tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) Nedočetla jsem... Když jsem došla k objevu, který mi umožnil pochopit, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, bylo mi z toho značně nevolno. Svěřila jsem se své exšvagrušce, která to už četla, a ta mi odepsala, že bude hůř. Její zpráva končila podpůrným doporučením: "Brace yourself!" A tak, když se začalo mluvit o větším počtu andělů, jsem s ohledem na Jarošovo koronerovské ohledání usoudila, že jsem asi momentálně přecitlivělá, ale že na to nemám. Proč, proč, Červenáku, mi tohle děláš? Po několikaměsíčním čtení Adlera-Olsena, který i hnusárny dokáže podat jemně, že si čtenář nemusí jít ublinknout, jsem vyměkla a nedala to. Ještě nejsem rozhodnutá, zda to někdy zkusím dočíst, anebo si to raději nechám odvyprávět a cenzurovat.

Ačkoli přiznávám autorovi alespoň jedno plus, a to že v knize byly výjimečně (poprvé) řešeny střevní potíže i páně seržantovy a nikoli jen Barbaričovy. Ostatně toto jsem Červenákovi vyčítala na jeho stránkách: ve všech předchozích knihách byly vždy zevrubné popisy jen Barbaričova čůrání či blinkání. A tak, jak jsem si řekla o seznámení s paní Steinovou, i v tomto ohledu mě autor vyslyšel :-).

(SPOILER) Předně: Opravdu Vám vadí dívčí jméno Luka a překvapuje Vás prase jako domácí mazlíček?? Luka se mi líbila (v USA je to se jmény podstatně volnější a běžně má holka "klučičí" jméno typu Duncan apod.) + v našem stotisícovém krajském městě lze v centru často potkat paní s prasetem na vodítku, popř. totéž prase uvázané u značky vedle supermarketu, kam šla majitelka nakoupit. Takže bych ráda tvrdila, že tak, jako mě nedrásá jméno Luka pro děvče, nepřekvapuje mě ani prase a jako mazlíčka ho vnímám stejně jako pejska. Ale... to bych lhala :-D. Vždycky, když jsem prase potkala, v naprostém úžasu a vytržení jsem čučela jako všichni ostatní kolemjdoucí :-)).

Knihu jsem začala číst kvůli čtenářské výzvě 2021 (bod 8), a proto jsem tak trochu čekala, že to bude... já nevím, víc o těch dopisech? To byl moc hezký nápad a mrzí mě, že zůstal více méně nevyužit nebo minimálně nedotažen (i když epilog překvapil a potěšil) a poměrně rychle opuštěn. (A to před zodpovězením otázky, zda mužský pisatel má kavalíra v kápi či bez.) U Griffina mi vadilo, že ač si začali psát po mnoha letech, a přestože byl zprvu plný hněvu, poměrně brzy přesedlal na nemravnou komunikaci. Chápu, že to tam autorky šouply kvůli tomu, aby se vztah z kamarádského dopisovacího začal posouvat na ten zamilovaný a erotický, ale z pohledu reálného světa mi to moc nesedělo, na to ten přechod byl hodně rychlý. Ale budiž, Griffin je holt "typický chlap", který "myslí jen na to jedno". Mnohem víc mi nesedělo, i když si samozřejmě uvědomuji, že je to pohádka pro dospělé, že ač ti dva po dopisech navázali silné pouto a vztah, poměrně krátce poté, co se reálně viděli došlo k nějakému intimnějšímu sblížení. Ono je něco jiného si psát a mít s tím druhým duchovní pouto, a něco zcela jiného je se ho fyzicky dotýkat, cítit jeho vůni a vnímat jeho dotyky, zvyknout si na něco nového a nezvyklého (obzvlášť jestli Luka měla minimum sexuálních zkušeností a ještě ji moc nebraly)... (Anebo ten první orgasmus Luky. Já bych se po něčem takovém na fotku svého kamarádka už nikdy nepodívala, protože bych se šíleně styděla, natož abych ji sledovala při TOM.) Ale jo, je to pohádka, takže nad tím nesmím tolik přemýšlet :-). A protože je to pohádka, byl i sakra pohádkovým princem Griffin: takhle empatického, citlivého a nezdolného chlapa jsem ve skutečném životě nepotkala, natož abych o něm aspoň slyšela! (Nemluvě o tom, že je chytrý, pohledný, sexy a ještě slavný.)

Dokážu si představit, že by na pozadí příběhu bylo víc o panické poruše a agorafobii jako takové, zde to na mě působilo jen jako kulisy pro rozehrání konfliktu. Stejně si autorky mohly víc vyhrát s Lučinou profesí, ta byla více méně jen v pozadí (a asi jako zdůvodnění toho, proč jako jedna z mála neměla potřebu pást po Griffinových penězích), anebo s reálným životem po boku hvězdy (kupř. to, co se psalo v bulváru, v knize nakonec vůbec nepadlo). Ale znovu: je to primárně "červená knihovna", nikoli hluboká psychologická studie či rozbor. A i když bylo jasné, že ti dva spolu nakonec skončí, četlo se to pěkně. Jen mi coby náročnému čtenáři chyběla delší cesta k cíli, autorky to pojaly hodně letem světem. Škoda.

Lučin doktor byl vtipným osvěžením příběhu, určitě bych s ním někdy jela pozorovat ptáky :-). Díky knize jsem objevila panenky Blythe (jednu chci!) a vzpomněla si na to, že jsem kdysi doma taky měla Furbyho z Happy Mealu v McDonalds. Pouze tedy v České republice se prodávali nevibrující, jen to chvíli roztomile žvatlalo, než tomu došly baterky. Zpětně jsem tedy coby dospělá žena na prahu 40 zklamaná, protože jsem si mohla výrazně rozšířit obzory.

EDIT: Toho furbyho jsem shodou náhod našla v pytli s hračkami na půdě, takže kdyby ho někdo chtěl (třeba jako dekoraci ke knížce v knihovně), klidně mu ho věnuji. Jen to tedy asi není Mee-Mee :-).

16 23.04.2021

Úvodem si dovolím malé doznání: Oba autory znám, ale nijak zvlášť jsem je nečetla. Od Gaimana dvě knihy, u nichž mi přišla lepší adaptace (Hvězdný prach, Koralína); Sandmanovi jsem nijak na chuť nepřišla (v době, kdy u nás začal vycházet, jsem na něj ještě neměla správný věk a číst něco jen proto, že je to OD GAIMANA jsem byla líná). S Pratchettem to je ještě komplikovanější. Přečetla jsem od něj jedinou knížku, kterou mi půjčila na VŠ kamarádka. Naprosto dokonale mi ho totiž zošklivil můj bratr, který ho četl v době, kdy já četla Morressyho. Ani jeden z nás nepřečetl nic od autora toho druhého, ale bratr měl tendenci neustále mluvit o tom, že Zeměplocha je 100x lepší než trapný Kedrigern, vše posunul do osobní roviny, a tak mi dokonale zhnusil Mrakoplaše i sira Terryho. Vím, vím, že Pratchett je v tom nevinně, ale pokaždé, když někdo řekl jeho jméno, všechny ty dávné křivdy se mi vybavily. A když jsem si ho konečně rozhodla přečíst a zapomenout na minulost, zjistila jsem, že bratr celou sérii věnoval kamarádovi a doma nemáme ani ťuk. S ohledem na to, že jsme měli všechna první vydání, to považuji za další neodpustitelný hřích, kterého se na mě dopustil.

K Dobrým znamením jsem se dostala více méně náhodou... přes pohlednici! SBH se mi již několikrát vyznávala, že má ráda Pratchetta a já ji chtěla potěšit a vybrala pro ni k svátku dílko Leny Gnědkové, aniž bych tušila, z jaké je to knihy nebo že je snad napsaná se spoluautorem. Ta pohlednice je fakt pěkná a probudila ve mně zvědavost, stejně jako pochvalné ódy adresátky (na knihu... ale na pohled taky). Po přečtení mohu konstatovat, že ódy byly zasloužené a knihu chci mít v knihovně. Dost mi připomínala Špinavou práci Christophera Moorea, v něčem Monty Pythony či film Kevina Smithe Dogma. (Zejména to poslední si vychutnají ti, kteří mají znalosti (nejen) z Bible, ostatní to to vyhodnotí asi jako pěknou ptákovinu.)

Souhlasím s tím, že některé pasáže byly rozvleklé, některé zdlouhavé a jiné filozofické. Ač se zprvu mohlo zdát, že jsou třeba samoúčelné, postupně se začaly spojovat a propojovat, což jim zpětně dalo nový smysl - ostatně obdobně tomu bylo i s proroctvími Agnes Magorésové. Bohužel jsem si dvě z point díky tomu domyslela, ale celkovému dojmu to neubralo. Ani se mi nechce věřit, že kniha je z roku 1990, jak je aktuální. Jen humor už by dnes asi neprošel cenzurou, protože byl místy poněkud nekorektní (což je dost smutné).

Nebudu vychvalovat vše, co mě zaujalo, pobavilo či se mi líbilo. Jsem si navíc jistá, že při dalším čtení objevím něco nového, protože ač o bibli i jiných věcech něco vím, všechno přece jen nevím, a těch "Easter eggs" je v knize ukryto mnohem víc, než kolik jsem jich našla. Snad jen smutná douška, že zástupce Pekla tu opět byl ten víc cool než ten jižanskej buzík...

Ač souhlasím s tím, že Armageddon, o němž je celou dobu řeč a k němuž vše směřuje, byl nakonec takový nějaký odbytý, celkové vyznění bylo velmi smířlivé a i to špatné, co se v knize stalo, bylo odčiněno. A ten závěr... kdo by nechtěl žít v tak malebném a milovaném koutku země? Po přečtení mě jímá známá nostalgie, kdy bych o svých hrdinech chtěla číst ještě alespoň o malou chvilku déle.

27 14.04.2021

(SPOILER) Když se mi v nějakém knižním světě líbí, ráda v něm setrvávám co nejdéle, takže hned jak jsem dočetla Naslouchače, vrhla jsem se na Faju. Protože jsem četla e-knihu a slovníček pojmů zůstal na konci nepovšimnut, některé z termínů jsem vždy dovozovala z kontextu. Po přečtení jsem nějak zapomněla, co je to "faja", a nevím proč jsem z ženského rodu slova usuzovala na nějakou bytost ženského pohlaví. Ehm, moje chyba :-). O to víc se mi líbilo vysvětlení a pochopení věty na obálce, i když bych spíše měla psát Věty, protože kolem ní se točila velká část děje.

Jistě, mohla bych na knize najít kupu nešvarů, nedomyšleností či klišé. Ať to jsou drobnosti (jako že na Olymposu je zmíněn Poseidon a Mars, i když správně by měl být spíše Ares (a nebo Neptun)), či pro mne jistě nepochopitelné momenty děje (např. jen putování hrdinů, kdy si jedou do Nížin odpočinou, po vyhlášení poplachu se vrací zpět, pak najedou zase putují mezi města a když dojdou na konec, nevrací se do Nížin, ale do jednoho z měst kvůli oslavám, nebo že když další členové 25 včetně kapitána utrží dost vážná zranění, namísto transportu do Nížin se kurýrují v Duvalském pohoří). Nehodlám vůbec tvrdit, že jde o mimořádný počin v české fantasy, protože jsem četla lepší fantasy i sci-fi, a jsem si jistá i tím, že máme mnoho kvalitních českých autorů, včetně autorů fantastiky. Ale protože mě na příběhu Ilan cosi nedefinovatelného zaujalo a chytilo, budu mlčet a jen si užívat příběh, který je pro mne nový a v mnohém neotřelý.

Tentokrát se děj odehrává zčásti v Nížinách, zčásti (té větší) opět v Duvalském pohoří (díky za to!) Olympos mi připomněl Kapitol z Hunger Games, v němž vše řídí CML, chyběl mi hlubší popis zákonitostí, vztahů mezi mocnými, vše mi přišlo jen v náznaku a jen v takové míře, kterou Ilan potřebovala. Přišlo mi nevyužité (ale třeba ještě bude, o tom mne už PS přesvědčila), že když hrdinka konečně zjistila heslo pro přístup k informacím o LaPodu, musela Olympos náhle opustit, aniž by zjistila víc. A stejně tak mi přišlo trochu nevěrohodné lavírování ve vztahu vůči Kapitánovi, i když je jasné, že je to - navzdory všemu - klaďas ;-). Některé momenty mi lehce připomněly sérii Divergence, ale upřímně, Naslouchač mě zaujal mnohem víc.

Do Duvalského pohoří jsem se těšila víc než do Nížin, ty mne moc nezaujaly, přišly mi sterilní a nepřátelské. Jsem ráda za poznání dalších míst, za rozluštění některých záhad z prvního dílu (třeba "tolkienovská" Devítka), i když samozřejmě přišly záhady další. (Co se stalo s paní D., kdo je potomek, má nějakou spojitost s tím chlapcem, co už uměl ovládal duvaly? Kdo píše nápis krví s midichloriany?) A stále chybí milostná linka! O osobě kapitána nevím, co si myslet... Na to, kolik toho prožil a kolik musel získat životních zkušeností, bych čekala větší nadhled a pokoru v životních i jiných otázkách, ale chápu, že nějaké napětí tu být musí. (Trochu mimo mi přišlo, že jako zraněný přijal výzvu k boji.) To je stejné, jako když někteří čtenáři prvního dílu kritizovali vnitřní vývoj Ilan z porobeného otroka v "oprsklého fracka". Rozluštění Věty se mi líbilo moc, těšilo mne odkrývat s Ilan tajemství, na něž sklenaři zapomněli, i když na rozdíl od ní jsem byla vedle jak ta jedle. Samozřejmě mě podráždilo, že už byla jen krůček od vyzrazení svého tajemství, a ten konec... ten konec!! Doufám, že třetí díl opravdu vyjde na konci měsíce :-D.

18 11.04.2021

(SPOILER) Do čtení se mi vůbec nechtělo, protože jsem ho dostala jako zadání. (@SBH: Může se vůbec mluvit o klubu? Jaké je první pravidlo klubu??!) Ale protože jsem dítko submisivní vychovávané v tom, že úkoly se musí plnit, i když se člověku nechce, tak jsem se včera pustila do čtení e-knihy. Proto mě až před chvílí dojalo, když jsem zjistila, že na konci knihy je slovníček používaných pojmů. Mít v ruce knihu fyzickou, zjistím to ihned, u e-knihy se listuje blbě. Škoda, mohlo mi to mnohdy ušetřit přemýšlení, o čem je zrovna řeč.

Předně musím napsat, že jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Ba naopak jsem knihu ve své hlavně zaměnila za "Předčítače" a děsila se toho, že budu číst o té nacistce, co ji hrála Kate Winslet. Už vůbec jsem netušila, že je kolem titulu takové haló a jen diskuse zde na DK k prvnímu dílu je plná vášní. Ale možná dobře, že jsem do čtení šla s čistým štítem, protože pak bych byla dopředu ovlivněná a měla očekávání.

Když jsem začala knihu číst, moc se mi to nelíbilo. Jistá bezútěšnost, neustálé opakování tělesných deformací (s důrazem na reprodukční orgány a schopnost plodit), špatné pochopení pojmů, které byly vysvětleny při dalším čtení (sklenáři / sklenaři), kupa různých výrazů, k nimž jsem musela namáhavě přiřazovat obsah. Přestože jsem ale přečetla poměrně krátký úsek, Naslouchač ve mně vyvolal nějakou podvědomou reakci, takže se mi zdál sen knihou inspirovaný. A to se mi stává opravdu málokdy. (Mám v živé paměti až horečnaté sny při čtení Písně ledu a ohně na VŠ.)

Dnes jsem knihu dočetla a chci se začíst do dalšího dílu, protože hra je rozehraná docela slušně. Jediné, co mi nesedí, a to mi vadilo od samotného začátku, jsou kulisy postapokalyptického světa. Kdyby to byl nějaký svět smyšlený, přijímala bych ho lépe. Těžko říct, co mi na tom tak vadí, ale je to tak. Naslouchač je vlastně úplně obyčejným příběhem, ale líbí se mi jeho kulisy a nastíněné záhady, ať už jde o samotný sklenit nebo ty potvory, kterým nemohu přijít na jméno (podívala jsem se do slovníčku: nasterey). (Myšlenka štítu, který chrání před zlem zvenku a který je tvořen vlastně věžemi, mi silně evokoval jeden z dílů série Meče pravdy Terryho Goodkinda, kde vystupovaly chiméry.) Nu a pak samozřejmě osoba ústřední postavy, jíž matka už krátce po porodu předvídala velkou budoucnost, ale tentokrát zřejmě nešlo jen o obligátní marnivost čerstvé rodičky.

Uznávám, že zápletka dívky maskované za chlapce či a priori nepřátel, z nich se stávají přátelé, zní docela otřepaně. (Už jen to praktické domýšlení maskování pohlaví hlavní hrdinky, která je sice kryta maskou a oblečením, ale při všem tom putování by si všichni asi všimli, že čůrá na bobečku?) Ale zákonitosti světa kolem Duvalského pohoří, sklenit, tajemná místa a podivné bytosti - to všechno mě zaujalo. Celou dobu jsem čekala, kdy dojde k odhalení hlavní hrdinky a rozjede se milostná linka s kapitánem, popřípadě kdy umře Vargas (ti sympatičtí beta samci většinou zařvou mezi prvními), a ono nic. Naslouchače proto beru jako úvod a jsem zvědavá, jak se s tím vším autorka popasuje dál a kde je vlastně pointa.

Nebýt závěru poslední kapitoly, klidně bych knihu zakončila přechodem skáry s tím, že to, co následovalo, by zahajovalo dvojku.

Na knize bych dokázala najít kupu chyb, ale styl vyprávění i příběh mě nakonec zaháčkovaly, takže mé zlé kritické já mlčí. A už to je známka úspěchu. (Narazila jsem na recenzi K. Pomykalové na webu fantasyknihy.multiuniversum a souhlasím s jejím shrnutím, výtkami i hodnocením.) Jen nevím, nevím, zda se kouzlo bude opakovat i v postapokalyptické Evropě aka Nížinách. Sama jsem založením více spíše na fantasy než na sci-fi, obávám se ztráty toho nedefinovatelného cosi, co mě u prvního dílu tak zaujalo. Každopádně ale dávám šanci pokračování ;-). Zatím tedy hvězda dolů, protože nevím, jak se vše vyvrbí.

P.S.: Nesnáším označení "postapo", protože mi to připomíná slovo gestapo.

35 09.04.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY A ÚVAHY, KTERÉ MOHOU BÝT SPOILERY !!!

Knížku jsem začala číst díky DK a vysokému hodnocení a už ze začátku jsem měla problém se začíst. Styl autorky mi přišel těžkopádný a rozvláčný, jen popis událostí kolem úmrtí otce mi přišel neskutečně zdlouhavý a do čtení jsem se musela nutit. To mi vadilo tolik, že jsem začala škarohlídsky sama sebe upozorňovat na různé chyby a asi si kvůli tomu příběh náležitě nevychutnala. Jeden příklad za všechny: Hlavní hrdinka vstane, jde se umýt, oblékne se, dá si snídani, pak se jde projít, brouzdá se vlnami a pískem, jde zpátky, zajede něco zjistit, je rozrušená, bolí ji hlava, jde se vyspat, vzbudí se za dvě hodinky, pořád je ještě tentýž den (ač se zmatený čtenář domníval, že už proběhla noc), nají se, vypije si víno, oblékne se, někam jde... Úmyslně to vulgarizuji, ale místy to bylo vyčerpávající. Kdyby autorka nebyla tak podrobná, knížka by byla svižnější a líp se mi četla. Dokážu proto pochopit ty, kteří se dali odradit už na začátku čekáním a nevědomostí, než se do Atlantidy sjedou všechny sestry. Nemluvě o tom, že některé nejsou líčeny zrovna dvakrát sympaticky, což může odrazovat též.

Příběh (a nápad) jako takový byl zajímavý, i když bych správně měla napsat, že šlo o příběhy dva. Jeden ze současnosti, který začíná smrtí adoptivního otce a pokračuje osudy nejstarší dcery, druhý z minulosti, do níž se Maia vydává, aby zjistila, co je zač a jaké byly okolnosti její adopce. Přidávám se k těm čtenářům, kterým historická linka přišla zajímavější než současnost. Mně navíc velice škodilo, že jsem skeptik, kterého vycvičily jiné již přečtené knihy (a nejen detektivky), takže dokud nevidím tělo, nevěřím, že někdo zemřel. Kolem "taťky Soli" je tolik náznaků, nemluvě o tom, že sama autorka v doslovu hovoří o sedmé knize, že bych dala ruku do ohně za to, že je naživu a celé to byla jedna velká, zřejmě promyšlená, habaďůra sledující dcerám (a čtenáři) zatím neznámý účel. Asi právě tohle má být onou avizovanou skrytou a tajemnou linkou prostupující všechny díly?

Maia: Samotná vypravěčka mi moc k srdci nepřirostla, její tajemství jsem vytušila poměrně brzy. Z hlediska kompozice příběhu byly na mě dlouhé pasáže týkající se úmrtí otce a "pohřbu" i poznávání Ria. Její pátrání po příbuzných bylo popisováno snad den po dni hodinu po hodině. Kdykoli dostala nějakou indicii, namísto, aby po ní hned skočila, dala si time out, zdřímla si apod., než se do toho pustila. Pak se to rozjelo, aby se to s další indicií zastavilo. Maia se do Ria vypravila najít své biologické rodiče a zjistit okolnosti své adopce, a tohle vše najedou ustoupilo do pozadí před příběhem její prababičky. Ne, že by nebyl zajímavý, ale propojení na současnost trochu kulhalo. Navíc jsme se toho dozvěděli hodně o Bel, ale žijící babička i matka byly nakonec ošizeny na pár desítkách stran, matka asi na třech, takže to, co Maia vlastně jela zjišťovat, se smrsklo na jakési resumé. Tahle nevyváženost mi vadila asi nejvíc a ubírám jí za to na hodnocení. Stejně tak linka s Fabianem mohla být rozvedená víc, klidně zde mohlo být více paralel na Bel a Laurenta. Skoro jsem měla pocit, že autorka chtěla prodat hlavně příběh Isabely, Maia jí k tomu udělala jen jakýsi úvod a kulisu. Škoda, protože nápad šesti / sedmi adoptovaných dětí, pohádkově bohatého a milujícího nevlastního otce o němž vlastně ani po přečtení nevíme nic, a odhalování vlastní minulosti každou z dívek, je velice zajímavý.

Bel: Budu-li cynická, byla to vlastně čítanková romance a příběh lásky, která byla díky původu a společenským poměrům obou aktérů od počátku odsouzena k zániku. Ale uznávám, že se to četlo moc hezky. A i když bylo jasné, že Bel ve Francii nezůstane, ani že pak neuteče s milencem, přesto jsem místy doufala, že přece jen vezme osud do vlastních rukou. Docela by mne zajímalo, jak by se její život vyvíjel dál, kdyby ho autorka tak rychle neukončila, a přiznávám se, že setkání Laurentem s vlastní dcerou, která ho ovšem považovala za cizího člověka, mě dojalo.
Okolnosti kolem stavby sochy, která je symbolem města, byly jistě zajímavé a oceňuji, že si s tím autorka dala takovou práci. Mne tedy extra neoslovila ani Paříž ani Rio, ale uznávám, že problém je ve mně :-). Když nic jiného, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých faktů.
Opět si zřejmě domýšlím až příliš, ale je tu někdo, kdo si nemyslí, že ten zachráněný sirotek je taťka Sůl? (Jen nevím, zda to sedí věkově, byla jsem líná propočítávat věk aktérů, který byl zmíněn.) V tomto ohledu jsem nespokojená, protože postava sirotka, stejně jako Beliny přítelkyně, byla pro děj důležitá a nechce se mi věřit, že by ji autorka jen tak odložila a pustila se do jiného příběhu. Co kdyby měl taťka Sůl informace o narození Maiy právě od té kamarádky, co začala studovat na zdravotní sestru? Pokud by on byl zachráněným dítětem, mohli se klidně v Paříži setkat a navázat nějaký osobní vztah. Jediné, co jsem si nevydedukovala, je osoba ženy přítomné při vyzvednutí odloženého dítěte. Marina? Nebo někdo jiný? Právník toho sice hodně ví, ale (zatím) nepověděl.

Přiznávám, že přes skepticismus a hledání much jsem si nakonec příběh docela užila a probudil ve mně zvědavost na další knihy. Jen se bojím toho rozvláčného tempa, protože dle nahlédnutí do komentářů k 2. dílu jde o autorčin rukopis. Nuž uvidíme, zatím mám co číst, ale třeba pak dám zvědavosti průchod a prokoušu se až k Elektře a číslu 7.

15 09.04.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Konečně se mi splnil dávný sen a pořídila jsem si domů Manaru. Přála jsem si ho jako dárek k svátku - tchyně asi netušila, co kupuje, jinak by se víc rděla :-). Na základě zdejších komentářů jsem si nejprve přečetla druhý příběh, pak teprve Indiánské léto. El Gaucho je víc historický, myšlenkově jsem se díky němu vrátila k Batličkovi. Indiánské léto mělo hezky vykreslenou atmosféru a přírodu, přesně jak tu padlo, vzpomněla jsem si na Curwooda, Setona a jiné. Dílčí ilustrace jsem znala z internetu, ale kolikrát byla stránka naskenovaná bez textu, takže jsem si jen mohla domýšlet děj. Po bližším seznámení s příběhy musím souhlasit s komentářem uživatele @Pigface, že konec pokaždé vyšuměl do ztracena.

El Gaucho: Některé scény mi přišly trochu moc, i když nijak odporně podané nebyly. Část zápletky mi evokovala nadbytek homosexuálů / sodomitů v britské armádě v pojetí Diany Gabaldon. Osudová žena Molly mi nijak osudová nepřišla, s ohledem na úvod k příběhu bych čekala větší love story. Mrzelo mě, že všechny vedlejší postavy, ať sympatické či záporné, nakonec zemřely, i když s jistotou to tvrdit nechci, protože v případě oběšené není vidět tvář a mrtvého hrbáče jsem taky na vlastní oči nespatřila. To mi skýtá naději pro jejich oživení někde a někdy jindy. Kdyby vzniklo pokračování příběhů hlavního hrdiny s historickými narážkami a reálnými postavami, nezlobila bych se.

Indiánské léto: Komornější kulisy, ale za to mnohem víc úchylných figur. Toho chlapce neustále ukazujícího oplzlé gesto jsem nepobrala vůbec, nechápu, k čemu byl v příběhu dobrý. Puritánský pastor se ukázal jako ten nejvíc zkažený, i jeho čistá neteř, poskvrněná na začátku, vlastně bez poskvrny nebyla. (Zajímavé je, že ti úchylové jsou vždy namalovaní jako odporní, podobně jako Jan Fischer kreslil záporáky v Rychlých šípech vždy nějak deformované na rozdíl od anticky krásných hlavních hrdinů.) Asi nejsem ta správná cílová skupina, erotický náboj to pro mě nemělo, takže jsem příběh vnímala čistě jako historický a epizodní. Nakonec pro mě nejušlechtilejšími byli ti indiáni, které jsem předtím, bez znalosti děje, vnímala čistě jako ty zlé a ubližující bílým osadníkům.

Pointu oběma příběhům mi dal doslov vysvětlující, že postavy skutečně existovaly a děj je založen na nějakých reáliích, díky tomu 4 hvězdy a ne jen 3. Přesto bych si asi obé vychutnala víc, kdybych měla hlubší znalosti. Budu si oba příběhy muset přečíst víckrát, abych odhalila jejich kvality, jež mi zatím zůstaly skryty.

14 06.04.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

V úvodu si trochu kopnu do nakladatelství Host: Už v předchozí knize jsem zaznamenala drobné typografické chybičky, které se zde opakovaly (chybějící uvozovky, překlep ve slově), nyní se k tomu ovšem přidala i slovní hříčka v podobě „napadeného“ sněhu (citát: „jemně pihovatou pleť měl bílou jako čerstvě napadený sníh.“) Bohužel se musím připojit k těm, kteří považují tento díl za nepříliš podařený, ba dalo by se říci slabý. Jussi Adler-Olsen píše čtivě, ba dokonce tak čtivě, že i když je to tak trochu o ničem, člověk má tendenci číst dál. Ale asi jsem se jím přesytila, protože už Nesmírný mě nijak nechytil, a po přečtení Selfies rozpačitý způsob a pochyby zůstávají ještě víc.
Předně: příběh se odehrává dva roky po předchozí knize, což mi vadí, neb mám pocit, jako kdyby mi něco uteklo. Nemluvě o tom, že v každé knize je něco naťuknuto, a to zůstává nedovysvětleno a nedotaženo, ať jde o Asadovu minulost či případ pistole na hřebíky a Carlovu úlohu v celém neštěstí. Na konci Nesmírného všechny postavy prodělaly hypnózu, která otevřela staré rány, takže bych čekala, že autor hned naváže na tuto linku, obzvlášť když informace na přebalu slibují nahlédnutí do zákulisí oddělení a jeho hrdinů. To se sice konalo, pouze u Rose, ale až po dvou (??) letech?

U A-O je mi sympatické, že píše civilně, s nevtíravým, lehce ironickým humorem, bez potoků krve a brutality. Jenže po přečtení předchozích knih si už nejsem jistá, zda si s tímhle vším u mě vystačí. Nelze ignorovat, že všechny knihy mají stejné schéma a kompozici. V úvodu je vždy něco z minulosti, co čtenáře navnadí a vysvětlí se v současnosti. Hrdinové vždy řeší několik případů vedle sebe, které se propojí, často je to prokládáno vsuvkami z Carlova osobního života (trable s dospívajícím synem, rozvod, návštěvy tchyně, Mona, sem tam nějaký Hardy). Autor vždy kápne trochu tajemství z minulosti Asada či samotného Carla, čímž čtenáře namlsá a znejistí, ale pokaždé z toho sejde. Na konci každé knihy pachatel zemře, většinou i se svědky a zúčastněnými osobami, takže řešení případu se uzavírá Deus Ex Machina mávnutím kouzelného proutku samo, bez zdlouhavých ceremonií soudního řízení či namočení zainteresovaných lidí do prokázání viny. Zpravidla si také jedna či více hlavních postav sáhne na dno - v tomto díle poprvé Rose, předtím to vždy odskákali Asad, Carl či oba dva. (A skoro bych se vsadila, že v další knize o tom nebude ani zmínka, Rose bude jako rybička, stejně jako se teď vůbec nemluvilo o Asadově skoro amputovaném spáleném palci.)

Tentokrát mi to vše přišlo trochu násilné a nedávající smysl. Oddělení Q, které primárně řeší odložené případy, se tentokrát začne zajímat o aktuálně probíhající vyšetřování, což by dávalo smysl v případě vraždy v parku, ale už ne u přejetých dívek. Celá kriminálka tomu nechává volný průběh, hlavně že budou novináři točící reportáž spokojeni, a na frak dostane jako vždy jen jeden pitomý vyšetřovatel, který je za blbce už od začátku. Kupa věcí byla naťuknuta a nedotažena, například hrozba zrušení oddělení kvůli chybné statistice či Marcus Jacobsen (nějak nám na konci z té knihy zmizel…). Kvituji jen smíření s Larsem Bjørnem.
Zápletka se sociální úřednicí mi přišla vyloženě vycucaná z prstu. Jussi se tentokrát strefuje do sociálního systému, ale ač sama pracuji na odboru sociálních věcí (uznávám, že nedělám dávkovou agendu), nedokázala jsem se s tím ztotožnit. Postavy „blbých bloncek“ mi přišly prázdné a ploché, bez vnitřní psychologie a motivace, nedovedla jsem se s nimi vůbec sžít - a to je od A-O velké pochybení, protože jinak záporné postavy umí vykreslit dobře. Ani Anneli mne nijak neoslovila, její přerod v zabijáckého Jamese Bonda byl přehnaný, a její konec v podobě trapné nehody typicky Adler-Olsenovský. Zkrátka a dobře, tohle mne nezaujalo.
Víc mě interesovala linka bývalého nácka, i když úvodní kapitola mi jako motivace budoucího chování postav přišla velmi nečitelná, ale ani tohle nebylo pořádně rozvedeno a dotaženo. Srovnám-li to třeba s Nesbøho Červenkou, tam jsem se dozvěděla mnohem, MNOHEM víc. Celkové propojení příběhů z nástěnky se mi příliš neosvětlilo, přišlo mi to všechno hodně o náhodě.

CITÁT: Kdo ksakru vlastně jsi, Asade, napadlo Carla a odbočil doprava.

Tuto otázku si kladou čtenáři od okamžiku, kdy Asad svlékl gumové rukavice, odložil mop a začal se míchat Carlovi do řešení případu. Chemie mezi těmi dvěma tentokrát nebyla tak silná, ale čtenář si to vynahradil tím, že tentokrát dostal naservírovanou Rose, žádné narážky, ale hezky všechno v plné parádě. Asi budu nevděčná, ale mě to přišlo nevěrohodné. Konejším se komentářem uživatelky terimila, která píše, že jde o beletrii. Jde. Ale já to přesto beru vážně. A tak se odmítám smířit s konstatováním, že pan Knudsen byl hajzl a vřed a že Rose psychicky týral. Chybí mi hlubší motiv, nespokojuji se s vágní narážkou, že Rose nebyla jeho. Všechno mi to přišlo vyhnané do extrému a přehnané (jen aby to ve čtenáři vyvolalo city), včetně závěrečného pobytu na záchodě.

Z celé knihy si tak odnáším jako největší záhadu odpověď na otázku, zda se matka Viggy naučila fotit ta selfie.

20 22.03.2021

K téhle knížce mě přivedla diskuse "Knihy po kterých pátrám - poraďte", v níž ji hledala jedna uživatelka. Zkusila jsem vypůjčit v knihovně, neb dobře psané knihy pro děti a mládež mě baví, a rovnou ji zadávám do čtenářské výzvy, protože letos je to první kniha s ilustracemi, se kterou jsme se potkaly. A to ještě navíc s ilustracemi od Borna, který je mou srdcovkou!

Příběh je poměrně prostý, místy předvídatelný, ale je hezky a mile psaný, a nebýt drobných narážek, mohl by se odehrávat klidně i dnes. Horelová píše vtipně, ale na můj vkus těch různých slovních hříček a "hlášek" bylo v knize na jedné stránce až příliš. Kdybych byla mladším čtenářem, asi by se mi to kvůli tomu četlo těžce, ne vždy bych rozklíčovala danou metaforu a rozčilovala se, že autorka nemůže psát "normálně". Těžko říct, jestli v 70. letech takhle děcka opravdu mluvily?

Z pohledu dospělého čtenáře mi přišly trochu smutné dospělé postavy líčené očima dětí, zejména rodiče - tatínek toužící po autu a maminka obsedantně uklízející v bytě. Ovšem potěšilo mě, že učitelé nejsou žádné karikatury, ale taky lidé, a spolužáci a spolužačky jsou líčeni v archetypech, se kterými se ve třídě mohl potkat každý.

Děj plynul hezky, ale nevím, jestli to bylo tím, že jsem četla s pauzami (prokládala jsem si touto knihou čtení Jussiho Adlera-Olsena), zpětně mi to přišlo takové trochu "o ničem". Protože však nechci být škarohlíd, ne vždycky musí být kniha plná "velkých příběhů", někdy stačí obyčejná epizoda. Chybělo mi uzavření linky se čtenářskými příběhy, jak se k nim nakonec postavili oni odborníci na dětské štěstí. (Nemluvě o tom, že Radka s Pechtou by zasloužily za to, že četly práce ostatních dětí.)

12 16.03.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Opět se mi to četlo velmi dobře, opět děj plynul příjemným tempem a opět to nebyl žádný hnusný krvák a i ta vražda tentokrát byla taková nějaká "komornější". Konečně jsem pochopila, kde ve filmu vzali sebevraždu policisty kvůli vyšetřovanému případu, jehož rozlousknutí věnoval osobní život. Oddělení Q postupovalo obvyklým pozvolným tempem, prověřovalo každou stopu, šetřilo sebemenší zmínku a nepodstatný detail. (V tomhle ohledu si říkám, že jsou ty knížky opravdu fikce, že každé jiné "standardní" policejní oddělení by nemělo tak štědrý rozpočet, mraky času a volné ruce.) Díky tomu se ovšem čtenář dozvěděl velkou nápovědu týkající se vraha hned na začátku, a ačkoli hrdinové do indicií několikrát šlápli, vždy je nechali stát ladem a věnovali se něčemu jinému (už jen ta písnička a Hardyho telefonát!!). Autor se pokoušel svést tipování pachatele na slepou kolej vylíčením Pirjo a její žárlivosti, aby pak ke konci obrátil a ukázal na někoho jiného. Ale pokud je čtenář stižen paranoiou a přemýšlí nad každou zmínkou, dokáže vraha odhadnout poměrně rychle, i když mu třeba chybí vražedný vůz a deska.

Celá zápletka kolem Habersaata mi přišla trochu přitažená za vlasy, a pokud bych ji přijala za svou, o to víc by mě bolel jeho promarněný život, když pro řešení by se stačilo jen rozhlédnout kolem sebe... Děj točící se kolem alternativních hnutí mě tentokrát moc nevzal, i když uznávám, že myšlenka společného jmenovatele všech náboženství byla zajímavá. (Jen se zrovna Adler-Olsen u mě asi nestrefil do té správné struny.) Pořád také nevím, co si myslet o Atuovi / Frankovi - celou dobu je vlastně jen líčen očima jiných postav. Zprvu působí jako typický sektářský vůdce, později se mění hlavně v charismatického svůdce žen, na něhož (a na jehož orgasmy) nejsou s to zapomenout, chvíli je docela i sympatický, ke konci sympatie opět ztrácí, a když už čtenář doufá, že se o něm dozví víc, mizí šmahem ze scény. Nález dopisu pod kamenem vyloženě zabolel - toto v knihách nesnáším i miluji. Jak málo by stačilo, aby k ničemu z toho nedošlo? Celá kniha se tak pro mě stala vlastně takovou historií jedné zmařené velké letní lásky.

Všichni padouši a zainteresované osoby opět umírají (!!!), tohle schéma mi u autora začíná už silně vadit. (Nemluvě o mučení hlavních hrdinů, které v různých variacích figuruje na konci téměř každého dílu - zavírání do klece, údery tupými předměty do temene, svázání a téměř upálení v garáži, dýchánek s čajem a formaldehydem, ...) Budu ale číst dál, protože kromě toho, že mě zajímají osudy Rose, jsem opravdu zvědavá, jak to bylo s tou vraždou Carlova strýce a co je Carl vlastně zač. Doposud jsem si tuto otázku kladla zejména u Asada (nebo bychom měli říct: u Saida??), ale v tomto díle došlo k určitému posunu a vzniklé hypotézy mě dráždí. Pořád jsem chtěla doufat, že Carl do všeho kolem Ankerovy smrti zapletený není, ale stačila jedna malá hypnóza a sympatie vůči hlavnímu hrdinovi se začínají otřásat. Jen doufám, že tentokrát další návnada přijde v následujícím díle a ne ob několik knih, jak to Jussi zlomyslně dělá.

22 15.03.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

I tuto knihu jsem viděla nejprve ve filmovém zpracování. S ohledem na zvolené téma jsem váhala, zda se pustit do čtení, ale zvědavost nad tím, jak se vyvíjí vztahy mezi postavami, zvítězila a Jussi Adler-Olsen opět prokázal, že píše lehkým perem, takže mne to tolik nezasáhlo jako docela surová adaptace. Jen obálka mi dávala zabrat, takže jsem knihu hned na začátku zabalila do novin, abych na ty zkrvavené rezavé nůžky nemusela myslet :-).

S hodnocením jsem váhala mezi 3 a 4 hvězdičkami, nakonec dávám 3,5 *. Z filmu jsem sice věděla, do čeho jdu, přestože byl děj upraven a pozměněn. Nette v knize na mne nepůsobila tolik jako oběť, na rozdíl od filmu, od začátku bylo jasné, kdo tajnou místnost v bytě realizoval. Ale objasnění "záměny" na konci jsem, "zkažena" filmem, nečekala. V tomto ohledu sice palec nahoru, ale filmové rozuzlení se mi líbilo víc, bylo smířlivější a happy endovější. V knize navíc na konci OPĚT všichni zlí umírají, nemluvě o tom, že Carl je překvapivě v pohodě z toho, jakého zážitku se mu na čajovém dýchánku dostalo. Jsem zvědavá, kdy nás autor přestane napínat a konečně se dozvíme, jak to bylo s vraždou na Amageru. Když si zpětně skládám všechny střípky k sobě, jak jsem knihy četla na přeskáčku, jsem napnutá jak kšandy.

17 15.03.2021

(SPOILER) !!! POZOR JEMNÉ SPOILERY (I Z NÁSLEDUJÍCÍCH DÍLŮ) !!!

Mno... já nevím. Viděla jsem film, takže jsem hodně váhala, zda se do četby pustit. Ani ne tak proto, že bych snad věřila, že kniha bude horší, ale spíše kvůli tématu a záporným postavám. Nakonec jsem tomu dala šanci a asi i proto, že jsem věděla, do čeho jdu, to tak hrozné nebylo. Od četby jsem si ale slibovala, že se víc vžiju do motivů a psychiky Kimmie a ostatních, což se bohužel vůbec nekonalo. Ba naopak, zpětně si říkám, že z filmu na mě tato postava působila přece jen víc jako oběť nešťastné lásky a dominantního přítele, kdežto v knize to bylo celé takové nějaké divně zamotané; ztrácela jsem se i ve jménech a rolích jednotlivých členů party. I když tu šmodrchanici rozmotávám z různých konců, sympatizovat s někým, kdo zabíjel pro vzrušení, zábavu, z frustrace a vlastního utrpení, z podstaty věci prostě nemohu. Ať Kimmie jako dítě strádala jakkoli, pro mě jsou její činy neobhajitelné. Zápletka je pro mě neuvěřitelná i tím, jak snadno vše mladým, neklidným, bohatým a mocným roky procházelo, nemluvě o tom, že po shlédnutí 4. filmu a přečtení páté knihy si říkám, že nejen dánská smetánka, ale celá společenská elita (lékaři, státní úředníci, ...) je vlastně zkažená, prohnilá a plná těch nejodpornějších tajemství. (Zde vlastně jedinou normální postavou, nepočítám-li klaďase, byla Kassandřina hospodyně, jejíž smrt byla v ději naprosto zbytečným a nadbytečným momentem, i když Kimmie poprvé zažila něco jako výčitky svědomí. To už bylo na mě dost překombinované.) Padouši navíc na konci zase umírají, takže odpadá jejich potrestání v rámci systému a dopad na další zúčastněné osoby, které byly do sítě násilí, úplatků a "adrenalinové" zábavy zapleteni. Samotný závěr s honem a klecemi zvířat byl taky trochu moc, sice hezky podbarvoval zkaženost lovců, ale když se nad ním zamyslím hlouběji, hodil by se spíše do akčního filmu - mám raději, když je příběh uvěřitelný a mohu si u něj říkat, že by se toto skutečně mohlo stát. Četla jsem to ale i kvůli tomu, abych se dozvěděla něco víc o oddělení Q a jeho aktérech, k nimž se v této knize připojuje Rose, a alespoň v tomto ohledu jsem zklamaná nebyla. Samozřejmě opět oceňuji i lehkost autorova pera, se kterou i odpornosti dokáže napsat bez snahy za každou cenu šokovat.

15 28.02.2021

O existenci knihy jsem se náhodou dozvěděla od přítelkyně, když jsem jí ukazovala článek rozebírající módu v seriálu Malý pitaval z velkého města (díl Muž s punčochou). Přečetla jsem si zdejší komentáře a řekla si, že "Vše, co jste chtěli vědět o módě" by nemusel být špatný dárek pro mámu k svátku. A protože nerada kupuji zajíce v pytli, půjčila jsem si knihu v knihovně. Nemám přečteno zdaleka vše, ale už jen první část knihy věnující se materiálům, jejich původu, vlastnostem a (nejen) praní je naprosto luxusní. Vše je psáno srozumitelně a v mnoha ohledech jsem došla prozření, proč se mi srazila čepice, proč manželovy dresy i po vyprání páchnou nebo se mění jejich elasticita, anebo proč nám "chlupatí" některá trička. Ada Bartlová píše odborně, ale zároveň čtivě a srozumitelně, nechybí obrázkový doprovod, různá vysvětlení, příměry a sem tam nějaká její trefná glosa. Přičtu-li k tomu, že je kniha v pevné vazbě a má pěkný papír, už jen v první části dostávám encyklopedii s praktickým využitím, což rozhodně není málo. Jsem zvědavá na pokračování v podobě módních doporučení, což budou pasáže, pro které po knize asi sáhne většina čtenářů. Ač mě to zajímá též, už teď jsem dostala mnohem víc, než jsem čekala. (Takže dárek k svátku je jasný.)

Jednu jedinou hvězdu (spíše půl) strhávám z osobních důvodů, protože autorka se svého času nepěkně obula do mé spolužačky, a v jejím článku jsou i moje fotky :-).

16 24.02.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Nejprve jsem četla třetí díl. Pak jsem viděla první, druhý a čtvrtý film. Přečetla jsem pátou knihu a konstatovala, že asi nemá cenu číst předchozí díly, když jsem viděla adaptaci. Nakonec jsem ráda, že jsem poslechla doporučení uživatelky @DK197 a dala knihám šanci. Protože po přečtení mám dojem, že ve filmu, který jsem viděla, sice vystupují postavy, které se jmenují jako ty v knize (a v případě Asada i jinak vypadají, ale zrovna u něj mi to nevadilo ;-)), ale jinak je to úplně jiný příběh. Filmová Merete na mě působila jako lehkovážná líbezná tvářička a tak trochu rozhoďnožka, zatímco ta knižní je výrazně kladnější postavou (obětování osobního života pro mladšího bratra, tvrdá dřina v zaměstnání, obdivuhodná snaha o zachování zdravého rozumu a přežití za tak šílených podmínek, nemluvě o tom, že i nehoda byla způsobena jinak než ve filmu, kde se pak holčička se zasněným výrazem prochází mezi padajícími vločkami). Filmy taktéž vůbec nepostihují chemii mezi hlavními postavami ani nezachycují úvahy hlavního hrdiny, ostatně i linka případu s pistolí na hřebíky se v nich vůbec nevyskytuje. Tohle vše jsou ovšem prvky, které čtenáře u série drží, i když třeba kvalita jednotlivých dílů či jejich uvěřitelnost mohou kolísat. V knihách se mi líbí i autorův nenásilný přítomný humor.

Jedna hvězda dolů za to, že zápletka je pořád přece jen docela nepravděpodobná (kdo by měl doma zázemí na to, něco takového provést?) a záporáci silně vyšinutí (uznávám, že jsem nebyla v podobné situaci, ale utěšuji se, že zdravý člověk tak silné zášti nepodlehne a neobětuje jí všechno). Současně mě mrzí to, že "Daniel" nakonec vyletěl do vzduchu a nebyl hnán k odpovědnosti, stejně jako že jsem se nedozvěděla, jak a zda se z toho Merete nakonec vylízala. Nicméně v ranku severských detektivek, které jsem měla možnost číst nebo vidět v seriálové / filmové podobě je Jussi Adler-Olsen pro mě zjevením v tom, že se obejde bez vyložených hnusáren, a pokud o něčem ošklivém píše, dokáže to podat tak, že čtenář nemá potřebu jít se vyblinkat a osprchovat se, aby to ze sebe smyl.

26 24.02.2021

(SPOILER) !!! POZOR, OBSAHUJE SPOILERY !!!

Myslela jsem, že ďábel nosí Pradu, ale tato kniha mě vyvedla z omylu. Nosí kilt a je z Vysočiny. Nebylo to špatné, ale kdo načetl vícero romancích o lordech a namlouvání v minulosti, toho to asi tolik nevytrhne. Při čtení jsem občas srovnávala s Jude Deveraux a její "Sametovou tetralogií", kterou jsem objevila kdysi dávno a mám k ní sentimentální vztah, i když je to vlastně docela limonáda a s historií to zřejmě nemá moc co společného. Škoda, že Skandální Skotové nevznikli dřív, v době, kdy jsem s četbou historických romancí začínala, protože pak bych je jednoznačně zařadila mezi své srdcovky. Takhle mě čtení potěšilo, ale nic nového mi nedalo. Příběh je vystavěn na klasickém schématu rozdílných prostředí, přičemž se hlavní dvojice a priori musí nesnášet, ale přitom je k sobě přitahována, ukazuje se, že jeden i druhý trpí neodůvodněnými předsudky, a láska nakonec vše překoná. On je samozřejmě samec od pohledu a ona je emancipovaná, chytrá a odvážně hubatá. Jiskření mezi hrdiny bylo napsané pěkně, příběh jako takový byl ale poměrně jednoduchý, což mi přišlo škoda. Vlastně jen pár plesů, nějaké ty rvačky a klanová válka v londýnských kulisách. Kdyby Enochová vše víc rozvedla a víc se rozepsala, nebylo by to ke škodě, takto až příliš pospíchala do cíle. Co ale tentokrát oceňuji je že hrdinové hned nesnili o manželství až za hrob a zcela pragmaticky se rozhodli pro milenecký poměr na dobu (ne)určitou. Jiné knihy vždy obsahují zakázaný předmanželský sex, ale protože je čtenáři od začátku jasné, že k uzavření sňatku dojde, tak se nepohorší nad uvolněnými mravy cudné panny a vášnivého šlechtice. Tady sice bylo také jasné, že ti dva se nakonec taky vezmou, ale aspoň do podlehnutí vášni vložili racionální úvahy a reálné zhodnocení své situace. Současně oceňuji, že autorka promyslela i jak by něco takového v tehdejší době mohlo fungovat, aniž by se dáma zkompromitovala (gardedáma v podobě komorné jako doprovod na schůzku). Nicméně při dalších milostných aktech, zejména při tom na plese, jsem si lámala hlavu, co Charlotte udělala s Ranulfovým reprodukčním materiálem, protože tentokrát "francouzský kondom" (kterému se mimochodem v této době říkalo "anglický redingot" a používal se mj. proti "francouzské nemoci") nikdo nepoužil. Ale to je jen projev mé choré mysli a věřím, že jiným čtenářkám to na kouzlu knihy neubere ;-).

16 24.02.2021

(SPOILER) Nejprve věci, za které autorka nemůže, ale při čtení knihy na mě měly vliv: jsem vysazená na psaní slov džin x gin nebo džob x job. Stejně tak mi přišlo, že překladatel nemá jasno ve slovech pás x pas. V jednu chvíli v textu byla zaměněna Paige a její kamarádka Chloe, jinde byl ztučněn text, který vůbec tučně být neměl. U tak vydávané a oblíbené autorky, jako je Fieldingová, bych čekala lepší práci korektora.

Nyní k samotné knize: Od JF jsem zatím nic nečetla, ale tchyně ji má velmi ráda a má jí plnou knihovnu. Knihu mi tedy půjčila ona, že je to novinka, jestli si to chci přečíst. Přečetla jsem, protože už mi docházelo čtivo z knihovny, a i když to nebylo špatné, nejsem moc spokojená. Autorka psát umí, čtenáře vtáhne do děje, její postavy jsou uvěřitelné (byť Paige byla na můj vkus až příliš slušňačka a vzorňačka), člověk se dokáže vžít i do těch vedlejších a s horšími povahovými vlastnostmi (Heather). Zápletka byla vskutku mrazivá, místy se mi z úvah hlavního padoucha dělalo špatně, ve čtení jsem pokračovala hlavně proto, aby ho chytli, potrestali a já od něj měla klid. (!) Jak kniha postupovala, čekala jsem, kterou ze čtyř žen nakonec sejme, protože mi bylo jasné, že jedna skončí na špatném místě. Ale která? Hlavní hrdinka? (Doufala jsem, že ta ho přechytračí, takže to musel být někdo z jejího okolí.) Chloe? Matka? Heather? Čím víc se kniha blížila ke konci, tím jasnější mi bylo, která to bude, ale přese všechno jsem jí přála, aby se z toho dostala. Skončit v rukou masového vraha bych nepřála ani největším svým nepřátelům, a že některé fakt nemám ráda. Když pak přišla předposlední kapitola, nechápu, kdy došlo k obratu, že jsem celou situaci začala vnímat jako hodně černý humor. Zklamání vraha, který věnoval tak pečlivou přípravu své oběti, svému mistrovskému dílu, i zdánlivé vítězství jedné malicherné hlupačky. Ale pořád jsem tak nějak čekala, že se to vyvrbí ku překvapivě zdárnému konci. V tom jediném mne Fieldingová překvapila, u "četby pro ženy" bych takové vypořádání se s vedlejší postavou nečekala.

14 13.02.2021

(SPOILER) Knihu mi půjčila kamarádka, která ji dostala zase od své kamarádky. Od Sparkse jsem nečetla nic, znám jen Zápisník jedné lásky a ten mi dost výrazně zkazil názor Drewa z knihy Zapletený od Chaseové :-). Když jsem se proto pustila do čtení, viděla jsem také Russella touhle optikou a bohužel jsem musela s Drewem souhlasit. Celou dobu jsem čekala na to, jak se bude narůstající manželská krize vyvíjet. Ve čtení jsem pokračovala v podstatě jen proto, že to napsal chlap a psal to z pohledu muže, což jsem vnímala jako jisté novum na rozdíl od knih, kde do mužské psychologie brousí ženská autorka. Některé pasáže mne vedly k zamyšlení, jak se já sama chovám ke svému muži, co všechno spolkne a nechává si pro sebe. Říkala jsem si, že Vivian je úmyslně psána konfrontačně, aby čtenáře rozčilovala a soucítil s Russem, co vše si nechává líbit, a tak trochu jsem čekala, že se pak dozvím její úhel pohledu, který mi pomůže pochopit její motivaci. Když nic jiného, tyhle kapitoly v knize mi pomohly uvědomit si, že jak se obvykle snažím nahlížet na konflikty z různých úhlů pohledu podle jednotlivých aktérů, ve vlastní domácnosti zpravidla považuji svoji interpretaci za jedinou správnou. Bohužel, tím veškerá podobnost s mým životem končila, neboť hlavní hrdina s tím svým ospravedlňováním, vysvětlováním až kňouráním, pro mne postrádal testosteron, kterým můj muž na rozdíl od něj oplývá. Kdyby aspoň jednou otevřel pusu a řekl, co si opravdu myslí, zeptal se na to, co "tím myslí" Vivian, bouchl do stolu nebo vyvolal hádku, byl by pro mě mnohem víc chlap.

U pasáží, kde se začíná starat o dcerku, jsem si říkala, že je to takové to prozření, co všechno starost o dítě obnáší a kolik neviditelných činností člověk musí zařídit, aby vše fungovalo. Za to dávám Sparksovi palec nahoru, že svého hrdinu hodil do vody, většina otců si toto vůbec neuvědomí, a kdybych měla vyjmenovat všechny stížnosti kamarádek na téma, jak jejich muž doma nic nedělá s tím, že dřel v práci, kdežto ony padají na pusu, nestačily by mi prsty na obou rukách. V Russelově podání to ale přesto nějak nebylo ono, protože Vivian mu neustále dávala najevo, jak je nedostačivý a vše dělá špatně.

Celou knihu bych byla považovala za průměrný vhled do hlavy submisivního muže, kdyby najednou nedošlo k obratu a vše se nezačalo točit kolem nemoci blízké osoby. Najednou, jako kdyby Sparks začal psát úplně jinou knihu, Vivian se vytratila někam do pozadí, přestala být důležitá ona i manželská rozluka, a vše najednou dostalo hlubší rozměr a závažnější téma. Tyto pasáže byly pro mne velmi emotivní a dobře napsané, i když vyznívaly velmi smířlivě a mírně, přesto byly silné, a i slzička málem ukápla. Za to zaokrouhluji na 4 hvězdy, byť bych dala jinak 3,5.

Pořád nějak nevím, co jsem si z knihy měla odnést, protože původní nosné téma se najednou přehouplo někam jinam, původní rozepře manželů náhle zcela zmizely, hrozba dramatického rozvodu a přetahování se o dítě sama vyšuměla do ztracena (přitom podezření na nezdravý vztah k dceři si přímo říkalo o pořádný konflikt) a najednou se vše zalilo růžovým světlem, zavoněly květiny a přišel smířlivý happy end včetně štěstí hlavního hrdiny. Vůbec jsem se nedozvěděla, co Vivian, zda je se svým životem spokojená, nepřišlo ani potrestání zlobivé a rozhazovačné manželky. Z hlediska reálného života takový konec oceňuji, líp to dopadnout nemohlo pro všechny zúčastněné, ale coby čtenář bych čekala jiný závěr. Jak jsem zmínila, jako kdyby si Sparks v průběhu psaní několikrát rozmyslel, co vlastně chce psát.

18 13.02.2021

Vondušku jako autora u nás v rodině objevila maminka, která od něj četla Oldřicha z Chlumu, velmi se těšila na Přemyslovce a velmi byla rozčarovaná. Sama jsem o něj z beletrie nepřečetla ani ťuk, ale soukromý zájem o dějiny každodennosti mne přivedl k objevu Intimní historie. Po nadšených komentářích zde jsem si knihu před cca 3 lety koupila a nelituji toho. Ovšem po přečtení mám několik zásadnějších výhrad.

Předně: V podtitulu je uvedeno "od antiky po baroko", ale gró informací leží ve starověku a zejména středověku. Autor se nikterak netají tím, že je hlavně medievalista, ani tím, že obsah knihy se hodně týká středověku, ale baroko aby pohledal. Některé obecnější informace lze jistě vztáhnout i na 17. století, ale pokud čtenář hledá něco konkrétního, povětšinou nenajde.

Problém knihy je i v tom, že VV neuvádí zdroje, z nichž by čtenář mohl získat představu, o jakém konkrétním časovém úseku momentálně píše. Chápu, že se nejedná o žádné akademické dílo, jde především o popularizaci a syntézu, možná že kniha vznikla i jako "by product" při hledání informací pro Vondrušovy historické romány, ale s ohledem na to, že takovýto soubor je na knižním trhu přece jen unikátní, bych čekala seznam zdrojů, z nichž autor vycházel, či ještě lépe doporučenou literaturu k jednotlivým tématům.

Intimní historie působí dojmem, že vše, co je v ní uvedeno, je z pera autorova a vychází z jeho odborného výzkumu. Proto jsem byla dost silně zklamaná tím, když jsem otevřela odbornou knihu anglosaského autora věnující se prostituci, abych zjistila, že VV některé pasáže zcela jednoduše převzal a slovo od slova opsal. Coby absolvent historie, kterého při studiu strašili metlou plagiátorství, toto považuji za dost výraznou vadu na kráse a autor tím u mne ztratil kredit.

Knihu jako takovou nezavrhuji (ostatně jsem si ji také autorem nechala podepsat na jedné besedě, kde jsem seděla v 1. řadě s miminkem na klíně a díky němu jsem pak ve frontě dostala přednost), ba naopak jsem ji doporučila některým svým přátelům, kteří se věnují výuce dějepisu na základních a středních školách. Nakonec jsem v rámci hodnocení dala 3 hvězdy právě za to, že je vlastně jedinou dostupnou "příručkou". Spolu s knihou od ABC "Jak to bylo, jak to je" je to zajímavá pomůcka a "encyklopedie", v níž pedagog může najít odpovědi na některé všetečné otázky svých žáků, anebo si rozšířit vlastní obzory. Při čtení se člověk nejednou diví, jak chabou práci odvádějí autoři současných historických románů či filmů, jakých anachronismů jsou schopni se dopustit.

Pokud mne nějaké téma zajímá obecně a ne příliš do hloubky, použiju Intimní historii jako zdroj. Pokud však potřebuji konkrétnější informaci, hledám již v literatuře odborné.

P.S.: Pokud by někoho zajímalo víc o každodennosti 17. století ve Francii, dotkly jsme se toho s přítelkyněmi v několika tématech na webu angelique.cz. S kamarádkou disponujeme poměrně slušnou zásobou knížek na různá témata :-).
P.P.S.: A pokud by někdo jevil zájem o století 19., doporučuji skvělá skripta prof. Jany Englové z University J. E. Purkyně!

28 28.01.2021

(SPOILER) Na celou sérii jsem narazila opakovaně v komentářích různých uživatelů, a když jsem viděla vysoké hodnocení, dala jsem si ji do seznamu "chci si přečíst". Nakonec se mi to u prvního dílu v podobě e-knihy splnilo, ale musím konstatovat, že - s ohledem na aktuálních 87 % - jsem dost zklamaná. Už od začátku jsem cítila, že tohle nebude ono, a taky že jo. Děj mi přišel o ničem, hlavní hrdinka mi nijak k srdci nepřirostla, hlavní hrdina byl "typický" rozervaný mladík, který pod slupkou drsňáka skrývá citlivé a poraněné jádro. To, že ti dva spolu skončí, bylo jasné od začátku, ostatně Kaden sám, ač deklaroval jakási pravidla a opovržení, se k Allie od počátku choval jinak (horská túra). Proč jsem to vůbec dočetla do konce? Zajímalo mne, co tak hrozného hlavní hrdince její matka provedla. Allie se neustále vymezuje, koupí si ponožky a světýlka a přehoz, všechno, co by matku nakrklo a z čeho by měla osypky, vymezuje se, až to bolí, ale přitom je z ní pořád vyklepaná, odmítá se komukoli svěřit a nedokáže o tom hovořit ani se čtenářem. Nezávislá a revoltující dívka však má morální právo na to čerpat finance z účtu od rodičů, a tak jsem čekala, že ji zlá matka (pokaždé titulovaná jako "matka", když o ní někdo hovoří) hnala na plastiku, prodávala ji jako bílé maso nebo ji doma zneužívali, trýznili a já nevím, co ještě. Absolutně nechci bagatelizovat rozuzlení, jsem si jistá, že to samo o sobě je hnusné, ale z toho, jak se Allie / Crystal chovala, a jak byla její máti líčena, bych čekala víc. (Přepadovka v bytě, hysterický telefonát o otcově "zranění", pozvání nepřítele na benefici... všechno to vyznělo jako výkřiky do tmy.) Oproti tomu Kadenův šrám a poškozené vztahy v rodině měly důvod podstatně literárně neotřelejší, i když osobně bych si asi kvůli tomu nenechala dělat kruhové kérky (to mi nepřišlo ani tak romantické / rajcovní jako pitomé). Obligátní konflikt v okamžiku, kdy se Kaden opět uzavře a Allie vyhodí z podnájmu, potom prozření a usmiřování a dárečky, to už bylo tak sladké a klišoidní, až to lepilo. Vysvětlení nadsazeného hodnocení se mi dostalo, když jsem se podívala, kdo knihu vydal - no jasně, Omega alias Knihy Dobrovský. Jakmile ti o nějaké romantické knížce tvrdí, že je to bestseller, tak je to jen nafouknutá reklama a je to spíše průměr, ne-li podprůměr. Spálila jsem se potřetí (Pan Slušňák a Jeho banán byly ty první dva případy) a příště už to neudělám.
Mno... jako autorka nepíše blbě (na to, kolik jí je), i překlad byl povedený, ale celkově to byla nuda a průměr a šeď. Nic nového ani objevného jsem v knize nenašla. Obtěžoval mne i detailní popis probíhajících dějů (pokud bylo někde zmíněno, že hrdinka zvedla ruku, musel být i dodatek, že ji spustila zpátky k tělu) a celkově jsem asi z VŠ už moc dlouho (a nebo se na mě moji rodiče tak nepodepsali, nesehnala jsem hned cool kamarádku a cool kamaráda gaye, natož aby mi zamotal hlavu tajemný misogynní krasavec), mně to zkrátka neuspokojilo. Ani z nedostatku jiného čtiva či zvědavosti asi po dalších dílech nesáhnu.

(SPOILER) Přečteno jako e-kniha a jako úkol pro Čtenářský klub.

Komentáře, se kterými - nebo jejich částmi - souzním: SBH (haha, ta erotická povídka mne taky trkla!), Johana, Ondrášeček, Cink262, ZaS, matej7838, triatlet, evismaior, 000nugatovej, Noctua8, barleyfox, Aingeal. Doufám, že nebudu považována za burana, ale závidím jednotlivým čtenářům, že dospěli k pochopení "co tím chtěl Arbes říci". Já to pořád ještě nevím. Asi nejvýstižněji na mne působí úvodní citát německého filosofa. Pokud bych se totiž měla zaměřit jen na Xaveriovu linku, na jeho snahu o rozluštění dávného poselství, které je tak jinotajné, že čtenář vlastně tak trochu vítá autorovu nabídku vysvětlení, že jde o hledání reálného a materiálního pokladu, tak veškeré jeho snažení bylo k ničemu. Celý život zasvětil rozlousknutí záhady, díval se na věc z různých úhlů, používal intuici i logiku, aby se ukázalo, že mu to všechno bylo k ničemu a že záhadu vůbec nerozluštil.

Knihu znám ze školních lavic podle jména, nikdy jsem necítila potřebu ji číst. Jistou představu o obsahu a ději jsem sice měla, ale když hned v úvodu začala přednáška z kunsthistorie, trochu jsem se začala vrtět, do čeho se to pouštím. Nicméně v této části příběhu jsem musela ocenit snahu vypravěče i jeho vídeňského přítele o poznání (a pozvednutí) českého výtvarného umění. Dnes si již stačí zajít do národní galerie, mrknout do nějaké monografie, a máme jasno, v čem tkví klenoty českého malířství. Pochybuji, že by ještě dnes nějakého studenta umění napadlo objíždět fyzicky z vlastní iniciativy sakrální památky, prohlížet si oltářní obrazy, zjišťovat manýry jednotlivých autorů, pokud by k tomu nebyl přinucen příslibem zápočtu. Co se téhle "dějové linie" týče, docela se mi líbilo zasazení do konkrétní dějinné doby, onen v komentářích zmiňovaný patriotismus, byť na "odvěký souboj s Němci" mám odlišný názor. V kontextu dějin a studia umění však nepobírám vypravěčovu narážku, že by nedokázal namalovat poupě.

Postava Xaveria mi byla a priori nesympatická svým vzhledem i chováním. Tak nějak jsem nepochopila, proč se s ním vypravěč vůbec sdružil a co je vlastně přesně spojovalo. S ohledem na dramatické seznámení jsem čekala, že půjde o návaznost na předchozí vyprávění, že třeba Xaverius obraz maluje pro onu plánovanou publikaci, a proto mi moc neseděla zmínka, že vlastně malovat neumí. Celé to začínalo být záhadné, a když jsem se dostala k tomu, že Xaveriova rodina je spjata s autorem obrazu, čekala jsem nějakou bombu (nemanželské malířovo dítě, že maloval obraz podle nějakého člena rodiny, ...). Namísto toho se mi dostalo vzkazu umírajícího muže, který jsem na jednu stranu chápala tak, že ten, kdo záhadu obrazu rozluští, bude bohatý především duchem, zároveň to krypticky poukazovalo na možnost nějakého skutečného, ukrytého pokladu. Pak přišlo Xaveriovo usilovné soustředění na rozluštění záhady, objev bodů na obrazu, porovnávání s plány Prahy... Připadalo mi, že sám Xaverius se pro to nadchnul až příliš, co kdyby jel po slepé koleji?, ale jeho odhodlání a naprostá sebejistota mne zviklaly. Popis Prahy byl moc hezký, dokážu si představit procházku "Po stopách Svatého Xaveria" na Malvazinky, klidně i pokladovou hru. U kopání pokladu jsem čekala ale tak nějak víc. Už jen ty drahé kameny mne zklamaly, těšila jsem se na nějaký záhrobní filozofický vzkaz od Balka, namísto toho přišla hrouda zlata a jakási krabička, zmatená scéna s hořící trávou a Xaveriův útěk a následné zmizení.

V tu chvíli Arbes najednou začal hovořit o vypravěčově politické dráze a o trestním postihu v podobě kriminálu; jako kdybych najednou četla úplně jinou knihu. Že jsem pořád "doma" se ukázalo až z opětovného setkání s Xaveriem ve vězení, které ovšem vyznělo pro mne tak trochu bez pointy. Nejen, že jsem se nedozvěděla, co tedy mělo být oním "pokladem" (kromě duchovního poselství), ale ani jsem se nedozvěděla, proč jsem to vlastně četla. Jak jsem psala v úvodu, první citát je o marném lidském lopotění, a přesně takhle marně se lopotil sám Xaverius, veškerý jeho zápal a snaha byly naprosto k ničemu, z pohledu konzumenta 21. století svůj život zcela promarnil.

Celkové mé shrnutí tedy je, že pořád nějak nevím, co mi chtěl Arbes říci. Dneska už člověk čte knihy, kde se autor (většinou) snaží skrýt nějakou myšlenku, aby si (nedůvtipný) čtenář na konci říkal: "Ach, takhle to celé bylo! Já hlupák to vůbec neviděl! Ten autor je génius!" Kdežto z Arbese mám dojem, že prostě jen psal. Pro mne tomu chyběla nejen jednotící myšlenka (pokud jsem to tedy nepochopila dobře a nešlo o to promarnění života), ale i jednotící dějová linie. Na poměrně zásadní část textu se úplně zapomnělo na souhrnný katalog malířských děl, najednou byl příběh o člověku posedlém obrazem, z něj se stal člověk posedlý pokladem, pak najednou vypravěč hovoří o své kariéře a postihu (nejen) žurnalistů, aby se díky převozu do vídeňského kriminálu setkal s přítelem z úvodu, ujistil se, že pro vydání katalogu není dobrá doba, a pak se setkal i s Xaveriem. Paralela umírajícího vězně a umírajícího světce (stejný popis, stejná póza) byla pěkná, ale díky Xaveriovi smrti to vlastně bylo tak nějak bez pointy. Čekala bych třeba, že vypravěč od té doby bude sedávat v chrámu sv. Mikuláše a do zhloupnutí koukat na obraz, aby záhadu rozluštil, ale ona vlastně žádná nebyla a celý tenhle zásadní prvek, který dost značně hýbal dějem a čtenářovou fantazií, byl zahrán zcela do autu.

Zajímavé, že tak útlé dílko vyvolává takové otázky, že?
Přiznávám se též k tomu, že jsem si obraz hned musela najít na internetu.

15 22.01.2021