triatlet komentáře u knih

Poetický slovníček vznikl v rámci projektu, v němž si autoři a výtvarníci vybrali ze seznamu nějaké téma a to zpracovali. V edici Modrý slon vyšlo pět titulů, mmj. alegorická pohádka Jiřího Stránského O chamtivém králi (https://www.databazeknih.cz/knihy/o-chamtivem-krali-93842).

Po prolistování poetického slovníčku má našinec chuť zkusit si nějaké formy veršování :-)

Jeden básník z Olomouce
usnul na rozkvetlé louce,
ve snu skládá limeriky,
cestuje do Ameriky,
přiveze si nové triky.

.iizatnaf ejucěndop čeř íčaR

Na Karla Fabiána odkazuje Mariusz Szcygiel v knize Gottland.
Fabián umí podat příběh poutavě, i když střídání vypravěčů, nebo časové posuny mohou místy působit zmatečně.
Motiv židovských osudů mi připomněl Hodinu tance a lásky od Pavla Kohouta:
„Mohla být tanečnicí na jevišti života a byla zahnána do surové arény smrti.“ (s. 50)
Fabián umí příběh osvěžit lyrickými a úvahovými pasážemi:
„Copak je možná, aby uprostřed války kvetly jabloně? Válku přece vedou nejen lidé, ale i zvířata, stromy a zjizvená země. Válku, když už jednou takové neštěstí přijde na svět, vede pak všechno proti všemu.“ (s. 83)
Je zajímavé, že autor používá správně slovo rozšafnost, jehož význam dnes čtenáři vnímají jinak.
„… jeho hlas je rozšafný, sedlácký a je v něm hodně smutku i vzteku.“
Na dobu vzniku (1959) autor klade důraz na sedláctví, levicový motiv komunistického odboje je pouze naznačen.
…………………………………………………………………………………..
Čtenářská výzva – kniha s válečnou tematikou

Rozhlasová hra o 5 obrazech a 3 pádech.
Můj komentář v 7 pádech:
ABSURDITA
RECEPTŮ na koláče
určených OTCI,
který stíhá MARII.
BERTO, MARTO, BÁBY SVÍČKOVÉ,
jste na KŮRU,
nebo si zahráváte se ČTENÁŘEM?
Vybral jsem si do knižní výzvy, ale asi se kouknu ještě po jiných koláčích :-)
Hra je svižná, jazykově vtipná, ale místy mi přišlo až trapné, když si někdo cíleně utahuje z církve:
"Berta: Lžeš! Víš, co jsi provedla! Zabila jsi otce! Svatého otce, ty zrůdo!
Marie: Dva otce jednou ranou! Otec biologický a otec duchovní, dva
v jednom!" (s. 29)
Motiv jídla (koláčů) na konci 1. obrazu:
"Vzývání makových koláčků
(zpívá otec Gabriel)

Makové koláčky
vem si, mé dítě
Makové koláčky
určitě vyslyší tě

Zpěváčci na kůru,
koláčků plná fara
Makovic plnou fůru
ve jménu Krista Pána

Spasení nemine
toho, kdo Boha chválí
Plameny pekelné
koláčky nepřipálí

Makové koláčky
vem si, mé dítě... " (s. 7)

2. obraz se jmenuje "Svačinka", 3. obraz "Makovice", 4. obraz "Smuteční koláčky".
"Marie: (...) Ale otec Gabriel se po nich může utlouct, takže se pečou výhradně a jenom makový... Vždyť je na nich závislej... Farář, co se sjíždí makovejma koláčkama... Tak nevím, jestli mu tohle v nebi projde... Ale bůhví, na čem ulítávaj v nebi..." (s. 9)
............................................................................................................
Čtenářská výzva 2018 - kniha o jídle.

Pan Petr Novotný z nakladatelství Petrkov nám na besedě říkal, že zajímavé knížky si ho hledají samy. Jedna mu údajně na knižním veletrhu někde
v zahraničí spadla na hlavu.
Příběh Poslední cesta je skvostem v dárkovém balení. Ilustrace Maurizia
A.C. Quarella, text Irene Cohen-Janca, překlad Jana Machonina (vložená báseň v překladu Pavla Eisnera) dohromady dávají jednoduchou skládanku, ve které důležitou roli má i typografická úprava.
Text je jednoduchý a zvládne ho i mladší školák. Pokročilí čtenáři najdou aluze na Rabíndranátha Thákura (https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/rabindranath-thakur-899) nebo Jicchaka Lejba Perece (https://www.databazeknih.cz/autori/jicchok-lejbus-perec-107259).
Zajímavá je paralela s příběhem Henryka Goldzmita (původní jméno Janusze Korczaka) a jeho kanárka. (s. 40)
Přínosné jsou dobové reálie - Blankův palác je obdoba Petschkova paláce. "Neřekl jsem mu, že v Blankově paláci není soud, pravda ani spravedlnost."
(s. 22, 31).
Cenné jsou i myšlenky Janusze Korczaka, které vypravěč příběhu (malý chlapec se symbolickým jménem Šimon) místy uvádí:
"Říká, že děti jsou básníci a filosofové." (s.16)
Příběhy o holokaustu bývají smutné. Tento přináší poselství výjimečného člověka.
"Láska nemůže být povinná, ale úcta jo." (s. 28)
A jestli někdo ve vašem okolí odmítá jíst třeba kůrky od chleba, tak úsměvné rozklíčování najdete na s. 16.
..............................................................................
"Doktora Korczaka nikdo nemohl zabít." (s. 6)

11. díl z edice Poznáváme naše světce seznamuje se životem rodáka ze Šumavy, který se stal prvním americkým světcem.
Až budu projíždět Prachaticemi, vzpomenu si na příběh Jana Nepomuka Neumanna.

"Poslední sbírka Jana Borny obsahuje jak netradičním způsobem vytvořené básně pojednávající o neochvějných jistotách a vytrvalém hledání cesty z osamění, tak prozaické texty týkající se vzpomínek z dětství."
Škoda, že slovo p o s l e d n í je definitivní :-(
"Musíte se rozeběhnout,
odrazit se a nabrat výšku,
pak jen s využitím teplých proudů stoupat
a ve studených klouzavě klesat.
Při přistávání si nenabít hubu
a hlavně se nepřestat obdivovat
všemu nad i pod sebou."

Vlastním kapesní vydání z r. 2003 (nakladatelství FIN, 4. opravené vydání). Častým používáním se pravidla rozpůlila.
V knihovničce mám i vydání z 80. let a podědil jsem jedno prvorepublikové.
V současnosti téměř dennodenně využívám internetovou jazykovou příručku UJC :-)
http://www.ujc.cas.cz/eletronicke-slovniky-a-zdroje/internetova-jazykova-prirucka.html

Jiří Schmitzer mě přesvědčil v kině, v televizi, na dvou koncertech i knižně.
Tak ještě někdy na divadle, abych se účastnil geneze některých veršovánek.
Rýmy jsou sice občas prosté, místy vtipné, někdy obhroublé, rozhodně nejsou fádní.
............................................................................................................................
"Když duše nemocná je téměř bezmocná
když mozek ztrácí svůj vtip...
duše se schovala a chvilku počkala
než srdci bude líp..." (s. 62)

"Snad prominete mi
povahu mou dámy
že málo bavím se
a málo jsem s vámi
Já spíše knížek si promiňte
většinou všímám" (s. 86)

"Můj světe roztomilý
co přines jsi nám do kolíbky
Jen sebe celého
a to je vše co máš
I hvězdy vzdálené
i špetku do polívky
My celí tvoji jsme
neboť jsi celý náš" (s. 134)

Civilní poezie. Kooserovy verše v překladu Martina Reinera mi připomínají filosofování nad životem v podání Jiřího Háska Krchovského nebo Jana Borny.
...
cestou

"Ležel tam vedle mé boty;
oblázek z křemene,
umazaný a studený,
kapka mléka z prsu Země.
Zvedl jsem ho proti světlu
a chvíli se zdálo,
že bych mohl skrze zářivé hrany
dohédnout velkého poznání.
Polož to, kdes to vzal,
ozvalo se něco ve mně,
polož to na zem
a pokračuj v chůzi."
...
...................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 7. kniha od držitele Pulitzerovy ceny (2005 - Poetry - T. Kooser: Slasti & strasti)

Skvělý nápad, skvostné vyvedení. Atlas není nafukovací, tak každému bude chybět nějaká země. Rád bych viděl i mapu Dánska, Norska, Slovinska, Černé Hory nebo Keni. I když to je možná trochu i záměr. Čtenář se může inspirovat a mapy "chybějících" zemí si vytvořit sám :-)
Na Slovensku mi sice chybí Liptov, ale zase je tam Havránok i Vlkolínec.

Koho zaujal Cizinec, toho pravděpodobně zaujme i Daúdův esej (?). Autor se k Meursaltově příběhu staví zrcadlově (např. ve vztahu vypravěče k matce).
Podobně jako Cizinec i Meursalt, přešetření vyvolává řadu otázek.
Autor prokázal zaujetí pro věc.

Nenápadný příběh, který vtipně charakterizuje maloměstské prostředí. Televizní adaptace (http://www.csfd.cz/film/275786-sklenik/prehled/) je podobně zdařilá.

Pohodová oddechovka. Autorka velmi dobře charakterizuje postavy,věrohodně líčí prostředí.
Místy zbytečně natahované.

Tradičně velmi dobře vystavěný segalovský příběh o lásce a vztazích. Osudy křesťanské a především židovské komunity autor dokázal zachytit poutavě.
Srovnání s Ptáky v trní se rozhodně nabízí. A McCullghová je pro mě ve svém nejslavnějším románu poutavější vypravěčka.

Vyspělé vypravěčství. Hájíčkovo vyprávění působí realisticky.

"Jeho jméno se ve znacích psalo ´mnoho´, ´myš, špička, směr´a ´vytvářet´. Pokud se ale nejednalo o oficiální texty, psal Cukuru ve znacích obvykle jen své příjmení a dokonce i jeho přátelé se domnívali, že se jeho osobní jméno píše foneticky, slabičnou abecedou. Jen máti a obě dvě sestry mu říkaly Saku nebo Sakučan, jak se jeho jméno také dalo přečíst. V běžném každodenním životě to tak pro ně bylo kratší a jednodušší. (...) Musel [otec] však zřejmě dost váhat, jestli se Cukurovo jméno bude psát znakem pro ´tvořit, stvořit a vybudovat´, nebo jako ´tvořit, zhotovovat a vyrábět. Oba ty znaky mají sice shodné čtení, každý z nich ovšem dělá úplně jiný dojem." (47)
V pořadí pátý Murakami mi nabídl jako tradičně neotřelý pohled na hledání identity.
"I kdybys třeba byl prázdná nádoba, tak co je na tom?" odtušila Eri. "I jestli to tak je, jsi stejně nádherná a moc přitažlivá nádoba. On ve skutečnosti neví nikdo, kým vlastně doopravdy je, nemyslíš? V tom případě úplně stačí, když prostě dál bude po všech stránkách krásnou nádobou. Nádobou natolik sympatickou, že do ní pak někdo zatouží něco dát, ani sám nebude vědět jak." (234)
Zajímavá paralela mezi životem a nádražím graduje radou Eri Curukovi, jak má překonat strach, že něco špatně udělá, nebo řekne:"Hlavní je postavit to nádraží, i když třeba nebude úplně dokonalé. (...) Když nebude stát nádraží, tak tam také přece nezastaví vlak. A nebude tam možné přivítat vzácného hosta." (234)

Autor není schopný udržet ani myšlenku, ani větnou stavbu. Stylisticky neobratné: "Auto mého nevlastního otce JSEM MĚL STÁT za vraty v zahradě." - s.9 (...) "Jestli BUDE MÍT STÁT na ulici auto se šoférem, bude to problém." - s. 115. Jazyková synonymita (včetně popisu erotických scén) prostoduchá. Hrubé pravopisné chyby - kromě akuzativů např. str. 107 - "Protáhl jsem se provazy a podal ČudlovY ty dotazníky."
Navíc po 9 letech vydává pod jiným názvem (Útěk do pekel). Za pochvalnou ódu na závěrečné stránce mám chuť dát odpad.
Zajímavá recenze - http://ceskobudejovicky.denik.cz/kultura_region/recenze-niedl-zahral-v-romanu-na-umounenou-fletnu-rozkose-20120517.html.
Do str. 90 kromě "umouněné flétny rozkoše" autor synonymně používá další metafory: kormidlo, rádlo, pyšný stvol, drahý sval, kravský roh...
------------------------------------------------------------
Za všechny pseudorozhovory s milenkami jeden ze str. 81:
Díval jsem se asi vyjeveně. Ne, díval jsem se vyjeveně. "Takže tys mě použila."
"Tak jako tys mě použil skrze znásilnění k ukojení svého chtíče, tak já tě použila skrze znásilnění zase k něčemu jinému. Jsme si kvit."
"A to bych jako, kdybys přišla do jiného stavu, to bych si tě měl jako..."
"Nebuď směšný, to by bylo to poslední, co bych na tobě vyžadovala."
Na jedné straně mi spadl kámen ze srdce, na druhé mne to poněkud uráželo. Byl jsem prostě použit jako chovný králík.
------------------------------------------------------------
Přirovnání ke králíkovi působí celkem vtipně - už na str. 9 (úprvních 5 stran románu) autor popisuje postelovou scénu:
"...rozvibroval jsem před vyvrcholením svou pánev neskutečným staccatem - tak jak to dělá králičí samec - a pak jsem zaječel - tak jak to dělá králičí samec - a pak se s ní převalil na bok. U králíků se na bok převaluje samec sice sám, ale my zase nejsme přece jenom žádní králíci."
------------------------------------------------------------
Po 90 přečtených stránkách nemám dál motivaci číst.
Z výše uvedeného usuzuji, že autor a) chová králíky, b) snaží se popisovat historii prvoplánovitě prostřednictvím postelových scén.
------------------------------------------------------------
Přežil jsem ještě asi 300 stránek vypravování doktora filozofie, karbaníka, boxera - což je všechno jedna postava (!) - vrah Pavel Vencl. Při útěku přes rakouské hory, Švýcarsko, Francii, Británii (divil jsem se, že supermanský Paul potřeboval loď, vždyť mohl přeplavat :-) ), USA... Mexiko a Argentinu jsem už jen prolistoval.
V závěru se "překvapivě" Vencl vrací do Československa. Setkání v lágru s otčímem a vlastním otcem (bolševikem) jen podtrhuje šeherezádovské autorovo vyprávění... Bohužel autor ve vyprávění pokračuje ještě v Hráči...
Pravidelně se opakující se popisy Pavlových sexuálních dobrodružství jsou nenápadité stejně jako opakující se vězení a výslechy Vencla. Toho nelze ani označit slovem hrdina, protože je veskrze nesympatický.
Za jediný klad považuji aluzi na Londnova Tuláka po hvězdách. Venclovo putování sice může připomínat metamorfózy Ed Morella, ale Venclova dobrodružství jsou kombinací červené knihovny, rodokapsu (i když pořádně nakynutého), pokleslé erotické literatury a kovbojky.
Historie je prezentována uměle. "Večer jsem nehrál, protože Mojžíš byl mrtvý a já seděl zády opřený o jedinou zeď a přemýšlel o tom, kolik minut mi zbývá. Byl 6. červen 1944 a ten den se staly dvě významné události. Byl popraven Mojžíš a v Normandii se vylodila spojenecká vojska. Ale o té druhé události jsem ještě nevěděl."
"Nápaditý" popis postavy Mojžíše:
"Jeho příběh byl banální, až na způsob jeho vyřešení. Žena s ním už nechtěla spát, právě pro abnormální rozměry jeho přirození. Vcelku se jí nebylo ani co divit, když musela několikrát po aktu vyhledat vyšetření. Mojžíš se trápil a trpěl tím, i když se dá říct, že svoji manželku chápal. Dělal u popelářů, a když přišel jednou v noci na směnu, řekli mu, aby šel domů, že je stávka. Tak šel. Ale doma to bylo zlé. Doma uviděl v posteli mrskající se zadek, sice tmavý, ale cizí a pánský. Tak ten zadek a všechno to, co k němu patřilo, vzal a vyhodil z pátého patra. Jeho žena hrozně křičela, a tak ji vzal za krk, držel ji asi patnáct centimetrů nad zemí a díval se jí do očí tak dlouho, dokud v nich nezhasla poslední jiskřička. Když si uvědomil, že to co drží v rukou, už není jeho žena, položil ji na postel, uhladil vlasy a odešel do pokoje jejich dětí."
Vzhledem k tomu, že se Vencl s Mojžíšem potkal ve věznici, tak autor popisuje hierarchii vězňů z hlediska sexuálního postavení. Autor tedy obohatil Venclovy zážitky o sdílení cely a lože s Mojžíšem...

Špatně vystavěný příběh; nevěrohodně popsaná práce kriminalistů - podezřelé z vraždy (nejbližší příbuzní, spolupracovníci) vyslýchají až po 2 týdnech od činu, ale užívajísi atmosféru na RG... Co se stalo se Štěpánkem je asi nepodstatné...
Zbytečně zdlouhavé odbočky (atmosféra ve Francii, vložený případ francouzských kriminalistů). Nuda střídá nudu. Dialogy působí vykonstruovaně.
Závěrečné rozřešení nepřesvědčivé. Pachatel za 3 týdny neodstaní vražedný nástroj???
Samostatnou kapitolou je množství interpunkčních chyb (věty vložené do věty hlavní autor nerozlišuje vůbec) i občasné hrubice. Často je také nesprávně zapsaná přímá řeč.
Hvězdička za Helenu Sukovou :-)

Na vydání z nakladatelství XYZ se mi nelíbil ani obal, ani překlad J. Pachmayera. Nebo byl záměr překladatele, aby zmátl čtenáře, takže ve dvě dopoledne se snídá, večer se obědvá?
Překlad odpovídá začátku 20. století a nechápu, proč ho nakladatel používá v dnešní době.
Samotný příběh až příliš využívá metodu "deníku". Navíc identita "tajemného člověka" skrývajícího se na blatech je jasná...

Čtivě napsaný příběh. Tematicky i formálně mi příběh připomínal knížku Sklěnený pokoj.
Líbilo se mi členění do kapitol, mozaikovitost 5 let, které Klára strávila při cestování vlakem. Místy jsem se u některých postav ztrácel.