tereza0319 komentáře u knih
(SPOILER) Co mě na knize nejvíc znechucovalo, bylo, jak se nám King snaží vnucovat své politické názory - Kennedyho prostě zabil Oswald, kdo věří jiným teoriím, je konspirátor, který na to má sice právo, ale přesto přece všichni víme, že je to blbec, že? Resignoval i na popis Oswaldovy povahy z různých úhlů - hlavně mu nepřiznat ani jednu dobrou vlastnost - pokud se o to přece jen někdy pokusil, hned za tím následoval původní odsudek. Skoro jako by to psal na objednávku. Postavy jsou černobílé, hlavní představitel a jeho milá se často ocitají v centru kýčovitých projevů sympatií okolí, o milostných scénách ani nemluvím.
Děj je často vatovitý, a proto zdlouhavý. Autor se v knize podle mého názoru snaží být vtipný za každou cenu a rád vyslovuje všeobecné pravdy, aby se zavděčil co největšímu počtu čtenářů. Konec rychlý, nedotažený, přišlo mi, že to už chtěl ukončit, děj se co děj. V neposlední řadě jsem byla zklamaná z překladu.
Pár věcí se mi přece jen líbilo. Harryho slohová práce s pravopisnými chybami, které ještě umocňovaly hrůzný dojem, srovnávání 50. let se současností a scéna Jakeova bití. King má na hrůzu talent, to je bez diskuse. Bohužel ale nemůžu dát ani jednu hvězdičku, je mi to líto. Moje první setkání se spisovatelem, škoda, ale dám mu šanci, chystám se na Řbitov zviřátek.
Čišel z toho intelektuální chlad. Kdyby aspoň některá z postav měla nějaké zvíře! :-)
Stejně jako DádězPrahy mi nesedla forma stylizovaného vyprávění, působilo to na mě jako nějaká didaktická etuda pro dívky z první republiky o tom, jak je důležité poslouchat rodiče, dobře se učit a věřit v Boha. Příběhy kvůli tomu zbytečně splývaly, hlavně dětství jednotlivých žen. Když jsem se od toho oprostila, zůstaly velmi zajímavé příběhy, myšlenky a křehké fotografie, které to všechno dokreslovaly. Skvělé, že to někdo pro nás udělal, že vynesl na světlo ožehavé téma. Hvězdu navíc za paní Loukotkovou, jsem v šoku! :-)
Jsem v šoku. Věděla jsem, že to Němcovi neměli v životě jednoduché, ale že až tak? Neustálé starosti o živobytí, o zdraví, do toho každou chvilku někdo umřel, mladý, starý, všechno fuk. Jak byli tehdy lidé stateční a jak měli za ušima, mohli bychom se od nich učit. Fascinuje mě ta čeština takořka bez pravidel, každý si s ní dělal, co chtěl. Dokonalé jazykové hody. No a ten Josef Němec... Proč nám tak dlouho lhali?!
Snaha autora o vtipnost mi občas připadala křečovitá, jinak bych dala pět hvězd.
Je to psáno stylem středověkých příběhů, něco na způsob Tristrama Shandyho nebo Jakuba a jeho pána, až jsem čekala, kdy se objeví něco, z čeho pochopím, že si ze mě autor utahuje. Nestalo se. I když je z díla cítit upřímný obdiv a úcta k hrdince, jak už tu píše Hobo, Loukotkové se podařil silnější emoční zásah, přestože v knize o Johance pojednává spíš okrajově. Nicméně, Mark Twain určitě napsal knihu, kterou je třeba číst.
Po sérii různých motivačních knih a příběhů se šťastným koncem je tahle dávka deprese docela osvěžující. :-)
Často jsem měla pocit, že postavy šustí papírem, přestože jejich problémy jsou až příliš reálné. Souhlasím, že povídky v druhé polovině sbírky, a ty delší, jsou špičkové.
V životě jsem nepoznala Nezvalovu mladickou dekadentní polohu, netušila jsem, že je vůbec schopný takového pesimismu, bylo mi, jako bych objevila někoho nového, a líbilo se mi to. Všichni si tak nějak myslíme, jak se píše i v doslovu, že vydal všechno, co napsal, ale jak dokazují tyto pozůstalé básně, vůbec to tak nebylo, jsou tu i takové milé, vyloženě dětinské kravinky, ale je tam i jedna, Torzo, která by klidně mohla patřit autorovi dvacátých let 21. století, tím svým stylem. A na konci, ty básničky předznamenávající smrt, z toho mrazí.
Takovou skutečně objevnou vědeckou práci o Boženě Němcové tady máme už od roku 1992, a stejně to pro většinu pořád bude „děvka, co napsala Babičku“, navíc dávno po tom, co víme, jak to doopravdy bylo, se budou točit díla typu Božena , která v tomto názoru jen utvrzují. To si ta mučednice nezasloužila.
Nezval ve svých 116 letech opět v Paříži, společně se světovými básníky, reflektuje prostřednictvím svého básnického stylu současné dění. Nápad určitě dobrý a místy opravdu povedené, ale jako celek mě sbírka nezaujala, pro mě jí chybí něco, co by skutečně chytlo za mozek nebo za srdce.
Složité podáno tak jednoduše, bez termínů, se zápalem pro věc a láskou k člověku. Byť nějaký ten pátek staré, nadčasové. Smekám.
Přes určitou z mého pohledu již nahlíženou naivitu danou dobou, jsem si užívala archaičnosti jazyka i nadčasovosti témat, zvláště oceňuji Měsíc nad řekou.
Výhradu bych měla jen k ženským postavám, které se mi zdály být poněkud ploše vykresleny.
Je vidět, že to psal člověk, který už ví něco o životě.
Příběh mi strašně pasoval do života. Jako malá jsem strávila čtyři roky v Norsku a moje mamka teď absolvovala ozářky, naštěstí jen preventivně, po zákroku. Nemáme spolu právě jednoduchý vztah. Chodím na demonstrace. A to všechno v té knížce bylo. V brutálních kulisách Íránu. Nekorektní pocity. Napětí na každé stránce. Niterný příběh. Nedá se říct, že se mi to líbilo. Spíš mě to strhlo.
Přestalo mě zajímat, jak to dopadne, což pro detektivku asi není moc dobrá vizitka. :-D Na druhé straně se mi moc líbily pasáže o architektuře a vzbudily ve mně chuť ty kostely vidět.
Takový talent pro popis postav s jejich dobrými a temnými stránkami zároveň, a to ve dvaadvaceti letech... Nedá se než smeknout.
Tomu, kdo si prošel takovými traumaty, to může pomoct. Zajímavých myšlenek a obrazů tam ale je po čertech málo. Jestli se tomu dá říkat poesie, Rupi Kaur jí má ve svém díle určitě víc.
Paní Hodrová měla teda paměť... Kdoví, co vidí teď, určitě je to úchvatné. Oproti jejím ostatním knihám ve mně tato asi nezanechá trvalejší dojem, ale ještě pořád mám s ní co objevovat.