triatlet komentáře u knih
Krátké veršované příběhy. Podtitul "aneb veselé historky a žertovné obrázky" bych zaměnil spíš za morbidní pointu a hrůzostrašné obrázky.
Dobré je, že Kalich v r. 2004 knížku vydal i s originálními německými texty. Škoda, že ilustrace působí jako kopie, chybí jim patina.
Samotné a jediné uznávané A je automatizace, nesvoboda.
B znamená barevnost.
Příběhy Pavla Čecha jsou pestrobarevné. I když jsou bez slov. I když jsou ze 2/3 černobílé.
Ilustrace sice nejsou tak jemné jako u starších příběhů Zdeňka Milera, ale ta vůně švestkových povidel... :-)
Katolické motivy se prolínají s ruralismem. Tematicky milé, ale forma složitá. Enumerace místy působí poeticky, místy kostrbatě.
Zajímavé jsou pasáže o Otokaru Březinovi.
"Ó pojďme a uctěme místa a věci, na kterých spočívaly požehnané jeho oči a nastupme již cestu, která ho vedla k lásce a ustavičné oběti!" (s. 9/10)
Díky Jaroslavu Seifertovi ožívá důvěrně známá ladovská krajina.
Seifert vzdává hold nejen Josefu Ladovi, ale i Karlovi Jaromíru Erbenovi. "To jeden básník z Miletína/ zavinil, že tu musím šít."
(s. 59)
Seifert vzpomíná na dětství, básně k obrázkům řadí na základě ročního cyklu.
"Co ještě? Což si nevzpomenu,
co by tak ještě mělo cenu
pro tuhle vzpomínku?" (s. 87)
"To víte, za padesát let
v světě se hodně věcí změní.
Kdepak jste, kluci zatracení,
chtěl bych vás tu dnes uvidět." (s. 76)
Seifert navozuje idylickou atmosféru, v níž je smrt přirozená, což dokládá báseň Ponocný.
V básni Vodník oslovuje i Josefa Ladu.
"A ptal se: Pana Ladu znáte?
Já: Ano, co si račte přát?
Bych zeptal se, kdy tentokráte
přijde ho opět malovat." (s. 33)
Hravé, jednoduché verše pro nejmenší čtenáře.
Výbor ze 3 knih Šiktancových veršů se skládá z částí Pohádky chudé na řádky, Říkadla, Haló - haló - tady jaro..., Pohádka o zakleté trumpetě a Kapela pana Anděla.
Často je v hlavní roli živá či neživá příroda. Básničky jsou většinou vtipně vypointované (Hříbek posměváček, Tulák stůl).
Pohodu a úsměv navodí i ilustrace Aloise Mikulky.
Hmmm
???
...
(tři tečky)
Ztřeštěný příběh?
Mám rád poetičtější příběhy. U Griffithse občas probleskne dahlovská lumpárna, ale je jaksi ulepená, přeslazená, moc barevná jako maršmelouny.
Výhodou je, že knížka se dá prolistovat za necelé dvě hodiny a nemusí se u ní vůbec přemýšlet.
Grafická úprava je nápaditá, ale může zachránit tak ztřeštěný (?) příběh?
Překladatelka užívá přídavná jména jako blbý, nebo pitomý. I tak by se příběh dal hodnotit.
Např. na s. 61 - 66 jsem doslova zíral...
Pobavily závěrečné úkoly - hlavně najdi 6 rozdílů.
Vydání z roku 2004 se stylizuje do podoby 20. let a dokazuje tehdejší poetistickou hravost.
Baví mě pestrá úprava - citáty střídají fotografické přílohy, nebo ilustrace. Zaujme vložená miniaturka od Karla Teigeho.
Stačí náhodně otevřít a nechat se unášet poetistickou hravostí, ať už nalistujete Papouška na motocyklu nebo Depeši na kolečkách.
25 krátkých několikaverší vystihuje podstatu poetismu: hru se slovy a
s typografií.
Některá písmena jsou rozklíčovatelná, u některých jsou mi autorovy asocice záhadou.
v optikově skříni viděl jsem
Paprsek letí tam a zpět
Zrcadlo Moje podobizna? Býti básníkem
je být jak slunce jako led
Přes Německo do Francie
dudák se svým měchem větry pluje
Chodské písně pomalu
hvízdá na svou píšťalu
Kresby Josefa Čapka a verše Jaroslava Seiferta.
Září 1937.
Smrt Tomáše Garrigua Masaryka jako mezník, symbolický konec svobody...
"Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou vyprávěti
o šedém ránu čtrnáctého září,
na věky označeném v kalendáři.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě."
Je zajímavé, jak Jaroslav Seifert cítil konec svobody a hrozbu války.
"Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají.
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely."
Pocta nejen T. G. Masarykovi, ale i Petru Bezručovi, Jaroslavu Vrchlickému.
"Nešťastný básník, který hledá rýmy
jen tam, kde chodí stesk, kde chodí žal,
a smutkem svoje verše skandoval,
nešťastný mezi nejnešťastnějšími."
Následující verše jsou mé vlastní, odkaz na hnus (Jazykolam o lamách), který produkuje autor, je v diskuzi.
Co to Hynka Viléma napadlo?
Nejedno "divné říkadlo".
Místy působí jako reklama na obchoďáky,
asi potřeboval nový bombarďáky.
Nejčastějším motivem je trus,
chybí poetika, je to spíš hnus.
Rádoby jazykoLAM dokazuje absenci poetiky a naopak nadbytek hnusu...
Váš komentář (text níže) byl přesunut do diskuze u knihy Dobrý pejsek pro kokínko přeskočí i přes hovínko. Buď nebyl vaším názorem na knihu, nebo obsahoval spoiler (prozrazení děje).
......................................................................
Nesouhlasím, že by můj komentář nebyl názorem a nebo by obsahoval spoiler.
......................................................................
Jedná se o nepovedené básničky. Děti by se jim měly vyhýbat.
!!! POZOR NA ZÁMĚNU!!!
https://www.databazeknih.cz/knihy/stesti-337142
...................................................................................
Na malém prostoru to nejlepší z Exuperyho.
Než dohraje Malý princ Maria Biháriho (https://www.youtube.com/watch?v=f5eopvsN1a8), prolistujete útlou knížku, která obsahuje pár desítek Exyperyho myšlenek o životě, vztazích, štěstí...
Už jen listování tímto pokladem vykouzlí úsměv.
"Úsměv je často to nejdůležitější. Platíme úsměvem. Úsměv nás povzbuzuje." (Dopis rukojmímu)
Nápaditý příběh. Úsměvné dobrodružství Stráši doplňují výstižné ilustrace (zeď na každé stránce čtenáře přenese do místa děje).
Autorka mistrně pracuje s jazykem. To dokazují uvozovací slovesa (hudroval, utěšoval, povzdechla si ...). Líbila se mi forma zákazů v kapitole Nejlepší kamarád Martin. Jazykové hrátky vyniknou při "akci kominík" - první rozhovor Stráši s Ládinem Houbelíkem.
Desátá knížka od Zuzany Pospíšilové a první hodnocení pod 4 hvězdičky.
Pro pejskařské rodiny nedoporučuji. V knížce je zásadní nepřesnost -
s hárající fenou by myslivec nešel na hon...
Příběh začíná vtipně - věrohodnou historkou z venčení - psi dokáží psí kusy :-)
Následuje zmiňovaný hon. Ten se odehrává pravděpodobně ve všední den, protože den před honem se Eliška učila na důležitou písemku.
Další nepřesnost se týká výběru jmen u psů - podle abecedy se dávají jen psům s průkazem původu.
Za zbytečné považuji i závěrečné kapitoly ve stylu Sám doma...
Škoda, že autorka nevěnovala víc prostoru štěněcímu dovádění.
Kladem jsou krátké kapitoly, jednoduché věty, přímá řeč, která posouvá děj, a hezké ilustrace.
Doporučil bych pro začínající čtenáře z nepejskařských rodin :-)
Potom, co jsem přečetl Kdysi, jsem věděl, že chci číst další Felixovo vyprávění.
Těžko lze napsat, že jsem se těšil, protože jsem věděl, že to vyprávění bude opět o válce, o stíhání nevinných...
"Proč lidé rozpoutávají války, když vědí, že se stane tolik smutných věcí?
To nechápu." (s. 60)
Kromě Felixe a Zeldy se objevují nové postavy. Zůstává vazba na Richmal Crompton. A i díky její knížce se ukazuje, že nic není jen černé, nebo bílé.
I když má knížka ilustraci pouze na titulní stránce, tak díky autorovým popisům jsem při čtení slyšel Felixe a viděl statek, město... Dokázal jsem si představit Zeldiny obrázky.
Modlím se k Richmal Cromptonové, aby nakladatelství Argo vydalo i další díly z této série.
"Copak to nechápeš?"
Verše, rýmy, otázka,
po sportovištích procházka.
Fotbal, tenis, plavání,
kdo rozluští zadání?
Jednoduché veršovánky se sportovními motivy obohacují dvě pohádky a řada úkolů, které rozvíjejí základní dovednosti nejmenších školáků a předškoláků (počítání, určování pravé/ levé).
Průvodcem je kluk Tomík a pes Alík.
Hezké ilustrace Zdeňky Študlarové.
Román (?) psaný publicistou. Rovina odhalování viny (čí?) je hodně emotivní.
Knížka je napsaná neotřelým stylem - autorovy úvahy a představy se střídají se záznamy z deníků, s emailovou korespondencí a párkrát je proloží i forma divadelního scénáře.
Exkurz do minulosti a skládání válečné mozaiky je nejnosnější. Opět mě udivuje, jak jinak, neotřele, autoři dokáží podat téma holokaustu.
Pro autora psaní představovalo patrně autoterapii. Vadily mi pasáže, v nichž si představoval, jak žili dozorci z gulagu, nebo němečtí vojáci 40 let po válce. Za nadbytečné považuji i příběh s prostitutkou.
Autor upozorňuje na hru Elfride Jelinek Anděl zkázy, která pojednává o příběhu jeho příbuzných. Zmiňuje i Varlama Šalamova, když připomíná gulagy.
PS: Napsat o této knize, že je blábol? Vskutku argumentační vyspělost...
Jednoznačně no.1 z tvorby Jiřího Stránského. I když i většinu jeho ostatních knih hodnotím hodně pozitivně, tak povídkový výbor Štěstí na malém prostoru představuje silné příběhy z doby normalizace.
Povídky Štěstí, Bumerang, Játra, Uniforma, Žabák a Citron jsou nezapomenutelné. Při psaní scénáře k seriálu Zdivočelá země Jiří Stránský použil i některé motivy z těchto povídek.
Film Petra Nikolaeva natočený na motivy povídky Štěstí se jmenuje Kousek nebe. Zajímavé je, že ve stejném roce natočil Bohdan Sláma film Štěstí, který nemá s předlohou nic společného, řeší soudobé problémy.
Při čtení jsem cítil zápach rybiny, hluk tržnice.
Zola skvěle charakterizuje postavy a dokázal je zasadit do historických událostí.
Postavy Cadiny a Marjolina nepatří mezi hlavní, jsou to děti ulice, ovšem i jejich příběh Zola zvěčnil poutavě.
"Za čas naplnili celou velkou tržnici svým milováním bezstarostných vrabců. Žili jako šťastní živočichové, ponechaní pudům, ukájející své touhy uprostřed těch hald jídla, mezi nimiž vyrostli jako rostliny z masa a krve." (s. 147)