triatlet komentáře u knih

„Titulovali mě jako Básníka
a možná něčím takovým jsem i
chvíli byl
A taky mi byl laskavě přisuzován
titul Zpěvák
přestože
jsem jen stěží udržel melodii
Řadu let
jsem byl známý jako Mnich
(…)
Moje pověst Sukničkáře
byla špatnej vtip (s. 165)

Při poslechu alba Dear Heather listovat knihou, vnímat podmanivý hlas Leonarda Cohena, barevnost hudby a snažit se proniknout do myšlenek Knihy toužení…
Kniha toužení mi připadá jako deník. Leonard si do něj psal, kreslil – a hlavně reflektoval svoje pocity… Rozjímal o hudbě, B-u nebo fyzické lásce, rozjímal
o životě…

„Toto je obtížná kniha, dokonce i v angličtině, pokud se bere příliš vážně. Mohu ti navrhnout, abys přeskakoval místa, která se ti nelíbí? Zkus se do ní nořit jen tu a tam. Možná se v ní najde pasáž, možná celá stránka, která uspokojí tvou zvědavost. A po čase, budeš-li se dostatečně nudit či nebudeš-li mít právě co dělat, možná se ti zachce přečíst si ji od začátku do konce. V každém případě ti za zájem o tento podivný soubor džezových riffů, popartových žertíků, náboženských kýčů a zpackaných modliteb velmi děkuji – zájem, který vnímám jako značně lehkomyslnou, byť velmi dojemnou velkorysost z tvé strany.“ (s. 202)
* * * * ** * * * ** * * * ** * * * ** * * *
„daně děti ztracená kočička válka zácpa
žijící básník ve svém postoji krásy
by rád tenhle den vrátil b-hu.“ (s. 181)
* * * * ** * * * ** * * * ** * * * ** * * *
„život je droga,
která přestává
působit“ (s. 160)
* * * * ** * * * ** * * * ** * * * ** * * *
„Vyšel jsem z vašeho středu – nebo z našeho střetu, chcete-li. Střed – nebo střet. Vyberte si. Ale nebojte se, neoctli jste se v blízkosti slovního neposedy.“ (s 131)
* * * * ** * * * ** * * * ** * * * ** * * *
„ať dělám co dělám
ten autoportrét mi nikdy není podobnej – ani jednou“ (s. 161)
* * * * ** * * * ** * * * ** * * * ** * * *
* * * * ** * * * ** * * * ** * * * ** * * *
Děkuji za trojí koncertní setkání, Mistře...

17 25.11.2018

Cesta ze Sinhapůru do ulice U Tří lip. Od Taia k Lee. Cesta domů… Na dlouhé pouti chlupáč poznává svět, živou a neživou přírodu.

„Co je to domů?“
„Doma je tam, kde tě budou mít rádi, chlupáči.“ (s. 7)

Jonáš by si určitě poklábosil s Kukym nebo s Flórou. Poetika Marky Míkové, respektive Radoslava Veleše, podle jehož námětu příběh vznikl, má blízko k poetice Jana Svěráka, nebo Daisy Mrázkové.

11 25.11.2018

Téměř máchovský příběh. Wildova skladba, rozdělená do 6 částí, je stejně temná jako Poeova povídka Jáma a kyvadlo, podobně ponurá jako Máchův Máj...

"Přešli jsme dál a duši rval
nám Soud a Smrt a Strach;
kat s kufříkem se zlodějsky
v soumraku dovnitř vtáh,
a každý z nás se hrůzou třás
přes vlastní hrobky práh." (s. 33)

"Žíravé vápno bude mu
maso a kosti žrát,
masíčko ve dne, v noci zas
ohryže křehký hnát;
masíčko teď a kůstky pak -
leč srdce napořád." (s. 53)

14 22.11.2018

Chtěl jsem porovnat Síse se Sýsem,
abych věděl, koho si pletou poslanci a koho v mládí (?) četl Miloš.
Sbírka Kniha přísloví mě překvapila zajímavým konceptem, skládá se z 6 částí:
Lidové grotesky
Lidové divadlo
Noc a den
Týden v tichém domě
Čtvero ročních dob
Přestupný rok

Autor si hraje se slovy, písmeny a číslicemi, a to hned zkraje:
1
"chytíš se trojky a hned naskočí
zbabělcům a pověrčivým husí kůže
stoupneš si před nulu
a hned naskočí desítky" (s. 15)

Občas místo čtveráctví autor projeví spíš buranství:
"Máte nejmíň čtyrky
to je dostatečné
Vy čuně
Můžu si šáhnout?" (s. 21)

Hra se slovy místy pobaví, místy zarazí:
"Na slovo vzatá světec Enoch
Hubou svatý
Přefiknul ji pouhým slovem
Jako když povalí mluvnici jediným slovesem
Sloveso - slovní koleso
Děvčata na slovíčko!
Na slovíčko - pane Felixi Slováčku!" (s. 31)

Cesta k vtipu a pointě nemusí být dlouhá:
"Jsem sněhobílé svědomí
dívám se na život z rubu
Vám se omastkem leskne líc
a já utírám hubu (s. 44, Ubrousek)

Překvapí sečtělost a aluze:
"Březnový sníh
na pole jed
pod sněhem se odkopává svět
2. března 1902
Apollinaire poprvé a naposledy v Praze!" (s. 101)

"Země má co dělat sama se sebou
nikoho nepřijímá
odskakuje od ní
i čepel básní Otokara Březiny" (s. 116)

"Hospody tiše duní jak tympány nadité chmelem
Alejí se mihnul Rimbaud vzdorný pohled upřený na epolety otce
Šestnáct let je strašný věk" (s. 119)

13 19.11.2018

Jiří Stránský a Milan Lasica si dopisy vyměňovali prostřednictvím Divadelních novin v letech 2008 – 2009. Jejich glosy tehdejšího stavu společnosti jsou nadčasové.
Kromě dopisů knížka obsahuje fejetony, které vycházely v časopise Týždeň, resp. je vysílalo Rádio Česko.
„Vy, a možno trochu aj my, si myslíte, že prezident by mal byť akýsi vrchol dokonalosti, nejaká nespochybniteľná mravná autorita, vlastne, priznajme si to, mocnár, monarcha, tatíček. Preto nikdy s nikým nebudete celkom spokojní, lebo niekto taký neexistuje. Jednoduchšie by bylo, keby ste prezidenta brali len jako najvyššieho štátného úradníka a nič viac.“ (s. 25, Milan Lasica)
Doporučuji dávkovat čtení přiměřeně, protože texty obsahují řadu myšlenek, které čtenář potřebuje vstřebat. Líbilo se mi, jak Milan Lasica vnímá „zrychlený čas“: „Musíme sa zmieriť s tým, že Vianoce sú čoraz častejšie.“ (s. 49, Milan Lasica).
Milan Lasica zajímavě chápe pokoru: „Člověk môže byť pokorný, naozaj pokorný, len keď je slobodný.“ (s. 56)
Potěší odkaz na korespondenci Voskovce s Werichem.
Výstižný je Lasicův názor na komunisty: „Komunizmus v praxi nie je ani tak idea, jako skôr spôob správania. Poklonkovanie smerom nahor, arogancia smerom nadol. (…) Komunisti sú užiteční vtedy, ak sú v ilegalite.“ (s. 104)
Pobaví Lasicovy odhady: „Pýtali sa ma, či si myslím, že strana ANO se dostane do parlamentu. A ja som s istotou povedal, že nie, lebo ľudia chcú v politike politikov a nie televízne tváre.“ (s. 166)
Z textů Jiřího Stránského je patrné znechucení z kroků Václava Klause. Výstižně dokázal popsat obecnou zkorumpovanost, kterou „někdo po Listopadu 89 začal, založil a pak zaléval a hnojil těmi nejlepšími státními hnojivy…“ (s. 195)

Rušilo mě, že text nebyl členěný do odstavců. Občas jsem postrádal zpětnou vazbu – odpověď na otázku položenou v dopise.

11 18.11.2018

Intimní, milostná až erotická poezie. Sbírka má kapesní formát. Jednotlivé básně jsou krátké. Ani dvouverší se však na ministraně necítí osamoceně, protože ho doprovází nápadité malůvky a typografická úprava Ivany Měkotové.
Typografie a ilustrace mě zaujaly víc než verše.

10 16.11.2018

Autorka se dokázala vcítit do osudů zpovídaných.
"Děkuji odvážným lidem, kteří dokázali odhalit své nitro s radostmi i ranami, které v sobě nesou. Díky nim jsem mohla znova a jinak pohlídnout na život a dotknout se jeho ceny." (s. 12)
Zajímavě nastavené zrcadlo nejen církvi, ale celé společnosti, respektive nejbližším těch zpovídaných lidí...

16 11.11.2018

Při čtení pětice pohádek, teda spíš čtyř pohádek a jedné minipohádky, nebo ještě přesněji mikropohádečky, která místo závěru představuje vypointované poselství, tak při čtení toho skvostu, pěkně ilustrovaného Marianou Dvořákovou, se vám, milí čtenáři, usadí na rtech bezděčný úsměv. Možná vám tvář na chvilku ustrne v nyvém pohledu, jako měl princ Vilemín, ale nebojte se, tesknit nebudete. Proč? Protože Radůza tyto moderní pohádky, které na sebe volně navazují, také namluvila. Tak si je můžete pustit a zaposlouchat se do Radůzina podmanivého, energického hlasu.

Líbí se mi, jak autorka oslovuje čtenáře a udržuje s nimi kontakt - je patrné, že primární nápad byla asi mluvená podoba.
"A nebojte se. Tohle je pohádka a každá pohádka má šťastný konec. Tak se přestaňte vrtět v postýlce a poslouchejte, jak to bylo dál." (s. 7)
Radůza si hraje se slovy a vymýšlí jednoduché nápady. Pobavil mě princův inzerát.
"Mladý princ, 198/89, vysokoškolák, nekuřák, abstinent, svobodný bez závazků, s vlastním zámkem 64+12, 15x koupelna s WC, zahradou a hospodářskými budovami, hledá milou, pohlednou, nezadanou dívku se zájmem o motorová vozidla, šachy a hru na žesťové nástroje. Zn. Spěchá." (s. 19)
Poučil jsem se, že i královská dítka se ve škole učí "vyňatá slova a kreslí slepou mapu" a že i turecký učenec v Izmiru umí recitovat Nerudovy básně.

Pocta češtině, moderní čapkovské pohádce.

14 01.11.2018

Niterný pohled na sebe sama...
"Prosím Tě Bože pokorně
ať neberu nic úkorně
ať nejsem zlý na Julianu
a když se ožeru,
ať potom ráno vstanu" (5. 6. 1985 V., s. 19)

Rentgen poloviny 80. let...
"Kdy konečně nějaký Samo
zas zbaví mou zemi
Avarů?" (5. 6. 1985 VI., s. 21)

"Ocejchovalas mě znamením plevelných ryb,
lovné zvěře.
Okrášlil jsi mne psacím perem,
kéž se jím nechlubím jak páv!
Kéž zanechám několik hebkých stop
v tom sibiřském sněhu.
Kéž jako liška
zametu ocasem potom tu stopu." (28. 6. 1985 III., s. 41)

Kolibří vydání ilustroval Honza Volf.

9 31.10.2018

Při hledání cesty s panem N.
nebo s panem Šrut-em,
objevíte i Autoportrét akvarelem:
"Jakési město
uvnitř města
jakýsi dům
uvnitř domu
jakási hlava
uvnitř hlavy
déšť
uvnitř deště
nic

Jakési nic" (s. 31)

Při bloudění světem křížem krážem
uslyšíte Žalozpěv nad botami:
"Z kolika bot
jsme vyrostli
kolik jsme jich opustili
kolik prochodili
kolik odhodili -
- - - - - - - - - - - - kde jsou?" (s. 45)

I když převládá převážně vážná atmosféra,
autor nezapomíná na slovní hrátky,
to když N. pozoruje milostný život v přírodě:
"Nad řekou se smrádká
Jepice se páří

Nad řekou se páří
Jepicím se smráká" (s. 51)

7 31.10.2018

Listování nádhernými ilustracemi pro potěšení,
luštění krátkých doprovodných textů pro ponaučení.
Pro příznivce Malého prince příjemné pohlazení.
Tak jak Antoine de Saint-Exupéry kouzlil se slovy,
tak Petr Sís kouzelně kreslí tak,
že vykouzlí úsměv.

"Kdysi dávno, na samém počátku dvacátého století, se ve Francii
narodil chlapec, kterému bylo souzeno prožít velká dobrodružství.
(...)
Z chlapce jednou vyroste pilot. Bude psát o odvážných leteckých výpravách,
ale také o místech, jaká třeba najdete, když poletíte dost dlouho a dost daleko.
Co vlastně tenhle chlapec na Zemi našel? A co našel na nebi?"

16 31.10.2018

"Jak všichni víme, moc, se vším, co ji provází, je nenasytný společník. Čím víc jí někdo má, tím víc ji chce." (s. 52/53)
Pohádkové podobenství o kráse a ošklivosti, o lásce a upřímnosti, ale hlavně o moci a jejím zneužívání.
Typografická úprava, respektive formát knihy je poněkud zarážející - třetina většiny stránek (kromě ilustrovaných) zeje prázdnotou.

10 31.10.2018

Hned v úvodní básni se Jiří Stránský mistrně charakterizuje. Kdo zná jeho osud, tak ví, že ho komunisté zatkli těsně před maturitou…
„Těch Armstrongů a Beethovenů
a kapitánů Nemů i skautských slibů
a d´Artagnanů a Michelangelů i Piccasů a Kleeů
i u hája tri voly pasúcích Janů
a slalomů na zasněžených stráních
a kanoí a basketbalů!“ (Jednadvacet let, s. 7/8)

Básně jsou plné síly, ale zároveň i tíhy.
Verše působí, jako kdyby autor odříkával své poselství, jsou jak dlouhé, tak jednoslovné. Není důležitá forma, ale zachycení života „za plotem“. Spojení „za plotem“ se v jednotlivých básních občas vyskytuje.

„A tak se potom stane
že člověk vyfárá
a jde jedním směrem
a coby kamenem dohodil
voní les
A z něho vyšly dvě srny
pozdravit svítání.“ (s. 18)

Za intimní, lyrickou zpovědí je patrný velký životní příběh.

„až uvěříš
že já sám jsem tou strunou
napjatou mezi nebem a zemí
kterou tys rozechvěla k písni bez konce
dlouhým smyčcem čekání
až tomu uvěříš
pak snad pochopíš“ (s. 23/24)

I když autor zachycuje úskalí komunistických lágrů, uchovává si naději, svobodu myšlení a vidění…

„A kdyby to snad přece jen mělo bolet
za takovými ploty jako jsou kolem
jsme si vynalezli báječnou narkózu

Stačí jen zavřít oči
a odejít z této a z těchto chvil
někam daleko do minula
někam do jiných světů a pod jiné měsíční svity“ (s. 38/39)

„Oči ach oči oči moje
smějte se jenom se smějte
ohradě světel se vysmívejte
přeskočte koridor…

Vás za to
nikdo
nezastřelí“ (s. 32)

13 30.10.2018

Pavel Šrut mě baví,
sám se verši baví,
převažuje humor, vtip,
na světě je hnedle líp.
Ilustrace Galiny Miklínové oživují Šrutovy básně; především v části Péťa fotka věrně a vtipně v podobě fotopříběhu zachycují děj.
Nejradši mám báseň Dýně.
„Stalo se to v Podivíně:
k dýňovi se pěkná dýně
jednou v máji přikulila
a hned z toho svatba byla.“ (s. 32)
Jazykovou pestrost dokládá např. báseň Sám doma (z části Péťa fotka):
„U nás večer straší.
Když tu nejsou naši,
špacíruje po domě
mlaskal, chroustal, pažral, stejskal…
a tak podobně.“ (s. 54)
V části Péťa fotka je i báseň Lichožrouti.
Báseň Aligátor v pražském metru jsem „prohlédl“ až na druhý pokus :-)
Autor vzdává hold Morgensternovi a vytváří i hráběcí kaligram.
Líbí se mi Šrutovo vypointování textu:
„Děti jsou prý pidilidi,
ale když je básník vidí,
jak se někdy chovají
(třeba včera v tramvaji),
pomyslí si, to mi věř,
že děti jsou pidizvěř.

A diví se, proč jim vlastně
píše krásné pidibásně!“ (s. 73, Pidilidi)

16 30.10.2018

František Skorunka se ve 13 povídkách prezentuje jako zručný pozorovatel. Na malém prostoru dokáže načrtnout prostředí, charakterizovat postavy.
I když se příběhy odehrávají za normalizace, řada z nich je nadčasových.
Poslední dvě povídky (Varhany a Zkouška) považuji za nejlepší. Tomáš Mácha je normalizační obdoba profesora Málka z Drdovy povídky Vyšší princip.

8 29.10.2018

Tucet netuctových básní vydaných v roce 1918.
Verše odrážejí dobu "zní z dálky karneval vražd, krve, umírání" (Únor), zdůrazňují moudrost "Rozšafní dědové se hřejí u kamen/ a přemílají starou moudrost, staré zvyky/ a staré pranostiky" (Duben), zachycují sepětí
s přírodou "Můj bratr dooral a vypřáh koně./ A jak se stmívá,/ věrnému druhu hlavu do hřívy/ položil tiše, pohladil šíji/ a zaposlouchal se, co mluví kraj." (Září)
Většina básní (až na Říjen) má stejnou kompoziční formu (5+5+3), závěrečné trojverší působí jako modlitba "Bože můj,/ obnoviteli, obroditeli,/ na srdce
v sněhu pamatuj." (Březen)

Ať i za sto let přináší Tomanovy Měsíce českému národu sílu, víru, naději.

"Ty bože révy, který posíláš
paprsky slunce na nalité hrozny,
na hrozny, hrozny fialové,
buď milostivý.

Po teplých stráních vzpínají se k tobě
vášnivé keře, roztančeným gestem,
zpívají, mluví, hovoří a prosí,
bys dal jim oheň, aby rozdaly jej,
bys vdech jim radost, aby vzkvetla v očích
zkalených trudem.

Neb my jsme lidé mdlí
a pro tvou slávu milujeme víno
a s číší jen se naše srdce pomodlí." (Říjen)

14 28.10.2018

Petra Dvořáková napsala čtivý příběh. Stránky jsem se zatajeným dechem obracel a přál si, aby utrpení skončilo a aby při opakovaném hledání správné cesty našla někoho, kdo ji nasměruje.
Text je mozaikovitý - do zpovědi autorka vkládá rozhovor, dopisy (adresované "dear Joss"), novinový článek.
Kapitoly uvozuje věk - výška - váha...
Nad některými klášterními pravidly čtenář kroutí hlavou. "Jednou týdně jsme na hodinu v noci vstávaly k modlitbě, abychom Bohu darovaly svůj spánek." (s. 47)
Zachycení problémů s příjmem potravy je diametrálně odlišné od komerčně propagované Jiné Gabriely Koukalové.
"Hlad se stal osobou - přítelem, který utěšil. Stala jsem se na něm závislou." (s. 90)
"Tak jako se lidé modlí k Bohu, tak jsem se modlila k anorexii. ´Ana, meke better!´" (s. 94)
Před každou kapitolou je vypovídající fotografie Věry Stuchelové. Součástí je doslov MUDr. Miroslavy Navrátilové.

21 21.10.2018

Pokud si chcete uchovat vzpomínky na Gábinu, kterou znáte z biatlonových závodů, nečtěte její vzpomínky.
První třetina - cca do 15. kapitoly jsou pubertální bulvaroidní výlevy. Nechápu, že zkušený novinář Martin Moravec začne kapitolu větou: "Byla jsem šťastná a nešťastná zároveň." (s. 84)
Po "vyzvracení" "hrdinského" činu, který Gabriela "zvládla" na rozlučce se svobodou, u mě klesla na naprosté dno a dál jsem nechtěl číst.
Naštěstí další třetina se věnuje vtipným patáliím, které Gábina přitahovala i při závodech. Poslední třetina pak mapuje loňský rok (vítězství ve SP, nemoc v rodině, problémy s lýtky). Problémy s příjmem potravy jsou zmíněny okrajově.
Potěšil mě vztah k rodnému jazyku.
"Do kamery nebo do diktafonů se většinou snažím vyjadřovat spisovněji, než to dělám třeba doma. Někdo si myslí, že přeháním, jsem až moc strojená a je to celé póza. Ale mně se zkrátka nelíbí, když někdo třeba v televizních zprávách mluví hovorově. Máme přece krásný jazyk, a i když ho neumím používat, jak bych chtěla, aspoň se o to snažím." (s. 225 - 226)
K nepřesvědčivému výsledku přispívá skákání z jednoho tématu na druhé, časové nejasnosti.
Gábina je skutečně jiná. Je celkem ufňukaná, je neadaptabilní. Působí rozdvojeně.

PS: Stále věřím, že ji jednou uvidím stát ještě na startu...

26 15.10.2018

Radek Malý obohatil obrázky Pavla Čecha o verše a vznikl a zve čtenáře do země Jakokdyby. Mohou se tam setkat s andělem, poutníkem, rytířem, hodinářem, námořníkem, malířem i kominíkem. Minou Mys Beznaděje a čekají i na zastávce.
"Doleva? Rovně? Zpátky? Vpravo?
Nebo si sednout na ten most?
Rozhodnout se je tvoje právo
a někdy, ach jo, povinnost." (s. 31, Rozhodnutí)

"Přeplaval jsem už moře knih
a spousta soli bylo v nich.
Konečně vidím na obzoru
knihu knih tyčit se jak horu.
Ještě tu rád bych přečíst stih." (s. 19, Moře knih)

20 07.10.2018

!!!POZOR NA ZÁMĚNU!!!
https://www.databazeknih.cz/knihy/stesti-nejkrasnejsi-citaty-288770

...................................................................

Na rozdíl od výboru Exyperyho citátů Štěstí - nejkrásnější citáty (vydalo nakladatelství Pragma), které mají hezkou grafickou úpravu, působí výbor z nakladatelství Fortuna Libri jako napodobenina. Obsahuje nejen citáty od Exypéryho, ale např. i od Chestertona, Dalajlámy, Konfucia.
V úvodu je anonymní předmluva, kterou pravděpodobně korektor neviděl... ("Citáty z malého prince a dalších moudrých vás budou inspirovat.")
Kvalita ilustrací působí jako kopie z kopie...

11 29.09.2018