triatlet komentáře u knih

Skutečně makabrozní pábitelské vyprávění o kostlivcích a mrtvolách. Krátký text doplňují dřevoryty Josefa Váchala, které navozují strašidelnou atmosféru.
Bohumil Hrabal zaujme už úvodní větou: "Nechoďte ještě spát. Nemá to cenu. To rači si zajděte na krchov a jen tak pro legraci si probuďte několik mrtvol." (s. 6)
Součástí je i Morytát, který napsali čtenáři (střídavé pochvalné a negativní ohlasy na Hrabalovu tvorbu).
Osobně bych se podepsal pro ty liché. "To se duše skutečně napila průzračně nezkalené vody. Jásal jsem při čtení. Již dávno mi nebylo u srdce tak dobře. Viďte, člověk je přeci v jádru dobrý a takové dílko jako Pábitelé právě rozezvučí ty nejlepší struny, z nichž je utkán nejideálnější hudební nástroj - lidská duše."
(s. 42-43)
Za glosou Miroslava Petříčka (datovaná r. 1969) je závěrečný text Bohumila Hrabala o legendě.

"Legendu o každém člověku je možno zaslechnouti nejen v rodině a blízkém i vzdáleném příbuzenstvu, ale legendu si vytváří každý člověk sám o sobě. Tak každý člověk může vyprávěti celou sadu legend, aby šťávou imaginace a milostné lži dotáhl a vnitřně zaokrouhlil a scelil jistý příběh, který překračuje svou existenci a směřuje k transcendenci. Svatební a pohřební hostiny jsou vhodným místem k ústní tradici rodinných legend. Avšak hlavním místem, kde se legendy vyrábějí a vnitřně zaokrouhlují a scelují, jsou hospody se štamgasty, kteří během několika let a desetiletí dovedou vyprávět legendy o přítomných a nepřítomných, nebo dokonce i o neexistujících lidech, ve smyslu stupňování a přehodnocování, jak se děje ve ferblu a mariáši, kdy vždy ten, kdo vypráví, musí být přetrumfnut tím, kdo vyprávět se chystá. Tak při pivě se lze dovědět neslýchané legendy nejen po stránce obsahu, ale i formy a jejího narůstání, obzvláště když jako účastníci máme možnost být svědky prvních záchytných bodů skutečnosti, na které pracuje pak kolektivní imaginace tak dlouho, až vznikne legenda, k níž se už nedá nic přidat, nic ubrat, útvar, který je zaokrouhlen a vnitřně scelen jak artefakt, jak anekdota, jak portrét. Lze se domnívati, že na světě je minimálně tolik legend, kolik je lidí." (s. 59)
............................................................................................
ČV 2019 - Kniha, která má lichý počet stran

9 01.01.2019

Autorka prostřednictvím Záviše poláčkovsky vypráví klukovský příběh z Koleje Jiřího z Poděbrad, která po válce fungovala jako gymnázium.
Krátké kapitoly doplňují povedené ilustrace Galiny Miklínové a koláže z dobových dokumentů.
Dětští čtenáři asi nerozklíčují, kdo z budoucích osobností Československa slavil narozeniny 5. října...
Škoda, že v obrazové příloze nebyly i portréty a medailonky chlapců, kteří se proslavili.

"Ale to už vlak zastavil v Poděbradech a my jsme šli na nádraží promenádou. Táta říkal, že tam vždycky prodávali zmrzlinu. Ale teď zde bylo ke koupi jen psí sádlo v trafice, tak jsem byl zklamán, a šli jsme na náměstí." (s. 18)

13 01.01.2019

Vážený pane Svěráku,
když jsem pročítal dopisy Jiřího Smrčka, jako bych Vás slyšel, jak vyprávíte, jak vládnete jazykem, jak se usmíváte, jak se tváříte.
Dopisová forma snese hodně - místy jsem se musel vrátit a znovu si přečíst začátek dopisu, abych si osvěžil, čím strážce nádrže začal svůj další vzkaz geniálnímu řediteli.
Vystihl jste eurounionovské dotace (s. 18), zachytil pohnuté dějiny ("V únoru toho roku vybuchla v Kremlu bomba jménem Chruščov. Tento malý olysalý strejc, do kterého byste to neřekl, pronesl k delegátům 20. všesvazového sjezdu strany tajnou zprávu." - s. 20), ale především jste pospojoval střípky,
u kterých jsem se upřímně opakovaně zasmál.
Mě ňák baví Váš styl, pane Svěráku. Mně ňák se líbí historky, a třeba i
s "uchem u rádia", pokud tam je něco typu vlastních zubů... Líbila se mi charakteristika starých pánů neherců od Cimrmanů.
Těším se na další (BEZ konkurenční) povídky.
S úctou
obdivovatel krásy jazyka českého
PS: MAGGI jsem si hned zkusil napsat na kousek škartky :-)

31 30.12.2018

Jeden film lepší než druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý, či osmý.
A tak když máte podle kondiciogramu špatný den a chčije a chčije, potkáte nějakého Hujera, není na škodu prolistovat klasiku :-)
Jedna hláška za druhou.
"- Nádhera! Technicky naprosto dokonalý, - slyšíme z davu.
- V první chvíli jsem si myslela, že se jim to plátno opravdu roztrhlo. -
- Stejně jsme my Češi šikovnej národ. - "

18 30.12.2018

Jaroslav Seifert nezapře své básnictví ani v prozaických vzpomínkách. V krátkých črtách vzpomíná na přátele z řad umělců (Slečna Toyen, Dosti Wolkra!), zachycuje dobovost (Atentát na doktora Kramáře), líčí zázemí domova (Kuchyňské hodiny).
Výhodou textů je, že se nemusí číst popořádku.

"To známé tik-tak je však poslední, co slyším z jejich útrob. Hovoří ke mně docela jinak. K jejich důvěrnému, ale vždy rytmickému hlasu - jestliže se zaposlouchám a jejich tikot vnímám - vymýšlím si, či lépe: slýchávám přemnohá slova. Je to vlastně také i trochu mé řemeslo." (s. 17, Kuchyňské hodiny)

21 30.12.2018

Citlivě zachycený příběh manželského páru. Manžel i po smrti rozmlouvá se svou zesnulou manželkou.
Jiří Stránský tři roky po vydání této povídky ovdověl, v televizním pořadu Čtenářský deník (viz Zajímavosti) vzpomíná, jak vnímal manželčinu smrt.

Povídka navazuje na kratší povídku Stařec a chlapec: https://www.databazeknih.cz/povidky/starec-a-chlapec-2791.

12 29.12.2018

Díky 1. sérii televizního seriálu jsem se kdysi (kolem r. 2000) při čtení lehčeji orientoval ve jménech kovbojů a zvládl jsem i pokračování (Aukce).
Jak kniha, tak seriál (především první tři série) patří mezi mé srdcovky.
Z osazenstva ve Svatém Štěpáně mám rád nejen Antonína Maděry, ale třeba i Imru.

12 29.12.2018

Autorka rozehrává rozkošatělý příběh obyčejných lidí na pozadí dějinných událostí.
Po cca 100 stránkách znovu připomene, kdo že rodinnou historii vypráví...
Alena Mornštajnová má dar charakterizovat postavy. Fridrichův osud mi připomněl Rudolfa Langa v knize Smrt je mým řemeslem.
Podobně jako v Haně se objevují motivy dopisu, holokaustu, kukaččího dítěte a viny.
Zaujalo mě, jak naložila Alžběta s židovským majetkem v drážním bytě, kam se stěhovala. Překvapilo/ nepřekvapilo (?) mě, jak autorka motiv rozvedla...

Autorka umně zakomponovala dobové detaily: "V roce, kdy můj syn oslavil desáté narozeniny, zemřel vládce rudé půlky světa a obyvatelé jeho kolonií očekáváním nadzvedli víčka, aby se nenápadně rozhlédli, jestli se neblýská na lepší časy. Když při pohřbu, slavnostně přenášeném v přímém přenosu po celém socialistickém světě, vyklouzla vojákům rakev z rukou a s rachotem se zřítila do hrobu, Jakub poznamenal: »Už se jim to začíná hroutit.«" (s. 372)
Podobně jako po dočtení Hany jsem se musel podívat na jednu (klíčovou?) větu (úvodní na straně 365).
Kdybych četl znovu, dělal bych si genealogický strom Dvořákovy rodiny.

"Alžběta měla zvyk, který mi vždycky připadal dost zvláštní. V obývacím pokoji sloužícím zároveň i jako ložnice shromažďovala na prádelníku se čtyřmi dlouhými zásuvkami fotografie lidí, kteří tu už nebyli. jejich dni se buď naplnily, nebo odjeli a dávali o sobě znát jen dopisy a fotografiemi." (s. 283)

58 28.12.2018

Jednoduchý příběh o práci, přátelství, přírodě. Autorka opět prokázala invenci - dvojjazyčný text doplňují komiksové vložky, které příběh vtipně rozvádějí.

11 26.12.2018

Regulérní foglarovka! Jaroslav Velinský napodobil styl Jaroslava Foglara skvěle - krátké kapitoly, Stínadla, ježek v kleci, Druhá strana, TAM TAM...
Dívčí prvek příběh příjemně osvěžil.
Trochu mi vadilo nadměrné užívání vykřičníků, ale když jsme pak zalistoval Foglarovou stínadelskou trilogií, Velinský věděl, proč řadu vet končí vykřičníky!

29 26.12.2018

"Ztrácejte se proto jen v nejnutnějších případech."
Nejnápaditější, nejpoetičtější, nejzábavnější vánoční příběh.

"-Trysková letadla nezakopávají, řekl Jakub, vy jeden Veverko, vlastně tady Jelen, jaké je moře, co bouře, přepínám.
- Tady Veverka, Jelene, moře neklidné, na obzoru malý černý mráček, vypadá to na střední tajfun, vraťte se bez odmluv, Jelene, je pro vás přichystán horký punč."

Malý mráček naznačuje svízelné situace, ovšem Jakub si je užívá - ať už je to setkání s pánem, který nese polívkového kapra, s ďábelskou družinou, která vykuluje sudy, s lampářem, poštovním doručovatelem a jeho kobylkou Karličkou, nebo se strážníky...

Poprvé jsem viděl někdy před 17 lety v Divadle V Dlouhé. Následně jsem hru viděl asi ještě sedmkrát osmkrát a Pavel Tesař v podobě Jakuba je skvělý. Díky divadelní adaptaci jsem potkal několik zajímavých lidí.
Podařilo se mi sehnat i knižní vydání, ve kterém nějaký malý čtenář v prvních kapitolách vyškrtával smhlsk.
Audioverzi v podání Karla Högra poslouchám nejen o Vánocích :-)
Filmová adaptace je součástí triptychu Hry a sny.

Žerty stranou, dupněte si dvakrát, rozsviťte s lampářem celé náměstí...
... a užijte si vánoční čas

Marka Míková si vybrala zajímavý příběh. Zpracovala ho pro celou rodinu - nejmenší budou prožívat Varvařino putování, starší ocení informace
v poznámkách.
Víte třeba, jak dlouho, nebo spíš krátce velryby spí?
Velrybí putování ožívá i díky nádherným ilustracím Miro Pograna.
Textařské schopnosti autorka využila tím, že prozaický text osvěžila několika veršovánkami.
"Jaks mě krásně udělal, Bože veliký
Od čumáku po ocas, malé bublinky
Vyletují z pusy
A já zpvat musím
Mručím, duním v mořské hlubině
Že mám mámu a máma má mě
A že můj táta taky někde je...
V těle srdce velrybí, buší o sto šest
Vůbec nic mi nechybí, jsem šťastná, to mi věř!" (s. 19)

»"Tuleni?" podivila se Varvara. "A umíte se taky tulit, když jste tuleni? Chvíli se na ni upřeně koukali a pak se o ni začali otírat. Jen tak něžně a jakoby mimochodem. Bylo to takové malé tulení tulení.« (s. 16)

14 23.12.2018

Až vyrazím do Benátek, přibalím si balíček karet a zajdu na chobotnicí Polifémou, která stráží dóžecí palác.
Nádherné ilustrace doplňuje jednoduchý text, ve kterém se snoubí cestopis se snem.

16 23.12.2018

Od Agathy Christie mám nejradši příběhy, ve kterých se vraždí podle básniček, nebo návodu.
Deset malých černoušků je klasika.

Myslím, že by slečna Marphlová hravě odhalila i tajemství "uživatelů s nejlepšími komentáři" ...

47 23.12.2018

Předštědrovečerní rozjímání nad obrázky Petra Horáčka.
Autor v milerovsky jednoduchém příběhu skvěle využívá prostor stránky, text typograficky osvěžuje.

13 23.12.2018

"Nesporně existuje zázrak
nazývaný Jacques Prévert.
Je pro naši lyrickou poezii tím,
čím byl Chaplin pro film."
Gabriel Gros (úvod z Doslovu)

"Teoretikové hledali novum Prévertových veršů ve filmovém vidění světa, v metodě literární koláže,
v křížení lyriky s epikou a s humorem..." (z Doslovu Jiřího Žáčka)
Co víc k Žáčkově hodnocení napsat?
Že se čtenář při čtení Prévertových veršů pousměje,
že se zamyslí,
že má chuť "vyjít si s ptákem na hlavě"...

"Císařova kára jezdí donekonečna
Řídí ji invalida jenž chodí po jedné ruce
po ruce v bílé rukavičce
a druhou rukou drží otěže
Své obě nohy ztratil v dějinách
je tomu velice dávno
a ony se tam procházejí
v dějinách
každá si jde svou cestou
a když se potkají
rozdávají si kopance
Co chcete
Válka je válka. (Epopej, s. 53)

19 23.12.2018

Po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody jsem oprášil cd A Night At The Opera a opět prolistoval obrazovou publikaci Queen - Nový obrazový dokument.
Velkoformátové fotky, přehled koncertů i doprovodný text chronologicky bilancují vývoj kapely.
Nebýt dělení slov jak z automatu (kamar-
ádům - s. 9), typografických chyb a překlepů (?) typu "štvrtý přídavek" (s. 21), tak je publikace 100%.
Bohužel těch "štvrtých" je tolik, že překladatel prokazuje své neumětelství. Navíc neumí zapsat přímou řeč, místo žebříček napíše řebříček, o Brianově kytaře píše jako o kitaře...
Popisky u fotek nahodilé a typu "další strana dolu".
Perlou je překlad "V květnu se Brianovo příjmení zamilovaně spojilo s herečkou Anitou Dobsonovou." (s. 91)
Netušil jsem, že už v r. 1992 existoval translator.
Fotky pěkné, ale text, bohužel, vinou špatného překladu podprůměrný.

21 03.12.2018

Radůza se v prologu, intermezzech a v epilogu vymezuje jako pacifistka. Vypravěč podobně jako Londonův Ed Morrell putuje různými časy, má různé podoby, ale myšlenka zůstává stejná...
"Ne, nechci ti vyprávět o všech svých životech, neboť některé z nich měly význam jen pro mne. Střídavě jsem se přidával na stranu dobra i zla, neboť Bůh ví, že obojí je pro běh světa stejně dobré." (Intermezzo před povídkou Jana z Arcu)
Každý z příběhů má svou sílu - ať už zobrazuje zášť, intriky a manipulaci (Jana z Arcu), nebo proti sobě staví mužskou nadřazenost a ženské odhodlání (Bloody Joe).

"Zrozen jsa člověkem, lidskými vášněmi jsem zmítán a i to, že jim podléhám zajisté Bůh chtěl, neboť poznání mi to přináší, pokoru, shovívavost a soucit s poklesky a slabostmi ostatních. Nelze nemilovat a necítit strach." (Intermezzo před povídkou Maryszénka).

Nerudovsky až poeovsky působí povídka Doktor Krysa. Motiv krysy se objevuje ještě v povídce Miguelito ze španělské občanské války. Vypravěči jsou jak vojáci na frontě (Antoine adresuje dopis Madeleine v r. 1916), matky (Můj Timko), tak i kůň (Black Arrow), krysa, pes (Kuráž), nebo Blecha (ve stejnojmenné povídce pobaví označení ploch, které blecha okupuje).
Povídky jsou minimalistické, ale nastiňují velký příběh (Anito, má lásko).

Radůza opět dokazuje svůj všestranný rozhled.

18 02.12.2018

Kolibří velikost výboru Sovových milostných básní,
paví nádhera v podobě mnoha synestézií,
odrážející se racčí echo silných veršů,
skrývající se křepelčí nenápadnost,
skřivánčí radostné opojení jarem,
orlí duch majestátnosti,
svoboda opeřenců...
... Sovovy verše plné moudrosti a citu

„Z luk chladné trávy šumí píseň večerní.
Je ticho nemírné.
Z mlčících sosen prořídlých
žluť západu tak zvolna stéká v tůně potoka,
po šedých balvanech a zvlhlém písku, po kapradí,
po černých vlasech jejích a po těch rukou hebkých,
stínících temně zamyšlený kraj.

Ó, kterak ticha byla vášně její vybouřily tenkrát,
když octli jsme se samiv skalách bazaltových;
nad námi hejno racků jíkalo
a sosny skřípající pod skalami
šuměly v parné vůni ostružin

Tu sedala tak zamlklá na šedém balvanu,
když strání protější věž černá zdvihla kříž
do posledního slunce zlatých záchvěvů
a roztřásla je, oslepujíc září večera,
až její sladký obličej, tak vzdušný, průhledný
se býti zdál, ne z tohoto světa, zakletý
a pohádkový, němý, neživý.“ (Largo dlouhých večerů, s. 96/97)

11 27.11.2018

Ve fiktivním setkání Ginsberga se sovětskými a československými pohlaváry 60. let autor střídá básníkovy verše s vyčpělými klišé. Absurditu doby velmi dobře vykresluje dialog Gisnberga s Brežněvem.
BREŽNĚV Básník? Hahaha! Kolik mají básníci vojáků? Já, mám armádu větší než svět. Četl jsem ty tvý slátaniny! No tak... Něco mi zarecituj, vtipnýho.
GINSBERG Vacheli, vyšly hvězdy/ na silnici v Coloradu padl soumrak/ auto se pomalu plazí po pláni
BREŽNĚV No a co? že se stmívá a jede auto?
GINSBERG V jiném městě před sedmadvaceti lety/ vidím na zdi tvůj stín/ sedíš na posteli v kšandách/ stínová ruka zvedá revolver k tvé hlavě/ tvůj stín se kácí na podlahu
BREŽNĚV No a co? zastřelil se člověk. U nás se taky mnozí zastřelili. Nepochopili nic. (s. 46/47)
Rušila mě dvojjedinost Jaruny - Jaruna (20) a Jaruna (50).
DUBČEK Akú si mala špecializáciu?
JARUNA (50) Sovětskou literaturu a podobný p......y. Já jsem, soudruhu tajemníku, z problematický rodiny holiče. Mě by jinam než na Rusáky nevzali, protože tam nikdo normální nechce. A i z těch Rusáků mě kvůli Ginsbergovi vyrazili.
DUBČEK poznám Ginsberga. Americká kritická poezie. Kapitalismus není jen pěkná věc, říká Ginsberg. Všechno se musí napravit. Oni i my. (s. 36)

JARUNA (20 - k Dubčekovi) Nezlobte se, ale oni vám všichni kecaj. Máte kolem sebe samý ližprdele. Vybrali mě,abych vám dala kytku, tak já vám řeknu, jak to je... všechno. Ať to slyšíte. Protože, nezlobte se na mě, co vy taky někdy říkáte... (s. 35)

11 25.11.2018