trudoš komentáře u knih
Přestože je Conan jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů, nemůžu si pomoci, ale v komiksové podobě z let sedmdesátých u mě prostě nefunguje (opak platí pro moderní zpracování z pera Kurta Busieka). Příběhy jsou sice milé, ale jinak klišovité, průhledné a někdy takřka až pohádkové. Divadelní rubačka se spoustou zbytečného textu, který dneska vyznívá lehce naivně a nijak to nezachraňují ani neustálé promenády v kožešinových slipech. Chybí tomu atmosféra Howardových textů a zůstalo jen líbivé pozlátko svalovce se zachmuřeným pohledem. Jako by se autoři snažili zachovat originál a přitom z toho vytesat Shakespeara.
I když jsou tyto komiksy považovány za klasiku Sword & Sorcery, zdaleka nedosahují kvalit děl jako je třeba Thorgal nebo Výprava za ptákem času. Jasně, jde o komiksy služebně mladší, ale to u mě hodnotu starého komiksového Conana nijak nevylepšuje.
Vnější tma patří asi mezi to nejdrsnější, co jsem od Cormaca McCarthyho zatím četl. A to mluvím o autorovi, který nemá problém zaplnit své knihy naprosto nesympatickými hrdiny (Krvavý poledník), nebo rovnou nekrofilním vrahem (Dítě Boží). Vnější tma je však děsivá ne kvůli násilnickým scénám, ale díky celkovému alegorickému vyznění, nemluvě o tom, že krédo „cesta může být cíl“ zde autor análně znásilnil, pomočil a shodil ze skály. Z hodně vysoké skály.
Jak říkám, drsné. Ale jinak sympatické.
Přesto mě udolala bezdějovost - biblická parafráze je fajn intelektuální cvičení, ale ne zrovna moje hobby. Na druhou stranu, díky McCarthyho stručnosti těch dvě stě stran zas tolik nezabolí. Tedy, máte-li tu správně depresivní náladu a chuť se zabít.
Tahle kniha má podle mě snad jen jeden klad, a to ten, že se dobře čte. Děj je až naivně jednoduchý, ale kupředu pádí svižně. Nic komplikovaného na čtenáře nečeká, takže si nemusí dělat starosti, že by mu něco uniklo, kdyby třeba kus prospal.
Ovšem myšlenka, že když se lidé budou mít rádi a nebudou si život kazit výdobytky techniky, tak naleznou svou utopii, ta jde dost mimo mě. Nic proti lásce a míru, ale ve stejné dávce si to mohu vychutnat ve Strážné věži.
Na můj vkus často nesmyslně vyhrocené, jako by v životě všechno automaticky muselo směřovat do kopru. Co se týče koncepce zápletky, zajímavé to skutečně začalo být až po druhé polovině. Kvůli tomu mi trochu vadilo, že všechno to představování ústředních postav nakonec postupně bere za své. Je fajn, že si Jozef Karika nebere servítky, takže hrdinové umírají jak na běžícím pásu, jenže právě díky tomu vyniká jejich samoúčelnost. Zbytečný prostor pak zabírají četné sexuální scény, které pro zápletku už nemají smysl vůbec. Maximálně tak k ohromení čtenáře.
Za co musím smeknout klobouk, jsou bezvadně rozehrané poměry na Slovensku. I když je fakt, že mi autor víc seděl v aktuální současnosti, než v umělecky přeexponovaném porevolučním období. Za hodně povedené pak považuji drobné detaily, jako že se slovenští gangsteři snaží chovat jako mafiáni z amerických filmů či průběžné změny úhlů pohledu, které dávají postavám šmrnc autentičnosti.
Tři povídky v knize obsažené, představují sólová dobrodružství svérázné dvojice Bauchelain a Korbal Špičák. Ale pozor, nejde o žádné klasické hrdiny, ani megalomanské padouchy. Jsou sice špatnou stránkou společnosti, ovšem rozhodně nepatří mezi ty, co berou bohatým a dávají chudým. Prostě jen sledují vlastní zájmy (studium té nejčernější magie) a všechno ostatní jde mimo ně. A má-li někdo kvůli jejich výzkumu zemřít, nemají s tím nejmenší problém.
Steven Erikson si mě už dávno získal svou fascinující stylistikou, prosycenou absolutním zmarem, realistickým heroismem a hutnou atmosférou, jež jako by vypadla z děl H. P. Lovecrafta. V těchto povídkách se však prezentuje jako komik se smyslem pro ten nejčernější humor a musím říct, že si i tak vede skvěle. Uznávám ale, že jde o tvrzení skalního fanouška, takže předpojatost je v mém případě víc než stoprocentní. Nepochybně to není čtení pro každého, ale jakmile do jeho tvorby jednou proniknete, fantastika už pro vás nikdy nebude tím co dřív.
Autorka se spíš než detektivní zápletce věnuje líčení životních osudů jednotlivých postav a odhalování jejich pohnuté minulosti. Tyhle psychologické výlety ovšem pro ústřední zápletku často nejsou moc podstatné. Takže příběh připomíná víc společenské drama ze zákulisí vědeckých pracovníků než klasický thriller. Co se však autorce nedá upřít, je literární talent. Ač se příběh pohybuje vpřed s pomalostí lenochoda, dialogy neuráží, scény neotravují, postavy nelezou na nervy. Je-li tedy čtenář trpělivější povahy, kniha ho rozhodně neumoří nudou. Výraznější dojem ve mě ale nezanechala.
Příběh o tom, že formy „životních cest“ mohou být různorodé a zdaleka ne vždy může být cesta cílem a obráceně. Jenže ejhle, přestože má kniha horko těžko přes sto padesát stran, bavit mě přestala poměrně záhy. Přitom jediné, co mohu vytknout, je jen moje špatná volba. I když začátek pobavil, velmi rychle jsem si začal připadat jak prohnilý intelektuál se sklonem k sebemrskačství, snažící se v poměrně jednoduché symbolice najít nějaký ten další skrytý odkaz. A to jsem knihu otevřel především z důvodu, že ústřední postavou je kočka. Uznávám, že dost přízemní motivace.
Na můj vkus je Mourkova cesta holt příliš někde jinde, obnažujíc myšlenky na úkor děje, který následně skáče od jednoho bodu do druhého, aniž by to mělo z mého pohledu jiný výsledek, než autorskou literární exhibici.
Přestože Jak zabít svého šéfa slibuje špionážní slídění v kancelářském cirkuse, v němž se nenápadně kličkuje mezi byrokratickými a kariérními intrikami, opak je pravdou. Kromě myšlenky, že stážisti jsou všem ukradení a hnědá je barva nevýrazná, autor s ničím lepším vlastně nepřijde. Navíc mě trochu iritovalo, jak se jeho hrdina od začátku kasá, jaká že je jednička mezi zabijáky, přitom jeho chování a mluva nevybočuje ze standardů šestnáctiletého puberťáka, o výkonnosti nemluvě. Skoro to až připomíná starší filmy s JCVD. Podobně je na tom i neustálé opakování, jak je důležité být nenápadný. Ne že by se tím hrdina nějak řídil.
Nakolik mě román zklamal po stránce dějové i jazykové, adrenalinem rozhodně překypuje. Pulsuje od prvních stránek a nepřestane až do konce, přičemž v některých momentech eskaluje vymazlenými akčními skeči. Schéma zápletky pak odpovídá snímkům, do kterých se Shane Kuhn paradoxně skrz dialogy naváží, což je z jeho strany buď poklona, nebo společenská sebevražda.
Natolik standardní příběh o zatracenosti a tragičnosti upírů, až mi přišel hloupoučký. Šmrnc východní kultury zápletku nijak nevylepšil, snad jen přidal ještě větší grády emo atmosféře. Takže spousta tragických pohledů a průpovídek, ovšem skutek utek a umřel nudou.
Být náctiletý a ujíždět si na rozervaných vampýrech, asi bych plesal blahem. V tomhle období jsem však hltal úplně jinou tématiku (ne zas o moc lepší), a teď už se do toho nějak nedokážu dostat. Ale kdo ví, třeba v osmdesáti chytnu druhý dech a ještě objevím netušené rozměry téhle manga ságy.
Pro ty, kdo rádi forenzní detektivky, ideální volba (ovšem nedoporučuji číst u jídla), stejně tak pro ty, kdo si libují v suchých anglických detektivkách (nebo alespoň v detektivkách odehrávajících se v Anglii). Já bohužel čekal sarkastický cynismus a hutnou atmosféru, něco ve stylu Stuarta MacBridea. Takže drobné zklamání, pod což se podepsala i má neschopnost si jakýmkoliv způsobem oblíbit ústředního hrdinu. Není špatně vykreslený, jen je prostě... nudný. A to tak, že jsem mu nebyl schopen držet ani palce u nohou. Rozšifrování zločinu a označení pachatele už pak celkovému dojmu jen nasadilo korunu - kdo mi prozradí důvod, proč je jeden z aktérů příběhu na vozíku, má u mě zmrzlinu.
Pro mě nejlepší detektivka za rok 2012 a možná i vůbec nejlepší kniha toho roku. Plná napínavého děje, inteligentních úvah, vtipných hlášek a sympatických postav. Autorovi hrdinové se dokážou pořádně dostat pod kůži a člověk na ně prostě jen tak nezapomene. Fór je v tom, že nejde o žádné borce, kteří by byli nepřemožitelní a věděli si rady za každé situace. Jde o veskrze lidské bytosti, s naprosto civilními problémy všedního dne. Žádné ploché figurky zastupující dobro a zlo v různých podobách. Černá se mění na bílou a šedivé je najednou víc, než jeden dokáže unést. Podobně si autor vede při popisu prostředí. Ač se děj odehrává v bostonských uličkách, ty se rychle stávají paralelou pro jakékoliv důvěrně známé velkoměsto, ve kterém žijete, se všemi nástrahami, které moderní doba nabízí.
Dennis Lehane je jednoduše strhující a jeho romány patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co angloamerický thriller nabízí.
Dějové rozvržení románu Obratník noci je složeno hned ze tří linií a každá je v jiném vypravěčském stylu. A to je jen rozehrávka perfektně zvládnutého řemesla. Další zvláštností oproti jiným thrillerům je autorova záliba v popisech. Téměř polovinu knihy tvoří antropologické poznatky ze života různých primitivních kmenů a především jejich rituálů. Uznávám, že to zní divoce, ale faktem zůstává, že jsem se u čtyřsetstránkového románu, který se prakticky rozjede až někde v polovině, nenudil ani na vteřinku. V autorově podání všechna ta vata tak nějak zvýrazňuje reálnost příběhu, až jsem byl i já, starý nevěřící Tomáš, chvílemi na pochybách, co by mohla být pravda a co jsou jen výplody fantasty. Jak jedna z postav románu říká: „Dva lidi objeví neutrio, a hned se to pokládá za seriózní vědu. Deseti tisícům lidí se na sicilském kopci zjeví Panna Marie, ale to se označí za masovou hysterii…“ Fox Mulder by plesal blahem.
Ačkoliv jde o kultovní román, až mě překvapilo, o jak prostinkou záležitost se vlastně jedná. Jistě, jednou se budeme posmívat i pyramidám pro jejich amatérismus, ale stejně.
Válečník z planety Gor je přímočará fantasy pohádka pro dospělé z 60. let s papundeklovými kulisami, naivními hereckými výkony a ulítlou zápletkou. Erotika, kterou se cyklus ve světě tolik proslavil, by ovšem dneska nerozpálila ani trudomyslného konzervativce. Zápletka také žádný zázrak, v důsledku by vystačila na krátkou povídku bez pointy. Ani po stránce jazykové nepředvede John Norman nic, čím by mohl udělat dlouhý nos na dobovou konkurenci.
Samotná hierarchie světa založená na otrocích by možná byla zajímavá, kdyby tu hru hrál i hrdina, ale tím, že si zachovává moderní vnímání role ženy, to zůstává pouze u popisu, jak to chodí jinde. V kontextu čistě patriarchální společnosti pak pobaví opakující se myšlenka, že se muži za svůj pláč nemusí stydět. Citlivý macho, to je věc. Šedesátky prostě nelze nemilovat.
Joe Hill se projednou rozepsal a oproti předcházejícím románům předkládá tentokrát dílko prakticky dvojnásobné. To se bohužel trochu podepsalo na zápletce. Ta je rozdělena na dvě „poloviny“ - první dvou set stránková část hýří nápady a zvraty, děj se řítí kupředu silou parní lokomotivy. Jenže následujících čtyři sta stran už drobně drhne. Je v podstatě jasné, kam bude příběh směřovat a autor nijak výrazně zápletku nezašmodrchá. Což vynikne o to víc, když pamatujete, jak těch předchozích dvě stě stran dějově excelovalo.
Joe Hill je však jedním z těch mála spisovatelů obdařených uměním vyprávět. Navíc dle mě v mnoha ohledech dokáže pracovat s imaginací lépe a uvěřitelněji než jeho otec. Vánoční říše tak představuje komplexní román, ve kterém sice ne všechny detaily fungují úplně na výbornou, ale jako celek je to ohromující a vskutku děsivé čtení.
Optimisticky naivní dílo, určené především milovníkům esoterické literatury. Nic proti základní myšlence, každý má právo na svou vizi. Ovšem kompozice románu, to je věc, která mě skutečně dostala do kolen. Kdyby šlo o komedii, neřeknu ani popel, ale vzhledem k tomu, že se Jozef Banáš po celou dobu vyprávění bere smrtelně vážně, tak amatéřina z textu trčí o to víc. Neumělé postavy, absurdní děj a snůška konspiračních teorií, to vše pěkně namícháno do jedné velké haluze, tvářící se jako Velké dílo. Nejpůsobivější tak pro mě zůstaly pouze popisy cest Čínou, Nepálem a Indií, z nichž je znát, že se má autor možnost opřít o vlastní prožitky.
Ono už upozornění v úvodu jasně naznačí, že tahle hra bude pěkně ostrá: „Ti, kteří se pravdy bojí, tuto knihu odsoudí. Ti ostatní, a vím, že je jich většina, ji uvítají.“ Tudíž odsoudím-li román pro mizerné spisovatelské řemeslo, je jasné, že jsem ve službách všestravujícího zla. Takže mě neberte vážně.
Sherlock překvapil čtivostí, stejně jako zajímavostmi ze života sira A. C. Doyla a jeho nejslavnější literární postavy (konečně mám potvrzeno, že tu příšernou hučku v povídkách nikdy nenosil a že se to všechno odvíjí od ilustrací Sidneyho Pageta). Děj je možná zbytečně moc překombinovaný a čas od času se tu vyskytne nějaká ta nelogičnost, kterou Graham Moore ne zcela dořeší. Ale díky určité odlehčenosti čtenář rychle pochopí, že to celé prostě nebere zas tak úplně vážně a sem tam si z hrdinů i vystřelí. Například scéna, ve které Doyle na vlastní kůži zakusí, že jeho detekční metoda ve skutečném životě příliš nefunguje, je naprosto bezvadná.
Největší slabinou románu pro mě však byla autorova neobratnost při práci s historickými postavami, jako je sám Doyle nebo Bram Stoker - to už mi přišly funkčnější i v kvalitativně slabších kouscích, jako je Království kostí nebo Arcanum. A s Markem Frostem se to už vůbec nedá srovnávat.
Vrátit se nějaký čas do minulosti, nikdo se nepozastaví nad tím, že si cvrnknu do trenek, jen vezmu tenhle komiks do ruky. Vždyť to je přece INDIANA JONES!, dobrodruh a archeolog, který nemá konkurenci. Představuje všechno správné, co si člověk od života představuje - dobrodružství, zapomenuté poklady, exotické země, mystiku, a hlavně sličné ženy.
Dnes, když už jsem (zatraceně!) dospělý, musím přiznat, že tyhle jonesovské komiksy mají svoje mouchy. A někdy i pěkně velké. Scenáristé si často pomáhají mystickými silami, když si potřebují zápletku zjednodušit, děj je občas trochu chaotický a finále všech tří příběhů se paradoxně neobejde bez naprosto neopodstatněného zemětřesení, které často vyřeší všechny problémy. To je bohužel cena, kterou platíme za tu naši superbezva dospělost. V nácti bych všechny tyhle drobnosti smetl ze stolu a užil si každičkou stránku.
Bejt dospělej stojí občas pěkně za prd.
Zaplať nebo zemři! je akční román, který paradoxně postrádá akci. Zní to divně, ale v důsledku to tak skutečně je. Celá kniha je tvořena chaotickou rekapitulací událostí minulých, skáče z jednoho tématu k druhému a na závěr zjistíte, že ústřední dějová linie zabírá prakticky třetinu románu. Že by vás autor ochudil? To ani náhodou. Kombinace vzpomínek a současného děje u mě fungovala bez problému a například přehodnocování pěti neúspěšných manželství patří k tomu nejzábavnějšímu, co jsem ve sci-fi v poslední době četl.
Když zkombinujete humor románu Všechny moje lásky Nicka Hornbyho s nadsázkou Zabíjení Štěpána Kopřivy, tak získáte určitou představu, co od knihy můžete čekat. A rozhodně si nenechte zkazit dojem filmem (Repo Men). Ten sice poměrně věrně kopíruje zápletku (až na závěr), jenže na ní tato kniha postavená rozhodně není.
Meč krále je první knihou z trilogie, jejíž díly jsou uzavřené a mezi sebou navazují jen volně. Od začátku má slušný spád, jenž je chytlavě podkreslený patinou keltské kultury. Postavy jsou dobře prokreslené s ustáleným charakterem, takže víte, co od nich můžete čekat a co ne. Až i zamrzí, že v dalších dílech hrají druhé housle. Ovšem na to, jak se Ann Marstonová snaží podchytit atmosféru drsné krajiny obývané drsnými lidmi, se nad dějem stále vznáší lehká jednoduchost. Přestože se pokouší průběh zápletky zamotat a dostávat hrdiny do zapeklitých situací, stejně předem víte, jak co dopadne. Čtivost a zábavnost to ale poměrně bohatě vynahrazují.
Začátek působivý, ale bohužel příběh velice záhy sklouzne k nikam nevedoucímu cik cak putování městem se spoustou siláckých řečí a ještě siláčtějších akcí. Detektivní zápletka drobet nulová a i když hlavní hrdina hýří sympatickým cynismem, nedokázal jsem se zbavit dojmu, že jde jen o vypočítavou pózu k získání čtenářova srdce. Každopádně, kdo vyhledává thrillerovou urban fantasy, určitě by měl dát knize šanci, špatná není. Já už mám holt svého Felixe Castora, Harryho Dresdena a Jacka Taylora, takže u mě má James Stark smůlu.