triatlet komentáře u knih

Autor sice zachytil atmosféru strachu s Sovětském svazu r. 1953 dokonale, ale vztahy mezi postavami tak překombinoval, že jsem závěr přečetl bez předchozího nadšení. Od chvíle, kdy Lev jde navštívit svoje rodiče, se kupí jedna nelogičnost za druhou (návštěvu rodičů by zvládli snad jen s neviditelnm pláštěm; supermanský obrat Lva po výslechu v transportu mi přišel taky dost nevěrohodný; 2/3 příběhu se lidé vzájemně udávají za maličkosti, v závěru stojí svorně proti režimu?) . Ačkoli hlavní "hrdina" část dopisu od rodičů roztrhal, čtenář se dovtípí, co v něm bylo...

12 30.10.2013

Ve vzpomínkách Jindřich Mann střídá sen s realitou, prolíná různé příběhy, místy opakovaně popisuje stejnou situaci. Jazykově sice brilantní, krásné metafory, bohatý jazyk, na druhé straně vedle rodinných příslušníků vystupují bezejmenní G., kamarád P. ...
Autor se zajímavým způsobem dívá na historii 20. století (nacismus, židovské transporty, odsun Němců, pražské jaro). Dějová linka je potlačena osobními črtami.

3 14.10.2013

Výborné prolínání trojího pohledu v trojím čase na různé detaily během jednoho dne. A závěrečná pointa - propojení času a hrdinek/ -ů je překvapivá.

7 12.10.2013

Na základě "exkluzivně mrazivé ukázky" v Magazínu MF Dnes s klidem potápím. Panu Vieweghovi ujel literární vlak ještě před loňským kolapsem, přesto se dál snaží díky nadměrné medailizaci získat si čtenáře. Pokud někomu stačí obermannovský slovní deníčkovský průjem, pak ho "nový" Viewegh asi nezklame. Ale konkurence (Jakuba Katalpa, David Žák, Jiří Šulc nebo Kateřina Tučková) je někde jinde...
V knižní kavárně jsem přečetl cca 45 stránek a ufňukaný styl (jak trefně napsala recenzentka v MF Dnes) mě nepřekvapil. Autor cyklicky opakuje, že mu je 51, že před rokem slavil padesátiny ve velkém stylu, zatímco v současnosti si nepamatuje, s kterou ženskou spal, takže je možný, že manželka, která vyřizuje jeho e-mailovou korespondenci, odepisuje některé z jeho milenek (jé, to je vtipný:-). Připomenout nějakou tu značku (na co mít druhý volvo, když autor nemůže řídit, že), taky rozhovor v MF Dnes a reakce dobráků, kteří chtějí chudákovi Vieweghovi pomoct (dojemný vzkaz od nějaké knihovnice). A nesmíme zapomenout na pravidelnou dávku vína...

20 10.10.2013

Geniální zásoba (50) vzorových příkladů - od jednodušších složitých souvětí až po složitější složitá souvětí (12 vět v souvětí je moc i na mě:-).
Přehledně napsaná teorie.
Kdo správně určíte větný člen AUTEM ve větě "Jel autem." ? :-)

6 05.10.2013

Příběh sice připomíná akci Barbarossa, ale válečné události jsou zachyceny okrajově. Vojnovič dokázal s nadsázkou zachytit reálný socialismus v celé jeho "kráse". Chování ruských/ sovětských lidí v Rudé vyvolává úsměvy.

5 17.09.2013

ZÁŘÍ 2011 - V novinách se zviditelňuje Irena Obermannová. Tvrdí, že napsala knihu o vztahu s Václavem Havlem. V knihkupectví nahlížím a s odporem vracím. Deníčkový záznam a jednoduchý styl mě neoslovují. To si rozhodně nekoupím.
ŘÍJEN 2011 - Čtu povídku Ireny Obermannové Nevychovaná matka v souboru povídek Nech mě žít. Nuda. Popisuje svůj vztah k dcerám.
18. PROSINCE 2011 - Umírá Václav Havel.
LEDEN 2012 - ČT 1 vysílá seriál Život je ples. Autorkou scénáře je Obermannová. První díl mě překvapil (mile), zbytek byl jak z jiného světa... Jak se později dočtu v Tajné knize, autorka se snažila o nadsázku... No hlavně jednu z těch trapných postav hraje její Mladší dcera.
ÚNOR 2013 - Mladší dcera Ireny Obermannové se zapojuje do prezidentské kampaně. Sice natočila klip Volím Karla, ale text je tak avantgardní, že touha Bereniky Kohoutové, Mladší dcery Nejkrásnější české spisovatelky, je kontraproduktivní. Aspoň pro mě. Možná Berenika Kohoutová svou hlavu v klíně Karla Schwarzenberga taky myslela jako nadsázku...
ČERVENEC 2013 - V knihovně si chci půjčit Tajnou knihu, ale je o ni takový zájem, že musím měsíc čekat.
17. - 25.8. - Přečetl jsem Obermannové deníček. Průměrný jazyk i styl - co se taky dá z deníčkové formy vytěžit? Rádoby hrátky s jazykem mi přijdou podbízivé - "Jdu jako šnek, všude led a únor, úmor, jdu jako ježibaba, mám čas, nic nemusím, vlastně nemůžu. Koulím si myšlenky, koulujou se, valí se, omamujou, onanujou, jsem duchem nepřítomná, zloduchem náměsíčná, na všem mám mrazivou clonu, bílý cár, černý már."
V některých pasážích si autorka celkem odporuje - ráno v pět se sama bojí jít do garáže, aby ji někdo neznásilnil a nezabil (už nevím, v jakém pořadí). V noci se vrací z hospody v jednu a žádné obavy nemá...
Autorka používá jakýsi kódovaný jazyk. Koho si představit pod CENTRÁLOU? A že by MLEJNEM byl film Odcházení? Ale hlavně vychvaluje hrdinství svých Dcer - Mladší a Starší.
Obermannová zachycuje r. 2010 - 2011, takže neopomíjí smrt Denise (kolik nečtenářů MF Dnes narážku rozklíčuje?). Za neskutečnou vatu považuji opakované popisy ztrát klíče od poštovní schránky, nebo popisy cest za Dcerami - na letiště, do jejich bytů...
Části psané kurzívou jsou patrně autorčiny představy; ovšem ostatní záznamy jsou asi také výplod jejího MAJÁKU, na který jí asi kape...
Obermannová zmiňuje W. Wooolfovou a dokonce i Haruki Murakamiho. Naštěstí Obermannovou nenapadlo napsat knihu o čem přemýšlí, když běhá (nebo jezdí na kole).
Kdybych měl knihu okomentovat jedním slovem, použiju TRAMTARÁ.

19 25.08.2013

J Harris popisuje prostředí prestižní školy z pohledu dlouholetého učitele a z pohledu pomstychtivého člověka. Množství postav, navíc učitelé jsou uváděni občas pod přezdívkami, znesnadňuje úvodní orientaci. Poslední třetina knihy je ovšem strhující. Závěrečné překvapivé rozuzlení mě nejdřív naštvalo, ale po prolistování úvodních kapitol musím uznat, že autorka (i překladatelka Marcela Nejedlá) odvedly skvělou práci a umně zatajovaly původ pachatele.

4 18.08.2013

Přestože se nedá očekávat šťastný konec, autorčin styl je tak autentický, že jsem knihu přečetl jedním dechem. Nevadily mi ani občasné dlouhé pasáže bez odstavců - tyto výpovědi mi přišly funkční; měl jsem totiž pocit, že mi je sděluje přímý účastník. Těžká doba je popsána velice realisticky. Autorka mě překvapila změnou vypravěček v závěru. Většinu knihy vypráví Gerta, čtenář si o ní udělá nějakou představu, ale v závěru ji naruší jiné vypravěčky (dcera, přítelkyně). Zajímavě podaný je (celoživotní) vztah Gerty a Janinky, respektive vazba mezi nimi.

30 12.08.2013

V jednoduchosti je síla. Autorky zaujmou jednoduchým příběhem, ovšem dokáží na malém prostoru zdařile charakterizovat postavy. Vhodně jsou užity i různé typy písma. Kladem jsou i ilustrace.

5 12.08.2013

Autorka zdařile navozuje napětí. Uzavřené vědecké pracoviště nabízí množství podezřelých. Závěr mě zklamal - odkaz na dřívější zločin i rozřešení mi přišlo zbytečně vykonstruované.

5 28.07.2013

Sice čtivá, ale až příliš vykonstuovaná detektivka. Téma je atraktivní, ovšem závěrečné setkání u Mazurských jezer, kde se "kruh uzavírá" připomíná tradiční natahování detektivek (mobily nefungují, padouchové nepostřehnou 2 chybějící osoby z 5 ...) 1-6-1-4-5

4 27.07.2013

Čtivě zachycený popis soudního procesu s vrahem. Pětice soudců (tři z nich jsou z lidu) přemítá nejen nad trestem a vinou. Příběh je zasazen do r. 1989; zajímavě působí pasáž o devizových cizincích.

4 23.07.2013

Díky pestrému jazyku přihazuji dvě hvězdičky, ale absence jakéhokoliv příběhu mě zklamala. A myšlenkové pochody typu
"Štěstí spisovatele je myšlenka, která se cele dovede stát citem, je cit, který se dovede stát myšlenkou." mě teda moc nenadchly.
Benátské poselství T. Manna jsem jednoduše nerozklíčoval...

8 23.07.2013

Autorka promyslela do posledního detailu celý příběh – kompoziční dělení je zcela funkční, jednotlivé části na sebe navazují. Střídání protokolů s úvahami vypravěčky Dory děj posouvá dopředu, čtenář je v napětí, jak se vyvíjely osudy postav. Postavy vystupují z kopaničářských osad, případně z vyšetřoven a čtenář si dovede představit jejich životní osudy.
Autorka používá pestrý jazyk; podrobně popisuje postavy a líčí prostředí (např. kapitola Zaklínání bouřky). Doplnění textu novinovými články zvyšuje autenticitu příběhu. Kapitoly Bílý hádek a především Červený náramek předurčují Dořin osud, přesto mě závěrečný epilog překvapil… Místy se mi vybavily postavy z fiktivních Želar.

40 14.07.2013

Jedenatřicet příběhů, které nejen pobaví, ale vedou k zamyšlení. Většina příběhů má výraznou pointu. Autor zdařile pracuje s názvem souboru a v úvodu každé povídky vypravěč oslovuje čtenáře, jako by byl v jeho bezprostřední blízkosti.
Jazykově i stylisticky pestré.

3 14.07.2013

Na malém prostoru autor dokumentuje příběh Lidic prostřednictvím osudu synovraha Šímy. Myslím, že režisér Petr Nikolaev příběh Mahlera zfilmoval citlivě. Mahler text umně rozčlenil na kratší kapitoly, svižně popisuje období protektorátu. Při krátkém, ale přesném popisu postav autor vhodně používá dobové citace, vtipy.

4 14.07.2013

Knihu jsem i přes těžkopádný styl přečetl. Naštěstí, protože posledních cca 5 stran (včetně epilogu) dává předchozímu mozaikovitému vyprávění trošku smysl. Jiří Stránský se inspiroval přímo příběhem ze svého nejbližšího okolí, ovšem volí způsob vyprávění, který mi jako čtenáři vadil.
Podobně jako v Oblouku jsem měl dojem, že mi někdo vypráví o TOM hrdinovi a TĚCH jeho příbuzných, který v TÉ chvíli má kvůli TOMU režimu TY problémy, ale TY potíže měl už v TĚCH válečných letech.
Slovní zásoba průměrná, množství zájmen je až neúnosné, ovšem ještě větší potíž mi činily některé větné konstrukce: "Brzy se z toho vlastně stalo cosi jako stolní hra, které se mohl účastnit každý, kdo přišel a byl jen trochu zvědavý, a zvlášť ti, co věděli, že ten pán, co kreslí ty lodě a tlustou tužkou obkresluje Afriku a kolem ní rýsuje čáru, co vedla od Port Saidu do Bombaje a z Bombaje Arabským mořem a Indickým oceánem směrem na keňskou Mombasu na východním pobřeží Afriky a pak dolů na jih, pořád na jih, je jeden z těch letců, co za války bránili Británii a kterému se říkalo milionář, podle milionu kilometrů nalítaných už před válkou, který vozil prezidenta Beneše a snad i Winstona Churchilla, ale to vlastně nikdo neví, protože tyhle lety byly pokaždé strašně utajené a nikdo nikdy nesměl vědět, ani posádka ne - jen její šéfpilot, tenhle pan Emil Malík, který teď dělá taky šéfpilota u Československých aerolinií."

8 28.06.2013

Kniha je sice velice čtivá, ale zároveń i dost povrchní. Na jedné straně si autor zakládá na detailech (zavedení jízdy vpravo), na druhé straně čas za protektorátu nechává plynout tak, že čtenář přemýšlí, v jaké fázi válka je.
Líbily se mi pasáže popisující samotnou vilu a motiv židovství. Postupně ovšem autor sklouzává k opakovaným (sexuálním) scénám, na scénu uvádí další a další postavy (bez toho, že by je pořádně charakterizoval). Nejvíc mě zklamala postava Laníka - po něm jsou pojmenovány sice 2 kapitoly, ale místo detailnějšího popisu jeho bezpáteřnosti autor opět sklouzl k sexuálním scénám s kozáckou ženštinou...
Zajímavý je motiv Ondine, ovšem už dříve (a podle mě lépe) ho využila Valja Stýblová - v Ondině prokletí.
V závěru mi vadila role náhody a urychlení děje.

23 22.06.2013

Jednoduchý příběh o pomaturitních strastech je psán zajímavou formou.
Kontrolní otázka: Kde se odehrává děj?

6 10.03.2013