thorir komentáře u knih

„Většina německých novinářů, na něž jsem narazil, věří, že žurnalistika je „edukativní“ nástroj, v němž na faktech záleží mnohem méně než na „správném myšlení“. Sami sebe vidí jako někoho, kdo stojí nad „masami“, a myslí si, že jejich povinností je přimět lidi „myslet správně“, což v tomto případě znamenalo, že lidé by měli držet při Mámě (Merkel).“

„Zas a znovu jsem šokován, opět se setkávám s tím samým jevem, že evropští milovníci uprchlíků jsou zároveň ryzí rasisti.“

„Novinář musí zůstat neutrální“, říká mi Akif, „a psát fakta, fakta, která může dokázat. To není případ dnešního Německa. Co dělá německý novinář? Protože je to zločinný, zeleně kontaminovaný ideolog, má poslání infikovat zkurveným multikulturalismem mozky čtenářů“
Akif Pirincci

Text je v podstatě zpráva o extrémním pokrytectví našich západních sousedů, politických a mediálních elit (i těch našich) a fanatických obhájců multikulturalismu. Něco co rezonuje diskuzemi o uprchlících pod novinovými články, kde se „xenofobové“, „islamofobové“ a „rasisti“ vyjadřují k věcem, kterým „zjevně nerozumí“, aby pak přišel komický mužíček Tuvia Tenenbom a ukázal, že tito vyvrhelové společnosti měli asi v zásadě od začátku pravdu. A zpráva je to opravdu drsná a smutná. Člověku je z toho fanatismu až špatně. Pocit bezmoci; pocit, že elity (politické i mediální) opustili původní obyvatele; pocit, že ti slavní hlídací psi demokracie trestuhodně selhali; to vše je při čtení všudypřítomné. Kniha je napsaná lehkým stylem, formou rozhovorů se autor dozvídá různé věci a vše pak sděluje čtenáři. A nebere si servítky, nenechá se vyhodit ochrankou míst, kde jsou migranti ubytováni, hovoří s nimi, hovoří s Němci. Může se pak někdo divit, že novinářům dnes nikdo nevěří?

Kdybych měl stav charakterizovat jedním slovem, zvolil bych „pokrytectví“. Stav zacházení s ubytovanými migranty je otřesný, vyhlídky na budoucnost nulové. O integraci nemůže být ani řeč.

Politici, zelení, úředníci, neziskové organizace, Amnesty International, církve, Antifa, … jak už to bývá, největší pokrytci bývají ti, kteří mají uprchlíků plná ústa. A nejvíc zaráží ta neuvěřitelná nenávist k Židům, opět v podání těch, kdo dlouze a hlasitě hořekují proti fašismu, rasismu, xenofobii, islamofobii, … vyberte si.

A proč to všechno? Kvůli traumatu z minulosti? Kvůli Adolfu Hitlerovi? Zřejmě ano, alespoň podle těch, se kterými autor mluvil. Přidal bych ještě jeden důvod, který je možná v knize trochu upozaděn, ale je neméně relevantní, totiž tlak všemožných ekonomických subjektů na politiky, aby obstarali novou, levnou, pracovní sílu.

Knihu doporučuji, pro mnohé to bude oči otevírající text.

„Jediná věc, která na celém tom PR projektu „Refugees Welcome“ funguje, je ta, která tak dobře fungovala v minulém století: organizace transportu.“

23 06.10.2019

„Pro západního pozorovatele, vzdělaného v teorii a praxi západní svobody, je to právě nedostatek svobody – svobody mysli, tj. mysli osvobozené od donucování a indoktrinace, mysli pochybující, hledající odpovědi a diskutující o nich; svobody hospodářství od úplatného a všeprostupujícího nedostatečného řízení, svobody žen od utiskování ze strany mužů; svobody občanů od tyranie –, který představuje základ mnoha problémů muslimského světa. Avšak cesta k demokracii, jak v dostatečné míře ukazuje západní zkušenost, je dlouhá a namáhavá, plná nástrah a překážek.
Pokud budou národy Středního východu pokračovat ve své současné cestě, může se sebevražedný atentátník, obložený výbušninami, stát metaforou pro celou oblast a pak nebude existovat žádný únik ze sestupné spirály nenávisti a zášti, záchvatů vzteku a sebelítosti, chudoby a útlaku, jejímž vrcholem bude dříve či později další cizí nadvláda.“

Slova tohoto významného a respektovaného historika a orientalisty by se snad měla tesat do kamene. Uplynulo nějakých 17 let od vydání knihy a text dodnes působí prorocky. Sluší se dodat, že kniha byla dokončena krátce před událostmi 11/09/2001 a tedy v textu o nich není ani zmínka. Přesto text působí po všech těch letech jako zjevení. Zvlášť při pohledu např. na dnešní Turecko pod nadvládou tyrana Erdogana, které autor v knize vyzdvihuje jako oázu parlamentní demokracie v poušti plné autokratů. Asi by se hodně divil, nebo možná ne, viz úvodní citace.

Autor srovnává Islámský a Západní svět v několika ucelených a logicky uspořádaných kapitolách. Začíná u vojenství a hospodářství, pokračuje přes vzdělanost a přístup ke svobodě a nejvíc času věnuje kulturním rozdílům a vlivům, nevyhnutelnému přejímání západních kulturních vzorů, a reakci muslimského světa. Provází čtenáře celou historií. Přestože Západ dnes není v dobré kondici – a o tom kniha není – je stále nesrovnatelně dál, ve všech oblastech lidské činnosti, než cokoliv co se dnes nachází v Muslimském světě.

Poukazuje na zásadní rozdíly v náboženské struktuře a institucionalizaci mezi Křesťanstvím a Islámem. Tedy plně institucionalizované Křesťanství vs. zcela neinstitucionalizovaný Islám. A zejména pak naprostou absenci čehokoliv vzdáleně podobnému křesťanské odluky práva církevního a světského. V Islámu nic jako světské neexistuje. Právníci jsou zároveň teologové. Neexistuje žádní náboženská instituce, žádná nejvyšší autorita (kromě Boha a proroka Mohameda). Existuje pouze Šaría, všeobjímající zákon, dokonalý, neměnitelný, konečný. Dále poukazuje na zásadní rozdíly v zakládajících mýtech. Hledání místa k životu u Židů, pokoření a obětování u Křesťanů a dobyvačná válka a vládnutí nad dobytým územím u Muslimů. Sleduje vývoj odluky církve od státu na Západě a vysvětluje, proč k němu v Islámském světě nikdy nedošlo.

Sleduje kulturní rozdíly v mnoha oblastech, hudbě, literatuře, malířství, architektuře, oblékání. Ukazuje zcela zásadním způsobem odlišné vnímání slova svoboda na Západě vs. na blízkém východě. Svoboda jako opak tyranie na Západě, vs. spravedlnost jako opak tyranie na blízkém východě.

Kniha je zásadní pro pochopení kulturních rozdílů mezi Západním světem a světem Islámu. Nejde však v žádném případě o kritiku Islámu. Obě civilizace se vyvíjeli v odlišných podmínkách a z toho pramení rozdíly. Kniha obsahuje množství zajímavých historických faktů a úvah. Autor nenabízí jednoznačný závěr, tím myslím jednoznačný důvod proč svět Islámu v závodě se Západem prohrává, byť indicií je mnoho a je na čtenáři a na dalším studiu, co si z toho odnese.

Knihu bych doporučil všem, kdo se snaží pochopit dnešní svět. Zejména pak těm kdo se rádi ohánějí výrazy jako „islámofobie“ a „xenofobie“, další si doplňte. Po přečtení možná zjistí, že mnozí islámofobové a xenofobové toho o Islámu a Muslimech ví mnohem víc, než tito samozvaní propagátoři a fanatičtí obhájci otevřené multikulturní společnosti.

11 06.10.2019

Další z řady prací na téma ústup Západu. Tentokrát od Evropského (Francouzského) autora. Další z řady autorů, který si všímá dnes již zcela zjevně sestupné trajektorie Západní civilizace, zamýšlí se nad příčinami a komentuje možné následky. Západ ustupuje a na jeho místo se tlačí nové, rádoby dominantní mocnosti. Autor pozoruje množství negativních jevů, trendů, spojených s úpadkem a ústupem, správně je pojmenovává a nebojí se kontroverze. Vyvozuje z nich však zcela chybné závěry a zaměňuje příčinu a následek. Nebo jinak, jeden z typicky dnešních průvodních jevů považuje za příčinu. Fakt, že jiní autoři pozorují známky ústupu již déle než sto let, ukazuje, že minimálně v tomto se autor mýlí. Styl psaní je podivný, alespoň z počátku, jazyk téměř nabubřelý, až uměle metaforický. Autor dává okatě najevo své, bezpochyby značné, znalosti světa, historie a geopolitiky. To bych normálně nijak neodsuzoval, zde však text působí značně povýšeně. Prvních několik kapitol je vyloženě nejasných, vzkaz, který je čtenáři předáván, je zabalen v enormně komplikovaném jazyce plném odkazů. Později, s konkretizací kapitol, se to naštěstí výrazně zlepší, čtenář najde několik záchytných bodů, pronikne do struktury a pochopí poselství.

Přesto tam lze nalézt množství zajímavých míst. Jak jsem napsal v úvodu, autor je výborný pozorovatel světa a nebojí se kontroverze. Zaujalo mě několik věcí.

V jedné části textu velmi střízlivě a s odstupem porovnává prezidentství Obamy a Trumpa, dochází k nepopulárnímu názoru, že oba dva si navzájem nic nedluží, ani jeden není objektivně méně schopný než ten druhý – pouze pohledem novinářů, kteří fanaticky nenávidí toho druhého je pak tento prezentován jako neschopný moula (a fašista a rasista).
Dále mě zaujal jeho pohled na sociální sítě v posledních zhruba pěti letech, rozvoj toho čemu se na západě říká „cancel culture“ nebo „call out culture“. Tedy soupeření o body na stupnici „utiskovaných“. Skvěle to vyjadřuje následujícím odstavcem:

„Na počátku jsme požadovali: „Poslouchejte mě, poslouchejte, co mám ke sdělení.“ Následovalo: „Respektujte mé vyjádření, ať už si o něm myslíte, co chcete.“ A skončili jsme u: „Hlavně nenamítejte, že to a to tvrzení stojí výš než jiné a že by v tomto globalizovaném tlachání, kde se všichni přetahujeme o svůj díl, existoval nějaký žebříček pravd.“

Tedy zhoubná relativizace hodnot (kulturní hodnoty, absolutní hodnoty, morální hodnoty), jejíchž následky pociťujeme stále silněji i u nás. Autorovy vývody ohledně příčin mohou být hůře pochopitelné, zvláště pro čtenáře nesledující dění na sociálních sítích na západ od nás, krutou memetickou válku, která tam probíhá. Naše jazyková izolovanost nás od těch nejhorších šíleností do jisté míry chrání, k pozorování, případně k účasti, je nutná angličtina. Sem k nám, do lokálního sociálního rybníčku proniknou jen opravdu ty největší špeky a to ještě vyfiltrované zbabělými místními novináři. Další možnost je sledovat česká alternativní média, která se snaží o největších excesech taktéž informovat (a jsou za to obviňována z šíření „fake news“), byť je na místě varování, mají naneštěstí dost pochybnou kvalitu. Normální člověk už opravdu nemá komu věřit.

V oné relativizaci hodnot vidí autor hlavní příčinu pádu. Západ už nemá jednoznačný světonázor, není propagátorem jedné myšlenky, jednoho morálního pohledu, nedokáže rozlišit co je správné a co špatné. Nevydává jasný vzkaz, jasné poselství.

V tomto s autorem částečně nesouhlasím. To, že Západ nevydává jasný vzkaz je fakt, ALE Derridova teorie dekonstrukce, již snad někdo může považovat za prapůvod kulturní relativizace, existuje několik desítek let, nicméně Západ ustupuje mnohem, mnohem déle. Tohle zkrátka tak úplně nesedí a hlubší příčiny bude nutné hledat jinde. A skutečný uragán extrémních šíleností je otázkou teprve posledních několika let, spojený s masivním rozšířením sociálních sítí. Niall Ferguson to v jedné své přednášce přirovnal k době těsně po vynálezu knihtisku. Také došlo k nekontrolovanému šíření myšlenek (tehdy překladů Bible, „interpretací“ a „kacířství“) a důsledkem byla Třicetiletá válka.

Mnohé moderní západní liberály pak jistě překvapí, že autor sám není z ústupu Západu zrovna nadšený. Domnívá se, že oněch pět králů, kteří jednají s cílem ho nahradit, nebude žádná výhra, stačí jeden pohled na výčet států.

Autor se dlouhodobě pohybuje v Islámském světě, o to víc jistě mnohé překvapí jeho poznámky stran Muslimů a Německého nacismu. Např. komentuje historii přejmenování Íránu v roce 1935 a vliv Německa. Srovnává nacismus a džihádismus, poukazuje na absenci kritiky arabského nacismu, denacifikaci v arabských zemích. Vyvozuje, že džihádismus ve svém důsledku je vlastně poslední instancí/reinkarnací bývalého evropského nacismu.

Na konci knihy je pak prezentována nesmírně zajímavá myšlenka o roli demokracie a demokratizace Západu v jeho budoucím pádu. Stojí za další prozkoumání.

Závěr je zcela pozitivní, autor s nadějí vyhlíží do budoucnosti, s hlasitým prohlášením, že bude vždy stát při Západu a proti pěti králům, při svobodě, demokracii a liberalismu proti tyranii. Ta svoboda je důležitá, neboť jen ona tvoří hráz tyranie, tam kde je svoboda, není tyranie možná, tam kde svoboda mizí, tyranie zatíná drápky. Proto se musíme všemi prostředky bránit omezování svobody slova a vyjadřování, tím to začíná. S tímto postojem bezezbytku souhlasím.

Knihu považuji za trochu promarněný potenciál, přes množství zajímavých informací a postřehů by mohla být tak o polovinu kratší. Zbytek tvoří balast, úlitba autorovu egu, nabubřelá a překombinovaná ukázka šíře autorových znalostí (jsou opravdu značné – ale čtenáře to nikam neposune).

8 05.10.2019

„Každý technický pokrok vytvoří nové komplikace v ekonomickém uspořádání společnosti, vyvolá nové činitele a kombinace, které masy po určitou dobu nechápou. Každý výrazný technický pokrok předstihne intelektuální vývoj mas, a tím zaviní pokles na teploměru měřícím politickou vyspělost. Trvá to někdy desetiletí, někdy celé generace, než lidé dokážou porozumět změněným poměrům a přizpůsobit se jim natolik, aby znovu nabyli schopnost si vládnout, jakou projevila už civilizace na nižším stupni, Politickou zralost mas nelze tudíž měřit absolutními údaji, ale pouze relativně, to znamená v poměru k rozvoji civilizace v dané chvíli.“
Rubašov, deník.

„Ten, kdo se postaví diktatuře, musí přijmout občanskou válku jako prostředek. Ten, kdo se zalekne občanské války, musí se vzdát opozice a přijmout diktaturu.“
Rubašov, „polemika“ proti umírněným.

Nedávno jsem navštívil bývalé komunistické (a předtím nacistické) vězení Patarei v Tallinnu. Při čtení jsem si jasně vybavoval ty hrůzostrašné, studené cely, výslechové místnosti, místnost pro popravy, ve sklepení budovy, na samém dně, ještě s původní hadicí pro čištění kaluží krve proudem vody, jedny dveře znamenali život, další dveře smrt. Autor to popsal naprosto dokonale, vzor je zcela identický, atmosféra v knize stejně tíživá jako v realitě, v temných neosvětlených chodbách, za železnými dveřmi cel, hrůzné podmínky pro zlomené lidi, zamřížované okno ven, malá špehýrka do temné, studené chodby. Myšlenky na život a na smrt. Komunismus je zlo. Je nutné si to zlo připomínat, jen tak lze zabránit tomu, aby se v jakékoliv jiné formě opakovalo.

Tuhle knihu by si měli přečíst zejména moderní rádoby revolucionáři, kteří chtějí bořit současný (ano, nedokonalý) svět. Vězte, že další Číslo 1 vás všechny postupně sežere stejně, jako tyran v této knize. Je to příznačná vize budoucnosti, až vás nahradí mladší generace, a vy, hrdinové revoluce, budete obětováni na oltář pokroku, s hlavou v oprátce, na špalku, nebo s kulkou v týle.

V knize je skvěle vidět ta atomizovaná společnost Stalinistického Ruska, nikdo nikomu nevěří, každý každého zradí. To se to pak snadno vládne těm několika tisícům poskoků nejvyššího tyrana nad 150 milionovým národem.

„Zemři mlčky“

13 29.09.2019

„Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.“

Kam až lze zajít při ochraně společnosti před nebezpečnými individui, násilníky, vrahy? Existují argumenty pro a proti trestu smrti, setkal jsem se též s velmi racionálním odůvodněním proč nemít doživotní vězení. A co nedobrovolná převýchova ke konání dobra, respektive k averzi k násilí? Právě tohle zpracovává autor v této knize. Je to věčné téma, svoboda jednotlivce versus ochrana společnosti. Svoboda a s tím související nejvyšší odpovědnost za všechny své činy, tedy i povinnost podrobit se trestu versus ochrana společnosti umělou manipulací s myslí svobodného jednotlivce a tím de facto konečné a nevratné odepření svobody myslet tomuto jednotlivci. Morálnost zachování svobodné volby versus vyšší zájem společnosti. Humanistický hlavolam par excellence. A řešení má jen v autoritářském režimu.

Přestože text poněkud zestárl, společnost se za těch téměř 70 let posunula výrazně jinam, a hlavně výrazně znecitlivěla tak, že popis násilí, který ve své době musel působit jako zjevení, dnes málokoho ohromí a odzbrojí, přesto, jako memento doby, jako varování kam lze zajít, je nutné knihu doporučit. Kolem knihy je právem vystavěn kult. A kromě toho, nelze neobdivovat autorovu invenci při práci s textem, při implementaci nového jazyka, argotu frendíků (a stejně tak nelze neobdivovat um překladatele a převod slangu do češtiny), bez slovníku na konci knihy bych byl často ztracen.

22 29.09.2019

„Že by měli v úmyslu pozměnit nějak způsob prověřený miliony let? Kladu si otázku, protože včera jsem v New York Times – už to nejsou ty noviny, co bývaly – v článku od Deborah Grimmové objevil tento překvapivý poznatek: „Pohlavní akt už nesmí být prostředkem používaným společností k obnově populace.““

Věta napsaná před více než 40 lety, ale dnes by se k tomu mohl přihlásit kdejaký ultra-progresivní plátek. Tato neprávem přehlížená dystopie, téměř prorocký text, ukazuje, že autor byl výtečný pozorovatel společnosti a společensko-kulturních trendů. Dnes, z důvodů enormního kulturního posunu, již nelze odhadnout autorův záměr, zda chtěl napsat prorocký román, varující svět před nástupem radikálního feminismu, nebo zda chtěl napsat satiru jako absurdní kritiku jedinců odmítajících nástupu feminismu, nebo zda jde o varování před ústupem tradičních hodnot a tradičních společenských rolí. Nebo za tím žádný hlubší smysl není a je to vlastně jedno, zcela objektivně, v mírnější verzi autorovi vize žijeme nyní, ať si to chceme přiznat nebo ne.

Není přehnané tvrdit, že autor v podstatě zcela přesně předpověděl téměř všechny dnešní společensko-kulturní jevy. Jediné čím text nezapadá do dnešního extrémně progresivního světonázoru, je značná politická nekorektnost, odpovídající době vzniku a opomenutí trans-genderu.

Již z prvních stran je patrná jakási deprese, smutek, něco nehmotného, smutek mužů, kterým vládnou ženy. A tím nemyslím normální vztah, tím myslím ženskou diktaturu, sen radikálních feministek. Některé dialogy, jako by inspirovali #metoo a podobné hony na čarodějnice.

Autor přesně předpověděl snad vše: vágně definované zákony proti projevům nenávisti, ublíženectví marginalizovaných skupin, doslova závody v tom kdo je víc utiskován, nápravu minulých křivd, uzurpace moci a útoky na svobodu slova, snahu měnit vnímání minulosti, to nesmrtelné Orwelliánské „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“, ústup a absence smyslu pro humor, predikce politiky identit, kognitivní disonanci levice, snaha o výchovu jedince k lepším zítřkům, a mnoho a mnoho dalšího.

Jak příběh postupuje, začíná se též věnovat životu v diktatuře, integritě života a mysli jedince v systému se kterým dotyčný nesouhlasí, ale kterému přesto svoji prací přispívá. Amorálnost oportunismu a cynismus oportunistů. Autor takřka dokonale vystihuje drsnou atmosféru tyranie. Komu věřit? Autocenzura. Vnitřní myšlenky, monology a pochyby hlavního hrdiny, schizofrenie kruté reality, co komu říct a neříct, zradí mě, nebo mi pomůže, je jedním z nás, nebo pracuje pro nepřítele? To jsou otázky, které si kladl snad každý disident. A jako každý správný despotický režim má i tento své temné tajemství.

Text psal autor v době, kdy bylo feministické hnutí v plném proudu, ženy přestávali být ženami v domácnosti, přesně v době tzv. druhé vlny feminismu. Jak překvapeně by asi koukal na svět dnes, na konci roku 2019, kdy radikální feministky bojují na sociálních sítích s radikálními trans aktivisty, navzájem se deplatformují (tedy, zatím vyhrávají trans aktivisté, protože získávají víc bodů na ublíženecké škále). Konec je však trochu utahaný. Autor popisuje výhody nového společenského uspořádání, nedokázalo mě to však příliš zaujmout, vše je jaksi opak k „dnešnímu“ „sexistickému“ statusu quo, kam to vede, vidíme, mezi jinými např. enormní nárůst deprese mezi západními bílými muži, zvyšující se podíl sebevražd mezi toutéž demografií … přesto mě nepřestává udivovat autorova všímavost, zmíním ještě jeden nepodstatný detail, totiž dnešní „feminizace“ a „de-maskulinizace“ v pánské módě, autor např. předpovídá "slim" oblečení.

Knihu, ikdyž se nečte moc dobře, rozhodně doporučuji. Ne, nemyslím si, že žijeme ve feministické diktatuře, přesto text nutí k zamyšlení nad přehnanými reakcemi a stavem dnešního světa.

Citace na závěr:

„A hlavně žasnu. Jak jsou lidé poddajní! Jak se nechají rychle předělat! Hitler přesvědčil miliony Němců, že židé jsou zlí. Miliony Američanů schvalovaly bombardování Hanoje! A teď zase ženy … Je to k nevíře. Stačilo půl roku a mé inteligentní laborantky přijali současnou frazeologii i s idejemi, které ji uvádějí do pohybu.“

21 29.09.2019

Timothy Snydera respektuji pro jeho knihy zabývající se temnými dějinami střední a východní Evropy, Krvavé země a Černá zem. Zde se naneštěstí nechává unést davovou psychózou, na vlně hysterie levice z volby Trumpa prezidentem USA. Jeho panická hrůza je za hranou a od myslitele jeho formátu bych očekával víc.

Na druhé straně, plně souhlasím s některými komentáři níže, jádro knihy je zcela jinde a samo o sobě přináší velmi silné a podnětné poselství.

Zcela se ztotožňuji s názorem, že boj proti tyranii nekončí nikdy, lidé se neustále musí mít na pozoru, neboť historie ukazuje, že tyrani využijí jakýkoliv nestřežený okamžik, jakékoliv zaváhání, jakékoliv upozadění svobody.

Souhlasím s tím, že dnes žijeme v nebezpečné a nestabilní době. Nedomnívám se však, že nebezpečí přichází v prvním sledu od takových, jako je Trump. Domnívám se, že svět se naučil odhalovat pravicový extrémismus ve všech jeho podobách, při sebemenším projevu se objeví alergická reakce (alespoň na západě) společnosti. A to je dobře. Imunitní systém však trestuhodně selhává v případě odhalování levicového extrémismu, jehož projevy jsou dnes možná právě proto nebezpečnější. Bují, nikým nevyzván, nikým neodhalen, naopak často omlouván, stále převládá jakási idealizace a fascinace komunismem a dnes post-modernismem, jako tím konečným a ideálním lidským zřízením, nic však nemůže být dále od pravdy. Snyderovy lekce samozřejmě stejně snadno odhalí bující komunismus i fašismus (a jakýkoliv další zárodek tyranie, skrývající se v dalších ismech – ano, třeba zrovna ve fanatickém enviromentalismu, stačí jen pozorovat vnější projevy).

U každé kapitoly my v mysli vytanul nějaký současný společensko-kulturní jev, kterým se blížíme k tyranii, ne nutně v Evropě, ne nutně v Americe.

Mrzí mě, že autor, jako vzdělaný a respektovaný historik, je ohledně Trumpa tak hysterický. Poslouchal jsem s ním jeden starší rozhovor z května roku 2017 (Sam Harris podcast) a nic z toho co tam tehdy prorokoval ohledně Trumpa, se nenaplnilo, při zpětném pohledu to působí to až groteskně. Demokracie nebyla zrušena a objektivně, jediní, kdo se snaží demokracii v USA narušit, jsou paradoxně Demokraté (jejich snahy o překreslení map volebních okrsků, zrušení „Electoral College“, apod.). Trump není ideální, Trump je možná špatný, ale není to tyran a není o nic horší, než jeho předchůdci. Tyrany naopak vidím v takových jako je vycházející hvězda „Demokratů“ AOC. Tím není řečeno, že nemusíme být na pozoru, musíme, jen si myslím, že ti opravdu nebezpeční tyrani se skrývají jinde. V řadách těch, kdo se nám snaží diktovat, jak máme mluvit a myslet, vše v zájmu vyšších ctností, nedefinovaného humanismu, nedefinované korektnosti. Měli bychom se mít na pozoru před těmi, kteří nám zakazují vyjadřovat nepohodlné a sporné myšlenky, zkoumat v jejich očích morálně pochybné jevy, před těmi kteří násilně narušují akce obhájců svobody projevu a kteří neváhají hromadně udávat a pořádat kampaně za smazání toho a toho nepohodlného názoru (a člověka) ze sociálních sítí. Dnes a denně jsme svědky porušování oné zlaté zásady liberalismu: „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“. Jako by autor byl zaklet ve vlastní historii, všechno co píše je pravda, těch 20 lekcí je zcela na místě, ale zároveň se na ně dívá očima člověka z 20 století. Dnes je situace zcela jiná. Např. neziskovky považuje za garanty demokracie a politické svobody, ano, tak tomu bylo dlouhá desetiletí, a dnes se pod nátlakem vedoucích elit mění v nástroje tyranie menšiny.

A ještě na jednu důležitou lekci autor trochu zapomněl. Totiž humor. Neboť tam kde ustupuje humor, tam je cesta k tyranii volná. Pozorujte dnešní svět a to jak zachází s komiky a kam se posunuje Overtonovo okno „povolených“ vtipů, to o směřování světa napoví asi nejvíc.

Přesto všechno knihu doporučuji, jak tu již bylo uvedeno, přečtou si ji ti, kteří to nepotřebují, a ti kdo by to potřebovali ji ani nenajdou.

20 28.09.2019

Bitva u Jutska, jedna z největších námořních bitev v dějinách. Suchozemským Čechům tohle téma možná mnoho neříká, o to víc je třeba poděkovat panu Kovaříkovi za sepsání této skvělé knihy. Stejně jako v případě předchozích knih věnujících se námořním střetů, bitvě u Trafalgaru a bitvě u Cušimy, i zde je čtenář vržen do víru námořní historie. Nechybí úvodní seznámení s politickou situací a strategickými cíli a záměry obou stran. Následuje detailní popis bitvy, nechybí důkladné mapky, popisy lodí a techniky, rozbor taktiky, charakteristiky velitelů. Nechybí ani obvyklé a nesmírně zajímavé útržky dobových deníků jednotlivých účastníků. V závěru autor detailně komentuje výsledek bitvy a dopady na oba účastníky střetu. Zároveň se vrací k příběhu velitelů. Knihu doporučuji, kvalita textu je velmi vysoká, jak ostatně bývá u pana Kovaříka obvyklé. Pro zájemce o vojenskou námořní historii je to povinnost.

9 17.09.2019

Z mého pohledu poněkud rozporuplný text, možná dokonce ukázkový případ kognitivní disonance na straně autora, i když to zřejmě nadsazuji. Na jedná straně skvělé, dech beroucí a analytické dvě třetiny, na druhé straně, v poslední třetině textu, autorova úporná snaha popasovat své liberální (levicové) názory a výchovu s pozorováním neútěšné reality současného světa a hlavně s volbou Trumpa prezidentem USA.

V první části knihy autor velmi jasně popisuje současný stav a jeho možné příčiny, kritizuje destrukci středních vrstev, izolaci elit ve městech, zvětšující se rozdíly v příjmech. Kritizuje abstraktní vyjádření světových vůdců, téměř neurotické opakování nic neříkajících frází (víc Evropy, víc mezinárodních dohod, lepší komunikace …). Kritizuje Davos a nic neříkající obecné závěry, zcela odstřižené od běžné lidské reality. Západ ztratil vizi. Ani jedna ze stran nenabízí řešení, protože žádné nemá. Poukazuje na nepochopení situace s nástupem průmyslu 4.0, robotizace, nasazování AI, ztrátu míst, poukazuje na stagnaci západu, mezd, nemožnost běžné populace např. zajistit si bydlení nebo vzdělání. Stagnaci považuje za zásadní problém, spojuje ji s vůlí národa posouvat se dopředu, motivací lidí inovovat, podnikat, zkoušet se prosadit. Pryč je duch amerického snu ("podle jedné statistiky je dnes americký sen více pravděpodobný kdekoliv jinde než v Americe").

Další část mimo jiné popisuje iluze liberálních voličů v Americe. V několika větách bystře analyzuje prohru Hillary Clintonové, jako naprostý nedostatek empatie se střední třídou, striktní zaměření kampaně na nebílé obyvatelstvo a naopak naprosté opomenutí bílého obyvatelstva. Liberálové vnímají demografické trendy jako něco co jim za pár let přihraje zemi zdarma do rukou, v případě vítězství Trumpa bylo přání otcem myšlenky. Svalování viny na bílé nacionalisty je pak v očích autora pouze jakési morální zadostiučinění, utvrzování se ve své morální nadřazenosti. S protistranou není možné diskutovat, protistranu je třeba odsoudit a nejlépe onálepkovat jako fašisty, rasisty, bílé nacionalisty.

Autor silně varuje před identitární politikou, která dnes tak silně rezonuje západním světem. Je prosazována zanedbatelnou ale o to hlasitější (Twitterovou) menšinou, propagována poslušnými progresivními lokaji v podobě médií a novinářů, kteří pro klik zaprodají duši a zcela ignorována masou obyčejných voličů, kteří tak oprávněně získávají pocit, že jejich problémy nikoho z politických elit nezajímají. Může se pak ještě někdo divit nárůstu preferencí takzvaných populistických stran? Mimo jiné poukazuje na pokles podpory demokracie mezi nejmladší populací západních zemí, zejména mezi bohatými příslušníky generace mileniálů. Trend je tudíž hrozivý.

Potud vše OK. Následuje to, kvůli čemu knihu vnímám rozporuplně, pověstná kognitivní disonance.

Poslední část začíná fabulací americko-čínské války, vše poháněno dnes již zcela iracionálním strachem z Trumpa v prezidentském úřadě. Ukazuje slepou nenávist liberálních elit vůči Trumpovi a nevyhne se jí ani autor. Jde zde vidět, jak hluboko je tato nenávist u „demokratických“ voličů zakořeněna. Neustále slyším a čtu něco o nekompetentnosti Trumpa vykonávat prezidentský úřad, přesto, zcela objektivně, není o nic méně (nebo více) kompetentní než byli jeho předchůdci. Žádnou zásadní botu neudělal, ale cokoliv řekne nebo udělá je okamžitě rozcupováno levicově liberálními novináři (s tím bych i souhlasil, zpětná vazba je třeba), přesto mi připadá, že všichni tito jedinci si tak nějak (pod)vědomě přejí, aby se nějakou zásadní chybou v úřadu skutečně znemožnil. Možná by si měli uvědomit, byť je to zřejmě přes oslepující nenávist těžké, že zásadní chyba v úřadu amerického prezidenta může ve finále opravdu znamenat válku, a nemyslím, že bych vyměnil válku za možnost vidět, jak se Trump v oválné pracovně skutečně znemožní. Trump (Babiš, Zeman, Orbán, Salvini, Le Pen, …) není příčina úpadku, Trump (a ostatní) je symptom. Čímž je nijak neobhajuji, tyranii nechci zleva ani zprava.

Přes kritiku však knihu doporučuji k přečtení, v prvních dvou třetinách si čtenář urovná myšlenky stran ústupu západu ze slávy, v poslední třetině se ta racionálně smýšlející polovina čtenářů upřímně pobaví nad iracionální hysterií volby US prezidenta roku 2016. Liberálně-levicově orientovaná polovina čtenářů, nenávidějící Trumpa, pak zůstane i nadále uzavřena ve své komnatě ozvěn a tedy i pro ně bude čtení požitkem.

Na závěr komentáře jedna citace, která poněkud zachraňuje poslední část textu:

„Trump podle mého není největší hrozbou, i když je rozhodně dost děsný. Po podzimu nastává zima, a já se daleko víc bojím toho, kdo přijde po něm.“

15 15.09.2019

„Finnerty zavrtěl hlavou „Vtahoval by mě zpátky do středu, a já chci zůstat co nejblíž okraji, aniž bych se z něj zřítil. Na okraji vidíš věci, na které ze středu nedohlídneš.“ Pokýval hlavou. „Obrovské, ve snu nepředstavitelné věci – a lidi na okraji je vidí první.““

Dnes možná trochu archaické a zapomenuté, přesto, ve světle posledních událostí, strašidelně prorocké dílo. Autor popisuje svět, kde skutečně pracují pouze ti nejnadanější, nejinteligentnější jedinci – inženýři, fyzickou a rutinní práci obstarávají stroje a automaty, a všichni ostatní obyvatelé světa svůj život vyplňují „náhražkou“ práce buď v armádě, nebo v oddílech údržby silnic. Zoufalá představa, možná však ne tak nereálná dystopická budoucnost. Vidím zde několik podobností a styčníků s dnešních světem, nebo spíš se směřováním dnešního světa. Teď pomiňme technickou archaičnost textu, pomiňme některé prohřešky proti současným sociálním trendům, vše je dáno dobou vzniku a na výslednou autorovu vizi nemá nejmenší vliv.

První a asi nejdůležitější je otupující ztráta smyslu života a existence. V knize je silný existenciální motiv, autor popisuje „nezaměstnané“ jako živoucí zombie, kulhajíc se bezcílně světem. Představte si svět, kdy bude naprostá většina lidí bez práce, bez cíle, bez náplně, bez odpovědnosti, bez motivace, někdo po něčem takovém možná touží, většina se však pravděpodobně zblázní. Lze dát do přímé souvislosti s tím, o čem se v poslední době čím dál častěji mluví a píše – nepodmíněným základním příjmem. Autorova vize je chmurná, v diskuzi by však zapadnout neměla. Nastupující revoluce průmyslu 4.0 a pronikání umělé inteligence do všech oblastní života změní současný svět k nepoznání, většina dnešních činností a zaměstnání postupně ztratí smysl a důležitost.

Dalším motivem je, opět dnes aktuální, „sociální kredit“. Rozhovor protagonisty s kolegou o „záznamech v kartě“ je hrůzně prorocký. Kolik toho asi o nás dnes ví takový Facebook, Google, další sociální sítě, kterým dobrovolně, s radostí a hlavně zcela nevědomky, poskytujeme naše nejintimnější osobní data (ne, vážně nemyslím jméno a rodné číslo)? A kolik asi budou naši zaměstnavatelé, korporace, pojišťovny, stát, … ochotní zaplatit, za to, že je získají? Také se těšíte na korporátní dystopii proměněnou v realitu? Zárodky lze pozorovat již dnes. Kolik bude vládnoucí subjekty a korporace stát zničení nekonformního jedince? Myslím, že moc ne.

Dalším, velice jednoduchým motivem je fakt, že algoritmy nerozeznají kontext. To je dnes a ještě asi dlouho bude Achilovou patou umělých inteligencí, neuronových sítí naučených na petabytech dat. Své o tom ví všichni ti „zabanovaní“ a smazaní jedinci ze sociálních sítí, vše kvůli deset let starému nekorektnímu příspěvku.

A v neposlední řadě komunismus. Použiji citaci:

„„Kuppo!“ řekl šáh a zavrtěl hlavou. Kášdrár přeložil jeho slovo. „Šáh říká: „komunismus““ „Kdepak Kuppo!“ popřel důrazně Halyard. „Stroje nejsou majetkem státu. Stát prostě jen zdaňuje tu část příjmů průmyslových podniků, která bývala vyplácena pracovním silám, a znovu ji přerozděluje. Průmysl je v soukromém vlastnictví a správě, pouze koordinován – aby nedošlo k mrhání v důsledku konkurence – výborem složeným z předních kapitánů soukromého průmyslu, nikoli politiků. Vyloučením lidského omylu strojovou dokonalostí a odstraněním zbytečné konkurence organizacím nám dopomohlo nepředstavitelně zvýšit životní standard průměrného obyvatele.““

Ano, komunismus, co jiného? Ve strojním podání, ale opět počítající s konformními, stejně smýšlejícími, spolehlivými jedinci. Čím dál víc mám z dnešní reality pocit, že naše korporátní budoucnost bude právě tak komunistická, centrálně řízená. Pod pozlátkem dokonalé společnosti, hojnosti všeho materiálního, se však bude skrývat hrůzná diktatura, neodpouštějící herezi.

Tuto neprávem opomíjenou knihu stavím na roveň etalonům literárních dystopií Orwella, Huxleyho, Bradburyho. Překotné pokroky na poli umělé inteligence a strojového učení rezonují světem. I přes značnou technickou zastaralost textu by si knihu měl přečíst každý. Je v ní kus prorocké pravdy.

14 10.09.2019

Krátká monografie o jedné polozapomenuté kampani – nezdařeném pokusu Španělů o invazi do Anglie – události, která docela zásadním způsobem ovlivnila běh dějin a umožnila vzestup Anglie, později Anglického impéria. Možná přeháním, nelze však popřít, že se Angličanům touto úspěšnou obranou otevřelo široké námořní pole působnosti, což byl rozhodně jeden z klíčů k impériu.

Autor stručně popisuje několik měsíců trvající kampaň, od počáteční motivace Španělů, přes korzárské výpravy Angličanů, jejich útoky na Španělské lodě, přístavy, kolonie, přes výzvědnou činnost obou stran, budování "Armady", po samotný pokus o invazi, neúspěch, a tragický návrat "Armady" domů.

Načrtává možné důvody neúspěchu, mezi jinými legendami opředené bouře a ohnivé lodě, které ochránilé obránce. Bůh tenkrát vážně stál při Anglii! Autor popisuje několik dalších podstatných vlivů, chyby krále Filipa II, rozdíly v technice a taktice, které měli zcela podstatný dopad na způsob vedení boje, a další.

Zmíněno je i několik zajímavých souvisejících tzv. „Českých stop“. Kniha se čte snadno, lze přečíst za večer a potěší množství originálních kreseb. Citelně však chybí detailní mapy bojů.

Přestože bych ocenil delší rozsah a detailnější zpracování, v tradičně suchozemských Čechách jde o ojedinělou publikaci a též proto si zaslouží své místo v knihovnách fandů vojenské námořní historie. Jde o slušný úvod do tématu.

7 10.09.2019

„Jak říká ve svých Kapesních dějinách Marsu: Každý kdo má nějakým závažným způsobem změnit svět, musí mít dar komediantství, ochotu s radostí prolévat krev druhých a nové přitažlivé náboženství, které by mohl zavést v krátkém období kajícnosti a zděšení, jež zpravidla přicházejí po krveprolévání.“
Winston Niles Rumfoord

Kdybych měl jedním slovem charakterizovat tohle dílko, neváhal bych použít slovo „vtipné“, a pak bych si uvědomil, že to jedno slovo k tomu nestačí. Je to trochu zvláštní druh humoru, satira zkombinovaná s absurditou. Pomiňme archaičnost představ daných dobou vzniku. Text je zábavný, autor má dar (a předkladatel odvedl skvělou práci) psát vtipně, ironicky a trefně. Příběh je nepopsatelný, absurdní a do značné míry nepodstatný, SF prostředí zcela podružné. Je však prostoupen existencialismem, hledáním smyslu života, vyšších cílů a záměrů, filosofickými narážkami na smysl bytí, obyčejného života vs. kritika prahnutí po něčem „vyšším“, obětování se pro nesmyslné ideály. Tohle by ale nikoho nemělo odradit od čtení, jak jsem uvedl výše, vše je psáno velice svižně a vtipně, text nikde nezadrhává, příběh odsýpá, stránky se otáčí skoro samy od sebe. Jde o mé první setkání s tímto autorem.

Na závěr ještě dvě perly z textu, bez kontextu možná trochu otupené, přesto značně působivé.

„Intelektuální hora porodila filosofickou myš.“

„Podrobnosti tváře byly nepodstatné. Dělová koule na místo hlavy by do té velkolepé kompozice zapadla stejně dobře.“

10 08.09.2019

„Milovat život víc než jeho smysl?“ „Jistěže ano. Milovat dřív, než přijde logika, jak ty říkáš, rozhodně ještě před logikou, a pak pochopím smysl.“

„Neboť tajemství lidského bytí je nejen žít, ale i mít proč žít. Bez pevné představy, proč má žít, člověk život odmítne a raději se zničí, i kdyby kolem něho byly samé chleby.“

„Ale běda těm, kdo se na zemi sami zničili, běda sebevrahům! Soudím, že nešťastnější než oni už nikdo být nemůže být.“

Dostojevského opus magnum, vrcholný román u kterého superlativy nestačí. Záměrně jsem vybral citace podobného charakteru, neboť v tomto osobně spatřuji hlavní téma knihy, existencialismus a smysl života. Dílo je rozsáhlé, příběh propletený se značným množstvím odboček, přesto v zásadě jednoduchý. Jak bývá u Dostojevského obvyklé, postavy jsou detailně vykresleny, jejich motivace a psychologické pozadí popsány s děsivou pečlivostí. Typický je smysl pro detail, nic není opomenuto, vše je rozvedeno. Autor neváhá vyhradit desítky stran zdánlivě nepodstatnému detailu příběhu, nebo filosofické odbočce. Psychologie a vnitřní monology postav hrají opět nesmírně důležitou roli, v díle jsou geniálně zakomponovány archetypální psychické poruchy, řada protagonistů vykazuje ukázkové psychopatické a sociopatické poruchy osobnosti. Postavy bojují s trýznivou depresí, nenávidí sebe sama, nenávidí jiné, jsou extrémně zahořklé, šikanují a jsou šikanovány, zkrátka takový normální život. Čtenář popisované emoce doslova prožívá. Přesto se text čte skvěle a osudy protagonistů čtenáře nutí otáčet stránky pravidelností metronomu. Kniha mi dala hodně, jednoznačně doporučuji.

26 05.09.2019

Některé starší skvosty jsem trestuhodně dlouho ignoroval, dnes již kultovní Piknik u cesty považuji za jeden z nich. Příběh je jednoduchý, přesto originální, vrhá čtenáře rovnou do děje, nic moc nevysvětluje. Je to atmosférická pecka. Tohle asi nejvíc přispívá ke kultu, který se kolem dílka následně vytvořil. To hmatatelné tajemno, mystično, hrozba. Každý kámen je smrt. Kdo by nechtěl být Stalkerem? Tedy, živým Stalkerem, legendou pro pár zoufalců z okolí Pásma, jakoby na konci světa. Jaký soubor znalostí musejí mít, aby přežili v prostředí tak smrtícím, kde každý krok je krokem vstříc zkáze? Ponechme stranou, že podle popisu to byli spíš vyvrhelové, psanci, okraj společnosti, chlapi co nedokázali zapadnout. Přesto nelze neobdivovat tu resilienci, odolnost, vytrvalost a vynalézavost. Prozaické vysvětlení názvu textu je pak již jen pověstnou třešničkou na dortu, přestože jde o hlavní motiv, stejně jako postava z novely, nesmířil bych se s tím, byť je to zřejmě pouze manifestace domnělého pocitu vlastní důležitosti. Rád to někdy s někým prodiskutuji z pohledu Fermiho paradoxu. Fandům SF rozhodně doporučuji.

30 03.09.2019

Plný počet hvězd pro tuhle nenápadnou knížku s usměvavou těhotnou démonkou na přebalu. Obvykle podobné věci nečtu, ale tentokrát mě anotace a obálka zaujali natolik, že jsem nemohl jinak. A je to masakr. Bizár je slabé slovo. Absurdita k popisu nestačí. Parodie na romantiku to nevystihuje ani omylem. Sex, krev, vnitřnosti, divné tekutiny a zapomenuté jazyky a ještě víc krve a k tomu lego, vše rozmazat a smíchat dohromady. K tomu trocha drsného krvavého a násilného humoru. Bavil jsem se, ale je to totální punk. Autor si trochu vyřizuje účty s některými tradičními skupinami obyvatel Spojených Států (ano, dojde i na obvinění z rasismu). Nezapře své současné působiště a bydliště, Portland, srdce amerického liberalismu, postmodernismu a progresivismu. A i přesto, že těmto sociálním trendům příliš nefandím, tentokrát jsem to v sobě potlačil a tento na kvadrát ujetý příběh si užil.

14 03.09.2019

Kniha poměrně podrobně sleduje vznik a vývoj náboženského kultu v oblasti starověkého Izraele. Od prvních písemných zmínek, nejstarších archeologických nálezů dokládajících přítomnost kultu, přes rané formy kultu – polyteismus, polyjahvismus, monolatrie, po vznik jedinečného Boha JHVH a propojení s biblickými texty Starého zákona. Text obsahuje popis historického pozadí, zdůrazňuje významné události a charakterizuje dobu a v neposlední řadě se snaží uvést na pravou (historickou) míru významné události popisované v Bibli. Dále shrnuje současný stav archeologických objevů a nalezených a dochovaných textových památek – textovým pramenům je věnována celá jedna kapitola. Kniha dle mého není pro úplné začátečníky. Jde o zajímavý příspěvek k raným dějinám starověkého Izraele.

Co mi na textu trochu nesedlo je autorčina zjevná obsese genderovou korektností, všechny profese jsou v textu striktně korektně a inkluzivně oslovovány jako „čtenáři a čtenářky, historici a historičky, …“. V českém překladu to působí vážně nezvykle. Druhá věc je téměř výhradní používání názvu „Palestina“ pro název oblasti. V textu se nachází vysvětlení záměru, to mi však nepřipadalo příliš věrohodné. Nic z toho samozřejmě nemá vliv na kvalitu a množství informací v textu a jde jen o můj čistě subjektivní dojem.

Zájemcům o dějiny doporučuji.

5 21.08.2019

Asi není třeba nijak dlouze diskutovat o tom, zda existuje nebo neexistuje nějaká klimatická změna. Klima se mění, mění se globálně a mění se v různých částech světa různě intenzivně, někde méně, někde velmi výrazně. A měnilo se po celou dobu geologické historie planety Země. Již méně zřejmé je, nakolik za současný stav může vliv a činnost člověka. Na to samozřejmě tato kniha nedává, ani nemůže dát, jednoznačnou odpověď. Na čí straně vědecké komunity stojí autoři je z textu víc než zřejmé, když V. Cílek v jedné části stran pověstného konsenzu klima vědců uvádí: 98% vědců zastává jeden názor, cca 1% vědců s tímto názorem nesouhlasí, a zbytek se zatím nedokáže rozhodnout. Několik málo zmínek o minoritních teoriích toho 1% „popíračů“ lze v knize nalézt, jsou uvedeny i příslušné odkazy na tyto studie. Za tento neutrální postoj si autoři zaslouží výrazné ocenění.

Kniha nedává jednoznačnou odpověď, co si tedy jako čtenář laik odnáším? Primárně to, že klima a celý pozemský ekosystém je neobyčejně komplexní a provázaný, že existuje značné množství propletených vlivů, které teprve po mnoha letech zkoumání začínáme rozplétat, ale stále plně nechápeme, nechápeme závislosti různých systémů mezi sebou, nechápeme vazby. Text je poměrně složitý, vysvětlující, autoři popisují množství jevů, někdy dost složitých, počínaje základním skleníkovým efektem, přes hydroxylový paradox, cyklus metanu, geologické vlivy, a další.

Po přečtení knihy mám dojem, že ani klima vědci vlastně tak úplně netuší, co se vlastně děje a co se v budoucnu přesně stane. O to děsivější je představa těch neuvěřitelných miliard a biliard dolarů/euro, které chtějí, a teď si dovolím trochu pejorativní označení, alarmisté, vynaložit na záchranu a spásu klimatu. V situaci kdy nikdo vlastně neví, co je čím ovlivněno, způsobeno, a zda tyto prostředky skutečně k nápravě povedou.

Dále si odnáším neodbytný pocit, že s tou záchranou planety míříme zcela a úplně špatným směrem. Zelení aktivisté a s nimi spříznění politici chtějí zakazovat auta, danit palivo, vybíjet krávy a omezovat rození dětí v západním světe, zavádíme nesmyslná biopaliva, pěstování biosložek deformuje celé ekosystémy, OZE se staví na naprosto nesmyslných místech, vše podpořeno z dotací poškozujících do budoucna všechny, přitom nám vedle za domem umírají lesy, nebo je kácíme sami, dochází voda ve studních, města v těch největších vedrech stále sekají trávníky až ke kořenům, zničili se remízky, eroze půdy je značný problém a další. A to jsou jen témata, která vnímám jako laik a která by bylo možné řešit lokálními prostředky, rozumně nastavenou lokální politikou, chováním každého z nás. Kvituji s povděkem, že i sami autoři se k systému dotací a výmyslů ekofašistických jedinců v EU staví hodně kriticky.

Konec nářků.

Přes výše uvedené je kniha nesmírně zajímavá a podnětná. Opět mě dovedla k další a další literatuře, myšlenkách a jevům, které rád dále prozkoumám. Kromě environmentálních kapitol bych rád vyzdvihl kapitolu věnující se civilizačním cyklům od Miroslava Bárty a Jiřího Filipa, skvělé čtení o vzestupu a úpadku civilizací, s mnoha odkazy k dalšímu studiu, dávající do možné souvislosti civilizační cykly s periodickými změnami klimatu.

Oceňuji, že jako prostředek k energetické nezávislosti je uvedena jaderná energetika (autorem příspěvku je Vladimír Wágner, kdo zná, může očekávat, jako vždy, brilantní analýzu stavu).

Druhá polovina knihy je názorová, komentující současný stav světa a společnosti s důrazem na Česko. Autoři se zaměřují na odolnost společnosti vůči krizím obecně. Tuto část nemíním nijak komentovat, lze tam nelézt množství zajímavých myšlenek, se kterými lze souhlasit i nesouhlasit.

Sami autoři v úvodu knihy sdělují, že tímto počinem chtějí otevřít a rozproudit diskuzi o daných tématech, přicházejících krizích. Nikde netvrdí, že znají ten správný recept na záchranu, shrnují stav a doufají v širší zapojení veřejnosti. Tato kniha by k zapojení veřejnosti mohla sloužit, zbývá jen doufat, že si nalezne cestu k co nejširšímu okruhu čtenářů.

14 11.08.2019

„Ó bohové, mí bohové! Jak teskné jsou večerní scenérie! Jak tajemné jsou mlhy nad močály! Kdo někdy v těch mlhách bloudil, kdo před smrtí hodně trpěl, kdo letěl nad tou zemí, jsa obtěžkán nezdolným břemenem – ten to dobře ví. Ví to každý, kdo zná únavu. Ten pak bez lítosti opouští mlhy pozemské i pozemské bažiny a řeky a s lehkým srdcem se odevzdává do rukou smrti, protože ví, že jen ona …“

Asi není třeba psát další a další řádky pochvalného textu. Kniha pověstná svým absurdním, až směšným, mnohavrstevnatým dějem vtáhne čtenáře do sebe. Autor kombinuje množství linií a stylů. Text je čtivý, neklade na čtenáře žádné zvláštní nároky. Za absurditou příběhu je však skryta chytrá kritika totalitních a autoritářských poměrů, nejen ve vlastním státě, ale zejména mezi lidmi, kolegy, přáteli. Takto Sovětský režim násilím korodoval a atomizoval ruskou společnost. A může se to stát znovu. Z dnešního pohledu vidím jako nejzásadnější motiv ostrakizovaného jedince, pádlujícího proti proudu, udolaného zfanatizovaným davem, dovedeného na okraj fiktivního šílenství. V knize je hrdina přes mnohé peripetie a oběti jiných zachráněn, životní realita je naneštěstí často mnohem nelítostnější. Druhou šanci dostane málokdo.

Tímto si odškrtávám další čtenářský dluh a všem doporučuji.

41 07.08.2019

„Každý komunistický zástupce v parlamentu si musí uvědomit, že nebyl zvolen proto, aby vykonával vůli svých voličů, ale že je agitátorem strany vyslaným do nepřátelského tábora s cílem plnit její rozhodnutí. Komunistický zástupce se nezodpovídá amorfní mase voličů, ale své legální či ilegální komunistické straně.“
Rezoluce 2. kongresu Kominterny.

„Úkolem soudnictví je uzákonění teroru.“
Lenin o soudech.

„Jejich smrti bylo zapotřebí“.
Trockij o masovém vraždění.

Komunismus je zrůdnost, zlá a strašlivá ideologie. Vždy mě nějak podivně fascinovalo, že stále a stále existují lidé, kterým není trapné, navzdory všem těm mrtvým, argumentovat ve prospěch komunismu a korunu této snaze nasazuje ona zvláštní sorta inteligentů používající věty typu: „zatím to nikde nebyl ten pravý a skutečný komunismus, jinak by to určitě fungovalo“. Tím jakoby říkají „jen já vím jak to udělat lépe (a radostněji)". Těchto lidí, rádoby diktátorů, se děsím nejvíc. Jejich skrytou touhou je převychovat (násilím) člověka, vytvořit ideální bytost, žijí v podivné iluzi, že oni sami nejlépe „vědí“ co je pro lidi dobré, „věděli“ to tehdy a „vědí“ to i dnes. Možná, kdyby si něco přečetli o „vězňově dilematu“, třeba by pochopili, že tudy cesta nevede. Těch sto miliónů mrtvých, obětí komunistů, budiž dokladem, že to nikdy fungovat nemůže a nebude.

Je zvláštní, že s extrémními projevy nacismu a fašismu jsme se jako společnost poměrně slušně vyrovnali, západní hlídací psy demokracie dnes vidí nacismus a fašismus i tam kde objektivně nejsou a nápadně často přehlížejí projevy extrémního komunismu a extrémní levice.

Kniha je fascinující a je jedna z nejpůsobivějších, které jsem letos četl. Popisuje jednu z nejzásadnějších událostí 20. stol. Text je nesmírně čtivý až ironický a chápu některé kritiky poukazující na autorovu zřejmou neobjektivitu. Přesto toto, až sarkastické, odlehčení považuji knihu za extrémně přínosnou a užitečnou. V plné nahotě ukazuje zlo a nenávist komunistů. Popisuje jejich nástup a upevňování moci, politický propletenec událostí, zahraniční souvislosti. Vyvrací mnohé mýty (např. o tom jak moc byla revoluce vlastně „dělnická“). Byla to pouze a jedině inteligence, toužící po moci, která chtěla změnu režimu, a nikoli nenávist k Carovi, nýbrž jeho slabost a nerozhodnost byla příčinou jeho pádu. Malá hlasitá menšina, autoritářská inteligence plná nenávisti. Autor se nebojí kontroverze, kritizuje západní vlády za nápadnou nečinnost během onoho kritického roku 1917 a ukazuje tak, jak byla doba těsně kolem konce 1. sv. války enormně politicky a společensky komplikovaná. Ze čtení některých odstavců až mrazí. Ukazuje pokrytectví bolševiků a socialistů a čirou, nezkalenou naivitu tehdejší protestující inteligence. Komentář se mi píše celkem obtížně, tolik různých dojmů, tolik zajímavých myšlenek, to nelze zkoncentrovat do několika málo vět.

Autor si v od počátku nebere servítky, v úvodu silně a brutálně kritizuje tehdejší aktivistickou inteligenci, dle něj to byli právě oni, kdo umožnil nástup komunistů k moci, aby následně „splakali nad výdělkem“, jakmile zjistili, že komunisté se o moc nehodlají dělit (a nakonec byli často rádi, že vůbec přežili).

Dále se zamýšlí nad schopností demokratických a liberálních systémů vypořádat se s podobnou hrozbou. Tohle je naneštěstí na delší úvahu a v komentáři na to nezbývá místo, byť jsou to nesmírně zajímavé a důležité myšlenky.

V textu je zachycen detailní popis řetězce událostí revoluce. Autor ukazuje v podstatě den po dni událost po události, které vedli k ustanovení moci bolševiků. Nelegální chování, ohýbání práva, pochybná hlasování, vše za účelem soustředit moc do rukou Lenina a Trockého. Budiž tohle příkladem dalším generacím. Zarážející a zároveň fascinující je téměř lineární a nepřerušený sled událostí, které vedly u ustavení toho hrůzného režimu. Skoro jsem nabyl dojmu, že kdyby jediná z těch událostí nenastala, kdyby snad jedno jediné „hlasování“ různých komisí a sovětů dopadlo jinak, v neprospěch Lenina a Trockého, revoluce by se snad nekonala a hrůzovláda by se neuchytila. Zdánlivě stačilo přitom tak málo, jedno jediné „správné“ rozhodnutí tehdejší legitimní vlády. Je to však zřejmě jen naivní a zbožné přání. Komunisti měli tehdy naneštěstí všechen čas světa.

Autor na dobových citacích z deníků a dalších dokumentů dokazuje, že komunisti skutečně byli lidské zrůdy a na této zrůdnosti a za pomoci zkažené ideologie vystavěly celý svůj strašlivý režim. Zkažená ideologie, která, jako nějaká hororová stvůra, všemožně se maskujíc, svá chapadla dodnes roztahuje po světě. V závěru argumentuje, že příčina komunistického puče netkví primárně v marxistických idejích, ale v autoritářských jednotlivcích bažících po moci. Marxismus jim jen poskytl rámec, modus operandi. Přesto se domnívám, že komunismus je zhoubná ideologie, napadající lidský mozek jako jakýsi nakažlivý mentální virus.

Závěrečný odstavec pak dává jistou naději do budoucna, i přes dnešní rozpolcenost světa.

Na konec jedna perla:

„Rudý teror dal lidem jasně najevo, že v režimu, který nemá zábrany odsuzovat nevinné, nedává člověku nevina záruku, že přežije; jediná naděje spočívala v naprostém popření sebe sama společně s fatalistickým přijímáním všeho, co přijde. Jakmile byla společnost rozbita na shluk jednotlivých lidských atomů, které se bojí upoutat na sebe pozornost (jednotlivcům šlo výhradně o fyzické přežití), přestalo záležet na tom, co si kdo myslel, protože vláda měla celou sféru veřejného dění sama pro sebe. Pouze za těchto podmínek je možné, aby si pouhých pár tisíc lidí zotročilo přes sto miliónů svých spoluobčanů.“

Doporučuji všem, rozhodně stojí za přečtení, i pokud se o historii příliš nezajímáte.

9 05.08.2019

Krátká publikace shrnující stav archeologických nálezů v severním Izraeli. Jedná se o dost specifický a úzce zaměřený text. Sám autor v úvodu upozorňuje, že text je sestaven převážně z jím publikovaných odborných článků a na plynulosti je to občas znát. Kniha poměrně rychle přeskakuje mezi souvisejícími tématy, nikde se moc nezdrží, autor nic moc nevysvětluje, pouze shrnuje nejnovější poznatky a závěry výzkumů. Předpokládá to jisté znalosti o království Izraelském (severní) a království Judském (jižní). Hlavní premisa knihy je vyvrátit spekulace tzv. pan-izraelské ideologie, tedy sjednoceného severního a jižního království před 10. stol. př. n. l. a dále se snaží, opět na základě archeologických nálezů, datovat nejstarší písemné památky v oblasti s jasným odkazem k prvním nejstarším starozákonním textům. Po všech stránkách jde o velmi zajímavý text.

5 04.08.2019