trudoš komentáře u knih

Těžce ponurá sci-fi plná tajemství, záhad a nejasností, která by se daleko lépe uživila na menším rozsahu. Takhle v okamžiku, kdy po čtyř stech stranách konečně dojde na odpovědi, člověk za a) nemá ani chuť vracet se nějak v příběhu na začátek, a za b) tyhle nápady fungují u povídek Raye Bradburyho, ne v akční rovině stylu Černočerná tma. Tedy alespoň v mém případě.
Přesto nepopírám, že jsem Tulákovi propadl, především v první půlce, kdy se zvraty vrší jeden za druhým. Má to takovou tu temně podmanivou atmosféru, jakou dokáže vykreslit např. Philip K. Dick, s čímž souvisí i uvědomění, že absolutně netušíte, co z toho nakonec vyleze. Naneštěstí mi už v druhé půlce všechny ty hlubokomyslné dialogy, popřípadě filozofické monology, začaly lézt krkem, protože se vyjasňovalo, že jen máloco z odehraných událostí bude dávat smysl. A třebaže Iván Brandon si dal záležet, aby v úplném závěru do sebe všechno zaklaplo, nemůžu říct, že bych byl plně spokojen. Naštvaný ano, ale spokojený rozhodně ne.

31 06.01.2024

„Naštěstí za sebe ale sehnal náhradu. Známého svého otce. Nějakého Jarmila Kolouška. V životě jsem o něm neslyšel a podle fotky vypadal, že mě za noci v bivaku rozpáře hákem a možná mě i kousek sní, ale do závodu scházel necelý den, takže jsem neměl na výběr.“
Nečekal jsem příliš a knihu otevřel spíš pro srovnání s jinými tituly Dominika Landsmana. A přestože rybařina není můj koníček, autor mě dokázal v průběhu několika stran dostat do prostředí i příběhu, aniž by vadilo, že ryby nemusím ani doma na talíři. Bavil jsem se od začátku do konce, protože ono vám nic jiného nezbývá. Jarmil Koloušek je prototyp blázna, jehož máme v okolí všichni; člověka, jenž si jde za svým, byť proti němu stojí celý svět. Někdy vyhraje, častěji však propadne peklu a stáhne s sebou každého, kdo zrovna stojí opodál. Jednotlivé historky jsou náramně dobře vygradované, vtipy se neopakují a očividná nadsázka se drží v realistických mezích. Až si říkám, kolik toho vychází ze skutečnosti a kolik si autor vymyslel.

27 05.01.2024

Thorgal je série, která mě provází životem už od dětství. Následně, s časovými rozestupy a nakladatelskými experimenty, jsem se v rozsahu třiceti let dostal postupně k přečtení celé u nás vydané série, přičemž Barbar je logicky posledním zářezem. A nemůžu si pomoci, pořád je to dokonalý. Možná s tím má co do činění skutečnost, že na rozdíl od jiných chrabrých hrdinů Thorgal stárne. V průběhu takřka třiceti alb se mu narodily tři děti, z toho to nejstarší už se vydává za vlastním dobrodružstvím. Ještě pár knih a z Thorgala bude padesátník, těšící se z vnoučat. Stejně jako ze mne.
Každopádně omnibus šesti posledních alb, na kterých se společně podíleli Jean Van Hamme a Grzegorz Rosiński, je tvořen převážně samostatnými příběhy, kterými se jako červená nit táhne motiv návratu domů. Na kombinaci žánrů si už čtenář zvykl, přesto pořád autoři překvapují dalšími nápady, jimiž sérii okořeňují, přičemž jim často z nostalgie odpustíte kopance, které byste jiným omlátili o hlavu. Zkrátka srdcovka.

30 04.01.2024

Perfektní námět, perfektní rozjezd. Jakmile však dojde na zápletku, překvapivě rychle mě to přestalo bavit. Když ponechám stranou morální dilema, jestli je v pořádku, aby se policajt vydal na cestu krvavé odplaty, protože vlastní systém nefunguje – ovšem není uspokojivě vysvětleno proč, prostě se to autorovi zrovna hodí do karet – je to ve svém důsledku nudně lineární. Hrdinka si vyhlédne dvanáct zločinců, které hodlá připravit o život a následně chodí od jednoho k druhému a nejsou to zrovna dortíky, co jim doručuje. Přitom nápad se mi líbí, ale suchý akční styl, který Thomas Perry zvolil, působí až příliš průměrně, nemluvě o absurdně supermanovských schopnostech ústřední postavy. Až si člověk říká, jak mohli všichni ti padouši napáchat při svém útěku tolik zla, když proti nim už tehdy stála Leah Hawkinsová.
Jako film s délkou devadesáti minut by to bylo náramně relaxační, ale tří set stránkový román toho nabízí překvapivě málo atraktivního, opomenu-li děsivost prvních čtyř kapitol.

25 03.01.2024

Dříve, když jsem četl alba samostatně a s časovým rozestupem, měl jsem pocit, že některé detaily nezapadají, že příběh je uměle natahován, v téhle kapitole se nic neděje a tamta je naopak nedotažená či zbytečná. Ovšem po sedmiletém odstupu a po dočtení souhrnného Kompendia musím s omluvou přiznat, že jsem se kardinálně mýlil.
Joe Hill odvedl perfektní práci, až se mi skoro nechce věřit, že sérii nezačal vydávat až poté, co ji měl kompletně napsanou. Scenáristicky profesionálně rozvržené; tak, že žádná z částí nenudí, vždycky přijde s něčím novým, doplní drobný kousek mozaiky a zároveň uzavře konkrétní etapu příběhu. Přitom je vidět, že autor rozumí prazákladní rovině hororu, kdy není důležité, s jak krvelačným monstrem musí hrdinové bojovat, ale prvořadé je, aby o ně měl čtenář strach. A právě na tomhle celý Zámek a klíč stojí. Není to jen o podmanivé imaginaci a nečekaných zvratech, ale především o úžasném dobrodružství, které s aktéry prožíváte stránku po stránce až do úplného konce.

28 02.01.2024

Uplynulo osm let od událostí Smrtné noci a svět od té doby balancuje na hraně zkázy. Tisícihlavá armáda Tevanne ničí jednu lidskou osadu za druhou, zatímco Krasedes na druhém konci pevniny nadále sní o konci magie, nehledě na milionové oběti. Nejlepším plánem na přežití se tak zdá být uzavření smlouvy s ďáblem...
Robert Jackson Bennett je podobným inovátorem epické fantasy, jako byl ve svých počátcích Brandon Sanderson. Nápaditým způsobem pracuje s tradičními motivy, vymýšlí ohromující světy a do hlavních rolí obsazuje sympatické hrdiny. Zatímco první díl trilogie Záhutí představil originální principy čarování, ne nepodobné modernímu programování, v druhém díle jsme byli svědky zrodu „umělé inteligence“ v magickém slova smyslu. Boj o přežití je tedy logicky motivem závěrečné knihy, jen namísto terminátorů se válčí s oživlou magií, jež je rozhodnuta svět natvrdo restartovat. Klíčotepci tak ve mně zase jednou vyvolali ten báječný pocit úžasu nad tvůrčí fantazií a svéhlavým dobrodružstvím.

34 01.01.2024

Není všechno zlato, na co Brian Michael Bendis sáhne. Fenomén je toho naneštěstí zářným příkladem.
Ne, že by šlo o špatný komiks, jen při jeho čtení neustále dumáte nad tím, kdo mohl napsat tak chaotický scénář a proč, proboha, nevyužil potenciálu parádních sci-fi kulis, jež mu dal výtvarník André Lima Araújo na hraní? Příběhová linie je přitom vágní a způsob, jakým se dají hrdinové dohromady, připomíná dětský vtip. Přesto po vás autor chce, abyste k postavám něco cítili, třebaže to jediné, čím jsou vám blíž než kluk z plakátu, je občasné špičkování na úrovni sourozeneckých tahanic. Každá z ústředních figur má současně záhadnou minulost, kterou však nemůže prozradit, aby čtenář náhodou pod tíhou všech těch záhad nepřestal číst. Ostatně, tajemstvím zde oplývá kdekdo, takže způsob chování a uvažování mi zůstal nejasný i u toho nejposlednějšího křoví. Dějová osa to bohužel nijak nevylepšuje, protože než vám konečně dojde, jak jednoduchá bude zápletka, je konec a může se čekat na další díl.

25 31.12.2023

Jde o druhý díl rozjetého cyklu, takže na důkladnější představování postav můžete zapomenout. Přesto román funguje i bez znalosti předchozího svazku, snad jen, že člověk zpočátku plave ve množství jmen a postav.
Zápletka samotná se rozjíždí pomalu, a spíše, než klasické detektivní vyprávění, připomíná civilní noční můru, jakou může zinscenovat snad jen kosmopolitní New York. Jsou tu silné momenty, kdy se vám z lidské krutosti doslova zvedne žaludek, avšak osnově chybí jasnější kompozice, jež by upřednostňovala hlavní dějovou linii před vedlejšími odbočkami. V poslední třetině pak zápletka uhne nečekaným směrem, pročež nemůžu říct, že se všechno vyřešilo k mé spokojenosti. Tohle ale není kriminálka o jedné vraždě a konkrétním pachateli, spíš o hrůzách, jaké se dějí za oponou všedního dne. Hrůzy, o nichž se občas dozvídáme z novin či televizních zpráv, ovšem v důsledku si raději nepřipouštíme, že k nim skutečně dochází. Už jen kvůli tomu, že zabránit jim není v silách obyčejného člověka.

27 30.12.2023

Kdo četl předchozí Sunstone ví, že od Stjepana Šejiće nesmí čekat bůhvíjakou revoluci v žánru. Ruku na srdce, vždyť on je to stará romantička. Tolik hlubokomyslných řečí o lásce a přátelství jsem už dlouho nečetl. To celé je pak zabaleno do lechtivé BDSM erotiky se spoustou krásných dívčích těl. A očí samozřejmě, o duších nemluvě. To je Milost! v krabičce, ovázaná růžovou mašlí.
Teď když jsem se dospěle vysmál všem těm pubertálním emocím a odpoutal tak pozornost intelektuálně vyspělého publika, můžu s čistým svědomím přiznat, že ten chlap z Chorvatska mě zase rozsekal. V průběhu dvou stovek stran mě vzal na okružní cestu mého vlastního dospívání a prvních zamilovaných chvil. Ono totiž, když si odmyslíte všechny ty provazy, řemeny, latex a roubíky, zjistíte, že je to všechno o tom nejzákladnějším – o hledání spřízněné duše, před níž nemusíte nic skrývat a ona stejně tak před vámi. Napsáno s nezbytnou špetkou sebeshazujícího humoru, přesto niterně trefné a především nádherně zaláskované.

30 29.12.2023

Nejsem člověk stvořený pro kuchyni; ovšem ani ne tak pro nedostatek nadšení, jako spíš pro typicky mužský přístup – potřebuji jasný postup, žádné rady typu „přiměřeně“, „od oka“ a podobně. V okamžiku, kdy postrádám zkušenosti a netuším, co která ingredience dělá s čím, je pro mě vaření na úrovni středověké alchymie. Nemám-li jasně definovaný postup, dávám od toho ruce pryč, abych o ně třebas nepřišel.
Jana Florentýna Zatloukalová tenhle můj absurdní postoj změnila. Čistě proto, že při čtení jejích receptů se často dozvídám právě ty věci kolem chemie a fyziky, jež s vařením bezprostředně souvisí. V průběhu dvou let se pro mě pečení (to především) zbavilo hávu nejistých experimentů a přešlo v požitkářskou relaxaci.
Letošní Vánoce se tak neobešly bez jasných cílů – vánočky a několika druhů cukroví. To první (když opomenu vizuální dojem) se povedlo na jedničku, to druhé do sebe celá široká rodina s obdivem a nadšením láduje ještě pět dní po Štědrém večeru. Tímto Vám děkuji, paní Florentýno.

39 28.12.2023

Sylvain Runberg nenabízí čtenářům idealizovaný portrét Johna Fitzgeralda Kennedyho. Skrze rozhovor s jeho bratrem Robertem Francisem Kennedym, v předvečer atentátu na něho samého, poznáváme nejen životní cestu JFK až na samotný politický vrchol, ale především komplikované počátky 60. let. Novinář, který s „Bobbym“ vede interview, přitom nepatří k těm, kteří by Kennedyho stavěli na piedestal dokonalosti, ale naopak často poukazuje na méně známá fakta, nebo zdůrazňuje nepříjemné souvislosti. Ovšem účelem komiksu není historickou osobnost hanobit či adorovat, ale poskytnout čtenáři ucelený přehled základních skutečností, jež umožní vnímat postavu jako lidskou bytost a ne coby bájného mesiáše. V tomhle ohledu mě mile překvapila nestrannost tvůrců, kteří se v rámci cílovky, nesnaží čtenářům cokoliv podsouvat. Samozřejmě, nevyjasněné detaily, jež jsou často předmětem konspirací či bulváru, jsou pouze nastíněny, ale už jen to, že nejsou zcela ignorovány, ve mně vzbuzuje důvěru v celou edici.

30 27.12.2023

Komorní historická detektivka z českého pohraničí, jež ani tak neoperuje se sofistikovaným zločinem a jeho originálním provedením, jako spíš s věrným zachycením dobových poměrů v zemi na okraji mocenského zájmu.
Zápletka je rozehraná prostě a člověk má brzy jasné povědomí o tom, co sledovat. Po první třetině se však události zvrtnou nečekaným směrem a celý případ se začne nepřehledně zamotávat, aby pak vyústil v úplně jiném duchu, než v jakém byl započat. Ne, že bych se na autora kvůli tomu zlobil, ale řemeslně ztrácí dějová konstrukce na síle a jako detektivka nefunguje už vůbec. Na nepodstatné detaily je kladen velký důraz, naopak klíčové okamžiky nejistě přešlapují na místě – to vše se pak podepisuje na tempu vyprávění i výsledné gradaci. Jako by měl Jan Horníček jasnou představu o začátku a konci, ovšem vše mezi tím šil horkou jehlou, ať už je řeč o zvratech, nebo morálních dilematech. Ale ta mrazivá atmosféra zasněžených Jizerek stojí za každou jednu přečtenou stránku, o tom žádná.

31 26.12.2023

Mnohem lepší, než předchozí kniha Manga Jókai - Děsivé pověsti z Japonska. Paradoxně přitom nejde o scenáristické umění Seana Michaela Wilsona, které je v obou případech stejné – tj. velmi skromné – ale o výběr strašidelných historek. Tentokrát mají nápad, zajímavé vyústění i myšlenkový přesah. Samozřejmě, v duchu literatury pro mládež, ale obsahově natolik atraktivní, že bez problémů uspokojí také dospělého čtenáře (třebaže ten spíš ocení původní předlohu). Kromě nejslabší, závěrečné povídky jde vesměs o příjemně mrazivé horůrky, které sice nedisponují krvavým arzenálem, ale přesto si dokážu živě představit, jak v rukou schopného vypravěče vyděsí k smrti. Obrovská škoda je, že v knize je pouhých šest příběhů, rozkreslených tak, že přečtení celého komiksu zabere nanejvýše půl hodiny. Vůbec bych se nezlobil, kdyby rozsah byl desetinásobný, už jen kvůli tomu, že by lépe vynikla „sběrná“ výjimečnost Lafcadia Hearna, který po půl svého života japonské legendy, báje a mýty zaznamenával.

24 24.12.2023

Vyvrhel tak není ničím lepší, než předchozí romány Anthonyho Ryana. Nabízí však plnohodnotné dobrodružství, plné smělého hrdinství, krkolomných přátelství a nezbytného hřmotu oceli na válečných polích. Jednotlivé motivy jsou sice známé z jiných děl, ovšem tím, jak se děj neustále proměňuje, komplikuje a vyvíjí, je nemožné odhadnout, jaký směr zápletka nakonec nabere.
Opět přitom platí, že největší silou autora je schopnost vyprávět. Ačkoli první román z plánované trilogie čítá neskromných šest set třicet stran, nelze text osočit z hluchých míst nebo prvoplánové výplně. Po celou dobu se příběh drží jasné vytyčené linie, jejíž finále je zdánlivě v nedohlednu, ale postupně se k němu děj se vší parádou blíží. Průběžně je zároveň obohacován dalšími a dalšími záhadami, které s největší pravděpodobností dostanou prostor v následujících dílech. Tohle je poctivá heroic fantasy, pro kterou fanoušci tento žánr milují. Bez magické omáčky či bájných ras, zato však s plnou porcí řádně hořkého patosu.

33 22.12.2023

Adaptace románu Ricka Riordana nedopadla vůbec špatně, a kdyby v sérii pánové Robert Venditti a Attila Futaki pokračovali, možná bych se časem i dozvěděl, jak to celé s Percy Jacksonem vlastně dopadlo. Knihu jsem totiž před lety vzdal právě po prvním díle. Komiksové zpracování v tomhle ohledu zafungovalo lépe, to ale bohužel neznamená, že nemá chyby.
Kvůli rozsahu dělají tvůrci kompromisy mezi tím, co je třeba zobrazit a co ne, vinou čehož občas některé dialogy působí jak z inscenace Mrazíka v provedení amazonských domorodců. S tím souvisí i mizerná práce s pozadím celého vyprávění, včetně alespoň základního načrtnutí charakterů ústředních postav. Jasně, po nějaké době je nám vysvětleno, kdo jsou polokrevní a jak se to má s řeckými bohy v Americe, ale vztahy mezi postavami působí natolik uměle, že když dojde na finální zvraty, berete je jako záležitost předlohy, než jako logický vývoj událostí. To všechno je přitom důsledek nuceného krácení, aby se příběh vešel do určitého počtu stran.

25 21.12.2023

Problém Osmičky spočívá v tom, že k ní nesmíte přistupovat jako k detektivce. Ačkoli přebal slibuje netradiční počtení, v konečném důsledku je to obyčejné psychologické drama o dvou manželských vztazích, které se ať už z těch, nebo oněch příčin rozpadají. Vyšetřování zločinu, které zde probíhá, je k smíchu a nakonec skončí u chlapáckého přesvědčení, jak to všechno bylo, zatímco ta chytřejší ženská polovička své dojmy raději zatají, aby se náhodou nezesměšnila. Přednější pro ni je, co co uvařit svému milému macho příteli. Jestli v tom byl nějaký feministický manifest, naneštěstí mi unikl. Každopádně stylistika, zápletka, postavy, to všechno jde v zaběhnutých kolejích, nijak nové, nijak objevné a rozhodně nijak zajímavé. A protože hrdinové Radky Třeštíkové jsou z valné většiny nenapravitelné fňukny, kterým se děje přesně to, z čeho mají největší strach, marně jsem doufal ve zvrat, nadstavbu či odlehčení. Což při tři sta osmdesáti stránkovém rozsahu, vážně nebyla žádná legrace dočíst.

42 20.12.2023

Teenagerská romance ze sportovního prostředí, která se od jiných liší vlastně jen tím sportovním prostředím (badminton a basket). Jinak je to klasická verze nesmělého zamilovaného, který se bojí oslovit vyvolenou, ale zároveň je do ní tak strašlivě zakoukaný, že udělá prakticky cokoliv, jen aby si jej všimla. Ale protože je do příběhu zapojeno i pár dalších dívčích a chlapeckých postav, je dost pravděpodobné, že se celá, zpočátku jednoduchá vztahovka ještě maličko zamotá.
Proti kresbě ani humorným gagům nemůžu říct nic, oboje se nese v sympatické rovině, kterou si snadno oblíbíte. Ale buď jsem už všech těch zamilovaných komiksů vážně přeslazený, nebo na můj vkus Kódži Miura zvolil až příliš okoukanou šablonu. Všechno to nejisté přešlapování na místě i záměrné chyby v komunikaci a křečovité reakce na obyčejné doteky mě spíš unavovaly, než motivovaly k dalšímu čtení. Ono to samozřejmě k žánru patří, jenže když to samé čtete bez výrazných obměn už po miliontý šestý, krapet se vám to přejí.

24 19.12.2023

„Snad bych ti jen mohl říct: střez se pozornosti úřadů. Nevzbuď naši pozornost. Nenuť nás, abychom se chtěli o tobě dozvědět víc.“
Číst romány Philipa K. Dicka je jako prožívat noční můru v bdělém stavu. Kaňte, mé slzy, řekl policista není v tomhle ohledu výjimkou, třebaže zápletka nabízí zdánlivě minimum akce. Společně s hrdinou se ocitáme ve víru nejistot, strachu a proměnlivé reality, kdy za každým rohem číhá další překvapení. Jeden den jste někdo a druhý nikdo, přičemž neexistovat ve společnosti, kde i štempl má štempl na to, aby mohl být štempl, je docela lapálie. A to je teprve začátek problémů...
Je to jako prožívat Kafkovu Proměnu a Orwellovo 1984 najednou. Jen člověk od zápletky nesmí čekat moc, protože ta pro autora není tím hlavním. Sice se drží určité osnovy, jakmile však dojde na vysvětlení celého toho maglajzu, jeden si není úplně jist vnitřní logikou. Síla vyprávění však spočívá v podmanivém vyobrazení policejního státu, ve kterém zlovůle mocných může prakticky cokoliv.

36 18.12.2023

Uzavřený příběh pro děti a mládež s nádhernou grafikou, ale se scénářem, který zůstal na půl cesty mezi finální dokonalostí a základním nápadem. Italští tvůrci Marco Rocchi a Francesca Caritá mají sice svůj svět parádně rozmyšlený a vizuálně vyšperkovaný, přičemž čtenáře baví jak ústřední myšlenka, tak spousta detailů kolem; jenže průběh vyprávění je ve svém důsledku zbytečně uspěchaný, častokrát zkratkovitý a při závěrečném vyústění až trapně fádní. Dost možná je to tím, že člověk má tendence obsah srovnávat s komiksy jako Hilda či Dobrodruh Timo. A ačkoli Gerta má v sobě zajímavou inspiraci tibetskou kulturou, zápletka se vine tou nejpřímočařejší cestou k cíli, až je přitom jednomu líto nevyužitého potenciálu. Na druhou stranu, z vyprávění čiší nadšení pro věc a bezmezný optimismus, který může být pro dětského čtenáře klíčový. Ostatně proč jim také hned zkraje sdělovat, že život je kromě napínavého dobrodružství také plný špatných rozhodnutí, promarněných šancí a nevyhraných soubojů?

24 17.12.2023

Pravdu říct, z Posledního poutníka jsem si užíval především linii z 2. světové války, plnou lidských tragédií a drsných rozhodnutí, která byla pro tu dobu nezbytná, přestože se zákonitě musela podepsat na psychice obyčejných lidí. Atmosféra nejistoty je zachycena dokonale, stejně jako chování odbojářů, kteří k zabíjení a atentátům přišli často jak slepí k houslím.
Naopak ústřední zápletka ze současnosti byla jiná liga. Nesympatický hrdina solitér, jeho nesympatický milostný život a zbytečné scény z tréninků dívčí házené. Třebaže úvodní rozjezd se třemi mrtvolami a následným zabitím bývalého ministra navnadí na něco sofistikovanějšího, než je epizoda ze seriálu Ach, ty vraždy!, rychle se bohužel přejde do skandinávského fňukání nad osudem, vyplněného množstvím nezajímavých a obehraných příhod ze života té které nepodstatné figury, aby se v závěru ukázalo, že jen máloco z toho mělo s mordy skutečně něco společného. Nemluvě o přepálené motivaci a překombinovaném způsobu provedení zločinu.

26 16.12.2023