triatlet komentáře u knih

"Až na konečnou," odpověděl Egger. (s. 112)
Na malém prostoru (115 stránek) zachycený velký příběh. Průsečíkem jak fádních, tak neobyčejných životních mezníků Andrease Eggera jsou hory. Drsné, majestátní, proměnlivé, romantické. Jako život.

Příběh mi připomněl knihu Osm hor.
"Jako všichni lidé, i on v sobě během života nosil své představy a sny. Řadu z nich si splnil sám, něco dostal darem. Leccos pro něj zůstalo nedosažitelné nebo mu to bylo, sotva to získal, opět vytrženo z rukou." (s. 106)

15 15.07.2018

Jméno Martiny Navrátilové zaručí nejen zájem o kriminálku z tenisového prostředí, ale i přesvědčivé popisy z tenisového zákulisí.

8 10.07.2018

Čtyřverší rozdělená do 6 částí.

I. Citoslovce - převládají city, smyslnost autor dávkuje přiměřeně a s citem

Srdcová sedma
Ten božský svět se přece jenom znudí.
Život je dluh a člověk pořád splácí.
Čas cválá jako kůň a šíp ti trčí z hrudi
a sedm srdcí pro tě vykrvácí.

II. Souvenirs de Paris - obraz Paříže z listopadu 1980? Nadčasové.

Tržnice
Jezte vitaminy! Buďte zdraví!
Česnek na srdce a celer na pohlaví.
A když máte IQ na nule,
napraví to pytel cibule.

III. Maličkosti - skrývají velké pravdy

Hodinky
Střádáme chvíle do zásoby,
vteřiny krátkých závratí.
Zabíjet čas je naše hobby.
Čas nám to brzy oplatí.

IV. Nokturna - milostná míjení a setkávání

S tebou
Už jsme si řekli tolik vět,
že by z nich byla dlouhá obžaloba.
Až budem umět odpouštět,
do jedné básně vejdeme se oba.

V. Momentky - obrazy (ne)všední

Déšť ve městě
Když liják padá dolů k zemi,
chce zurčet, plynout do dáli,
třpytit se, tančit peřejemi --
A pohltí ho kanály.

VI. Epitafy - v některých básních zbytečně černý humor, některé osvěží pointa

Nápis na hrob donkichota
Zde leží chlapík z rodu Heraklova.
I on chtěl vymést Augiášův chlív.
Vyklízel svinstvo zas a znova,
a svět je stejně zasraný jak dřív.

Škoda, že formát nebyl ještě menší, když se jedná o kapesní básně.
Ilustrace Jiřího Fixla vystihují pointu a navíc pobaví.

13 10.07.2018

Martin Moravec čtivým stylem přibližuje prostředí "malého" sportu, pocity sportovce, který vážně onemocní.
Petra Koukala jsem vnímal jako úspěšného badmintonistu. Později jsem sledoval, jak bojuje s nemocí.
Pohled do soukromí prostřednictvím knihy Jsem není nijak bulvární.
"Heslo ke svému sázkařskému účtu jsem dávno zapomněl. Jestli ho najdu, možná si vsadím na další prezidentskou volbu. Nebo na to, že Gábina vyhraje zimní olympiádu." (s. 246)

13 01.07.2018

"Jak je ten tvůj mužskej svět jednoduchej..." Úvodní věta povídky Fotbalové deníky vtáhne čtenáře do příběhu, který zajímavým způsobem popisuje netradiční sourozenecký vztah.
Čas: jeden červnový týden r. 2006
Místo: na cestách po Česku - s letmým zastavením v jižních Čechách
Na malém prostoru velmi dobře vykreslené postavy. Postava paní Fišerové příběhu dodává téměř pohádkový ráz.
Jen těch úrazů během pár dnů bylo trochu moc (a to nepočítám zranění Honzy Kollera).
Pointa ve srovnání závěrečného noclehu s předchozími celkem očekávatelná, stejně jako Simonino tajemství.
"Snažil se chvíli vyčíst jí z očí aspoň něco z toho velkého tajemství, ale pak si řekl, že tam nejspíš není nic. Vůbec nic. Jen nějaká její hra, na kterou už si pomalu zvykal, hra na slečnu Zajímavou." (s. 73)
Zachycení hovorové mluvy v přímé řeči je někdy náročnější, vadilo mi spojení "byli jsme zvědavý na Karla Poborskýho".
Přečteno během cesty do Třeboně a zpět ve chvílích, kdy Německo hrálo poslední zápas na letošním MS.
Potěšil mě závěr :-)

15 27.06.2018

"Hlava mi pracuje na plné obrátky a přitom jsem ochrnutý. (...) Lidé nevědí, co je to vlastně smrt. Nechápou ji. Smrt je prostě smrt. Musí se prožít..." (s. 14)
Dvacetiletý ochrnutý kluk líčí své zážitky z doby před úrazem a z ročního období po úrazu. Připomíná i politické procesy v Brazilii, obětí jednoho z nich byl autorův otec. Kerouackovskou formou ale hlavně rozvádí klíčová témata jako holky - hudba - drogy - fotbal - sex. "Nevím, jestli to bylo dobře, že jsem už ve čtrnácti četl Dostojevského Bratry Karamazovy nebo Sartrův Hnus. V té době mě spíš zajímal sex, drogy a rock." (s. 74)
Zaujme aluze na Kafku: "Tolik absurdity by nevymyslel ani Kafka." (s. 23)
Nejsilněji působí pasáže, v nichž Paiva připomíná osud svého otce: "Může být zničeno tělo, nelze však zničit člověka." (s. 48)

7 24.06.2018

Český soubor Lotta z Rošťácké uličky představuje pohodovou rodinku. První část - Děti z Rošťácké uličky - vypráví Lottina starší sestra Mia. Další tři části - Lotta z Rošťácké uličky, Lotta umí jezdit na kole a Lotta umí skoro všechno - čtenář sleduje pomocí autorského vypravěče.
Lotta v průběhu dvou tří let (v první části je tříletá, v předposlední slaví páté narozeniny) objevuje svět. Občas trucuje, když se snaží vyrovnat starším sourozencům. Ale to je u malého dítěte pochopitelné. Rozhodně nikoho netyranizuje. Rodiče na její občasné trucování reagují správně. Bez křiku jí dokáží vysvětlit, jak se má chovat.
I když se příběhy odehrávají v P(R)ošťácké uličce někde ve Švédsku, tak podobná dětská dobrodružství se dají zažít i někde Na Kopečku v Horní Dolní. Ilustrace Aleny Ladové vystihují pohodovou atmosféru.
Překlad Karla Šebesty přesně odráží jazykovou hravost odpozorovanou
z dětské mluvy - domásnost, reseft, nainěkcovat, zametavé šaty.
Reseft na solný den? Lívance jako od maminky Nymanové nebo tety Bergrové a přečíst si nějakou pěknou knížku, třeba od Astrid Lindgrenové.

13 24.06.2018

Verše lékaře - imunologa jsou imunní vůči času a byly imunní vůči socialistickému bezčasí.
Autor propojuje vědu s poezií. Motivy kroků a betonu působí bezútěšně.
"Krok vedle zvoní na poplach,
krok vzad otvírá propast,
zachvění exploduje.

Hluboko dole
v katedrálách plují ryby.

A každý z nás
vyvoláván je jménem." (s. 10 - Přehrada)

Enumerační řady v básni Operace (s. 12) apelují na adresáta.
"...vyrvat nádor,
amputovat hřebeny bolesti,
udělat novou cévu,
novou tvář,

zašít,
obvázat,
zahodit jehelce,
obepnout peany,
umýt si ruce,
osušit pot,
zapálit cigaretu."

V motivu kroků v básni Uzávěrka (s. 20) je vazba na kafkovskou postavu?
"Včera
účetní K. padl vyčerpáním.
Knihy nehrály o tři haléře."

Vtipnou pointu má báseň Napoleon (s. 21). Žáček František, zdá se, nemá napoleonský komplex.

Verše odrážejí dobu.
"...k smrti unavení muži u mikroskopů
ptají se - co teď,
děti vstávají v lavicích,
krvácejí slabikáře,
nosiči dějin skládají krosny,
polocesty,
poločiny,
polopravdy,
vzpřímeny jako kosti v hrdle...

... vše co hlásá, uznává a učí
svatá církev katolická, apoštolská, římská..." (s. 60 - Galileo Galilei)

Nadčasovost dokládá báseň Televize (s. 76).
"Otevírají se dveře a přichází
země,
země pamp,
země obelisků,
země armád,
země chalup večerních,
země betonářů,
prostě země,
a jsme na konci,
před slovy ano a ne."

„nemá to smyslu a hned bych se přidal k rouhačům
štěkajícím na Boha jak psi na měsíc“ (s. 97 - Čtyři léta)

Básně z druhé poloviny 50. let, kdy komunistická zlovůle posílala nevinné lidi za mříže…
V části Skrze mříže se autor vyrovnává s tragickou ztrátou svých malých dcer. Převládá elegický tón, opakují se tísnivé motivy připomínající skon nejbližších.
„I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?“ (s. 9 - Pozdrav)

Své děti Jan Zahradníček znal pouze z dopisů. Syn se narodil
v r. 1948, dcery v letech 1950 a 1951. Jana Zahradníčka zatkli v r. 1951…
„Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež zvala vás.“ (s. 19 - Epitaf)

Smutek se zrcadlí i v přírodě.
„Dni takovému sluší déšť, sluší vítr.
Lomíce haluzemi jabloňky v sadě pro ně rmoutí se.
Se stromů podle cest povídají fábory stébel.
Prázdná pole utíkají se k lesům, jež temně hučí
na znamení zármutku. Na znamení zármutku
návrší potřásající chocholy černých sosen
s potoky, mračny a zahradami
řadí se do průvodu. (s. 20/21 – Přehráno na varhanách)

Přirovnání, která věnuje dcerkám, jsou něžná.
„Jen jako vlaštovky v letu se mihly kolem nás.
(…)
Jak byly načrtnuty
v mysli Boží
jejich cesty zůstanou přímé a čisté.
Jejich střevíčky nepotřísněné blátem země
budou zářit jak sandály andělů mezi pampeliškami hvězd
na nebeském trávníku.“ (s. 23 – Housle a flétna)

Autor řetězí bolestné myšlenky do volných veršů.
„Viděl jsem smrt a byla to sestra
života neztenčeného,
Viděl jsem život a byl to bratr
prostého srdce tvého.“ (s. 30 – Usměj se ještě)

Útěchu nachází v přírodě.
„Bratrovi sestra, matce dcera
buď vítána, jež přítomností svou
prázdnotou zaplňuješ, která
zůstala tady po těch dvou.
(…)
Hvězdo podoby nevídané. Jase,
jenž z kolébky se šíříš. Sněženko,
to jedna z nich k nám dolů vrátila se,
jako erb nese si mateřské znaménko.“ (s. 32 – Než jabloň odkvete)

Oslava všedního jen dokládá, jakou trýzeň Jan Zahradníček prožíval. Většinu veršů si musel pamatovat, neměl možnost je zaznamenávat…
„Zazpíváš píseň, která slzu setře
a další zabrání už mocí hvězd.
Buď opravdový, chlebe, spánku, větře,
jak opravdová naše radost jest.“ (s. 57 – Píseň o domově)

I ve druhé části Zase doma autor zobrazuje obyčejnost. Opět je ale cítit smutek.
„Celá země ověšena spícími jak roji včelstev,
kde to hučelo sny mužů a žen a dětí,
a všichni čekali,
až se přežene ta černá vánice tmy. (s. 90 – V noci)

10 18.06.2018

Polednici jsem četl bezprostředně po Promlčení. Když jsem viděl, že titul je držitel ocenění Nejlepší česká detektivka, měl jsem trochu předsudky. Rozplynuly se během prvních pěti šesti kapitol.
V jednoduchosti je síla - autor nijak nekombinuje. Poctivě charakterizuje postavy - dvojice začínajících vyšetřovatelů je nesourodá, ale je mi sympatická. Z popisu města se dá odvodit asi autorovo rodiště.
Zajímavé jsou detaily týkající se identikitu, náhled do sociálního rozdělení periferie společnosti - bezďáci, santusáci, smažky... Z argotu zaujalo spojení "na fárkách".
I když je pachatel známý, tak se mi líbilo střídání vypravěčů a posunování děje různými pohledy.
Na knížku, již měla psycholožka Martina v ložnici, respektive na klíčovou postavu příběhu, jsem si při četbě několikrát vzpomněl.
Shodu přísudku na s. 161 "...postaral se o všechno, co Marta i její děťátko potřebovali" nepovažuji za chybu.
Komentář napsaný během poslechu tří písniček Davida Guetty.
..........................................................................................................
Dum spiro spero aneb doufám, že Jiří Březina absolvuje nějaký běžecký závod a svým postavám umožní, aby čtenáři při sledování jejich příběhů lapali po dechu.

19 17.06.2018

„a ti, kteří na kříž přibíjeli, jsou na kříž přibiti“ (s. 41)

Bylo k zalknutí – Říkáte, že začíná venku mráz – Utíkal jsem a zase se vracel – Všeho bylo namále – Teď nebo nikdy – Byla jich hrstka – Bylo k zalknutí = incipity jednotlivých částí.
7 částí představuje stvoření světa? Obraznost, jakou Zahradníček využívá, je mnohdy těžko rozklíčovatelná, ale jednoznačně z ní vystupuje obžaloba společnosti, především té totalitní.
I když se neví, kdy přesně autor skladbu napsal, tak to bylo patrně v období po číhošťském zázraku: „Jen Kříž se pohne, Kříž číhošťský/ a jen pár lidí to zahlédne“ (s. 41).

Pamfletické sdělení o stavu doby je patrné.
„Stromy stály, kamení leželo
z roztříštěného Sloupu Svrchovanosti
toho, co je nahoře, nad tím, co je dole
a teď bahno napodobilo
pohybem vzpoury
jeho bohoslužebnou přímost
stříkajíc k nebi své neuznání
své neuznání jediné opravdové vlády
své neuznání jediné opravdové vlády nad světem“ (s. 9)

Místy vystupuje krysařovská postava vedoucí lid do země zaslíbené…
„A když ruce, jež jsou nikoho
sahají po věcech, jež jsou nikoho
a když nohy, jež jsou nikoho
chodí po cestách, jež jsou nikoho
tu nikdo – ten hrozný pán
otroctví nastoluje

Bylo pozdě
pro mnohé už navždy
a ten pán Nikdo hrozně řádil
strhávaje z nich poslední zbytky vzájemnosti
aby se už nepodobali ničemu jinému nežli Kříži
a nesli zase
o kousek dál
k Zemi zaslíbené
k zeleným pastvinám budoucnosti stále se vzdalujícím
toto Znamení moci
toto Znamení moci opravdové moci
toto Znamení moci opravdové moci nad světem“ (s. 19)

Je neuvěřitelné, jak autor dokázal na začátku komunistické totality zachytit dobu temna:
„Nebylo záruky
Tak daleko sahala nejistota, jak daleko sahal člověk
Sem tam se něco postavilo, však bourání bylo víc
Sem tam se něco našlo, však hrozivě rostl seznam ztrát
A co chvíli nějaká moc, nějaká hvězda děsivá
rozplynuly se s trochou křiku a trochou krve
jakoby nic
a jenom cesty se urovnaly
pro to, co přicházelo“ (s. 21)

Postupně přichází až apokalyptický obraz.
„A teď je čas nejvyšší, abychom všichni ztichli a spát šla slova
slova unavená, zmučená, slova znetvořená“ (s. 44)
(…)
„Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má“ (s. 44)
Pokus o netradiční synestezii vyjadřuje vnímání:
„Neviděli, protože chtěli vidět jen očima
neslyšeli, protože chtěli slyšet jen ušima“ (s. 48)

Verši prostupuje víra v Boha, v závěru graduje a působí podobně úderně jako Komenského Kšaft.
„Z jeho kostelů rostou domy
z jeho tajemství věda
z jeho poslušnosti svoboda
V jeho jediných rukou zadarmo dávajících
v jeho žehnajících rukou probodených
jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda
jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem“ (s. 52/53)

Součástí vydání z r. 1990 je doslov Bedřicha Fučíka a fotografie z života Jana Zahradníčka.
Atmosféru dokreslují linoryty Jiřího Jiráska.

14 16.06.2018

Škoda, že mladý policista Tomáš Volf neposlouchá Oceán, možná by mi byl sympatičtější. Oceňuji sice hudební aluze, ale Sepulturu poslouchat nemíním :-)
Styl vyprávění - vracení se pomocí pamětníků do minulosti, v závěru převyprávěné vyprávění pachatele, mi trochu vadil. Nedovedu si představit, že během večera se někdo někomu svěří a navíc v prostředí "třetí cenové". Na jedné straně má politik Novotný strach, že ho někdo kompromituje, na druhé straně si pouští jazyk na špacír před taxikářem...
Připomenutí sametové revoluce (škoda, že korektor nekoukl do pravidel...) mi přišlo nadbytečné, nikam děj neposunulo.
Pachatel byl odhadnutelný. Kdo sledoval seriál Vzteklina, nebude překvapený. To, co - podle mě - televizní seriál neunesl, tak v krimirománu je k učtení. Ale záslužnější práci odvedla Kateřina Tučková (Vyhnání Gerty Schnirch).
Didakticky je využitelný fiktivní článek o rezignaci politika Novotného
(s. 188/189).
Připomínky prvního Volfova případu - Polednice - na mě zapůsobily. Knížku jsem si už půjčil :-)

19 14.06.2018

Až jednu bobkoidní a druhou piercingovou veršovánku mě autor napodruhé překvapil.
S verši si hraje, skládá je hravě - i do kaligramů. Bílá prosvítá nejen v básních, ale i v ilustracích.
Nejvíc se mi líbily Zajícova zimní dumka a Okolo Ještědu.

"Padá./ Bíle./ Bílou na bíle/ zima verše spřádá/ z dlouhé chvíle.//
Padá./ Bíle./ Na bílou bíle/ zima bílí/ a krátí si dlouhou chvíli.

6 13.06.2018

„Minouti se cílem života!“
Autor se neminul cílem svého života, protože svou povídkou osloví i budoucí čtenáře. Arbes dokládá sečtělost a znalost tematiky malířství aluzemi na Škrétu, Brandla, Rubense.
Během několika let (dvakrát se děj posune dopředu o tři roky) sledujeme především vypravěčovo setkání s tajemným Xaveriem ve svatomikulášském kostele před obrazem Xavera Balka Svatý Xaverius. Hlavní pasáž je téměř turistickým průvodcem po Praze, ale k odhalení místopisných bodů vede dlouhá cesta. Čeká na jejím konci tajemný poklad?
Kromě vypravěče líčí rodinný příběh o Balkovi i Xaverius, část odvypráví tak, jak historku slyšel od své babičky.
Některé pasáže připomínají poeovskou atmosféru (snová vize mužíka a dvou žen před obrazem, kocour), v jiných se dají rozklíčovat autobiografické prvky (žurnalista, rok 1868).
Osudy vypravěče a jeho přátel se rozcházejí, ale po letech se nečekaně setkávají ve Vídni, ve vězení. Čím se provinili a jsou skutečně vinni?
Popis vídeňského vězení působí zajímavě. „Žalářník Čech, rodák z Chrudimi, duchovní správce Moravan od Jihlavy, ba i dva ´dozorci chodeb´ lámali češtinu, tvrdíce, že byli jako vojáci před lety v Čechách posádkou, že by si přáli aspoň ještě jednou Prahu spatřit, že však to již sotva bude možno, poněvadž ´služba nedovolí´, a kdyby i dovolila, že nestačí příjmy téměř ani na ukonejšení hladu, tím méně aby zbylo na cestu do Prahy pro pouhou zábavu.“

„Kdo dovede třeba po léta dlíti před obrazem tím, kdo upne veškerou svou mysl na obraz, aby tajemství v obrazu skryté vypátral a komu se podaří tajemství to vypátrati, nemůže zůstati pro lidstvo bez ceny, neboť duch jeho nabude oné síly a průpravy, jaké je potřebí k obrovskému dílu na prospěch veškerého lidstva.“

15 11.06.2018

Sbírka odráží uvolněné, svobodné poměry 60. let. Autor tehdy absolvoval stáž v USA.
Už úvodní báseň Plavba přes Atlantik dokládá vnímání doby, světa, života…
„Je to trapné,
ale je ještě příliš mnoho vody,
příliš mnoho vzduchu
a příliš mnoho nekonečna
hned za klandrem.

V prosolené dálce
vyplněné vlnami vlnami vlnami
(a vlnami a vlnami)
se zjevuje za soumraku
starozákonní oráč a pluh
a táhne brázdu za brázdou.

A jediná satba daleko široko
v neklidné štěrbině mezi nebem a mořem
je tato loď a naše
zvolna přežvykované srdce

a nezbývá tedy než trvat
od začátku času
do konce času,

ačkoli to je
dokonce velmi trapné.“

Zajímalo by mě, jak Miroslav Holub vnímal beatniky. Některé básně (Stanice podzemní dráhy) působí, jako by vznikly pod vlivem beatniků.
„V té chvíli turniketem z ohmataných/ dveří špalků procházela žena,/ unavená a zasmušilá,/ neznámého místa pobytu s kabelkou/ a v hnědém/ klobouku a její obličej byl obličejem/ všech mužů a též tedy Howarda/ T. Lewise a/ kroky
z dálky a nervózně přidušené kroky/ zblízka, kroky postav nahrbených/ příšeřím/ a pobledlých stěn byly kroky/ Howarda T. Lewise, kroky
z neznámého/ místa pobytu…“
Autor zaujme i jazykovou hravostí:

"Nebe
Sten tane
v tenatech antén.
Víc nic. Ani to ne.

Sten klenby
v tenatech antén
tone.

V tenatech antén
se klene
nic
ani netušené."

Nápadité je poskládání nápisů na zdech v New Yorku z let 1966 – 1966.
"ZÍTŘEK SE PŘEKLÁDÁ NA JINDY. Bůh"
"ZASTAVTE SVĚT, JÁ CHCI VYSTOUPIT."

11 02.06.2018

I mistr tesař se utne...
Bez jazykové hravosti a asi i bez nápadu...

3 28.05.2018

S Petrem Mukem je rozhodně nutné počítat (Titulek recenze v MF Dnes 24.5.2010)
Mukovo nové album je plné energie, melancholie i posmutnělé romantiky (idnes 24.5.2010, 7.29)
A o tři hodiny později zprávy o odchodu "hlasu" Oceánu a Shalomu...
Zůstávají písničky a díky Petru Honsovi i pěkná knižní publikace s maxisinglem (Prázdná ulice, Až jednou, Dál do srdcí, Okno v nebi).
Publikaci tvoří písňové texty Petra Honse, které napsal pro České srdce, Skoks, ale hlavně pro Oceán, Shalom a Petra Muka. Součástí je i sbírka básní a rozhovory - s Dušanem a Janem Vozáryovými, s Petrem Kučerou, s Petrem Mukem a Petrem Honsem.

Lidé prošli tiše
nevnímám toho kdo se mě ptá
zatočím se kolem stromu
na rohu ve znaku domu…nevnímám

V pokoji svítí světlo
na sklo kreslí mráz
okno v ulici zhaslo
i co v sobě máš

Tajné znaky domů
čtyři období
další hvězda už padá
stopy ve sněhu

13 24.05.2018

„Byl oheň, je voda, bude země, vzduch trvá.“ (s. 398)
Jazykově neskutečně vycizelované. Autor vybrušuje každé slovo. „…pokradmu si špitají na souši, pokoutně porazí dobytče...“ Občas dochází až k jazykovému obžerství. „… nedokážu učinit gesto srovnatelné s nebezpečným žertem najád a tritonů Tomáše Mora.“ (s. 367).
Miloš Urban dokáže zaujmout detailním popisem, i když děj místy připomíná stojatou vodu.
Dvě knihy mapující 19. století a současnost spojuje postava záhadného Hastrmana. Zatímco první kniha je oslavou lidových tradic a erbenovsky spěje k očekávanému konci, druhá kniha nastavuje zrcadlo současnosti. Vedle ekoaktivistů vystihuje vysokou politiku. Příběh postrádá humor, přesto jsem se jednou upřímně zasmál. „Jen jsem dosedl za volant svého auta, usnul jsem, jako by mě do vody hodil.“
(s. 335)
Odkaz na máchovský motiv je patrný v závěru: „Je první máj. Z lesa se ozvala hrdlička.“
Jako čtenář jsem rozervaný, rozpolcený jako Hastrman. Jedna část zavrhuje nedějový rozsáhlý příběh, druhá část mě nutí o něm přemýšlet.
Urban se dokáže maximálně využít jednotlivé motivy – počet prstů, barva očí… „V levém oku jí kmitaly zelené blesky, v pravém dlel ospalý modrojas.“ (s. 95)
„Nikdy se nesvěřuj člověku.
Konej, co musíš konat, ale nevinných se netkni.
Chceš-li změnit svět, nech si to pro sebe a pracuj sám.
Mlč jako hrob, nechceš-li shnít za mřížemi.
Živ svou nenávist, ale jednej s chladnou hlavou.
Zabij, musíš-li, ale nemuč.“ (s. 305)
Obdivuji úpravu knihy – formát, zelený papír, barvy stužek, ilustrace.
„Říká se, že pravd je tolik, kolik je lidí. (…) Pravda je jen jedna. Je na straně přírody a jejího zachování.“ (s. 378)

25 20.05.2018

Milerovo pestrobarevné cestování
doprovází Čarkovo umné rýmování.
Jan Čarek ve zkratce procestuje světa lán. Pobavila mě synekdocha "červená čepice".

"Letí kola jako šipky,
přeletěla přes výhybky,
každou výhybku to blaží,
když vlak vede do nádraží,
až k červené čepici,
která řídí stanici."

21 19.05.2018

Antalogie textů od konce 19. století (prokletí básníci, česká moderna) až po českou avantgardu.
Místy se objeví v interpretaci ojedinělá chyba (Hledání ztraceného času - "Pozadím milostného vztahu je společenský život pařížských salonů konce minulého století." - 1. vydání čítanky je z r. 2006).
Výzvou je přečíst aktovku Svatebčané na Eiffelce - https://www.databazeknih.cz/knihy/svatebcane-na-eiffelce-podivana-169653?show=binfo.

Ze školních lavic:
(Rozbor ukázek z Verlainovy sbírky Romance beze slov.)
"Pane učiteli, je v Charleroi letiště?"
-Vyguglíme.
(Z wikipedie:
DOPRAVA
V Charleroi se nachází letiště Charleroi Bruxelles-Sud)
"Odpoledne tam letím."
- Tak mi pošli fotku, prosím.

9 15.05.2018