trudoš komentáře u knih
Výborný rozjezd, příběh šlape od první strany a s každou další kapitolou nabírá obrátky. Jen je škoda, že Sebastian Fitzek na čtenáře až příliš často pomrkává, že je všechno ve skutečnosti jinak, takže nečekaná odhalení jsou pak poměrně čekatelná. Přesto musím uznat, že se výsledek autorovi vydařil, i když mi vadila pokroucená logika zločincova jednání. Na jednu stranu vyčítá laxní přístup k rodině, na druhou stranu vyžaduje, aby člověk nechal na holičkách dítě v akutním ohrožení. Je to příliš efekt pro efekt.
Každopádně, oceňuji autorovu snahu o překvapivou pointu, což je vůbec Fitzekova zavedená vizitka. Stejně tak je povedená koncepce zápletky, přestože prvek fantastiky je zde zbytečnou berličkou, k níž se autor uchýlil, protože si jinak poradit nedokázal. Vůbec je pravdou, že přes důkladný sběr materiálů, kterým se pyšní, se občas vydává tou jednoduší cestou, kdy si dějové zvraty usnadňuje tím, že nechává postavy jednat tak, jak si sám přeje. Ale jinak spokojenost.
Příjemně archaické, ale žádná pecka. V tomhle prostě musím přiznat dokonalost prózám sira Arthura Conana Doyla, které i po všech těch letech dokážou bez problémů strhnout.
Zápletka románu je promyšlená dobře, o tom žádná. Snad jen, že se na malém prostoru pohybuje zbytečně moc postav, které zvyšují dějovou nepřehlednost a to znemožňuje jakoukoliv čtenářskou iniciativu v šetření. Zajímavá tak pro mě nakonec byla pouze postava bohéma Luciena Claye, který zde hraje roli nezávislého vyšetřovatele, což v jeho případě znamená, že chodí a uráží všechny kolem. Přestože mu jeho malířské nadání dává možnost vidět neviděné, pravdou je, že to machrování není úplně opodstatněné. Odhady se převážně zakládají na vlastním uměleckém cítění, což je sice hezké, ale na můj vkus příliš éterické - to už mám raději starou dobrou dedukci. Závěr je pak zbytečně překombinovaný a v podstatě neproveditelný, ovšem svým způsobem kouzelně béčkový. Jako celá kniha.
Není to úplně špatná historická detektivka, ovšem ta vyšetřovací linie je v jádru moc nic. Prvoplánová a nevýrazná. Navíc ve mně Ordál svým zpracováním občas evokoval dobrodružný román pro mládež, jen trochu drsnějšího ražení. Což asi nebyl úplně autorův prvotní záměr.
Stylistika jinak v normě, přihlédneme-li k faktu, že František Kalenda publikuje teprve podruhé. Naneštěstí je koncepce zápletky přinejmenším vágní. Brzy je jasné, kdo za zločiny stojí, a tak se stává důležitějším rozplést ústřední motivace, než viníka usvědčit. Což však paradoxně selhává v obou případech. Tedy ne že by se jedno s druhým nepovedlo, pouze s logikou to příliš společného nemá. Fantastická vsuvka pak rozhodně není na škodu, jen je otázkou, nakolik milovníky historie doopravdy osloví. Za mě ovšem body nahoru, dává to příběhu ten správně hororový rozměr. Bohužel s tím autor vyrukuje až v závěru, takže když už se z mého hlediska začne konečně dít něco skutečně zajímavého, zazvoní zvonec a rozprávky je konec.
Po detektivní stránce román příliš nefunguje. Už zpočátku dá Vikas Swarup jasně najevo, že stačí počkat na výsledky balistických zkoušek, aby mohl být určen vrah z šestice zadržených. Proč tedy číst následujících čtyři sta padesát stran? Ty popisují osudy hlavních aktérů před tím, než se dostavili na místo činu. Ovšem jestli čekáte brilantní propojení dějových linií, které v závěru zaklapnou do nečekaných souvislostí, budete zklamáni. O překombinovaném závěru pak snad ani nemluvě.
Šest podezřelých je tak spíše odlehčenou satirou, beroucí si na paškál společenskou a politickou situaci v současné Indii. V tomhle funguje příběh bezvadně. Chvílemi je sice drobet vyvatovaný a občas zbytečně nadsazený, ale má to své kouzlo. Obzvláště linie zkorumpovaného politika, jehož „posedne“ duch samotného Gándhího, je vážně povedená.
Problém je, že mě osobně indické prostředí moc netankuje, díky čemuž jsem se častěji nudil, než bavil. Chyba výběru a dobře mi tak.
Zpočátku mi chvilku trvalo, než jsem si zvykl, co jsou postavy zač a v jakém duchu se manga ponese. Drsnost, s jakou Keniči Sonoda k vyprávění přistupuje, mě jednoduše zaskočila. Nedělá mu problém sem tam někoho znásilnit nebo brutálně zabít, což tak úplně nekoresponduje s vysmátými sexy kočičkami v ústředních rolích. Jakmile však přistoupíte na tuhle hru, adrenalinová zábava se rozpoutá na plný pecky.
Problém je, že až na občasné výjimky nepředvedou holky nic moc extra. Jistě, je to zábava a akce na druhou, ale motivy se začnou rychle opakovat. Někdo po nich jde a oni jej rozstřílí. Oceňuji ovšem uzavřenost epizod, v rámci nekonečných manga ság opravdu nezvyk. Celkově jsou navíc povídky krátké, což autorovi zabraňuje věnovat většinu prostoru pouze kung-fu chvatům a upoceným čelům. A i když je většina příběhů našlapaná automobilovými honičkami se spoustou toho střílení, daří se autorovi narvat do jednotlivých kapitol i nějaký smysluplný děj.
Polodetektivní zápletkou se Království tvé podobá trochu autorovu staršímu románu Super-Cannes. Opět je tu hrdina, který se snaží dopátrat pravdy o skonu osoby blízké, přičemž proniká do sociálního experimentu, jenž se začíná katastroficky vymykat z rukou. Tedy po srozumitelném rozjedu a nastínění zápletky přebírají otěže příběhu filozofie s etikou, které pak průběžně mění celkový pohled na scénu. A tak dochází k tomu, že hlavní hrdina chvilku kope za ty, pak zase za tamty, v podstatě podle toho, kde autor aktuálně potřebuje vyhrotit situaci.
Přesto se J. G. Ballardovi nedá upřít spisovatelské mistrovství. Až hrůzyplně vystihnul atmosféru obchodních center, jejichž návštěvu začínají lidé považovat za kulturní zážitek, a rozehrál bravurní apokalyptické scény, z nichž mrazí pro jejich realističnost. Jenže, i když zpracoval atraktivní a poměrně aktuální téma, na můj vkus jej v druhé půli vyhrotil do nepříliš povedeného extrému, aby učinil zadost intelektuální stránce románu.
V mnoha ohledech je římská série Harryho Sidebottoma minimálně na stejné úrovni jako ta světově známější od Simona Scarrowa, na druhou stranu jí chybí právě Scarroowa nadsázka a vojenský humor, jež k válečným románům neodmyslitelně patří. Alespoň v mém případě.
I když Požár na východě svou velkolepostí tak trochu připomíná Legendu Davida Gemmella, schází mu precizněji propracované postavy. Generál Balista je sice dostatečně charismatický hrdina (stejně jako jeho stále si pro sebe něco mumlající sluha), ovšem takové emoce jako Druss Veliký ve vás nevyvolá. Přesto jsem zvědavý na jeho další osudy, konec románu totiž uhne hodně zajímavým směrem.
Nemám problém odpustit příběhu harlequinskou linii, přestože vyznívá dost pohádkově (vyšetřovatelka + milionář = velká láska), stejně jako kýčovitou morbidnost, jež je víceméně pro efekt. Vadí mi ovšem zpětná nelogičnost zločinů, které autorka zakamufluje psychopatií zločince - tedy, že jeho činy jsou nevyzpytatelné. I samotná hrdinka na mě působila víc jako kalkul sestavený pro potřeby románu, než jako svébytná postava, i když musím přiznat, že pusu má prořízlou solidně. Za obzvláště otravný pak považuji dokola se opakující motiv domácího násilí, který je pro vlastní zápletku nakonec zcela nepodstatný.
Přestože Linda Laddová píše jako profesionál, úvodní román série Claire Morganová vystavěla poměrně divoce. Začne detektivkou, pak promění na romanci a skončí takřka hororově, přičemž ta poslední část u mě paradoxně získala nejvíc bodů. Scény jak z Texaského masakru motorovou pilou. Bohužel ani to však nezachránilo celkově vachrlatou koncepci jinak průměrného thrilleru.
I když román netrpí chybami amatérských tvůrců, má pořád ještě co dohánět. Uznávám, že dialogy mají smysl, postavy nejsou mrtvé loutky a příběh má nějakou tu stavbu. Když se však do textu více ponoříte, začnou vystupovat chyby koncepčního rázu. Autor své univerzum jen tak načrtává a nechává na čtenáři vybarvit si prázdné plochy, což vede ke zmatkům ohledně soudržnosti. O to víc, když jej staví na zcela odlišných kulturách, asijské a evropské. Tohle není otázkou míry fantazie, ale o ukotvení základních pilířů, na kterých vytvořený svět stojí. Není nutné mít mapy, slovníky a jazyky - nutné je uvěřit. A já neuvěřil.
S příběhem je to už trochu lepší. Překážky stavěné hrdinům do cesty jsou sice pofiderní a jednání občas zbytečně melodramatické, celkově to však ladí s dojmem lehce pohádkového vyprávění, jehož se Jožka Havíř od začátku nedokáže zbavit. A i když je to všechno svým způsobem kouzelné, nakonec oceňuji spíše autorovo nezdolné tvůrčí nadšení, než kvalitu knihy jako takové.
Prostá zápletka a správně nechutné zlo, tož ideální ingredience pro horor. Přesto vůči Oddílu nějaké ty výhrady mám. Zaprvé jde o zbytečně velký rozsah zapříčiněný opakujícími se vnitřními monology, zadruhé pak okatá přeexponovanost v detailech - když krev, tak hodně; když červi, tak tisíce atd. A nakonec to jsou kupodivu nesympatičtí hrdinové. Parta kluků, kteří netvoří jeden pevný tým, spíš unikátní sbírku soupeřících sociopatů. V tu chvíli není komu fandit a člověk už jen sleduje vývoj událostí.
Zápletka samotná lehce evokuje Pána much, ale skutečně jen rámcově - na to stráví kluci na ostrově moc málo času. A tak jsou to nakonec Ruiny Scotta Smithe, čemu se Oddíl dějově nejvíc přibližuje, ovšem ty byly rozehrány daleko lépe. I tak ale chválím spád i nápad. Od prvních stran se něco děje a téma zabijáckých tasemnic je vtipně promyšlené, jen vývoj událostí není příliš originální, a některé zvraty obehrané. Uvidíme, jak si Nick Cutter povede v dalších románech.
Na jednu stranu oceňuji, že se Tess Gerritsenová vyhnula očekávaným zvratům a dokázala zápletku udržet v poměrně překvapivých momentech. Na druhou stranu, opakování feministického motivu mi trochu lezlo na nervy, na to mám v krvi příliš mnoho testosteronu. Kromě toho, že hrdinka neustále řeší ponižování ze strany mužských kolegů, případ se točí především kolem znásilněných žen, jež se o činu neodváží promluvit. Téma je zpracované dobře, o tom žádná, jen to není moje parketa (ne, že by znásilňování mužů byla).
Za mě škoda, že autorka do příběhu nacpala zcela zbytečnou romantickou linii, ale naštěstí docela v mezích. Nemohu se však zbavit pocitu kýčovitě nechutných zločinů vytuněných na maximum, ale v důsledku jen pro efekt. Ovšem samotné vyšetřování i řešení je logické a smysluplné. Za plus beru i to, že hrdinka drsňačka je často stavěna do zajímavých situací, které řeší ne vždy žensky korektním způsobem. Není to žádná panensky čistá princezna, spíše obdoba Drsného Harryho v sukních.
První kniha tetralogie PoloSvět je v mých očích malý, ale naprosto dokonalý klenot dobrodružné fantastiky. Kromě toho, že se jedná o velmi nápaditý steampunk, překvapí Rod Rees i kombinací alternativních historických osobností a netradičním mystičnem samotného PoloSvěta. Od prvních stránek udržuje napětí v naprosto neodhadnutelné akční jízdě, která nabírá stále větší a větší obrátky. O to víc zamrzí, že kniha končí ve chvílích zcela zásadních zvratů.
Ve výsledku tedy i přes ujetost základního motivu naprostá spokojenost. Jen se obávám, že se v budoucnu autorovi ne tak úplně podaří domyslet útok softwaru na naši realitu. Už v téhle knize jsou ohledně tohoto tématu drobné nelogičnosti, které naštěstí díky spádu zápletky zapadnou do zapomnění, a člověk je připíše na vrub světu, kde je vlastně možné všechno. Ale bojím se, bojím, nekontrolovatelného selhání.
Fantaskní příběhy, možná chvílemi zbytečně jednoduché, a sem tam nedotažené do konce, ale okořeněné nahláškovanými hrdiny. Základní motiv je vcelku prostý - člověk, který posloužil Zlu, teď ve službách Dobra ničí vše démonské a nelidské. Tedy klasický superhrdinský motiv. Už to je na české poměry zvláštní, obzvláště když se jedná o neznámého autora, v tomto případě autorku. A toho si cením.
Nápady na povídky samotné nehýří sice žádnou originalitou, jsou však dostatečně svébytné, aby v nich čtenář automaticky neviděl kopii kopie. Odmyslíte-li si tedy podobnost s Mikem Mignolou, kterým se autorka minimálně kresebně nechala hodně ovlivnit, užijete si sympatické, lehce strašidelné historky, které ne vždy končí tak, jak by jeden čekal.
Povedený text a po stylistické stránce poměrně uhrančivý, i když se nemohu zbavit dojmu, že pro thriller je něco podobného zbytečné. Rosamund Luptonové se sice daří odlišit od ostatních, jenže samotnou zápletkou žádný dechberoucí spektákl nepředvede. Spíše naopak, zvraty jsou čekatelné a průběh v běžné normě. A přestože oceňuji závěrečné vypointování, myslím, že by v důsledku slušelo víc povídce, než takřka čtyř set stránkovému románu. Na druhou stranu, každá nečekaná pointa je pro mě plus.
Ačkoliv je příběh atmosférou velmi sugestivní, zůstává v rovině ženského čtení. Hodně dobře je tu rozehraná ženská psychologie (ta mužská je výrazně slabší a prvoplánová), nechybí vyhrocené emoce, a ke slovu přijde i nějaká ta podlá zrada. Prostě klasika. Hledá-li tak čtenář nápaditou dávku napětí, asi jej autorka nijak neohromí. Ovšem, je-li libo trošku nestandardního thrilleru, potom Sestra nezklame.
Skromná detektivka o sledování manželek a manželů, bohužel s trochu očekávatelným průběhem. Víc než na zápletku se Michal Viewegh soustředí na dumání o věrnosti a žárlivosti, přitom si mimoděk utahuje ze spisovatelského řemesla. Autorovi se daří zachytit práci soukromého detektiva věrně a uvěřitelně, v některých detailech jen možná na české poměry trochu uměle. Především jej však nepochopitelně staví do pozice moralistického guru, což se v závěru samozřejmě promění v jeho neprospěch. Tenhle přerod na mě ovšem působil lehce násilnicky, o to víc, přihlédneme-li v jak uvolněném vztahu hrdina žije, čím se léta zabývá a kolik mu je let.
Jako oddechové čtení to špatné není, děj je prošpikován příjemnými dialogy a šlape jedna báseň. Ruka profesionála se jednoduše nezapře. Samotné vyústění, ač nápadité, pro mě těžko uvěřitelné. Že by si zkušený detektiv a bývalý kriminalista znenadání nedokázal poradit s horkokrevným amatérem, mi prostě nesedí.
Po jazykové stránce velmi příjemné, a zároveň výrazně jiné, než běžný standard. K prostředí i postavám přistupuje Dana Rusková jako k hotové věci, zbytečně nevysvětluje věci nepodstatné, a co důležité je, připomenout neopomene. Má to však i své nedostatky. Ze všeho vidíte jen základní obrysy a detailnější rozpracování chybí. S hrdiny se tak člověk moc nesžije, přestože působí jako sympatická parta výrostků.
Slabinou je však zápletka, která je až příliš dětinská. Padouch je znám už v okamžiku, kdy se objeví na scéně a jeho roli autorka v příběhu nijak nepromění, i když zmást čtenáře se snaží. A zločin samotný, přestože rafinovaně promyšlený, zůstává v mezích dětské fantazie. Což není vysloveně chyba, jen mi to přišlo zbytečné.
Velká písmena, krátký rozsah a množství ilustrací, to vše řadí knihu především do kategorie prvního čtení. Osobně bych uvítal větší počet stran a s tím související propracovanost, včetně realističtějšího přístupu, ale uznávám, že cílová skupina nejsem.
Skvělý výlet do americké soudní mašinérie, pěkně od prvních žalob, až po závěrečné řeči. To má však za následek, že k samotnému procesu dojde až nějakých cca sto stran před koncem. O to více je ale fascinující, že se autorovi podařilo napsat takový děj, který čtenáře drží po celou dobu v napětí. Naneštěstí soudní spor za moc nestojí a ani hrdina nepředvede žádný ohromující triumf, který je od něj od začátku očekáván. Spíš jako by sám celou dobu čekal zásah shůry.
Co mi hlava nebere je fakt, že posuzovaný zločin, je ve své podstatě neobhajitelný. Přesto se o to hrdinové pokoušejí. A ač jde o postavy striktně morální, ve výsledku schvalují myšlenku, že zabití je v pořádku, když se týká osobního vyrovnání. Což je po právní stránce podivuhodný stav věci.
Bohužel, nemohu se zbavit dojmu, že neustále se opakující proslovy ohledně rasismu, minimum zvratů a nevyužité vedlejší motivy román zbytečně nafoukly. V menším rozsahu - klidně i polovičním -, by to na mě všechno fungovalo daleko lépe.
Ten, kdo zná a miluje televizní seriál The Wire - Špína Baltimoru, si jistě i dohledával, kdo psal scénáře k jednotlivým epizodám. No a vedle několika pro mě neznámých tvůrců a jednoho skutečného borce jménem Dennis Lehane, je tam pod pár díly podškrábnut i washingtonský bard George P. Pelecanos. A není se čemu divit, protože pouliční noir blues je prakticky jeho druhou přirozeností.
Neskutečný je především autorův cit pro ztvárnění rozporuplných postav, jež nejsou ani špatné, ani dobré, ale prostě jen jsou. Pomalý začátek dává čtenáři čas plně se vžít do kulis velkoměsta, nebezpečnějšího než amazonská džungle. Zároveň se děj vyhýbá otřepaným motivům předurčených osudů, přesto nechává hrdiny pěkně drsně si vyžrat následky svých unáhlených činů. Přitom zápletka není ani tak o strhující akci, jako spíš o postupném budování napětí před blížící se kolizí, z níž vstávají vlasy v zátylku. Ve zkratce - těžko byste v současné thrillerové produkci hledali lepšího vypravěče „historek z podsvětí“.
Na téhle knize pro mě byla nejsympatičtější ta všudypřítomná deprese, jíž je celý příběh doslova prosycen. Jinak ale celkově moc nic. Šestisetstránková putovačka z místa na místo, což mi přijde v rámci rozsahu dost málo. Vynahrazuje to skvěle vykreslená atmosféra - mizerné počasí, schizofrenní noční krajina a občas nějaká ta smrt. Nálada na bodu mrazu, podtržená nenávistí mezi hlavními hrdiny, kteří si při každé příležitosti slibují nůž v zádech. Je vidět, že tady si autorka skutečně užila práci s charaktery, protože na takhle disfunkční skupinu narazíte málokdy. V dobrém slova smyslu.
To vše jde bohužel stranou na úkor již zmiňované zápletky, která klišovitě začne a pak už se táhne do nekonečna a ještě dál. Přitom imaginací C. S. Friedmanová nešetří, prostředí má až fantasticky hororový šmrnc. Jenže to vše zůstane prakticky nevyužito a když jsem na konci románu zjistil, že hrdinové dospěli pouze k začátku další výpravy do neznáma, definitivně padla skutečná deprese i na mě.
Příjemná historická detektivka, na můj vkus jen možná zbytečně dlouhá. Prostředí i postavy jsou vykreslené bezvadně, především pak právník Cicero je opravdu povedená figura, kombinující detektivní schopnosti Sherlocka Holmese se znalostmi právnických kliček alá Perry Mason. Jenže přes všechnu historickou hodnověrnost jsem se nějak nedokázal do příběhu dostat. Prostě jen další propletenec intrik ve starověkém Římě. Přitom zápletka je vystavěná chytře, ale nějak tomu celkově chybí pověstný šmrnc, jenž by příběh a hrdiny alespoň nějak zatraktivnil. Jsem holt víc na zábavu (Lindsey Davisová, David Wishart) než na autenticitu (John Maddox Roberts, Steven Saylor). Což je samozřejmě můj problém, ne autorův. Zaujala mě ale například Ciceronova obhajoba klienta, která vychází z dochovaného zápisu. V tomhle ohledu oceňuji autorovu schopnost vyhrát si s detaily.