trudoš komentáře u knih
Je úchvatné, jak dokáže být tento osmačtyřicetistránkový komiks nabitý zvraty a akcí víc, než kdejaký moderní komiksový román. Autorům rozhodně nechybí fantazie, což je ve výsledku asi největší kouzlo Storma - nemluvě o naprosto dokonalé kresbě/malbě. Horší je to s příběhem. Když si odmyslím neznalost předchozích devíti alb, je to především nutnost přijmout fakt, že je zde prakticky všechno možné. To by mi ani tak nevadilo, kdyby tím autoři často netahali králíky z klobouku, aby nahráli hrdinům absurdně do ruky. Přesto má komiks nepopiratelné kouzlo, které by bylo o to větší, kdybych měl možnost přečíst si i ostatní příběhy. A taky kdybych se k nim dostal o dvacet let dříve. Je otázkou, nakolik Storm dokáže dnes oslovit současné mladé čtenáře, kteří jsou zvyklí na zcela rozdílný styl vyprávění. Nic to však nemění na tom, že je právoplatně legendou. Škoda jen, že další legendou, kterou nebudeme mít možnost v našich luzích a hájích spatřit kompletní.
Nemůžu si pomoct, ale docela trapárna. Z jednoduchého akčního hrdiny se David Morrell snaží udělat rozervaného hrdinu hodného eposu a z víceméně nenáročné zápletky hotové drama. A i když se zodpovědně snaží proniknout do mysli afghánských bojovníků a ruských vojáků, dělá to takovým tím typicky západním farizejským způsobem, že uvěřitelnost nula nula nic. Z příběhu zároveň trčí různé faktografické a folklórní nesmysly vytažené jak z nějakého humpoláckého průvodce, takže autenticita jen tiše pláče v koutě a nevěřícně kroutí hlavou. Ale hlavně John Rambo je tu hrozná fňukna, což je zapříčiněno tím, že se z něj autor snaží mermomocí udělat hrdinu s přesahem. Nemluvě o náznacích možného konvertování k islámu.
Jako výlet do osmdesátých let docela příjemná nostalgie, jen kdyby se to nebralo tak smrtelně vážně. S odstupem je sice poměrně zábavné jak se situace v Afghánistánu nakonec vyvinula, ale to samozřejmě tvůrcům filmu ani knihy člověk omlacovat o hlavu nemůže.
Má očekávání byla asi příliš velká, protože ať jsem dělal cokoliv, nějak jsem se do toho nedokázal dostat.
Ale abych nebyl zaprdlá konzerva, vtipné momenty tu jsou, zahlušují je však nepříliš výrazní hrdinové. Jejich charaktery jsou jen tak hrubě nahozeny, a potom je už na čtenáři, jak si s nimi poradí. Proto mi chvilku trvalo, než jsem postavám přisoudil ty správné role. Některé etudy jsou pak skvělé (má oblíbená je s „ukradeným“ kabátem), ale průběžně je zabíjí nepříliš záživný vývoj zápletky, který šlape v očekávaných kolejích. Po stylistické stránce je to výborné, prostředí autorovi evidentně sedlo - business mezi hollywoodskou smetánkou se od pouliční mafie liší snad jen horšími hereckými výkony.
A tak si dosud připadám, že mi asi uniklo něco zcela zásadního. Protože Chyťte ho! má všechny predispozice se mi líbit, a přesto se opojení nějak nedostavilo.
Příjemně útlá a svižná kniha se zápletkou, která odpovídá rozsahu. Tajný agent v touze po pomstě kývne na riskantní plán britských tajných služeb o proniknutí a destabilizaci tajné služby Východního Německa. Jako čtenář sledujete promyšlený sled rozhovorů a výslechů, které spějí k jedinému cíli - zničit celoživotního agentova nepřítele. Když jde ovšem o tajné služby, nikdy nemůžete očekávat, že vám známé skutečnosti jsou opravdu takové, za jaké je máte.
Špion, který se přišel ohřát je právem klasikou a funguje i po mnoha letech od svého vzniku. Na jednu stranu okouzlí neúprosnou a dusivou atmosférou studené války, na druhou stranu může ze stejného důvodu nudit. Záleží, co jste za povahu. John le Carré nestaví děj na akci, ale na dialozích, z nichž si postupně dáváte dohromady obraz komplikované mozaiky. Závěr románu pak už jen podtrhuje celkovou jemně bezútěšnou atmosféru celé knihy.
Je to rychlé a má to pěknou obálku, ale jinak dost děsivé. Příběh prostoduchý, postavy černobílé a styl psaní jak ze základky. Jestliže není víra to jediné, kolem čeho se točí váš svět, není toho pak mnoho, co by kniha mohla nabídnout (jak z hlediska duchovního, tak z hlediska literárního). Hrdinové veškeré problémy řeší modlitbami (občas si vystačí jen s tím, že zvolají jméno Ježíšovo), protože „jsou zvláštním druhem křesťanů, kteří drží velice silnou víru ve svého Boha, tak moc, že z ní čerpají nějakou zvláštní moc“, řečeno jednou z postav. A tak síly zla vlastně nemají žádnou šanci, díky čemuž rychle čtenář ztrácí o postavy strach.
Frank E. Peretti se evidentně pokusil napsat dobrodružný příběh s archeologem podobným Indiana Jonesovi, zaplést do něj svou víru a okořenit to dětmi. Drink, který z tohoto počinu vzešel, však opravdu není Jim Beam. A na vině není jen křesťanská agitka, kterou je kniha přeplněna.
Akční romány mají svoje klady i zápory. Často slaboduchou akci, založenou na střelbě a lámání kostí (kdo by taky chtěl víc, že?), vyvažují sympatičtí hrdinové a jejich cynický humor. Jonathan Maberry splňuje v tomto případě vše na jedničku. Jasně, je to trochu americky patriotní, ale je to americký román, takže čemu se divit. Zápletka nabírá obrátky od první stránky a sviští neskutečným tempem. Autor má schopnost ponořit vás přímo do akce, až slyšíte svistot kulek kolem hlavy, slintající zombie za krkem a cákající krev všude kolem. Přitom - přestože víte, kam scéna směřuje - se zadrženým dechem postavám do posledního výstřelu držíte palce.
Pacient nula připomíná výlet do osmdesátých let, kdy hrdinové byli nadupaní, nahláškovaní a naprosto neohrožení. Postava Joea Ledgera je přitom jako stvořená pro Arnolda Schwarzeneggera, takže je až člověku líto, že to není jako biják.
Nenáročné a ve své jednoduchosti geniální. I když se na první pohled může zdát, že korespondence s byrokraty sklouzne k přitroublému dotazování a snaze vyvolat trapas, vůbec k tomu nedochází. Dopisy Vladimíra Syrovátky úřadům a institucím jsou úsměvné a nadsázka v nich zjevná. Přesto by mě nepřekvapilo, kdyby podobné listy - myšlené smrtelně vážně - úředníci ve skutečnosti opravdu sem tam řešili.
Je příznačné, jak samotné úřední reakce definují tu kterou instituci. Policie ČR je strohá a nesmlouvavá, naopak v Planetáriu hlavního města Prahy či v Astronomickém ústavu AV ČR si dopisy evidentně dost užívali, stejně jako profesor Kurt Gebauer z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Většina dotazovaných institucí se však opatrně drží co nejstručnějších a nejvšeobecnějších formulací a jen pár jich skutečně překvapí citem pro vtip, například advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák. O to veselejší jsou pak dodatky, které v závěru knihy stručně shrnují důsledky některých autorových dopisů.
Přiznám se, že sedmdesátá léta, jež postrádala výdobytky moderní techniky, a lidé měli daleko větší předsudky, jsou mi pro detektivku sympatická už jen pro tu obtížnost života, s jakou se postavy musely denně vypořádat. I kulisy daného období jsou mi daleko bližší než nadupané mikromakro cosi, co se dnes člověku snaží třikrát denně prodat telekomunikační společnost.
Bohužel, zase jednou jsem ale přecenil své síly. Colleen McCulloughová je možná autorka mistrných společensko-historických ság, ale jako detektivkářka trochu nudná a předvídatelná. V příběhu mě tak ve finále bavila pouze poslední kapitola, což není mnoho. Spousta zbytečných stran na poměrně jednoduchou záležitost, navíc bez nějak extrémně zajímavých postav. Nejde o to, že by román byl špatný - spíše se kloním k alibistickému názoru, že je určen pro tu hezčí polovičku téhle planety. Spousta osobních dramat, ale zápletku aby člověk pohledal.
Číst Pratchettovy knihy je pro mě jednoduše naprostá slast. Jen jsem Buch! otevřel a za chvíli už jsem byl na konci, i když chudák malá měl skoro 500 stran. Jistě, uvědomuji si, že podstatný děj je na začátku a na konci, a to uprostřed je jen rafinovaná vata. Ale je cukrová, a tu já můžu v jakémkoliv množství. O to víc, když se jedná o Městskou hlídku. Velitel Elánius tak opět nezklamal.
Docela povedené, zápletka je správně tajuplná a autor přitom nesklouzne do kýčovité překombinovanosti. Vše co se týká zločinu má svůj smysl, což vždycky oceňuji. O to víc, že motivace vraha je logická, uvěřitelná a dokonce i pochopitelná. Po vzoru moderních detektivek pak pronikneme i do osobního života hlavního hrdiny, což mě v důsledku nijak nebralo. Konflikt uvnitř rodiny působí prvoplánově, čistě jen proto, abychom si užili i nějakou tu životní krizi. Příběh kvůli tomu zbytečně bobtná a ta omáčka pro ústřední zápletku nemá vlastně moc smysl.
Co funguje skvěle, je psychologie. Michael Robotham je v tomhle bodě dost na koni a první třetina románu mi tak často připomněla můj oblíbený Svět podle prota, čímž si mě hodně získala. Stejně tak oceňuji, že i když autor karty vyloží na stůl ještě před závěrem, nechá si v záloze jedno dvě esa, která vytáhne v ten pravý čas. Ale faktem je, že být kniha o třetinu kratší, stoupla by u mě na ceně určitě víc.
Přestože Horace Rumpole není klasickým detektivem, mé sympatie si rozhodně získal. Advokát ze staré školy, který se těžko vyrovnává s moderními vlivy, ale přesto se jim nebrání, jen svou práci dělá nejlépe tak, jak je už léta zvyklý. A jeho manželka Hilda, Ta, kterou je nutno poslouchat, je jedna z nejlepších vedlejších postav, s jakou jsem se v literatuře vůbec kdy setkal.
John Mortimer je především humorista, takže se zde nekonají bůhvíjaké bestiality, celé to spíše dýchá typickou britskou suchou komedií. Jednotlivé příběhy hodně připomínají Panoptikum Jiřího Marka, alespoň tou nostalgií nad starým a rozčarování nad novým. V rámci toho Rumpole chvílemi připomíná českého Matěje Broučka, protože má přesně ty měšťácké návyky, kterými jinak pohrdáme. Ovšem na jeho obranu je třeba říci, že on o svých zlozvycích ví a nebojí se je přiznat. Povídky jako takové jsou pak nádhernou ukázkou toho, jak má tenhle útvar vypadat - nepostrádají děj, pointu ani atmosféru. Prostě krása.
Líbilo, a to tak, že hodně. Příjemná fantasy kovbojka, připomínající Žambochovo Na ostří čepelí, samozřejmě ovšem v Abercrombieho stylu. Zápletka samotná je příznačně jednoduchá - hrdince unesou rodinu a ona se rozhodne vydat po stopách zločinců. Putuje zdivočelou zemí ala Divoký západ, a přestože má v důsledku nízký cíl, nabalují se na ni události většího významu.
Joe Abercrombie opět vtipně překrucuje poetiku fantasy románů do reálného obrazu, v němž jsou obsazeni skuteční lidé se svými slabostmi. Pravdou je, že tenhle recept je u autora trochu ohraný, takže komu nesedl předtím, neosloví jej ani zde. Přesto patří Rudá země dle mého k jeho nejlepším a nejjednoznačnějším románům - vyhnul se opakování motivu jako v Nejlépe chutná za studena, má rozmáchlejší děj než Hrdinové, a na rozdíl od Prvního zákona se drží při zemi a nepouští se do obr epiky.
Přestože jsem věděl, že jde o fikci, jedno se autorovi musí nechat - dokáže být neuvěřitelně autentický. O to víc obdivuji, že i když na začátku románu prozradí, jak to s osudy jednotlivých aktérů bylo, tak stejně, když dojde na jejich podrobný popis, je to napínavé a běhá z toho mráz po zádech. Dějově skvěle vyvážené, kdy minulost střídá přítomnost, aniž by to udělalo příliš velké NHL v přehlednosti celé zápletky.
Tom Egeland zde působí dojmem ostříleného stylisty, kdy dokáže měnit charakter vyprávění lusknutím prstů. A tak nakonec dokážu vytknout pouze slabší finále, jehož pointu drobet vyzrazuje už samotný název. Jinak ale bezvadné. Jako malé bezvýznamné plus oceňuji, jak jsou do příběhu vtipně zakomponovány významné události 20. století, které, kromě toho že ovlivnili celý svět, změnily životy především jednotlivcům.
Tři ústřední povídky shrnují životní etapy (ne)čaroděje Wolricha, charismatického antihrdiny, který žije, aby lhal a lže, aby žil. Velmi rozporuplná existence, které jsem přesto držel všech deset prstů až do poslední stránky, i když mi bylo jasné, že po celou dobu lže stoprocentně i mně jako čtenáři. Základem všech příběhů je časová tíseň, nesplnitelný úkol, zběsilá honba a střet s překážkami silnějšími, než je únosné, čímž Štěpán Kopřiva nenápadně skládá hold klasikovi noirové literatury Cornellu Woolrichovi. To vše je samozřejmě okořeněno notnou dávkou cynického až sadistického humoru.
Zbylé tři povídky lze označit za literární hříčky. První zaujme jak jazykem, tak pointou, druhá nostalgií, třetí experimentálností. Ve všech se projevuje autorova šíře schopností, kde vedle bohapusté legrace dokáže přijít i s osobní výpovědí, aniž byste měli pocit, že jste v jiném vesmíru.
Stephen King má jednu neoddiskutovatelnou výhodu - jeho impulzivní psaní mu s jeho renomé už nikdo nezakáže. Což je peklo v případě, že jste připraveni na příběh s rozvrženou koncepcí úvod-zápletka-závěr, kde má vše jasně stanovené místo. Takže když po dočtení sedmi set stránkového románu zjistíte, že množství odboček bylo naprosto nepodstatných a námět ideální spíše pro povídku, jeden si začne říkat, kde se stala chyba.
Nikde. To je prostě Stephen King.
Naštěstí je autor skutečným mistrem vypravěčem, díky čemuž příběh šlape i přes jeho občasnou bezdějovost. Víc než napínavé čtení mi však Dallas 63 připomínal pohádku o šťastných 60. letech a závěrečných dvě stě stran věnovaných atentátu na JFK to nijak nepřebilo. O to víc, že scény s agenty FBI vyznívají lehce naivně a logické aspekty cestování časem haprují. Pointa pak spíš otrávila, než aby obhájila potřebu tolika písmenek. Ale od časů Pod Kupolí si už poměrně zvykám.
Přestože je Conan jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů, nemůžu si pomoci, ale v komiksové podobě z let sedmdesátých u mě prostě nefunguje (opak platí pro moderní zpracování z pera Kurta Busieka). Příběhy jsou sice milé, ale jinak klišovité, průhledné a někdy takřka až pohádkové. Divadelní rubačka se spoustou zbytečného textu, který dneska vyznívá lehce naivně a nijak to nezachraňují ani neustálé promenády v kožešinových slipech. Chybí tomu atmosféra Howardových textů a zůstalo jen líbivé pozlátko svalovce se zachmuřeným pohledem. Jako by se autoři snažili zachovat originál a přitom z toho vytesat Shakespeara.
I když jsou tyto komiksy považovány za klasiku Sword & Sorcery, zdaleka nedosahují kvalit děl jako je třeba Thorgal nebo Výprava za ptákem času. Jasně, jde o komiksy služebně mladší, ale to u mě hodnotu starého komiksového Conana nijak nevylepšuje.
Vnější tma patří asi mezi to nejdrsnější, co jsem od Cormaca McCarthyho zatím četl. A to mluvím o autorovi, který nemá problém zaplnit své knihy naprosto nesympatickými hrdiny (Krvavý poledník), nebo rovnou nekrofilním vrahem (Dítě Boží). Vnější tma je však děsivá ne kvůli násilnickým scénám, ale díky celkovému alegorickému vyznění, nemluvě o tom, že krédo „cesta může být cíl“ zde autor análně znásilnil, pomočil a shodil ze skály. Z hodně vysoké skály.
Jak říkám, drsné. Ale jinak sympatické.
Přesto mě udolala bezdějovost - biblická parafráze je fajn intelektuální cvičení, ale ne zrovna moje hobby. Na druhou stranu, díky McCarthyho stručnosti těch dvě stě stran zas tolik nezabolí. Tedy, máte-li tu správně depresivní náladu a chuť se zabít.
Tahle kniha má podle mě snad jen jeden klad, a to ten, že se dobře čte. Děj je až naivně jednoduchý, ale kupředu pádí svižně. Nic komplikovaného na čtenáře nečeká, takže si nemusí dělat starosti, že by mu něco uniklo, kdyby třeba kus prospal.
Ovšem myšlenka, že když se lidé budou mít rádi a nebudou si život kazit výdobytky techniky, tak naleznou svou utopii, ta jde dost mimo mě. Nic proti lásce a míru, ale ve stejné dávce si to mohu vychutnat ve Strážné věži.
Na můj vkus často nesmyslně vyhrocené, jako by v životě všechno automaticky muselo směřovat do kopru. Co se týče koncepce zápletky, zajímavé to skutečně začalo být až po druhé polovině. Kvůli tomu mi trochu vadilo, že všechno to představování ústředních postav nakonec postupně bere za své. Je fajn, že si Jozef Karika nebere servítky, takže hrdinové umírají jak na běžícím pásu, jenže právě díky tomu vyniká jejich samoúčelnost. Zbytečný prostor pak zabírají četné sexuální scény, které pro zápletku už nemají smysl vůbec. Maximálně tak k ohromení čtenáře.
Za co musím smeknout klobouk, jsou bezvadně rozehrané poměry na Slovensku. I když je fakt, že mi autor víc seděl v aktuální současnosti, než v umělecky přeexponovaném porevolučním období. Za hodně povedené pak považuji drobné detaily, jako že se slovenští gangsteři snaží chovat jako mafiáni z amerických filmů či průběžné změny úhlů pohledu, které dávají postavám šmrnc autentičnosti.
Tři povídky v knize obsažené, představují sólová dobrodružství svérázné dvojice Bauchelain a Korbal Špičák. Ale pozor, nejde o žádné klasické hrdiny, ani megalomanské padouchy. Jsou sice špatnou stránkou společnosti, ovšem rozhodně nepatří mezi ty, co berou bohatým a dávají chudým. Prostě jen sledují vlastní zájmy (studium té nejčernější magie) a všechno ostatní jde mimo ně. A má-li někdo kvůli jejich výzkumu zemřít, nemají s tím nejmenší problém.
Steven Erikson si mě už dávno získal svou fascinující stylistikou, prosycenou absolutním zmarem, realistickým heroismem a hutnou atmosférou, jež jako by vypadla z děl H. P. Lovecrafta. V těchto povídkách se však prezentuje jako komik se smyslem pro ten nejčernější humor a musím říct, že si i tak vede skvěle. Uznávám ale, že jde o tvrzení skalního fanouška, takže předpojatost je v mém případě víc než stoprocentní. Nepochybně to není čtení pro každého, ale jakmile do jeho tvorby jednou proniknete, fantastika už pro vás nikdy nebude tím co dřív.