thorir komentáře u knih

Přes jisté nepopiratelné kvality mi kniha moc nesedla. Anotace zní lákavě. Tajemný a trochu divný příběh čtenáře snadno připoutá a snadno udrží pozornost. Nevyřčené tajemno a pocit, že něco není tak úplně v pořádku, jsou všudypřítomné. Náznaky a explicitní krutost, psychopatické a sociopatické vnitřní monology, úvahy a hrůzné činy můžou slabší povahy docela rozrušit. Na druhou stranu, zmíněné krutosti, přestože v žádném případě nepůsobí uměle a jsou nedílnou součástí příběhu, s ohledem na společenský posun hranic vkusu a míry všeho, nemusí nutně zanechat původně očekávaný hluboký dojem. Alespoň takto text působil na mě. Samotný závěr mi pak nesedl vůbec. Ano, část úvah zapadla do kontextu, ale od určité fáze příběhu a z náznaků se dá ten finální obrat očekávat. Přesto mi však konec vůbec nic neříkal. Pocit nedokončeného příběhu a neuzavřených dějových linek přetrvává.

7 12.01.2020

„Jisté „zpitomění“ vzdělávacího systému je jednou z příčin existence prekariátu. Jde o maximalizaci zisku skrze maximalizaci systému. Stovky britských univerzit – financovaných z veřejných peněz – nabízí akademickou kvalifikaci z neakademických předmětů. Sdružení plátců daní v roce 2007 sepsalo 401 studijních „neprogramů“, např. čestný bakalářský titul z „dobrodružství s filosofií pod širým nebem“, který poskytuje University College Plymouth St Mark and St John nebo titul z „managementu životního stylu“, který můžete získat na Leeds Metropolitan University“

Již delší dobu si kladu otázku, do jaké míry je za dnešní stav západního světa, jeho roztříštěnost, ztrátu vize a společného cíle, odpovědná globalizovaná společnost, resp. samotný efekt globalizace. Dlouho jsem na to neuměl nijak odpovědět, nebo jsem byl možná ukolébán mediální masáží, že globalizace přináší jen to dobré. Pouze ten podivný pocit, jakási disonance tam hluboko v mysli, mi sděloval, že nějaká souvislost existuje. Jednu z možných odpovědí, nebo spíš nástin odpovědi, přináší tato kniha. K předloženému textu mám přesto hluboké výhrady, autorovi teze rozhodně nelze přijímat nekriticky.

Na úvod je třeba zmínit, že autor je klasický levicový intelektuál staré školy bojující za světový proletariát. V textu se to dlouho příliš neprojevuje, až na pár výjimek, aby to na čtenáře naplno vybalil v posledních několika kapitolách, zejména tam, kde představuje možná řešení současného stavu.

Svůj případ rozjíždí pomalu, ale zároveň intenzivně. Ukazuje nefunkční světový globalizovaný finanční systém, systém korporací, snažících se sedřít ze zaměstnanců kůži všemi možnými způsoby. Představuje velmi pochmurnou a pesimistickou vizi současné společnosti, zejména pracovního trhu, bez naděje, bez výhledu. Vysvětluje a uvádí do kontextu doby všechny myslitelné korporátní manýry, cílem korporací je znejistit zaměstnance, udržovat je neustále ve stresu. To vše přispívá k rozšiřování prekariátu.

Kritizuje stagnaci platů, dává do souvislosti s přesunem práce ze západu na východ. Kritizuje nedostatek inovací na západě, jako příčinu vidí stagnaci platů, smrtelný začarovaný kruh. Kritizuje brutální ztrátu sociální mobility, dle autora nejhorší situace od padesátých let minulého století. Popisuje odlišné úděly a úskalí zaměstnanosti mužů a žen.

Popis světa potud OK. Samotný závěr je z mého pohledu zcela v rozporu s předchozím popisem, autor si správně všímá negativních společenských jevů, aby se na ně nakonec snažil napasovat řešení, o kterých se již několikrát ukázalo, že nefungují (a.k.a. socialismus). Poslední dvě kapitoly, politika pekla a politika ráje jsou toho jasným dokladem.

Ve světle předchozího textu považuji za naprosto zvrácené volání po odstranění překážek migrantům, s cílem získat lepší zaměstnání a automatickým uznáváním zahraničních kvalifikací. V úvodu textu globalizaci kritizuje, kritizuje flexibilní pracovní trhy, aby ji v závěru, v souvislosti s otevřenou migrací, vyzdvihl jako jedno z řešení. Trochu schizofrenní.

Autor argumentuje pro liberálně progresivní řešení. Varuje před tyranií většiny, dnes však žijeme v tyranii menšin. Posledních 8 let se západ čím dál víc posouvá doleva a svět čím dál víc rozdělují různé politiky identit. Nůžky mezi chudými a bohatými jsou rozevřenější, než kdykoliv předtím. Je zřejmé, že existuje skupina lidí, která prosazuje své extrémně liberální a progresivní názory a na druhé straně existuje jiná skupina lidí, troufám si říct početnější, ale o to tišší, která se upřímně děsí názorů té extrémně liberální skupiny. Kdo to nechce vidět, je slepý. Kdo tomu rozdělení napomáhá, je buď hloupý, nebo sleduje svou agendu, s vidinou „šlechtického titulu“ v příštím režimu. Závěr je vážně těžký případ oblouznění komunismem, plný vzletných liberálně progresivních utopických vizí a nic neříkajících frází, jako základní nepodmíněný příjem, apod. – těžké čtení. V posledních 8 letech nám nevládli pravicové strany, před kterými autor varuje, přesto se situace po všech stránkách zhoršila. Zhoršila se svoboda jednotlivce, zhoršila se svoboda projevu, autorem proklamované republikánské hodnoty se obnovit nepodařilo. Vládli nám vesměs středolevé nebo rovnou levicové vlády, které poslední desetiletí šli na ruku nadnárodním korporacím, zcela v rozporu s autorovou vizí, že nás liberální progresivní politika zachrání od pekla xenofobního prekariátu. Děje se přesný opak, plebs je čím dál víc naštvaný. Svědčí to o jisté slepotě, zabedněnosti autora v pozicích dvacátého století, naprosto nereflektující směr vývoje posledních dvaceti let. Nedávám mu to za vinu, předvídat budoucnost je vždycky těžké. Naprosto ukázkový příklad typického pohledu levicového profesora, uzavřeného ve své slonovinové věži, s doživotní profesurou, kázající prostým davům, jak by měli žít své životy.

Poznámka na závěr. Opět se ukazuje, že podobné knihy by se měli v Česku vydávat nejdéle dva, tři roky po vydání originálu. Tato je z roku 2011 a v textu je vidět, že autor hodně věcí, zejména své pesimistické vize stran pravicových vlád, neodhadl, nebo naopak hrubě podcenil (sociální kredit v Číně, nárůst kontroly nad společností na západě, politika identit do rovnice intenzivně vstupuje kolem r. 2014). Některé odstavce v kapitole o pekle jsou nesmyslné, obavy z pravicových vlád vzali za své po dalších volbách, aniž by se pro prekariát cokoliv změnilo. Dnes je to levice, která propaguje globalizaci, a s tím všechny autorem pojmenované negativní jevy. Pravice je dnes naopak ochranářská, zaměřená na národní stát a jeho udržení. Autor je zaklet v tradičním rozdělení pravice a levice platném celé 20. stol., zakotven nalevo. Dnes je však dělicí čára vedena výrazně jinudy, více po progresivně liberální vs. tradicionalistické konzervativní linii.

Přesto knihu doporučuji k přečtení.

14 05.01.2020

„To, že novinářům chybí zvídavost, je pro intelektuály doslova požehnáním, neboť vše co kdy publikoval, se mezitím objevilo na internetu, a připadalo mi, že kdyby se někdo rozhodl některé textů vyhrabat, mohlo by mu to způsobit určité nepříjemnosti; ale možná ne, vždyť kolik intelektuálů ve 20. století podporovalo Stalina, Maa nebo Pol Pota, aniž by jim to kdy bylo zásadně vyčítáno; francouzký intelektuál není vázán zodpovědností, tu v povaze nemá.“

Nihilistická vize konce Francie, potažmo Evropy v nevyřčeném závěsu. Čtení je od začátku poněkud depresivní, nicméně vtipné. Dnes zcela nekorektně pobaví ten povýšenecký tón vůči ženám, ústy a v mysli protagonisty – vypravěče – osamělého muže, muže bez cíle, bez náplně, bez vůle, bez života. To vše přesto, že měl a má poměrně bohatý sexuální život s množstvím partnerek. Jak je vidět, ne vždy to stačí. A i když se považuji za vášnivého čtenáře knih, v autorově podání si jen stěží dovedu představit zbytečnější povolání, než profesor literatury na Pařížské Sorbonně. Jinak je kniha plná úvah o konci, úpadku a rozkladu Evropy. Autor silně kritizuje novináře za selektivní informační a mediální „black-outy“, které zřejmě všichni v současnosti poznáváme v podobě cenzury negativních zpráv souvisejících s migrací a s osobami z migračního pozadí. Kritizuje neschopnost nebo neochotu původních Evropanů se bránit. Kritizuje křesťanství za neochotu postavit se za své původní tradice, mezi jinými právě obranu konzervativních společenských hodnot. Kritizuje v zásadě celý ten společenský marasmus, ve kterém se západní Evropa nachází.

Přestože zatím nejsem rozhodnut, zda si od autora přečtu něco dalšího, kniha rozhodně zanechala hluboký dojem.

Jedno trefné varování nakonec:

„Pro lidi žijící, a úspěšně, v určitém společenském systému je pravděpodobně nemožné představit si hledisko těch, kteří od systému nikdy nic nečekali, a nijak je tudíž neděsí úvahy o jeho zničení.“

Ještě doplním, čteno jako e-book zakoupený z Kosmasu. Kniha bohužel obsahuje množství tiskových / sázecích, chyb. Některá slova jsou spojená dohromady, jinde je mezera uprostřed slova. Hodnocení kvůli tomu snižovat nebudu, nicméně ta odfláknutá redakce dost zamrzí.

21 05.01.2020

Tentokrát zklamání a navíc k uzoufání nudné. Přes atraktivitu tématu generační lodě, zajímavou anotaci a z toho plynoucí příslib zajímavého čtenářského zážitku jsem se do příběhu vůbec nedokázal dostat. Až příliš nadšeně jsem si knihu přinesl z antikvariátu a těšil se na mně zcela neznámého autora. Za hlavní nedostatek považuji absenci příběhu, nebo nějaké hlavní nosné myšlenky. To, co je v knize vydáváno za příběh tak vůbec nepůsobí. Ruší naopak přemíra balastu v podobě umělých úvah, zbytečných interních monologů a podivných, zcela neuchopitelných rozhovorů. Chybí děj, a to co se tam za děj vydává, je zoufale nezajímavé, nezáživné, hlavní postava je nesympatická, absolutně mě její osudy nezajímali a nezaujali. „Ultraprogresivní“ svět v podání originálu z roku 1984 působí dnes místy docela komicky, čtenář se neubrání úsměvu nad jistou naivitou některých progresivních nápadů, byť tohle je nutno autorovi odpustit s ohledem na dobu a místo vzniku. Závěr trochu vylepšuje popsanou bilanci, doplňuje motivace a odpovědnosti průzkumníků. Kniha mě dále vede k hlubší úvaze nad rozdíly v psaní mezi „západními“ a „východními“ SF autory, což považuji za pozitivní. Chápu, proč to někoho může nadchnout a mohlo nadchnout v minulosti. Dnes, v době kdy je svět podobnými úvahami přeplněný, je to však poněkud zastaralé.

6 05.01.2020

„Určitě už bude dvanáct,“ prohlásil i Šuchov.
„Sluníčko už je na vršku.“
„Když je na vršku,“ ozval se kapitán, „tak to znamená, že není dvanáct, ale jedna.“
„Jakpak to,“ užasl Šuchov. „To přece věděli už naši předkové, že sluníčko stojí na vršíčku v poledne.“
„To platilo pro dědky!“ houkl kapitán, jako když sekerou utne. „Ale mezitím vyšlo nařízení, a podle toho nařízení stojí slunce nejvýš v jednu.“
„Kdopak to nařízení vydal?“
„Sovětská vláda!“

Mrazivá, temná Sibiř a uprostřed ničeho nápravný tábor. Tábor plný lidí. Někteří jsou zlomení, někteří jsou nezdolní, někteří jsou plní naděje, někteří jsou ztracení v zoufalství, možná naprostá většina je ztracena v zoufalství. Do toho tábora uprostřed tajgy je poslal tyranský sovětský režim. Krátká a velmi působivá novela popisuje jeden den v životě vězně trestaneckého tábora, denní režim, vztahy mezi vězni, chování dozorců, nesmyslné utrpení a úmyslné ponižování vězňů systémovými pravidly, nesmyslnou prací. Vrcholem zoufalství je jednoznačně ukrutná scéna v jídelně při večeři, vyjadřující ve své podstatě zřejmě základní zákon přežití. Přesto je text v jistém smyslu i o naději, naději v zoufalství, naději v bezútěšném vězení. Jakákoliv nadcházející tyranie může podobnou zrůdnost znovu oživit. Rozhodně doporučuji všem.

„Ale no tak, jejich proklamovaný liberalismus je pouhá kamufláž. Je to slovo bez významu. Levice nereprezentuje ani liberalismus ani komunismus. Na druhou stranu, sám jste už před drahnou dobou zjistil, že levice je subjekt ospravedlňující násilí. Levičáci jsou tolerantní, dokud s nimi souhlasíte. Toužíte-li vidět lidi, kteří jsou s to spolu diskutovat o svých protichůdných názorech a poskytnout si rovnocenný prostor k vyjádření, musíte se zajít podívat do charedi ješivy.“ „To myslíte vážně? Vy si opravdu myslíte, že s ortodoxními se o něčem dá diskutovat? Copak nevíte, že …“ „Já mluvím o těch charedim, kteří mají na krku hlavu. Zkuste to, opravdu. S nimi se můžete bavit o všem, dokonce i o tom, zda Bůh vůbec existuje. Přitom zkuste předhodit levičákovi, že by Chrámová hora měla být vrácena Židům. Zkuste mu říct, že dohody z Osla selhaly. Myslíte, že byste byl vůbec schopen dokončit větu? Já ne.“

Izraelsko-palestinský konflikt, existuje jiná událost, která soustavně a neúnavně už více než 70 let generuje větší množství zpráv a novinových titulků než tato? Asi ne a tak jsem se se zájmem začetl do této nápadné knížky, nabízející pohled poněkud odlišný od běžného příběhu o zlých Izraelcích a nebohých Palestincích předkládaného mainstreamovými médii.

„Umělci – je mi líto, že to musím napsat – jsou banda sobeckých, egocentrických dětí, které prodají svou duši nejvyšší nabídce.“

S autorem jsem již měl zkušenost a tak jsem věděl, do čeho jdu, přesto mě tento politický cestopis docela překvapil. Překvapil mě surovostí, čirým pokrytectvím, lhaním a manipulací s fakty na straně všech, kteří nenávidí Židy. Překvapil mě pocitem bezmoci při pohledu na neústupnou propagandistickou mašinérii a bezskrupulózním chováním nevládních organizací bez jakékoliv odpovědnosti hájících „práva Palestinců“. Překvapil mě extrémní a sebezničující nenávistí k sobě samému a svému národu v podání některých „levicově liberálních“ Izraelců. Dojmů je příliš mnoho.

Autor opět volí formu putování a rozhovorů s lidmi všech táborů. Mluví s levicovými Židy, mluví s pravicovými Židy, mluví s vojáky IDF, mluví s Palestinci a dalšími muslimy, mluví se zaměstnanci nevládních organizací, mluví s turisty, novináři, spisovateli. Vše může být samozřejmě fikce, ale ani jednou během čtení nevytane důvod o pravdivosti slov pochybovat. Navíc to přesně zapadá do příběhu, který se ve „slušné společnosti“ šíří pouze šeptem, totiž, že Palestinci zase takové oběti nejsou. Je to politická kniha a jako taková samozřejmě hraje na politickou strunu. Nelze neobdivovat autorovo opovržení všemožnými pravidly, dostane se všude, kam potřebuje, promluví s každým, s kým chce. Poměrně jasně dává najevo svůj názor na levici a bílé evropské levičáky obecně. Novináře vykresluje vesměs jako ignorantské arogantní hlupáky. Určitě takoví nejsou všichni, ale i kdyby polovina z toho co napsal, nebyla pravda, stále to o současném stavu novinářské profese neříká nic lichotivého. Co za tím vězí? Nastoupila snad do oborů vyučujících žurnalistiku generace mimořádně nekvalitních studentů? Nebo jim tam zkrátka jejich psychopatičtí profesoři vymývají mozky? Nebo se na tyto pozice dnes hlásí již jen aktivisti s touhou cpát ostatním svoji ideologii? Pravděpodobně od každého trochu.

„Intelektuální izraelští levičáci neakceptují Palestince ani trochu, navzdory svým vznešeným proklamacím typu „Já Palestince miluju!“ S výjimkou jedné arabské dámy tu Palestince nemiluje nikdo. Jak by taky mohli? Když nenávidíte sám sebe, když nemáte schopnost milovat ani sám sebe, jak byste mohli milovat někoho jiného? Ve svém srdci nemáš místo pro lásku, chlape, tak by ses s tím měl naučit žít.“

Odkrývá pokrytectví nevládních organizací a států, které je financují, zejména pak Německa a Evropské Unie. Člověk má jednoznačně pocit, že antisemitismus a nenávist k Židům se z kontinentu ani omylem neztratila. Popisuje předem připravené, choreograficky vypiplané demonstrace, cynické novináře, kteří prachsprostě lžou. Uměle vyvolávané protesty, právní rady tak aby způsobili co nejvíc škody Izraeli, podněcování nepokojů, vytváření umělých nesmyslných historických příběhů – pak kdo tady šíří „fake news“?

Autor silně kritizuje práci těchto nevládek, zejména pak Červeného kříže. Poukazuje na nekonzistence a obhajobě jejich činů. Poukazuje na ryzí netransparentnost fungování, nikým nevolené elity ve vedení těchto organizací mají enormní moc, tajná a neveřejná jednání. Člověk si nutně značně opraví názor, a tento názor začíná čím dál víc zapadat do současného narativu, totiž, že tyto elity jsou dnes nepřáteli běžné populace.

„Co vám mám povídat. Jste-li samolibí maniaci nebo bezcitní operátoři a chcete vidět, jak váš sen o zemi bez Židů ožívá, přijeďte do Izraele a přidejte se k Červenému kříži. Pokud z nějakého důvodu malé červené křížky nemáte rádi, ale i tak bažíte po moci, můžete si své sadistické touhy ukojit jako lidskoprávní aktivista organizace EAPPI s počítadlem v ruce. Ať skončíte tam, nebo tam, bude na vás světovými národy a jejich občany nahlíženo jako na ty nejmilejší, nejhodnější a nejhumánnější ze všech žijících lidí.“

Nakonec jedna poznámka ke kritickému myšlení, přímo nesouvisející s knihou. Kdekdo se tímhle pojmem dnes ohání, školy vypisují speciální kurzy, děti jsou nucení se těchto kurzů účastnit, aby si „osvojili schopnost kriticky myslet“. Kritickému myšlení se člověk nenaučí pod vedením zfanatizovaného učitele s vymytým mozkem. Kritické myšlení, schopnost posuzovat fakta, člověk získá jedině čtením, čtením všech možných knih, knih zapadajících do čtenářova vidění světa, knih odporujících čtenářovu vidění světa, navzájem protichůdných knih, jen tak lze získat kritický pohled na svět. Tohle je jedna z nich, kniha, kterou by si měl přečíst každý.

22 22.12.2019

„V průběhu lidských dějin se jedinci vždy dostávali do rozporu se společností, v níž žili. Avšak teprve v moderní době převážil názor, že autentické vnitřní já je skutečně hodnotné a že vnější společnost se neustále mýlí a dostatečně spravedlivě toto vnitřní já neoceňuje. Už to není vnitřní já, které je třeba přinutit, aby jednalo v souladu se společností; změnit se musí sama společnost.“

I do mainstreamových médií začíná pronikat idea, že za současnou roztříštěnost západního světa může, alespoň z části, politika identit. Francis Fukuyama se k této myšlence v knize hlásí a překládá vlastní teorii počátků, vzniku, vývoje a směřování identitárních hnutí na západě a zejména ve Spojených státech, které jsou tímto fenoménem postiženy asi nejvíc.

Autor začíná historickým exkurzem, definuje pojem identita, na pomoc povolává antické filosofy, Sokrata, Rousseaua. Ukazuje na úzké spojení identity a důstojnosti. Popisuje postupnou proměnu světa – přesun důstojnosti z několika málo jedinců postupně na všechny občany, obyvatele a lidské bytosti: „Identitární politika je vždy bojem o uznání důstojnosti.“

Stejně jako jiní poukazuje na a současně kritizuje destrukci „Amerického snu“. Pocit nespravedlnosti a bezmoci středních vrstev, bílých Američanů, kteří mají pocit, že je ve frontě na úspěch zcela neprávem předbíhají ostatní skupiny – černoši, Asiati, ženy, sexuální menšiny, migranti, … podporováni právě těmi elitami, které bílé Američany zcela ignorují. Tento pocit bezmoci, nebo lépe, neviditelnosti autor obecně považuje za kritické nebezpečí stability společnosti. A netýká se pouze středních vrstev, ale právě i dalších marginalizovaných skupin. Tato neviditelnost stála za vznikem i dalších skupinových identit.

Sleduje vznik a vývoj liberálně levicové myšlenky inkluze všech v Americkém úředním aparátu. Zajímavá je též myšlenka, kde jako další příčinu vzestupu politiky identit (jinak touze po sebeúctě) lze vidět úpadek společného morálního horizontu v podobě ústupu náboženství a vyplnění uvolněného místa psychoterapií. S tímto názorem se setkávám prvně. Poukazuje na fakt, že v minulosti občané liberálně demokratických států očekávali, že jim stát zajistí jejich individuální práva a ne že převezme odpovědnost za to, aby lidé ze sebe měli lepší pocit. Zdůrazňuje dnes rozšířené citové zdůvodnění požadavků a protestů a potřebu „cítit se lépe a mít lepší pocit“, viz např. dnešní hnutí Extinction Rebellion, ale též mnoho dalších.

Ukazuje úpadek sociálně demokratické levice na konci minulého století a následnou adopci identitární politiky, multikulturalismu a ochrany jinak marginalizovaných skupin jako pokračování opuštěného, nebo lepe již nepotřebného a překonaného, třídního boje. Dělnická třída výrazně zbohatla a splynula se střední třídou, sociálně demokratické strany přišli o voliče. Pro levici je stále určujícím požadavek na absolutní rovnost, dnes však ne na úrovní společenských tříd, ale mezi stále rozrůstajícím se množství marginalizovaných skupin. Na to však běžný, původní, volič levice neslyší.

Kniha stojí za přečtení, přesto se autor nevyhne některým klišé. Skvěle popisuje současný stav a přidává své vysvětlení trendů, které lze pozorovat na pokrokovém západě. Čím dál víc divných zpráv lze nalézt i na českých webech. Trendy, které dříve nikdo neznal nebo neexistovali, pojmy jako sněhové vločky, safe spaces. Transgender znali pravděpodobně pouze lékaři a další profesionálové a cestovatelé mířící do jihovýchodní Asie. A pak tu máme zcela neuchopitelné a nedefinovatelné zločiny z nenávisti, nic není přesně definováno, ukotveno v zákoně, přesto se za dříve zcela okrajové prohřešky permanentně mažou uživatelé ze sociálních sítí, nebo již přímo vyšetřují policií (např. ve Velké Británii).

Neodpustí si narážky na Trumpa, považuje ho za příčinu nástupu bílého nacionalismu. Na druhé straně přehlíží až fanatickou nenávist liberálně levicových médií k jeho osobě.

Imigraci považuje za jev s čistým přínosem a opět, zdá se, téměř ignoruje realitu, zejména události z posledních let. Imigrace jednotlivců, špiček oboru, aktivních jedinců, kteří se zapojí do většinové společnosti, elit, specialistů, a dalších podobných je nepochybně přínosem, hromadné otevření hranic a vpuštění stovek tisíc a milionů lidí najednou asi takovým přínosem nebude. Na jedné straně chválí přínosy diverzity a rozmanitosti, chápe identitární politiku jako něco přirozeného a vývojově pochopitelného. Na druhé straně v závěru uznává, že velké a rozmanité země jako např. Indie mají značné problémy udržet jednotu, je v nich obtížné dosáhnout konsensu, obtížné spojit dohromady jednotnou skupinu s určitým cílem. Nebyli by tedy nakonec etnostáty lepším řešením? Jasně, hrozí války. Ale směřování a roztříštěnost západu mi nedává příliš naděje, že se v multikulturním a inkluzivním státě válce vyhneme, tedy občanské válce.

Řešení v podstatě nenavrhuje žádné, jen jakýsi uměle optimistický závěr, v tom smyslu, že již představené dystopie vývoje společnosti se nevyplní. Někdo tomu ještě opravdu věří? Přesto kniha rozhodně stojí za přečtení.

14 22.12.2019

„Porosteš a budeš po celý život dennodenně vídat, jak běloši šidí černochy, ale něco ti povím a na to nezapomeň – když běloch ošidí černocha, pak bez ohledu na to, kdo to je, jak je bohatý nebo z jak vznešené rodiny pochází, je ten běloch darebák.“

„Nic mi není odpornějšího než bílý ničema, který zneužije nevědomosti černocha. Jen si nemyslete – všechno se to sčítá a jednou účet zaplatíme. Doufám, že se toho vy děti nedočkáte.“

Četbu klasik jsem dlouhá léta odkládal, ignoroval, považoval jsem je za překonané a vlastně zbytečné pro vnímání moderního světa. Zpětně si říkám, že jsem se nemohl víc mýlit. Skrývá se mezi nimi mnoho a mnoho literárních pokladů, skvostů, které lze číst bez ohledu na to, kdy byly napsány a vždy si z toho něco odnést. To je přesně případ Leeové Jako zabít ptáčka.

Text je naprosto geniální a odzbrojující, kontrast mezi dětským pohledem a dospělým světem je propastný a intenzivní. Hutná scéna před věznicí dokonale vystihuje téma a náboj knihy. Svět bez předsudků, to je ten dětský pohled. Ale předsudky nelze černobíle odsoudit a odhodit jako špatné a nepotřebné. Předsudky lidem pomáhali přežít tisíce a milióny let od prvopočátků lidského rodu. Ale o tom kniha není.

Kniha je vyzdvihována jako etalon kritiky systémového rasismu Ameriky třicátých let minulého století. Možná ano, příběh k tomu čtenáře vede. Přesto si myslím, že kniha je více o prosté lidskosti, prosté spravedlnosti a slušnosti. Ti nejvíc uřvaní rovnostáři bývají ti největší pokrytci. Protože postrádají lidskost, jsou jako mechanické stroje, naučení odpovídat tak, aby z vnějšku vypadali dobře a ctnostně. Naučení, aby signalizovali své ctnostné vlastnosti. Uvnitř jsou však zkažení jako peklo samo. Stačí si všimnout, jak se chovají ti nejvíce hlasití aktivisti všech politických ideologií, hlasitě prohlašují, jak je třeba žít ve světě bez předsudků a sami přitom s předsudky pokrytecky žijí, a uměle je na venek korigují a je to poznat. Tohle je ta kognitivní disonance, ten divný pocit, že něco nesedí. A příběh ukazuje ještě jednu věc, o které se moc nemluví ani dnes, totiž absolutní nerovnováhu v systému spravedlnosti mezi obviněním chlapa ze znásilnění a křivým obviněním chlapa ze znásilnění.

Ale zpět k citaci na začátku. S ohledem na identitární roztříštěnost západního světa se domnívám, že již platíme. Rozhodně doporučuji všem.

61 22.12.2019

Další příběh Segrellesova tajemného Žoldnéře. Objevuje se antagonista Claust, příliš ambiciózní alchymista. Objevuje se tajemný klášter na ledové planině a jeho obyvatelé, kteří budou v dalších dobrodružstvích hrát důležitou roli. Příběh je opět až příliš jednoduchý, ale, stejně jako v předchozím díle, to nepovažuji za důvod ke snížení hodnocení. Celá série na mě působí zvláštním tajemným dojmem, vše podtrhuje nedefinovaná východní atmosféra, epické obrazy krajiny a zasněžených hor, východní architektura. Budu se opakovat a budu se opakovat asi též u nadcházejících dílů série, malba je nakonec to co mě na Žoldnéři fascinuje nevíce. Díky vydavateli za velký formát.

11 22.12.2019

Téměř archetypální pohádka, mýtický a mystický les v hlavní roli. Les jako pradávný živitel, ale zároveň plný tajemství a nebezpečí. Les, který je s lidskými společnostmi evropského severu spojen od nepaměti. Les, který vzbuzuje strach, úctu a zároveň naději. Les plný mýtů z pradávných dob a hrdina, který v lese hledá spásu v podobě tajemné ženy, keltské princezny – válečnice, lesní inkarnace bohyně Země. Autor vystavěl doslova poetický, ale v zásadě komorní příběh, který chytne za srdce každého fanouška žánru fantasy. Protagonista si mě okamžitě získal, napůl samotář, žijící ve stínu lesa, utopen ve své posedlosti, pátrající ve vlastní tajemné minulosti, po vlastním otci, vše tajemně spojeno s lesem a manifestacemi mýtů. Na knize je fascinující propojení dávné keltské, před-římské, mystiky a mytologie Británie doby bronzové a moderního světa. Kniha rozhodně patří do zlatého fondu světové fantasy.

14 22.12.2019

„Avšak po celé jedno tisíciletí starověku se velká část intelektuálních schopností Římanů vlévala do vytváření právního systému, jehož vývoj pak pokračoval po další dvě tisíciletí. A během té dlouhé doby to často vypadalo (a vypadá) tak, že zásada řádu jako obrany proti chaosu, ba vlastně samo přežití civilizace závisí na zachování právní struktury, kterou nám zanechali Římané.“

Římská říše, státní útvar, který několik staletí ve formě republiky a později impéria dominoval našemu koutu světa. Fascinující historie, od počátků nedůležitého lokálního města Říma, zahalených v mýtech a legendách, až po stejně legendární kolaps, zhroucení jedné civilizace. Autor se rozhodl na stránkách jedné knihy proběhnout dějinami Říma a i když to nemyslím jako kritiku, je znát, že na nuance není prostor. Jako rozcestník a kniha pro začínající zájemce o problematiku však text poslouží dobře. Kapitoly jsou řazeny chronologicky, od počátků lokálního nedůležitého městského státu, přes sjednocení Apeninského poloostrova a další rozšiřování říše, přes Punské války, ustavení republiky, senát, krizi republiky a vznik impéria, maximalizace velikosti a moci a následný úpadek a pád.

V poslední kapitole se autor věnuje úpadku a rozpadu říše a zániku západního císařství. Poukazuje na postupný rozklad státu a institucí, téměř úplné vyhlazení středních vrstev obyvatelstva, s tím související enormní nárůst ekonomické nerovnosti – společnost se v podstatě rozdělila na extrémně chudé a extrémně bohaté. Poukazuje na postupně vzrůstající neposlušnost byrokratického aparátu vůči svým politickým představitelům, enormní náklady na udržení armád versus neefektivní výběr daní a všudypřítomnou korupci, omezování svobod, zavádění dědičných úřadů, vznik nevolníků – lidí trvale připoutaných k určitému území, vznik šlechty. Zmiňuje neúspěšnou integraci „barbarských“ kmenů mezi občany říše a nepřátelství a někdy až ryzí nenávist mezi západní a východní polovinou říše. Nepřipomíná to trochu dnešní dobu? Jen ta dnešní doba je násobně rychlejší.

S ohledem na rok vydání je část informací dnes překonána, konsenzus se posunul. Přes občasnou útržkovitost textu a místy obtížnější čitelnost a stravitelnost kniha pomůže uspořádat znalosti a zasadit je do kontextu doby.

„A tak se během posledních dvou století v západní říši stále víc prohlubovala ztráta osobní svobody a upadala povšechná prosperita. Úpadku byli ušetřeni jenom ti nejbohatší a nejmocnější. Ze západního impéria se stal vojenský tábor ve stavu trvalého obležení, kde měl každý muž pevně určené místo, které nesmí nikdy ani on, ani jeho potomci opustit. Úřady hledaly způsoby, jak co nejvíce obyvatele omezovat, aby měli čím platit armádu a podepírat strukturu státu. Ale tím vším nakonec jenom uspíšily zkázu toho, co chtěli zachovat. Podlomily totiž veškerou loajalitu a iniciativu jednotlivců, které jedině mohly přispět k záchraně říše.“

14 15.12.2019

„A jediná cesta odtud pro nás všechny vede … skrz tamty komíny. Abrahama už jsem vícekrát neviděl. Myslím, že odešel komínem.“

Příběhy o přeživších holokaustu jsou na jedné straně strašlivé, na druhé zvláštním způsobem fascinující a podmanivé. Co je za tím, že přežili? Enormní síla vůle, vůle přežít? Umění přežít za drsných podmínek? Nebo jen obyčejné štěstí v neobyčejné situaci? Asi kombinace všeho. Maus je emotivní příběh, trefně karikované šílenství masového vraždění, židé jsou myši, nacisté jsou kočky, Poláci jsou vepři. Hádám, že v Polsku kniha asi zase tak oblíbená nebude, s ohledem na citlivost Poláků na jakékoliv zmínky, že snad pomáhali (nebo nečině přihlíželi) nacistům posílat židy do vyhlazovacích táborů. A že pomáhali, jak dokládá množství historických pramenů. Antisemitismus byl ve střední Evropě zažrán skutečně hluboko. Ne všichni, samozřejmě, přesto jich bylo dost.

Je to drsně, ale výstižně nakreslený komiks. Kresba je ryzí, jednoduchá, bez pozlátka, bez kudrlinek. Atmosféru strachu a krutého vyhlazování utužuje černobílé provedení.

A přestože ten historický příběh přežití a holokaust je sám o sobě strašlivý, daleko víc na mě emocionálně působil vztah autora a jeho otce. Živě vidím ty stařecké manýry, tu umíněnost, smutek, občas manipulaci. Proč? Když ta historická linie je o tolik důležitější, s výraznějším poselstvím? Možná proto, že otce máme téměř každý, vztah s ním je mnohem bližší a uchopitelnější než vzdálený holokaust. Tatínek Arta Spiegelmana mi v mnohém připomíná mého tátu, stará garda, se vší tou umíněností, vše je třeba udělat hned, nic nelze odkládat. Ty situace vyvolávají na rtech úsměv.

Rozhodně doporučuji.

24 15.12.2019

„„Oni přijeli – a během dvou hodin byli mrtví,“ řekl Stangl. A tyto dvě hodiny byly naplněny tak obrovským, pečlivě promyšleným masovým násilím, že to tyto statisíce připravilo o jakoukoliv šanci vzpamatovat se nebo myslet.“

Hrůzostrašný příběh jednoho z nejhorších civilizačních selhání koncentrované do osoby zpovídaného Franze Stangla, velitele vyhlazovacích táborů Treblinka a Sobibor. Kniha má podobu rozhovoru, s dodatky a komentáři autorky, která, kromě toho, že Stangla zpovídá v jeho vězení, vystupuje v textu zároveň jako jakási třetí strana s hlubšími komentáři stran konzistence odpovědí, přidává příspěvky jiných osob, zejména Stanglovy ženy, ale též například přímých účastníků hrůz, přeživších nebo dozorců. Porovnává Stanglovy odpovědi, ověřuje relevanci a pravdivost výroků, jak jen je to možné. Text má svižné tempo, kromě snad některých rodinných detailů a někdy až přílišné zaměření na biografická fakta, např. detaily vztahu Stangla a jeho ženy. Toto je nicméně odbyto v první polovině knihy a následuje sestup do pekla. Ta druhá část stojí za všechny hvězdy, které zde čtenář může udělit.

Kniha je plná provozních detailů nacistické vyhlazovací mašinérie. Stangl začíná jako zaměstnanec středisek eutanazie, obšírně popisuje detaily od počátku procesu, snahy o morální ospravedlnění, testování reakce církví a vůbec podivné chování katolické církve a zejména Vatikánu. Poukazuje na absolutní a podivné „ticho“ stran rozhořčení při vraždění nevinných, dokládá, že první negativní reakce se dostavují až po více než roce běžícího programu eutanazie.

Následně se děj přesouvá do Stanglova konečného působiště, Sobirobu a Treblinky. Dříve dvě obyčejné vesnice, dnes dvě ze synonym pro absolutní hrůzu. Stangl popisuje detailně promyšlený systém ponižování a vyvolávání strachu, přesně vymyšlený systém zacházení s jednotlivými etniky, např. rozdíly ve vyhlazování „Západních“ (asimilovaných) Židů, vs. „Východních“ Židů. Systém vystavěný na kulturních odlišnostech, vymyšlený nacistickými psychology. Popisuje hrůzné detaily procesu vyhlazování a provozu táborů, zejména Treblinky, včetně popisu známé a hrdinské vzpoury vězňů.

Poslední část je věnována Stanglovu útěku z Evropy, nejprve do Sýrie, následně do Brazílie. Detailně je popisována a dokládána tzv. Vatikánská úniková cesta, tj. údajná pomoc Vatikánských duchovních nacistickým pohlavárům v úniku před spravedlností. Nechybí též popis Stanglova dopadení známým lovcem Simonem Wiesenthalem.

Jedná se rozhodně o zásadní knihu s mimořádným poselstvím a silným dopadem na čtenáře. Rozhodně doporučuji.

„Svým způsobem se však zdá, že ani jeden autor nepochopil jednu věc – nebyla to brutalita, která umožňovala jednotlivci přežít, ale jakási nedefinovatelná vlastnost, která nebyla typická jen pro vzdělané a kultivované jednotlivce. Každý ji mohl mít. Nejlíp je to možná popsáno jako prvořadá touha – možná talent k životu nebo víra v život.“ Richard Glazar, přeživší Treblinky.

18 09.12.2019

„Jsem přesvědčen, že otroctví spočívá právě tak na nespravedlnosti, jako na zásadách, které jsou nebezpečné obecnému dobru. Přiznávám však, že čistě protiotrokářská teorie je také schopna napáchat mnoho zla. Nepokládám kongres za oprávněný zasahovat do rozhodování jednotlivých států.“
Abraham Lincoln

Kniha o jedné z nejdůležitějších událostí v dějinách Spojených států. Kniha o události, která do značné míry definovala národ a stát, a která rezonuje společností do dnešních dnů. Autor se zaměřil zejména na politické pozadí konfliktu, vlastní boje a válečné kampaně hrají ve výkladu vedlejší úlohu. To však vůbec není na škodu. Naopak, text poskytuje čtenáři detailní vhled na důvody rozpoutání války. To otřepané „válka severních abolicionistů proti jižním otrokářům“ je pouze povrchní a zjednodušené vyjádření. Situace byla, jak už to bývá, mnohem a mnohem složitější. Faktorů bylo mnoho, ani zdaleka tak černobílých, jak se dnes prezentuje a učí v hodinách dějepisu. Jasně, historie nakonec stála na straně Severu, přesto nelze všechny Jižany šmahem odsoudit jako morální zaprodance. Autor se věnuje vnitřní politice, volbě prezidenta Lincolna a též zahraniční politice a mezinárodnímu ohlasu na občanskou válku a celkové hospodářské situaci. Překvapí mnohá fakta, např. že Británie, Britská vláda a britské elity, otevřeně či skrytě podporovala konfederační vládu. Vyzbrojovali lodě, umožňovali kaperství. Mnohé jistě dále překvapí jistá kultivovanost tehdejší politiky a politických nepřátel. Nelze neobdivovat umírněnost některých tehdejších politických velikánů. Z toho by si dnešní svět měl vzít příklad, umění kompromisu, umění uznat porážku a podpořit vítězného kandidáta vlastní strany, eliminovat možnosti rozkolu. Chovali se tak tehdy jak republikáni, tak demokraté. Kde kdo dnes v USA upozorňuje na možnou podobnost dnešní doby s dobou před občanskou válkou, nemyslím si to, ta doba vůbec není podobná.

Kvalitu knihy poněkud sráží množství textových chyb, chybějící a přebývající písmenka, chybné skloňování slov – známka poněkud odfláknuté redakce vydání r. 2017. Obtěžuje to, ale hodnocení kvůli tomu snižovat nebudu.
Potěší naopak značné množství historických kreseb a rytin, dokonale dokreslují dobovou atmosféru.

Povinná četba pro všechny zájemce o americkou historii. Doporučuji.

9 03.11.2019

Kniha rozhodně není pro začátečníky. Text předpokládá základní orientaci v problematice. V nakladatelství Vyšehrad vyšly „Náboženské dějiny starověkého Izraele“ od Angeliky Berlejung a Zapomenuté království od Israela Finkelsteina. Na obě knihy se autor, Filip Čapek, v textu odkazuje a tedy rozhodně doporučuji si zmíněné dvě přečíst předtím, než se pustíte do této. Na pořadí asi nezáleží, pokud to bude vaše první kniha o dějinách starověkého Izraele, budete bojovat s oběma.

Autor jde ve výkladu ještě mnohem hlouběji než dva výše zmínění. Zabývá se propojením historicky doložitelných událostí s fikcí Bible. S pečlivostí detektiva hledá oporu v Biblických starozákonních textech, porovnává je s archeologickými nálezy a předkládá možné závěry stran existence / neexistence legendárního sjednoceného (severního a jižního, Izraele a Judeje) království Izrael před a kolem rokem 1000 př. n. l. Mnohem detailněji sleduje jednotlivé události a jména. Podrobně popisuje století za stoletím. Text je obtížný, vysvětlující a popisný, nečte se snadno. Autor předkládá tři teorie vzniku Judeje a Izraele v době železné. Jedna z nich je v přímém protikladu k Finkelsteinově teorii uvedené v knize Zapomenuté království. Oceňuji uvádění anglických termínů u nezavedených překladů, pomáhá to ve vyhledávání a v dalším studiu.

Kniha je v zásadě pro profesionály nebo pro opravdu zapálené zájemce o dějiny starověkého Izraele.

9 28.10.2019

Více filosofická než technická kniha. Však také autor je původním vzděláním filosof (a taky matematik). Text je relativně složitý, autor se nezdráhá jít do podrobností, čtenáře – zájemce o vývoj AI – by to však nemělo odradit. V úvodních kapitolách je krátce shrnut dosavadní vývoj v oblasti umělé inteligence, různé filosofie přístupů k řešení problému, od 50. let minulého století po současnost.

Následně autor zvažuje různé metody vzniku přirozené, lidské, superinteligence. Za mě pravděpodobně nezajímavější část knihy. Probírá a hodnotí metody od prosté a neúčinné eugeniky, přes selekci embryí dle požadovaných vlastností po cílenou manipulaci s DNA (hle, CRISPR!). Odhaduje, jak jsou jednotlivé metody účinné, jaký by měli teoretický přínos (myšleno zvýšení IQ v čase). Analyzuje možnosti vzniku kolektivní superinteligence globálním zvyšováním průměrného IQ (a samozřejmě s tím spojeného zvýšení extrémních hodnot v pravé části grafu normálního rozdělení), tedy svět, kde, autorovými slovy, bude průměrná inteligence na úrovni Turinga a von Neumanna, a extrémy budou ještě mnohem dále.

Zbytek knihy je již plně věnován strojové umělé inteligenci. Detailně se zamýšlí nad filozofickým, společenským a kulturním dopadem AI, prozkoumává možnosti AI převzít vládu nad světem, schopnosti a motivace (natolik, jak je to lidským mozkem možné prozkoumat). Detailně rozebírá tzv. zvrácené plnění cíle. Prozkoumává množství oblastí spojených s vývojem a „provozem“ AI. Technologickou singularitu, problémy s učením, řešení úkolů, rizika pro lidstvo, vč. rizika úplného vyhlazení lidstva vlivem zvráceného splnění úkolu (známý „maximalizátor“ výroby kancelářských sponek).

Text se snaží hledat odpovědi na otázky, často však víc otázek vyvolává, než na kolik jich odpovídá. A když odpovídá, tak neurčitě, stylem „mohlo by …“. Je to pochopitelné, lidská mysl, jakkoliv geniální, může jen stěží odhalit, po jakých cestách se bude ubírat mysl superinteligentní, nadlidská, vše v knize uvedené jsou, již z definice, spekulace. Bezpochyby důkladně promyšlené a detailně vyargumentované, přesto stále spekulace.

Přes neurčitost textu však nelze podceňovat enormní dopad, jaký bude mít vypuštění obecné umělé inteligence do lidského světa, pokud k němu dojde. Rizika lze pozorovat již nyní, v zárodcích, ve specializovaných „jednoúčelových“ AI nástrojích, jako jsou vyhledávací algoritmy, identifikační algoritmy, různé evoluční prohledávací programy (např. návrh elektronických obvodů, vývoj umělých antibiotik). O jak mocný nástroj v rukou nadnárodních korporací a vlád jde, nás denně přesvědčují giganti jako Google, Facebook, Čína, americká NSA, …

Problém s podobnými knihami je ten, že informace v nich dost rychle zastarávají, zvlášť s ohledem na překotný vývoj AI v posledních několika letech. Pokud si tedy knihu chcete přečíst, což jednoznačně doporučuji, učiňte tak raději dříve než později. Originál je z roku 2014, za těch pět let se vývoj AI dramaticky posunul, některé informace jsou již zastaralé, za dalších pět let bude kniha, troufám si tvrdit, z větší části nepoužitelná. Možná pouze jako přehled historických konceptů nebo teoretický základ pro začátečníky. Přesto rozhodně doporučuji.

12 28.10.2019

Beletrizované svědectví o osudech spojeneckých zajatců v japonském zajateckém táboře Čangi v Singapuru. První odstavec knihy je téměř poetický, Čangi je přirovnána k perle, hned na to je čtenář vržen do kruté a beznadějné reality. Autor vypráví příběh zajatých vojáků, jejich snahu přežít, snahu zachovat si důstojnost, lidství, morálku, život. Popis tábora dává nahlédnout do japonské válečné dehumanizační mašinérie, všechna ta pravidla a nařízení, design tábora, nesmyslná práce, měli jen jediný účel – připravit vězně o lidství, dehumanizovat je v očích dozorců, spoluvězňů, i svých vlastních. Příběh Petra Marlowa a Krále je ikonický. Postava Krále je zásadní. Nenáviděný, přesto však nějak respektovaný, šmelinář pochybných morálních kvalit, který dokáže přežívat, a nejen přežívat, ale hlavně prospívat, v nepřátelském systému. Do jaké míry je možné si zachovat morální kvality a lidskost v nelidských podmínkách? V drsném prostředí prospívají pouze drsní jedinci. Krále není nutné obdivovat a respektovat, je to však odraz reality, fakt. Je to totalitní motiv, podobných jedinců bylo mnoho a ještě více jich bude. Knihu rozhodně doporučuji.

44 28.10.2019

Kniha je tak trochu zjevením v dnes trochu upadajícím žánru hard SF. Autor se vyžívá v technických popisech, vědeckém zdůvodňování, chemických reakcích, biologii, botanice, geologii, strojírenství, nebeské mechanice, zkrátka ve všem, co dnes patří k cestování vesmírem. Tedy k tomu málu, co dnes za cestování vesmírem považujeme, tj. kroužení okolo planety v ISS a občasné extra-atmosférické skoky soukromníků. Přes značné množství technických detailů se to čte snadno, byť rozumím narážkám na složitost textu v komentářích zde. Příběh odsýpá, čtenář je v podstatě okamžitě vržen do děje, není čas se rozkoukat, nečekejte žádný úvod, protagonista je okamžitě zavalen život ohrožujícími potížemi, musí je řešit a řeší je. A k řešení je toho hodně, stále se něco děje, v textu není hluché místo. Technicky vzdělaní čtenáři se sice mnohdy pousmějí nad naivitou některých řešení, nebo nad „štěstím“ protagonisty, ale tohle lze autorovi snadno odpustit. Fanouškům SF rozhodně doporučuji.

62 19.10.2019

Druhá Odyssea, v porovnání s předchůdkyní je výpravnější, možná akčnější, možná méně filosofická, rozhodně technicky propracovanější a objektivně zábavnější. Autor tentokrát nechává postavy více mluvit. Popisy systému Jupitera a hlavních měsíců jsou dokonalost, a za mě je tohle hlavní důvod, proč děj považuji za výpravnější než v předchozí knize. Čtenář je vtažen do příběhu, doslova, jako by se díval na svět průzorem v trupu vesmírné lodě parkující na orbitě v systému tohoto plynného obra, jako by se účastnil dění na palubě a posouval hranice neznámého. Ano, ten objevitelský pocit, to nadšení z posouvání hranic, průzkum neznámého, je zpět v plné síle. Již jen proto kniha stojí za přečtení.

23 19.10.2019

Věčné téma hard SF zpracované velmistrem žánru. Generační loď, po staletí plující vesmírem, generace obyvatel již dávno zapomněli na původní cíl, zapomněli smysl existence, odkud jsou, kam směřují. Z významu slova „loď“ je pověst, legenda, které věří jen blázni a děti. Existuje jen omezený svět palub a přepážek a kdesi v dálce, v daleké minulosti legendy o jakési zemi, otevřeném prostoru. Naprostá pecka, skoro se mi ani nechce věřit, že román byl napsán tak dávno. Když jsem pro knihu sahal do poličky, nečekal takovou atmosférickou nálož a ten dech beroucí konec! Příběh se nikde nezdržuje a napětí je všudypřítomné. Téma generační lodě je tu zpracováno bez přehánění geniálně. Nutně vede k zamyšlení, jaká bude jednou realita? Budeme někdy v daleké budoucnosti také stavět generační lodě? Upadnou jejich obyvatelé do podobné pasti zapomnění? Nebo dřív objevíme rychlejší způsob přepravy? Pro všechny fanoušky SF rozhodně povinnost. Doporučuji.

47 06.10.2019