triatlet komentáře u knih

Autorka dokázala přesvědčivě vykreslit prostředí nemocnice. Vztahový příběh byl zajímavý, i když role náhody (srážka s autobusem) mi přišla chvílemi až překombinovaná.
Celkově příjemné oddechové čtení.

4 28.02.2015

Autor skládá verše tak, jak plyne život. Výchozí fyzikální nebo matematické definice jsou zajímavým nápadem.
Některé motivy (partnerství, rodina, otcovství) se opakují. Zajímavé jsou aluze na starověké nebo středověké myslitele.


Definice štěstí


Štěstí je být sám sebou
Ale nebýt sám
Štěstí je vstávat v létě ve čtyři hodiny ráno
Popíjet šálek čaje
Dívat se z okna a cítit
Jak se přesýpá čas
Štěstí je probudit se v nemocnici z narkózy
A sledovat jak bolest zvolna ustupuje
Jako Napoleonova vojska od Moskvy
Štěstí je roztrhat dopis na rozloučenou
Vzít si dva prášky pro spaní
Zapít je lahví vína
A potom místo spánku
Vylovit z peřejí noci
Báseň bojovnou
Jak dvoukilová parma
Štěstí je zvednout telefon
A slyšet že na druhé straně
Je ten komu na nás ještě záleží
Štěstí je umřít dřív než vlastní děti

Štěstí je mít čisté svědomí
Štěstí je nepoznat zákopy u Verdunu
Koncentrační tábory
Anebo Hirošimu
Štěstí je žít a ne jenom si užívat
Štěstí je nebýt otrokem svých vášní
slabosti či věcí
Štěstí je umět odejít včas
Ze scény
Z rozděleného bytu
I ze světa

Štěstím ale není výhra v loterii
Nález peněženky nebo zlaté žíly
Štěstím není urvat někde něco navíc
To nás jenom klame jazyk nedokonalý
Jak člověk sám
Protože štěstí a štěstí je rozdíl
Stejně jako umění a umění
A komu není shůry dáno
V apatyce nekoupí

7 16.02.2015

Pavel Vencl promoval v r. 1939, takže teoreticky by se mohl dožít i sametové revoluce.
Hrůzná představa.

I když jsem se k Cunninghamovi dostal díky Hodinám, tak za nejpovedenější považuji Domov na konci světa.
Posuzovat jeho knihy je složité, protože české překlady vycházejí s časovou prodlevou, navíc se témata (chtě nechtě) opakují.
V první knize (Automobilový balet) mi přišly nedostatečně prokreslené některé charaktery postav. Přesto se objevují stěžejní motivy (práce, zemina, zahrada), které jsou podstatné pro další příběh. I když samotný název "Automobilový balet" - (ne)chtěně? - do popředí dostává Billyho.
Druhá část (Zločinecká moudrost) sice popisuje postavy plastičtěji, ale překotné dovyprávění r. 1995 (co bude za rok) mi přišlo zbytečné.
Na jedné straně autor dokáže překvapit (s. 398 samostatná kapitola z pohledu Jamala - 1994 - Kdyby byl přišel domů dřív. Kdyby byl Cassandru víc navštěvoval. Kdyby byl miloval, jak měl. Kdyby byl býval méně sobecký. Kdyby byl jel na té lodi. Kdyby nebyl řekl ne.), na druhé v závěru bez většího nápadu polopatisticky (a místy překombinovaně až krkolomně) napíše, jak ostatní postavy v průběhu dalších let dopadnou.
Tradičně jsou zajímavé u Cunninghama aluze:
"Nikdy jsem nechtěla učit Annu Kareninu a madame Bovaryovou. Já jsme chtěla být Anna Kareninová a madame Bovaryová. A upřímně řečeno, když se příroda rozhodne člověku nadělit duši tragické hrdinky a tělo hubeného muže, co začal ve dvaadvaceti plešatět, tak..." (s.263)
"Čteš Tolstého?" zeptal se Will.
"Annu Kareninovou čtu každých pár let. Jsem blázen do Tolstého.
"Tolstého taky miluju. Ale větší blázen jsem do George Eliot."
"Middlermarch je neuvěřitelný." (s. 276)

Mary otevřela knihu.
"Měla jsem farmu v Africe, na úpatí pohoří Ngong." (s. 380)

Výborný je nejen překlad Veroniky Volhejnové, ale i doslov Pavly Horákové (díky doslovu jsem pochopil i význam Plejád a Raka).

8 04.02.2015

Za to, že autor u Útěku do pekel nepřiznal, že už publikoval jako Vzpomínky jednoho lumpa, hodnotím odpadem.

Autor není schopný udržet ani myšlenku, ani větnou stavbu. Stylisticky neobratné: "Auto mého nevlastního otce JSEM MĚL STÁT za vraty v zahradě." - s.9 (...) "Jestli BUDE MÍT STÁT na ulici auto se šoférem, bude to problém." - s. 115. Jazyková synonymita (včetně popisu erotických scén) prostoduchá. Hrubé pravopisné chyby - kromě akuzativů např. str. 107 - "Protáhl jsem se provazy a podal ČudlovY ty dotazníky."
Navíc po 9 letech vydává pod jiným názvem (Útěk do pekel). Za pochvalnou ódu na závěrečné stránce mám chuť dát odpad.
Zajímavá recenze - http://ceskobudejovicky.denik.cz/kultura_region/recenze-niedl-zahral-v-romanu-na-umounenou-fletnu-rozkose-20120517.html.
Do str. 90 kromě "umouněné flétny rozkoše" autor synonymně používá další metafory: kormidlo, rádlo, pyšný stvol, drahý sval, kravský roh...
------------------------------------------------------------
Za všechny pseudorozhovory s milenkami jeden ze str. 81:
Díval jsem se asi vyjeveně. Ne, díval jsem se vyjeveně. "Takže tys mě použila."
"Tak jako tys mě použil skrze znásilnění k ukojení svého chtíče, tak já tě použila skrze znásilnění zase k něčemu jinému. Jsme si kvit."
"A to bych jako, kdybys přišla do jiného stavu, to bych si tě měl jako..."
"Nebuď směšný, to by bylo to poslední, co bych na tobě vyžadovala."
Na jedné straně mi spadl kámen ze srdce, na druhé mne to poněkud uráželo. Byl jsem prostě použit jako chovný králík.
------------------------------------------------------------
Přirovnání ke králíkovi působí celkem vtipně - už na str. 9 (úprvních 5 stran románu) autor popisuje postelovou scénu:
"...rozvibroval jsem před vyvrcholením svou pánev neskutečným staccatem - tak jak to dělá králičí samec - a pak jsem zaječel - tak jak to dělá králičí samec - a pak se s ní převalil na bok. U králíků se na bok převaluje samec sice sám, ale my zase nejsme přece jenom žádní králíci."
------------------------------------------------------------
Po 90 přečtených stránkách nemám dál motivaci číst.
Z výše uvedeného usuzuji, že autor a) chová králíky, b) snaží se popisovat historii prvoplánovitě prostřednictvím postelových scén.
------------------------------------------------------------
Přežil jsem ještě asi 300 stránek vypravování doktora filozofie, karbaníka, boxera - což je všechno jedna postava (!) - vrah Pavel Vencl. Při útěku přes rakouské hory, Švýcarsko, Francii, Británii (divil jsem se, že supermanský Paul potřeboval loď, vždyť mohl přeplavat :-) ), USA... Mexiko a Argentinu jsem už jen prolistoval.
V závěru se "překvapivě" Vencl vrací do Československa. Setkání v lágru s otčímem a vlastním otcem (bolševikem) jen podtrhuje šeherezádovské autorovo vyprávění... Bohužel autor ve vyprávění pokračuje ještě v Hráči...
Pravidelně se opakující se popisy Pavlových sexuálních dobrodružství jsou nenápadité stejně jako opakující se vězení a výslechy Vencla. Toho nelze ani označit slovem hrdina, protože je veskrze nesympatický.
Za jediný klad považuji aluzi na Londnova Tuláka po hvězdách. Venclovo putování sice může připomínat metamorfózy Ed Morella, ale Venclova dobrodružství jsou kombinací červené knihovny, rodokapsu (i když pořádně nakynutého), pokleslé erotické literatury a kovbojky.
Historie je prezentována uměle. "Večer jsem nehrál, protože Mojžíš byl mrtvý a já seděl zády opřený o jedinou zeď a přemýšlel o tom, kolik minut mi zbývá. Byl 6. červen 1944 a ten den se staly dvě významné události. Byl popraven Mojžíš a v Normandii se vylodila spojenecká vojska. Ale o té druhé události jsem ještě nevěděl."
"Nápaditý" popis postavy Mojžíše:
"Jeho příběh byl banální, až na způsob jeho vyřešení. Žena s ním už nechtěla spát, právě pro abnormální rozměry jeho přirození. Vcelku se jí nebylo ani co divit, když musela několikrát po aktu vyhledat vyšetření. Mojžíš se trápil a trpěl tím, i když se dá říct, že svoji manželku chápal. Dělal u popelářů, a když přišel jednou v noci na směnu, řekli mu, aby šel domů, že je stávka. Tak šel. Ale doma to bylo zlé. Doma uviděl v posteli mrskající se zadek, sice tmavý, ale cizí a pánský. Tak ten zadek a všechno to, co k němu patřilo, vzal a vyhodil z pátého patra. Jeho žena hrozně křičela, a tak ji vzal za krk, držel ji asi patnáct centimetrů nad zemí a díval se jí do očí tak dlouho, dokud v nich nezhasla poslední jiskřička. Když si uvědomil, že to co drží v rukou, už není jeho žena, položil ji na postel, uhladil vlasy a odešel do pokoje jejich dětí."
Vzhledem k tomu, že se Vencl s Mojžíšem potkal ve věznici, tak autor popisuje hierarchii vězňů z hlediska sexuálního postavení. Autor tedy obohatil Venclovy zážitky o sdílení cely a lože s Mojžíšem...

Úvod je sice zdlouhavý, ale díky mistrovství Jodi Picoult jsem si užíval personifikované pečivo. Navíc motiv chleba je důležitý pro stěžejní příběh Minky. Ve chvíli, kdy vypráví Minky, jsem stránky obracel. Myslím, že autorce se podařilo díky studiu historických materiálů popsat velice dobře prostředí Osvětimi. Samotný závěr mi přišel přibližně od půlky knihy předvídatelný. Poslední kapitola je zbytečná. Škoda, že Picoult příběh neukončila otázkou "Jak to bylo dál?".
Zajímavě působila pasáž, v níž Minka s Hartmannem interpretují text o upírech.
Kniha je - stejně jako ostatní autorčiny příběhy - čtivá, ale v porovnání s Merleho "Smrt je mým řemeslem" bych vyzdvihl Merleho. Přesto si Jodi Picoult zaslouží respekt - už jen to, že v komentářích jsou odkazy na další knihy, pokládám za přínos.

18 30.12.2014

Líbivé obrázky. Možná "kniha" v Norsku vyšla jako brožura Besipu...

3 30.12.2014

Příběh posunují dopředu dialogy Cilky a anděla. Autor dokáže, podobně jako i v dalších svých knížkách, nenásilnou formou předat zajímavé myšlenky. Moc hezké ilustrace Jindřicha Jelena.

4 27.12.2014

Při čtení jsem měl pocit, jako by Dan seděl vedle mě a vyprávěl. Běžecké zážitky jsou podány s lehkostí, i když popisují ne zrovna lehký krok. Stylisticky je text sestavený bezchybně. Výjimečně užitý hovorový výraz nepůsobí rušivě, naopak dodává autenticitu.

4 27.12.2014

Základem úspěchu jsou Exuperyho myšlenky.

3 21.12.2014

100% naplněný dvojsmyslný název knihy. Originální příběh, výborná typografie, parádní ilustrace.

4 17.12.2014

Čtivé a jak píše Frakira - ideální při léčení virových onemocnění. Nemusíte moc přemýšlet o supermanských schopnostech hlavního hrdiny.

4 14.12.2014

David Žák dokázal plasticky zachytit dobu, postavy i prostředí. Líbilo se mi, jak zpomaloval děj lyrickými popisy šumavské přírody.

10 23.11.2014

Špatně vystavěný příběh; nevěrohodně popsaná práce kriminalistů - podezřelé z vraždy (nejbližší příbuzní, spolupracovníci) vyslýchají až po 2 týdnech od činu, ale užívajísi atmosféru na RG... Co se stalo se Štěpánkem je asi nepodstatné...
Zbytečně zdlouhavé odbočky (atmosféra ve Francii, vložený případ francouzských kriminalistů). Nuda střídá nudu. Dialogy působí vykonstruovaně.
Závěrečné rozřešení nepřesvědčivé. Pachatel za 3 týdny neodstaní vražedný nástroj???
Samostatnou kapitolou je množství interpunkčních chyb (věty vložené do věty hlavní autor nerozlišuje vůbec) i občasné hrubice. Často je také nesprávně zapsaná přímá řeč.
Hvězdička za Helenu Sukovou :-)

6 17.11.2014

Balabánovy příběhy jsou plné života. Každé slovo má svůj význam.

4 24.08.2014

Pachatele jsem sice odhalil v polovině příběhu, ale atmosféra je tak napínavá, že jsem rád, že jsem Sněhuláka četl v srpnu a ne v prosinci :-)
Místy mi vadila překombinovanost, místy přehnaně akční scény.

19 24.08.2014

"Ohrožené vesnice nemají v tomto románu jména, ale skutečně existovaly. Lidé v románu jména mají, ale jsou to smyšlené postavy."
Autor prostřednictvím vypravěčky dokáže plasticky zachytit osud jihočeské vesnice, vztahy uvnitř rodiny.
"Pořád přemejšlím o naší rodině. Jaký jsme, víš? Kdysi jsem napsala, že máma je voda a táta země. A teď vím, že Honza je vítr..."

15 24.08.2014

Závěrečného/ -ou vypravěče/ - ku jsem očekával, ale výslednou zpověď ne... Autorka výborně střídá vypravěče, na úseku 2 týdnů mapuje problém, který je dlouhodobější.
Líbily se mi citáty před jednotlivými kapitolami a také propojení příběhu s motivem ohně.
Nepřesvědčila mě charakteristika Jesseho a Campbellovo využívání Soudce.
Zajímalo by mě, kolik "konců" měla autorka v zásobě...

9 27.07.2014

Až na předmluvu a "zbytek tohoto příběhu" v epilogu je 5 dějství plných svěžího humoru. Perfektně vykreslené prostředí, výborně charakterizované postavy.
MUŽ SE ZÁPISNÍKEM: Ženská, která vydává tak otravné a ohavné zvuky, nemá právo na nic - ani naživot. Pomněte, že jste lidská bytost, v níž sídlí duše a božský dar artikulované mluvy; že vaše mateřština je jazykem Shakespeara, Miltona a bible, a nebublejte tu jako holub na báni!
KVĚTINÁŘKA (zcela vyvedena z míry, vzhlíží k němu se směsicí úžasu a bázně, aniž se opováží zdvihnout hlavu): Áááoooúúú!
MUŹ SE ZÁPISNÍKEM (vytasí sešit): Pane na nebi! To je vokál! (Zapisuje, pak čte ze sešitu; reprodukuje hlásky přesně) Áááoooúúú!
KVĚTINÁŘKA (pobavena jeho reprodukcí, neudrží se smíchy): Páni!
MUŽ SE ZÁPISNÍKEM: Vezměte například tady toho tvora: mluví jako dlaždič a tak bude brodit blátem až do smrti. Věřte mi, drahý pane, že za pouhé tři měsíce bych ji mohl na diplomatickém koktejlu vydávat za vévodkyni. Dokonce bych jí moh dohodit místo komorné nebo prodavačky, a na to už musí nějak ovládat jazyk!
KVĚTINÁŘKA: Co to vykládáte?
MUŽ SE ZÁPISNÍKEM: Ano, vy kedlubnovitý chráste, ty skvrno na ušlechtilé architektuře těch sloupů zde, ty ztělesněná urážko anglického jazyka - moh bych tě vydávat za královnu ze Sáby! (Pánovi) Nevěříte?
(s. 23/24)
HIGGINS (vstane s přejde k Pickeringovi): Vzít si tak toho člověka na čtvrt roku do parády, Pickeringu, moh by si vybrat mezi ministerským křeslem a výnosnou kazatelnou ve Walesu.
PICKERING: Co vy na to, Doolittle?
DOOLITTLE: Depak já, šéfe, děkuju uctivě. Já slyšel kazatelů a ministerských předsedů - poněvadž jsem přemejšlivej čovek - takový náboženství, politika nebo sociální reformy jsou sranda jako každá jiná - a řeknu vám, že je to život pro kočku, ať to vemete jak vemete. Já zvostanu ve svým asociálním živlu. Dyž si tak ty společenskký štace srovnáte, je to - je to - zkrátka je to jediná, kerá má ňákej rajc, aspoň pro mě.
(s. 55/56)

10 27.07.2014