tatjana1737 komentáře u knih

Ke knize jsem se dostala úplně náhodou, takže marketing se mi vyhnul. Na přebalu stojí, že jde o román, na nějž čtenář nezapomene. Přiznám se, že v posledních několika dnech, kdy jsem četla a četla, se mi o postavách už i zdálo, a nakonec jsem sokoly do Anatolie vezla já sama :-). Nezapomenutelné už je jen detailní líčení Vallonovy cesty, která je popisovaná snad hodinu po hodině - což není výtka, já jsem si to jako čtenář užívala a říkala si, že kdyby tohle někdo zfilmoval, vydalo by to na hodně dlouhý seriál. Postavy jsou napsané dobře, sympaticky, a kdykoli jsem se s některou z nich musela rozloučit, tak mě to hodně rozesmutnilo. I když jsem tušila, že při takovém putování musí dojít ke ztrátám na životech, stejně jsem jich litovala a jen si říkala, aby příště nešel ten nebo ta, že to by mne opravdu mrzelo.


Autorovi jsem vyprávění baštila i s navijákem, pokud si vymýšlel co do míst, reálií, druhů ptactva či rostin, utáhl mne na vařené nudli. V překladu vynikly i některé hezké slovní obraty, jichž si poslední dobou hodně všímám a které si vyloženě s gustem užívám, jak lze s větou pracovat, postavit slova za sebe a mají vyznění úplně jiná, než kdyby se užilo synonym či jiné větné skladby. A to, že jsou mezi řádky občas ukryté pravdy a moudra, to byl už jen příjemný bonus.

Díky přednáškám dr. Dršky na UJEPu, kdy jsme ještě patřili mezi ročníky, které driloval a nutil číst, číst a číst, jsem se orientovala v historické linii i Herově závěrečných komentářích k ztracenému evangeliu (filioque je mi dobře známé stejně jako Mantzikern či velké schizma), což prožitek z četby prohloubilo a učinilo ještě plastičtějším.

Jak si v poslední době kvůli kapacitě knihovny vybírám, co si do poličky šoupnu, a raději si nejprve knihu půjčím z knihovny, abych si ji očetla a zjistila, zda za to stojí, tak o téhle budu dlouho přemýšlet, že bych si ji pořídila. Protože i když vím, jak to všechno dopadne, bude pro mne požitek pro nějaké době si to přečíst znovu, zdokonalit se v mořeplavbě, zeměpisu i bivakování ve stepi. Kupu věcí autor líčil opravdu hodně detailně, ale jak jsem psala výše, mně to nevadí, a všechno jsem nasávala jako houba a věřila mu do poslední závěrečné tečky. Doufám, že druhý díl bude stejně dobrý.

19 29.09.2018

Knížku jsem si rozhodla přečíst na základě traileru v kině. Čekala jsem na ni v knihovně hodně dlouho a celou dobu se mi podařilo vyvarovat se čtení komentářů, naznačení děje či shlédnutí filmu. Přesto jsem díky traileru poměrně brzy vytušila, kdo je vrah, což mi ubralo na čtenářském zážitku. Škoda, jinak by to byla větší pecka. Srovnání se Zmizelou je na místě, protože čtenář lavíruje a přemýšlí, komu má vlastně věřit, na čí straně je pravda, a postupně odkrývá, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. A vypravěčka - alhokolička byla velmi netradiční hrdinkou, ale při čtení to bylo osvěžující. Za mne 4 hvězdy, Zmizelá mě přece jen dostala víc. Nicméně na to, že je to prvotina, myslím, že se kniha dost povedla. Četla jsem mnohem horší detektivky - prvotiny.

19 06.03.2017

Ano, taky jsem si poplakala... Opět jsem kupovala na základě pochvalných recenzí livestylových časopisů. Zprvu jsem měla problém se začít, vypravěčka Smrt, podivný sloh a styl mi zprvu hodně vadily a přemýšlela jsem, zda má cenu se prokousávat dál. Vydržela jsem a byla odměněna velmi silným a sugestivním příběhem (který je však silný hlavně díky konci). Jednu hvězdu ovšem ubírám právě za závěr příběhu zlodějky knih, jsem více nakloněna happyendovým koncům. Ale uznávám, že jen samotná historická doba, v níž se příběh odehrává, happyendům nenahrávala...

19 02.10.2015

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Knihu jsem četla už v době vydání, od kdy je hrdou součástí mé knihovny v těsném sousedství Foglarovy trilogie. Na VŠ jsem půjčovala známému, který řekl, že až na závěrečnou volbu Velkého Vonta (pro něj coby skalního Foglarovce naprosto nepřípustnou) to bylo, jako kdyby četl Foglara. Na podzim jsem ji půjčovala kamarádce, která ihned po přečtení, plna dojmů, měla potřebu shrnout to zásadní. Dovoluji si zkopírovat:

Ahoj, tak jsem knížku zhltla a jsem plná dojmů:
- moc jsem si to užila, neb jsem vůbec netušila, že taková FF existuje, a je zřejmé, že autor má Foglara velmi dobře načteného a dokázal ho vytěžit,
- zápletka, styl vyprávění, výrazové prostředky opravdu velmi připomínají kánon - zezačátku mě ty věty končící vykřičníkem přišly trochu na sílu, ale časem jsem si zvykla,
- oceňuji i sugestivní popisy počasí - miluju!
- co mi chybělo, byla možnost více se identifikovat s nějakou postavou a prožít skrze ni niternější pocity (ve většině knih Foglar s tímto pracuje, přiznám se, hanba mi - u Stínadelské trilogie si nejsem jistá!) Myslela jsem si, že to bude třeba ta Martina, ale o té se dozvídáme žalostně málo. Jako by se autor bál pustit se na tenký led ženské psýchy - je to budoucí Velká Vontka, ale v knížce se sotva mihne.
- co se mi naopak moc líbilo, byly slovní přestřelky mezi Červenáčkem a Rychlonožkou - ty byly vtipnější než v kánonu, bylo jich tam více a jsou silnou stránkou knihy,
- Losna je prostě looser forever, jemu to Velké Vontství prostě není souzeno,
- Tleskač: uvěřitelně zdůvodněný jeho původ, ale že by Tleskač dobrovolně půjčil Ramouzovi ježka, ještě rozšroubovaného, na celých 24 hodin?! NIKDY!!! Celá zápletka s dvěma ježky se mě vlastně trochu osobně dotkla - JEŽEK V KLECI JE JEN JEDEN!!!
- celá aféra kolem těch plánů a "zdůvodňování" původních zápisů v deníku mi přišlo trochu na sílu, i když ten závěr - plány jsou ztraceny, ale nevadí, protože kolo stejně nejspíš nelétalo - se mi vlastně docela líbil,
- sblížení Stínadelských s Druhostraníky v závěru je pěkný nápad (a konečně je důvod věřit, že je série fakt ukončená - už se tam nic zajímavého nestane) ale proč se proboha nekonal na závěr ten závod, kde by se mohl konečně atleticky zaskvět Štětináč?!?
- a jako jak, že na konci Rychlé Šípy DOSPĚLY??? Tady se musel Foglar obracet v hrobě!!!
- Shrnutí: Podařená FF. Miluju, když má někdo takhle načteného Foglara a dokáže smysluplně navázat. (Ostatně, to platí nejen u Foglara! ;-) Děkuji za půjčení, knížku si určitě pořídíme, manžel ji taky nezná!!

Kdykoli na knihu v minulosti přišla řeč, vyzdvihovala jsem Velinského, že ze všech Foglarových pokračovatelů on napsal nejvěrohodnější foglarovku; za mě to byl de facto rovnocenný 4. díl. Co se týče kamarádčiných výroků, v zásadě se se všemi ztotožňuji. Poté, co jsem loni přečetla nejen trilogii, ale i různé další autory zabývající se stínadelskou tématikou, nechala jsem si Poslední tajemství Jana T. na konec. Po přečtení, s časovým odstupem od časů, kdy jsem knihu četla prve, a v porovnání s předlohou, Hrnčířem, Grifinem či Hoganem, stále tvrdím, že je to Foglarovu stylu nejpodobnější, současně mám ale jako dospělý čtenář několik výhrad a výtek k věcem, co jsem dříve tolik nevnímala:

- Jarku Metelku miluju. Pokud jsem Grifinovi vyčítala neustálé omílání Jarkových detektivních schopností a nadužívání slovního spojení "detektiv Jarka", Velinský by si s ním mohl podat ruce. V zásadě je to vždy Jarka Metelka kdo přichází s racionálním vysvětlením, vývody, ke kterým dospěl jako první na základě faktů, ale i s poučováním a "kritikou" ostatních, když si něco nemyslí správně. Já Jarku fakt miluju, ale místy mi byl tou "přechytralostí" trochu protivný :-).
- Jak psala výše kamarádka, o postavě Martiny toho skoro nic nevíme. I Tonča Sedlářová, přestože vlastně také není nijak detailněji vylíčena, působí plnokrevněji než bledá a mlčenlivá Martina, jejíž upřený pohled nemůže nikdo vydržet.
- Coby stoupenec Otakara Losny (a jako hrdá obyvatelka Modrých ulic) nemohu se smířit s tím, že by Ota nakonec zaslouženě nebyl legendárním Velkým Vontem s velkým V. Na konci Tajemství Velkého Vonta se ježek dostane do rukou jemu, který ho už jednou vybojoval, a už by zase měl selhat?
- Mažňák působí jako hlavní antagonista, ale jeho linie vlastně taky není moc propracovaná a na dospěláka působí černobíle, včetně ohavného chování po záchraně z vody.
- Amazonky by si zasloužily rozpracovat, Ransomeho vliv na mě už kdysi působil spíše rušivě, ale ve srovnání s Grifinem jsou mi tyhle holky výrazně sympatičtější.
- Taky nerozumím tomu, proč se atletický závod nakonec nekonal?
- I když křestní jméno v trilogii zmíněno nebylo, Nekola za mě rozhodně nebyl Karel!
- Ale to hlavní: V knize je rozehráno několik dějových linií: zlověstní Netopýři (opravdu by jim RŠ dali deník jen tak a nechtěli ho získat zpátky??), poslední tajemství ježka v kleci, dění ve Stínadlech končící volbou Velkého Vonta. Autor se v průběhu děje zaměřuje tu na jednu linii, tu na druhou, ale ne každé se věnuje spravedlivým dílem. Volba Velkého Vonta v závěru knihy je neskutečně zrychlená, utnutá a ošizená, i když to Velinský zdůvodňuje Losnovým kvapným stěhováním. Každopádně po pozorném čtení trilogie vím, že by to s volbou nebylo tak snadné, jako v knize - vždyť i Vláďa Dratuš Losnu navrhl za svého nástupce a nerozhodoval dav ani většina, ale hezky se sčítaly hlasy od náčelníků ulic. Useknutý závěr téhle linky mě mrzel ze všeho nejvíc, a to jsem už svého času skousla, že VV se nakonec stala dívka.
- Nu a to usmíření mezi Stínadly a Druhou stranou? Pro mě jako skálopevnou nositelku žlutého špendlíku nemyslitelné!! :-)

Konečně se dostávám k dlouho odkládanému komentáři. Zrovna Šípům bych ho nerada dlužila.

Coby pravověrný čtenář Foglara, Záhadu jsem samozřejmě četla mnohokrát. K letošnímu čtení mě přimělo zjištění (objev), že Albatros knihu vydal nejen ve sběratelském vydání (kéž bych byla bohatá!), ale i v novém kabátku s ilustracemi zcela nového kreslíře, než jsme byli dosud zvyklí. Komiksy a Záhada jsou pro mě nerozlučně spjaty s Fischerem, Čermák z mého pohledu nemá žádnou osobitost a jeho chlapecké postavy jsou jedna jako druhá. Albatros vsadil na Jiřího Gruse a neudělal chybu. Ke koupi mě nakonec přiměla recenze na Typomilových stránkách. Kdo četl Záhadu Velkého fonta, ten ví, že dotyčný pán je tak trochu samožer :-), ale je znát, že s předlohou je dobře obeznámen a chová ji, byť ji dokáže i znevážit, v úctě. A s ohledem na to, že Gruse především vychvaluje, rozhodla jsem se do toho nakonec jít.

Děj knihy asi netřeba představovat, za sebe tedy mohu uvést jen dojmy z nového vydání: Fakt se povedlo. Jak mám většinou knihy spojené i s vizuální stránkou, a mám-li něco načteno, nedělá mi dobře, když to najednou čtu v jiném provedení (viz např. Chata v Jezerní kotlině, kterou jsem si koupila kvůli ilustracím od Čecha a ve finále mi to nesedlo a příště budu číst pouze své vydání od Olympie z 90. let), tak tady mi to vůbec nevadilo. Albatros lehce odbyl redakční úpravu, v textu mě překvapilo, že Rychlé šípy byli životní, ale překlepů či chybějících uvozovek tam bylo pomálu. Celkově je kniha moc hezky udělaná, od použitého papíru, přes velikost písma, obrázky i drobnost v podobě látkové záložky :-). Bonusem je do knihy vložený dárek – úryvek z Griffinova Poselství ze Stínadel. (To jsem četla a zas tolik odvařená jsem z něj nebyla.) Jen mě mrzí, že i desky jsou jakoby z recyklovaného papíru, takže kápne-li na ně tekutina, tak je to poškodí.

Byť souhlasím s Typomilovými výtkami (kupř. chybějící žluté špendlíky Vontů či dřevěná podlaha Tleskačovy kůlny), Grusovy ilustrace jsou opravdu zdařilé. Pokud bych měla vytknout něco zásadního, tak jen nové pojetí Otakara Losny, kterého mám v hlavě ve Fischerově verzi, které odpovídá i Foglarova charakteristika, že neměl pěknou, ale zajímavou tvář (parafrázuji). Nového vydání jsem se trochu bála kvůli úpravě některých pojmů oproti originálu, ke kterým Albatros přikročil, aby se kniha přiblížila současnému čtenáři. Sama jsem si však ničeho výraznějšího nevšimla, ba dokonce Tam-tamy jsou stále prodávány za desetník, což u dnešních dětí může vyvolat různé otázky :-). Za sebe tedy doporučuji nejen těm, pro které jsou RŠ nové, ale i těm, co k nim mají nostalgický vztah, četli je v dětství a třeba je už doma v nějakém starším vydání mají.

Nu a protože jsem úchyl, nejenže jsem ještě před prázdninami začala opět v klopě nosit žlutý špendlík, ale začala jsem si z knih vypisovat stínadelský místopis a porovnávat jej s Čechovou mapou Stínadel.

18 05.12.2023

Před Kosením, které jsem si koupila v Praze v den autogramiády, jsem se rozhodla dát si re-reading předchozích dílů a vrátila se do světa Smrtky. Od doby, co jsem to četla poprvé, jsem se setkala i s jinými lidmi, kteří knihu četli a Shusterman je dostal do kolen, přestože věkově nejsou YA. Cestou v autě se o Smrtce rozpovídala kamarádka angelikoložka, toho času netrpělivě čekající na třetí díl z knihovny. Během nezávazné konverzace cestou od tramvaje přišla na NS řeč se sousedkou, která pracuje jako knihovnice a s dcerou byly na Humbooku. Jak jsem si myslela, že „to nikdo nezná“, počet fanoušků, kteří dorazili do Prahy, aby si nechali podepsat knihu, mě přesvědčil o opaku a je pro mě důkazem, že je to dobrý příběh. Jistě, coby kritický dospělák mohu rýpat a najít nějaké nesrovnalosti (třeba hloubku a osudovost citu hlavních hrdinů, ač se reálně znali nějakého 3/4 roku), ale protože mám dar při opakovaném čtení prožívat to, co při čtení prvním, tak mlčím a jen chválím. Ačkoli pro mě nejlepší knihou z trilogie je ta závěrečná, Smrtka mi otevřela dveře do dalšího ze Shustermanových světů a já musím zas a znovu konstatovat, že ten pán mě vždycky něčím odrovná a dokáže mi, že nemám načteno tolik, aby mě už nic nepřekvapilo. (Což je pocit, který u knih miluju.) Kdykoli jsem se někomu snažila příběh shrnout a převyprávět, působilo to banálně a neznalé to může zmást. Shustermanovy knihy jsou ale plné i velkého množství hlubokých myšlenek a filozofických úvah a když čtenář chce, tak po jejich dočtení v něm vždy něco zůstane, co ho ovlivní. Jsem zvědavá, jaká poptávka po trilogii bude poté, co ji Spielberg přenese na plátno, a jak moc se mu podaří ctít předlohu.

18 10.11.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Už jen na základě komentářů a pro to téma jsem váhala, zda si knihu pořídit a rozšířit si svoji šípáckou sbírku. Knihu jsem si šla okouknout do knihkupectví a ten velký formát se mi nelíbil. Když mi teď muž štědře dovolil koupit si vše to, co jsem si vyhlédla, vložila jsem knihu do košíku a stále váhala, takže nakonec jsem si ji rozhodla půjčit v knihovně, abych zjistila, zda za tu investici stojí. Protože mezitím jsem se seznámila s další autorovou tvorbou (a zjistila, že to je ON, jehož plán Stínadel nutně musím mít doma), velký formát a pevné desky mi už ani trochu nevadí. A po prvním čtení mohu dodat i to, že za koupi stojí.

ALE:

Je nutné si uvědomit, že ač je to k němu hodně blízko, Foglar to není. Stále je to Petr Čech a takto je nutno knihu vnímat, byť to k Rychlým šípům svádí a čtenář autory snadno zamění. (Ovšem teď, co jsem přečetla několik autorových knížek v rychlém sledu, vidím nenápadná znamení a nitky, které knihy propojují. Věřím, že autor je nezanechává pro vnímavého čtenáře, ale vkládá je do knih hlavně sám pro sebe. Vždyť ta zahrada, kde dívka Červenáčka schovala, je tou z knihy O zahradě. Marně si lámu hlavu, jestli malá vontka není dívkou, co vystoupila z obrazu, ale jsem si jistá, že ten ateliér ve zchátralém zahradním domku patří Čechovi.)

Já totiž předně nevěřím tomu, že by to s klubem takhle dopadlo, neseděla mi ta lhostejnost ostatních členů. Dospívání je přirozený proces a Mirek, Jarka i Jindra s Rychlonožkou by se s ním určitě popasovali mnohem líp. Neseděla mi Rychlonožkova lhostejnost vůči kamarádovi, Mirkovo naprosté ignorování chlapců, za které měl jako vedoucí odpovědnost, nemluvě o tom, že Jindrovou osudovou dívkou je přece Tonča Sedlářová a ne Podkova! Knihu proto vnímám především jako nostalgické ohlédnutí někoho dospělého za něčím, co zažil jako dítě a cítí smutek kvůli tomu, že už to neprožije. V tom se ale s Čechem neshodneme. Jistě, opravdická Stínadla si neprojdu, dlouhého v přilbě neuvidím a dobu první republiky, dřevěných ohrad, hliněných dvorků a pavlačových domů s průchody nikdy neprožiju. Knihy mne ale vždy spolehlivě přenesou v čase a navodí takovou atmosféru, že cítím chlad stínadelské mlhy a při čtení inzerátu o výměně ježka v kleci za motocykl se v předtuše velkých věcí budoucích rozechvěju očekáváním a vzrušením stejně jako Rychlé šípy. Budu s nimi při pronásledování Širokka i při otevírání hlavolamu, roztřesu se nespravedlností nad osudem klubovního psa Bubliny a znovu se budu třást strachy při Cizincově nálezu proutěného koše.

Himbajs šůviks, ten Vránův deník si chci přečíst taky!

I když nevěřím, že byť v dlouhých kalhotách, Červenáčka by si vonťata spletla s dospělým, zajímá mne, zda na brance do zahrady bude zámek nebo bude otevřená. A co za ní Červenáček najde.

18 03.08.2023

(SPOILER) Jsi rozrušená, Muniro? zeptal se Faraday. Že se dozvíš, co věděl Prométheus a ostatní zakládající smrtky? Že rozluštíš hádanku, kterou nám zanechali?
Nemáme žádnou záruku, že něco najdeme, připomněla Munira.
Věčná optimistka.

Očekávala jsem víc, Vaše Ctihodnosti.
Faraday odvrátil zrak, nedokázal jí pohlédnout do očí. To byl tvůj omyl.

!!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!!

Konečně se dostávám k sepsání komentáře a s potěšením mohu konstatovat, že dojmy se ani s odstupem těch několika dní, co od dočtení uplynuly, nezmenšily. Shutermane, opět jsi mě dostal! Když jsem si sestavovala žebříček oblíbenosti jednotlivých dílů, vyšlo mi: 1. Zvon, 2. Nimbus, 3. Smrtka. Samozřejmě, že Smrtka byla první a vyvolala i ve mně zájem o Shustermanem vytvořený svět a pokračování příběhu, čímž by si 1. příčku jednoznačně zasloužila, ale když se zamyslím nad příběhem a jeho vyzněním, jak se vše vyvíjelo, kde bylo nejvíc překvapení a zvratů, tak je za mne jednoznačně nejlepší Zvon s Nimbem v těsném závěsu (samotný konec Trvalka + nezvedenci mě odrovnal).

Hodně čtenářů bylo zklamaných tím, že linka s Citrou a Rowanem tentokrát ustoupila do pozadí. Ač jsem jim oběma fandila, zas tolik mi k srdci nepřirostli, aby mi výrazněji chyběli, a navíc jsem nepochybovala o tom, že cestu, jak být spolu, nakonec najdou. Ve Zvonu se odehrávají dvě časové roviny a ty tři roky se v ději nějak projevit musely. Rowan i Citra se i poté sice pohybují spíše v pozadí, svoji roli ale v příběhu stále mají. (Někdo tu uvedl poměrně trefnou paralelu s vysíláním Katniss z 12. kraje.) Ta malá chvilička na konci mě neuvěřitelně dojala

V poslední době hodnotím výš ty knihy, které pro mne mají nějaký WOW efekt a překvapení, a u NS jsem toho v této trilogii našla spoustu. Třeba již zmíněné dvě časové roviny. V knize to celou dobu JE ukryté (pojmenování jednotlivých roků), ale pokud se v tom čtenář nepitvá, je nakonec stejně v šoku jako postavy. Stejně tak mohou být matoucí některé citáty a úryvky na začátku kapitol, které ale zpětně dávají dokonalý smysl. Kupříkladu u jednotlivých Iterací jsem si velice dlouho myslela, že jde o rozhovory s Nimbem. Vcelku tomu nahrávalo i poněkud nejisté vyznění druhého dílu, v němž Nimbus zjistil, že existuje Slepé místo, což ho zneklidnilo a rozhořčilo. Dost dlouho jsem proto přemýšlela, je či není-li Nimbus zlý? Co plánuje se Zemí Šlofíků a jak s jejím objevem naloží? K čemu slouží všechen ten stavební materiál?

Dost kritizováni jsou tady Tonisté a jejich dějová linie. V prvních dvou dílech jsou líčeni jako taková bláznivá a nesmyslná sekta, ale neukázalo se nám, že Rezonance se nakonec opravdu ozvala? (A ne, nepovažuji za ni ten okamžik, kdy se Nimbus odmlčel. ;-)) Autor hezky pracuje s tím, jak se rodí mýtus a kult (podporovaný úryvky z evangelia tonistů, které vtipně rozebírají tonističtí učenci - ostatně i toto vše dá smysl ke konci knihy) - kaplan Mendoza (včetně jeho arogantního výstupu na konci) mi připomněl Dustina Hoffmana z filmu Vrtěti psem. Ale v knize se skrývá i poselství o nebezpečí před vypjatostí (sekta sykavců).

Greyson mi byl sympatický už ve druhém díle (a toho, jak se na konci rozešel s Nimbem, si nesmírně cením), líbila se mi i postava kapitána Jerico (a ta mnohokrát zdůrazňována bezpohlavnost mi tentokrát, jak jsem jinak na poslední dobou hodně akcentované LGBT téma trochu vysazená, nevadila), stejně jako další nové vedlejší postavy (ať šlo o Possuela či Lorianu). Jen s Munirou za mne autor docela vyběhl. Nevadí mi linka Ayn s Tyggerem, ač je proti dogmatu pokosení, a stejně tak mi nepřijde nesmyslné vypuštění nanitů způsobujících smrtelné choroby. Osobně mám problém jen s Goddardem. V prvním díle to byl takový charismatický, místy roztomilý záporák. Ve druhém díle se ukázal jako dost temný šílenec. Ale ve trojce už to byl jen šílenec - bez plánu i bez charismatu. (Aspoň, že se mi vysvětlilo, co má proti raketovým inženýrům) Ovšem mou absolutně nejoblíbenější postavou se stal Nimbus. (Nezazlívám mu ani ten "pokus" s Jeri, zkusit to musel... mě to dojalo.)

Závěr s kolébkami civilizace mě vůbec nepohoršil, ba naopak - tyhle nové světy dostávají tu šanci, kterou Země nevyužila, protože do nich se smrtící nanity nedostaly. (Jen osud Astrid mi přišel hodně krutý) Nu a pojistka Smrtek - jako vykonavatelé něčeho vyššího se neosvědčily a má-li smrt být nahodila a spravedlivá, tohle bylo náhodou dost elegantní řešení

Ač byl v jednu chvíli Goddard titulován jako Richard a ne Robert, vysoce hodnotím i úroveň překladů (včetně vtípku na píseň Vadí-nevadí).

Je toho tolik, o čem bych ještě dokázala debatovat! Zpětně jsem opravdu ráda, že jsem vsadila na autorovo jméno a nenechala se odradit obálkou, slůvkem Smrtka ani anotací, která může znít banálně. I když je jsou jeho knihy řazeny jako YA, pro mě obsahují mnoho zajímavých myšlenek a hlubokých úvah, které bych v žánru YA nečekala, a které pro mě Shustermana činí jako autora výjimečným.

18 27.07.2021

(SPOILER) Když se mi v nějakém knižním světě líbí, ráda v něm setrvávám co nejdéle, takže hned jak jsem dočetla Naslouchače, vrhla jsem se na Faju. Protože jsem četla e-knihu a slovníček pojmů zůstal na konci nepovšimnut, některé z termínů jsem vždy dovozovala z kontextu. Po přečtení jsem nějak zapomněla, co je to "faja", a nevím proč jsem z ženského rodu slova usuzovala na nějakou bytost ženského pohlaví. Ehm, moje chyba :-). O to víc se mi líbilo vysvětlení a pochopení věty na obálce, i když bych spíše měla psát Věty, protože kolem ní se točila velká část děje.

Jistě, mohla bych na knize najít kupu nešvarů, nedomyšleností či klišé. Ať to jsou drobnosti (jako že na Olymposu je zmíněn Poseidon a Mars, i když správně by měl být spíše Ares (a nebo Neptun)), či pro mne jistě nepochopitelné momenty děje (např. jen putování hrdinů, kdy si jedou do Nížin odpočinou, po vyhlášení poplachu se vrací zpět, pak najedou zase putují mezi města a když dojdou na konec, nevrací se do Nížin, ale do jednoho z měst kvůli oslavám, nebo že když další členové 25 včetně kapitána utrží dost vážná zranění, namísto transportu do Nížin se kurýrují v Duvalském pohoří). Nehodlám vůbec tvrdit, že jde o mimořádný počin v české fantasy, protože jsem četla lepší fantasy i sci-fi, a jsem si jistá i tím, že máme mnoho kvalitních českých autorů, včetně autorů fantastiky. Ale protože mě na příběhu Ilan cosi nedefinovatelného zaujalo a chytilo, budu mlčet a jen si užívat příběh, který je pro mne nový a v mnohém neotřelý.

Tentokrát se děj odehrává zčásti v Nížinách, zčásti (té větší) opět v Duvalském pohoří (díky za to!) Olympos mi připomněl Kapitol z Hunger Games, v němž vše řídí CML, chyběl mi hlubší popis zákonitostí, vztahů mezi mocnými, vše mi přišlo jen v náznaku a jen v takové míře, kterou Ilan potřebovala. Přišlo mi nevyužité (ale třeba ještě bude, o tom mne už PS přesvědčila), že když hrdinka konečně zjistila heslo pro přístup k informacím o LaPodu, musela Olympos náhle opustit, aniž by zjistila víc. A stejně tak mi přišlo trochu nevěrohodné lavírování ve vztahu vůči Kapitánovi, i když je jasné, že je to - navzdory všemu - klaďas ;-). Některé momenty mi lehce připomněly sérii Divergence, ale upřímně, Naslouchač mě zaujal mnohem víc.

Do Duvalského pohoří jsem se těšila víc než do Nížin, ty mne moc nezaujaly, přišly mi sterilní a nepřátelské. Jsem ráda za poznání dalších míst, za rozluštění některých záhad z prvního dílu (třeba "tolkienovská" Devítka), i když samozřejmě přišly záhady další. (Co se stalo s paní D., kdo je potomek, má nějakou spojitost s tím chlapcem, co už uměl ovládal duvaly? Kdo píše nápis krví s midichloriany?) A stále chybí milostná linka! O osobě kapitána nevím, co si myslet... Na to, kolik toho prožil a kolik musel získat životních zkušeností, bych čekala větší nadhled a pokoru v životních i jiných otázkách, ale chápu, že nějaké napětí tu být musí. (Trochu mimo mi přišlo, že jako zraněný přijal výzvu k boji.) To je stejné, jako když někteří čtenáři prvního dílu kritizovali vnitřní vývoj Ilan z porobeného otroka v "oprsklého fracka". Rozluštění Věty se mi líbilo moc, těšilo mne odkrývat s Ilan tajemství, na něž sklenaři zapomněli, i když na rozdíl od ní jsem byla vedle jak ta jedle. Samozřejmě mě podráždilo, že už byla jen krůček od vyzrazení svého tajemství, a ten konec... ten konec!! Doufám, že třetí díl opravdu vyjde na konci měsíce :-D.

18 11.04.2021

(SPOILER) Knihu mi půjčila kamarádka, která ji dostala zase od své kamarádky. Od Sparkse jsem nečetla nic, znám jen Zápisník jedné lásky a ten mi dost výrazně zkazil názor Drewa z knihy Zapletený od Chaseové :-). Když jsem se proto pustila do čtení, viděla jsem také Russella touhle optikou a bohužel jsem musela s Drewem souhlasit. Celou dobu jsem čekala na to, jak se bude narůstající manželská krize vyvíjet. Ve čtení jsem pokračovala v podstatě jen proto, že to napsal chlap a psal to z pohledu muže, což jsem vnímala jako jisté novum na rozdíl od knih, kde do mužské psychologie brousí ženská autorka. Některé pasáže mne vedly k zamyšlení, jak se já sama chovám ke svému muži, co všechno spolkne a nechává si pro sebe. Říkala jsem si, že Vivian je úmyslně psána konfrontačně, aby čtenáře rozčilovala a soucítil s Russem, co vše si nechává líbit, a tak trochu jsem čekala, že se pak dozvím její úhel pohledu, který mi pomůže pochopit její motivaci. Když nic jiného, tyhle kapitoly v knize mi pomohly uvědomit si, že jak se obvykle snažím nahlížet na konflikty z různých úhlů pohledu podle jednotlivých aktérů, ve vlastní domácnosti zpravidla považuji svoji interpretaci za jedinou správnou. Bohužel, tím veškerá podobnost s mým životem končila, neboť hlavní hrdina s tím svým ospravedlňováním, vysvětlováním až kňouráním, pro mne postrádal testosteron, kterým můj muž na rozdíl od něj oplývá. Kdyby aspoň jednou otevřel pusu a řekl, co si opravdu myslí, zeptal se na to, co "tím myslí" Vivian, bouchl do stolu nebo vyvolal hádku, byl by pro mě mnohem víc chlap.

U pasáží, kde se začíná starat o dcerku, jsem si říkala, že je to takové to prozření, co všechno starost o dítě obnáší a kolik neviditelných činností člověk musí zařídit, aby vše fungovalo. Za to dávám Sparksovi palec nahoru, že svého hrdinu hodil do vody, většina otců si toto vůbec neuvědomí, a kdybych měla vyjmenovat všechny stížnosti kamarádek na téma, jak jejich muž doma nic nedělá s tím, že dřel v práci, kdežto ony padají na pusu, nestačily by mi prsty na obou rukách. V Russelově podání to ale přesto nějak nebylo ono, protože Vivian mu neustále dávala najevo, jak je nedostačivý a vše dělá špatně.

Celou knihu bych byla považovala za průměrný vhled do hlavy submisivního muže, kdyby najednou nedošlo k obratu a vše se nezačalo točit kolem nemoci blízké osoby. Najednou, jako kdyby Sparks začal psát úplně jinou knihu, Vivian se vytratila někam do pozadí, přestala být důležitá ona i manželská rozluka, a vše najednou dostalo hlubší rozměr a závažnější téma. Tyto pasáže byly pro mne velmi emotivní a dobře napsané, i když vyznívaly velmi smířlivě a mírně, přesto byly silné, a i slzička málem ukápla. Za to zaokrouhluji na 4 hvězdy, byť bych dala jinak 3,5.

Pořád nějak nevím, co jsem si z knihy měla odnést, protože původní nosné téma se najednou přehouplo někam jinam, původní rozepře manželů náhle zcela zmizely, hrozba dramatického rozvodu a přetahování se o dítě sama vyšuměla do ztracena (přitom podezření na nezdravý vztah k dceři si přímo říkalo o pořádný konflikt) a najednou se vše zalilo růžovým světlem, zavoněly květiny a přišel smířlivý happy end včetně štěstí hlavního hrdiny. Vůbec jsem se nedozvěděla, co Vivian, zda je se svým životem spokojená, nepřišlo ani potrestání zlobivé a rozhazovačné manželky. Z hlediska reálného života takový konec oceňuji, líp to dopadnout nemohlo pro všechny zúčastněné, ale coby čtenář bych čekala jiný závěr. Jak jsem zmínila, jako kdyby si Sparks v průběhu psaní několikrát rozmyslel, co vlastně chce psát.

18 13.02.2021

Tak jsem tomu přece jen po letech dala šanci... Když jsem loni přečetla celého Báthoryho a byla naprosto očarovaná, manžel mi vyplnil přání a pod stromečkem jsem našla všechny zbylé knihy od Červenáka, které jsem svého času ignorovala a nebo se je rozhodla ignorovat. Bivoje už mám za sebou a konečně jsem se odhodlala i k Bohatýrovi. Jak jsem psala v prvním komentáři: první setkání s Iljou v Červenákově pojetí byla povídka v Pevnosti o Slavíkovi loupežníkovi. Ta se mi tehdy líbila moc, a protože jsem autora znala z Rogana, hned po vydání jsem si koupila i Bohatýra, který mne ovšem značně zklamal. Na druhé čtení už moje rozčarování nebylo tak veliké, ale pořád to nějak není ono...

Nejprve, co se mi líbilo:
* Červenákova práce s jazykem - začala jsem si toho pořádně všímat v Báthorym, ale Ďuro umí moc hezky v pár větách a souvětích načrtnout podobu krajiny, vykreslit atmosféru či popsat situaci, že se vše ve čtenářově mysli plasticky zhmotňuje. Příběh jsem před vnitřním zrakem viděla ubíhat skoro jako ve filmové podobě, ostatně ta by mu asi docela slušela.
Dobrá byla i jistá míra realismu - například tam, kde se Muromec zamýšlí nad tím, jaké je to cválat s knížecí družinou. Romantické představy berou za své ve střetu s realitou, kdy junák sedí celý den na koni v plné zbroji a ještě do něj pere slunce...
* Cením si i badatelské práce, která psaní musela předcházet. Nepovažuji ji za samozřejmost a příběhu to rozhodně přidalo plusové body. Nemluvě o vysvětlivkách a poznámkách vzadu, ty mi v současných knihách velmi chybí.
* Styl vyprávění je relativně jednoduchý, takže čtení rychle odsýpá. Někomu to může vadit, já čtivost považuji za plus.

Co se mi naopak nelíbilo:
* V prvé řadě - překlad. Netuším, jak jsou jména uváděna v slovenském originálu, a jaká pravidla pro transkripci zde případně platí, ale proč jména nemohla být uváděna v české formě? (Na tu jsem ostatně zvyklá z výtisku Bohatýrských bylin, které máme doma.) Svjatoslav / Svatoslav, Svjatogor / Svatogor, Volch / Volha, Koščej / Kostěj... i Buruško je v české verzi Bylin psán jako Siváček (ale tomu jedinému bych to asi odpustila). A co Aljoša Kněžic? To byl a je přeci Aljoša Popovič! Aspoň, že Rurikovci nebyli Rjurikovci, jako v jedné z povídek...
* Nemohu si pomoct, ale to, co je pro Červenáka dosti typické, mi tady vadilo. To "archetypální" chlapácké pojetí hrdinů, kteří se neustále škorpí, ale neopomenou si odříhnout, prdnout nebo se jít vymočit (včetně popisu oklepání). A pokud to nedělají, tak o tom často mluví minimálně ve formě narážek (stojí za to prd / pšouk apod.). Svjatogor je tu za toho mrzouta a šéfa, který má poslední slovo, Mikula představuje takového toho jakože přihlouplého vtipálka, typického pro Ďurovy vedlejší mužské postavy, Ilja je vůbec černobílý a v podstatě nijak vykreslený (což je škoda, protože tahle literární postava je neskutečně zajímavá!), a to nemluvím o tom, co mi Červenák udělal s Dobryňou Nikitičem, který teprve přijde. V autorových knihách mi chybí nějaká hlubší psychologie i výraznější ženský charakter. Jistě, do hrdinského eposu ženská hrdinka moc nezapadá, ale Červenák se ženským vyhýbá i tam, kde by je napsat mohl - čekala bych třeba trochu víc od Dinary. Přece jen Iljova milovaná a vyvolená... a co o ní víme? Vlastně nic... (Co kdyby si tohle Ďuro vynahradil a napsal něco o kněžně Helze? To je postava jak víno!)
* Vyhřezlá střeva, létající kusy mozku a gejzíry krve opět nechyběly, to je tak nějak Červenákův rukopis, ale jak jsem teď přečetla víc jeho knih v krátkém časovém úseku za sebou, nějak se mi to zajedlo a přišlo mi to spíše samoúčelné. Stejně jako hrdinské stereotypy, že Ilja vše zvládne levou zadní, ostatní na poslední chvíli odrazí útok sekery zezadu, rozpoltí nepřítele od ramene po pás, a jen vedlejší a nevýznamné postavy to schytají šípem, kopím, popřípadě to dostane jejich kůň, svalí se na ně a hlasitě je pod sebou rozdrtí.

Příběh je relativně jednoduchý a kdo zná byliny, ocení ho víc, včetně oněch pohádkových prvků (tři muži, kteří Ilju vyléčili, nebo tři jeho cesty, postava Tugarina) či "nelogičností" (vyléčený celoživotní mrzák najednou disponuje nejen nezměrnou silou, ale ač byl většinou naložen v lihu /čti: medovině/, rozumem oplývá za dvacet jiných). Proto doporučuji před nebo alespoň po přečtení Bohatýra po ruských bylinách sáhnout, ledasco se pak třeba vysvětlí a čtenář třeba pochopí některé skryté žertíky a narážky. Pro neznalé bude Ilja působit spíš jako středověký ruský kapitán Amerika poté, co dostal Erskinovo sérum.

Nejlépe to za mne asi vystihl trudoš: Červenák tak nějak lavíruje mezi fantasy a historickým románem. Kdyby se rozhodl pro jedno nebo pro druhé a víc se vyhranil, zřejmě by mne to zaujalo víc. Takhle vlastně pořád nevím, co si o tom myslet. Navíc jsem opravdu ovlivněná "svým" vnímáním bohatýrů, jak je z nám z bylin. Jak pronesl můj otec: kdo má rád Bohatýrské byliny, ten Ďura obviní, že tím novým kabátkem, do něhož je oblékl, je zkazil. Možná, že bez této znalosti bych si všechny klady vychutnala podstatně víc.

18 17.09.2020

Už ani nevím, přes čí doporučující komentář jsem se dostala k téhle sérii, a s očekáváním si ji půjčila v knihovně. Ležela mi doma dva měsíce a už jsem zvažovala, že ji vrátím, ale zvědavost mi nedala a pustila jsem se do čtení. Příběh o trojské válce patří k mým oblíbeným od dob Odysseových dobrodružství v trojské válce (a stejně tak jeho dobrodružství při návratu domů; obojí Pavel Augusta, František Honzák + Gabriel Filcík). Rozhodla jsem se tedy ponořit opět do řeckých mýtů, které mi formovaly dětství, a postupně si začala užívat další verzi a jiné zpracování. (Píseň o Tróji Colleen McCullough patří mezi mé oblíbené tituly, ačkoli její pojetí Heleny mi příliš nevoní.) Moje radost byla o to větší, že jednou z čelních postav měla být Andromaché, a Hektor patří mezi mé miláčky (čím starší, tím víc ho preferuji i na úkor ryšavého ithackého krále). V tomto ohledu mne nejprve silně zklamala autorova vizuální představa hrdinky: vysoká (mohutná?) zrzka se zelenýma očima a velkýma nohama? Nevím proč, já mám ty achajské i maloasijské postavy všechny v hlavě jako tmavovlasé a hnědooké... Ale budiž, to bych ještě skousla, kdyby nepřišly narážky na lesbické hrátky. Zajímavé je, že u řeckých mužů to člověk bere jako nějaký standard (viz vtip o hádce mezi Řekem a Italem), ale u Andromachy mi to příliš zavánělo současnou oblibou tohoto prvku v literatuře i seriálech... Ať tak či onak, vylíčení Andromachy mne moc nezaujalo a z celé knihy jsem cítila i lehký odpor vůči Hektorovi. Ten je sice očima všech postav viděn jako hrdina, ale téměř pokaždé, když o něm mluví, je naznačeno jakési ALE. Oč jde jsem se ovšem nedozvěděla, ale třeba to bude v díle dalším.

Zaujala mne samozřejmě věštba stran lásky, kterou Andromaché pozná. Muže se sandálem bychom měli (a jeho představení čtenáři se Gemmelovi opravdu povedlo), ale ti ostatní? Proč mám pocit, že Hektor mezi ně patřit nebude? Pokud mne smysly nešálí, budu v tomto ohledu dosti zklamaná. Mám sice ráda nové uchopení známé látky, ale i to by se mělo držet zaběhnutých schémat a Hektor s Andromaché se podle těch hluboce milovali...

V průběhu čtení jsem neodolala a sáhla po Zamarovského knize, v níž jsou medailonky různých postav z antických mýtů. Tušení mne nezklamalo, žádný Helikáón tam nebyl! Proč by si ovšem DG vymýšlel takového hrdinu?? Rýpavě jsem šla po dalších narážkách a podle jména Helikáónova otce se nakonec dobrala pravdy. Kdybych počkala ještě asi pět dalších stránek, autor by mi hrdinovo pravé jméno naservíroval sám, ale vlastní ukvapenost mne o požitek z četby nepřipravila. Naopak jsem zvědavá, nakolik se hrdinovy osudy budou krýt s těmi, které znám ze školní lavice. Zatím se mi tedy nepozdává, že by si nevzal Kreúsu za ženu, ale třeba to ještě přijde. Stejně tak doufám, že ještě bude rozvedena postava "Attala", která si o to vyloženě říká. (V tomto ohledu mne potěšilo, že se čtenář dozvěděl pravdu o Anchísově vrahovi i záhadu uříznutého ucha.)

Kdo při čtení Písně ledu a ohně kritizoval Martina za násilnosti, jichž se ve svých knihách dopouští, ten by si měl přečíst řecké mýty. Gemmel se oproti nim ze řetězu příliš neurval, přesto toho na mne jako na čtenáře někdy bylo příliš (a to - na rozdíl od Martina - nebyl nijak explicitní či detailní). Znásilňování, zapalování a uřezaných hlav bylo trochu moc.

Dosti mne mrzí, že Argurios nebyl skutečným mýtickým hrdinou, protože v autorově podání jsem mu naprosto věřila. Jeho vylíčení na mne zprvu působilo nesympaticky, čekala jsem, že bude za toho zlého, a o to víc se mi vývoj jeho postavy líbil. Labutí píseň s Láodikou byla víc než dojemná a ani mi nevadí, že i tuto Priamovu dceru si Gemmel do rodiny trojského krále přimyslel.

Vylíčení Agamemnóna mne moc neuchvátilo - i ten se svojí arogantní a povýšeností (na níž se většina autorů shoduje) totiž patří mezi mé oblíbence. Zde však byl postavou ryze nesympatickou a prohnilou. Ostatně i jako Priamos, kterého mám zafixovaného jako takového milého a oblíbeného postaršího pána (vždy se mi trochu pletl s Nestorem), kdežto v Gemmelově pojetí mi evokoval spíše lorda Freye s tím rozdílem, že na rozdíl od "lasičky" je stále ještě plný sil a intriky mezi svým četným potomstvem (které stále rozmnožuje) si od srdce užívá. Možná právě v kontrastu s tím mne při závěrečné bitvě potěšil nejen replikou směrovanou Andromaše, ale i tím, jak se zachoval k poraženým Mykéňanům.

Celkově se mi kniha moc líbila. Žádné fantasy prvky a pro ty, kteří znají řeckou mytologii mnoho narážek (třeba Kassandra byla naprosto výborná). I ti, kteří historii nehoví, si ale mohou najít to svoje, protože tohle je přesně ten typ epického příběhu, kteří lidé rádi poslouchají a prožívají s jeho hrdiny. Autor navíc dokázal přiblížit reálie a mistrně popisuje prostředí, v němž se děj odehrává. Zejména popis Tróje byl plastický a úžasně komplexní, ale stejně tak jsem si užila třeba jen výčet a opis národů na dardanském dvoře.

Svět, příběh, autorův styl, to vše mne plně čtenářsky uspokojilo. Jednu hvězdu však dávám dolů za to, že postavy přece jen nejdou jako podle předlohy. Vymezení se proti předloze bych brala u parodie (plešatějící "fešák" Paris, obtloustlá a nehezká Helena), ale nikoli u jiného převyprávění známého příběhu.

18 01.08.2020

Musím říct, že po hodně dlouhé době jsem narazila na velmi milou knihu, která mne zaujala a kterou jsem si přečetla s opravdovou chutí. Líbila se mi i neotřelá zápletka spolubydlení, ale především si mne získalo vykreslení ústřední dvojice. Tiffy od začátku působí tak kamarádsky a mile, že si ji člověk musí hned zamilovat. (Jen pracovat bych s ní asi nechtěla, protože mi přišlo, že vlastně v zaměstnání nic moc, kromě hovorů u kopírky, neudělá. :-)) U Leona mi to trvalo trochu déle, přivykala jsem si jeho pomalejšímu a zadumanějšímu stylu, ale i jeho bych brala za kamaráda. Ostatně zajímavým motivem byla sama o sobě jeho profese, ta se v knihách moc často nevídá. Nevím proč, u Leonových kapitol téměř chybí přímá řeč, dlouho jsem nad tím přemýšlela, jestli třeba není hluchoněmý, ale pak mi došlo, že by nemohl telefonovat se svým bratrem. Nicméně i to vizuální odlišení jeho vyprávění od přímé řeči Tiffaniných kapitol přispělo k odlišnému vnímání postav, a ten kontrast se mi moc líbil. Stejně jako měnící se délka a obsah jejich lístečků - tenhle motiv se autorce opravdu povedl.

Gerty a Mo byli sami o sobě zajímavými postavami (i když by mne zajímalo, KDO na rozdíl od Tiffy neodhalil, že spolu něco mají), stejně jako Rachel, která mi připomněla hned několik mých kamarádek. Líbily se mi i vedlejší dějové linie (hledání životní lásky pro pana Priora či postava Holly, Richieho odvolání), a pokud bych měla něco vytknout, tak zejména natahování zápletky s Justinem. Stejně jako Kay, Justin je prostě záporák, a od 3/4 knihy už pro mne jeho manipulování a neustálé vzpomínání Tiffy bylo spíše únavným. Docela by mne zajímalo, jestli autorka sama podobný problém nezažila (ať už sama, nebo ze svého okolí), že mu věnovala takovou pozornost.

Oproti tomu však O’Leary moc hezky vystihla pocity prvotní zamilovanosti. Některé slovní obraty a obrazy, které vykreslila, se mi líbily velmi, jak mi přišly výstižné.

Jistě, některé momenty v ději byly předvídatelné, jiné nereálné (Justinovo načasování návštěvy bytu bylo opravdu jak ze špatného filmu), ale celkově se mi kniha velice líbila a rozhodně se k ní chci v budoucnu vrátit. Po dlouhé době jsem u čtení zažívala momenty překvapení a něčeho nového, což už se mi skoro nestává, a jak jsem psala výše, autorčin styl je velmi milý, lidský a příjemný. Na to, že jde o její první knihu, myslím, že se povedla. Pokud se od ní dočkáme nějaké další, třeba vychytá mouchy a klišé v rámci žánru, a bude to na pět hvězdiček.

Strašně moc bych si přála vidět šaty s motivy z Alenky!

18 18.06.2020

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Moje druhá kniha od autorky. Ač jsem si říkala, že se budu bránit srovnání s Hanou, nakonec jsem podlehla. Ani ne tak námětem (který je jiný), ale spíše tím, že mi tentokrát chybělo ono magické vtažení do knihy - Hana mě při čtení pohltila (a to i tehdy, když se tam nic nedělo), velmi neochotně jsem se od knihy odtrhávala a ještě po zavření se k ní neustále vracela v myšlenkách. Na tenhle prožitek jsem se těšila i u dalších knih autorky, říkala jsem si, že je to nějaké její autorské kouzlo, její typický rukopis, ale u Hotýlku se nekonalo :-(.

Jiná srovnání s Hanou si kniha ode mne nezaslouží. Dějový úsek je tentokrát zcela jinde (od 2. světové války po 90. léta) a i postav je zde více. Oceňuji opět to, že tíživé dějinné mezníky jsou v knize sice přítomny, ale spíše v pozadí, jako i v Haně se Mornštajnová soustředí hlavně na příběh svých postav. V úvodu jsou zmíněna nějaká jména a čtenář si domýšlí, co jsou zač a jaký vztah měla k Václavovi, který je de facto hlavní postavou a osudy ostatních postav se točí kolem něj. Pak se člověk začte, na úvodní položené otázky trochu zapomene, aby si je pak v průběhu připomínal a vracel se zpět k začátku a přemýšlel, co bude se stane na úplném konci. Jak padlo i v jiných komentářích, v závěru chybí jakákoli katarze, položené otázky zůstávají bez odpovědi a to čtenáře může dráždit. Na druhou stranu, život kolikrát není o tom, že se věci uzavřou, takže mně to až tolik nevadilo. Možná jsem i ráda, že to tam nebylo, protože můžu spřádat vlastní teorie a zakončení ku své osobní spokojenosti.

Nicméně souhlasím s výhradami, které zde padly. Václav jako hlavní hrdina mi přišel takový plochý, prázdný, více mne bavily vedlejší postavy, ať v podobě Jindry či Renaty nebo dědečka Leopolda (ten mi připomínal Markovu knihu Můj strýc Odysseus). V knize bylo podprahově několik hezkých momentů a motivů, které jsou neuvěřitelně pravdivé a vyskytují se v různých obměnách v každé rodině. Jinak ale ve mně po zaklapnutí knížky z postav a jejich osudů moc nezůstalo. Možná, že kdyby byla kniha delší, a nebo naopak zabírala kratší časový úsek v podobě nějaké hlubší sondy, byl by zážitek silnější. Takto mohu konstatovat, že to bylo čtivé, v podstatě oddychové, jako čtenáře mne to zaujalo, ale za nějakou dobu už ze sebe nějakou pořádnou vzpomínku nevykřešu. Autorka mi však dokazuje, že psát umí, její myšlenky i slovní obraty jsou velmi pěkné, ke svým postavám přistupuje bez nějakých soudů, které by čtenáře ovlivňovaly. Jejich osudy jsou někdy pohnuté, někdy zbytečně zkažené nějakou maličkostí, ale tak to je i v životě - člověk nikdy neví, jaká banalita ho zavede na scestí a až zpětně může soudit, co vlastně udělal zle.

Velmi se mi líbil nápad pojmenovat kapitoly výseky z básně. Obsah se tak pro mne úplně poprvé stal samostatnou četbou a zážitkem.

18 01.12.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Báthory patří, přese všechny mé výtky vůči autorovi, mezi mé srdcovky. Při druhém čtení jsem ovšem viděla víc much než dříve. Z minulosti jsem si pamatovala jen to, že kapitán sejme Namtara, a že si dopřával orálního sexu. Nevím proč, ale pevnost z názvu jsem si v paměti spojila s tou, u jejíhož padacího mostu dojde k finální porážce zla a ukončení "spolupráce" s Drakobijcem. A tak jsem nyní nepobírala, proč se pořád mluví o nějakém Vračigradu. Moje chyba. Ovšem co jsem tentokrát vnímala mnohem víc bylo slabé navázání na předchozí díl. Po přečtení dvojky by člověk čekal, že půjde hlavně o zastavení Namtara, jenže Pětice a čelebi se sice na začátku objeví, ale pak o nich čtenář po celou dobu, až do úplného konce knihy, neví. Děj se soustředí na Chorvatsko, Černého Araba (podobnost s Ospalou dírou čistě náhodná) a získání léku pro Ljubicu. A že je to dobrodružství plné zvratů! Kdykoli se zdá, že hrdinové už mají vyhráno, ruka osudu zasáhne a jejich radost ihned zdusí. A jako vždy u Červenáka se projeví, že zdánlivě bezvýznamné epizody (většinou spojené s násilným krveprolitím) mají své důsledky...

Protože čtvrtý díl si pamatuji jen matně a pátý jsem ještě nečetla, říkám si, zda má celá série nějakou nosnou linii, která by knihy více propojovala. Zprvu jsem si myslela, že to bude záchrana syna, ale ta ustoupila do pozadí před záchranou křesťanského světa. Bude nějaký nosný prvek v dalších dílech??

Tentokrát oceňuji to, že:
a) většina vedlejších postav, které dostaly prostor vyniknout vedle kapitána a kozáka, neumře a z knihy odejde po svých, i když značně potlučená,
b) v knize se epizodně mihne poměrně silná ženská postava, která - i když nedostane tolik prostoru - zaujme a čtenáře (i kapitána, i když toho v jiném smyslu) potěší. Na to, že se Červenák s ženami v knihách moc popasovat neumí (nebo nechce), nyní se zadařilo a i erotická scéna měla jisté kouzlo.

Když si odmyslím to, že Báthory i Voronin (aktuálně v závěsu s Bojanem) rubají pohany a zlé hajduky hlava nehlava, tak postavy dostaly i víc prostoru pro slovní přestřelky a škorpení, které příběhu dodává říz. Bohužel jsem si nedovedla odmyslit komentář k jedné z předchozích knih, v níž příslušný čtenář přirovnával hrdiny k postavám z Mayovek. Jednak Báthoryho nevěrohodné rychlé kurýrování ze smrtelných zranění a zlomenin, nutné pro chvatný odjezd domů. A pak: ano, Kornel i Stěpan mají bezchybnou mušku a jejich ruka nikdy nemine cíl (oproti třeba Bojanovi, který bojuje po jejich boku). Připomnělo mi to, kterak pouze Chuck Norris sestřelí vzduchovkou letadlo ve výšce 12 000 metrů... z podzemní garáže... bez diabolek.

Co se vedlejších postav týče, osudy Ratimira považuji za vyloženě tragické. (A pokud si vybavuji dobře další díl, budou mít vliv na následující vývoj Báthoryho vztahu k Jeleně.) Líbilo se mi zapojení historických postav, o nichž vím zbla, takže jsem mohla věřit všemu, co o nich autor napsal. Zrínského jsem si představovala jako Jeremiáše Wiśniowieckého z Ohněm a mečem z r. 1999. Jen mám velkou výhradu k zobrazení nebohého Urbana Grandiera, který v reálu žádným okultistou a travičem nebyl. V poznámkách je sice poněkud suše vysvětleno, že za jeho procesem (který skončil upálením) stály spory s kardinálem Richelieu, ale celé to bylo složitější. Zájemcům o problematiku (a očištění Grandierova jména, které Červenák pro svůj příběh poněkud ušpinil) doporučuji nahlédnout do Pitavalových Slavných kriminálních případů.

Taky mne mrzelo náhlé opuštění některých postav typu Krsta Frankopana v průběhu vyprávění. Jeho epizoda s rusalkami působila více méně jako výkřik do tmy, škoda, že ji autor více nerozvedl či neuzavřel.

Hrozně mocinky moc by mne zajímalo, z jakých zdrojů Ďura při čtení vycházel a co všechno je jeho fabulace. Zaujaly mne třeba informace o roční výši příjmů vysoce postavených tureckých důstojníků, o osobní minulosti některých z postav nemluvě. Pokud je vše opřeno o nějaký hodnověrný pramen, tak smekám a knihy doporučuji ke studiu tohoto období.

Nu a na závěr něco, co mne coby fanynku trklo: Voronin na konci shodil kníry i kokrhel?? Proč? Jako jediný důvod mne napadá, že kvůli utrženým zraněním, ale ta neměl na hlavě ani v obličeji?! Že by ho autor potřeboval oškubat, než s Báthorym vyrazí do Horní země?

------
Ještě mne napadla taková malá glosa k tomu orálnímu sexu... V období baroka tyhle služby běžně neposkytovaly ani prostitutky a rozhodně se nejednalo o rozšířenou praktiku (tak jako dnes). Důvodem byla nejen katolická tabu, ale především vztah barokního člověka k hygieně. Ale to, co vím, vztahuji na západní a střední Evropu, třeba v Chorvatsku byly ženské čistotnější a Báthory, který navštívil Orient, převzal zálibu v parních lázních od Turků. Nač si škarohlídstvím kazit tu trochu erotiky ;-).

18 07.11.2019

!!! POZOR SPOILERY pro ty, kteří nečetli !!!

Ufff. Tak tahle kniha byl hukot. Musím říct, že mě pohltila hned na začátku a nepustila. Hlavním postavám jsem fandila čistě proto, že byly podány jako hlavní postavy, přestože Connor a Lev ze začátku moc sympaticky nepůsobili. Když jsem si zde v komentářích přečetla, že v závěru knihy je popis rozpojení, byla jsem od začátku ve střehu a četla se skepsí, jestli to nakonec dopadne dobře nebo ne. A už jen název by napovídal, že ne... Takže jsem při čtení bojovala s velikou frustrací, která mne nutila číst dál, i když jsem se pokračování bála. Jak to nakonec dopadlo, nebudu nikomu prozrazovat, ať jsou frustrovaní i další čtenáři :-).

Myšlenka rozpojení je sama o sobe zrůdná, ať ji Lev popisuje jakkoli pěkně, o svědčí o tom i postoj pastora Dana. Řeči lékařského personálu nebo policie nezleťáků mi přišly v tomhle kontextu hrozné. Roland mě sice neuvěřitelně štval a přála jsem mu rozpojení, když jsem pak ale nakonec pasáže o průběhu rozpojení četla, řekla jsem si, že nic takového bych nepřála nikomu. Už jen to, že člověk je celou dobu při vědomí... Tahle scéna byla napsaná tak, že se mi obracel žaludek, ale musela jsem číst dál. A dostala jsem se do takového transu, že jsem zapomněla, že mi má přijít návštěva, takže když mi začal zvonit telefon, málem jsem vyskočila z kůže. Protože jsem se bála, aby si ji neoblékl nikdo jiný, rychle jsem se sebrala, ale po celou dobu návštěvy jsem čekala, až odložím dítě k youtube a začnu číst dál :-).

Kniha ve mně rozhodně vyvolala kupu emocí, znechucení, přes nervy tahající napětí, chvilkovou úlevu, další napětí... Četlo se mi to samo, žádná klišé mne do očí nepraštila, postavy mi přišly věrohodné, samotný svět uvěřitelný, děj propracovaný. Ať šlo o posloupnost jednotlivých událostí nebo drobné narážky na příběh Humphreyho. Jedna prostá větička o tom, co udělal Admirál se Špunťou, mě dokázala sakra rozhodit. A to "Tati?" na konci Harlanovy oslavy mě málem rozplakalo.

18 08.10.2016

Knihu jsem prachsprostě ukradla mamince z knihovny a pořád se z té krádeže tetelím a těším. Jedná se o slovníková hesla bohů a hrdinů, kteří se objevují v bájích antického Řecka a Říma, přičemž mnohá z hesel obsahují i obrazový doprovod vyobrazení příslušného Boha/hrdiny v dílech světového malířství a sochařství. Přestože jde o slovník, Zamarovský píše jednotlivá hesla čtivě, poutavě a s vtipem. Proto kolikrát po knížce sáhnu i jen tak, kdy nemám co číst a mám chuť se ponořit do řecké a římské mytologie. Hesla jsou sice stručná, ale obsažná a člověk se o osudech jednotlivých bohů/hrdinů dozví mnohem více, než kolik lze vyčíst z různých knižních zpracování či vidět ve filmových adaptacích mýtů. Stejně jako autoři jiných komentářů, i já jsem na knížku narazila jako děcko a i díky ní jsem si zamilovala antiku. Nicméně dílo doceňuji až nyní. Také musím podotknout, že když jsem v pubertě sledovala seriál Xena, který je kompilací nejen řeckých mýtů, ale tvůrci do něj postupně nasázeli i reálné historické postavy (i když dosti anachronicky - Xena měla styk s Caesarem, ale sama je biologickou matkou Solóna... a to už nemluvím o Keltech a starověké Číně ;-)), domnívala jsem se, že kupa dějových linií a postav je také autorskou licencí - proto jsem byla velice překvapená tím, že mnoho postav jsem nalezla i v Zamarovského slovníku a že první díly opravdu mají tendenci "popularizovat" antické mýty :-).

18 02.10.2015

Zvažovala jsem, že knihu zařadím ještě do loňské výzvy jako knihu obsahující mapu, protože právě kvůli té mapě na předsádce jsem si ji kdysi vybrala. Bylo to v dobách, kdy cesta z Liberce do Prahy byla daleká, a proto jsme tam moc často nejezdili. Když jsme se ale už do velkoměsta vydali, s bratrem jsme vždy přemlouvali rodiče, abychom se zastavili v knihkupectví U Jednorožce na Staromáku, protože to byl jeden z mála kamenných krámů, kde měli sci-fi a fantasy literaturu, a to dokonce cizojazyčnou. (Doteď přemýšlím, zda jsem neprohloupila, že jsem si nekoupila anglického průvodce kosmickou lodí Enterprise se všemi stavebními plány.) Tam jsem se setkala s Morressym, jako první objevila Zeměplochu (abych si ji nikdy nepřečetla, a pak tenhle jediný díl vyhandlovala s bratrem za nějaký komiks), kupovala zde některé své Star Treky. Aby bylo jasné, ty knihy jsme si s bratrem nepořizovali za své, ale při každé návštěvě jsme dyndali na rodičích, aby nám je koupili oni. A protože i ceny knih byly jinde, každý při návštěvě dostal jednu knihu, a tak jsme museli vybírat hodně pečlivě, abychom pak nelitovali. První A5kové vydání prvního dílu Čaroděje Zeměmoří mě dle ilustrace na obálce nezaujalo, ale ta mapa mě okouzlila, takže si pamatuji, že jsem knihu sice vrátila do police, ale několikrát se k ní vrátila a nakonec volba padla na ni. V těch pravěkých dobách někdy před 30 lety jsem ji pak doma četla výrazně déle, než jakou rychlostí čtu nyní, ale byla to první (a zatím jediná) kniha, kterou jsem po dočtení ihned začala číst znovu, jak se mi líbila. Zpětně nedokážu definovat, čím mě Gedův příběh tak zaujal, v dnešní době plné jiných titulů, kdy se fantastika bere za rovnocennou součást literatury, se může někomu zdát naivní či odbytý, bez epických bitev či magických tvorů. Přesto je to pro mne srdcovka.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Jedna z mých nejoblíbenějších foglarovek a dokud jsem ještě měla víc času, pravidelně jsem ji četla vždy o prázdninách, pro ten melancholický pocit končícího se léta. Když jsem zjistila, že nejnovější vydání ilustroval Pavel Čech, koupila jsem si Chatu jen kvůli němu, doma mám vydání od Olympie z 90. let. Když čtu nějakou knihu opakovaně, zpravidla u mne dokáže vyvolat pocity a emoce z doby, kdy jsem ji četla poprvé a kdy mne zasáhla. Jak jsem nyní koukala na text v jiné úpravě, nebylo to ono! Vlivem komentářů níže, mnohem víc jsem si všímala věcí, které mi svého času nepřišly, ale nyní působí "little bit gay". Když na scénu přišly temné věci, konečně jsem umlčela cynický hlas svého skeptického dospělého Já a plně se začetla. Jiřího Derneta jsem se v důsledku později nebála, bylo mi ho jen nesmírně líto a mrzí mě, že mu autor neumožnil naposledy se podívat na kříž.

Nemyslím, že by vztah ústředních hrdinů byl nezdravý. (I když se spolu rádi koupali,) Pavlův vztah k Ludvovi jsem vždy vnímala jako ryzí a i já v průběhu let měla kamarádky, s nimiž jsme sdílely vše, trávily spolu každou volnou chvilku, těšily se na sebe a nikdo nás nemohl obvinit z "něčeho víc". Dokážu se vzít i do Pavlovy frustrace, protože řada z těch přátelství nedopadla a i když čas bolest otupil, tehdy to bylo bolestné. Jistě, Ludvova nemoc a uzdravení mohou nyní působit trochu naivně, ale je třeba vycházet z Foglarova odporu ke kouření, a třeba na mě jako na dítě ten morální apel působil.

Jediné, čemu se nyní za ty roky divím, je, že Ludva Pavla nikdy ani později nepřibral ke své slavnosti Rudého nebe.

Nové vydání od Albatrosu kopíruje vydání Rychlých šípů co do volby desek i papíru, knize tahle úprava sluší. Jenom... Ač mám Čecha ráda, trnkovsky laděné obrázky mi k "mojí" Jezerní kotlině nesedly a některé obrázky působily opravdu dětsky, ne hodny staršího čtenáře. Za nejhezčí považuji velkoformátové ilustrace se zapadajícím sluncem a mísícími se barvami, ty ve mně vyvolaly onu melancholii a stesk stejně jako zář podzimního slunce a vůně jizerskohorských luk, nedefinovatelný stesk, který ve mně Chata v Jezerní kotlině vždy vyvolává.

17 03.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY (i z jiných knížek) !!!

Chce se mi věřit, že František, jemuž je kniha věnována, je tentýž z knihy O zahradě. A tentokrát jsem ráda, že je kniha jaká je, protože ze Zahrady jsem měla smíšené pocity a konec mne spíše frustroval. Knihu jsem zatím četla sama, bez dětí, ale jsem si dost jistá tím, že se jim bude líbit a zaujme. Se Zahradou má společný motiv dětského vnímání světa a bezbřehé fantazie, kdy všechno je možné. I když mi té ztráty na konci bylo líto (od začátku jsem tušila, že tam bude) a doufala jsem, že se chlapec s klíčem znovu shledá, závěr měl pro mne smířlivé vyznění a spíše než že by mne rozesmutnil, příjemně mne rozechvěl v očekávání, co přijde dál.

V knížce jsem si užívala drobné detaily: Třeba že ten strašidelný dům na konci ulice jako jediný nemá číslo popisné, ale když se člověk podívá na číselnou řadu, je mu jasné, jaké číslo musí mít. Nebo hned na další straně, že by klíč mohl odemykat třináctou komnatu (náhoda?). Kouzelná zahrada, Umbaj kví divochů, "Chytej, Rodrigo!", detektiv Štika nebo Rychlé šípy odcházející ze školy v obrázku jako komparz pro hlavního hrdinu.

Knížku jsem hned přidala do objednávky. Ač se s nákupem nových knih snažím držet zpátky z finančních důvodů i kapacitních podmínek našeho bytu, knihy Pavla Čecha patří mezi ty, k nimž se zaručeně budu vracet opakovaně.

P.S.: Po přečtení komentářů se musím připojit k poznatku od R.E.M. Vím, že autor byl kdysi chlapečkem, ale nějaká holčička v knížce by neuškodila.

17 03.08.2023