trudoš komentáře u knih
Milá detektivka z prostředí anglických studentských kolejí předviktoriánského období, se skvělou atmosférou, ale nepříliš výraznou zápletkou. Začátek je velmi slibný, dostáváme se na Oxfordskou univerzitu, abychom pátrali po duchovi a příčinách šílenství jednoho studenta. Naneštěstí děj brzy začne stagnovat, což trvá bratru dvě stě stran, než se Andrew Taylor dostane ke kýženému finále. To je sice solidní, ale vatu uprostřed mi to nijak nevynahradilo.
Autor navíc trochu násilně nasadil ohlávku vyšetřovatele bývalému knihkupci. Nápad fajn, ale detekční predispozice logicky nula nula nic. Hrdina je tu spíš pro svůj intelekt a antiduchařské přesvědčení, než pro cokoliv jiného. Ač uvěřitelně a živě vykreslen, chybí mu pověstný říz, jenž by jeho postavě dal nějaké osobitější charisma. To ostatně platí pro většinu aktérů románu. Nakonec až různí sluhové a služky ve vedlejších rolích byli ti, kteří si mě pro svou selskou otevřenost získali v příběhu nejvíc. Ale jinak příjemné noční čtení.
Přes potenciál, kterým kniha bezesporu disponuje, je nakonec především klasickou špionážkou. Příběh agenta, který se seznamuje s hrůznou realitou nacistických Spojených států, je čtivý se vším všudy - krátké kapitoly, rychle ubíhající děj, reálné vsuvky. Se syrovostí vykresluje USA, jak by mohly vypadat, kdyby se dějiny odehrály trochu jinak. Pro některé bude možná zatěžko uvěřit vizi, v níž vypálení „negerského“ či „židáckého“ obydlí a oběšení jejich majitelů rovná se průběh šťastné rodinné sešlosti, jenže ono se stačí ohlédnout nějakých sedmdesát let nazpátek a zjistíme, že autorova fantazie má oproti realitě ještě co dohánět.
Pravdou ale je, že kdyby se román omezil o alternativní historii a odehrával se pouze v Německu roku 1940, na zápletce by nebylo třeba nic měnit. Daniel Easterman sice předloží čtenáři ochutnávku ze svého nápadu, nijak ho však nerozvine. Kde Otčina Roberta Harrise rozehrává důsledky vítězství nacismu, tam K pouze přehraje dějovou linku a zvonec, pohádky konec.
Tuzemské armádní prostředí zvládla sice Monika Maratová ukázkově, ale s postavami je to už horší. Jejich jednání a motivace jsou jak vystřižené z béčkových filmů o drsňácích s citlivou duší. Navíc zápletka, ač sympaticky jednoduchá, je naprosto nesmyslně roztažená na tři sta sedmdesát stran. Na těch průběžně sledujeme různé druhy mučení hlavního hrdiny, než se konečně dostaneme do finále, ve kterém jim to všechno vrátí i s oplatky.
Těšil jsem se alespoň na ty kulisy AČR, ale ty tu hrají tak okrajovou roli, až je s podivem, že je autorka do příběhu vůbec zatahovala. O to víc, když pracuje s mužským osazenstvem, jemuž do hlav vkládá ženské emoce (obzvláště etuda s vojáky, kteří jsou pohoršeni tím, že někdo chodí za šlapkami, mě málem rozplakala). Ona vůbec charakterizace komparzu je dost prostinká, až připomíná klukovskou hru na policajty a zloděje, ve které je jedna strana křišťálově čestná a druhá prohnilá do morku kostí.
Škoda, záměr dobrý, ale jinak pro mě řemeslně nezvládnutá nuda.
Čaroděj Harry Dresden si mě získal už svým prvním dobrodružstvím a každá další kniha jen utvrzuje mou oblibu celé série. Není to žádný literární zázrak, možná spíš naopak krásná ukázka toho, jak pět set stran vyplnit vatou. Ale zas vatou, která se čte jedním dechem. A na rozdíl od žánrově podobných příběhů Johna Taylora od spisovatele Simona R. Greena, Jim Butcher umí ty stránky vyplnit dějem, který alespoň někde začne i skončí, takže nepřipomíná pouze lunaparkovou jízdu na řetízáku.
Temná hrozba se zaměřuje na duchy a lehce navazuje na zápletku prvního svazku. Dějově mi přišla o chlup lepší, ale to je zcela věc vkusu - důležité je, že autor si drží laťku nastavenou stále stejně vysoko, a jestliže vás bavila Bouřková fronta, bude vás bavit i tenhle díl.
Velké plus si u mě konkrétně tenhle román získal závěrem, který nejen že rapidně zamíchal vztahy mezi hlavními hrdiny, ale navíc vytvořil poměrně zásadní zlom v celém cyklu.
Ti, kdo tvorbu Warrena Ellise sledují byť jen zpovzdálí, vědí, že jako autor je tvůrce vpravdě nepříčetný (myšleno v dobrém slova smyslu). Dokáže navodit atmosféru natolik depresivní, že samotné dýchání vám přijde jako marnost nad marnost, stejně jako umí rozesmát jednoduchými popisy, při kterých mimoděk propukáte ve zběsilý smích. Jeho nejsilnější zbraní jsou pak cynické dialogy mezi postavami, jízlivé metafory na konto moderní společnosti a především archetyp neústupného hrdiny, který navzdory všem překážkám šlape stále vpřed, i když si tím často kope vlastní hrob.
Soustrojí smrti je uhrančivým čtením, které mě zklamalo pouze po stránce překombinovanosti zápletky, s čímž souvisí i prostinké vyústění. Pointa příběhu by totiž v důsledku víc slušela novele, než tří set stránkovému románu. Ovšem holdujete-li drsnému humoru a sebeironii, tohle klopýtnutí šmahem odpustíte. Jestliže se však ošíváte nad nějakým tím vystřeleným mozkem a občasnou vulgaritou, neměli byste s knihou ani začínat.
Problém Evangelia prokletých je především v tom, že nemá zdaleka takový spád jako žánrově podobné romány Jamese Rollinse či dua Douglas Preston & Lincoln Child. Přitom si osobně myslím, že po stránce stylistiky je na tom Mike Carey oproti jmenovaným daleko lépe. Jenže příliš mnoho informací, které se čtenáři snaží zprostředkovat, jde na úkor akce, která pak často přichází jako blesk z čistého nebe, aby se vzápětí zase schovala na stovku stran do kouta.
Na druhou stranu autor je bravurní mystifikátor a to zde zúročuje se vším všudy. Jeho znalost mytologie i historie je doslova omračující, což si uvědomují především ti, kteří zbožňují - jako třeba já - jeho Lucifera či Mezi řádky. Zde takové kejkle nepředvádí a možná proto zarytí skeptici zůstanou trudomyslní. Navíc to co mu ve fantastice funguje dokonale, se paradoxně v mainstreamu najednou zdá laciné a lehce komické. Ovšem ti, kteří čtou pro potěšení z nových, pestrobarevných konspirací, nebudou mít s jeho fabulací nejmenší potíže.
Živit se jako nájemný vrah nijak zvlášť neladí s morálkou, ale když žijete ve světě ovládaném tyranskými Dragaerany, není to zas tak špatná práce. Obzvláště když většina vašich cílů jsou právě Dragaerané. Nečekané zakázky ovšem vždycky znamenají nějaké problémy - a tentokrát problémy hrozí přerůst v pořádný masakr, kdy pojem „spokojený“ znamená mrtvý. V tom lepším případě.
Americký spisovatel s kapkou maďarské krve stvořil sympatického hrdinu, který si se svým věrným kamarádem dráčkem (a teď v tom nehledejte žádnou metaforu) skoro každých pět stránek vyměňuje ironické poznámky. Přičtěte nenáročnou zápletku s rychlým dějovým spádem, nulové zabředávání do komplikovaných popisů či psychologických rozborů a povedený společenský systém. Vyjde vám sice průměrná, ale jinak příjemná fantasy na jeden dva večery. Pro někoho možná málo, ale jako chvilkové odběhnutí od velkolepých majstrštyků přesně tak akorát.
Komicky prostinké až naivně jednoduché, přičemž právě díky tomu docela milé. Taková odpočinková záležitost, která příliš nezavaří mozkové závity a přitom splní zamýšlený účel, jestliže se vám tedy nezastaví pumpa kdykoliv narazíte na červenou knihovnu. Co však knize přeci jen odpustit nedokážu, je naprostá absence dějové originality či alespoň pokusu vyhnout se byť jen jednomu jedinému klišé. Stejně tak rozsah je v rámci prostoduchosti zápletky, nesmyslně nadsazený. Osobně mi ale hlavně chyběl humor, který by vanilkově erotickou harlekýnku trochu odlehčoval. On tu sice nějaký je, ale na úrovni jemného špičkování mezi ústřední dvojicí milenců, což působí stejně prvoplánové, jako celý jejich vztah. Smyslnost tak pro mě postrádala cokoliv, co by ji nějak zásadně odlišovalo od slabšího průměru, ovšem totálně odzbrojila slaďoučkou kýčovitostí vyprávění („Dostaneme se spolu až tam, kde se rodí hvězdy...“), kterou si prostě nelze nezamilovat.
Některé texty s věkem neztrácejí nic ze svého kouzla, jiné jednoduše zaniknou s dobou, se kterou jsou pevně svázány. Běh času je neúprosný, o čemž by podle mě právě Třicet devět stupňů mohlo přednášet. Jistě, je to staré a člověk by k tomu měl přihlédnout, ale znám spoustu letitějších textů, které i s odstupem let fungují na jedničku, takže není důvod, proč bych zrovna v tomto případě měl ignorovat počínající invaliditu.
I když úvodní zvrat navnadí kouzelnou přímočarostí, přiznám se, že jsem záhy upadl do osidel nudy, která mě nepustila celých sto padesát stran. John Buchan si vlastně v ničem nezadá s naším Léonem Cliftonem, snad jen, že prvek náhody u něj nehraje takovou roli a k vyprávění potřebuje více stran. Nezáživné zápletce připomínající naivní dobrodružný film pak nasadí korunu vynuceným finále rozehraným v jednom odstavci. Prostě milý, ale nenáročný standard, postrádající dějovou nápaditost a hlavně atmosféru doby, která bývá pro romány z počátku 20. století tak příznačná.
Práce Franka Millera na Daredevilovi v letech 1979 až 1983 je dnes prakticky legendární. Možná proto byl pro mě nakonec Rok jedna drobet zklamáním. Autor v něm totiž kupodivu neříká nic nového, jen rekapituluje události již známé. A i to sledujeme tak trochu z rychlíku, obzvláště pak scény, které utvářely hrdinu samotného - jeho nehoda a ztráta zraku, výcvik u Sticka, setkání s Elektrou a podobně. Přičemž některé etapy mají dohru až v pozdějších letech, takže narážky ocení spíš jen znalci.
Album rozhodně bude k užitku, pakliže o postavě Muže beze strachu nic nevíte. Je-li vám však stručná historie známa, asi zamrzí, že o tom, co by vás zajímalo, komiks nepojednává. Jak si Daredevil od píky budoval svou pozici v Hell's Kitchen. O prvních úspěších a prvních prohrách. O vzestupech a pádech. O budování nezlomného charakteru. O příčinách i následcích... prostě to všechno, co obsahuje tematicky podobný Batman: Rok jedna a Daredevil: Rok jedna postrádá.
Silnou stránkou Pokladů Británie je bezesporu precizní kresba, která je doslova epická. Z některých scén až běhá mráz po zádech a člověk vysloveně zatouží mít je doma jako samostatné obrazy. Což platí především pro výtvarníky Grega Staplese a Dermota Powera.
Slabší už to pro mě bylo s příběhy. Ty jsou často tvořeny jako série narychlo uplácaných epizod, které zrychlují a zpomalují, jak zrovna Pat Mills potřebuje. Přičemž koncepce je následující - Sláine přijde a zabije každého, kdo se mu postaví na odpor. V jednoduchosti je síla, a proto má tenhle přímočarý styl neoddiskutovatelné kouzlo, jenže to co fungovalo zpočátku, mě už po půlce začalo nudit. Zachraňuje to sice nekompromisní humor i čistokrevný fantasy patos, ale čeho je moc, toho je příliš.
Jinak ideální komiks pro každého fanouška válečné vřavy a heroických hlášek. Jeho půvab spočívá v povedené kombinaci prastarých legend a totálního pohrdání vším, co přináší takzvaná civilizace.
Jednoduchý akční thriller s nápaditou zápletkou a s kvalitně stupňovaným napětím, ale v laciném a trochu nedomyšleném provedení.
Na rozdíl od filmu Smrtonosná past 2, jehož scénář vycházel právě z tohoto románu, zde chybí charismatičtější hrdina. Zdejší člen protiteroristické jednotky je sice prototypem drsného chlápka devadesátých let, jež je přiměřeně hezký, silný a chytrý, ale k úplné dokonalosti mu chybí pověstný šmrnc. Ve filmu všechno stojí a padá s Johnem McClanem, kdyžto v knize Frank Malone jen doprovází čtenáře akční jízdou.
Ovšem gradace je naopak velkým plusem. Walter Wager si vystačí s poměrně jednoduchým nápadem a z toho těží absolutní maximum. Bohužel po dočtení si člověk uvědomí, kolik že scén a postav bylo vlastně zbytečných a to i přesto, že má kniha stěží dvě stě čtyřicet stran. Nejde o to, že by to nebyly pěkné nápady, problém je, že ne vždy mají pro vlastní děj smysl. Nemluvě o nelogičnosti ústředního motivu padouchů, který se při bližším pohledu rozpadne v prach.
Pekla zplozenci jsou svým způsobem geniální dílko. Po jazykové stránce naprosto dokonalé, přičemž staročeská květnatost ve slovních obratech a výrazech nejednou rozkopne čtenářovu bránici.
Naneštěstí to trochu kazí děj. Čekal jsem větší brakovou rozšafnost, kdy zápletka oblétne půlku světa, a dočkal se divadelního hemžení v kulisách rudolfínské Prahy. Někdo přijde na scénu, začne kout pikle, odejde a na scénu přijde někdo jiný. Děj samotný je v základě rekapitulací jednoho šíleného spiknutí, jež se zkomplikuje po obživnutí jedné z obětí, která se nehodlá smířit s hanobením svého rodu. Ano, zní to moc dobře, sám se ještě teď v duchu bavím, ale ono to zas až tak báječné není. Vše se daleko víc natahuje, vše se víc popisuje, vše se víc dramatizuje. Moje pozornost pak občas vzala za své a některé odstavce jsem musel číst znovu a znovu, protože mi stále unikal jejich obsah.
Takže nic do tramvaje, ale jako češtinářská lahůdka rozhodně uspokojující.
Kdo by to byl řekl, že literatura pro mládež může být až takhle zvrácená? Tohle není nic pro konzervativce, věřte mi. Jaroslav Foglar i Enid Blytonová by asi znechuceně plakali, dostat se jim titul Nejsem sériový vrah do rukou.
Kladem příběhu pro mě bylo zejména autentické vykreslení Johna Cleavera, který je doslova ztělesněním rozporuplné postavy. Trochu připomíná Dextera Morgana, jen zdaleka není tak vtipný, i když autor drží text v nadlehčené rovině. A podobně jako u Darrena Shana i zde se vám hrdina rychle zažere pod kůži, přestože s ním vlastně nemáte nic společného. Věcný styl vyprávění, které se nebojí morbidity, ale ani pubertálních problémů, mě bavil kupodivu od prvních stran a tempo udržel až po ty poslední.
I když Dan Wells v úvodu přísahá, že kniha rozhodně není autobiografická, nevěřil bych mu ani slovo. Vykreslit až takhle uvěřitelně duši patnáctiletého sociopata (s náběhem na sériového vraha), to není jen tak. Na kafe bych s ním tedy rozhodně nešel.
Kniha s příznačným názvem Líc a rub zachycuje osudy dvou rozdílných osobností z různých koutů fantastického světa. Tam kde jeden žije v neustálém nebezpečí, musí se druhý starat o bezpečí někoho jiného a tam kde jeden miluje, je druhý všemi nenáviděn. Každý z příběhů se přitom odehrává v jiném prostředí, a i když spolu obě vyprávění zdánlivě nesouvisí, jedině společně tvoří celek, který ovšem nemá konkrétnější spojovací body. Pokud by však každý existoval sám o sobě, nebyl by zcela úplný.
Nevýhoda románu pak paradoxně spočívá v jeho největší přednosti. Každá kapitola je věnována jedné ze dvou linií, přičemž každá sama o sobě je vycizelovanou epizodou. Díky tomu se však vytrácí přímočařejší spád a s tím i napětí, které by člověka pohánělo k soustavnému čtení. Navíc ne vše je zde polopaticky vysvětleno, takže zdaleka nejste ta nejinformovanější osoba v ději. Což může otrávit; zvolená forma ovšem naprosto odpovídá výslednému efektu, takže si jiné provedení ani nedokážu představit.
Warhammer - svět prosycený temnotou, kde naděje tleje v pangejtu - pro mě vždycky byl, je a bude bezbolestnou odpočinkovou četbou. Rychlý děj a nenáročná koncepce, to jsou hlavní klady těchto knih. Pak je to krev, hlášky, násilí, čest, magie, krev, kosti, střeva, odvaha, krev, síla, mozky, krev, humor, krev. Ne, nejsem masový vrah ani sociopatický vegetarián, prostě si jen občas potřebuji odpočinout od filozofování nad životem, vesmírem a vůbec.
Pravdou je, že zápletka je ve Warhammeru často až na posledním místě a originalitu děje by jeden pohledal (maximálně že se velcí borci mlátí s ještě většími borci). A právě ve Hvězdném vlkovi to William King dotáhl do extrému, takže tu v důsledku nejde o nic jiného než o ten boj. Válčí se od první stránky a jen občas si hlavní postava dává chvilkovou pauzu, čistě jen proto, aby se připravila na další monstrózní bitku. Ano, to co jsem před chvílí vychvaloval, se zrovna tady poměrně vymstilo. Holt, kdo chce kam, pomozme mu tam.
Po vypravěčské stránce povedené, ale jinak nic pro mě. Příliš iluzoidní a surrealistické, s minimem konkrétního děje, pouze směs různých pohledů a scén. Pouze jazyk to celé zachraňuje, Taras Prochasko si s ním bohémsky pohrává, jak lidový šumař s tahací harmonikou.
Naneštěstí mi mé vlastní přízemní uvažování neumožnilo hlouběji do příběhu proniknout - incest není právě moje parketa, i když je seberafinovaněji literárně zpracován.
Věrný a uvěřitelný obraz méně známé historie L.A. Přestože jde o shrnutí (třebaže hůře dohledatelných) faktů, jedná se o strhující a zajímavou četbu. Paul Lieberman hlavním postavám, tedy policistům města L.A., nijak nenahrává, ani nemaže čtenáři med kolem pusy. Dává v plén uvěřitelné postavy s klady i zápory, které z nich často dělají nebojácné hrdiny a jindy zase zaslepené tvrdohlavce pohybující se na hraně zákona. Realistické zobrazení čtyřicátých let minulého století má za následek příběh, ve kterém sice chybějí střelecké souboje či heroické výkony, ale právě díky tomu působí předkládané události tak přesvědčivě.
Pro mnoho čtenářů asi bude otravné skákání v chronologii, případně mnoho odboček, které občas působí zbytečně a zdlouhavě. Všechny ty kličky však do sebe nakonec zapadnou a vytváří hodnověrný obraz doby minulé. A to je největší kouzlo Lovců mafie, hned vedle jejich čtivosti. Škoda jen nevelké fotografické přílohy, kterou by jistě každý uvítal ve větším rozsahu.
Na celé knize se mi v důsledku líbil pouze nápad, že se o případu dá rozjímat jako o symfonii. Jako celek mi však přišla natvrdlá - zápletka je příliš překombinovaná a závěr navíc naznačí, že ne vše je zdaleka vyřešeno. Je sice sympatické, že sem tam zemřou postavy, u kterých to člověk nečeká, ale jinak vše spěje k od začátku tušenému konci. Dost mě zaskočilo i umělé chování postav, které se projeví nejvíc, když hlavní padouch před zatčením začne vykřikovat „To ne já, to někdo jiný!“, což je mu následně uvěřeno a vzápětí už dotyčný uniká s lišáckým úsměvem na rtech. Kde to proboha jsme, na sjezdu veselých fotbalistů po lobotomii?
Samozřejmě, že se dočkáme nejednoho nečekaného odhalení, ale nevím, jestli je to mnou nebo autory, ale jejich „nečekaná“ odhalení mi přišla spíš komická, než překvapivá. Ač se snaží přesvědčit všemi dostupnými prostředky, že situace se má tak a tak, od prvních vět je poměrně jasné, že věší čtenáři bulíky na nos, stejně jako postavám v románu.
Stalo se vám někdy, že jste četli knihu a už po straně padesát jste byli natolik zmateni, že jste se museli vrátit na začátek? A když jste překlenuli polovinu, dostavil se neodbytný pocit, že jste jediní v téhle hře, kdo stále vypadává z rytmu?
Nepřehledné množství navzájem si podobných postav, děj neustále skákající z přítomného času do vzpomínek různých aktérů, množství příběhových linií, u kterých jsem si nebyl jist kam patří, absence konkrétní dějové zápletky, jejíž gradace je tak pozvolná, že jsem málem nepostřehl, že nějaká vůbec byla - to vše jsou autorovy podpásovky, které mě pomalu ale jistě knokautovaly. Přitom po jazykové stránce a celkové atmosféře vytknout nemám co, spíše naopak. Navíc ústřední motiv generačního soupeření mezi špiony je přesně voda na můj mlýn. Možná za to mohla neznalost předchozích románů nebo přílišná nezkušenost s literárním stylem Johna le Carrého. Nevím. Ale rozhodně plánuji v budoucnu odvetné kolo, když už teď vím co, kdo, komu a proč.