t_gon komentáře u knih

Moje první kniha ze série NSO a hned skvělý výběr. Rozsah povídek je ideálně vyvážen (svým rozsahem nabídnou dostatečně rozumný obsah a zároveň nestihnou nudit), jejich počet a zaměření pokryjí všechny chuťové pohárky každého scifisty (od podmořského šnorchlováni na dně měsíce Europy, přes vesmírné bitvy kolosálních bitevníků až po procházky v sousedních galaxiích) a představí často neznámé autory, kteří si pozornost rozhodně zaslouží.

Větší detail pro osobní budoucí navigaci jsem prásknul k jednotlivým povídkám (aneb jak po letech „objevit“ tuto funkci), ale tenhle „souhrn ze souhrnů“ mi řekne, že kromě Reynoldse se pro dobré (ba vynikající) sci-fi mohu podívat k pánům jako Ch. Stross nebo P. J. McAuleymu a zároveň sledovat bedlivěji nakladatelství Laser kvůli podobným edicím. Z toho co jde v edici NSO sehnat, se díky této sbírce velice těším na další knihy a zároveň zamrzí, že mnohé ohlášené sbírky se nikdy z ploten tiskáren nedostaly na světlo nejen naší skromné galaxie…

5 24.09.2020

Předpokládám, že oslavná hodnocení níže, vychází spíše z lásky k předloze a místu narození tohoto komiksu, něž k jeho kvalitám. Je skvělé, že u nás dokáže vzniknout komiks vycházející z takhle populární a brutální předlohy, avšak ten si z předlohy bere jen opravdu vykastrovanou kostru příběhu a dle ní se valí do cíle rychlostí střely z Desert Eaglu. „Klíčové“ a pro příběh vcelku důležité události přeskakuje, nebo jen velmi vlažně zmiňuje, velmi střídmý počet stran taky na zážitku nepřidá (za to však přidá na ceně) a samotná kresba by spíše sedla k nějakému dětskému dílku, než k takové brutalitě (nic proti J. Kiliánové). Takhle mi ten „cartoon-look“ spíše než hustý nářez evokoval sledování Dexterovy laboratoře. Jako obšírnější „anotace“ ke knihám doprovázena ilustracemi by to bodlo, ať člověk ví, zda do toho světa více zabrousit, nebo jít o jatka dál. Jako samostatná kniha to však moc nefunguje…

5 14.08.2020

Putování za ptákem času, nebo do starých časů? Toť otázka, na kterou by i bůh Ramor v černé vejce zkutý, rád věděl odpověď. Vizuál jasně indikuje staré „zlaté“ časy, kdy nás Tv krmila nepřeberným množstvím podobných světů (Barbaři, Pán šelem, Krull apod.), ve kterých podobně jako zde v Akbaru číhalo zlo největší, chtějíc svět živých ovládnout či rovnou anihilovat. A stejně i zde je udatný, byť postarší rek (Bragon) se sličnou děvou (Pelissa) po boku, aby tomu zlu utnul tipec. A my sledujeme jejich neskutečnou výpravu fantaskním světem, tak nádherně vykresleným a na papír převedeným, kde číhá nebezpečí pod každým zrnkem písku a zrada za každou přilbou, aby našli spásu Akbaru v tajuplném artefaktu. Největší zrada však přijde úplně z jiného směru, než by se naším prostým hrdinům mohlo zdát.

Copak vo to, putování je to výživné, navštívíme snad veškerou faunu a flóru Akbaru, která je opravdu úchvatná a celému příběhu dodá ten pravý fantastický punc, ale celkem dlouho trvá, než se z chodících a prázdných frázi, jež pronáší „čáry a linky“ na papíře stanou postavy, které si čtenáře získají. Pak už je to parádní výlet, který směřuje k hořkému konci, který lze vytušit již v zárodcích příběhu. O to více se pocit „prožitého“ příběhu zintenzivní. Škoda jen toho pomalého a za fantastickou chlopeň nechytajícího počátku příběhu. Bylo by to téměř dokonalé, stejně jako mnoho příběhů vzniklých v roce 1983…

5 22.07.2020

Věhlasný a legendární Kosek řeší paranormální případy netradičně a relativně jednoduše – pokud to jde, tak se z nich vyloženě prosexuje, i když místy spíše promr** vyloženě až na dřeň. A je jedno, zda řeší problémy epizodického rázu v povídkách za komínem, nebo skotačí po světě v románové katastrofě. Vždy je to jen a hlavně o mrd***. Z počátku to vypadá jako alternativa k Nočnímu klubu s ne tak vážným podtónem, byť obsahově to jde lehce vedle sebe, avšak časem se to změní v místy až na karikaturu „solidních případů“ s přídechem magie, tajemna a hororu a již se z toho nevymotá. Dávkování sexu, kdy jde v podstatě každá s každým a hlavně kdekoli, hlavně když je démoni/zombie/cokoli neuvidí, se časem přejí (i když jsem ještě nebyl v New Orleans) a není to už ani k zasmání či zrudnutí při četbě. Nevím, v podstatě veškeré vyšetřování, akce a celá mytologie jde do hajz** na úkor laciného sexu, který by mně bral v téhle podobě být mi tak 15 a já sjížděl free video nabídku přes modemové připojení počátku století. Z toho jsem však vyrost a raději tak sáhnu po jiných borcích z řezníkova cirkusu. Koskovi jsem na mr*, tedy chuť vyloženě nepřišel a největší pozitivum z knih jsou jednoznačně Royovi famózní obálky.

4 03.09.2024

Peklo v Inferiu bylo v podání Bureše originální, skvělé a funkční a perfektně sedlo k dalším skvostným variantám téhle nedobrovolné dovolenkové destinace na věčnost od Kopřivy či Kulhánka. Epilog věnující se záchraně goril v budoucnosti, sliboval zajímavé věci v případném pokračování. A hle, pokračování skutečně vzniklo, ale tak trochu ignorující epilog a místo toho pokračující v ději po prvním díle (což je však díky velkému časovému skoku ke gorilám i logické). Úvod není vůbec špatný, kdy relativní výprask jednotkami SS, rozjede v Pandemoniu zbrojení na plné obrátky, ať jsou démoni na případnou další nezvanou invazi dobytka lépe připraveni. A nejen na ní, protože politikaření je v pekle ne denním pořádku stejně, jako domácí grilovačky dobytka.

Jelikož jsme, hádám uprostřed trilogie, musíme vybudovat vesmír a tím pádem představit další hráče, kterými se stávají andělé. A to je problém, protože samotný nový svět je zajímavý, pravý opak pekla, ale ten popis a strašná spousta zbytečné omáčky kolem, včetně putování Rónana po našem světě se táhne knihou déle, než měsíc před výplatou. Neskutečné utrpení, které spolu s nezáživnou a dekadentní společností andělů, politicky rozpolcenější snad více, než banda kolem satana, brání knihu číst jedním vrzem. Další osobní pohled, nyní jsou všechny strany tak nějak charakterově a motivačně zkriplené, že vlastně celou dobu nevím, komu fandit a proč už si ti snílci nejdou konečně pro výprask, na který nejsou ani zbla připraveni.

Čekat na něco, co je vám cca 500 stran jasné a pak to dostat (jak Grohlinka níže zmiňuje) odfláklejší a chudší než smažák na vlakáči, to prostě zamrzí. A jediné poselství, respektive zajímavá část i pro věci příští, se pro mne stává část snad o temnotě zmíněná těsně před koncem:

***Ten třesk byl tak ohromný, že o pár desetiletí později dolehne do vzdálených koutů hyperprostoru a vzbudí tam pozornost prastarých bytostí, o jejichž existenci neměli andělé ani démoni ponětí.***

Výsledek vzhledem k perfektnímu Inferiu zamrzí. A jako bonus/facku jsme dostali snad nejhorší fyzicky vydanou brož od epochy. Tahle cihla se sazbou a papírem snad pro téměř slepé byla utrpení a člověk si při každé stránce musel krk vykloubit, pokud nechtěl každou stranu lámat na sílu. Tohle patři do kategorie fraška.

4 15.03.2023

V roce 1997 vyšla na svou dobu famózní tahová strategie Spellcross, která si vzala na paškál tehdy aktuální téma konce milénia a s ním spojenou apokalypsu. A ve hře skutečně nastala, ale ne tak, jak si různé Y2K počítačové viry asi představovaly, ale mnohem romantičtěji, kdy k nám přes magické portály přitáhli draci, Orkové, černokněžníci a další temná verbež, která nás s pomocí magie chtěla vyhladit ze světa. Vojenská technika slavila absolutní neúspěch a destrukci na všech frontách. O tom byly sepsány mnohé příběhy, jejichž útržky jsme mohly číst v přiloženém manuálu ke hře. Dokázaly přivodit depresi, zmar i husí kůži na minimalistickém prostoru.

A ten prostor/námět dle mě mistr Žamboch vytěžil parádně a postavil na něm jeho vlastní fantaskní svět, který se dle mnohých útržků v knize velmi často prolíná s naší realitou. Nebýt občasných nadlidských výkonů (klidový běh 10 km lesem pod půl hodinky apod.) a zakomponování magie, tak se příběh z vojenského prostředí na pohraničí válečné zóny mohl klidně odehrávat někde na blízkém východu.

To co do knihy všechno dostal, je poctivě namíchaný koktejl hardcore military, mysteriózní detektivky, romantiky, krvavých rituálů, tajemna něčeho velkého v pozadí a sympatických postav. Prostě parádně funkční svět, se svými zákony, logikou, bytostmi, kde se po staletích relativního klidu připravuje nová doba temna pro lidské obyvatele. Úplné pohlazení po duši, nejen pro milovníky stařičkého Spellcrossu. Skvělé to drží pohromadě a vygraduje to nekompromisním finále, které byť příběh pro zatím uspokojivě uzavírá, tak i zároveň nechává prostor a smysl pro již vyšlou budoucí trilogii. Absolutní paráda a jde se číst manuál ke hře (:

4 15.03.2023

*** „Conane, ty ženám rozumíš? Myslím, jestli víš, proč dělají to nebo ono?“ „U Croma!“ zachechtal se Conan. „To neví žádný chlap, proto je na světě tolik zábavy“ ***

Když se Čenda pustí s Conanem a jeho věrnou družinou do putování kolem Vilajetského moře, tak tím automaticky slibuje divoké a rychlé dobrodružství na všech možných i nemožných místech (např. "nově" je zde Conan nucen do vysokohorské turistiky, která si dle vyprávění nezadá s expedicí na K2) a místním obyvatelům dopřává nepříjemné chvilky, končící brutálně krvavými orgiemi ve jménu bohyně Kamálí (ta se zde terpve představuje jako tajemná dáma v pozadí, o jejichž morbidních manýrech se teprve dovíme v dalších knihách). Sadistických kněží má Čenda vždy plný rukáv a to nevěstí místím bohužel světlé vyhlídky do budoucna. Tohle jsou jeho základní ingredience, kterých se drží a jdou mu příjemně vysypat na papír. Číže my víme, co dostaneme, s jakou sestavou to dostaneme (opět díky známým postavám Dakši a Kudrovi) a taky víme, že se to čte téměř samo. Nebýt Conana, jedná se o klasické D&D fantasy story, které je perfektním odpočinkem pro ztrápenou mysl. Conan a jeho charakter zde působí místy velice mimo (např. jeho postoj ke starším) a celá zápletka točící se kolem meče Dakši je zde vystavěna dost nešikovně (aneb vyhnout se Conanovi tím, že ho "pozvu" na dvůr z jiných ostrovů je přesně tak blbá, jak tenhle příběh potřebuje), ale je to pořád Čenda s jeho zábavným a „jiným“ Conanem. A tenhle standard pořád dost baví.

PS. Protože se všechny (co mi zatím rukama prošly) knihy od Čendy s Conanem točí kolem téhle trojky (Conan, Kudru, Dakša + Vilajetské moře), je tam i návaznost, tak je fajn v tom držet při čtení "linku". Proto zakládám sérii (Conan - Břetislav Čenda) pro lepší orientaci. Snad nebude nikdo proti…

4 02.02.2022

Možná jsem si nevšiml v komentářích níže, ale jediný snad Norri popisuje to, co mi z téhle pastvy pro oči kazilo nejvíc požitek z četby. To kdo koho kopíruje a zda někde na pozadí běží soutěž o „nejvíc zvrhle zvraty“ v rámci jedné knihy/komiksu, to neřeším, ale k čemu mi je překrásně naservírovaná pochoutka, která smrdí a je vevnitř prohnilejší, než půl roku přejeté srnka? O umění Lia není pochyb, to je kouzelník s barvami, ale ten scénář je problémovější než stavba tunelu Blanka. Jakkoli mám rád Jodowers Incalu a obecně fantasy ságy, tak tohle bylo utrpení. Většina i vedlejší postava se zde chová jako největší zmr**, strany a své povahy mění v rámci jednoho panelu asi dle rozmaru větru a celkově tak konzistence knihy jde někam do kopru. Fantasy prvky se zde objevují jak se které (mrtvé) postavě zrovna hodí a směrování ostatních postav v rámci osudu a kletby je o to hůře stravitelné. Druhý díl má víceméně cestu nalajnovanou a jsem zvědavý, zda dokáže příjemněji překvapit. Protože ze svatby jsem odešel příjemně najezený, ale s bolestmi břicha a pachem hniloby...

4 01.11.2020

Velice nevšední čtivo obsahuje tato nádherně vydaná sbírka povídek. Hned úvodem lze podtrhnout všechnu dřívější chválu na adresu Gorgony, protože ta dokazuje, že i „nudná“ brož dokáže překvapit a vydat důstojnou knihu a zároveň ukáže zbytečnost přebalu u pevných vazeb, kdy rozkládací listy obsahují všechny potřebné doplňující údaje a zároveň tolik potřebnou mapu, která umocňuje zážitek a orientaci v četbě.

Samotná kniha obsahuje 12 povídek kolísavé kvality. Já měl menší problém s tím, že antologie začíná výbornou povídkou „O důsledcích zvuku“, která je provedením, vyprávěním a vygradováním děje o úroveň výš, než zbytek sbírky. Na to se těžko navazuje, a i když jsou zde další výborné povídky (Krocení sopek, Poslední aswang, Zkáza Cuadro Amoroso, Schrána duší, Zkamenělý), pak „jen“ ty dobré (Život pod sklem, Mezi rozpolcenými dušemi, Pracující žena, Hmyz a ženy pějí spolu) až nakonec ty „ucházející/divné“ (Posvátný, Pavouka sem), tak se díky zpracování, žánru a geografické oblasti jihovýchodní Asie, kde se povídky odehrávají, jedná o skvělou knihu. I když více než steampunk prvky jsou zde do popředí protlačeny témata jako kolonizace, útlak pod nadvládou dobyvatelů, modernizace apod. ze strany starého kontinentu, tak se najde i stopa po fantasy díky lokální mytologii. Ta není vůbec špatná nebo otřepaná (např. létající velryby) a povídky krásně okoření špetkou exotického orientu. Snad jen ty výborné by si zasloužily více rozvést, protože jejich příběhy a načrtnuté světy s postavami mají velký potenciál. To už je však úděl povídek.

Finální medailonek autorů, detailní doslov ke steampunk scéně v této části planety a hravě sytá barevně bohatá obálka jen umocňuje zážitek. Skvěle a snad se podobných děl díky Gorgoně k nám dostane více.

***Papa měl pravdu. I já udělala své rozhodnutí. Teď už není cesty zpět.
Zaťala jsem zuby, připravená na nevyhnutelné.
Nuž dopadl a přitom zpíval.***

4 10.06.2020

Oproti některým jsem absolutně nic nečekal, snad jen pohodový výlet do historie formování Ameriky, ale dostal jsem výtečné dva příběhy, Indiánské léto z Americko-Kanadského pohraničí, v případě El Gaucha se pak přesunem hodně na jih - do Argentiny. Drsné, brutální a hodně syrové léto mi sedlo z obou povídek více, snad kvůli prostředí, do něhož je příběh zasazen. To vyvolalo vzpomínky nejen na Posledního Mohykána nebo filmy o Davidu Crockettovi. Vůbec bych se nebál, že tohle je jeden z mnoha příběhů inspirovaných „skutečně těžkým životem tehdejších osadníků“, což velmi pomáhá vcítit se do jednání hlavních postav a prožít drsný příběh na maximum. Ten se opravdu s ničím nemaže, beze slov nás vhodí do drsného děje, kde během nepodstatné "šarvátky" dojdeme k vypálení vesnice a odkrytí starého tajemství. Velmi intenzivní zážitek.

El Gaucho již bere budování Ameriky z mnohem většího politického celku a tomu odpovídá i forma vyprávění. Je to skvělé, ale Léto bylo tak nějak komornější a sedlo mi mnohem více. Mannarova kresba je k tématu výborná, místy detailní, jindy sklouzne k minimalismu, vykreslení erotických scén je nesmírně smysluplní a dráždivé a dokáže evokovat ty správné pocity a vjemy při čtení. Nevím, zda to byl záměr, ale barevná paleta mi přijde místy hodně „vybledlá“, což pro mne jen umocňovalo dobovou atmosféru. Skvěle. A jako bonus jsou textové dodatky na konci příběhu, kdy se čtenář může dovědět něco více z dané doby a o použitých charakterech (Abigail Lewisova, kpt. Brewster, Jeremy Lewis, bubeník Tom Browne a další). Zasloužené místo v edici MDEK.

4 28.04.2020

Viděl jsem předobjednávku na webu, prolistoval ukázku a s opatrností objednal (přeci jen vysolit 3 tisíce za komiks je v dnešních časech často ekonomická sebevražda, ale kdo by to pro dnešek při pohledu na obálku Frazetty řešil, že?). Čekal jsem robustní a nádhernou knihu s geniálním obsahem, ale ten KOLOS, který dorazil, mě přejel a srazil k zemi lépe, než hyrkánská jízda. S touhle tvárnicí ve fantastické vazbě by Conan jednou ranou odpálil Thoth-Amona daleko za sloní věž. O tom, že v balení chyběl návod, jak s tímhle klenotem jemně zacházet, aby se dal pročíst a zůstal bez úhony, se zmiňovat nebudeme. Ať si každý Cimmeřan poradí, jak mu to Crom radí.

Tolik k samotnému fyzickému provedení. Samotný obsah je pak teprve ten pravý poklad, za který by riskoval život nejeden zlodějíček ze Zamory. Obával jsem se, jak se zvládne kouzlo a duch původních Howardovek přenést do komiksové podoby, ale již po pár stranách byly všechny obavy rozprášeny v divočině. Ta atmosféra pradávné Hyborie a drsnost nejznámějšího barbara co kdy žil tam je hned po pár oknech. Je to drsné, brutální a vtahující. Navíc minimální prostor komiksového formátu Conanovu postavu ještě více umocňuje. Zde není prostor pro sáhodlouhé popisy prostředí a čas na dlouhé kecy. Tady se špalky kutálí z krku a končetiny oddělují rychleji, než by jeden řekl „Ty asi nejsi zdejší.“ Opravdu úžasné a pro milovníky Conana je to nevídané.

To co se pak děje na stránkách knihy, jen umocňují jednotlivý autoři svým jedinečným vizuálem. Tam kde je Nord pěkně barevný (jeden by až řekl „manga-rozverný“), detailní a epický, je zase Ruth neuvěřitelně syrový, drsný a často až mrazivý. Tak, jak mi zpočátku Ruthova kresba nesedla, se postupem času s Conanovým dětstvím můj názor změnil a nechtěl bych tohle znovu číst pod vedením nikoho jiného. Ruth dodal celému dětství neuvěřitelnou hloubku a syrovou atmosféru, která zážitek ze čtení jen umocnila. A některé dvojstrany (např. válečné masakry, inferna, démoni, nebo má oblíbená s Conanem na koni, kdy odjíždí do tmy a řve na „parťáka“, že jednou bude mít své vlastní království a na druhé straně je v obří kresbě portrét Howarda) by zasloužily ihned tisk a fofrem do galerie. Fenomenální.

Jsme rád, že mě Crom osvětlil a dokopal do koupě, pač za tohle bych si rval vlasy a proklínal Seta až do skonání věků, kdybych koupi minul. Ať už je tu Comics Centrum s oznámením dalšího kolosu z časů, kdy oceány pohltily pyšnou Atlantidu…

4 26.04.2016

K povinné četbě jsem se vrátil s radostí a byl jsem mile překvapen, jak moc je epos v dnešní době čtivý a chytlavý. Příjemné putování s Gilgamešem absolvujeme během odpoledne a zjistíme, jaké útrapy a strasti ho na jeho epickém putování životem provázely. Jak moc se přepracování p. Zamarovského liší od originálu (nemyslím nyní původní hliněné tabulky s klínovým písmem, na jejichž čtení bychom potřebovali bagr a vzdělaného Sumera, ale samotný přepis z dochovaných nálezů) dnes asi nezjistíme, ale s překvapením se dočteme, že stejné otázky jako Gilgameš si lidstvo klade od nepaměti (smysl bytí a nebytí, smysl života, jak získat věčný život a proč…) a evidentně si je bude klást dál, minimálně až do skonání věků, protože s odpovědí „42“ si do té doby asi nevystačíme. Potěšila i závěrečná stručná sonda do historie nálezů jednotlivých tabulek, jež vypovídá o jedinečnosti tohoto díla.

4 29.07.2015

Tady se dost budu rozcházet s ostatními, ale tahle „netradičně“ zpracována manga od Hanami dost vyniká mezi „davem“ (myšleno Crwackých kousků). Jednak fyzickým zpracováním ale také samotným obsahem, který pojednává v jediném příběhu o historických postavách a událostech na počátku 17. století ve feudálním Japonsku. V této době se jako jindy intrikuje mezi příznivci císařského režimu a nově založeného Šogunátu a je jen na hrstce věrných ochránit tradice a hodnoty dané doby. Ty chce za každou cenu ochránit vynikající šermíř „Yagyū Jūbei Mitsuyoshi“, kterému k tomu má dopomoci historický artefakt. Je zde spousta jmen (nejen postav, ale i umění a bojových stylů jednotlivých klanů) a díky kresbě a historickému vzezření postav se v tom může leckdo ztratit a určitě to není vstřícné, jako běžné mangy. Ale kdo si dá tu práci, bude pozorný, tak si vyloženě vychutná tuto historickou exkurzi, jež ho odmění skvělým příběhem, který má přesah i do dnešních dní. Navíc, jako bonus, je tohle o postavě, které skládá poctu vynikající anime Ninja Scroll. Co víc si přát? Snad jen rychle sehnat knihu „Nebeský orel“ a doufat, že spojení dvou „nejromantičtějších“ historických období dopadne výborně.

3 15.04.2022

Snaha o trilogii v závěru ztroskotala a to co mělo působit jako završení formování dračí země, které zahájili Vraadové v čele s Druem v Zahalené říši, zde bylo smeteno pod koberec a pod tisíciletým prachem, který na koberec usedal, se nyní prochází „další Bedlam", jehož potomek toho v budoucnu bude mít jistě hodně co říct. Nerozumím tomu rozhodnutí, poskočit v ději o tisíciletí, bez návaznosti na relevantní a známé postavy, vytáhnout "jeden" z mnoha fantasy příběhů o mocné věži s gnómem uvnitř a rozjet hru o vykradení tajemství z této věže pomocí nových hráčů na hrací desce. Jejich původ, motivy a často i osud se mnohdy nedostaví a my tak trajdáme po dračí říši v doprovodu "nijakých" postav, kdy setkání s okolními "NPC" postavami vypadá často lákavěji, než hlavní děj (Aviani, Quelové, Dru, Sharissa, Benton Lore, Vládci mrtvých…) a to nemluvím o nulové zmínce o temném koni). Ano, klasický Knaak se dobře čte, ale zde ta četba šustila papírem, jehož poslední stránka byla s povděkem vítána. Smutný konec nadějné trilogie.

3 18.11.2021

Druhý svazek kronik nás přibližuje ke známější a hmatatelnější (díky WII) historii světa Azeroth, což funguje mnohem stravitelněji a známěji. Není to však pouze o 1. a 2. válce, ale přibližně 1/3 knihy se věnuje zrodu a tvarování Draenoru, který si ve své komplexnosti a epičnosti může s Azerothem podat směle ruku. Možná mě i tahle část bavila v rámci WarCraft světa více, než doba, kdy přivandrovali Orkové a začli dělat bordel dle machinací Sargerase. Tam se totiž velice opakoval prvek „Deus Ex Machiny“, kdy co stránku čelí některá strana nevyhnutelné zkáze a vyhlazení, ale jako lusknutím prstu se běh zvrátí ve prospěch těch „zlých“. Číst tohle po 56 za sebou není zábavné, spíše ubíjející a těžko tak jde knihu přelouskat na posezení. Tahle drobná výtka však patří nejenom Orkům, ale i jejich předchůdcům. Některá pády civilizací a ras jsou pak ke škodě letmo zmíněny a odbyti velmi krátce, což zamrzí.

Mimo tuhle výtku se však standardně jedná o vymazlené dílo, které těžko hledá konkurenci v našem malém rybníčku na poli fiktivních dějin. Zpracování knihy, ilustrace, mapy, papír, to vše je prvotřídní a i kdyby někomu byla historie WarCraftu putna, tak i jen pro pokochání zraku poslouží kniha skvěle. Fandům pak doplní některé mezery (např. putování jednotlivých vojsk severními královstvími během 2. války je skvělá) a navnadí tak už na snad ne poslední svazek, kdy se začnou zúročovat všechny plány a přípravy Sargerase…

3 26.05.2021

Šeherezáda sbalila svých šest pětek praktické léčitelky a vydala se za moře do Saudské Ará… tedy Maréše, aby svou cestu a štěstí bez královských povinností našla. Po cestě si „koupila“ a do domácích prací zapojila Spartaka s Conanem a za doprovodu jemného brnkání strun citery si vybírala, ke kterému ze dvou bratrů si na trůn sedne. Příběh naivní a prostý jak vývoj covidu ve světě, s fantasy to nemá téměř nic společného (občasné „levitace“, vnitřní bariéry a zrak to zrovna nevytrhnou) a „epičnost“ boje o trůn je v rozsahu dvou „hašteřících“ se vesnic o dvaceti lidech. Hlavní hrdinka Filen je po většinu času sympatická a nelze proti ni nic vyloženě mít, ale její občasné „zkraty“ v chování jsou fakt na pěst a evokuje to pocit předávání autorské štafety mezi dvěma puberťačkami, kdy jedná si libuje v pohádkách o princeznách s princem na bílém koni (monogamistky by se radovaly), kdežto druhá prošla pubertou a chystá se rozkopnout dveře do „dospěláckého“ světa s plnou parádou (ta nebude nadávat na Singalský svatební slib). Hlavní postavy mají titulů a jmen víc než kdejaký docent, takže se občas ztratí nit, o kom je řeč, teleporty postav po fiktivních zemích jsou na denním pořádku, chování (často idiocismus) je taky občas „mimo“ vývoj postav a některé náznaky o bočních linkách by si více prostoru zasloužili. Už jen proto, aby se Filen více vykreslila a byla čtenáři trochu bližší.

Chápu, že před lety to na domácím rybníčku mohlo být fajn a jakožto začínající čtenář bych uražený nebyl, ale když je už něco načteno, tak to žádné terno není. Ale jak bylo zmíněno, po všech epických ságách o tisících stranách je tohle příjemná a hlavně jednoduchá jednohubka, která dodá ztrápené mysli jednoduchý příběh, který uteče stejně rychle a hladce, jako poslední zrnko písku v přesýpacích hodinách…

3 26.10.2020

Jednotlivé díly se mi těžce hodnotí, protože trilogie funguje skvěle jako ucelené dílo. Byť místy s kolísavou kvalitou, která jako by evokovala přehazování horkého sofonu mezi několika autory a astrofyziky. Knihy si tedy shrnu komplexně do jednoho pro mě v budoucnu snad přínosného příspěvku, kdybych se chtěl pustit do opakování.

Takže kde začít? Zkusím příběh, který je velice povedený, aktuální (díky umístění do současnosti, kdy jej odstartuje kulturní revoluce na konci 70-tých let v Číně) a v průběhu trilogie nabírá na košatosti a velkoleposti. Aneb jak jsme do hlubokého vesmíru zavolali, někdo nás prozvonil zpět (Problém), poté přiletěl a nechutně nás plácnul přes prsty (Les). Leč jeden dobře poslaný telegram přes operátora „Slunce“, návštěvníky plácnul taky a oni s námi zakopali válečný sofon, rozloučil se pohádkou na dobrou noc a šli o kus galaxie dál (Vzpomínka). Výborná myšlenka, řekl bych více než reálná a perfektně převedena na stránky knih. Není ji co vytknout a dalo si tuhle premisu na obřím rozsahu stovky stránek pořádně užít. Místy tempo a kvalita celkem připomínala divokou horskou dráhu (střídání vynikajících pasáží např. přílet slzy, či stvrzenky naproti tomu zbytečně zdlouhavé a nudné hrání VR hry), ale celkově se jedná a perfektní čtivo nejen pro hard fyziky a sci-fi fandy.

Co mi však příběh vcelku kazilo a nedopřálo většího vtáhnutí do děje je práce s postavami. To že se mi po chvíli pletli různé postavy (Ye Wenjie, Ye Wenxue, Yang Wining…) svými jmény se dalo překonat různými „aliasy“ (aneb kuřák, dráteník, šarlatán…), ale práce s postavami byla dost odlišná od „západních“ zvyků. Za celou trilogii mi nikdo extra nepřirostl k srdci tak, abych se do postavy sžil a prožíval jejich trápení a muka (a že jich tam bylo). Když mi je jedno, co se s postavami stane v průběhu celého příběhu, je to špatně. Beru to tak, že se jedná o „východní“ styl, nicméně nějak je přiblížit čtenáři, aby s nimi šlo skutečně příběh žít, by snad nemusel být problém (nevím, nejsem autor). A když už mi někdo byl po chuti (kuřák, dráteník), tak příběhem proplul jak šedá myš, občas si užil svou chvíli na výsluní, aby příběh vyklidil neznámo jak. Škoda. Proto se rád vždy raději vrátím k vesmíru Expanze, kde se taktéž s fyzikou kouzlí podobným stylem, ale jako bonus mám vynikající charaktery a dynamičtější děj, který příběh jen podporuje.

No a druhý problém jsem měl s „fungováním“ vesmíru. Velice mě baví číst různé fyzikální teorie a axiomy převedené do sci-fi novely, zejména pokud s nimi autor pracuje chytře. A nemusím mít doktorát z jaderné fúze, abych si takové dílo užil a chápal jej. Ale když autor něco definuje, a pak si to mnohokrát „vyvrátí“, popř. s tím nepracuje stejně v průběhu celého příběhu, tak mi to sráží požitek a říkám si proč. A teď neberu v potaz různé překlepy (typu převody AU apod.), ale např. definici vztahu Trisolaranů k lidstvu jako hrozbě, nebo naší nicotnost proti naší velkoleposti, dále také principy fungování sofonů, borceni dimenzí, zákon o zachování hmoty apod. Proto samotný konec ve Vzpomínce se sice čte dobře, vyvolá dojem velkoleposti (k téměř nepředstavitelnému ohýbání časoprostoru), ale zanechá divnou pachuť (asi jako když jste na koncertě vážné hudby a před finálním aktem přijde na pódium koncert dozpívat DJ Bobo). A to, že během posledních kapitol autor nastřelí tolik nosných myšlenek a nápadů (mnohé bych chtěl ihned vidět v dalších trilogiích) a obratem je zahodí, to už je věčná škoda, kterou si snad jednou přečteme.

Celkově se jedná o výborné dílo, které však není vynikající. Ale nechybělo mnoho.

Audio: Místy jsem si připadal, že sedím na přednášce z astrofyziky, čímž p. Horák výborně „podbarvuje“ atmosféru této trilogie. Žádné přehrávání ani rádoby intonační prasárny mezi charaktery. Často až strojový přednes člověka vtáhnul do děje, jako by ve výslechové místnosti seděl s našimi vzdálenými soudruhy. Skvěle.

3 25.02.2020

„Samuraj uznával sílu a odvahu za nejvyšší formu lidské ctnosti a zbabělost či neslušnost představovaly nejhorší možnou nemorálnost. Pokud se tedy setkal s nedostatkem úcty či dokonce s přezíráním, měl samuraj k uchování své důstojnosti jedinou možnou volbu – pachatele okamžitě a na místě skolit.“

Ale to zase jó. Tohle mi sedlo trochu více než autorům níže. I přes počáteční „problém“ se do tohohle brutálního konce Šógunátu Tokugawa začíst (spousty jmen, historie, letopočty… ) jsem byl ke konci nadšený a velmi smutný z toho, co jsem „nastudoval“. Romantické představy mít můžeme, ale obdobně jako u rytířů i zde jeden nemohl nikdy plně věřit, že samurajové jsou dokonalí ve všech směrech. O tom, že všichni jsme jen lidé, kteří se dokáží chovat, jako skutečná monstra slyšíme dnes a denně. Nejinak tomu bylo u Japonců na konci období Edo. Jenomže i když i hrdinní velitele jednotky Šinsengumi byli proslaveni díky své zálibě v brutalitě a pro sek katanou nešli dál, než pro pohár saké, tak vždy si to šlo v rámci kodexu bušidó nějak „ospravedlnit“ a svým způsobem to i obdivovat.

Jak jsem se již zmiňoval u jiného titulu, tak některé části jsou nejen že nepředstavitelné a těžce uchopitelné v dnešní době, ale i tehdy si jde mnohé věci z kodexu jen stěží představit (viz braunerova citace o seppuce 10 samurajů, nebo ta císařská zástava (byť tohle je i dle popisu v knize lehce pochopitelné) a co teprve těžký prohřešek vůči bušidó „Jako bys byl zraněn zezadu“).

Ať už si čtenář po dočtení knihy udělá dojem jakýkoli (buď mu to jeho obdiv a úctu k historii Japonska jen utvrdí nebo naopak zboří jeho představy), tak jedno se upřít knize nedá. Je perfektním, důsledným a hodně detailním historickým oknem do doby, kdy se poslední samurajové do posledního dechu bránili reformě Meidži a konci samurajské třídy, jež existovala téměř 8. století. Velitelé Kondó Isami a Hidžikata Tošizó byly skutečně legendy.

„Základním pravidlem bušidó bylo, že každý bojovník nese za všechny své činy plnou a konečnou odpovědnost. V kterékoli situaci byl kodex nadřazen osobním přáním nebo křivdám a jeho pravidla měla přednost před vztahy k rodině, rodu a lennímu pánu. Právě vlivem tohoto neměnného a vznešeného morálního kodexu si samurajové dokázali udržet svůj dějinami potvrzený a nezpochybnitelný pojem cti, i když se kolem nich rozpadal společenský a politický systém.“

3 27.11.2017

Tak tohle byl boj. Což jsem sám nedokázal pochopit a vstřebat jakožto obdivovatel nejen samurajství, ale i celé východní filozofie a historie. Nikdy bych nevěřil, že tohle téma na sto stranách budu se skřípáním zubů dočítat s donucením 3 týdny. Spousta podobně laděných historických knih je z menší\větší části dnes již nepoužitelná, ale zde mi přišla absurdní drtivá většina postojů a „pravidel“ tehdejší doby, které jsem si nedokázal aplikovat ani na dobu, ke které se kniha váže. Vždyť podle Cunemotových spisů, by museli samurajové za uvedené „urážky“ popravit polovinu obyvatel tehdejšího Japonska během několika měsíců a jako oslavu svého odevzdání svému pánovi a cesty Bušidó nakonec spáchat ceremoniální seppuku.

Podobně jako kniha Bušidó - Cesta samuraje je i zde je něco málo pozoruhodných myšlenek a příběhů, ale jako celek to nefunguje ani z poloviny tak dobře, jako zmíněné Bušidó.

3 16.08.2016

Taťka (Howard) zakladatel načrtl příběhy a jeho dva nejskvělejší následovníci se jich chopily a dotáhly je do finální tisknutelné podoby. Devět typických Conanovek, které máme tak rádi a žereme je autorům i s navijákem. To jsou příběhy, které utečou rychleji, než Conan z doupěte ledového červa.

Jednotlivé příběhy si drží více méně „standardní“ kvalitu krátkých Howardovských povídek včetně úvodu, kdy se dovíme, kde skončil Conan posledně a na jaký příběh chronologicky navazuje. V závěru nabereme akční tempo šinkanzenu a sledujeme Conana zbitého jak turanského psa, s holou prdelí, ale často se „zpívajícím srdcem, s tváří obrácenou ke zlatému jihu, k zemím, kde jej čekala bílá města, zalitá teplým sluncem, kde silný a odvážný muž s trochou štěstí mohl získat třpytné zlato, rudé víno a ženy hebké a dlouhonohé.“

Výborné počtení, jež má jednu vadu na kráse a to postupně stále větší počet korektorských chyb. To však není důvod k vynechání téhle pecky.

3 16.10.2014