trudoš komentáře u knih
Příběhů s motivem vítězných nacistů prošlo po prknech, co znamenají fantastiku už hodně, přesto mi román Romana Bureše v lecčems zaimponoval více než ostatní. Autor umí věrohodně vykreslit poměry v poválečné Evropě, které ač působí absurdně, mají podle mě v sobě hodně z uskutečnitelného. Samozřejmě člověk musí brát v potaz vize podbízející se fašistickým idejím pana Hitlera. Právě to realistické peklo jménem Říše, jež by se stalo každodenním chlebem podřadného plebsu nečisté rasy, dává vyprávění šmrnc takřka existencionálního hororu.
Poprvé se také střetávám s tím, že se Roman Bureš zcela vyhnul akční dějové lince a po většinu děje se primárně soustředí na civilní osudy dvou různorodých hrdinů, kteří tím či oním způsobem bezděčně rozbili kolečka spolehlivého německého stroje. A jde mu to o moc lépe než předchozí apokalyptické válečné vřavy. Nouze samozřejmě není o tragiku, ale zápletka nepostrádá ani napětí a závěr (nekonvenčně umístěný doprostřed) pak takřka Tarantinovské překvapení.
Co si budeme nalhávat, Deadpool je – coby komiksová postava – kapitola sama pro sebe. Morální kompas má podobně nespolehlivý jako předpověď počasí a co se jeho psychologického profilu týče, nejeden odborník by zplakal nad výdělkem. Na vodou jej drží pouze hodně svérázný přístup k životu a jiným šílenostem, přičemž jeho smysl pro humor je natolik nekomplikovaný, že i děti na dětském hřišti by si přišly na své.
Proto jsem také od tří set stránkového monologu tohoto sympatického šílence příliš nečekal. A o to víc jsem byl překvapen, jak dokonale funguje. Stefan Petrucha perfektně vystihl podstatu nevyzpytatelné mysli, kde levá hemisféra nejen že netuší, co dělá pravá, ale navíc s ní vede dlouholetý spor o výsostné místo na slunci. V kombinaci se správně ujetou zápletkou, v níž nejde o nic menšího než záchranu roztomilých štěňátek, se z této literární estrády karambolů, nedorozumění a katastrof, stalo parádní relaxační čtení, jež dokáže nejen rozesmát, ale i nadchnout neokoukanými zvraty.
Nebýt krátkého úvodního slova, které prozradí prakticky vše zásadní, asi bych příběh hodnotil lépe, ačkoli kresba Howarda Portera mi jednoduše nesedne. Problém je, že přes obrovský potenciál, který v sobě Babylonská věž skrývá, je zúročena tak maximálně jeho třetina. Nehledě na fakt, že některé zvraty jsou otázkou jediného obrázku, přestože k pochopení situace by jich bylo potřeba deset. Je fajn, že se nemusíme prokousávat mnohadílnou ságou, ale právě v tomhle případě tomu klidně být mohlo. Celá hrozba pak působí jako dětinské šlapání po bábovičkách na pískovišti a samotný rozkol uvnitř řad JLA je stejně pochybný, jako nedořešený. Hrozba lidstvu je nápaditá, ale nedobře odehraná a podobné je to i s konfliktem mezi kamarády – silné téma, které scénář správně uchopil, ale než z něho mohl ukovat něco skutečně zajímavého, upadlo mu a rozbilo se.
Doplňkový příběh se nese v duchu klasické naivity šedesátých let a vysloveně baví představivostí tehdejších tvůrců, stejně jako jejich hloupostí.
Přesně tenhle druh literatury já prostě můžu. Detektivka drsná jako sibiřská zima, prodchnutá cynickým humorem, který však nejde zbytečně přes čáru a je spíš vedlejším produktem než ústředním mottem. Peter Temple má navíc fantastický stylistický talent a dokáže několika mála slovy načrtnout jakoukoliv situaci, přičemž vy obratem získáváte plastický obraz, který je živější než skutečnost. To samé platí i o postavách, přičemž častokrát právě ty zcela vedlejší jsou bezděčně vyprofilované k naprosté dokonalosti. Australské prostředí tomu pak dodává správně cizokrajnou šťávu, třebaže rozdíl mezi předměstím Melbourne a Edinburghu byste našli leda pomocí lupy na čtení.
Po vzoru Raymonda Chandlera rozehrává autor jednoduchou kriminální zápletku, ve které brzy ztratíte přehled, kdo za koho kope (či do koho). Neutuchající gradace, silné motivy a dokonalé slovní přestřelky vás však nenechají knihu odložit, dokud ji nedočtete do samotného konce. Za mě jednoznačně nejlepší detektivka tohoto roku.
Třebaže patří Robert R. McCammon mezi moderní tvůrce hororu, jeho kompozice zápletky je překvapivě komorní. Pečlivě si dává záležet na propracované psychologii postav, kdy jednoduchými tahy dokáže věrně vystihnout figury různých povah, přičemž každá z nich má v dramatu svou nezastupitelnou roli. Spisovatelovou nejsilnější zbraní je ovšem sloh a ten je v případě Prokletí rodu Usherů prvotřídní, což ještě umocňuje kvalitní překlad Milana Žáčka. Odstavce příběhu vás velmi snadno strhnou promyšlenou gradací, kdy se zdánlivě nesouvisející události postupně spojují v konkrétní celek a s blížícím se finále netrpělivě trnete v očekávání, jaké že to dekadentní šílenosti nakonec odhalí ikonické rodové sídlo. Dlužno podotknout, že autor se nespokojí pouze s vykuchanými těly, protože ty jsou jen zlomkem toho, co hrůzu dělá hrůzou. Tohle je chytrý horor s morálním přesahem, jehož cílem není šokovat, ale bezděčně vyvolat ve čtenáři pocit, že byl právě svědkem čehosi nevšedního. A to se povedlo.
Podobně jako hrdinové příběhu, i já zcela propadl uhrančivému kouzlu Spirály, jejíž linka se točí, točí, točí, točí a točí…
Poprvé jsem tuhle japonskou podivnost četl před jedenácti lety, kdy u nás vyšla v nakladatelství Zoner Press poprvé. Byl jsem proto hodně zvědav, jak bude takto s odstupem fungovat podruhé v jednosvazkovém vydání a Džundži Itó rozhodně nezklamal. Pomaloučku omotává kolem své oběti síť děsivých historek, jejichž bizarnost je s každou kapitolou absurdnější. Postupně přidává na intenzitě prožitků, kdy nechává události gradovat do stále extrémnějších situací, dokud nevyústí v doslova makabrózní crescendo. Je to šílenost, ve které fyzikální zákony rezignovaly na jakoukoliv snahu zasahovat do tvůrčí fantazie, ale brzy zjistíte, že čím grotesknější zvrat, tím více propadáte strachu z dalšího vývoje událostí. Nádhera.
Pravdou je, že závěr mi kdysi docela vadil, dnes však musím přiznat, že naprostou souzní s charakterem celého vyprávění a jiný už si ani nedokážu představit.
Zvláštní kniha, která se na jednu stranu tváří jako sbírka povídek psaných mezi lety 1991 až 2007, ale zároveň funguje jako sugestivní zpověď ženy, bojující s větrnými mlýny – a to buď ve formě mezilidských vztahů nebo rodinných vazeb. Přičemž ústředním motivem je niterná touha po otci, jenž chyběl jak při vlastním dospívání, tak o generaci později při výchově dětí. Je přitom těžké rozlišit, kdy Alena Zemančíková pracuje s fikcí a kdy rozepisuje vlastní zážitky, protože její vyprávění je natolik intenzivní a osobní, že velmi snadno propadnete iluzi reálných vzpomínek na skutečná místa, lidi, situace. Občas z toho běhá mráz po zádech, především jste-li sami otcem či matkou dorostence, hledajícího své místo mezi dospělými, jindy se nelze ubránit úsměvu nad absurditou doby nebo lidské povahy. Tohle každopádně není telenovela psaná na objednávku, ale stylisticky perfektně vystavěný text, jenž v jisté fázi života musel sloužit jako forma bezděčné terapie, aby si člověk zachoval příčetnost.
Sympatické akční béčko, které se sice tváří jako něco víc, ale to jen nakladatel bezděčně klame tělem. Sám David Koepp dává čtenáři od začátku jasně na srozuměnou, že žádnou velkou literaturu nepíše, takže šťourat se v technických detailech by bylo asi stejně přínosné, jako Spielbergovi vyčítat oživlé dinosaury. Přesto má vyprávění punc vědecké fundovanosti, pročež si člověk získá vůči houbám všeho druhu maličko odstup, protože i kdyby byla pravda jen polovina toho, co se o nich píše, pánbůh s námi a zlý pryč.
Každopádně ostříleného scénáristu v sobě autor rozhodně nezapře, ostatně snímky jako Smrt jí sluší, Jurský park či Muži v černém 3 hezky ilustrují jeho dovednost skloubit akci s nadsázkou, aniž by jedno zastiňovalo druhé. A třebaže Parazit rozhodně nepatří mezi nejoriginálnější sci-fi horory roku, subžánru zombie stříleček rozhodně ostudu nedělá. Navíc se opět prokazuje, že v jednoduchosti je síla a koncepce à la Od soumraku do úsvitu je pro plnohodnotnou zábavu naprosto ideální.
(SPOILER) Velmi příjemné překvapení; vzhledem k tomu, že jsem očekával prvoplánový young adult thriller zasazený do futuristických kulis Česka. Zároveň však zklamání z toho, že Pavel Bareš ve finále úplně zahodil potenciál, který mu ústřední motiv nabízel. Ale pozor, nemám nic proti zápletce – stalking, okořeněný mutanty, mě nadchnul svou jednoduchostí, navíc oproštěnou od nějakého nabubřelého zachraňování světa. Pravdou ovšem je, že na to, jakou si autor dal s vymýšlením pravidel světa metalidí práci, to nakonec pro příběh samotný moc zásadní význam nemá. Jistě, padouch umí měnit podobu, což jej coby zločince staví do velice nebezpečné pozice, jenže stejnou schopnost má i hrdinka, pročež očekávání rafinované konfrontace bylo z mé strany logicky na místě. A ono nic. Románu to na atraktivitě nijak neubírá, proč se ale za cílem šlo takhle složitou cestou, mi zodpovězeno nebylo. Lze to přičíst tvůrčí lenosti, nebo naopak záměru – ostatně vyhýbání se zaběhnutým schématům je autorovo očividné hobby.
Přiznávám, zpočátku jsem nedával Kristýně Sněgoňové příliš šancí, že by dokázala navázat na styl Františka Kotlety. Ale světe div se, ona vystřihla dílko snad ještě lepší, než všechny řezníkovy předchozí knihy. Hodně s tím má co do činění fakt, že se autorka oprostila od psychologického profilování a přistupuje k postavám tak, jak byly narýsovány už v Operaci Thümmel. A co si budeme nalhávat, v tomto případě nejde o nějak zvlášť rozervané hrdiny. Těmhle kosmickým outsiderům pak staví do cesty překážky, jež jsou ve svém důsledku až kouzelně absurdní a člověk se jen baví tím, co všechno jsou schopni zvorat, třebaže s nejlepšími úmysly. Současně si atmosféra ponechává ráz zběsilého dobrodružství, kde se pro vystřelenou kulku a vyhřezlá střeva nechodí daleko. Zápletka přitom nemá daleko k parodii na klasiky akčního žánru, ovšem není to ten druh legrace, který by záměrně shazoval – Sněgoňová spíš využívá archetypální momenty k tomu, aby je rozehrála v úplně nových vazbách. Parádní práce.
Román o obyčejném porozumění, střetu starého s novým a zlu jménem bílokošiláči. Ano, uznávám, je to jednoduché, neoriginální a možná i trochu prvoplánové, ale bez okolků přiznávám, že fachman Ove si mě získal se vším všudy. Kromě toho, že bych chtěl být jednou stejně šikovný a důsledný jako on, je všechno to jeho bručení pod vousem pouze známkou normálního člověka, který má střízlivý pohled na svět. V tomhle ohledu jde Fredrik Backman na jistotu a využívá osvědčených klišé k tomu, aby čtenáře rozesmál nebo rozplakal. Funguje mu to přitom na jedničku, pročež má výhrada je jediná – rád bych ještě dalších dvě stě stran.
Velkou výhodou je, že se kniha dá číst stále dokola a nikdy neomrzí, protože absence zápletky znemožňuje nudit se u známého děje a člověk si jen užívá jednotlivé situace a etudy. Nákup počítače, rozhovor v kavárně, domácí autoškola, zachraňování kocoura, potyčka s klaunem… to všechno jsou scény, ke kterým se chci opakovaně vracet ve chvílích akutního předávkování realitou.
Lucy Taylorová využívá motiv vzteku jako spojovací prvek pro sérii hororových povídek, které rozhodně nejsou určeny lidem slabší povahy. A jestli ve vás automaticky vznikl dojem, že půjde o romantické emocionální výlevy upírů, tento předpoklad nemůže být pravdě vzdálenější. Ostatně už charakter úvodní povídky rozhodí čtenářovu otevřenou mysl sérií krvavých scén a vulgarit takového kalibru, že by i dělník na stavbě přišel o řeč. Nejedná se však o literární manýru, jejíž jediným úmyslem je záměrně šokovat. Velmi brzy pochopíte, že hrdinové jednotlivých příběhů vyrůstají ve světě, kde podobné chování je hluboce zakořeněné a cokoliv jemnějšího či spisovnějšího by nikdy nemohlo tak věrně zachytit atmosféru místa nebo doby.
Sbírku Vztek a další příběhy sestavil a vydal Martin Štefko, přičemž záměrně vybral povídky napříč autorčinou tvorbou, jež dokonale charakterizují jak její přístup k žánru, tak neotřelou náturu. Všechny přitom plnohodnotně zasytí pradávnou lidskou touhu maličko se bát.
„V tom je krása sexu. Může člověku celý svět a pak ho dát zase dohromady. Zničit mu srdce a pak stvořit nové. Během stovky božských přírazů může z muže se zlomeným srdcem udělat zamilovaného.“
Pretty Woman říznutá Padesáti odstíny šedi a to celé napsané tak, aby to nepůsobilo jako pohádka – ale zároveň to samozřejmě pohádka je. Ovšem pod doteky Alessandry Torreové z toho čiší erotika na sto honů a dech se zrychluje už po prvních třiceti stranách. Zapomeňte na nějaké cukrbliky a vanilku, tady když přijde na věc, neexistují žádné zábrany. Přesto se spisovatelce úspěšně daří nesklouznout k prvoplánové pornografii a udržet osnovu příběhu i v jiné než sexuální rovině. Ano, červenal jsem se po většinu vyprávění, ale kdyby ne, potom by kniha přece neplnila svůj účel, no ne?
Ve srovnání s předchozími romány jde dějově o zase něco trochu jiného, díky čemuž u mě autorka výrazně stoupá v ceně. Pokaždé překvapí a pokaždé pobaví, třebaže erotické romance nejsou žánrově úplně mým šálkem kávy.
„Milý příteli, píšu ti, protože jedna holka říkala, že umíš naslouchat a máš porozumění a že ses ji na večírku nesnažil dostat do postele, i když jsi měl tu možnost. Nepokoušej se prosím zjistit, kdo ta holka je, protože to bys pak mohl přijít i na to, kdo jsem já, a já fakt nechci, abys to věděl. Nemyslím to zle. Prostě jenom potřebuju vědět, že tam někde je někdo, kdo mi bude naslouchat a rozumět, někdo, kdo se nesnaží dostat lidi do postele, i když má tu možnost. Potřebuju vědět, že takoví lidé ještě jsou.“
Znáte ten pocit, kdy vámi text doslova rezonuje, přestože děj i prostředí jsou na hony vzdálené tomu, v čem vy sami existujete? Právě tohle jsem zažíval skrze vyprávění patnáctiletého Charlieho, který nastupuje do prvního ročníku střední školy a má trochu strach, co mu tahle životní změna přinese. Prakticky od prvního řádku jsem přitom očekával sofistikovanou depresi o pochmurném světě dospívajících a namísto toho obdržel nádherný příběh o lásce a přátelství. Děkuji pane Chbosky.
Povedená a autorkou přiznaná pocta Domu Na Kopci Shirley Jacksonové. D. M. Pulleyová dlouho buduje ve čtenáři pocit, že jiné, než nadpřirozené objasnění některých momentů nebude možné, přesto ve finále stojí příběh nohama pevně na zemi. Jak se skládá mozaika čtyř dějových linií z různých časových rovin, postupně zapadají souvislosti do sebe a jen některé detaily zůstanou na pomezí duchařiny, ostatně jak už to i v reálném životě bývá. Vždyť nevysvětlitelné souhry osudů na „prokletých“ místech nemůže popřít ani sebevětší skeptik světa.
Za trochu nešťastné považuji pouze neustálé skoky v čase, kdy hlavně v počátku je problém udržet pozornost kdy a kde se zrovna nacházíte, třebaže záhlaví kapitol vás jasně nasměruje. Jakmile se však rozvířené vody uklidní a vy navyknete tempu střídání, snadno propadnete hutné atmosféře strachu na panském sídle, ve kterém se dějí skutečně podivné věci. Naneštěstí ne vždy pocházejí strašidla a přízraky ze zásvětí – dost často bývá ďáblem i člověk sám o sobě.
Michael Koryta (skrývající se pod pseudonymem Scott Carson) tentokrát opustil hájemství klasického thrilleru a zabrousil do temných lesů strašidelné fantastiky. Pro jeho fanoušky to zas takové překvapení není, protože už svým románem Tak chladná řeka dokázal, že duchařskému řemeslu rozumí jako málokdo. Ono to častokrát není o míře násilí a brutality, s jakou autor dokáže na čtenáře vyrukovat, ale o umění precizně zvyšovat napětí postupným vyhrocováním situace. Což samozřejmě úzce souvisí s tím, jak uvěřitelně dokážete vykreslit kulisy a vyprofilovat ústřední protagonisty. Tyhle tři body pak tvoří trojúhelník, jehož střed vás dokáže pohltit se stejnou zlověstností jako ten Bermudský.
Problematický je pouze rozsah, protože příliš mnoho stran údernému hororu moc nesluší. Jakmile však jednou propadnete atmosféře nikdy neutuchajícího deště, rozpadající se přehrady a prokletí, ležícího na kraji několik stovek let, už není cesty zpět. Tohle bych na dovolenou k Orlíku rozhodně nedoporučoval.
Posádka UTSS Salamis přechází z extrému do extrému. Žhavé slunce mění za ledové pláně, kde by i Wim Hof držkoval nad teploměrem. A smůla chodí zásadně ve trojici, pokazí se prakticky všechno, co může. Pod palbou a bez možnosti komunikace uvízne válečné plavidlo v nelidských podmínkách. A aby toho nebylo málo, místní fauna se rozhodne, že lidské masíčko je vyhlášená pochoutka…
Jakub Mařík umí. Po napínavém románu Ve stínu slunce vystřihnul neméně adrenalinové pokračování, ve kterém se bojuje v kosmu, v mimozemských lodích i ve sněhových závějích. Přičemž smrt si nevybírá a kdo byl včera hrdinou, zítra může čichat k ledu odspodu. Autor zároveň nepřikládá důležitost pouze jedné postavě, pod jeho taktovkou hrají prim všichni. Přitom ale umí myslet ve velkém, pročež se jeho přímočará střílečka nenápadně mění ve strhující space operu.
V ledovém sevření je zkrátka svižná česká military sci-fi, kterou nerozeznáte od zahraniční konkurence. Na takhle dobré čtení narazíte jen párkrát za život.
Skvělý historický román, především pro autorův nezaměnitelný styl. Ačkoliv mám raději akčnější příběhy a méně okouzlující „casanovy“ v roli hrdinů, přesto mě Robert Merle dokázal strhnout jazykem natolik, že jsem skutečně zvědav co další příhody Petra ze Sioraku přinesou.
Co však zápletce vyčítám, je absence výraznějšího konfliktu. Autor se snaží primárně zmapovat klíčové historické zvraty, jež v 16. a 17. století formovali Francii. A tak namísto anabáze bohatýra, který putuje za konkrétním cílem, sledujeme putování venkovského šlechtice, jehož charakter brousí dobové události. Navíc je znát, že jde o první díl, protože převážnou část vyprávění tvoří seznamování se s postavami. Přesto se člověk nenudí a kdo si libuje v prohánění sličných dam, bude nadšen. No a v okamžiku, kdy přijde na přetřes první bitva, získal si mě spisovatel definitivně. Žádný heroický patos, ale perfektně vykreslený popis brutálního násilí, v němž nejde o nic jiného, než zabít protivníka - jinak zabije on vás.
„Proč zvířata vytuší blížící se nebezpečí, zatímco člověk si ho začne natáčet na mobil?“
Nejsem z těch, co sledují literární blogy virtuálních hvězd, ale zas nejsem úplně z Marsu, abych v kamenných knihkupectvích nenarazil na tituly Zuzany Hubeňákové. Její románový debut Můj bratr albatros před rokem příjemně překvapil nenásilným humorem, který si nepotřebuje vypomáhat vulgaritami nebo agresí, aby účelově pobavil davy. Netrvalo proto dlouho a otevřel jsem i jednu z prvních samostatných knih, jež shrnuje některé autorčiny fejetony na různá témata všedního dne, která se dotýkají běžné existence moderních žen. Nebudu vám nic nalhávat, mezi tu pohlednější polovičku lidstva sice nepatřím, neznamená to však, že bych byl odolný svodům, jimiž holky umí vymluvit chlapcům díru do hlavy. Ano, podlehl jsem a bavil se právě tak akorát, aby mi tříhodinová četba prodloužila život alespoň o týden. A tímto bych rád poděkoval všem čtenářům, kteří mi svými komentáři autorku přímo či nepřímo doporučili.
V první řadě musím pochválit koncept thrilleru, jenž evidentně inspiroval i Courtney Summersovou při psaní románu Sadie. Mám tenhle netradiční přístup k vyprávění rád, o to víc, že představa dokumentárního podcastu a hledání pravdy skrze různé úhly pohledu vysloveně jitří mou fantazii. Matt Wesolowski přitom celou první polovinu udává takřka vražedné tempo, kdy záhada kolem smrti nepříliš oblíbeného chlapce získává s dvacetiletým odstupem silně pochmurný tón. Má to nápad, skvěle zpracované postavy a zápletku dostatečně tajuplnou, aby člověk četbu před spaním nerad odkládal.
Jakmile však dojde na vyložení karet, dopouští se spisovatel té největší chyby ze všech – za každou cenu chce šokovat nečekaným finále, až to celé pokazí lehce překombinovaným vysvětlením. Na druhou stranu uznávám, že řešení celého případu není vůbec marné a při zpětné analýze také čtenářsky nejatraktivnější. Rozhodně by mě ovšem zajímalo, jakým způsobem si autor poradil v dalších knihách z dnes už šestidílné série.