trudoš komentáře u knih
Opomenu-li fakt, že obálka nemá s dějem příliš společného, je prvotina Zdeňka Jukla dílkem vskutku zvláštním. Její největší slabinou pro mě byla délka - přestože autor začne s atraktivní zápletkou, ta se mu rychle vymkne z ruky a za polovinou vyšumí do ztracena. Z honby za krvelačnou bestií se stává napůl vlkodlačí romance, napůl heroická fantasy, aniž by to však fungovalo v jednom či druhém případě. Nemluvě o dějových zvratech, nenápadně tahaných z rukávu tak, aby laciný trik každý prokoukl. A tohle vše na čtyř set stránkovém prostoru, přičemž potenciál i kapacita by s bídou stačily na třetinu. O nic lépe na tom nejsou ani postavy, okopírované pravděpodobně z Dračího doupěte. Navíc v mnoha ohledech jakoby autor počítal s tím, že čtenář automaticky přistoupí na pravidla jeho světa, aniž by ten svět však nějak uvedl. Klaďasové jsou čestní a spravedliví, záporáci špatní a prohnilí, varianta mezitím není. Při hledání kladných dojmů bohužel moc nepomohla ani amatérsky působící stylistika.
Artemis Fowl se rozhodne, že navrátí své rodině bohatství. Plán je prostý, chytit skřítka a počkat až vám kouzelná svoloč dá výkupné. Což zní vcelku jednoduše. Kdo však mohl tušit, že ty potvory budou tvrdší než Sylvester Stallone na vrcholu kariéry?
Nemohu se vyhnout srovnáním s knihami o Harrym Potterovi. Není se čemu divit - hlavní postava je dvanáctiletý kluk, který se pustí do křížku se světem, o němž nikdo jiný z lidí nemá ani ponětí. Rozdíl je v tom, že Harry pracuje s magií, naopak Artemis se spokojí s technickými vymoženostmi moderního světa. O tom, že skřítci používají elektroniku daleko lepší a pokročilejší, ani nemluvím. Jo, a hlavní hrdina je padouch - tím tedy jakákoliv případná spojitost s Harrym končí.
V důsledku rychlé, originální, vtipné a dobře napsané. Humor je přitom vyvážen natolik důmyslně, že si jej užijí nejen mladí a neklidní, ale i staří a nerudní. Jen je otázkou, jak dlouho si Artemis udrží post záporáka, než vyměkne a přejde na Světlou stranu Síly.
Komiksy, pod jejichž scénáři jsou z převážné většiny podepsáni Kurt Busiek a Timothy Truman, mají přesně ten dobrodružný náboj, jakým mě kdysi oslovily povídky Roberta E. Howarda. To umocňuje jednoduchá a přitom dynamická kresba Caryho Norda, která nejde pro explicitní násilí daleko. Výtvarným protipólem je pak práce Grega Rutha, jež dokonalým způsobem zachycuje drsný charakter hrdinovy rodné Cimmerie.
Tenhle Conan je jednoduše přesně tím, čím pro mě vždycky byl. Žádné velké debaty o hrdosti, cti a morálce, ale stará dobrá hrubá síla. Přitom nechybí kouzlo fantasy eposu, aniž by to však působilo nějak kýčovitě. Příběhy neztrácejí dech ani v tom množství, jaké kniha obsahuje (51 sešitů řady Conan the Cimmerian z let 2003-08). Stavba zápletek je různorodá a motivy se neopakují, takže i při souhrnném čtení jednotlivé epizody nesplývají. Pravdou ovšem je, že jako celek album nefunguje úplně bezchybně. Pár vedlejších linií zůstalo nedořešeno, což v rámci kolosálního souhrnu drobet zamrzí.
Veselá dobrodružka pro mládež, se zápletkou pro Carla Hiaasena v pravdě typickou. Bohužel je znát, že se ve své sžíravé satiře drží tentokrát hodně zpátky, evidentně aby příliš neurazil duši nevinnou. Nežene situace do extrémů, humor je nečekaně střízlivý a jen občas si spisovatel neodpustí uštěpačnou poznámku na účet konzumní společnosti. Příběhová linka je jinak dějově vyvážená, hrdinové přirození (až na pár výjimek s disfunkčních rodin) a lehká eko atmosféra - s trefnými postřehy o rozdílných možnostech trávení volného času ve městě a v přírodě - nenásilná. Autor hájí krásy přírody a především živých zvířat. Ukazuje, jak moc si jich neceníme a jak rychle o ně přicházíme, aniž bychom si toho vůbec všimli. Jednoduše nenáročná rodinná komedie, sice nijak třeskutá, ale o to příjemnější.
Rex Stout pojal svého Velkého detektiva trochu jinak a musím přiznat, že mu to funguje skvěle. Umí pracovat s komikou, ale zároveň zůstává ve vážné rovině, takže se člověk nemusí bát absurdních zápletek. A samotný Nero Wolfe je jednoduše sympaťák, urážející všechny kolem a věnující se pouze svému jídlu a orchidejím. I když všechnu práci za něj odběhá jeho agent Archie Goodwin, jsou to stejně nakonec Wolfeho šedé buňky mozkové, které přijdou záhadě na kloub, aniž by on sám musel opustit pohodlí svého domova. Což se geniálně projeví v závěru románu, kdy raději nechá vraha spáchat sebevraždu, než by později chodil na soudní přelíčení.
Zápletka jako taková představuje standard, který je netradiční snad jen v tom, že začne malinami a skončí u karbanátků. Ale návaznost i souvislost je poměrně logická, takže to zas až tak moc nevadí. Jen ten věk už je na jazyku a formě znát, na druhou stranu to příběhu dává správně chraplavou atmosféru.
Víc než kriminálku připomíná Indická nevěsta román pro přecitlivělé. Na detektivku je tu příliš mnoho nedořešených náznaků a nedovysvětlených věcí, což dokonce konstatují i sami hrdinové. Oproti tomu emoce čtenáře pomaloučku sevřou do svých osidel a nepustí jej ještě několik hodin po dočtení. Bude-li ignorovat anotaci, čeká ho velmi smutný příběh.
Počáteční vývoj událostí pak připomíná seriál Twin Peaks - deformující pocit ztráty; paleta postaviček, z nichž žádná neříká celou pravdu; detektiv, který už ztratil veškeré iluze. Vše dokonale podmalováno nostalgickou zamlženou krajinou. Prostě báječné.
Jenže kolik prostoru věnovala Karin Fossumová budování atmosféry, o to míň jí zůstalo na rozepsání hrdinů. Hlavní kámen úrazu je ovšem fakt, že podezřelí policii záměrně lžou a mění výpovědi, aniž by to někoho kromě mě vytáčelo. Žádné zatčení za lživé svědectví či napomáhání pachateli. Díky tomu vyšetřování ztrácí na autenticitě a celkově působí víc dojmem komorního vesnického dramatu.
Krvák na motivy známé romantické klasiky? To zní sakra dobře. Vždyť trocha zvráceného humoru ještě nikdy nikomu neuškodila.
A taky že mě prvních padesát stran opravdu bavilo. Jenže pak jsem se začal nudit. Děj čím dál tím víc ustupoval dobovým vztahům á la Jane Austenová, což ze začátku bylo i komické, ale při objemu tří set stran už neúnosné. Připouštím, že Ben H. Winters příběhem bruslí se ctí a román má své osobité kouzlo, ale v důsledku je to stále dokola to samé - pozměněné kulisy, afektované jednání a záměrné parodování. Je toho prostě moc a nemění se to. Uznávám ovšem, že kdyby šlo o nějakou naší národní klasiku, přistupoval bych ke knize zcela jinak. Vždyť třeba vlkodlačí Psohlavci by vůbec nemuseli být špatní. O zombie Babičce ani nemluvě.
Přestože M. T. Majar od své prvotiny ušla po kus cesty, nějak má stále problém sestavit hodnověrnou zápletku. Hell Boys sice začnou skvěle, jenže následný vývoj zklamal po všech stránkách. Pominu-li fakt, že jsem smysl hlavního hrdiny pro jeho neaktivnost nepochopil, je největší slabinou románu nulová gradace. Kupodivu ani milostná linie mě příliš nepřesvědčila a těch pár sexuálních scének to nijak nezachránilo.
Původní záměr spojit thriller s erotikou tak u mě bohužel vyšel naprázdno. Thriller zůstal v plenkách a v některých ohledech postrádá logiku, erotika zas působí jako neuměle vložená prémie, která jde mimo ústřední dějovou osu. A nešťastné pokusy o hlubší podtóny jako „Proč mě nikdo nebere vážně, když pracuju jako šlapka?“ mi přišly spíš k smíchu, než cokoliv jiného.
Jenže čtivost se knize upřít nedá a v rámci oddechového čtiva plní svoje na jedničku. Jen ty humpolácké koncepční chybky prostě zamrzí, protože jinak po jazykové i stylistické stránce šlape příběh bezvadně.
Standardní Simon R. Green se všemi svými nešvary, které se u něj v dílech tlustších nad dvě stě stran dokola opakují. Rozjede prostinkou zápletku, následně nechá hrdinu potácet se z místa na místo, čímž má úspěšně splněno, co se týče vývoje událostí, a pak v rychlosti vyřeší vše, co vyřešit chtěl. Zatímco u kratších románů se tahle stavba dá skousnout, u těch delších je ta vata dost otravná. V důsledku je pro děj podstatných prvních a posledních padesát stran, vše mezi tím je jen pestrobarevný příběhový mišmaš.
Autorovo plus však je, že stále dokáže být zábavný, svižný a plný neotřelých nápadů. Navíc jej mám rád právě pro tu jeho typickou pulpovitost. Jenže všechno už tu v různých obměnách bylo a na nové imaginaci je znát, že začíná postrádat jakoukoliv logiku. Rychle jsem tak o vývoj příběhu ztratil zájem, stejně jako o hrdinu samotného, protože to bylo v různých obměnách pořád to samé. Nějak ta šablona už začíná být opotřebovaná z toho neustálého obkreslování.
Strhující životní příběh obyčejně neobyčejného člověka. Jednoduché, nekomplikované a nijak rozvleklé. Reinhard Kleist nehraje pouze na citlivou strunu koncentračních táborů, protože velkou část vyprávění zabírá i poválečný osud Hercka Hafta a jeho boxerská kariéra. Ta navíc nebyla nijak závratná, což dodává událostem šmrnc realističnosti. Vedle žánrově podobného Mause Arta Spiegelmana sice Boxer plnohodnotně neobstojí, ale zároveň je jeho síla právě v tom, že není nijak dramaticky vyhrocený. Ne že by si hlavní hrdina nezakusil svoje, ovšem není žádnou ikonou spravedlnosti, kterou bych si chtěl nechat vytetovat na prsa. Tam, kde mě Maus rozebral na atomy předkládanými hrůzami, a přitom pozvedl na duchu hrdinovým odhodláním zachovat si lidskou tvář, Boxer naopak zapůsobil svou autentickou civilností. Bonusem je pak faktografický závěr, který celý komiks zasadí přesně do té správné roviny, aby nedal čtenáři jen tak zapomenout, přestože není žádným velkým příběhem dvacátého století.
Kdyby to nebylo tak odbyté, bylo by to i dobré - správně mystická zápletka dodává příběhu grády a jedno tajemství vrstvené na dalším dělá z čtení příjemnou zábavu. Problém je, že autorčina literární prvotina pokulhává ve stylistice a vyprávění tak lehce trpí. Postavy jsou jen načrtnuté, umělé a ne zcela věrohodné. Přitom legrácky, které jim Sara Shepardová hází pod nohy, by vystačily jedné psychologické poradně na roční vyžití. To samé platí i pro dialogy (kromě té poradny, samozřejmě). A nevěřím tomu, že problém spočívá v rozdílné kultuře a mentalitě, než nabízejí naše luhy a háje.
Musím ale přiznat i klady. Přestože se zápletka točí kolem rok starého zločinu, fikaně jsou do příběhu zakomponovány aktuální problémy mladistvých, jako jsou anorexie, drogy, alkoholismus, nevěra a jiné radosti života. I když autorka nežene situace do extrémů, je znát že o mentalitě mladých toho ví asi desetkrát víc než já. Netvrdím, že jim bezezbytku rozumí, ale rozhodně je to její nejsilnější stránka.
Zápletka je mile prostá - režisér úspěšných krváků je konfrontován dvojicí zabijáků, kteří v jeho slávě vidí spásný únik před kriminálem. Hrdina se musí vypořádat s lidmi, kteří tvrdí, že jejich násilnická povaha byla ovlivněna jeho tvorbou. Otázkou je, nakolik formuje doba jedince, či jedinec formuje dobu...
Ben Elton je především humorista, takže Limonáda je hlavně o komice a nadhledu. Vyznění je sice lehce depresivní, cynické a syrové, ale to poměrně věrně odpovídá úžasnému světu tam za oknem. Což je i důvod, proč autora považuji za novodobého génia satiry - jednoduše mi mluví z duše.
Postavy jsou přes svou vyhrocenost veskrze lidské, se vším špatným, co k tomu patří. Díky tomu je trochu problém najít někoho, komu byste chtěli držet palce, nebo se s ním alespoň mohli ztotožnit. Jenže právě proto výsledek, i když okořeněn drsným humorem, působí silněji a opravdověji. Rozhodně nic pro citlivější povahy nebo pro čtenáře libující si v happyendech.
I přes hezké grafické zpracování mě román Dej mi své oči dokázal zaujmout pouze v prvních dvaceti stranách. Pak se na scéně objevil vyšetřovací tým, vedle něhož jsou Pat a Mat mistři světa. Příběh náhle ztratil hlavu a patu, logika se někam ztratila a mezi reálné postavy jsem se mohl hrdě přihlásit pouze já sám. Vrcholem spektakulárního večírku pak bylo odhalení vraha, kterého autor vyškrábl pravděpodobně z laloku Opičího krále.
Ale abych nebyl škarohlíd, nelze opomenout literární kvalitu. Torsten Pettersson dokáže bez problémů mluvit hodiny o jemných nuancích filozofe, morálky či (nečekaně) poezie. Asi usoudil, že detektivka je přesně tím subžánrem, kde je podobných tezí třeba, a tak román čtenáři pěkně osladil. Uznávám, že to má své kouzlo, ale mě osobně nějak minulo. To že jsou thrillery pro 90 % kritiků brakem, je krásná věc, ale to ještě neznamená, že nemají svá pravidla. A když je někdo, i když s intelektuálním záměrem, amatérsky poruší, já mu slavobránu stavět nebudu.
Gregory Benford předkládá čtenáři klasickou science fiction se vším, co k tomu patří. Obsahem i námětem trochu připomíná Arthura C. Clarka - prastaré mimozemské lodě, složité počítačové mozky, prohnilou civilizaci na pokraji úpadku a samozřejmě tajemství oceánu hvězd, jež náš solární systém obklopuje. Přitom mu ani tak nejde o podrobný popis neznámých krajů a technologií, ale spíš o vnitřní psychologii hlavních postav. Zároveň je jeho styl psaní dvojitý, chvílemi nekompromisně naturalistický, jindy zase nečekaně poetický.
Slabinou románu je však jeho koncepce, která zůstává u popisu věčných začátků. Jde o příběh muže, jehož pohnutkou je „poznání a porozumění“, i když občas musí potopit osoby jemu nadřízené nebo velmi blízké. A kdykoli už to vypadá, že se konečně dostává ke svému cíli, přichází nečekaná překážka a cesta začíná nanovo. Závěr tu samozřejmě je, ale na to, že se kniha rozjíždí natřikrát, mi přišel rychlý, jednoduchý a neuspokojující.
I když se kniha kasá označením detektivní, jako plnohodnotná detektivka nefunguje úplně dokonale. Osobně jsem si užil příběh z postapokalyptického světa víc, než Pěnkavovy snahy o vyšetřování, které končí u pokládání otázek všemi směry, dokud se viník nevyloupne. Nejde ani tak o to, že by se špatně dedukovalo, spíš odhalení pachatele je v důsledku nepodstatné, až jsem si říkal, proč kolem toho bylo tolik snahy. Aby toho nebylo málo, okořeňuje autor příběh drobnými záhadami mimo, které však nehrají pro ústřední zápletku valnou roli.
Ovšem po stránce vypravěčské je to jednoduše lahoda. Sice mi opět lezlo na nervy poučování při upřesňování faktů, ale postavy jsou vesměs sympatické, prostředí atraktivní a události drží v napětí až do velkého finále. Takže jako detektivka žádná sláva, ale jako dobrodružný román naprosto dokonalé. Už jen proto, že Vladimír Šlechta dokáže do svého světa čtenáře natolik vtáhnout, že si s hrdiny užívá každičkou chvilku jejich vzrušujícího života na ostří nože.
Přímočarý thriller o nadupaném vojákovi, který nakope zadnici jiným nadupaným vojákům. Základ zápletky, tedy únos amerického prezidenta, není vůbec špatný, problém je, že následný vývoj je neskutečně natahovaný. Jako čtenář víte, jak k čemu došlo a kdo za tím stojí, ale musíte čekat, až na to kápne i hlavní hrdina, což je dost otrava. Brad Thor navíc pracuje s kulisami dle vlastního uvážení, nehledě na logiku věci a jiné podružnosti. Z tajné služby záměrně dělá amatérské idioty, naopak ze záporných žoldnéřů úžasné profesionály, které přitom není v závěru problém utáhnout na vařený nudli. Z románu se tak rychle stala drobet předvídatelná nuda, ve které bylo poměrně lehce odhadnutelné, kdo je padouch a kam bude děj směřovat. Čtivosti nepomáhala ani absence výraznějších postav, zajímavého prostředí nebo vtipných dialogů. V důsledku standart, který, kdyby měl o polovinu méně stran, mohl být daleko zábavnější.
Komorní příběh o chlapeckém přátelství, nesnesitelné ztrátě a odhodlanosti pro změnu. Velmi dobře napsané, až mrazivě realistické, vtipné i napínavé zároveň. I když nejde o dobrodružný román a jednoduchý děj postrádá komplikovanější zápletku, dokázal mě Robert Williams na sto sedmdesáti stranách rozebrat na prvočinitele. Přestože si nijak neulehčuje práci s tématy, které si vzal na mušku (smrt v rodině, alkoholismus, chudoba), vůbec to nedělá nabubřele, komplikovaně či pseudointelektuálně. Příběh se odvíjí ve zcela přirozených kolejích, bez patosu či nutnosti prodat čtenáři hlubokomyslné poselství. Přitom to tam všechno je, jenže jakoby mimoděk, vedlejší produkt. A hrdinové? Obyčejní lidé, s obyčejnými strastmi, které děsí každého z nás. Sociálka, finanční potíže, byrokratický šiml. Noční můry moderní doby.
U mě nejlepší kniha pro mládež za rok 2012, přičemž šlape na paty i nejlepší knize toho roku vůbec. Úplně dokonalé to není, ale možná právě ta nedokonalost je největší předností.
Je milé překvapení, nakolik se dokáže Garth Ennis držet při zemi a působit civilně. Bitevní pole tak nabízí drsné epizody z 2. světové války působící dojmem autentické výpovědi. Achillovkou je jen lehce jednostranný pohled hrající do karet vítězům.
Po psychologické stránce je rozhodně nejpropracovanější příběh Drahý Billy. Na válečné zločiny je třeba nahlížet s nadhledem, jako na něco, co se již stalo a nejde odestát. Jenže jak tohle chcete vysvětlit obětem?
Povedená je i Noční čarodějnice, kdy autor ve dvou dějových liniích představuje vojáky protilehlých stran. Paradoxně mi však přišly nejsilnější drobné scény mimo hlavní dějovou linii, které zachycují beznadějnou atmosféru celé války.
Jako nejslabší článek celého alba považuji finální Tankisty. Nejde o to, že by nefungovali, spíš mi vadila celková zmatenost, kdy autor přeskakuje z jedné postavy na druhou, a to samé dělá i s válečnými scénami. Velké finále, tedy souboj dvou nepřátelských tanků, pak odbude ve dvou obrázcích.
Čistokrevné akční čtení - strohé, syrové a drsné. Na to, jak je román starý, je překvapivě nekompromisní, přičemž sympatický John McClain je nahrazen zachmuřeným agentem Joe Lelandem. Sice je to dnes už trochu oldschool, ale pořád dostatečně napínavé i ve srovnání s moderní tvorbou. Jen toho překladu je škoda, v tomhle ohledu dostala kniha vážně zabrat.
Podobnost s filmem je jinak poměrně výrazná. Nebo spíš naopak - scenáristi knihu okopírovali dost věrně. Film je jen ucelenější a s promyšlenější zápletkou (v románu se od určitého bodu zdá, že teroristi jsou jen kačeny na střelnici čekající na odstřel, aniž by se pokusili Lelanda smysluplně vyšachovat), naopak kniha si odpustila kýčovitý hollywoodský konec. Přesto mi v roli hlavního hrdiny prostě chyběl Bruce Willis, ať už je to spravedlivé či ne. Leland je sice frajer, ale na Willise nemá ani náhodou.
Holky mají své erotické románky, chlapci zase military střílečky. A i když je literární úroveň v důsledku hodně podobná, dost to vypovídá o rozdílnosti obou poloviček. Hovno hoří ve zkratce.
Uznávám, že Robert Buettner nepatří mezi spisovateli k první lize. Ano, zápletka Sirotkova osudu je předvídatelná a z velké části zbytečně vycpaná masakrem těch nebo tamtěch, ale přesně tohle občas potřebuji ke štěstí. Autor vzdává hold jak Robertu A. Heinleinovi tak Joe Haldemanovi, ale přitom přiznává, že jeho román postrádá jakékoliv vyšší cíle, snad jen pobavit obyčejné pěšáky. Což bohatě stačí.
Čímž chci říci, že druhý díl dobrodružství Jasona Wadera je na stejné úrovni, jako ten první. Nijak neubírá na krvežíznivosti, akci a chlapácké hrdinskosti. Především však nechybí našlápnutej vojenskej humor.