SV321
komentáře u knih
Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě
František Palacký
Je obdivuhodné, že tak rozsáhlé dílo, tak výjimečně napsané, založené na tolika pramenech a s takovým veřejným dopadem, sepsal jeden člověk. Dílo, které je zcela srovnatelné s díly jiných předních velkých evropských historiků té doby. Počet archivů, ve kterých Palacký osobně studoval a přinesl na svět tisíce dokumentů, které do té doby nikdo neprostudoval, je z dnešního pohledu také až neuvěřitelný. Také si u toho v archivech skoro zničil zrak.
Že z dnešního pohledu jsou pochopitelně mnohé jeho soudy o různých událostech, o slovanské demokracii, o rukopisech apod. překonané, to je u textu psaného před 150 a více lety naprosto samozřejmé. Nic to němění na historickém významu tohoto díla, které v 19. století výrazně formovalo české národně-historické vědomí.
František Palacký: Život, dílo, mýtus
Jiří Štaif
Štaifův Palacký vyšel zhruba 10 let po dosud nepřekonaném životopisu F. Palackého od Jiřího Kořalky. Kniha je pokud jde o Palackého život stručnější než ta Kořalkova, což je celkem logické, nemělo by asi moc smysl po tak krátké době víceméně opakovat to, co napsal Kořalka. Štaif naopak část knihy věnuje tomu, čím se Kořalka nezabývá - Palackého odkazu, mýtu a různým interpretacím jeho díla v různých obdobích po jeho smrti až do konce 20. století.
Slabinou knihy je autorova až příliš urputná snaha, aby text působil "odborně". Vzniká tak na některých místech nepříliš čitelný slovní salát.
Příklad třeba ze strany 317:
"Kulturní pole mýtu je totiž po mém soudu vymezeno tím, že jeho společenská relevance je vskutku vitálně vázána na kapacitu vzájemné interakce mezi symbolickými hodnotami, dramatičností, poetičností, emotivností a apelativností jeho konstitutivních prvků, jež se ze sekulární roviny lidské společnosti souběžně vztahují i k tajemnému posvátnu. Mýtus se snad právě proto stává civilizačně osvědčeným propojením horizontálních významů, jež je možno přikládat společenskému dění a archetypální potřebou zakotvit je vertikálně v nějakém vyšším principu, jenž stojí nad nimi."
František Palacký (1798-1876): životopis
Jiří Kořalka
Dodnes nepřekonaný nejlepší podrobný životopis Františka Palackého.
Zachovej nám, Hospodine: Češi v Rakouském císařství 1804–1918
Jiří Rak
Kniha, která trochu mate svým názvem. Je to historie různých dobových oslavných prodynastických textů, letáků, provolání, písní apod. Je to sice celkem zajímavé, ale po několika desítkách stran už jsou ty dlouhé citace trochu únavně se opakující. Jde samozřejmě o hodně zúžený pohled na tehdejší českou společnost.
J. Rak zaujal kdysi svým celkem vtipným dekonstruováním různých českých mýtů v knize "Bývali Čechové". V této knize naopak sám jeden mýtus uctivě oprašuje.
Prezident Václav Havel
Daniel Kaiser
Druhý díl Kaiserova životopisu Václava Havla je obsahově o dost "roztříštěnější" než díl první. Čte se o něco méně "plynule". Je to dáno tím, že doba po roce 1989 byla neskutečně dynamická a řešilo se ohromné množství různorodých problémů. Je to kromě životopisu vlastně i do značné míry historie České republiky v prvních deseti letech její existence.
Velmi dobře je popsán česko-slovenský poměr vedoucí k rozpadu Československa. K vrcholům patří kapitoly o vstupu do NATO a zejména o poměru k Německu, kdy jistý Havlův prvotní naivně idealistický přístup k historickým česko-německým problémům rychle narazil na meze reálné politiky. Dobře je vylíčen neúspěch některých Havlových iniciativ v domácí politice.
Disident Václav Havel
Daniel Kaiser
Autor si Václava Havla váží, ale nepatří k jeho nekritickým fanouškům. A je to pro tuto knihu dobře. Není to žádná nudná hagiografie, ale čtivě napsaná biografie, která se nebojí zmínit i některé spornější momenty z Havlova života. Hlavní postava je tak "životnější" a vlastně i více vynikne její pozitivní zápis do historie v době komunismu.
Václav Havel byl někdy považován za "nepraktického intelektuála", ale jak Kaiser ukazuje, Havel dokázal uvažovat velice realisticky, uměl velmi prakticky organizovat a dávat dohromady různé opoziční proudy, výborně formuloval společná stanoviska. Dokázal některé události i velmi umně "režírovat".
Dobře popisuje rozdíl mezi skutečným nekomunistou Havlem a "osmašedesátníky". Havel, i vzhledem k rodinnému prostředí, si na rozdíl od jiných nikdy s režimem skutečně nezadal. Jak autor připomíná, mnohé jeho texty vydržely test času. K vrcholům patří jeho polemika s Milanem Kunderou o "českém údělu", kdy Kundera fantazíroval o jakémsi pro svět prý úžasném československém roce 1968, na což mu Havel zcela realisticky odpovídal: čím se to tady chlubíme? O něco větší svoboda slov, svoboda shromažďování apod.? Vždyť tyhle základní svobody mají v úplně každé západní demokratické zemi!
Stejně tak autor zmiňuje i to, co z jeho pohledu naopak hodně zastaralo, např. často zmiňovaná esej Moc bezmocných, z Kaiserova pohledu "dobrá analýza se scestnými závěry".
Kaiserova kniha je pro mě asi nejzajímavější ze všech Havlových životopisů. Je pochopitelně zároveň i částečnými dějinami disentu 70.-80. let, Charty, VONSu, vztahů mezi různými disidenty. Místy je to i celkem vtipně napsáno, např. pasáže o cestách Mercedesem do práce v pivovaru.
Budování státu I.
Ferdinand Peroutka
I skoro po sto letech stále svým pojetím, čtivostí a dobovým vhledem do událostí nepřekonaná práce o prvních dnech, měsících a letech republiky.
Sudetenland
Leoš Kyša
Velmi dobrý nápad s alternativní historií českého pohraničí. Zhruba první půlka celkem slušná, odsypávající, hezky vykreslené dobové reálie, poměrně věrohodně popsána možná situace s neodsunutými Němci v pohraničí po pádu komunistického režimu. V době sjednocujícího se Německa by se jistě i čeští Němci hlásili o svá práva. Celý ten porevoluční chaos s Němci, Romy, skinheady, odcházejícími komunisty a přícházející novou politickou garniturou...
Samotný kriminální příběh trochu slabší, postavy popravdě ne úplně věrohodné. V poslední třetině mě to celé nějak přestalo bavit. Přišlo mi jako by autor v závěru moc ani nevěděl, jak to celé vlastně uzavřít. Celý závěr mi přišel nějak uspěchaný, nerealistický a vlastně mě ani nebavil, dočetl jsem spíš "z povinnosti".
Opožděné reportáže
Ladislav Mňačko
Pro mě nejzajímavější Mňačkova kniha. Zejména vzhledem k roku vydání - 1963. V té době musela působit jako zjevení.
Češi mezi pravdou a lží: Příběhy z české historie očima novináře
Pavel Šafr
Tahle kniha je krásnou ukázkou toho, že knihy které mají v názvu velká slova o "pravdě", "lžích" a "mýtech" většinou za moc nestojí.
Temno: Stručná historie
Ivana Čornejová
Známá česká historička v nevelké knížce podává přehledným způsobem souhrn dějin v období od stavovského povstání až do korunovace Marie Terezie. Vše je samozřejmě hodně stručné, ale stručné celkem "kvalitně", nechybí v zásadě nic, co by na tomto malém rozsahu nemělo chybět - ať už jde o děje politické, hospodářské, náboženské a kulturní. Ke kapitolkám jsou připojeny i stručné medailonky hlavních osobností. Pěkná je i obrazová příloha.
Trochu provokativní název knihy "Temno" odkazuje k románu Aloise Jiráska z roku 1915, který bývá často dezinterpretován. Jiráskův román se vůbec netýká pobělohorského období, odehrává se až ve 20. letech 18. století a jeho hlavním tématem je svatořečení Jana Nepomuckého. Potěší, že Čornejová hned v úvodu Jiráska oceňuje jako velmi dobrého znalce pramenů, autora čtivého díla a brání jeho dílo proti nejedlovským zkreslením (i dnes často opakovaným různými ignoranty, kteří Jiráska vůbec nečetli), které přinesla doba komunismu zejména v 50. letech.
V knize občas překvapí některé překlepy, drobné chyby nebo některé formulace, např. nevím, co autorku překvapuje na tom, že Thurn dostal inkolát aniž by ovládal češtinu. Podmínka češtiny byla přece stanovena až v roce 1615 (a ani pak se reálně nedodržovala).
Lenin: Osobnost, ideologie, teror
Victor Sebestyen
Pokud jste už nějaké knihy o Leninovi, ruské revoluci, bolševickém převratu a občanské válce četli, tak vás tahle kniha nějak výrazně nepřekvapí, víceméně vychází z předchozí literatury. Knihu vystihuje její anglický podtitul "An Intimate Portrait". Na rozdíl od jiných životopisů (D. Volkogonov, R. Service) se autor více než na "velkou politiku" soustředí skutečně na Leninův osobní soukromý život, jeho vztahy se ženami, přáteli, oponenty i nepřáteli. Autor je novinář, takže je to napsáno skutečně velmi čtivě. Více než polovina knihy se věnuje Leninovu životu do odjezdu zaplombovaným vlakem do Ruska v dubnu 1917. Řekl bych celkově, že je to velmi dobrý doplněk k nějakému podrobnějšímu a "odbornějšímu" zpracování dějin ruské revoluce (O. Figes, R. Pipes atd.).
Zápisky II (1885-1886)
Marie Červinková-Riegrová
Grafomanský deník Marie Červinkové-Riegrové, dcery staročeského "vůdce národa" Františka Ladislava Riegra, je neskutečně bohatým zdrojem různých "zákulisních" informací o české společnosti, politice a kultuře 80. let 19. století. V deníku zachytila politická jednání v Praze i ve Vídni, český zemský sněm i Říšskou radu, spory mezi staročechy a mladočechy, polemiky mezi Národními listy a Pokrokem, různé aféry, kulturní vývoj v oblasti divadla a literatury, vztahy mezi občanskou společností a českou šlechtou atd. Částečně jde i o cestopis - cesty na Moravu, do Vídně, na Orlík apod. Snad vyjdou i další plánované díly.
Vídeň na přelomu století
Carl Emil Schorske
Dnes už klasická studie o kulturně-společenské situaci ve Vídni v období "fin de siècle". Rozebírá zrod nových radikálních směrů v oblasti kultury, vědy, politiky a společnosti, které se zcela rozešly s předchozím obdobím.
Hitlerova Vídeň
Brigitte Hamann
Skvěle napsaná kniha nejen o Hitlerově mládí ve Vídni, ale i o celkové politické, společenské, kulturní a hospodářské situaci ve Vídni na přelomu 19. a 20. století.
Československo: Stát, který zklamal
Mary Heimann
Autorka si vzala příliš velké sousto. Napsat syntézu celých dějin nějaké země, to vyžaduje hodně bádání, hodně dílčích studií, pochopení spousty souvislostí atd. Napsat syntézu je těžší než napsat dílčí analýzu. Pustit se do studia dějin nějaké země tím, že rovnou její dějiny "napíšu", resp. "přepíšu", většinou nedopadá úplně dobře a tahle kniha není výjimkou.
10. 10. 1871 - Fundamentální články: Pokus o rakousko-české vyrovnání
Michael Borovička
Kniha v rámci možností celkem dobře připomíná toto už pozapomenuté téma, které hýbalo českou společností v druhé polovině 19. století a mělo značný vliv na konečný odklon české společnosti od Rakouska.
Co mě ale nemile překvapilo, jsou různé chyby v knize, např.: na s. 16 "Leopold I. patřil mezi ty Habsburky, kteří se nedali korunovat na českého krále" - Leopold I. přece byl korunován 14. září 1656. Nebo na s. 33 "Josef II. nepokládal za nutné korunovační akt absolvovat a stejně odmítaví byli i předchůdci Marie Terezie" - kteří předchůdci Marie Terezie kromě Josefa I. nebyli korunování?
6. 7. 1915 – Pomník Mistra Jana Husa: Český symbol ze žuly a bronzu
Jan Galandauer
Velmi čtivě napsaná historie vzniku Husova pomníku, přípravy trvaly 25 let. Zajímavé je to i v souvislosti s Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí, o kterém se i nyní před obnovou dost diskutovalo. Autor v knize popisuje zuřivé polemiky, které se o tento sloup vedly už v 90. letech 19. století.
Dějiny naší říše
Josef Pekař
Velmi slušné souhrnné zpracování českých dějin. Kniha vyšla v roce 1914 jako učebnice pro školy. Znovu byla vydána v roce 1922 pod názvem "Dějiny československé". Je zajímavé srovnat ty texty z roku 1914 a 1922 - řekl bych, že z více než 90% jsou shodné. Co Pekař změnil, jsou hodnocení některých událostí. V roce 1914 byl takový "diplomatičtější", v roce 1922 ostřeji některé věci kritizuje (např. zrušení české dvorské kanceláře v roce 1749 apod.).
Můžeme to brát dvěma způsoby: 1) buď v roce 1914 nemohl plně vyjádřit své skutečné smýšlení. 2) nebo naopak po vzniku Československa vyšel vstříc dobové atmosféře. Asi to bude do jisté míry kombinace obého.
Dějiny československé
Josef Pekař
Velmi slušné souhrnné zpracování českých dějin. Kniha vyšla v roce 1922 jako učebnice pro školy. Ve skutečnosti je to jen nové zpracování učebnice, kterou Pekař napsal v roce 1914 pod názvem "Dějiny naší říše" ještě za Rakouska. Je zajímavé srovnat ty texty z roku 1914 a 1922 - řekl bych, že z více než 90% jsou shodné. Co Pekař změnil, jsou hodnocení některých událostí. V roce 1914 byl takový "diplomatičtější", v roce 1922 ostřeji některé věci kritizuje (např. zrušení české dvorské kanceláře v roce 1749 apod.).
Můžeme to brát dvěma způsoby: 1) buď v roce 1914 nemohl plně vyjádřit své skutečné smýšlení. 2) nebo naopak po vzniku Československa vyšel vstříc dobové atmosféře. Asi to bude do jisté míry kombinace obého.