vezme jednoho dne manžela rýčem po hlavě prostě proto, že toho má po třiceti společných letech tak nějak dost. A protože se zároveň rozhodne nejít do vězení, manžela naporcuje, zmrazí a postupně kousek po kousku sní. Upřímně – jako humoristická knížka nabitá černým humorem by to mohlo být docela zábavné, i když místy možná až příliš nechutné. Jenomže zdání klame. Pod pokličkou je ukryta myšlenka o smyslu života, který není takový, jak by si ho člověk představoval, a touze něco změnit, byť cestou hodně radikální. Jenomže sympatie si k hlavní hrdince člověk hledá jen velmi těžko. Vlastně jsem celou dobu doufala, že tomu jejímu hodování udělá někdo rázný konec.
Steve Lichtag alias Zdeněk Loveček měl odjakživa svůj sen a tím bylo moře. Přestože měl v Čechách docela dobře našlápnutou hereckou kariéru, odešel v roce 1979 do exilu v USA a začal svůj sen uskutečňovat. V knize popisuje svoje začátky a cestu od komerčního potápěče až k uznávanému autorovi a režisérovi podmořských filmů, které sbírají ceny po celém světě. Největším snem ale bylo potkat se tváří v tvář s nejobávanějším žralokem planety - Velkým bílým a natočit ho ve vodě bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. A to se mu nakonec podařilo. Dlouhé měsíce čekání, dramatický průběh natáčení i vtipné historky přináší tato kniha, doplněná skvělými fotografiemi. A pro doplnění doporučuji shlédnout i natočený film Carcharias – velký bílý.
Čtyři kámoši se potkávají po letech na třídním srazu a tváří v tvář počínající krizi středního věku se rozhodnou, že je nejvyšší (a možná poslední) čas dokázat si, že nejsou žádní sráči, že ještě umí a ví jak žít svůj život tak, aby se za něj nemuseli stydět. Že jim to jejich radikální rozhodnutí životy nejdřív pořádně zkomplikuje je víc než jasné, ale nakonec to všechno dobře dopadne. Tedy alespoň většinou. Patrik Hartl má cit pro dialog a barvité vylíčení jednotlivých situací, takže se kniha čte lehce a jedním dechem. Vtipné, zábavné, ale trochu i k zamyšlení.
Poslední kniha, kterou slavná spisovatelka napsala a bohužel už je to jen slabý odvar jejího celoživotního mistrovství. Zápletka ve stylu špionážních románů působí amatérsky, vyšetřování je zmatené, důkazy se velkoryse ignorují a Tommy s Pentličkou bohužel působí jako párek hodně senilních důchodců. Ale kdo by to královně detektivek vlastně zazlíval. I přes to všechno je to pořád Agatha Christie, a proto i tenhle poslední bonbonek její úžasné sbírky stojí za přečtení.
Pohodová romantika provoněná sluncem francouzského venkova a vůní dozrávajících hroznů. Nečekejte žádná velká dramata ani vyhraněné vášně, děj je nenáročný, postavy bezproblémové a vše s jistotou spěje ke šťastnému konci. Ideální čtení na letní dovolenou, zvlášť když si k tomu otevřete láhev nějakého dobrého, nejlépe francouzského vína.
Starostem, smutku a všeobecnému předvánočnímu bláznění unikne Envie tím, že odjede na vypůjčený statek svých známých, usazený uprostřed francouzského venkova. Tady si, v tichu samoty, hodlá protřídit nejen myšlenky, ale celý svůj dosavadní život. Naštěstí se ukáže, že ta samota nebude až tak úplná, že soused není vůbec nudný a starý, a že oslava Vánoc v kruhu přátel může být vlastně docela příjemná záležitost. Pohodové, nenáročné čtení, které vám může zpříjemnit třeba hektické předvánoční dny. A pokud už jste četli od stejné autorky knihu Láska po francouzsku, bude pro vás milé setkání s některými starými známými z předchozího děje.
Na všechno, co se nám kdy stane, můžeme pohlížet dvojím úhlem pohledu – pozitivně nebo negativně. Je jen na nás, jak k tomu přistoupíme, jak prožijeme svůj život a zda nám ve finále na hrobě vykvete divizna nebo pálivá kopřiva. Obyčejná dětská knížka, která v sobě překvapivě ukrývá velké životní moudro. Jak málo přitom stačí. Škoda, že se kniha dnes prakticky nedá sehnat.