triatlet komentáře u knih

Milé adventní vyprávění o háčkovaném andílkovi. Jeho pouť od babičky Ludmilky k babičce Ludmilce je sice určena především dětem, ale potěší o dospělé.
Nápaditě je využit motiv skořápky.
Ilustrace Zuzany Osako navozují něžně uháčkovaný příběh.

8 26.12.2017

Několikerá setkání Renaty Kalenské s Jiřím Stránským na přelomu let 2015/2016 vyústily v přirozeně vedený rozhovor.
Občas má Jiří Stránský na některé (především politické kauzy) jednoznačné názory, ale on si to může dovolit.
Osvěžením je báseň, kterou sepsal.
Zaujmou moudra, která předává Jiří Stránský, ať už prostřednictvím odkazů na jiné osobnosti, na své blízké, nebo je skládá sám. "Ars est difusivum sui." / "Umění jest vyzařování sebe." sv. Augustin (s.77)
"Svoboda je pocit. Není to akce. Svoboda patří do kategorie lásky - ale i nenávisti. Svoboda je to, co v sobě nosíš." (s.160/161)
Tři závěrečné vzkazy od Kláry Formanové, dcery Jiřího Stránského, Matěje Formana (Klářina švagra, který ilustruje knížky Jiřího Stránského) a Jana Potměšila výstižně charakterizují Jiřího Stránského.

8 24.09.2017

Jednoduchý příběh, který ve verších vypráví o tom, že lepší je písnička na rtu a kamarádi v okolí než všechno zlato světa.
Skřítkův příběh ožívá díky ilustracím Petra Síse.

8 01.08.2017

Pocta Jiřího Žáčka Adolfu Bornovi, který mu ilustroval 17 knih.
V Písni o kocourovi je patrný autorský subjekt: "Já lovím slova, která mění/ temnotu duše v rozednění."
Opakovaně zmiňuje motiv štěstí - Pták Štěstí, Příliš mnoho štěstí škodí.
Pobaví genderový pohled na svět (O slepičce a kohoutkovi): "Ať už je život hořký nebo zkyslý, sláva všem slepičkám, kterým to dobře myslí."
Vydání je kapesní a má nápaditou typografii. ÚSMĚV v názvu a čísla stránek podtrhuje ležatý usmívající se emotikon.

8 13.04.2017

48 vět, z toho jedna oznamovací, ostatní tázací.
33, respektive 35 nádherných ilustrací (i s obalem knihy) Akina Düzakina.
Ke knížce se rád budu vracet; sváteční prolistování bude opakovaně nutit k zamyšlení.
"Odkud se vzal svět?"
"O co se nejvíc bojím, že ztratím?"
"Potřebuji mít k tomu, abych byl šťastný, hodně přátel?"
"Je možné, abychom byli na světě a vůbec na nic nemysleli?"
"Co je to dobrý přítel?"
"Může být můj nejlepší přítel zvíře?"
"Jak budu žít?"
"Jak se svým životem naložím?"
..................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 5. kniha od severského autora

8 18.03.2017

Čas, který jsem strávil čtením pamětí Emila a Dany Zátopkových, jsem si užíval stejně jako Dana s Emilem si užívali tréninky, závody, setkání s přáteli, s rodinou.
I když převládají úsměvné a motivační historky, občas se objeví i nějaká posmutnělá.
Nejpoutavější pro mě byla pasáž, ve které popisují návrat z OH v Melbourne.
Pobavila zmínka o Charleroi (s.83), místa, které opěvuje i Paul Verlaine :-), nebo Doubí u Třeboně.
Zajímavé je i vzpomínání Karla Engela.
...................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 16. darovaná kniha

8 19.02.2017

Bezruč napsal Stužkonosku modrou v Brance v červenci 1930. V úvodní části převládá přírodní lyrika s motýlími motivy zachycená prostřednictvím lovce.
(...)
"A tu je krásný admirál,
jak rudou, tmavou barvou svítí!
(Však ten mne nové gatě stál,
na strom jsem za ním vylézal,
co za něho jsem dostal bití!)"
(...)
Ve druhé části pomocí autorského subjektu reflektuje dobu.
(...)
"surové ruce stihl jsem,
jak beskydský lid ve tváři bijí"
(...)
"vlast rozpůlenou viděl jsem,
ale ne zlou pravicí vraha,
než lhostejností, ústupem,
jak vládnoucí to umí Praha"
(...)
"dělníky viděl jsem bez roboty,
bez groše smutně cestou jdoucí,
stran vůdce, ministry, faloty,
z trojího žoldu bohatnoucí"
Vydání z roku 1952 zkrášlují ilustrace Maxe Švabinského.
Vlastním výtisk, který Bezruč poslal studentům jihlavského gymnázia s věnováním: "Čtenáři, zrak přichyl blízko/ a miluj to motýlisko." Součástí je i dopis, v němž píše: "Býval jsem více než šedesát let velkým turistou před Hospodinem. Prošel jsem jižní, střední i východní Moravou i Slezskem, ale na západ jsem se dostal nejdále do Okříšek."
...................................................................................................
Čtenářský výzva 2017 - 20. kniha, jejíž první věta je otázkou
"Byl jsem já jednou také mlád?
Ta otázka zní v duši tichá:
měl sto motýlů v sbírce snad,
to byla největší má pýcha."

8 03.01.2017

I obyčejná slova a jednoduché věty dokáží vykouzlit velký příběh.
Díky sestře jsem objevil autorku, jejíž knížky si budu užívat ve svátečních chvílích.

8 29.12.2016

Krásný poetický příběh doprovázený stejně krásně poetickými kresbami.
V knihovně máme vydání z r. 1977.

8 29.12.2016

Netradičně odvyprávěný jinotajný příběh. Datace (Polsko 1939, Bug 22.6.1941) jednoznačně naznačuje, jaké období autor zachycuje.
Pasáže týkající se lingvistického poselství jsou kouzelné.
„Člověk se nenaučí tolik jazyků jako Annin otec, pokud nechová vřelou lásku k mluvení. (…) Po většinu času, který s ním strávila, si vlastně Anna myslela, že každý z jazyků, jimiž otec mluví, je jako zakázkový oblek ušit na míru jednotlivým osobám, se kterými rozprávěl.“ (s.8)
„Zdálo se, že všichni ostatní jsou svázáni s jediným jazykem, v nejlepším případě s dvěma či třemi, avšak pro Annina otce jako by vůbec neplatily hranice, jichž se držel každý, kdo obýval širou a různorodou krajinu Krakova. Otec nebyl omezován žádným způsobem mluvy. Mohl být vším, co si přál. Snad s výjimkou sebe sama.“ (s.9)
Osamocená Anna má štěstí, že se setkává s Vlaštovčím mužem. I překlad Věry Kláskové je bohatý a znásobuje kouzlo jazyka.
„Oči měl velice pronikavé, zasazené hluboko v důlcích, a ačkoli se holčička velmi snažila ukrýt svoje slzy před světem, dalo jí značnou námahu, aby se do těch očí nedívala. Byly jako rybářské háčky: zasekly se do Annina pohledu a přitáhly ho k sobě. (…) Najednou se ozvalo plesání křídel a do ulice se jako vypuštěná bomba snesl pták. Roztahoval křídla, aby do nich nabral vzduch a zpomalil svůj sestup, až se nakonec snesl na vlhkou, šedivou dlažební kostku, kde poskakoval, pomrkával a natáčel hlavičku na stranu ve snaze vzhlédnout k dlouhánovi.“ (s.21)
„Takže se objevil tenhle hubený muž, co rozprávěl s vlaštovkami a ze vzduchu uměl vyčarovat její oblíbené sušenky, proč by se nenaučila mluvit jeho řečí? A vůbec, jeho mluva byla cosi nevyzpytatelného, mihotavého: k vojákům hovořil s autoritou hraničící s opovržením, k ptáčkům zase s výrazem laskavé něhy.
A přece: když sledoval, jak Anna sahá po vlaštovce či ukusuje za sladké sušenky, za jeho klidnou tváří se dalo vytušit i něco jiného než všechen ten třpyt a proměnlivost – něco hmotného a pevného a opravdového. Něco skrytého.
Byl to muž, který neříká pokaždé to, co si myslí nebo cítí.
Anna věděla, že jednotlivé jazyky pracují s jemnými odstíny výrazu s odlišnou mírou doslovnosti – v jednom jazyce může slovní obrat znamenat přesně to, co chtěl mluvčí sdělit, zatímco v jiném takové slovní spojení prostřednictvím nenápadného kouzla přenášení významu třeba jen naznačí hloubku pocitu či skrývaný postoj.“ (s. 25)
Nejpůsobivější jsou pasáže, v nichž dvojice poutníků používá cestovštinu.
„V cestovštině existuje víc než pouze jeden způsob, jak se dá všechno říct. Je to dost složité. Když řekneš v cestovštině ´Moje matka mě nechala u Sergeje Grigorjeviče a utekla,´dá se to klidně podat i takhle: ´Moje matka je pryč as já putuju se svým Vlaštovčím mužem.´Taky tím můžeš říct: ´Na matku si nepamatuju, takže když na ni myslím, jsem smutná.´Přeložit něco do cestovštiny je docela jednoduché, ale velice těžko se překládá z ní.“ (s.60)
A když se dvojice rozroste o třetího rabín Hiršla, je občas veseleji, i v nelehké době. Bohužel dočasně…
„Chůze je neměnná Bez ohledu na tempo či způsob prostě na zem došlápne nejdřív jedna a pak druhá noha. Pro určité lidi je v tom jakási útěcha, ale nejde popřít, že bubnování dvou párů nohou dopadajících na tvář země představuje ve srovnání s bubnováním tří párů repertoár poněkud ochuzený.“ (s. 157)
Poslední kapitoly jsou strhující. I když ZLO nezachycují přímo, působí stejně naturalisticky.
„Jedno však opravdu věděla: tam, v oné chvíli, v oné tmě oné noci, se jí pohled na vlastní smrt nelíbil. K smrti nebyl důvod. Anna zkrátka příliš nenáviděla krutost světa, než aby se od ní nechala porazit.“ (s.178)
Závěrečné poselství je jednoznačné. V otázkách se dá hledat smysl života.
„Vědomosti jsou samozřejmě velmi důležité, protože to, co víme, se stává naším nástrojem, a pokud nemáš k dispozici dobré nástroje, je docela obtížné zůstat tady na světě naživu.
Ale vědomosti jsou zároveň jistým druhem smrti. Otázka má v sobě všechny možnosti živoucího vesmíru. A stejně platí, že vědomost je netečná a neplodná. Otázky, Anno – otázky jsou mnohem cennější než odpovědi a méně často ti vybuchnou před obličejem. Jestliže se dál pídíš po otázkách, nemůžeš se ze správné cesty zatoulat příliš daleko.“ (s 199)

8 29.08.2016

Od úvodu je jasné, že Goldingova robinsonáda bude především obžalobou lidského běsnění. "Hra" na dospěláky je hlavně soubojem o život...
Až díky doslovu jsem pochopil, že chlapci ztroskotali po výbuchu atomové pumy. Čas mohl autor charakterizovat líp. I motiv "Pána much" mohl být víc využitý.

8 08.08.2016

Umně napsaná detektivka. Zajímavá charakteristika především doktorky Adeline, ale i její sestry Shany.
"Bolest není to, co vidíte a cítíte. Bolest je, co můžete jen slyšet, sama ve tmě." (s. 53)
Motiv kréda Harryho Daye "Krev je láska." autorka zpracovala velmi dobře.
Překombinovaně (a nevěrohodně) působí útěk z vězení.

8 25.07.2016

Čtenář už viděl, že jsem blázen – s. 93 (4. května)
..........................................................................................
Tak aspoň že autor nepodceňuje čtenáře, no...
..........................................................................................
27. října.
Stalo se něco hrůzného, nemyslitelného, nemožného. Ještě teď se mně ježí vlasy. Uzřel jsem - Ji!-
..........................................................................................
20.3.2016
Dočetl jsem. Víc než rok jsem se psychicky chystal na předěl mezi cca 22. a 23. stránkou a pak jsem během jednoho týdne přestal přemejšlet a s Hnusem a Odporem jsem četl.
Neshledal jsem v textu nic, co by mě zaujalo tak, abych ho doporučoval.
Ve třech částech autor prostřednictvím nějakého knížecího vypravěče podává nejasnou zprávu o Sternenhochově představě. Bohužel druhá – deníková – část se táhne skoro 100 stran. Naštěstí nepopisuje všech 365 dnů.
Forma zdá se mi poněkud nechutná…
..........................................................................................
„Okamžitě ať jsem rozvázána, pse prašivý!" zařvala, myslíc, že jako dříve i teď velitelský a sprostý tón mne překoná. „Poroučím to! Ne-li, mám prostředky, o nichž nemáš tušení, abych si sama pomohla, - a pak běda ti, běda, otrapo! Jsem ve spolku se samým satanem, - a lidé mne hned pohřeší a najdou! Zvláště můj muž, těš se na něj! Okamžitě, otroku drzý, nejposlednější z lidí, hnuse hnusů!"
Ale zmýlila se tentokrát šeredně, a to rozhodlo její osud, jak se uvidí. Odcházeje, byl jsem v hloubi duše temně rozhodnutý, že odlože věc na později, propustím ji patrně některý z příštích dnů. Ale teď zavířil ve mně opět pohaslý vztek, strašnější než kdy dříve, a změnil mne v lítou šelmu, zakalil mé smysly. Jen matně vzpomínám na to, co následovalo. Obnaživ jí spodní polovici těla, strašně jsem ji zmrskal. Trpěla zprvu bez hlesu a bez hnutí, pak se začala kutálet po zemi, konečně řvát. Ale při tom nadávala stále, a já tím déle pokračoval, až omdlela, celá krví oděná. A pak -- vykálel jsem se jí na tvář a omazav o to svou ponožku, vecpal jsem ji do jejích úst. Také jsem ji trochu poplival, vysmrkal se jí na tvář a skopav nehybné tělo, vyšel jsem a zamkl za sebou dveře.- (9. prosince)
..........................................................................................
Jména psů – Slon a Lev? Nedám dopustit na Sultána s Tyrlem!
Autor se snažil asi filosofovat...
..........................................................................................
Zdá se mně, že její ustavičná přítomnost v mé fantazii musí ji učinit stále přítomnou i v mých očích… Že hrůza před ní musí nakonec porodit ji skutečnou! Neboť vše „skutečné" je, myslím, jen dítětem fantazie, snu… Ale co při této myšlence ve mně víří, nedovedu říci, a sotva by to dovedl aspoň naznačit i nejgeniálnější filosof. – (20. prosince)
..........................................................................................
Pro vystřízlivění osvědčený recept z 20. prosince od dr. Habebalda Wechselbalga:
„Vím už, já vím všec. Poschejte. Halcinace. Snadná věc. Nejezte žádné mso, žádné koření, jen boby, zelninu a mlék. Nekuřte a nepijte nic než vodovou sodu, mnou vyniezenou a fabrikvanou, ta účinkoje neomylně. Buďte pořád v přodě, studené kouple - a mmoto buďte stále vsel, sta-tečn a klidný, dušev nepracujte, denně aspoň tři hodiny těžké fzické práč - a užvat tento prášek, denně ne víc než půl kávové lžic, psouchejte, ne víc, jinač - katstrofa. A dostnu za pradu 50, za prášek 30 mrek."

8 20.03.2016

Čtenář se musí hodně soustředit, protože Ortenovy verše jsou hodně obrazotvorné.
Ve dvaadvaceti letech během dvou měsíců napsal 9 básní, které odrážejí tehdejší dobu. I když je z nich cítit strach, úzkost, smrt, zároveň je v nich i patrná naděje...

"Ó, víte ještě? Krásně stonává se,
daleko kdesi odpočívá škola
a tolik drahých knížek na podušce,
že do smrti je není možno přečíst,
přátelská horečka je chvíli u nás,
zaskočila si jenom na okamžik,
bije nám v srdci, rumění nám tváře
a straší matku, ale jenom málo,
jen co bys ruce k její hlavě vztáhl,
pak přijde lékař, aby podíval se,
kde asi vězí, kde se uschovala,
zda v hrdle snad, či jenom na jazyku,
usměje se a najde ji a řekne,
o jednom mrtvém že se mu dnes zdálo
a že byl živ, že nebyl, nebyl mrtev!"

8 10.02.2016

Drsný, provokativní, syrový, ale...
stejně asi Krchovskému nedám vale :-)
Krchovského verše z této sbírky odrážejí autorovo roční pitvání se v sobě. Jednoduchostí a formou připomínají Gellnerovy básně, ale chybí mi výraznější přesah.

"Lásku už nikdy víc! Tu fata morgánu
co s každým krokem vstříc vzápětí zmizí...
řeším spíš zoufalou finanční krizi!
což prodat některý ze zbylých orgánů?
z tohohle třeba by šly dělat špízy"

"Blíží se slíbená úleva?! - Sílí zář!
(kolem šel s lucernou ožralej výhybkář...)
před branou nirvány stojím jak tvrdé Y
- na konci tunelu tma jako v prdeli"

8 10.02.2016

Protože se mi televizní zpracování Případu pro exorcistu nelíbilo, chtěl jsem konfrontovat, jak píše autor předlohy. Michal Sýkora bez hřebejkovského pohledu vypráví celkem zajímavě, i když zbytečně dlouze.
Mimopracovní prostředí je místy klišovité (nevěra, Dylan, domácí násilí, Dylan, matka "samoživitelka", Dylan), místy nefunkční (Dylan, strýc z Pálavy a jeho Taras Mamlas). Narážky na malá psí plemena mi přišly hloupé - i jorkšír zvládne agility...
Podobně jako v Exorcistovi autor využívá znalosti akademického prostředí. Řešení hospodářskopolitické kriminality sice není tak atraktivní, ale je popsáno celkem poctivě - i když závěrečné setkání všech na místě činu celkem nevěrohodné (sledování kolegy pomocí GPS, komisařka navštíví podezřelého, i když je mimo službu...) a otevřený konec s těhotenským testem spíš pobaví.
Ve srovnání s opěvovaným Nesbo je Sýkorův příběh uvěřitelnější.

8 02.03.2015

Příběh nepůsobí plytce, ale podobně jako v 1. díle místy překombinovaně (silvestrovská návštěva ve vile).
Obdivuji, že autorka dokázala na cca 500 stránkách ve dvou dílech zachytit všednodennost Sylviina života.
Celkem by mě zajímalo pokračování po cca 20 letech. V 1. díle autorka komentovala tetiny večeře poznámkou, že za dvacet let patřily mezi zdravé :-)

8 28.02.2015

I když jsem se k Cunninghamovi dostal díky Hodinám, tak za nejpovedenější považuji Domov na konci světa.
Posuzovat jeho knihy je složité, protože české překlady vycházejí s časovou prodlevou, navíc se témata (chtě nechtě) opakují.
V první knize (Automobilový balet) mi přišly nedostatečně prokreslené některé charaktery postav. Přesto se objevují stěžejní motivy (práce, zemina, zahrada), které jsou podstatné pro další příběh. I když samotný název "Automobilový balet" - (ne)chtěně? - do popředí dostává Billyho.
Druhá část (Zločinecká moudrost) sice popisuje postavy plastičtěji, ale překotné dovyprávění r. 1995 (co bude za rok) mi přišlo zbytečné.
Na jedné straně autor dokáže překvapit (s. 398 samostatná kapitola z pohledu Jamala - 1994 - Kdyby byl přišel domů dřív. Kdyby byl Cassandru víc navštěvoval. Kdyby byl miloval, jak měl. Kdyby byl býval méně sobecký. Kdyby byl jel na té lodi. Kdyby nebyl řekl ne.), na druhé v závěru bez většího nápadu polopatisticky (a místy překombinovaně až krkolomně) napíše, jak ostatní postavy v průběhu dalších let dopadnou.
Tradičně jsou zajímavé u Cunninghama aluze:
"Nikdy jsem nechtěla učit Annu Kareninu a madame Bovaryovou. Já jsme chtěla být Anna Kareninová a madame Bovaryová. A upřímně řečeno, když se příroda rozhodne člověku nadělit duši tragické hrdinky a tělo hubeného muže, co začal ve dvaadvaceti plešatět, tak..." (s.263)
"Čteš Tolstého?" zeptal se Will.
"Annu Kareninovou čtu každých pár let. Jsem blázen do Tolstého.
"Tolstého taky miluju. Ale větší blázen jsem do George Eliot."
"Middlermarch je neuvěřitelný." (s. 276)

Mary otevřela knihu.
"Měla jsem farmu v Africe, na úpatí pohoří Ngong." (s. 380)

Výborný je nejen překlad Veroniky Volhejnové, ale i doslov Pavly Horákové (díky doslovu jsem pochopil i význam Plejád a Raka).

8 04.02.2015

Obrázky dokreslují text. Nebo text doprovází obrázky? Každopádně milé, krátké příběhy ústící často v ponaučení.
Za nedůslednost považuji, že nakladatelství Librex nevěnovalo aspoň pár řádků informacím o autorovi, jehož jméno dokonce schází na titulní stránce knihy!
http://skazkivcem.com/skazki-suteeva

8 02.01.2014

Díky pestrému jazyku přihazuji dvě hvězdičky, ale absence jakéhokoliv příběhu mě zklamala. A myšlenkové pochody typu
"Štěstí spisovatele je myšlenka, která se cele dovede stát citem, je cit, který se dovede stát myšlenkou." mě teda moc nenadchly.
Benátské poselství T. Manna jsem jednoduše nerozklíčoval...

8 23.07.2013