tatjana1737 komentáře u knih

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nejprve taková drobnůstka... Skutečnost, že je kniha členěna do částí a do kapitol, mi nijak skandální a překvapivá nepřijde. Co mne ovšem udivuje je fakt, že při svém počtu stran neobsahuje ŽÁDNÝ OBSAH! To považuji od vydavatele za poněkud nešťastné, neb když jsem si zpětně chtěla něco dohledat, ač jsem věděla, v jaké kapitole to zhruba je, byla jsem nucena listovat přes 1 000 stránek dozadu a sjíždět očima každý list. Když už je ta kniha vnitřně dělená, tak by obsah mít měla, ne??!!

Potom mne docela mrzí podoba obálky. Vím, že milovníci série, kteří se k ní dostali "před seriálem" mnohdy obálky s herci kritizují, protože jim seriál vnucuje jinou, než jejich vnitřní představu hrdinů. Já se ke knihám dostala přes seriál, a ač kupříkladu ke Catrione Balfe mám své výhrady, vizuálně mi na Claire nevadí, a ty filmové obálky mi přijdou pěkné. Ta k Bubnům podzimu je rozhodně hezčí než "neseriálová", se kterou kniha vyšla. Takže by mne docela lákala i obálka k Hořícímu kříži, na níž by třeba byla celá rodinka, Jaime, Claire, Brianna s Rogerem a Jemmym, … případně v pozadí s dalšími obyvateli Frazerova hřebene. No, holt přát si můžu ledasco, ale protože kniha už existuje, mám smůlu.

Z nedočkavosti jsem si při čekání na rezervaci v knihovně četla komentáře ke knize a musím souhlasit s většinovým názorem, že když se mi konečně dostala do rukou, kniha se mi hrozně vlekla. Protože jsem už Gabaldon "trochu prokoukla", vím, že většinu věcí nepíše bez účelu, a v průběhu knihy se čtenář dozví, proč se tolik vypisovala o nějakém konkrétním, zdánlivě bezvýznamném momentů či věnovala pozornost nějaké z postav. Ovšem tentokrát jsem si říkala, zda autorka není placená od počtu stran a zda nedala trochu průchod nějaké chorobné grafomanii. Těch skotských jmen a postav, dílčích událostí v rámci shromáždění (které probíhaly v rámci JEDNOHO svatebního dne) neustálých zmínek o tom, jak přestalo pršet či jak se dalo do deště apod., bylo zkrátka moc. Jistě, s mnoha Skoty jsme se pak potkali v rámci milice, takže bylo dobré vědět, kdo je kdo, a po skotském způsobu se seznámit s historií jeho rodiny do osmého kolene, ale v danou chvíli to bylo lehce obtěžující. Nemluvě o tom, že mi hlava všechna ta jména a vztahy moc nebrala.

Pak mi dost vadily neustálé zmínky o kojení. Ano, i já ještě v roce svého dítěte, kdy už bylo kojeno jen částečně a živilo se tuhou stranou, musela za jeho nepřítomnosti prsa odstříkávat. Ale že bych neustále měla na oblečení mokré koláče, neustále cítila trnoucí bradavky či musela používat cínový hrneček, to fakt ne. Ostatně nevím, co má Gabaldonová s tím hrnečkem, ten už používala Jenny v prvním díle, a nechápu, proč mléko odstříkávala do něj, když se pak stejně nepotkala s děckem, které by ho mohlo vypít. Proč s sebou tahat hrnek, když to jde spáchat "na prasáka" někam do křoví a vyjde to nastejno?? Beztak je důležitější nějaká hadra na utření, aby člověk pak nebyl mokrý, než místo, kde mléko skončí... Ale Brianna je asi nějaká ultra dobrá kojná, protože ta byla mokrá od mléka v průběhu celé knihy a došlo i na odsávání Rogerem...

Pak mi značně vadilo užití některých hovorových slov a vulgarismů - kupříkladu když Claire láskyplně přemýšlí o Jaimeho koulích a ptákovi. Popř. autorčin oblíbený naturalismus v líčení nahého hrdiny, kdy od obdivu k jeho chlupatému zadku přejde k popisu šourku. Já vím, že to chlapi mají, ale nepotřebuji číst medicínské popisy, které na mne mají naprosto opačný účinek než spalující vzrušení.

Co se týče samotného děje: Zprvu se to vleklo, později už se to rozjelo a já se dostala do tempa. Závěrečných několik desítek stran jsem pak dávala včera v noci, a skončila asi pět minut po půlnoci, byť jsem věděla, že ráno budu těžce litovat. Ale za objasnění, jak to bylo s Vydřím zubem, který se mihnul v předchozím díle, či objasnění zmizení doktora Rawlingse, to stálo.

Stejně tak se čtenář v průběhu čtení nakonec dozvěděl, jak to bylo s tím francouzským zlatem (což byla vlastně hlavní detektivní linka tohoto dílu); opakované zmínky o Dougalovi MacKenziem pro mne byly víc než uspokojivé. Linka týkající e regulátorů a milice mi přišla svým vyzněním trochu do ztracena, nevím, zda autorčiným záměrem bylo zabrousit do nepříliš známé historie kolonií, anebo to bude mít svůj účel pro další svazky. Po přečtení úvodu k "Sedmi kamenům", kde Gabaldon s lítostí konstatuje, že ne vždy se spisovateli daří zakomponovat do díla veškeré rešerše a znalosti, které pro psaní nastřádal, a "prodat" tak zjištěné informace, se totiž při čtení v mnoha momentech ptám, co je právě takovouto autorovou snahou a jistým vytahováním a poukazováním na autenticitu. Ale díky tomu, že tuším, že Diana Gabaldonová fakt informace hledá, jsem ochotná jí věřit i ty bezděčné zmínky o druzích ptactva či rostlin Severní Karolíny. Jen si tedy pořád myslím, že žluna není druhem datla...

/Bo se moc vypisuji, musím komentář rozdělit do dvou.../

7 31.05.2019

CITÁT: Ten člověk mě bytostně nenáviděl. Nenáviděl mě tak bytostně, že by to vydalo na celou další bytost. A ta by pak určitě chodila s ním a nenáviděla by mě taky.

!!! POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY PRO TY, CO NEČETLI !!!

Předně: Proč má ta dáma na obálce na nohou rudé tenisky, když hlavní hrdinka nosí motorkářské boty? Ehm, ehm...

Na to, že Charley 14 dní nespala, nebo jen na kratičké chvilky, musím říct, že jí to pálí víc než Harrymu Holeovi, když si dá skleničku. Sama bych takové výkony, po posledních třech nocích, kdy mne v zhruba dvouhodinových intervalech budily zvuky dusícího se kojence s ucpaným nosem, jeho potřeba krmit se, moje svědomitá povinnost odsávat mu před i po nos, odříhávat ho a ještě ho chovat v náručí, než znovu zabere a všechno kvůli ucpaným dýchacím cestám vyblinká, nepodala ani náhodou. A 14 dní bez spánku? Vítejte v mé osobní představě pekla. Ještě že to bylo jen na papíře.

Pominu-li fakt, že Smrtky asi mohou žít bez spánku déle než my, obyčejní smrtelníci (rozuměj: Já), bylo to opět velmi vtipné a svižně ubíhající čtení. Vadilo mi jen to, co prve, a to hlavně přeskakování hlavní hrdinky mezi tím, s čím se musela potýkat: Reyesovy návštěvy - případ zmizelé doktorovy ženy - osoba Earla. Ty přechody mezi jednotlivými dějovými linkami opět nebyly moc plynulé. A co mi pak hodně pilo krev bylo lavírování Charley ve vlastních pocitech k Reyesovi. Na jednu stranu je to její osudová láska, na stranu druhou se nechá zviklávat tím, že je to trestanec (přestože se nakonec dozví, že vraždu nespáchal), a pořád si říká: "Ach, jak já ho miluji!" a "Mám o něj strach!" vs "Vždyť ho vlastně vůbec, ale fakt vůůůbec neznám!" či "Božínku, on je vlastně hrozně zlý a mohl by ublížit mým rodičům! To je ale fuj a vlastně ho ráda nemám." Tyto momenty za mne autorka moc nevychytala a působily na mne hrozně nevěrohodně. Já teda s randěním (a bohužel ani s myšlenkovým sexem) se synem Satana zkušenost nemám, ale kdyby mne hrozně moc bral, asi bych byla ve svých citech k němu víc konzistentní.

Detektivní zápletka nebyla špatná, ale dávám dvě nespokojená mínus: jednak vůbec nebylo uzavřené, jak to s doktorem Dokonalým dopadlo, jestli nakonec šel do basy a manželka se osvobodila, anebo ne (bo kromě toho, že napadl Charley, se vlastně k ničemu nepřiznal), a pak nebylo vysvětleno ani to, jak to bylo s těmi jeho výhružkami a "ťuknutím". Pochopila jsem, že jak škrtil Charley ve skladu, tak jí zmáčknul nějaké body na krku, které jí měly způsobit krvácení do mozku? Nějaký jakože vulkánský nervový chvat? Ovšem podle popisu ji škrtil dost silně, takže by jeho oběti měly na hrdle otisky jeho prstů, ne? No, toto mi tedy vskutku uniklo, pořád jsem čekala, že doktor má nějaké paranormální schopnosti... a skutek (i s pointou) utek.

U dějové linie s Reyesovým nevlastním otcem, který je opravdu špína chlap, bych tak nějak tipovala, že se to ještě celé podělá. Už jen to, že R. opět skončil v base (coby zaměstnanec státní správy chápu, že některé záležitosti opravdu urychlit nejdou) mi zavání. Nemluvě o tom, že Earl je takový záporák, že určitě dokáže policii zdrhnout. Ideálně před tím, než bude jeho nevlastní syn v plném rozsahu rehabilitován. Bo zlí padouchové v knihách musí být a tenhle by si mohl zfleku podat ruku s Voldemortem. (Teda kdyby nebyl mudla, to by Tom Raddle - i přes jeho vysokou míru zla - asi nedal.)

Díky autorce za prozrazení, jak to bylo tehdá s policistou Owenem Vaughnem, ale co se týče holčičky s řeznickým nožem, s tou se mohla trochu víc vymazlit. Jsem zmlsaná a čekala jsem od ní víc.

Samotný Reyes knihou opět jen proskakoval. Ne, že by to nebylo hezké, ale bylo to takové... hodně stejné jako v předchozí knize. Palec nahoru dávám za to, jak Charley využil, to opravdu pěkné nebylo a dodalo mu to v mých očích šmrnc. Kladně hodnotím i setkání s madame Afrikánou (kterou by si jeden opravdu podle jména představoval jinak), odkud se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu: Když se jeptiška zmínila o tom, že Charley nepřímo zaviní něčí smrt, tak nějak jsem začínala tušit, kdo by oním andělem strážným mohl být. Jako jo, konečná pointa s Artemis byla dobrá a měla vtip, ale fakt, že jsem tu vysokou mužskou postavu ve futrech identifikovala naprosto správně, už tak uspokojující nebyla. To považuji za hodně nefér. Tak nějak jsem čekala, že GS skončí s (evidentně sexuálně frustrovanou) Cookie, ale zjevně je jí nakonec vážně souzen kníratý strýček Bob. Doufat v to, že mezi vlastnosti Smrtky patří i přivádět mrtvé zpátky k životu, by bylo hodně naivní?

P.S.: Lidi, prosím Vás, naučte se varovat před vyzrazením děje! Já si teda komentáře od určité doby zásadně čtu až poté, co přečtu knihu, takže mne to tolik nebolí, ale co kdyby tu byl někdo, kdo knihu nečetl nebo má rozečtnou? Přijde mi jako podpásovka zkazit někomu radost ze čtení tím, že mu v komentáři jen tak mezi řečí prozradím, kdo v knize umřel...

P.P.S.: Líbí se mi, jak by si z nápisů na tričko / nálepek na nárazník, každý vybral to svoje. Mně tentokrát oslovilo toto:

"Beru zpět, jak jsem v mládí tvrdil, že kdo si po obědě dá šlofíka, patří do domova důchodců."

"V rafinovaném převleku za slušného člověka."

"V tu chvíli mi to přišlo jako dobrej nápad."

P.P.P.S.: Trudoši, ještě jednou dík za doporučení! Je to svižné, je to čtivé, je to vtipné. A už po dvou dnech od sepsání komentáře k předchozímu dílu jsem měla vymyšlené jméno pro své pravé prso. To levé zatím stále čeká na něco dostatečně úderného, kreativního a výstižného...

14 16.05.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Z téhle knihy jsem si odnesla jednu hlavní věc: měla bych nějak originálně pojmenovat svoje prsa. Nad touhle otázkou budu přemýšlet ještě hodně dní, než vyloučím slepé uličky a dojdu k té nejlepší volbě. Pokud by někoho mé finální rozhodnutí zajímalo, ať se tak za půl roku ozve ;-).

Nu a ke knize samotné: nečetla jsem první díl, protože byl v knihovně zrovna půjčený. Orientaci v postavách a ději to ale nijak nevadilo, byť by mne samozřejmě vysvětlení některých věcí zajímalo (např. celá ta věc kolem smrtkování). Dějová linie ve stylu "Vím, co jsi dělal loňské léto" (v tomto případě "na střední škole") nebyla špatná, byť pointa mne trochu zklamala.

Vadila mi ale v podstatě jediná věc, která mne zprvu odrazovala, ale když jsem se do knihy zakousla, tak jsem ji odsunula do pozadí a užívala si rozjíždějící se zápletku. Autorka měla místy tendenci nejít k jádru věci - hrdinové něco nakousli, ale pak se začali bavit o něčem jiném, přesunuli pozornost k jinému tématu, začali hláškovat apod. To mi plynulost čtení trochu rozdrobovalo, ale nakonec jsem si zvykla, protože některé z těch hlášek byly opravdu dobré.

Charley mi nevadila, naopak se mi líbilo, že je to nejen "drsňačka", ale i ženská, která řeší normální ženské starosti. Oproti tomu "syn Satanův" (nevím, proč jsou na přebalu ty uvozovky??) se vždy jen objevil a zmizel, takže v tomhle ohledu doufám, že mne trochu víc jako postava uspokojí v prvním a třetím díle. (A to sloveso je zde užito zcela bez vedlejšího významu!) Postavy vedlejší (Cookie, strýček Bob či Garett) byly taky sympatické a fajn, byť Cookie mne na začátku knihy přišla poněkud mimo (samotný ten úvod s házením šatstva a vyšilováním mne na pár dní odradil od dalšího čtení).

Celkově mi tohle pojetí smrtky a muže, který ji osudově miluje, přišlo lepší, než série "Podsvětí" Meg Cabotové.

Za mne nejlepší hláška z úvodu kapitol je tato: Na doporučení mého advokáta je toto tričko bez nápisu. (Nápis na tričko)

Trudoši, díky za doporučení, a ve jménu Tvého dobra doufám, že se dozvím, proč chtěl Owen Vaughn Charlottu na střední škole přejet autem! ;-)

P.S.: Chacha, teď jsem si přečetla komentář od trudoše a jak vidno, prsa nás oslovila oba. Byť každého trochu jinak ;-).

10 10.05.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Kvůli frontě rezervací v knihovně jsem se nejprve v sérii dostala ke knize druhé. Ale protože liberecká knihovna hodlá za měsíc zavřít a mít zavřeno až do konce prázdnin, rozhodla jsem se preventivně nečekat, až se uvolní první kniha, a číst i na přeskáčku, abych vůbec co číst měla.

Sérii Cizinky jsem četla a přestože události knihy Mořeplavec, kde se John Grey objevuje ve výraznější souvislosti s Jaimem Frazerem, jsem měla mírně zastřeny, orientaci v ději to nevadilo. Valem ale hlavně kvůli tomu, že jsem nedávno četla "Sedm kamenů", jejichž obsah je hodně věnován právě lordu Johnovi. Jedna povídka je zde i o seznámení Hala s Minnie, přičemž je v ní dost pozornosti cíleno i na sebevraždu lorda z Pardloe. Tudíž jsem do souvislostí vplula docela dobře, jen mi chvílemi dělal problém velký počet jmen a postav v knize se vyskytujících, ale i v těch jsem se nakonec zorientovala pokaždé a jen 2x musela v knize listovat zpátky.

Předně jsem ráda za to, že jsem se dozvěděla, jak to bylo s tou sebevraždou Johnova a Halova otce. Připadalo mi, že ač to asi mělo být hlavní linií příběhu (nebo nějakou doplňkovou, ale hodně důležitou), autorka se věnovala i kupě jiných věcí, takže jsem měla trochu obavy, aby se to nakonec nezahrálo do autu s tím, že se to rozsekne v nějaké jiné knize. Popř. že se tato zápletka povleče přes několik dílů. Ale Gabaldonová, jako to dělá i v jiných svých knihách, hezky uzavřela všechny rozehrané příběhy a na konci každé dějové nitky udělala poctivý uzlík. Takže se čtenář dozvěděl nejen to, jak to bylo se "spiknutím sodomitů", ale i kdo byl doktor Humperdinck, jak dopadl Percy, a stejně tak byla odkryta identita subgénia. Na toho jsem v průběhu čtení trochu pozapomněla, takže jeho připomenutí v návaznosti na jeho odhalení mne o to víc pobavilo.

Souhlasím s názory, že děj se poněkud vlekl. Sama jsem měla i ten dojem, že přechod mezi jednotlivými linkami příběhu nebyl moc plynulý a místy drhnul, nemluvě o tom, že některé momenty byly až moc popisné a pro knihu jako takovou zas až tak účelné nebyly. Ale přese všechnu kritiku musím uznat, že to bylo napsané čtivě a přeložené dobře; opět jsem si vychutnávala některé obraty či přirovnání, slovní potyčky mezi bratry apod. Vojenské prostředí a popisy bitvy vyvolaly velmi uvěřitelný dojem, stejně jako drobné narážky na dobové souvislosti a reálie (jak se nabíjelo dělo, jak se rozdělával oheň, jak byl důstojníkům upravován účes či jaké součásti tvořila jejich uniforma). V tomhle před autorkou opravdu smekám.

Při čtení jsem pouze opakovaně zjišťovala, že přes vědomí vlastní liberálnosti přece jen asi jsem hodně konzervativní, protože homosexuální scény bych s klidným svědomím vypustila a nechala pouze v náznacích... Kroužení dvojice kolem sebe na začátku knihy by bylo příjemně lechtivé, kdyby šlo o muže a ženu, takto ve mně zanechalo jen sílící znepokojení. A také si začínám myslet, že autorka má nějakou uhlou zálibu ve znásilňování mužů, když jsem se dočetla jednak to, že Percy byl nucen se prostituovat, a pak, že Lord John byl v útlém věku znásilněn...

Neposkvrněna seriálovým obsazením, Johna Greye, či spíše jeho bratra Hala, jsem si představovala jako komodora Norringtona z Pirátů v Karibiku :-).

7 07.05.2019

Sice nemám dočteno, ale snad se na mne nikdo nebude hněvat, že už píšu komentář...

Jak tu padlo několikrát níže, knížku z poloviny tvoří povídka Panicové a z druhé části úvodní kapitoly Cizinky.

Novelku Panicové jsem četla ve sbírce povídek "Nebezpečné ženy" a znovu na ni narazila včera v "Sedmi kamenech lásky a ztráty". Jelikož ji mám relativně v paměti, do třetice jsem ji fakt znovu nečetla. Na povídce jako takové oceňuji zejména propracovanost zázemí a sběr informací, díky kterým text působí velmi věrohodně, a pak různé nečekané dějové zvraty. Nicméně souhlasím s tím, že název jako takový je spíše zavádějící (a stejně tak i výzva, aby čtenář zjistil, co se událo, než se hrdinové série potkali). Povídka opravdu sedí hlavně do sbírky "Nebezpečných žen", pro níž byla zřejmě původně sepsána, a i když za přečtení stojí (a to nejen pro ty, co patří mezi fanoušky Cizinky, ať knih či seriálu nebo obého), rozhodně nezahrnuje všechny Jaimeho osudy a čtenářům, kteří baží po tom, vědět svém oblíbeném hrdinovi víc, ponechává i nadále zoufale mnoho neprobádaného prostoru pro vlastní dohady a fantazii.

Nu a druhá polovina knihy... Budu se klonit k většinovému názoru, ale když jsem četla o tom, že Panicové vyšli, čekala jsem něco naprosto jiného a něco víc. Žila jsem v domnění, že půjde o popis Jaimeho osudů předtím, než poznal Claire, co dělal ve Francii, jak se vrátil do Skotska, jak se vytvářel jeho bratrský vztah s přítelem Ianem apod., případně i to, jak vyrůstal, jaké měl první zkušenosti s dívkami atd. Když jsem pak četla povídku v Martinově sbírce, říkala jsem si, že součástí knihy nesoucí stejné jméno bude asi povídek vícero, a tato bude jen výsekem v celém Jaimeho příběhu.

Takže jsem si knihu nakonec v knihovně půjčila, otevřela... a zjistila, že skutek utek. Ovšem jistou naději ve mně vzbudila ještě informace, že druhá polovina je o Jaimeho seznámení s Claire. Tudíž jsem opět nebyla mylného dojmu, neb jsem očekávala, že to bude Cizinka z pohledu hlavního mužského hrdiny. Nikoli, že půjde o Cizinku. Kterou už jsem četla. V současné době mi to tedy až tak nevadilo, protože jsem znovu dala šanci seriálu a dívám se na něj od začátku, ale coby čtenáře mne to zklamalo velmi, neb jsem se těšila na sepsání pohledu Jamieho Frazera á la Grey z 50 odstínů. Takhle na mne knížka působí jako snaha vytřískat peníze z fenoménu Outlander zrecyklováním něčeho, co už tady bylo. Třeba autorce křivdím, ale faktem je to, že sepsáním - alespoň části příběhu - z pohledu Jaimeho (byť vše podstatné už bylo de facto vyřčeno) by sice taky třískala kačky, ale udělala by svým fanouškům rozhodně větší radost.

Pokud někdo patří mezi "sběratele", tak si knížku asi pořídí, byť se její obsah dubluje s jinými knihami. Ostatním doporučuji pořídit si vedle série Cizinky spíše "Sedm kamenů", jejichž součástí Panicové jsou taky, ale navíc pak ještě další povídky ze světa, který Gabaldonová vytvořila. Netuším tedy, zda příběhy, které se týkají lorda Johna nevyšly i v rámci jeho knižní série, ale "Sedm kamenů" nad to obsahuje ještě jiné příběhy, které česky zatím nevyšly, a to ani v rámci počinů typu "Nebezpečných žen", takže coby kniha jsou obsahově cennější než Panicové.

10 20.04.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

S ohledem na to, že u Hořícího kříže jsem v knihovně v pořadí, když jsem se dozvěděla o existenci této knihy, a zjistila, že je volná, sáhla jsem po ní, abych si ukrátila čekání. Po přečtení anotace jsem čekala trochu víc, zejména co do témat a vyskytujících se postav. Sedm kamenů je souhrnem různých povídek ze světa Cizinky, které autorka napsala a publikovala v různých sbírkách povídek, a kromě tohoto společného jmenovatele je nic jiného pohromadě nedrží a nemají žádnou spojovací linii či tematický prvek. Osobně mi docela vadilo i to, že byť je v úvodu autorky uvedena chronologie jejích příběhů (tzn. časová posloupnost jednotlivých knih a povídek), povídky v Sedmi kamenech byly seřazeny časově "na přeskáčku". Zklamáním pak pro mne byla i absence známých (rozuměj: hlavních) postav a jejich knižních osudů, ale na druhou stranu nemohu tvrdit, že by povídky obsahem či charaktery nebyly zajímavé. Jen osoba lorda Johna značně dominovala nad ostatními (ve sbírce jsou tři povídky věnovány přímo jemu a jedna jeho bratrovi). "Jeho" knižní sérii jsem zatím nečetla, takže doufám, že až po ní sáhnu, nebudou níže uvedené příběhy i součástí těchto knih...

ARMÁDNÍ ZVYKLOSTI - úvodní povídka se mi četla nejhůře. Jak zmiňuji výše, knihy o lordu Johnovi jsem nečetla, takže jsem měla problém zorientovat se v narážkách na události z jeho života, nemluvě o velkém počtu osob a jmen. Lehce mi unikl i smysl samotného příběhu - John Grey se vydává do Kanady, aby svědčil v soudním procesu svého přítele (ty dvě ruce mi nedávají spát - bohužel v tom špatném slova smyslu...), přičemž se připlete do bitvy o Quebec - a o soudu samotném a jeho výstupech už pak není žádná zmínka... A samotný hlavní hrdina se ukazuje jako multikulti moderní muž, neb se neštítí mezirasové erotiky.

MEZIPROSTOR - jeden z mých favoritů sbírky. Jasně vymezené postavy (kterých je pomálu, takže se v nich čtenář dobře orientuje) i časový a prostorový rámec. Tento příběh ve mně zanechal asi nejvíce otázek (kdo byla/je Raymondova dcera, co je zač Rákoczy, kam se na konci vydali, ... ?).

MOR NEMRTVÝCH - opět lord John, tentokrát na Jamajce. Za sebe oceňuji zejména výskyt postavy paní Abernathyové. Téma zajímavé, lehce strašidelné, při večerním čtení během kojení lehce mrazivé, ale jinak jsem z toho ultra odvařená nebyla.

LÍSTEK VE VĚTRU (…) - na tuhle povídku jsem byla dle anotace hodně zvědavá, neb šlo o vysvětlení úmrtí Rogerových rodičů. Nebylo to špatné, ale myslím, že se z toho dalo vytěžit mnohem, MNOHEM víc, takže za mne lehké zklamání. Palec nahoru za výskyt postavy Franka. A opět si kladu otázku, která se sama nabízí, a to: KDO sakra byli ti dva týpkové? Ten, co vyznal lásku, se nabízí, ale co ten blondýn?? Pokud je tu někdo, kdo četl Cizinku v originále, napište mi prosím do soukromé zprávy rozuzlení, ať se netrápím ;-).

PANICOVÉ - četla jsem v rámci sbírky "Nebezpečné ženy", takže tentokrát jsem přeskočila. Nicméně co si pamatuji z předchozího čtení, líbilo se mi nejen setkání s Jaimem a Ianem, ale i dějové zvraty (i když to zastřelení hospodské děvečky jsem nějak nepobrala) a hlavně velká propracovanost reálií a pozadí příběhu.

PRCHAVÁ ZELEŇ - za mne nejlepší povídka této knihy. Z dílčích osudů a vyprávění Johna Greye jsem si o jeho bratrovi udělala obrázek, že je to upjatý suchar, takže zde velmi příjemně překvapil. A kombinace s dějovou linkou Minnie byla velmi svěží a četla se příjemně - byť tento příběh byl jeden z nejdelších, měla jsem ho přečtený asi nejrychleji, protože mne nejvíce chytil. Jelikož o lordu Johnovi a jeho rodinných příslušnících nevím nic, než co jsem si přečetla v Sedmi kamenech, bylo pro mne překvapením i zakončení příběhu (které šlo od jistého okamžiku oslavy narozenin Její milosti předvídat), takže veliká spokojenost. O této dvojici bych si ráda přečetla i další příběhy.

Poznámka na okraj: V této knize je až příliš častým motivem úmrtí manželky a ztráta nenarozeného dítěte ??!!

V OBLEŽENÍ - ááááá: překvapivě DALŠÍ John Grey. A opět: Tak nějak z toho začínám mít pocit, že lord se někam soukromě vydá, aby se nakonec (vtažen do událostí) zapojil (lehce proti své vůli, ale nikoli bez smyslu pro povinnost a čest) do tvorby velkých dějin. Tentokrát při obléhání Havany. Ne, že by to bylo špatné, ale chybí mi dějová návaznost na celkový příběh, a i když jsem se dozvěděla, jak to bylo s dalšími osudy páně Malcolma, četnářsky spokojená nejsem a zůstává ve mně stále mírný pocit rozčarování.

Osobně nevím, kdo určoval pořadí povídek, ale kromě toho, že každá zachycovala jiný časový rámec (chronologicky šly po sobě jen ty s lordem Greyem), měly i odlišnou úroveň a vyznění. Sama bych je asi řadila jinak, podle toho, jakou pro mne měly čtenářskou sílu, ale uznávám, že sto lidí - sto chutí, a jiný čtenář by se mnou mohl polemizovat. Každopádně to bylo zajímavé doplnění hlavní dějové linie Claire a Jaimeho, včetně zajímavostí z autorčiných poznámek. Jen bych si třeba ráda přečetla i něco víc o strýčkovi Lambovi (vždyť tahle postava zcela leží ladem, a přitom připravila hlavní hrdinku na dráhu Cizinky!), Frankovi Randallovi (který podle mě z celé série vyšel jako největší chudák a ostrouhal na všech frontách) a HLAVNĚ o Dougalovi MacKenziem (včera jsem objevila video, v němž Graham McTavish pár vteřin tančí v kiltu... slint). Asi opráším své hodně chabé znalosti angličtiny a napíšu Gabaldonové nějakou fanouškovskou výzvu (s ohledem na moji špatnou gramatiku třeba usoudí, že jí to píše nějaké dítě, dojme ji to a vyhoví mi :-)).

Souhlasím s tím, že pokud je někdo fanoušek Cizinky, tak je dobré si knihu přečíst a doplnit si tak bílá místa, o nichž ani nevěděl, že je má. Pro ostatní sbírka asi nebude mít takovou sílu, ale Gabaldonová nepíše zle, a kupříkladu co se týče Karibiku, jsem historicky nepolíbená, takže jsem se i něco málo dozvěděla. Knihu tedy nepovažuji za ztrátu času, byť s výjimkou povídek, které mne chytily nejvíc, se k ní asi zcela pravidelně vracet nebudu.

8 20.04.2019

Dárek, který dostaly děti od kamarádky; já sama bych - po zkušenosti s knihou na téma "Kdo se krtkovi vykakal na hlavu?" - nepořizovala. Jako jo, otevírací knížky u nás doma teď frčí nejen u 19 měsíční dcerky, ale i u skoro 5letého syna, takže v tomto směru parádní, ale to téma, to téma...

Dětem se to líbí, obrázky jsou líbivé, ale dokážu si je představit i u klasické pohádky a ne jen u tématu kakání. Nicméně tématika syna zaujala, nejvíce ho baví obrázek s vodovodním potrubím a čističkou odpadních vod, a navrch jsme se dozvěděli, že modrá velryba kaká růžově, či které zvířátko kaká hranatá hovínka.

6 18.04.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Bude to znít lehce "šokantně", ale kniha je opravdu průvodcem po seriálu! Takže kdo by po ní sáhnul s podobně bláhovou ideou jako já, že se dozví něco více o literárním světě Diany Gabaldon, jeho postavách či historii míst, ten bude zklamaný. Pokud je ovšem někdo fanouškem nejen knih, ale i seriálu (nebo JEN seriálu), tak naopak bude potěšen. Sama jsem si při listování říkala, co mi ta kniha může dát, a tak mne nakonec velmi příjemně překvapilo, kolik zajímavostí je v ní ukryto.

V úvodu Gabaldonová a tvůrci hovoří o tom, jak dlouho trvalo knihu přenést do vizuální podoby, co vše k tomu bylo potřeba, jak se vybíraly lokace, tvořily kostýmy apod. Tak nějak jsem měla o filmové práci představu, že se udělá konkurz, herci se naučí role, obléknou si nějaké historické oblečení, sehrají svoji scénu a nazdar. Netušila jsem, že zákulisí tvorby seriálu je mnohem složitější a že režisér např. promýšlí scény co do použití světla, barev apod. A stejně propracované bylo v pozadí Cizinky i to ostatní, namátkou např. výběr melodie titulní písně, jejích slov, tvorba vizuální stránky znělky apod. Kromě těchto informací (které mne zaujaly, aniž bych to do sebe či do knihy řekla) pak kniha obsahuje medailony jednotlivých herců ztvárňujících hlavní postavy (se zaměřením na to, jak byli do role vybráni, jak se s ní sžívali, aby svůj literární protějšek co nejlépe ztvárnili, včetně uvedení různých perliček a špeků ze zákulisí - opět nejde o žádná biografická data á la wikipedie či čsfd, ale opravdu spíše o pozadí formování role) a informace o tvorbě jednotlivých epizod. Jen pozor, romantika některých scén může být díky nahlédnutí do filmové kuchyně trochu nabourána, například já se dozvěděla, že v úvodní epizodě to při tanci druidů nevychází slunce, ale jedná se o veliké světlo zavěšené na jeřábu. Popř. že některé interiéry se vůbec nenachází v budovách, kde si je divák představuje, ale ve studiu. Anebo že lesík, kde se procházejí Jaime s Laoghaire, se ve skutečnosti nacházel přes silnici od filmového studia :-). Ovšem i díky těmto údajům se pak divák musí s pokorou sklonit před výsledkem, který působí nesmírně uvěřitelným a komplexním dojmem. A třeba ta vizuální stránka skotské krajiny, nevtíravě podbarvená hudbou nahranou dobovými nástroji, je v seriálu naprosto perfektní.

Kniha kromě textové stránky obsahuje i velké množství fotografií, a to zejména ústřední dvojice, takže zejména fanynky Jaimeho si přijdou na své. Uznávám sice, že kdyby tam jen kvůli mně byl samý Graham McTavish, asi by to lidi tolik nekupovali, ale i tak to trochu zamrzelo ;-).

Jediné, a je to poměrně zásadní, co bych knize vytkla, je to, že v rámci uvádění informací o postavách či ději epizod, jsou uvedeny i zmínky o tom, co v ději teprve bude, jaký bude vývoj některých z postav, jejich osudů, popř. že některá z nich zemře. Pro ty, co seriál teprve sledují či čtou knihu, tak může Průvodce obsahovat těžké zločiny v rámci vyzrazení děje či zápletky, aniž by obsahoval nějaký spoiler alert...

5 15.04.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Obálka: Mrzí mne, že tentokrát nemá vazbu na seriál (byť obálka Cizinky se vyloženě nepovedla a mnohem lepší by bylo použít filmový plakát s Frankovou napřaženou rukou a čekajícím Jamiem). Obálky druhého a třetího dílu byly totiž velmi zdařilé a trochu mne namlsaly.

Rozsah: Při počtu stran nemohu říct, že by se kniha vlekla, anebo pro mne měla nějaké hluché pasáže, přesto však rozsah nepovažuji za praktický, a to protože
a) knihu bych si jen tak na čtení v tramvaji při přejíždění po městě do batohu nevzala, protože by se mi rázem pronesl a volného místa v něm ubylo,
b) při kojení, kdy jsem držela miminko, se mi nedostávalo rukou, které by přidržovaly neustále se přivírající stránky, což bylo krajně protivné hlavně v napínavých pasážích.

Dojmy: Nevím, zda je to odstupem od seriálu, jehož sledování jsem ukončila v polovině 2. série, ale stejně jako Mořeplavec se mi tento díl velmi líbil. Dokonce ve mně vyvolal touhu znovu dát šanci adaptaci, ačkoli uznávám, že valem i díky stesku po Dougalovi alias Grahamovi McTavishovi (budu se opakovat a s Bubny podzimu to vůbec nesouvisí, ale tenhle chlapík by moji kukuřici mohl drtit do aleluja). Jak jsem psala výše, v ději jsem nepozorovala žádná hluchá místa, a reálie, historické narážky, popis krajiny i osob jsem tentokrát Gabaldonové bezvýhradně baštila.

Prostředí Ameriky mne hodně bavilo, možná i díky tomu, že čtení série o Angelice jsem zatím ukončila právě při vylodění v Novém Světě, a ač se Fraserův hřeben nachází jinde, při čtení jsem měla dojmy stejné jako z Akkádie nebo Cooperovy Kanady. Líčení krajiny bylo stejně plastické jako popisy osob, v tom před autorkou musím skutečně smeknout, věřila jsem jí všechno a vše živě viděla před sebou, stejně jako téměř slyšela zurčení horských říček, cítila vůni borovic, jehličí a vlhký pach lesa.

Dějová linka dvojice Claire - Jamie byla taková vyklidněná a dospělá, bez zásadních zvratů, stabilní manželství dvou lidí, co mají něco za sebou, našli sebe sama i toho druhého a klape jim to. Oproti tomu Briana - Roger, to už byla jiná káva, ty jejich tanečky kolem sebe mne už po nějaké době trochu vadily, ale že nakonec budou spolu bylo jasné. Jen ta cesta k druhému byla poněkud trnitější a obtížnější, samotná zápletka kolem dítěte (včetně následné hledání cesty k sobě) mi přišla hodně drsná, a zajetí indiány vůbec. S tím si mohla Gabaldonová ještě psychologicky víc vyhrát, divím se, že to Roger přečkal v duševním zdraví. Nicméně musím říct, jak jsem celou dobu čekala, až na to B + R hupsnou, tak nakonec jsem se dočkala vrchovatou měrou včetně na mne poněkud explicitních popisů toho, jak dlouho se kdo z nich nekoupal. Méně považuji v tomto případě při líčení erotiky za více. Což se pak týkalo i setkání s Leroiem, kterého jsem mohla být coby čtenář ušetřena, zejména co do líčení čichových a chuťových vjemů... V tomto ohledu se děsím, co z toho stanice Starz udělala...

Oceňuji uzavřenost jednotlivých odboček a narážek, ať se jednalo o dvojici MacKenzieho a Morag na lodi, či o Archieho Hayese (chvíli mi trvalo, než mi souvislost sepnula, ale o to víc mne potěšila). Jen je mi trochu teskno z osudů Iana, tak nějak čekám, že se nakonec vrátí mezi bělochy, ukončení jeho příběhu v knize mi moc nesedlo. Oproti tomu takový John Grey si však získal moje rostoucí sympatie a zájem, takže se pak možná vrhnu i na jeho knižní sérii.

Sama za sebe jsem zvědavá, jestli sledování seriálu tentokrát dotáhnu až do čtvrté série; některé z postav, o nichž jsem jen četla, si představuji podle sebe (třeba takového Bonneta jsem vidím jako mnohem víc sličného, než jakého mu vybrali hereckého představitele), takže je otázka, jak na mne budou postavy a vyznění epizod působit. Nicméně musím konstatovat, že jak mne zprvu seriál od knižní předlohy odrazoval, tak nyní probouzí můj stále větší zájem a je možné, že kdybych Cizinku nejprve četla, byl by ze mne zarytý fanoušek. Ačkoli... zcela vážně koketuji s tím, že bych si z e-shopu objednala tartan v barvách MacKenziů :-).

!!! POZOR SPOILERY !!!

Tento díl mi vždycky přišel ze všech nejnudnější. Ve třinácti jsem ho zcela vypustila a pamatovala si matně jen to, že se odehrával na lodi, při druhém čtení mi to přišlo natahované, bouchala jsem se pěstí do hlavy, proč si hrdinové vše nemohli vyříkat rovnou, ale vždy to nějak utnuli, přesunuli téma hovoru jinam, nejednali na rovinu a chovali se jako děti. Ovšem tentokrát musím říct, že jsem si to celé vychutnávala, byť samotná knižní obálka je spoiler jako prase pro ty, co snad neviděli film a stále ještě netuší zápletku...

Přestože jsem odkojená pohádkami, v nichž vše dobře končí, a pokud se hrdinové setkají po dlouhém odloučení, vždy navážou tam, kde přestali, a vše je zalité barvou duhy, tentokrát se Angelika a Rescator museli k té duze složitě propracovat. A příběhu to sakra přidává na realističnosti, protože po tolika letech odloučení, kdy každý ušel svůj kus cesty a stal se zcela jiným člověkem, než v dobách jejich seznámení a lásky, by každý jistě narazil na neporozumění, bariéry, události, o nichž se mu mluvit nechce, se kterými je bolestné se svěřovat, a kladl by si otázky, jak na jeho nové já nahlíží jeho protějšek a nakolik ho srovnává s jeho já z dob, kdy se tak vroucně milovali.

Kromě dramatu osobního se na lodi odehrávají i dramata další, vrcholící vzpourou pasažérů proti kapitánovi, který ovšem na rozdíl od nich má skryté trumfy v krajkových rukávech... Pasáže týkající se hugenotů mi vadily hlavně díky proměně pana Berna, z něhož se rázem stává osoba spíše nesympatická až odpuzující. V tomto ohledu mám na autorku trochu pifku, jistě to šlo napsat i jinak, a Berne by si u mne uchoval aspoň trochu úcty. Takhle, když si vytáhnu jeho obrázek v kamarádkou vytvořené karetní hře, proklínám všechny kolem a při nejbližší příležitosti se karty zbavuji :-).

Napětí knížky tentokrát tkví spíše v dialozích, atmosféře mezi hrdiny, v tom, co si chtějí - anebo co by si měli - říct, ale nemohou, v tom, jak kolem sebe našlapují, objevují toho druhého, a postupně odkrývají znovu i kořeny té původní, čisté lásky, na kterou jejich životní osudy nanesly kupu nespravedlnosti, bahna domněnek a snahy zapomenout. V tomto ohledu byl Rescator jistě ve výhodě, protože na rozdíl od Angeliky věděl, s kým má tu čest, takže místy mne jeho hrátky s ní dráždily, ale jindy jsem si vyloženě některé repliky vychutnávala.

Děj knížky pokračuje vyloděním se v Gouldsboru v Maine, kde pak stále více rezonuje motiv nového, panenského světa, v němž každý může být sám sebou a zapomenout na minulé křivdy i prohřešky. Zajímalo by mne, nakolik Anne Golon obdivovala současné Spojené státy, či zda jde opravdu jen o idealizaci Nového světa v době 17. století, protože mnoho myšlenek je s Amerikou a idejemi USA dodnes spojováno. Každopádně popisy kolonizace jsou nesmírně živé, věrné a zcela odpovídají i tomu, co jsem četla u jiných autorů.

V tomto díle si na své přijdou zejména fanynky Joffreye "pana Dokonalého" Peyraka, neboť se zpětně dozvídáme, co on prožil a dělal v době odloučení od Angeliky. Pohledy obou manželů se vyrovnaně střídají a doplňují. Jediné, co bych mužskému hrdinovi vytkla, je závěrečná scéna znovusetkání se syny. Rozumím sice jeho pohnutce prověřit ženu vedle sebe, ale na druhou stranu - přestože jí stále nedůvěřoval, nic mu nebránilo tomu se s ní pomilovat (a tu společnou noc považuji za významnou nejen díky znovunavázání jejich pouta, ale zejména pro překonání Angeličina strachu z mužů po krvavé noci v Plessis…)! Nicméně pokud ne tohle, tak nevím co jiného v celé sérii prokazuje, že Angelika nebyla chladná ani lhostejná matka, ale že jí na jejích dětech opravdu záleželo. V předchozích dílech to tak kolikrát nevypadá, ale zpětně se jí musím zastat. A nejen proto, že nelze srovnávat současnost s minulostí, kdy naprosto nebylo běžné, aby příslušnice vysoké šlechty sama kojila, natož aby se o děti osobně starala namísto toho, že je pošle na venkov někam ke kojné. Díky Honorině Angelika poznala ono pouto, které je tak důvěrně známé i nám, lidem 20. a 21. století, a tak je v posledních dílech Angelika - matka sympatičtější postavou než Angelika - Markýza andělů, paní čokoládová či markýza du Plessis. Ale jak sama podotkla, vše, co dělala, dělala ve prospěch svých dětí, hladověla a prodávala se (vzpomeňme nejen na Nicolase Roštáka, ale i na kapitána stráží v Chateletu, na vynucený sňatek s Filipem apod.)…

Nu a v neposlední řadě je knížka plná nádherných úvah o partnerství, přátelství, lásce i dětech - tak, jak Angelika i Joffrey analyzují svůj vztah k tomu druhému i vlastnímu nitru, jak odkrývají svoji minulost a leckdy bolestné zážitky, jak uvažují nad tím, kdo je ten druhý, Anne Golon servíruje čtenáři univerzální moudra a podněty k zamyšlení se nad sebou, svým vztahem, svojí rodinou... Název tak lze chápat nejen ve vztahu k Angeličině životnímu protějšku, ale i v obecném smyslu lásky jako univerzální hodnoty, kterou si lze vyložit nejen ve smyslu partnerském.

9 27.03.2019

Omlouvám se autorovi knihy i jeho příznivcům na nízké hodnocení, ale mně to prostě neuchvátilo. Námět byl parádní, ale samotné uchopení mi prostě přišlo slabé... I v závěru jsem čekala nějakou větší dardu, která by mne srazila do kolen, popř. neuzavřený konec, který by pobídl k dalším dílům, ale takhle nechápu, proč z toho točí film. Lewis mi přišel takový neslaný nemastný, jeho strýček popsaný fakt zvláštně, nelíbila se mi ani zápletka kolem Tarbyho, u níž mi chyběla nějaká katarze v podobě usmíření. A samotné hodiny nabízely takových možností využití, neustálé narážky na tajemnost a černou magii Izarda… a pak vlastně nic. Nevím, jestli by mne kniha vzala víc, kdybych byla mladší a četla ji v útlejším věku, ale takhle mám srovnání s jinými knihami žánru fantasy, včetně těch dětských, a zůstala jsem po přečtení silně neuspokojená. Byla bych dala hvězdy tři, ale nelíbily se mi ilustrace, takže takhle je to tak za 2,5...

6 19.03.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Když jsem to četla podruhé, říkala jsem si, proč vlastně došlo k obléhání zámku v Plessis královskými vojáky. teď už mi při pozornějším čtení i předchozích dílů docvaklo, že Angelika byla pod dozorem kvůli svému neuposlechnutí panovníka, který - ač zamilován (anebo právě kvůli tomu o dost víc rozezlen) - stále vyžadoval úctu a pokoru svých poddaných. Jenže sám musel vědět, že podmínky, které si nadiktoval, jsou pro hrdou Angeliku nesplnitelné... Až násilné obracení poddaných na víru, stoupající napětí a Molinesovy racionální argumenty zapůsobily, že se rozhodla sklonit pyšnou hlavu - ale už bylo pozdě...

Od vypálení Plessis (které patří taky mé nejneoblíbenější scény) děj získává spád. Jediné, co mne rušilo, že když jsem se dívala do sestavené časové osy událostí, tak mi to prostě moc nevycházelo, zejména datace konce povstání by mi seděla o rok později, ale nechce se mi věřit, že by provincie bouřila tři roky. Holt se budu muset kousnout a začít si studovat dějiny náboženských a selských bouří za vlády krále Slunce, abych si zjistila, co vše bylo opřeno o realitu a co o fikci. A to nezmiňuji zpětné anachronické zasazení Nicolasova příchodu do Paříže (v návaznosti na zmínku o hladomorech a nepokojích sedláků) do doby, kdy už dávno bylo po zátahu na saint-germainském jarmarku... Ale člověk má při studiu reálií a díla AG alespoň o čem přemýšlet a jeho hnidopišská pozornost je neustále drážděna ;-).

Za moc pěkné pasáže považuji Angeličin pobyt v Nieulském klášteře a rozhovory s opatem Janem, které ji pomohly se částečně duševně uzdravit. Jen ta matematika už šla mimo mne :-).

Příchod k hugenotům do La Rochelle (včetně lahůdky v podobě opětovného setkání s dávným známým, který se v knize jen mihnul a mnoho vzpomínek po sobě ani u Angliky, ani u čtenářů, nezanechal) je pak takovým zdánlivým zklidněním před koncem. V těchto (i předchozích) pasážích mne zaujaly praktiky katolické Francie, jak přesvědčit "kacířské" poddané k přestupu na jedinou a pravou víru, včetně odebírání dětí - což mi z dnešního pohledu a v naší současné společnosti přijde naprosto nemyslitelné.

Nu a pak konec a dramatické nalodění na Gouldsboro… to už se prostě nedalo nečíst bez přerušení a přestávky.

Knižní obálka tentokrát vybrána hezky s ohledem k obsahu (byť filmová scéna, z níž je vyjmuta, je ze zcela jiného období a situace). Tento díl je po předchozím druhým nabitým událostmi, dějem, zvraty a překvapeními, takže věřím, že u kupy čtenářů bude patřit mezi ty preferovanější oproti třeba dílu prvnímu, který mi přese všechno stále moc k srdci nepřirostl. Za mne je "Angelika se bouří" jedním z dějových vrcholů Angeličiných osudů.

A ten poslední odstaveček a její probuzení v kajutě... co dodat ;-).

7 19.03.2019

Kdo neviděl filmy, bude podstatně víc překvapen dalším dějovým vývojem v následujících dílech. Kdo viděl, už kupu věcí tuší ;-).

!!! POZOR SPOILER !!!

Tento jediný díl neměla moje maminka v době, kdy jsem se ve třinácti do čtení Angeliky pustila. Proto jsem tehdy vycházela hlavně ze znalosti filmu, který zde je už čistou fikcí, a proto mi v "amerických" dílech unikla jistá podstatná souvislosti mezi Angelikou a jednou z postav, které se v Novém světě zjevily. Knihu jsem poprvé četla před nějakými cca dvěma lety a přišla mi svými zvraty a akcí nacpaným dějem lehce neuvěřitelná. Letos jsem četla podruhé a líbila se mi podstatně víc, a to zejména právě onou dobrodružnou stránkou. Kdyby mým favoritem jednoznačně nebyl Desgrez, vystupující hlavně v "Markýze Andělů 2", volila bych "Nezkrotnou Angeliku" jako svůj neoblíbenější díl.

Středomoří jako takové mi mnoho neříká, ale opět se ukázalo, že autorka má úžasný talent pro popisy, protože jsem při čtení cítila nejen horkost slunce, ale i slanou mořskou vodu a její vůni. Pak popis kandijského galimatyáše se vším shonem, špínou, pachy i vůněmi, vyprahlost Alžíru i pouště... Do toho množství barvitých postav a postaviček, včetně excelujícího Osmana Ferradžiho, zajímavého orientálce Mulaje Ismaila a jeho žen či kladného Colina Paturela.

Jediné, co bych vytkla, je opětovný fakt, jak jsou VŠICHNI z Angeliky naprosto odvaření. V tomhle ohledu je pro mne coby ženská hrdinka či archetyp naprosto neuchopitelná a irituje mne, protože v mnoha momentech (zejména v dalších knihách) se pro mne chová nepochopitelně či nesympaticky. Ale uznávám, že scéna svádění admirála de Vivonne byla velmi hezky napsaná a tentokrát Angelice přiznávám i dost plusových bodů, neb jen to, že byť byla v harému smyslově i tělesně vydrážděná, nakonec nepodlehla s výmluvou "jsem jen slabá žena", ale s odvoláním na utrpení mužských křesťanských otroků se rozhodla nepoddat se.

Díky velkému rozsahu a mnoha zvratům kniha tentokrát obsahuje nejen velkou míru dobrodružství, ale i hlubokých úvah, vtipných momentů, zamyšlení i dojemných scén. Za mne je rozhodně jedním z nejsilnějších momentů poslední rozhovor s Osmanem Ferradžim či rozloučení s Paturelem, který zjišťuje, že v otroctví jsou si všichni rovni, ale při návratu domů nic takového neplatí...

12 27.02.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Oba díly svazky knihy Angelika a král šly většinou zcela mimo mne pro množství postav, titulů, jmen a událostí, o nichž jsem neměla ani tucha. Díky posledním dvěma letům "angelikologie" jsem se nyní chytala podstatně víc a už jen pozadí Travičské aféry, které je velmi poutavě zobrazeno i ve filmu (jen s tím rozdílem, že filmová Angelika zuřivě služebnou zbičuje otrávenou košilí), jsem si vychutnávala. Kdo zná dějinné reálie, užívá si nejrůznější autorčiny narážky na to, co přijde, co třeba v samotném příběhu Angeliky nezazní, ale co se v historii francouzského dvora skutečně stalo.

Nutno podotknout, že filmová adaptace se v případě Angeliky a krále začíná dosti odchylovat od předlohy hlavně pojetím samotné ženské hrdinky (která ve filmu působí víc frivolně a víc jako coura), zatímco v knize to nějakou dobu trvá, než Angelika nakonec padne králi do náruče. Jiskření mezi nimi je popsáno velmi hezky, hrdince jsem při čtení jen vytýkala jistý nedostatek úcty ke královskému majestátu, kdy se k Ludvíkovi sice chovala s respektem, ale především jako k muži, jenž má své rozmary. Tím se ovšem samozřejmě odlišovala od ostatních, které z něj padaly do mdlob anebo se účelově snažily vlézt mu do postele, aby z toho získaly odpovídající výhody. A samozřejmě tímto přístupem víla z Poitou králi literárnímu právě učarovala ;-).

Zajímavou postavou se pro mne díky četbě dalších knih z tohoto období stala paní de Montespan. Díky Angelice (a zejména filmům) působí jako trochu přihlouplá potvora a intrikánka, která se zprvu s hrdinkou kamarádí, bez muknutí si od ní nechává platit dluhy, těží z jejich společného kouzla ve společnosti, aby pak paní du Plessis využila jako zástěrku vlastního poměru s králem, a nakonec, když zjistí, že je jedinou ženou, která by ji mohla ohrozit, se jí pokusí zbavit tehdy obvyklými zákulisními prostředky. Přitom Montespanová žádnou hlupačkou nebyla, inspirovala mnoho lidí ve své době, a o jejím osobním kouzlu svědčí i to, jak dlouho se hřála na výsluní panovníkovy přízně.

Rmoutí mne, že toto období si už v rozpracované "Integrale" verzi nepřečteme, protože zde by byl vývoj vztahu mezi Angelikou a Ludvíkem asi popsán podstatně hlouběji a některé pasáže by nepůsobily tak skokově až násilně. Viz např. závěrečné setkání v zámečku, kdy Angelika užuž podléhá, aby králi najednou vmetla do tváře jméno muže, který po celou dobu stojí mezi nimi... A při třetím čtení jsem konečně pochopila panovníkovu nevraživost z toho, že Angelika nakonec jeho příkazu neuposlechla a prchla z Paříže hledat dávno zmizelého manžela...

Jak v předchozím svazku na mne Ludvík XIV. působil negativně (zejména v souvislosti s Filipem), tentokrát je líčen víc sympaticky a i jeho účast v čarodějnickém procesu, jíž v rámci své osobní rehabilitace panovník vysvětluje Angelice v závěru knihy, vyznívá nakonec více v jeho prospěch. V tomto ohledu na mne působí víc než úsměvně nové filmové zpracování, v němž se Angelika na konci zapřísahá, že se pomstí všem, díky nimž padla na dno, samotným králem počínaje i konče.

Mrzí mne, že jsem Versailles osobně nenavštívila, protože jejich popisu a historii výstavby je zde věnovaná velká pozornost, takže s osobními vizuálními vzpomínkami musí být četba hodně luxusní.

11 27.02.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Až při čtení zdejších komentářů a diskuse jsem pochopila motiv skleněného pokoje a Viktorovu řeč při "kolaudaci", kdy transparentnost pokoje nekoresponduje s tajemstvími, která se uvnitř domu odehrávají. Nu, trochu mi to trvalo, ale některé scény mi díky tomu zpětně daly smysl :-).

Knížku mi půjčila kamarádka v návaznosti na trailer k filmu, který jsme viděly v kině, a jelikož o předloze mluvila v superlativech, byla moje laťka nastavená hodně vysoko. Zprvu jsem měla trochu problém s autorových slohem, ale pak jsem se začetla do příběhu postav a dala za půl dne v nemocnici 3/4 knihy, přičemž zbylou 1/4 jsem přelouskala den poté. Přestože jsem se nakonec dala příběhem pohltit, nadšení, které vyzařovalo z kamarádky, se u mne nekonalo a příběh jako takový mne až tak moc nepoznamenal, kromě obligátní potřeby vygooglit si fotky vily Tugendhat a zopakovat si, co jsme se o ní v dějinách umění učili. V recenzích mne pak zaujala zmínka o tom, že skutečná rodina je proti knize, ale konkrétnější výhrady jsem nenašla, takže ještě musím bádat.

Co se týče samotného příběhu... Oceňuji, nakolik autor coby cizinec vystihl atmosféru doby a jejích politických proměn. To je hodně patrné v předválečné a válečné části románu, kdy např. Viktor coby žid a průmyslník cítí blížící se zlověstné ovzduší, zatímco Liesel argumentuje tím, že "to se děje jinde, u nás k tomu přece nedojde". Trochu mne mrzí, že nebyla víc vypíchnutá i komunistická linie, ale z historie vily jsem pochopila, že zas až tak o čem psát asi nebylo.

Opakující se motiv sexu mezi jednotlivými postavami v pokoji beru jako autorův záměr pro vyzdvižení kontrastu mezi otevřeností a transparentností pokoje a skrytými motivy a pohnutkami obyvatel domu (viz první odstavec). V tomto ohledu se mi líbí diskusní příspěvek uživatelky kní, který mi to více přiblížil. Co se sexu jako takového týče, nedá se říct, že by mne autorovy popisy nějak extra rajcovaly, ale vyloženě mne to nepobuřovalo a ani mi to nepřišlo tak samoúčelné. S výjimkou análního zážitku Hany, to si autor odpustit mohl, nemluvě o tom, že orálního sexu s touto ženskou postavou tam na můj vkus bylo ažaž - byť ten lesbický byl v podstatě jen v náznacích a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mezi ní a Liesel k něčemu opravdu došlo. Obecně musím říct, že ten lesbický motiv mi trochu unikal, na rozdíl od explicitně vyjádřeného poměru Viktora a Katy jsem nepobírala smysl toho, že Hana tam souloží s kdekým (a Liesel nakonec měla něco i s Katou??). A v tomhle kontextu mi vadilo i to, že Viktor byl v podstatě líčen jako bídák, zatímco to, co Liesel prováděla s Hanou (jak se zpětně čtenář dozvídá) je líčeno jako něco posvátného až poetického, přestože v konečném důsledku taky jde o nevěru.

Náhody v ději, které svádí osudy postav dohromady, mi až tak nevadily (Hartl je v tomhle mnohem "drsnější" a překombinovanější :-)), spíše mne coby zvědavého čtenáře mrzelo, že některé z dějových linek nebyly pořádně vysvětleny či dotaženy a ztratily se v příběhu. Zajímalo by mne třeba, co se stalo s Katou a její dcerou ve Francii, jak Stahl prožíval to, že s ním Hana čekala dítě, co se se Světlanou v koncentráku stalo, jestli přežila nebo ne... Ale jak jsem četla v jedné z recenzí, takhle to funguje i v životě, že se člověk nedozví vše a stopa některých lidí, které mu projdou životem, prostě skončí a na přetrženou nit už se nenaváže.

Kromě Hany, smysl jejíhož chování mi poněkud unikal a přišel mi takový vypočítavý a manipulativní i vůči těm, kterým tvrdila, že je miluje, mi žádná z postav nějak extra nevadila. V jednom komentáři zde je Liesel líčena jako rozmazlená panička, ale na mne takto nepůsobila. Je nutné si uvědomit, že Landauerovi patřili k horní třídě, kde bylo postavení ženy jiné než jaké je dnes, a její náplň dne i postoje tomu naprosto odpovídaly. Z ženských postav pro mne byla nejzajímavější Kata, a proto lituji, že nevím, jak její osudy skončily či zda její dcera byla či nebyla Viktorova. S ohledem na začátek knihy jsem čekala i větší prostor pro Rainera v pozdějších letech, k čemuž nedošlo, ale opět je to asi dané historickou realitou, která sloužila za předlohu.

Kniha nebyla vůbec zlá, kdybych byla navštívila budovu, sloužící autorovi za inspiraci, před jejím čtením, asi by na mne opisy interiéru či průběhu stavby působily podstatně víc, takto jsem vnímala hlavně děj. A v rámci něj pozoruji jistou nevyváženost jednotlivých částí knihy, kdy nejpůsobivější (zejména díky politickému podtextu) jsou první části. U poválečného období si autor mohl více vyhrát s postavou Láníka, který je takový nedotažený, byť v sobě skrývá jistý archetyp malého člověka, který se díky vyčůranosti dostane daleko. Vztah lékaře a fyzioterapeutky, který byl do knihy zakomponován asi hlavně proto, že v budově byla tělocvična - "rehabilitační středisko", na mne působil jako výkřik do ticha - kromě opakujícího se motivu jednání postav ve Skleněném pokoji (ten tanec byl moc hezký) zůstal opět neuzavřený a bez nějaké větší návaznosti na předchozí či další děj.

Taky mne mrzí má nulová znalost němčiny, protože podtext některých slov či vět mi tak zůstal skryt.

Z hlediska reflexe doby se mi kniha líbila moc. Pokud bych hodnotila jen příběhy postav, jejich provázanost apod., tak s tím si autor za mne mohl vyhrát trochu lépe.

15 27.02.2019

Za mne nejlepší kniha série, která by obstála i samostatně, a nejen kvůli Filipovi IV. Sličnému, který je jedním z mých oblíbenců v historii. S ohledem na další knihy a děj je velmi zajímavé, kterak čistě osobní pohnutky a motivy dokážou rozhýbat velké dějiny a jak dalekosáhlé důsledky má spor o to, komu léna a majetky náleží.
Druon má celou sérii velmi historicky propracovanou, ale současně čtivou, kdo se neutopí ve jménech a postavách, ten si odnese hluboký čtenářský zážitek a ještě nahlédne do zákulisí Stoleté války. Ale pozor - není to žádná limonáda, autor se s tím nepáře a některé pasáže na mne při prvním čtení byly krapítek silné. Zkrátka líčení minulosti bez příkras.

12 06.02.2019

!!! POZOR SPOILER !!!

Přečteno potřetí... budu se opakovat, ale pokud má čtenář alespoň povrchní povědomí o jménech a titulech osob, pohybujících se kolem dvora, bude mít z četby mnohem větší prožitek. Při prvním čtení (ve 13 letech), a i při tom druhém (před 2 roky), mne tyhle díly nebavily, protože na mne působily dojmem telefonního seznamu. Tentokrát jsem se orientovala mnohem víc a užívala si nejrůznější narážky, neboť povšechně už vím, jak se osudy historických postav budou vyvíjet dál (králova nová favoritka, Lauzun, Vznešená slečna či markýz de Montespan - o kterém mimochodem Francouzi mají samostatný komiks). Také jsem si tentokrát mnohem víc užila postavu Filipa, který na mne jako charakter vždy působil spíše ploše a nesympaticky. Nakonec musím uznat, že podívám-li se na něj očima svých prvních naivních dívčích lásek, stejně jako na něj hleděla Angelika, musím ho trochu rehabilitovat, protože nakonec se ukázalo, že má mnohem větší hloubku, než by člověk čekal. A jak jsem si dříve říkala, že na smrt šel sám, protože nedokázal volit mezi loajalitou králi a rodící se láskou k manželce, tentokrát si kladu otázku, zda ho Ludvík nepopostrčil, aby měl volné pole působnosti...

13 10.01.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Pokud bych hodnotila celou sérii tří vydaných knih, nebylo to špatné. Mám-li ale hodnotit jen díl třetí, tak mi přišel nejslabší. Předně: upřímně jsem čekala, že to bude mnohem větší P :-). Pak mi vadily gramatické chyby či záměna jména Noah/Zane, ale za to autorka nemůže. Za co ovšem může je to, že Noah zatím ze všech knih vyšel tak trochu jako trouba, od počátku je jasné, že Jill Mylesová i Jackie jsou v Zaneově stáji. V prvním díle sice Noah na začátku vystupuje jako ideál, ale kvůli zápletce je zatlačen do děje a na jeho místo nastupuje Zane, který ho těžce zastíní. Ve dvojce se Noah stáhne do pozadí sám a Zane je ten bad boy, který hrdince ubližuje, ale ona po něm stejně touží. No a ve trojce... i když Noah dopřeje Jackie ten nej vězeňský sex, pěkně v duchu dominance-submise, tak to hned zabije výčitkami svědomí, morálkou a jistým školometstvím, které z něj cítím od samého počátku. A to je škoda. Mylesová v tomhle ohledu pro mne hraje mezi mužskými hrdiny nerovnou hru, protože tak, jak Noaha vykreslila, nemá prostě šanci. Obzvlášť, když se člověk dozví, že celou dobu vlastně miluje svoji dávkou lásku, pro níž se vzdal křídel i nebe. Zatímco defétista Noah raději zůstane v base, aby přijal rozsudek, Zane se nechává pálit obojkem, čímž zase dává najevo, že je větší frajer. Ale pozor, ne, že bych si na něj stěžovala, tak jak je napsaný, já bych ho žrala taky ;-).
Děj se stále točí kolem aureol a svatozáří, z Joachima je už totální magor (přitom v jedničce to byl jen neškodný šmírák), do hry vstupují další Serimové (Ariel pobavil, uznávám) a dokonce i jeden Nefilim, který možná z rajdy Remizy nakonec udělá ctnostnou ženu. V knize se znovu objevuje i Luc (upřímně, toho fakt nemusím a ve dvojce jsem doufala, že zhebne) a tentokrát na scénu vstupuje sám archanděl Gabriel, který na mne působil mnohem pozitivnějším dojmem než Uriel v díle prvním. A i když se znovu setkáme i s upíří královnou, tentokrát mi přes veškeré popisy tísně a napětí přišla krapánek bezzubá...
Třetí díl se opět četl sám, ale už to nějak nebylo ono. Možná je to i tím otevřeným koncem, který nechává ve čtenáři kupu otázek, jak se vše bude vyvíjet dál, co Noah a co Ráchel, a co si vlastně Jackie bude přát od Gabriela - protože o tom, že misi nakonec splní, nemůže být pochyb.

8 22.12.2018

Předně mi vadila změna překladu, která se sice projevovala v drobnostech (dealeři/kupčíci, Noe/Noah, svatozář/aureola či oslovení Princezna/princezna), ale i tak... Co se příběhu týče, jako čtenář jsem si ty zvraty užívala, i když už mi jich nakonec přišlo až moc. Ale Mylesová opět trochu poodkryla fungování světa, který nastínila v jedničce, a zaplnila ho dalšími figurami. Bez znalosti prvního dílu se ovšem čtenář nemá moc šancí zorientovat. Sex tam sice byl, ale podle komentářů jsem ho čekala podstatně víc, i s ohledem na prokletí hlavní hrdinky. A samozřejmě jsem zvědavá na další vývoj toho milostného trojúhelníku a na zodpovězení otázky, proč dva mužští hrdinové po Jackie vlastně tak moc touží.

7 21.12.2018

!!! POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY PRO TY, CO NEČETLI/Y" !!!

Jak píše většina komentářů níže, i já byla pozitivně překvapená. S ohledem na některá záporná vyjádření jsem čekala na každé druhé stránce porno a překvapivě... ono je tam víc děje :-). Ovšem sexuální scény jsou popsány hezky, s nábojem, a třeba ta zpovědnice... ač nejsem katolička, zapůsobilo to na mne :-).
Jackie mi ani tak hloupá nepřipadala - ostatní postavy jí vždy zapomněli říct to podstatné, takže kolikrát šla do maléru, aniž by měla všechny informace a dokázala zvážit důsledky.
Samotná zápletka mi přišla slabší, ale univerzum, v němž jsou padlí andělé, upíři a sukuby mi přišlo docela vtipně vymyšlené i s jeho pravidly a podmínkami.
Co se hlavních mužských hrdinů týče... já bych si asi taky nemohla vybrat :-). Noe dominuje první části knihy, a pak přebírá otěže Zane. A i když je to podle všeho šmejd, co si navíc ještě libuje v lehce SM motorkářském oblečení, což zrovna není můj šálek kávy, ukazuje se, že ženské prostě mají rády zlé chlapce, protože jsem z něj taky pomalu začala být vydřená. Ostatně už jen fakt, že zkušené několikaset let staré mužské oko rozezná potenciál a krásu u tlusté, obrýlené holky s mastnými vlasy, mi dává jistou naději. A myšlenka, že po světě chodí padlí andělé, jejichž prokletím je způsobovat ženám orgasmus... Kde jednoho takového mohu potkat? Chtěla bych se za něj provdat! :-)


Souhlasím s Tesset, že obálka je příšerná, a sama mám ještě výtku k překladu, který chvilku haproval. Neměla jsem v ruce anglický originál, ale skoro bych se i vsadila, že při předávání pistolí Remy použila mnemotechnickou pomůcku "vagína - vampýři, anus - andělé" či něco v tom smyslu.

8 20.12.2018