steppen-wolf komentáře u knih

K Hemingwayovi jsem se dostal dobrovolně :) v rámci svého závazku načíst si slavné klasické romány a doplnit si tak "základní vzdělání" zanešené přemírou ne vždy kvalitní fantasy a SF. Přistupovat k tak slavné knize, jako je Komu zvoní hrana (zvlášť, když je to kniha, která je součástí čítanek a školních učebnic dějepisu) bez předsudků asi nejde. Navíc jsem byl namlsaný krátce před tím dočteným Mistrem a Markétkou a Doktorem Živagem. Takže jsem plný očekávání zasedl k dalšímu výjimečnému dílu.
A přišel šok.
"Bože, co to je? No to snad ne! Takhle píše držitel Nobelovy ceny?"
Tak to byl dojem, který jsem z knihy po přečtení prvních stránek měl. :-)
Měl jsem pocit že píše...no... jednoduše řečeno...tak nějak jednoduše. A ty dialogy! Ty postavy mluvily tak divně, přerývaně, často opakovaly slova a fráze... Takhle přece lidé nemluví! (Mnohem později jsem si v sekundární literatuře přečetl, že Hemingway psal ty dialogy původně ve španělštině a do angličtiny je překládal zpětně, přičemž zachovával španělský slovosled. A od něj tento podivný postup převzal i český překladatel). A opakování frází vycházelo - údajně - ze španělského temperamentu). Jakoby tu knížku napsalo pětileté dítě. V tu chvíli jsem chtěl s knihou švihnout a označit si jí jako sr...ku a už se k ní nevracet. Pak jsem si řekl, že by to bylo k autorovi nefér, odepsat ho po pár stránkách a nepříliš pokorné vůči vkusu mnohých lidí, kterým se kniha líbí a považují jí za klasiku. Dobře jsem udělal.
Už nevím jak přesně to probíhalo, ale čím víc jsem se do knížky začítal, čím víc jsem si na Hemingwayův styl zvykal, tím víc mě pohlcoval. Postupně jsem si uvědomoval, že jeho styl je jen zdánlivě jednoduchý. Ve skutečnosti se pod jednoduchými popisy skrývaly velmi kvalitní charakteristiky postav, které se nám v autorově podání vyjevovaly od prvních stránek takové, jaké jsou, se všemi slabostmi a chybami, ale i silnými stránkami. Jakoby Hemingway použil jakýsi autorský rentgen, kterými prosvítil jejich standardní "hereckou" slupku, tolik typickou pro každého člověka a ukázal nám to, co v nich doopravdy je: skryté zbabělce jako zbabělce, pochybující jako pochybující, slabochy jako slabochy, silné jako silné...
Kniha, zabývající se člověkem v extrémní situaci kdy může za pár dní zemřít, nabízí pochopitelně prostor pro sžíravé vnitřní monology a Hemingway je naplno využil. A vůbec ne špatně. Robertovi úvahy se čtou stejně sugestivně, jako ostatní samotný děj. Je možné bez mrknutí oka obstát tváří v tvář smrti? Budu ochotný zemřít, pro to, co věřím, i když jsem zrovna poznal lásku svého života? A může být láska v několika dnech, co nám ještě zbývají, stejně naplněna, jako bychom měli před sebou celý život? Je vůbec délka života důležitá pro jeho naplnění? Může být život naplněný, když mi zbývají dva, tři dny? Ochota Roberta, ale i španělských bojovníků pro "svou" ideu jen tak ze dne na den zemřít a přijímat smrt s osudovou smířeností je pro mě, rozmazlence vyrůstajícího v pohodlí konce 20. století šokující a nepochopitelná, a také působí hodně nepravděpodobně. Ale nebyl to právě záměr autora nás takto z našeho otupění plynoucího z míru a hmotného zajištění "vyfackovat?"
Co mi však nejvíc vyrazilo dech, byla pocitová sugestivnost příběhu. Jak to Hemmingway dělal, že když jeho hrdina pije víno, přímo jsem cítil hřejivý pocit alkoholu, který se rozlévá po těle? Jak to, že se mi při popisu milování Roberta a Marií bouřily hormony jako při reálné milostné předehře? (to se mi u knihy nestalo od 16ti. No dobře, od 18ti:) ). A jak to, že, když byla v závěrečném boji jedna z postav zasažena kulkou a umírala, přímo jsem cítil ten hnusný, jedovatý, cizí kov ve svém těle, v jehož důsledku jsem pomalu umíral... Přitom jsem nic podobného - chválabohu - zatím nezažil. Podobný dojem na mě neudělala snad zatím žádná kniha.
A v neposlední řadě musím zmínit dokumentárně otřesné záznamy válečných barbarství, které se na sobě přátelé, spolužáci, sousedé a příbuzní, žijící dlouhou dobu bok po boku, vzájemně dopouštěli. Otřesné.
Celkové shrnutí: kniha si svou pověst a statut klasické, povinné četby zaslouží.

To Otakara: Hemingway tu knihu napsal na základě svých zážitků ve španělské občanské válce. Jak nechutné, jet do války a prožívat tam "jedno velký hnusný klišé!!" :)

21 01.04.2013

Nerad dávám odpady, razím názor, že skoro na každé knize se dá najít něco pozitivního, ale tohle je takový příklad nakladatelského a autorského hyenismu, že jsem nemohl jinak. Vzít rozsáhlé, propracované dílo psané vzdělaným člověkem, přepsat jej na úroveň šestákového braku a pak si na tomto základě vytvořit literární kariéru, to se jinak než odpad nazvat nedá.
A přesně to udělal Brooks s Pánem prstenů.
Já vím, že podobný postup celá "posttolkienovská" fantasy, ale tady už se nedá ani v nejmenším mluvit o inspiraci, to už je čistý plagiát, včetně konkrétních dějových linií.

Vynikající, velmi silná dystopie, přímo inspirovaná nacismem, konkrétně autorčinou cestou do nacistického Německa. Chtěli by jste vědět, jak by vypadal život dvě - tři generace po vítězství Německa ve válce? Kniha živoří ve stínů Orwelova 1984, Zamjatinova My, či Huxleyho Brave New World, ačkoliv by si zasloužila stát hrdě vedle nich.

P.S. Autora pod dojmem německých vítězství ve válce, zdánlivé neporazitelnosti Hitlerových armád a beznaděje z toho, že se její vize vyplní spáchala v dubnu roku 1941 sebevraždu.

11 23.03.2013

Dávám si knihu do dočtených, ale vlastně jí čtu pořád. Ty básně se dají číst znovu a znovu a znovu... Pocity z jeho lyriky se těžko popisují. Marně hledám slova...

"Slova jsem lámal
jak kámen ve starém lomu.
Má žena řekla jen
chtěla bych žít v tom stromu."

Napíšu-li že jsou krásné, bude to znevážení...

9 17.04.2013

Nejvyšší hodnocení hlavně za editorskou a v dnešní době i literárně historickou hodnotu - vždyť se jednalo o první hororovou antalogii vydanou u nás, a to ještě v době, kdy nakladatelská politika tomuto "západnímu buržoaznímu braku" příliš nefandila. Některé povídky již okorávají, což neznamená, že mezi nejsou stále vynikající a nadčasové kousky (Malý vrah, Byl to démon). Pro milovníky literární hrůzy je to povinnost, stejně jako pro zájemce o dějiny žánrové literatury u nás.

9 24.03.2013

Jeden z nejhlubších a nejnaléhavějších SF románů, jaký jsem kdy četl. Předchozí komentátoři napsali hodně /hlavně učtese a JP), proto se nebudu nadále rozepisovat. Snad jen, že vzhledem k naléhavosti a neutuchající aktuálnosti poselství je román bolestně nedoceněný. A nejen u nás...

9 23.03.2013

Vězni svobody je v mnoha směrech tak MIMOŘÁDNÁ kniha, že jí věnuju celý tenhle dlouhý status a vás poprosím o jeho překousnutí. Ta knížka za to stojí. Ony jsou totiž knihy napsané proto, aby vás pobavili, nechali snít a odvedli od starostí každodenního života. A pak jsou takové, jež jsou tu od toho, aby vás profackovaly, probraly z intelektuálního spánku, postavily na nohy a zakřičely vám do obličeje: „vzpamatuj se!“ A Vězni svobody Petra Němce, to je přímo kopanec do břicha.

Děj se odehrává v roce 2049, kdy se splnil vlhký sen libertaniánů, stát a veřejná sféra se prakticky zhroutila a celý svět ovládá Osma - osm největších korporací, že si rozdělily trh prakticky se vším. Státní aparát zůstal formálně zachován, včetně parlamentího systému a voleb, ale jeho význam se pohybuje někde mezi ryzí formalitou a poslušnou služkou korporátu. Neexistuje veřejné zdravotnictví, soudnictví, bezpečnostní aparát (včetně policie), vše je předáno soukromým firmám ovládaným korporacemi. Stejně jako základní lidské potřeby, jako je bydlení, odívání, jídlo. Sociální sféra je z principu zlikvidována.
A celá tato masa lidí je odvážena do uzavřené oblasti za hranicí Města, jež se nazývá Enkláva. Tam by měli podle oficiálního vysvětlení začít podle "dvourychlostní alternativy" svůj nový agrární život. Vyhoštění jsou oficiálně nazýváni jako "ti, kteří nejsou schopni udržet krok s objektivním (sic!) ekonomickým vývojem."

V tomhle světě se odehrává příběh několika postav z různých sociálních vrstev a různých politických světonázorů, jejichž osudy se částečně propletou a jež se snaží v šíleném světě nějak přežít. Zajímavý je příběh stárnoucího Pavla, který má v sobě zbytky svědomí, v tomto světě se cítí mizerně a ztraceně, pokusí se o vzpouru - a je rozdrcen. Jeho syn Ondřej ho zavrhne, protože zcela přijme ideologii "nového řádu," aby ho pak čekalo kruté vystřízlivnění, když se mu podaří proniknout do Enklávy. Hodně zajímavý je příběh Ireny, mladé ženy, která v nutnosti se uživit střídá jedno nevýhodné zaměstnání za druhým, všude je ponižována a sexuálně zneužívána, a kterou si jakožto "hospodyni" (ve skutečnosti sexuální otrokyni) najme syn samotného premiéra.
A postavy zažívají skvěle napsané mrazivé sociálně-psychologické drama, jež pro ně není ničím jiným než bojem o přežití a zachování vlastní důstojnosti.
Blíže viz recenze zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/vezni-sveta-co-ceka-za-dvermi-10376#cmts

8 01.08.2018

Četl jsem vydání Našeho vojska z roku 1988 spolu s navazujícím románem Cesta zpátky, ale komentuji jen Západní frontu, takže píšu sem.
Vlastně by ani nebylo co komentovat, vše podstatné už tady bylo řečeno v předchozích komentářích. Úžasný válečný (protiválečný) román, strhující a emocionální. Drastické, syrové scény války a utrpení, psané téměř reportážním stylem, střídají neméně silné poetické, skoro básnické pasáže touhy po životě, zobrazené v popisech letní krajiny při odpočinku za frontou, sblížení s mladými Francouzkami a dalších scénách. Při jedné scéně útoku, kdy vojáci leželi přitisknutí v bahně, zatímco kolem nich pršely a granáty a šrapnely jsem na chvíli možná cítil jejich hrůzu, jakoby se odlesk jejich strachu, na mě, rozmazlené dítě přelomu 20. 21. století, které si nic podobného neumí reálně představit, na chvíli opravdu přelil. Tak sugestivní to byl popis.
Ale nejsilnější dojem na mě udělaly popisy naprostého vyhoření, kterým vojáci prošli, ztráty víry v civilizaci, ve veškeré hodnoty, které před tím vyznávali, pocit falešnosti světa svých rodičů, sedících v zázemí u píva rozumujících o "železné mládeži" a "vlastenecké povinosti"; i těch, kteří přijdou po nich, další generaci válkou již nezasažené.
Nejděsivější na tom všem je, že i když humanista Remarque napsal toho nesmírně silné a lidské varování, je ve skutečnosti jeen jedním z mála těch na které válka takto zapůsobila, vytvořila v něm přesvědčení, že válka je zlo a nesmí se nikdy opakovat. Jen o pár let po ní pochodovali ulicemi davy veteránů sdružených v SA a Stahlhelmu, kteří prošli stejnou zkušeností, ale u kterých to násilnictví a touhu po zabíjení posílilo. A konečně, jak je jasné z Mein Kamfu i z odborné historické literatury, takového Adolfa Hitlera válka jen utvrdila v jeho nenávistném, rasistickém a sociálně darwinistckém životním názoru - a přitom viděl a zažil podobné věci jako Remarque a spol. Koneckonců stačí jen připomenou vlnu nenávisti, obviňování ze zbabělosti, vlastizrady a další podobné hysterie, které román Na západní frontě klid ihned po vydání čekaly. Čím to je? Že by existovala uvnitř lidstva jakási "morální elita," která válku a další hrůzy odmítá a píše podobné knihy, zatímco průměrná většina byly jen hostejné, sobecké a násilnické svině? ( mám pocit, že i stav současného světa a společnosti by tomu nasvědčoval).
Nejděsivější na tom je, že varování, obsažené v této výjimečné knize, vyšumělo do ztracena...

8 09.04.2013

Pane Pohle, pane Kornbluthe, buďte rádi, že jste se nedožili dnešního neoliberálního světa. Zaplakali by jste! Nečekaně aktuální vesmírná satira.

8 23.03.2013

Odkazuji na svůj komentář ke knize Kallokain od Karin Boye. S rozdílem, že tato kniha je přímo inspirovaná životem v "reálném" komunismu, především v jeho stalinistické variantě. Autor brilantně využil prostředky vesmírné SF (vesmírná stanice na oběžné dráze), aby na jejich základě vytvořil geniální metaforu totalitního režimu jako jedné velké Lži. Příznivci "Velké literatury" a odpůrci "laciné sci-fi," by se v žádném případě neměli nechat odradit vnějšími atributy. Tohle je literatura hodná Orwela.

8 23.03.2013

Kniha, která odstartovala mojí sapkowskománii a udělala pro mě z Geralta z Rivie to, čím byl Harry Potter pro dnešní dvacátníky. Nebylo to první setkání s ním, už jsem před tím četl Tandaradei!, který se mi líbil, ale ještě to nebylo ono.
V originále byla kniha součástí sbírky Meč osudu, kterou český vydavatel ze zištných důvodů rozdělil na dva díly (Meč osudu a Věčný oheň, kdo pamatuje vydavatelské praktiky v české fantasy 90. let , ví o čem mluvím). Už od první povídky Hranice možností jsem byl šokovaný tím, jak odlišně a nestandardně nakládá autor s typickými fantasy motivy (a fantasy klišé), jako jsou hobiti, elfové, trpaslíci, nebo lov na draka. Líbil se mi nemýtický, moderní způsob psaní, včetně slangů, vulgarismů, sexuálních narážek i otevřených scén a černého humoru a ironie. Nic z toho nebylo samoúčelné a akce a čtivost taky nechyběla. A Věčný oheň, pseudohistorická a skorohumoristická povídka na téma náboženského fanatismu a zneužívání moci. První fantasy povídka, kde nebyl jediný boj. A ty úžasné, košaté dialogy! Sapkowski byl tehdy ve formě... a to nejlepší mělo teprve přijít.

7 02.04.2013

Nenechte se zmást stupidním holivůůůdským bijákem s kalifornským guvernérem v hlavní roli!! Ta kniha je něco úplně jiného. Dokonalý kříženec divoké akce, thrilleru a skoro orwelovské dystopie.!! Tah na branku, který tato kniha má od první do poslední věty, naprostá beznaděj i autorův hněv proti mocným tohoto světa z knihy přímo čiší. Jeden z nejlepších Kingů!

P.S. Zajímavý a pravdivý komentář: císařovna, xeelee
P.P.S. Ve světě neoliberálů získává kniha hrůzný, i když nechtěný podtón.

7 24.03.2013

Povídky neprávem zapomenutého autora fantastických žánrů, sahající svým mistrovstvím na úroveň samotného Raye Bradburyho. Stačí?
Autor měl bohatou fantazii, vynikající, vpravdě šokující nápady a uměl tvořit překvapivé pointy, což se dnes již nevidí. Nechyběl mu smysl pro humor, ale i umění děsit. Proto taky příběhy oscilují od humoristických, přes klasickou sci-fi po čistý horror, všem ale nechybí originalita a fantazie.

7 23.03.2013

Přiznám se, že kniha je vrcholem mých "guilty plessures" a její vysoké hodnocení pochází čistě z nostalgie a vysoké citové hodnoty, kterou pro mě má (proto jsem taky knihu nedal do Knihotéky, ani do Doporučených). Zdědil jsem jí po mámě, která jí také jako dítě četla, je to celkem druhá kniha, kterou jsi pamatuji, že jsem jí přečetl celou (první byla Pod plachtami kolem světa od Nikolaje Čukotského); četl jsem jí někdy ve 3. -
4. třídě a přečetl jsem si jí (a tím jsem si naprosto jistý) 6X PO SOBĚ! Dodnes bych si přál, aby mě nějaká kniha takto zhypnotizovala, jak to dokázal pan Salgari.
Objektivně se samozřejmě jedná "jen" o standardní dobrodružný román pro kluky, někde na úrovni mayovek a v rámci pirátských románů nedosahující kvalit takového Pokladu na ostrově. Ale jsou tam šermovačky jako ve Třech mušketýrech (příběh se odehrává circa ve stejné době, takže žádní Piráti z Karibiku), námořní bitvy plachetnic, dobývání španělských pevností a měst i putování středoamerickou džunglí a boje s jaguáry, krokodýly a indiány. Vášnivá romantická láska (která mě jako kluka nudila :)), zrada, pomsta.... Vy by jste to nezbožňovali?
Díky této knize jsem se začal zajímat o námořnictví a plachetnice a dodnes si pamatuju, co je to čeleň, vratiplachta a kosatka, že briga má dva stěžně a fregata tři, kolik děl mohla taková loď ze 17. století unést, a že se v 17. století nosili široké klobouky s péry a kordy (narozdíl od 18., kdy byly třírohé klobouky, paruky a šavle :) ).

7 23.03.2013

Aaach ... :)

(aneb jak si lacino přidat body :) )

6 31.03.2013

Čím jsem starší, tím víc Holdenovi rozumím :-(
Zajímavý komentář: Weil.

6 24.03.2013

Pro člověka, který bere SF vážně je to TOTÁLNÍ POVINNOST!!! Nejčtivější kniha o historii světové SF, i když dovedená jen do poloviny 80. let.

6 24.03.2013

Četl jsem to jako KODovku s ilustracemi Jaromíra Vraštila. Ta kniha není jen dobrodružná, má hodnotu i jako solidní historický román, což se zas tolik neví,

6 23.03.2013

Skvělý, velmi citlivý český výběr toho nejlepšího z dosavadního Mistrova díla. Knihu však o dvě desetiletí později zastínil ještě lepší Kaleidoskop.

6 23.03.2013

Nejlepší česká fantasy 90.let? Jedna z nejlepších u nás napsaných vůbec? Atmosféra dávných ság, legendárních příběhů "o rytířích kulatého stolu," ale z originálního "posttolkienovkého" světa a s původními postavami? Kniha, ve které dávný epos potkává moderní prózu? Ano, i tohle bylo v roce 1992 možné.
Kniha podle mě patří do zlatého fondu české fantastiky.

6 23.03.2013