triatlet komentáře u knih
Čtivě zachycené dětství a dospívání Josefa Hlávky. Autorka nenásilně vložila pasáže o architektuře, osvětové myšlenky obrozenců a v případě zmínky o snížení cukru v krvi uplatnila i lékařské zkušenosti. Zajímavě působí i použití ukrajinštiny při líčení cesty do Černovce. Kladem je překlad cizojazyčných dialogů. Trochu mě rušilo nejasné střídání vypravěčů (ich forma mi vadila).
Autorčina prvotina napsaná krátce po válce, vydaná až v 50. letech. Přes krátký rozsah velké téma.
Když už příběh spěje téměř k červené knihovně, tak z toho Segal se ctí opět vybruslí.
Příběh studentské party trochu připomíná Poslední kabriolet. Segal opět umně dokáže proplétat milostné zápletky s profesními. Navíc velmi dobře, ale nenuceně popisuje i historické souvislosti (Izrael, komunistické Maďarsko). Přestože mi od poloviny knihy bylo jasné, kdo zemře, dočetl jsme se zaujetím. Pěkná je závěrečná heroizace obyčejnosti.
"Kdo se honí za mocí, ten nabírá vodu čeřenem. Moc nikdy nesmí být cílem, ale vždy jenom prostředkem, jinak ubližuje."
Čtivý příběh z prostředí jedné advokátní poradny. Autoři rozehrávají několik příběhů, zobrazují prostředí advokátní poradny. Vtip se mísí s náznakem tragiky, velmi dobře jsou prokresleny postavy.
U Šulcových románů oceňuji i autorovy doslovy, v nichž vysvětluje, které postavy zjednodušil, která fakta upravil pro potřeby románu.
Paralelně odvyprávěný příběh o konci svobody v Československu (výborně zasazené známé repliky - např. Jana Masaryka) a o boji za nový stát Izrael. Nejvíce na mě zapůsobily příběhy Hadasy a policajta Sýkory.
První setkání s tvorbou Jiřího Šulce. Zážitek - střídání vypravěčů, propracované charakteristiky.
I když o heydrichiádě bylo napsáno hodně knížek a natočeno hodně filmů, tak jsem stejně četl s napětím. Čtenář sice ví, jak příběh skončí, stejně ale hrdinům z odboje drží pěsti. Jiří Šulc píše obdivuhodně - dokáže střídat vypravěče, detailně popsat určitou historickou událost.
Prvních 30 stránek Přebytku něhy jsem se neorientoval, kdo vypráví, o kom vypráví, ale symbol ŘEKY mě strhl stejně silně jako proud vody. I když mi zpočátku vadily jednoduché věty a osamostatňování vedlejších vět přívlastkových, tak postupně jsem si zvykl a bral jsem to jako autorčinu snahu o zesílení syrového, naporcovaného pohledu na svět, v němž se ukrývají K/koboldové. Příběh sice autorka jakoby natahuje opakováním motivů, ovšem každé slovo má svůj význam, umocňuje ponurost, bezpráví. Druhá část - Přebytky lidí - je více epičtější a nápad, jak z mrtvoly udělat jednu ze stěžejních hrdinek, úžasný. Pohled prostřednictvím dvou vypravěčů je zajímavý, především donquijotské chování "knížete" Krvepolského. Závěr velice realistický.
Smutnější osobní trable Havlíček ztvárnil s ironickou nadsázkou.
Stručná, jasná vypointovaná kritika nešvarů kolem nás.
"Jsou to malinké nádobky, do kterých vztek svůj nalívám, aby mi srdce nežral. Já každou svou myšlenku tak dlouho hobluju, až je z ní epigram."
Za okupace se musely Havlíčkovy verše, ve kterých kritizoval církev, krále, vlast, múzy i svět, v čítankách zamazávat černou barvou, ale řadu jednoduchých veršů si lidé pamatovali. I když nejsou všechny Havlíčkovy myšlenky tak jednoduché jako ty o Vaškovi, který nemá chodit s pány na led, nebo o tom, že etymologický původ jména Rakous pochází od raků, podporovaly (a podporují) vlastenectví.
"Moje barva červená a bílá,
dědictví mé, poctivost a síla."
Nápadité propojení tří světů (reálného, snového a počítačového). Autorčin pohled možno zhlédnout ve Čtenářském deníku -
Nonsensové pojetí nabízí množství výkladů.
Oceňuji kreativitu, s jakou Michal Pavlíček a Petr Nikolaev obrazově doprovodili hudební zpracování skupiny Stromboli v roce 1987.
Ve Velikém lalulá (viz zajímavosti) využívají Morgensternův autorsko-překladatelský komentář, v němž udává vazbu na šachovou partii.
Zpěv Báry Basikové doprovází děj a díky obrázkům se zhmotňují zdánlivě nesmyslná spojení. Stejně jako u Morgensterna je důležitá hra. A stejně jako všechny hry má šachová partie svá pravidla.
Především panoptikum zmítajících se černobílých figur na šachovnici umožňuje symbolický výklad hledání vlastního postavení. Choreografie střídá polohy figur a jejich přesně vymezený pohyb naznačuje ohraničení prostorem.
Kameraman Jan Malíř s režisérem Petrem Nikolaevem vystihli ve studiu atmosféru tajemné partie.
V Košileli (viz zajímavosti) baladičnost takřka erbenovskou navodí už úvodní předehra. Prostředí, kterým hrdinové prochází, dál baladičnost rozvádí: hřbitov, skalisko, les. V pětiminutové stopáži autoři odvyprávěli příběh prokletí. Vystihují osamocení, zlo, prokletí v podobě všudypřítomné smrti, i když se v hrdinčiných vzpomínkách reálně objeví až v samotném závěru. Symboly vody, ohně, jeřabin, kříže, kostnice nabývají svůj význam.
Podobně jako na začátku 20. století experimentoval Morgenstern, tak v 80. letech experimentovali Stromboli. I když jejich tvorba není - stejně jako Morgensternova - podbízivá, má nadčasovou platnost.
Na závěr citace Michala Pavlíčka ze stránek České televize: Frontman skupiny popisuje v seriálu Bigbít hudbu Stromboli spíše pocitově: "Stromboli bylo takový uzavření se do sebe, takovej ostrůvek, kterej v tý muzice najdeš, abys unikl… Byl to experiment, kde šlo o to vytvořit silný nálady se zpěvem Báry, který byly jak velmi citový, tak i velmi agresivní - byl to pokus s jinejma pěveckejma polohama, třeba s používáním techniky částečně operního zpěvu." A následně pokračuje: "Ty můžeš buď muzikou prezentovat to, co tě sere vokolo, dát do toho agresi a ukazovat to. Nebo se taky můžeš zavřít do svýho světa a necháš se unést hudbou, která tě vynese někam mimo ty okolní problémy. Já jsem ve Stromboli měl právě takovou tu druhou stránku, vedle klaunství a šaškovství Výběru, toho takovýho agresivního a rockovějšího pohledu, tady šlo o hodně citový věci."
Už úvodní nápad nezastavovat pasažérům v Českých Budějovicích mě rozesmál. A v jedné kapitole paralelní vypravěči - Max a ovce, to byl nápad.
I když pokračování Rodinky situovala Fan Vavřincová do dnešní doby, postavy se tam chovají, jako by ustrnuly v 70. letech. Nenápadité, nezáživné čtení.
V 17 letech napsala Věra Němotová crazy komediální příběh, který se stal předlohou pro nezapomenutelný film. "Oléééé."
Kniha psaná ještě o závodnici - "naší Kačce"...
Snad se ze své naivity ohledně MS v Liberci u Matesa také vyzpovídala.
Jan Šmíd dokáže podobně jako Karel Kyncl zachytit duši místa, kde pracuje jako reportér.