trudoš komentáře u knih
Kdyby M. T. Majar hrála příběh víc jako romantickou komedii, než vážně myšlenou romanci, užil bych si četbu absolutně. Ve chvíli, kdy striptéři začali řešit, zda se účastnit či neúčastnit Strip championship, říkal jsem si jó, tohle by mohlo bejt nakonec i zábavný. Podkresleno veselou vztahovkou a tajnostmi před rodiči, no proč ne?
Jenže příběh se vydal jiným směrem. Průhledná lovestory od poloviny sklouzne k dost kýčovitému vývoji, kdy se ukazuje, jak jsou všichni super. Kromě padoucha, samozřejmě. Jeho obsazení ale tak úplně nechápu, protože v rámci toho, kolik má prostoru, je nakonec dost k smíchu.
Ale jinak pohoda. Erotiky je tu přiměřeně a žádné vanilkové osahávání, jen kdyby to chvílemi nebylo tak moc cukrkandlové. Navíc je znát, že ústřední mužská postava je tvořena ženskou rukou, psychologie je víc česká než americká a literární hodnota nedá Koniášům spát, ale co, čtivé to je. Relaxovat u knihy znamená pobavit se a člověk by si neměl nechat rupnou žilku kvůli kdejaký harlekýnce.
Stephen Lawhead vypráví svou verzi artušovského příběhu okořeněnou o pád Atlantis, to vše ve stylu starých legend. Nešetří popisy zaniklých krajů, naštěstí to však nejde na úkor děje. Ten ale i přesto na můj vkus postrádal nějaké výraznější známky akce. Hrdinové se jen průběžně přemisťovali z místa na místo a mluvili o Temných časech, které na lidstvo čekají. Ovšem skutek utek. Nic, jen pár potyček na začátku. Ale jinak se tu hodně zpívá a disputuje o Bohu, což bohužel není tak úplně téma, které by mě fascinovalo. Fajn je, že postavy nejsou černobílé, takže ne vždy bylo jasné, co přesně se od koho dalo očekávat. Jenže ani tak jsem tomu nebyl schopný přijít úplně na chuť.
Přestože má román na hřbetě už málem šedesátku, funguje i na dnešní poměry víc než skvěle. Alistair MacLean nedává svým postavám vůbec nic zadarmo, takže zpočátku prostý úkol - rychle dovnitř, rychle ven - se už od prvního momentu komplikuje s proslulou Murphyho gradací. Přitom hrdinové tvořící speciální jednotku jsou vesměs charismatičtí sympaťáci, sestavení po vzoru Sedmi statečných (za mě po všech stránkách vede Prašan Miller). A závěrečná scéna pro svou heroickou atmosféru patří k jednomu z nejlepších epilogů akčních románů, co jsem v poslední době vůbec četl.
Přes veškeré nadšení však musím románu přiznat i pár neduhů. Čas je neúprosný, díky čemuž působí některé psychologické scény trochu komicky, hlavně když přijdou na přetřes chlapácké emoce. V základu je pak nepochopitelné, že i když nacisté o záškodnické jednotce celou dobu vědí a jsou jí na stopě, hrdinové i s narůstajícími nesnázemi pronikají stále dál za svým cílem.
Moderní a přitom stará dobrá space opera. Snad jen, že autoři už od začátku dávají najevo, že tohle bude běh na dlouhou trať. Takže ačkoliv je ústřední dějová linka uzavřená, konflikt v pozadí se teprve rozjíždí. Samotná osnova mi trochu připomínala scénář počítačové hry, kdy jsou postupně odhalována různá tajemství a průběžně se zvyšuje náročnost levelů, aby v závěru vše vyvrcholilo ve velkolepém akčním finále.
Duo Daniel Abraham a Ty Franck (skrývající se pod pseudonymem) jsou spisovatelskými profesionály každým coulem. Přes technické vychytávky dokážou být srozumitelní a gradaci příběhu fikaně mixují z hororových scén, vojenské akce a politických intrik. A i když se jim děj chvílemi kouše na nepodstatných problémech, logika jednání sem tam pokulhává a emoce hrdinů občas působí nuceně, v rámci celého dobrodružství jsou to nepodstatné detaily. Pravdou ovšem je, že mi tomu všemu chyběl osobitý šmrnc, který by z románu dělal originál. Přestože se krásně třpytí, přírodní diamant to není.
Ženská detektivka okořeněná historickým prostředím, což znamená svazující pravidla tamější doby (bavíme se o roku 1780). A přestože se postavy zpočátku rýsují v sympatickém světle - slaměná vdova a trudomyslný patolog - nevykrystalizovalo z nich nic, co by mě nějak ohromilo. Nejsou výrazně zábavní, nejsou výrazně chytří, vlastně nejsou výrazní v ničem. S ústředními hrdiny pak souvisí i zápletka samotná. Počet stran je neúměrně nafouklý a detektivního pátrání jsem se jen těžko domáhal - spočívá pouze ve znalostech patologa a v postřezích učiněných na místě činu, jež ale působí spíš komicky, než odborně. A tak se tedy nalezení mrtvoly stává hlavně důvodem pro společenské křepčení se spoustou mluvení. I když je to chvílemi příjemně dickensovské, zdaleka to neuhraje plný počet bodů. Autorce však musím přiznat talent pro čtivou stylistiku a pěkné vykreslení postav. Vymyslet schopnější zápletku, zajímavější hrdiny a přidat trochu nadhledu, měla by mě zaháčkovaného cobydup.
Neil Gaiman je génius, jde-li o snovost a poetiku. Je překvapivě srozumitelný, dokáže pracovat s širokou škálou emocí, a přitom stále zůstává obyčejně lidský. Jeho nejsilnější stránkou je schopnost vystihnout dojmy, o kterých normálně ani neuvažujeme, dokud na ně on sám nepoukáže.
Na štíru už je však s dějovostí, kdy mě z nějakého neznámého důvodu zpravidla vždy nadchne až při druhém čtení. Možná proto, že už znám všechny souvislosti, nebo vím, jaká hra se bude hrát a víc se soustředím na detaily... jednoduše nevím. Ale v jeho případě se mi to stává pravidelně.
Každopádně komiksová série Smrt je v mnoha ohledech stejně kvalitní jako Sandman, jen jí chybí širší dějový rozsah. I toto album nabízí příjemný a nenáročný příběh s hlubokým podtextem, přesto při srovnáním s prvními Sandmanovkami drobně zaostává.
A do třetice opět výborné, obzvláště začátek, který na rozdíl od předchozích knih navazuje na dvojku cca po deseti sekundách. Následuje sto stran strhujícího a neodhadnutelného děje. Ten bohužel vzápětí trochu stagnuje několik set stran, kdy se připravuje soudní proces, aby chvilku před koncem opět nabral grády.
První kniha byla detektivka, druhá kriminálka a třetí je špionážka. Ta navíc šlape víc než slušně, snad až na drobné podcenění staré výzvědné služby, která se chová celou dobu naprosto ukázkově, aby se na konci nechala přistihnout s kalhotami na půl žerdi.
Důvodem, proč se mi každá z knih tak líbila, je především fakt, že každá byla vystavěna zcela jinak. Autorovi se podařilo napsat tři poměrně rozsáhlé romány, aniž by vykrádal sám sebe, aniž by opakoval koncepci, aniž by se zamotal do klubka paranoidních konspirací. Příběhy fungují zcela samostatně, a přitom i jako celek. Užil jsem si každou stránku.
I přes zbytečný dvou set stránkový úvod jsem byl z druhého dílu Milénia nakonec nadšenější než z prvního. Důvodem je především to, že jsem vynechal čtení anotace, takže úmrtí jedné z hlavních postav mě doslova šokovalo. On je vůbec celý závěr románu naprosto strhující a jeho neskutečné gradaci nedokážu vytknout prakticky nic.
Takže za mě opět plusové body. Na rozdíl o jedničky se tentokrát nejedná o detektivku, ale klasickou kriminálku, takže se neopakuje vzorec vyšetřování. Na post hlavní postavy už zcela suverénně nastoupila Lisbeth, což mi jen vyhovovalo (možná jedna z nejlepších ženských postav v thrillerech vůbec), protože hrdina Mikael Blomkvist byl už od začátku nijaký. A tím, že Stieg Larsson zcela změnil formu zápletky, u mě stoupl v ceně. Mimoděk tak dokázal, že kromě spisovatele v sobě skrýval i vybíravého čtenáře.
Přes dotěrnou mediální podporu za mě naprostá spokojenost. Sice moc nemusím detektivky, které řeší x-let starý případ, s kterým může hnout jen hlavní hrdina, protože všichni ostatní, kdo na něm dosud pracovali, byli pravděpodobně mentálně zaostalí jedinci, ale tady to vcelku funguje. V oblíbenosti zcela suverénně vede postava Lisbeth (jak jinak), a to především proto, že mám pro atypické hrdiny jednoduše slabost. Celkově mi zápletka přišla zbytečně natahovaná, ale když někdo umí vatu podat, nebráním se jí. Vedle angloamerických thrillerů, které jsou často velmi podobně vystavěné (ty školy tvůrčího psaní mají holt i své nevýhody), šlo o příjemnou změnu.
Přiznám se, že osobně nejsem příznivcem literatury „můj osud je na prd, musím bejt zlej/zfetovanej/zamindrákovanej, protože mi život nedal na výběr“. Naštěstí Edward Bunker žádné podobné sladkobolné řečičky čtenáři necpe. Jeho hrdina se protlouká životem, uvědomuje si své nedostatky a poukazuje na paradoxy státního systému. Nemoralizuje, nepoučuje, neidealizuje. Život je občas svině - kdo by o tom nevěděl své - a Max Dembo se proti němu staví čelem, tak, jak považuje za nejlepší pro sebe samého.
Čtyři sta stran životního příběhu jednoho zločince není vyplněno žádnou zběsilou akcí. Autor se svou postavou a okolím pracuje pomalu, ale natolik sebejistě, že jsem měl často problém knihu odložit. Trochu chybí konkrétní dějová zápletka, ale to je vynahrazeno autentickým prostředím, věrným popisem psychologie násilníka a jeho vzorce chování, včetně několika realistických vloupaček, přepadení a loupeží. Ani bych se moc nedivil, kdyby byly čistě autobiografické.
Na prvním místě je třeba říct, že jako detektivka Kurz tvůrčího psaní moc nefunguje. Zápletka je dost povrchní a prostá, řešení očekávatelné a stopy vedoucí k vrahovi nejednoznačné. Přesto Jincy Willettová perfektně zvládla postavy i prostředí, ve kterém se děj odehrává. Mám-li to k něčemu přirovnat, napadá mě akorát Pan Kaplan má stále třídu rád, ovšem místo češtiny se tu rozebírají zákonitosti literatury a psaní vůbec (a není to samozřejmě taková legrace jako Kaplan). To vše s příjemným nadhledem a humorem. Je znát, že autorka má zkušenosti s literárními patology, kteří „prostě mají nutkání psát!“
A právě tihle psavci jsou tím nejzábavnějším na celém románu. V popředí pak stojí učitelka Amy Gallupová, která mě měla na lopatě během pěti minut. Takhle zatrpklou, cynickou, samotářskou a nenávistnou postavu jsem už dlouho nezažil (naposledy snad v Citu slečny Smilly pro sníh), takže si obratem získala mé srdce. I když tedy zápletka moc nic, bavil jsem se od začátku do konce.
V lesích se prostě občas dějí pěkně divné věci. A to by se mělo podtrhnout a vyvěsit na nástěnku.
Což je asi i důvod, proč mě tahle kniha tak strhla – jako detektivka sice funguje ve zcela přirozených mezích (nemusíte se tedy bát, že vrahem je duch zahradníka), ale atmosféra mi prostě nedala možnost tu myšlenku odložit. Stále mě to nutilo začíst se ještě do další a další kapitoly, jen abych zjistil, jak ta tajemná minulost souvisí s ještě tajemnější přítomností. A naštěstí v závěru dokázala autorka ukázat moc pěkné karty, takže jsem jí tu cukrovou vatu uprostřed nakonec i odpustil. Z finálního rozřešení pak běhal mráz po zádech, navíc je tu pár opravdu hrůzostrašných scén, skvěle se pracuje s dětským vnímáním světa a jako žena zvládla Tana Frenchová výborně rozehrát vztahy mezi hlavními postavami. Román V lesích je jednoduše příklad toho, že se občas vyplatí sáhnout i po neznámém autorovi.
Příjemná a čtivá novelka, bohužel trochu postrádající hlavní dějovou linku, která by se dala sledovat a která by říkala, o čem román je. Postavy tu sice pátrají, ale jejich pátrání není příliš určité. Je to spíš děj odvíjející se samospádem, než koncept předem naplánovaný od první po poslední stránku. Renému Vaňkovi se ovšem nedá upřít talent pro hororové scény, které jsou chvílemi takřka bravurní ve své imaginaci. Obratem jsou však shozeny černohumorným laděním celé knihy. Je těžké napsat vtipný román o nočních můrách a zavděčit se jak humoristům, tak milovníkům hororu. Takhle z toho vyšla sympaticky napsaná, ale jinak lehce zmatená záležitost, o které po dočtení stále nevím, co si vlastně myslet.
Jason Lutes věrně zachytil dobu mezi dvěma velkými válkami z pohledu obyčejných lidí, pro které nepřátelský konflikt byl tím posledním, co je zajímalo. Dokonale pronikl do intermezza, ve kterém se o vliv v Berlíně (a tedy v celém Německu) přetahovaly dvě mocensky vyrovnané strany - nacisté a komunisté. Autor nerozehrává žádné srdcervoucí drama, jen rozdá karty různým postavám a následně sleduje, jak si ve hře zvané život povedou. V tomhle vsadil na jistotu, protože díky výběru tématu nemohl šlápnout vedle.
Jenže pravdou je, že jeho vyprávění nepřináší nic nového. Neokouzlí originálními postavami či zápletkou a ani neohromí finální pointou. Je to jednoduše profesionálně odvedená práce. Ale víc jsem v tom bohužel nenašel. V čem komiks naopak vyniká, je detailní realistická kresba, která věrohodným způsobem zachycuje budovy, stroje, dopravu. Je to mnohokrát lepší než listovat starými pohledy nebo sledovat filmy, protože pod rukou Jasona Lutese všechno ožívá a skutečně existuje.
Mike Mignola zbožňuje strašidelné legendy celého světa. Je to znát na veškeré jeho práci a on sám se tím nikdy netajil. Román Baltimore je parafráze na Andersonovu pohádku Statečný cínový vojáček (jak je zřejmé z podtitulu), ovšem spíše autorsky chtěná, než že by s předlohou souvisela. Jak už je u Mignoly zvykem, rád používá přehršel nápadů, které se sice drobně tlučou, ale přesto nakonec - pakliže nejste příliš cimprlich - vytváří pestrou a poživatelnou směsici fantaskního hororu. A to samozřejmě v duchu poctivého gotického románu, jehož hutná atmosféra je pečlivě vyšperkovaná podrobnými popisy temných míst.
Z Mikea Mignoly jsou zde znát nápady a samozřejmě velké množství (bohužel nečekaně statických) ilustrací a z Christophera Goldena profesně dobře odvedená práce, která sice má všechna ta správná písmena, ale přesto jí ve finále tak nějak chybějí rodinné klenoty. Důvod proč tomu tak je, určit nedokážu.
Milostná erotická romance se vším všudy, takový Sex ve městě pro pokročilé. Jen bez humoru, bohužel. Co se sexuálních scén týče, je jich přesně tolik, kolik jsem čekal a žádná harlekýnská umírněnost jako v Padesáti odstínech šedi. Alessandra Torre se s tím nepáře a ve většině případů do toho jde natvrdo. Drobnou slabinou je, že příliš nevyniká smyslnou fantazií, takže většina výstupů je dost podobná a mění se jen kulisy, rychlost a intenzita.
Vzhledem k tomu, že jsem od začátku přistoupil na hru nenáročného lechtivého čtiva, nemohu říci, že by mě zápletka nějak urazila nebo ohromila. Jednoduše zlatá střední cesta tradičního milostného trojúhelníku, jen posazená o zajímavý level jinam. Oceňuji, že autorka dala od začátku jasně najevo, o co jí půjde a román tak nezahlcují zbytečné odbočky mimo. Na dvou stech osmdesáti stranách rozehrává uzavřený příběh, který by jiným spisovatelům vystačil minimálně na trilogii. Jasně, není to žádný Henry Miller, ale to jsem ani nechtěl, ani nečekal.
Úsměvná romance a dojemný příběh v jednom. Dobře napsané, postavy živé a některé komediální scény skutečně vynikající (mezi mé oblíbené patří rozhovor Louisy se sociálním poradcem na úřadu práce, nebo přesvědčování opilých mladíků, že Will je válečný veterán). Přestože Jojo Moyesová rozehrává poměrně obehrané téma, dělá to v každém ohledu povedeně. Už jen samotný základ zápletky, kdy kvadruplegik ukazuje zdravému člověku možnosti a krásy života, je prostě kouzelný. Pravdou ale je, že vyprávění až příliš straní ideální romanci, takže vozíčkář je krásný a inteligentní milionář, zatímco nepohodlný přítel hrdinky je hloupoučký svalovec, kterému nic nedochází. Prostě takové ty zaběhnuté motivy, které mi přišly naprosto zbytečné. Podobné je to i s koncem, na kterém se dost podepsala autorčina vypočítavost, která díky němu ze čtenářových emocí těží maximum.
Standard, který nepřikvapil ničím novým, spíš unudil snahou o vytvoření dojmu lepší detektivky. Manuela Martini dost průhledně mate a odvádí pozornost, aby pak v závěru vyrukovala s lehce překombinovaným řešením. A ač se mermomocí snaží o charakterní osobnosti a střídá úhel pohledu od jedné postavy ke druhé, moc to nefunguje. Akorát má pozornost a sympatie byly průběžně přehazovány z jedné postavy na druhou. Možná je fajn mít důkladnější představu o vedlejších aktérech, ale jen když mají větší roli, než jen dekorativního křoví. Stejně tak mi přišly zbytečné vysvětlující flashbacky a domorodcovo pátrání po vrahovi vůbec, protože efektivita těchto pasáží je nakonec nulová. Rozepisovat něco, co už předtím obsáhla autorka jednou větou, mi přijde prostě zbytečné.
Být tak román o polovinu kratší, asi bych byl přístupnější k pozitivům. Ale sledovat natahovanou německou kriminální telenovelu mě jednoduše nijak nedojalo.
Daniel Tučka úplným literárním nováčkem sice není, Umrlčí tanec je ovšem jeho debutovým románem. A přestože má naprosto epesní obálku, bohužel trpí mnoha nešvary. Především zápletkou, která by vystačila na povídku, ne na takřka čtyřsetstránkovou knihu. Zápas o osud města volenými zástupci Zla a Dobra je věc rozhodně pěkná, na můj vkus snad jen zbytečně metaforicky zpracovaná.
Za co si však autor rozhodně zaslouží pochvalu, je jazyková poetika. Sice je znát jak se příliš šluňácky snaží vyhnout hrubším výrazům, ale stylistika vět funguje a dialogy, ač jsou sem tam zbytečné, netahají za uši a příjemně šlapou. Naneštěstí je hlavním hrdinou čajíčkář a amatérský historický šermíř - tedy pro mě smrtící kombinace. Ne kvůli nereálnosti, spíše naopak. Ostatní postavy, které hrdinovi s různou důležitostí sekundují, jsou rozhodně pestrobarevné a občas i vtipné - jen je jich možná až příliš moc na to, aby si čtenář oblíbil alespoň jednu z nich, navíc když jejich chování je vesměs dosti podobné.
Jsou romány, které od prvních stránek srší adrenalinem. Pak jsou knihy, které se pozvolna rozjíždějí, aby v druhé půlce konečně chytly dech. A když vypustíme knihy, které se nikdy nerozjedou, anebo se rozjely neznámo kam, zůstanou nám romány s výborným startem, jež v druhé půlce vybouchly a skončily v odstavném pruhu.
Strindbergova hvězda je právě jedním z těchto případů - do strany 160 dokázala strhnout tak, že jsem jí ani odložit nechtěl. Jenže pak začal děj podivně skomírat. Jan Wallentin pokládá čím dál víc otázek, než na které dá odpovědi, a to, co mě od prvních stránek na knize chytlo, se začalo vytrácet do ztracena. I když začalo vyprávění logicky a opodstatněně, nečekaně sklouzlo k vykonstruovanému a nesmyslnému ději.
Autorova nejsilnější stránka spočívá v umné souhře historických faktů s mystifikací, kdy jsem neměl důvod mu jediné slovo nevěřit. Jenže v závěru jsem se dočkal vystrčeného prostředníčku. Něco takového jako „co, kde, kdy, jak a proč“ mu evidentně nedělalo hlavu.