ThrisaManx komentáře u knih
Ke knize jsem přistupovala spíše skepticky. Přece jen napsat dobrý příběh, kde jeden z hlavních hrdinů trpí poruchou autistického spektra, to není jednoduché a často to nedopadne dobře. Ne však v tomto případě. V tomto případě to dopadlo skvěle. Protože mám nějaké zkušenosti s dětmi s PAS, kniha se mi opravdu líbila a přemýšlela jsem, jestli autorka sama má nějaké takové dítě, nebo jestli s nimi pracovala. A zjistila jsem, že ona žádnou zkušenost nemá. O to více je to o divuhodné.
Hvězdu srážím za dialogy a celkově scény s dětmi ve škole, ty mi přišly hodně divné. Jakoby se autorka až násilím snažila mluvou a situacemi přiblížit mladým pubertálním dětem, ale moc dobře to nevyšlo. Jinak knihu určitě doporučuji.
Na knihu Volání netvora jsem se chystala hodně dlouho a vzhledem k rozporuplným recenzím jsem neměla žádná očekávání. A i když se u mě nekonalo žádné extrémní nadšení, líbilo se mi to hodně. Příběh je i přes svou vážnost opravdu krásný. Smutný, ale na zamyšlení. Možná poučný, nabízí nám na svět kolem trochu jiný pohled. Přečtené to máte za chvíli, takže doporučuji.
Sebranka je rozhodně jedna z nejlepších knih, jaké jsem letos přečetla. Autorka nám v ní představuje svůj příběh o tom, jak se stará o maličkou třídu čtyř dětí. Různě poznamenaných dětí. Autista. Týraná holčička s poškozeným mozkem, takže se nemůže naučit číst. Chlapec, který se nedokáže smířit s tím, že na vlastní oči viděl vraždu svého otce. Dvanáctiletá dívka. Těhotná.
A zvrácený školní systém.
Příběh se čte velice dobře a je fakt silný. O to víc, že je skutečný. Konec byl pro mě hodně emotivní, melancholický, nostalgický. Obdivuji práci autorky, já bych toto dělat nemohla. Doporučuji strašně moc.
Z knihy jsem byla poměrně zklamaná. Vlastně když jsem jí začínala číst, vůbec jsem netušila, o čem bude a co bych měla čekat, a tak jsem nečekala nic. Přesto mě mírně zklamalo to, že se v knize skoro nic nedělo. Nebo vlastně dělo, ale často to nebylo moc zajímavé. Začátek byl slibný, tím, že jsem netušila, o čem kniha bude, jsem byla napjatá a netušila jsem, co se děje. Navíc mě zaujal styl psaní, se kterým se zase tak často v knihách nesetkáváme. Jenže celému příběhu chyběla nějaká akce. Trifidi si vlastně jen tak chodili po světě a hlavní hrdina je vždy jen sestřelil a šel dál. Žádná pořádná akce se za celou knihu vůbec nekonala. Za to mě několikrát mrazilo při pomyšlení, co kdybychom opravdu všichni oslepli. V knize mě zaujaly některé zajímavé hluboké myšlenky. A možná, že autorovi šlo hlavně o ně, ne o nějaké zajímavé akční vyprávění. Nevím. Každopádně kniha se četla velice dobře, ale příběh vůbec negradoval. Jak to začlo, tak to skončilo a nic závratného se nestalo.
Tato kniha se mi hodnotí opravdu těžko. Začátek vypadal dost dobře. Pak ale hlavní hrdinka začala líčit své dětství a já se začala nudit. Nemohla jsem se dočkat, až ta část skončí a něco se konečně stane. Jenže ono to neskončilo, jen dětství přešlo v dospívání. Za celou knihu se nestalo absolutně nic. Žádné zvraty, žádné napětí, žádné pořádné zápletky. Vůbec nic.
Přesto to ale mělo pár světlých chvil, kdy jsem se od čtení nemohla utrhnout a stránky ubíhaly, ani jsem nevěděla jak. Sice jich bylo opravdu jen pár a převažovaly spíš ty nudné části, přesto ale za to dávám hvězdy. A kladně hodnotím prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Krásně líčí italskou poválečnou společnost, tu bídu a násilí. Toto bylo v knize popsáno skvěle a dodávalo to příběhu na autenticitě. Člověk měl pocit, že to snad sám zažil. Toto musím opravdu hodně ocenit. Ve výsledku byla kniha asi jakýsi průměr, ovšem na další díly se rozhodně nechystám.
O knize Maryčka Magdonova jsem slyšela nespočetněkrát ve školní lavici. Nikdy jsem však neslyšela tento příběh, a nikdy jsem jej nečetla. Až teď. A hodně mě vzal za srdce. Ačkoli se jedná poměrně o krátkou báseň, příběh psaný v poezii, je to velice silný příběh o nešťastné dívce Maryčce Magdonove. Navíc tuto báseň doplňují nádherné ilustrace, které příběhu dodají ještě trochu více...autentičnosti. Nakonec je kniha obohacena o malé zamyšlení nad celým příběhem, nad jeho poselstvím. A mně se to vše moc líbilo.
Milionkrát June byla tak krásně čistá, čistě kouzelná knížka. Ukázala mi, že i náš svět je kouzelný. Ten příběh byl zkrátka tak pohádkově milý, konec hodně silný a hlavně kniha obsahovala opravdu silné myšlenky. Řeší důležitá témta jako neodpuštění, stud, lidské chyby, lásku...Je to krásný příběh, jsem ráda, že jsem si ho přečetla a věřím, že na něj jen tak nezapomenu. Nemám k tomu víc co napsat, neumím to. Jen doporučuji přečíst.
Jak se mi Markéta Lazarová nelíbila, tak jsem si Rozmarné léto oblíbila :) Kniha je poměrně čtivá, i když rozhodně ne oddechová. Vančura je především mistrem jazyka a kniha je právě zajímavá po této stránce. Takto poeticky a krásně umí psát snad jen Vláďa Vančura. Krásně si dokázal pohrát se všemi možnostmi, které nám náš bohatý jazyk skýtá. Člověku možná bude chvíli trvat, než si jazyku přivykne, poté je ale slast to číst.
Ke knize jsem se dostala úplnou náhodou asi ve 14letech a už tehdy se mi moc líbila. Pamatuji si, že jsem si v průběhu zapisovala různé poznatky a informace o knize, protože mi to přišlo nesmírně zajímavé. I příběh a líčení postav a skutečností mě velice zaujal. A já jen doufám, že se někde ve změti všech mých knih a polic ještě někde nachází i tento příběh, abych si ho mohla znovu přečíst a připomenout.
Jako malá jsem chtěla být učitelkou a tato povídka pro mě byla něco jako malá osobní "bible". Zamilovala jsem si toho hodného moudrého učitele a zapřísáhla jsem se, že jednou budu taky taková. I když se mezi tím mé cíle a zaměření změnily, tuto milou povídku mám stále stejně ráda.
Zajímavá kniha, ačkoli místy nezáživná, ale naprosto brilantně vymyšlená a promyšlená. Zpříjemnila mi dlouhé dny na pláži, ale kdo ví, jestli po ní ještě někdy sáhnu. Za přečtení ale stojí.
Krásný jazyk, krásný příběh, ovšem rozhodně jsem z toho nebyla tak nadšená jako všichni v mém (ne)okolí. Někde uprostřed mě to přestalo bavit, do čtení jsem se nutila a u toho se nudila. Potom se to zase maličko rozjelo, ale zkrátka ten vrchol byl na začátku a pak už to šlo z kopce. Kniha za přečtení stojí, ale....ale.
Sbohem, armádo mě tedy bavilo hodně. Vážně hodně, postavy mi byly sympatické a působily velmi živě, celý příběh jsem prožívala s nimi. Ačkoli to nepatří mezi naprosté špičky, příběh je milý a snadno se čte.
Překrásný příběh, který dokazuje sílu odhodlání a čistého srdce. Navíc můj oblíbený Pavel Čech knihu obohatil přímo dokonalými ilustracemi. Je to taková malá půvabná knížečka, která člověku vezme jen pár minut, ale dá mu toho mnohem víc.
A mně se to líbilo hodně. Užívala jsem si každou báseň tohoto geniálního tvůrce - mého milého Tima Burtona. Každý příběh mě určitým způsobem chytil za srdce.
Čtením této knihy jsem si znovu uvědomovala, jak úžasně veliký člověk Kafka byl. Tolik moudra a tolik kousků jedné bídné duše obsahuje tento poklad. Právě takovým způsobem se lidé jako on stávají nesmrtelnými.
A toto je příběh o tom, jak se mi Franz Kafka stal přítelem.
Pro mě bude Ohnivý pohár snad navždy nejlepším dílem série. Hodně se mi líbí rozsah knihy, kdy si autorka dala práci a opravdu autenticky vyobrazila postavy, události, pocity, vztahy a celou atmosféru kouzelnického světa. Mrzí mě, že jsem dřív viděla film, protože jsem tímto přišla opravdu o skvělý zážitek prvního čtení.
Krásný příběh napsán krásným způsobem. Dopis Taťány mě samozřejmě, jako vždy, chytil za srdce. Knihu jsem četla poprvé, příběh Oněgina a Taťány mi však byl znám ze školní lavice i z divadelních představení. Krásné.
Stále nemohu přestat obdivovat autora za tak nádherně promyšlený svět plný kouzelných bytostí a dokonalých detailů. Po přečtení Společenstva nutně potřebuji další díl!
Co mi ale vadilo bylo, že kniha skončila úplně stejně jako film, ačkoli se v ní prý měla odehrát ještě bitva se skřety. Asi jsem přečetla jiné vydání, takže příště si na to musím dát pozor.
Krásná knížka s krásným poselstvím. Každý by si ji měl přečíst. Opravdu, chytne vás za srdce, ať jste dětmi nebo už dospěláky.