TipsyChipsy
komentáře u knih

Hrdina jedné povídky je nazván “sériový cynik”. Cynik je i Kundera. Cynismus je způsob, jak si získat sebezáchovný odstup. A to je na Kunderovi také zajímavé, je nad věcí a popisuje vnitřní život svých hrdinů bez špetky citu a účasti. Zobrazuje soukromí člověka vynesené na povrch, aby ho racionálně zkoumal a ještě jako noetik hledal, kde je pravda a co člověk prožívá zdánlivě a co doopravdy. Na jednu stranu je to dost hnusné zmocnit se takového postavení a tvářit se jako nadčlověk, který do všeho vidí. Na druhou stranu Kundera opravdu dokáže postihnout různé inspirující momenty a povznést nás čtenáře do svých egosfér, abychom nahlédli...


Milá knížka, která pěkně realisticky zobrazuje nuzný život chudých lidí v Brooklynu po roce 1900. Ukazuje, jak přes svou bídu, málo i špatně placené práce a malé vzdělání, dokázali rodiče vést děti správným směrem, k sebevědomému a důstojnému životu. Kniha obsahuje spoustu moudrých vět, krásných vztahů a je i dojemná.


Bible všech snílků, bláznů, šílenců, divochů a všech obyčejných lidí, co takoví jsou, aspoň ve svém srdci.


Virtuózní dílo z období počátků normalizace, s mistrně zakomponovaným příběhem vztahu muže a ženy. Jsou tam úžasné momenty, kdy státní bezpečnost vystavuje manželský pár nástrahám a pokušením. Takovou “situaci deklasovaného intelektuála” musel vymyslet génius, tak aby to sedělo na tu dobu a ještě to bylo o lásce nadčasově. Aby hlavní hrdina prožíval dilemata, činil rozhodnutí, která byla někdy v souladu s obecnou morálkou a někdy pouze pro dobro jediného člověka


Svět budoucnosti, jak ho autor vykreslil, mi nepřišlel moc uvěřitelný, děj taky nijak moc záživný. Kniha měla mít poselství ohledně lidstva, kam dospěje, když bude preferovat individualismus, drogy, auta, nevzdělanost a žádnou odpovědnost a zmizí historické povědomí. Ale toto poselství tam bylo jen na okraji zájmu, bez nějakých hlubších myšlenek, moudrého přesahu. Mně to tedy nic nedalo.


Kundera umí pěkně popsat lidské pocity, co přesně si kdo mysli, jak trpí, cítí křivdy, uspokojení, znechucení, zradu, nadšení, radost, touhu, vděk, trpkost, rozpolcenost, trapnost... Prostě všechny emoce a čtenář má jasno, i když ne tak úplně, protože všechno je jinak! A teď si lámej hlavu. Román zachycuje myšlenkový vývoj společnosti od období socialistického nadšení roku 48 až po vystřízlivění roku 65.
Neubránila jsem se srovnávání osobního života Milana Kundery s životem jeho hrdinů. V románu je záporná postava mladý komunista, který při aplikaci dogmatických čistek ničí životy jiných. A takto se choval ve skutečnosti Kundera. Je doloženo, že sám Kundera na VŠ udal člověka bezpečnosti a ten kvůli Kunderovi skončil ve vězení, cítila jsem pachuť. V knize jeho záporná postava, komunista Zemánek je nakonec sám chápán jako někdo, kdo je po letech na jedné lodi se svou obětí, ukřivděným Ludvíkem. Co tím chtěl Kundera říct? Jestli něco o sobě, tak co?
Takové otázky teď přicházejí a jmenuje se to Kulturní válka o Kunderu. Český velvyslanec v Paříži předal Kunderovi české občanství. Chceme Kunderu, ale Kundera se ve svých knihách odhaluje tak, že ukazuje i svoje špatné stránky, tak co si o něm myslet? A ta pachuť, která se váže k jeho osobnímu životu, to je další rozměr jeho knih, je o čem přemýšlet. Za to ho lze vinit, ale také obdivovat, protože každý má své chyby, ale málokdo má odvahu a nadání takto psát.


Tak to byla omračující sága, obrovská
jako vesmír. Stovky stran si autor připravoval základnu děje, tak aby to bylo jako skutečné, obsáhlé, reálné, uvěřitelné dějiny lidstva, celé galaxie a vesmíru. Bylo to tak popsáno, že jsem měla pocit, že se to děje nebo bude dít. Padala na mě úzkost a strach z nekonečných hloubek vesmíru. Člověk si uvědomí, jak je jeho existence jen nepatrné nic oproti miliardám let trvání vesmíru. Jak je člověk se svou lidskostí jen souřadnicí nižší entropie odsouzenou ke zničení. Kniha uchvátí a vystraší pohledem na vesmír novýma očima.


Tato kniha je vybroušený literární klenot. Malebná dechberoucí pohádka pro dospělé. Stále naznačuje nějaké tajemství a drží čtenáře v napětí, zadržuje odhalení, až konečně vyhřezne pravda. A pak všechny zacyklené indicie lze vidět v jiném světle... Takhle krásně promyšlená a příjemně záhadná kniha, to je prostě umění které nemá obdoby. Ladislav Fuchs je velký umělec.


Tak mám dojem, že autor vložil do svého románu hlavně nostalgii a stesk po starém dobrém Rakousku Uhersku, svojí milé vlasti. Já žádnou nostalgii nemám, spíš pocit znechucení, jak nám mohli tady vládnout Habsburci, Jeho Apoštolské Veličenstvo a rakouští úředníci, jako okresní hejtman von Trotta. Jak se cítili vyvolení a povýšení nad Čechy. To je jediný pocit, který z knihy mám, kromě toho že mě bohužel nebavila.


Mně to tedy nepřišlo tak dobré. Karel Čapek je genius intelektuál a novinář. Ale když popisuje psychologii vztahů, tak tomu nějak nevěřím... Tady vzal skutečný příběh, který se stal, a bylo to o manželské nevěře a vraždě. Ale Čapek si vytvořil vlastního Hordubala, přeplnil ho vnitřními monology, ale výsledná osobnost hlavního hrdiny, tak jak byla vytvořena, mi nepřišla důvěryhodná, spíš taková spisovatelská hříčka o kladném a dobráckém člověku.


Velice zajímavý výlet do Louisianny, na jih Ameriky, v dobách před rokem 1803, než ji získaly USA od Francie a Španělska. Ukazuje zblízka boj prvních osadniků, kteří si svůj nárok odvozovali od osobní svobody jednotlivce a práva hájit svůj majetek, v nové zemi, kterou vyrvali svou prací a uhájili svými zbraněmi. Autor už v té době vizionářsky popsal charakter americké společnosti, která se svým pojetím svobody jednotlivce tolik liší od Evropských tradičních monarchií. Chválí přirozené vlastnosti, schopnost čelit potížím, soběstačnost a nezávislost. "Pokud tyto vlastnosti nezahynou v souboji s jejich drsným sobectvím, získají Američané sympatie všech myslí tohoto světa".


Autentické svědectví, je zde více hlavních postav a trochu se pletou. Životy mladých děvčat v ghettu Terezin. Je zajímavé, že zpočátku byly i rády, že unikly do ghetta před společností, která je pronásledovala, Češi je udávali, že nenosí hvězdu a podobně. Byly to normální holky a v Terezíně našly přátelství, lásky, vzdělání, umění.. Ale to bylo jen zdání normálnosti, ve skutečnosti šlo o součást zrůdného zločinu. Autorka popisuje vlastně celou historii ghetta Terezin. Co se tam dělo po celou válku, až po poslední transporty vězňů a odchod SS. Po válce přeživší děvčata většinou emigrovala do ciziny, nějak nezapadala svou životní zkušeností mezi české obyvatelstvo. Je to smutné.


Toto je náročná literatura, která vypadá banálně. Ale je za tím cítit nějaké sdělení, ke kterému se musí čtenář “promyslet”. Z doslovu: “... všechny podstatné věci se před čtenářem ukrývají. Čím jsou významnější, tím skrytější, tím silnější”. Autor zachycuje nějaké na první pohled drobné životní události, aby je analyzoval a hledal definice různých pojmů: hranice, opakování, ďábel, anděl, sebelítost, láska, smích a zapomnění. Odhaluje, že nic není jasné, jednoznačné. Tím ukazuje krásu a tajemství života a to je kouzlo pravého umění.


Pro mě nejlepší učebnice angličtiny. Opravdu zajímavé články o pohledu na život v Anglii bez růžových brýlí. Text je dost náročný, takže prokousat se jím bylo opravdu výživné, ale obohatí o spoustu nových frází a slov. Oceňuji i text v češtině, kde má student možnost rovnou se podívat, co to má vyjadřovat, protože odhalit u anglického textu, co přesně česky vyjadřuje, bývá detektivní práce i s celým Googlem. Další super věc jsou audio načtené texty rodilými Brity. A tam si člověk může tisíckrát trénovat poslech a v porovnání s textem objevovat zvukové nuance slov které dobře zná, ale přece ty fonémy znějí nějak jinak. Pro mě (upper intermediate) fakt těžké a proto dobré.


Mít v ruce další knihu tohoto autora, je pro mě oslava. Ve svých povídkách popisuje lidskou duši v různých momentech života a dělá to opravdu citlivě, možná jsou v tom jeho vlastní životní příběhy. Závažnost knize dávají i povídky s prvky amerického rasismu a prostředí finančních dravců. Tohle je prostě ta nejlepší literatura.


Tato kniha není dokonalá, což přiznává i autor, napsaná až po smrti F.H., hodně jistě zajímavých věci z jeho života neobsahuje. Ale je to jediná kniha o (pro mě) nejlepším českém komikovi, který by se příští rok dožil 100 let. Narodil se v Teplicích 8. července 1921, čest jeho památce a příští rok slavím Rok Felixe Holzmanna.


Autor je výjimečný v tom, že vrhá světlo do temných míst, kam obyčejní lidé nemají koukat. Příklady, co mě zaujalo: Příjmová chudoba roste, když popupace bohatne. 26 nejbohatších lidí má majetek jako celá chudší polovina lidstva. Američané tvoří pět procent lidstva a 25 procent věznů. Ti nemají volební právo často ani po vypršení trestu. 40% věznů jsou černoši. Vězni jsou povinni pracovat a z toho těží velké korporace a ty zase lobují za rozšiřování věznic. Veřejné peníze jdou na provoz privátních věznic. Trumpova politika: korporátní lobisté ministry. Ministerstvo obrany šéfuje lobista zbrojařské firmy, dodavatele Pentagonu, ministerstvo pro správu půdy a těžby vede uhelný lobista. Velké korporace jako Amazon mají v kolonce federální daně nulu, díky odměňování zaměstnanců emisí svých novych akcií a to si odepisují. V daňových rájích se skrývá 8% privátního vlastnictví. A tak dále... je hodně zajímavých faktů, které bychom mohli vědět, místo toho jsme krmeni pseudoproblémy, populismem, zavádějícími analogiemi, lhaním, porušováním logiky, falešnými hrozbami, banálními blbostmi a omyly expertů.


Tuto knihu jsem nedržela v ruce, ale četla jsem ji v povídkové knize Tajfun. Jde o příběh ženy, která byla velmi pracovitá. Autor staví do kontrastu jejího manžela. Jde o psychologickou sondu utvořenou externím pozorovatelem, který má na vše svůj názor. V závěru jde i o zamyšlení nad smyslem a principem života a boje o přežití. Poselstvím je to, že život je nevyzpytatelně složitý a pinožení člověka vlastně nic neznamená.


Jaroslava Rudiše moc obdivuji, je to moje krevní skupina. Dokáže psát tak geniálně, že jeho postavy jsou jako skutečné, mají skvělé hlášky, vtipné, přiblblé, hloupé, trapné, ale živoucí. Pod slupkou sprostých slov a siláckých řečí ukazuje citlivého zranitelneho skutečného člověka. A když to čte Hynek Čermák, tak je to opravdu literární lahůdka.


Audioknihu jsem protrpěla. Zaprvé hlas byl mladý, zdravý, dynamický, školený, herecký, nehodil se k depresivní chudince. Zadruhé děj vyprávěný zdlouhavě v přítomném čase, to mi leze na nervy. Zatřetí, psychologie hlavní hrdinky, vůbec mi nepřišla důvěryhodná, spíše divně povrchní, nic pravdivého. Ta osoba nebyla reálná. Atmosféra totální deprese mi nepřinášela žádné čtenářské potěšení. Sběr bylin jako věc čistě na váhu, pro zisk, žádná přidaná hodnota například z jejich léčivého účinku. Jen šustění a do toho podivné záblesky myšlenek divné osoby. Když je něco fakt divné, může to mít něco do sebe, ale tohle bylo jen divné, aby to bylo divné.
