trudoš
komentáře u knih
Katastrofa kniha třetí
Alan Grant
Máte-li podobně dlouhé vedení jako já, teprve až v tomto závěrečném svazku vám dojde, že celá Katastrofa je pouhým prologem k mnohem rozsáhlejší události jménem Země nikoho. Což samotnému vyprávění nijak neubližuje, ovšem je třeba se vypořádat se skutečností, že nějaké finále se v tomto případě nekoná. Situace se maximálně v mezích zákona stabilizuje, a to je ale asi tak všechno, co vám tvůrci nabídnou.
Naštěstí se neopomnělo uzavření všech drobných zápletek, které autoři v předchozích albech rozehráli. To znamená, že třetí Katastrofa je opět souborem víceméně samostatných epizod. V rámci příběhu mi pak přijde jako nejslabší, což je dáno tím, že úvodní Huntress & Spoiler nasadí laťku vysoko a všechno další už je jen takovým čajíčkem v ruinách Gothamu. Ne, že by to bylo špatné, ale oproti vší té předchozí zkáze už scenáristé vlastně nedokážou nabídnout nic nového, snad až na Alana Granta, který se jako jediný nebojí ubližovat nevinným a zanechávat na jejich duších nevyléčitelné šrámy.
Lesní duch
Graham Masterton
V Lesním duchovi se odráží záliba Grahama Mastertona v tradičních motivech, jež dokáže pojmout novým způsobem. Ačkoli název přímo vybízí k očekávání duchařského příběhu, opak v tomto případě nemůže být větší pravdou. Přesto zůstává spisovatel věren poctivé strašidelné atmosféře, kterou hned zkraje vygraduje masakrem skautského tábora. Co naopak překvapivě nefunguje, jsou emoce. Situace, jež by každého poslala na pár týdnů k psychoterapeutovi, je tady prezentována maximálně jako ošklivá zkušenost; a jede se dál. Jakmile ovšem dojde na pátrání v temných lesích, nejeden žánrový fanoušek si vzpomene na Záhadu Blair Witch. Nekonečné hvozdy umí s psychikou udělat hodně, přičemž autor toho využívá bezezbytku.
Ostatně celé vyprávění má na horor nezvykle smysluplnou zápletku, třebaže prapodivně složenou ze dvou víceméně samostatných dějových linií. Pátrání po příčinách děsivých sebevražd má pak ve finále hlavu a patu, i když závěrečná pointa může působit na moderního čtenáře zbytečně trendy.
Katastrofa kniha druhá
Alan Grant
Druhá kniha Katastrofy nám tentokrát přináší sérii krátkých a delších povídek, mapujících události plné zmaru a zkázy. Některé jsou komické, jiné tragické, občas jde o spojení obého. Rozhodně je to ale nečekaná změna oproti prvnímu albu, jež nabídlo jasně definovanou událost. Ovšem poslední příběh nám dává na vědomí, že zemětřesení dost možná vůbec nebylo přírodním jevem, ale cíleným zločinem...
Tohle se tvůrcům povedlo, především pro tu maličkost, že síly všech hrdinů i padouchů se během několika minut prakticky vyrovnaly. Žádné souboje s geniálními zločinci, mimozemskými parazity či kouzelnými bytostmi, ale starý dobrý zemětřas. Navíc je ke cti tvůrců třeba dodat, že se nijak nepářou s počtem obětí, díky čemuž celá událost působí mnohem hodnověrněji. Jediné, co tomu krapet podkopává uvěřitelnost, je fakt, že o zemětřesení slyším poprvé a na budoucí tváři Gothamu se prakticky nijak nepodepsalo. Netuším, kde se stala chyba, ale v tomhle ohledu soudruzi ze západu troufale zahodili klenot.
Na konci října
Lawrence Wright
Podle data původního amerického vydání až děsivě prorocký román, který naštěstí přepálil skutečnost, třebaže některé momenty takhle zpětně až děsivě připomínají prožitou realitu. Lawrence Wright ovšem nevyužívá celosvětovou pandemii k tomu, aby pouze kritizoval jednotlivé státy za jejich neschopnost se s problémem vypořádat, ale rozehrává mezi nimi rovnou regulérní válku zapříčiněnou všeobecnou paranoiou ohledně toho, kdo a co způsobil.
Když však pominu omáčku kolem, nemůžu se zbavit dojmu rozptýlených fragmentů, které výborně fungují samostatně, ale v celku postrádají údernost. V okamžiku, kdy se mluví o tisíci či milionech mrtvých, nepůsobí to zdaleka takovým dojmem, jako při sledování umírajícího jednotlivce. Osudy hrdinů jsou navíc zprostředkovány zbytečně útržkovitě a těžko k nim hledat cestu, když spoustu důležitých momentů autor pro zjednodušení přeskakuje. Přesto vyprávění nemohu upřít sílu ani údernost katastrofy, proti níž je morálka, vůle a moudrost člověka naprosto nicotná.
Katastrofa. Kniha první
Alan Grant
„19:04. Čtyři nejvyšší Gothamské mrakodrapy popadaly jako domino. 19:05. Začalo vybuchovat porušené plynové potrubí. 19:06. První velké požáry se právě vymkly kontrole.“
Po Soumraku, Poslání a Konci Temných rytířů se tvůrčí redakce DC pustila do dalšího megalomanského projektu, který sice v historických souvislostech nedosáhl takové proslulosti, ale jeho děsivost je minimálně z mého pohledu mnohem intenzivnější, než jakékoliv předchozí boje s pekelnými monstry, slovutnými zločinci či nekonečnými krizemi. Protože, co si budeme nalhávat, zemětřesení je reálnou hrozbou, která už mnohokrát dokázala, jak smrtící může být. A v případě světové metropole si její zkázonosnost stačí vynásobit několika tisíci.
Katastrofa se tak nese v poměrně jednoznačném duchu zkázy, proti níž jsou nadlidské schopnosti jednotlivých hrdinů zcela nicotné. Přičemž právě moment, kdy neohrožený Batman poprvé vidí následky spouště, jíž se na Gothamu dopustila matka příroda, patří k nejsilnějším momentům celého komiksu.
Kvůli tobě i zhubnu
Ellen Berg
Německá obdoba filmových snímků Ženy v pokušení či Román pro ženy. Máte-li navíc porozumění pro sofistikovaný germánský humor, projevující se zvracením na nevhodných místech, vtípky o tlouštících, potlačovanými orgasmy a sem tam nějakým tím pšouknutím, máte ohledně titulu Kvůli tobě i zhubnu jistotu dobře stráveného odpoledne. Mě tenhle smysl pro nesmysl zcela míjí, včetně podivně nevyrovnaného podprahového sdělení, že obžerství je vlastně super, hubnutí zákonitě musí stát majlant a když umíte připravit bramboru se suflé, jste jako stvořeni pro šéfování hotelové kuchyně.
Nemohu ale příběhu upřít spád a sem tam nějakou tu povedenou situaci, ovšem jako celek na mě vyprávění působilo až příliš vyumělkovaně, psané podle předem stanoveného scénáře, kdy jde snadno vydedukovat o sto stran dopředu, jakým směrem se děj bude nadále ubírat. Než ohledně zápletky jsem víc úžasu zažíval nad naprosto nepravděpodobnými momenty, které s realitou (alespoň v to upřímně doufám) nemají vůbec nic společného.
Mráz (grafický román)
Bernard Minier
Za mne jednoznačně lepší než předloha, už jen kvůli tomu, že byly vypuštěny všechny nudné pasáže, bědující nad stavem moderní společnosti.
Těch něco málo přes sto stran komiksu dává vyniknout detektivní linii, aniž by byla utopena v balastu odboček, díky čemuž se čtenář v ději tolik neztrácí. Matoucí však nadále zůstane proveditelnost prvních dvou vražd, nemluvě o krapet chaotických motivacích jednotlivých protagonistů – touha po pomstě je jasná, třebaže jsem přesvědčen, že zničit pověst pachatelům oficiální cestou by pro ně bylo mnohem horším trestem. Naprostým tajemstvím však pro mě zůstalo zapojení Juliana Hirtmana, který tu je evidentně pouze proto, aby evokoval mnohem slavnější Mlčení jehňátek a ve finále byl autorovi co k čemu pro další knihy. Příběh jinak dokonale ilustruje tvůrčí styl Bernarda Miniera, pro kterého je podstatnější šokovat čtenáře samoúčelnou morbiditou a kostlivcem ve skříni, než se zabývat logikou. Pravdou ale je, že v komiksové podobě mě to alespoň bavilo číst.
Každý z mé rodiny někoho zabil
Benjamin Stevenson
Ačkoli australský, působí detektivní román Každý z mé rodiny někoho zabil typicky britsky. Ať už kvůli důslednému lpění na správných literárních postupech (včetně proslulého Desatera pátera Knoxe) nebo odlehčené interakční formě s jakou Benjamin Stevenson provází čtenáře příběhem. Na jednu stranu si tak autor z žánru utahuje, na druhou mu skládá nijak neutajovaný hold.
A právě pro ten civilní přístup ke kriminálce, která nepotřebuje šokovat morbidními vraždami, psychologickými rozbory a neproveditelnými zvraty, mi bylo celé vyprávění neskonale sympatické. V důsledku je přitom zápletka prostinká – máte skupinu podezřelých v lyžařském středisku a hrdina vás postupně provází celým vyšetřováním, aniž by vám zatajil sebemenší detail, popřípadě na vše skutečně důležité náležitě upozorní. Přesto v závěru překvapí vynalézavým řešením, bez toho, že by porušil kterékoliv z pravidel Knoxova desatera. Zkrátka příjemné, stručné, zábavné. Jednorázovka, která se v moderní době bohužel už moc nenosí.
Duna, grafický román, Kniha 1
Kevin J. Anderson
Řemeslná adaptace, která se věrně drží předlohy a zároveň není omezena nízkým počtem stran. Kevin J. Anderson a Brian Herbert dokázali převést dílo Franka Herberta do plnohodnotného komiksu, aniž by přitom cokoliv na zápletce měnili. Výsledkem je kniha, která jistě potěší všechny fanoušky a těm, kdo knihu četli před nějakým časem, sympatickou formou připomene základní dějovou osu. Tady opět musím vyzdvihnout autorovu schopnost vplétat intriky do intrik, což má za následek, že při každém zvratu naprosto netušíte, kdo je do něj skutečně zapojen a co přesně tím sleduje. A vzhledem k tomu, že pád rodu Atreidů je čtenáři prorokován už od prvních stran, moment, kdy se spustí lavina událostí, je naplánován s přesností chirurgického mistra. Kresba tomu však ubírá na emocích a podobně pochybná je Paulova závěrečná proměna (myslím závěr první třetiny původního románu). Přesto jsem ve finále spokojen a jen se modlím, aby slovenské nakladatelství PreMedia dotáhlo komiksovou trilogii do konce.
Nestvůra z Essexu
Sarah Perry
Sarah Perryová je bezesporu spisovatelkou s velkými ambicemi, jež si zakládá na poctivé práci se stylistikou i na důmyslné nadstavbě, ukryté v příběhu zdánlivě všedním. Jenže prokousat se vším tím balastem, který se zpočátku zdá veskrze důležitý, jen abyste o dvě stě stran později pochopili, že pouze dotváří kulisu anglického venkova, to chce náturu skutečného milovníka psaného slova. Tím nijak nezpochybňuji důležitost sdělení, ale v mém případě se jedná o banální téma ukryté pod ještě banálnějším dramatem. Já však tyhle sofistikované kritiky maloměšťáckého způsobu života příliš nevyhledávám, protože v důsledku mi neříkají nic, co bych si už nevyzkoušel na vlastní kůži. Nestvůra z Essexu má navíc tu nepěknou vlastnost přelétat z postavy na postavu a nechávat za sebou množství neuzavřených motivů, jež průběžně ztrácejí a zase nabývají na důležitosti. Předčítat to někomu při hodinách literatury musí být paráda, ale očekávat od toho dobrodružný obsah bylo z mé strany začátečnickou chybou.
Garfield si zavaří
Jim Davis
„Dal jsem manželce k Vánocům rotoped.“
„Hezké. A proč stojíš tady venku ve sněhu?“
„Dal jsem manželce k Vánocům rotoped.“
Nejlepší detektivní povídky desetiletí
* antologie
Ne tak hrozné, jak jsem očekával, ale přesto titul Nejlepší detektivní povídky desetiletí hraničí se lživou reklamou. Kromě dvou textů nedosahuje obsah ani průměrných kvalit, natož aby dílka měla co společného s přívlastkem „nejlepší“. Bez nápadu, bez překvapení, bez point. Často se jedná co suchou rekapitulaci policejního vyšetřování, jako by se redaktorka Heda Bartíková snažila kriminálním obsahem vynahradit absenci literární detektivky.
Realita je samozřejmě jiná, tohle nemá s erudovaným výběrem toho nejlepšího co společného. Úmyslem bylo předložit čtenářům brožuru na cestu vlakem a v tomhle ohledu plní svou funkci na výbornou. Jen je škoda, že název víc škodí, než reprezentuje.
Každopádně, přeci jen na mě pozitivně zapůsobily povídky Jana J. Vaňka a Antonína Jirotky. Ta první řeší originálním způsobem zbavení se mrtvoly a ve druhé sledujeme odhalování prastrýcova rafinovaného zločinu. Zbytek byla nuda k uzoufání. Dalšímu podobnému „výběru toho nejlepšího“ se příště raději vyhnu.
Ani Muk v Africe
Ondřej Sekora
Ondřej Sekora je sice nesmazatelně spjat s produkcí pro děti, ale i jeho stripy s kapitánem Ani Mukem z let 1934-35 jasně dokazují, že byl správným člověkem na pravém místě. V mnoha momentech dokazuje, že mu černý humor nebyl cizí a občas šáhnout po trošce morbidity se rozhodně nebál. Celé dobrodružství tak připomíná Hergého Tintina v Kongu, který se dočkal celosvětové cenzury a třebaže nic podobného Sekorovy stripy nepotkalo, je dost možné, že je to jen otázkou času.
Ani Muk je hravý a vynalézavý. Ne vždy se u toho člověk svíjí smíchy, ale oceňuji, že se autor uměl vyvarovat zaběhnutých klišé a často své příběhy obměňoval jak nápadem, tak vyzněním. Což vzhledem k tomu, že to celé zvládl bez jediného slova, je jen a jen obdivuhodné. Díky tomu jsou stripy univerzální a je jedno, jestli je vám 5 nebo 50 let. Z mé strany naprostá spokojenost a jsem moc rád, že jsem se dočkal kompletního vydání v jedné, byť uzoučké knížce, která určitě osloví ještě několik generací napříč časoprostorem.
Děti Bezejmenných
Brandon Sanderson
Asi jsem v minulosti málo hrál kartičky Magic: The Gathering. Ne, že by román skomíral v detailech, jako je funkčnost magie či zákonitosti fyziky, jen chvíli trvá zorientovat se v tom, kdo, co, proč a jak. Navíc se na knize podepsala autorova láska k epickým příběhům, kterou u dvou set stránkového příběhu nedokáže uplatnit. Úvod tak probíhá letem papírovým světem a teprve po seznámení dvou ústředních postav zpomalí natolik, aby si člověk užil i samotný děj. Ten má přitom sympatický limit dvanácti hodin, v němž postavy během jediné noci musí porazit smrtelné zlo přicházející z lesů. Koncepce zápletky pak připomíná detektivku plnou kouzelnických soubojů, sympatických démonů a milého sarkasmu. Být to povídka, fungovala by osnova o dost lépe, protože by nebylo třeba vší té specifické omáčky, potřebné k zařazení do franšízy.
Ve finále mírné zklamání, ale protože očekávání nebyla veliká, ničeho nelituji. A rovnou přiznám, že s diabolistou Davrielem by mi vůbec nevadilo se někdy znovu setkat.
Vražedná tajemství a další příběhy
Neil Gaiman
V určitých momentech je Neil Gaiman fantastický, ale jeho sofistikované pointy mě občas pěkně ser... – pardon, dráždí. Buď jsou nijaké, nebo u nich mám neodbytný dojem, že mi něco uniklo. Každopádně jeho síla je v letmo zachycených detailech, v nichž úžasným způsobem vystihne důvěrně známé emoce. Vizuálně povedené je všechno, každý jeden z výtvarníků mě vtáhl do děje a to jsem měl u některých historek problém si na kresbu zvyknout. Vesměs oceňuji, jak scénáře fungují; přestože leckdy jde o adaptované povídky, jsou srozumitelné i bez znalosti původního textu, což je skvělé.
Album Vražedná tajemství a další příběhy je hodně o pocitech a atmosféře, což se u delších komiksů trochu potýká s dějovou nevyvážeností, avšak u kratších je tomu přesně naopak. Působí daleko lépe, než mnohonásobně delší série. V próze to u něj mám paradoxně naopak, což mi jen potvrzuje, že tenhle autor si zaslouží častější čtení, aby mu jeden přišel na kloub. Osobně u mě nejvíc bodovala Cena a potom Vražedné tajnosti.
Slon
Martin Suter
Nenáročný thriller pro klidné povahy, které nepotřebují ke štěstí příliš akce a naopak jim vyhovuje, když se autor soustředí na lidské osudy, popřípadě konec okoření silným morálním odkazem.
Martin Suter si zvolil za nositele svého poselství maličkého růžového slona, hříčku umělé genetické manipulace, kterážto několika románovým hrdinům obrátí život vzhůru nohama. Premisa zápletky přitom nijak zásadně nepřekvapí, pouze člověk zpočátku tápe v časových posunech, což se ale velmi rychle ustálí. Pak už následuje samotné pronásledování ústředních protagonistů, snažících se zachránit život zvířeti, jež by jinak skončilo naporcované pod laboratorními sklíčky. Naneštěstí působí padouši natolik lopotně a hrdinům se málokdy do cesty postaví skutečná překážka, takže příběh už v polovině ztrácí na adrenalinu. I tak ale spisovatel dokáže zaujmout mnoha informacemi, ke kterým se jinak nedostanete, ať už jde o život slonů, bezdomovců nebo cirkusáků. Ve svém důsledku milá, zajímavá a dojemná pohádka.
Nedži versus Hinata
Masaši Kišimoto
Povedený díl, výrazně lepší než předchozí – především díky tomu, že člověk nemá takový guláš v postavách a paradoxně v tom, že se děj nikam vlastně neposouvá, takže když jste něco zapomněli z předchozích knih, není to žádná tragédie, protože na tom žádný aktuální zvrat nestojí. Souboje jsou tentokrát skutečně vypečené, přičemž Masaši Kišimoto předvádí jak cit pro nápaditost, tak smysl pro humor. A i když v turnaji žáků nedojde k žádným šokujícím výsledkům, vývoj událostí zachovává prvek napětí – víte, že se příběh pravděpodobně nikam neposune, nicméně trnete očekáváním, co a jak dopadne.
Postava Naruta mimo jiné opět dokazuje, že jako hrdina má potenciál bavit, dojímat a také překvapit uličnickou rafinovaností. Kdyby svazek Nedži versus Hinata uzavřel i nějakou dílčí zápletku nebo zodpověděl některou z dříve naznačených otázek, byl bych maximálně spokojen. Chtít však od devátého dílu z celkových dvaasedmdesáti jakákoliv klíčová vyvrcholení by doslova hraničilo s panickou netrpělivostí.
Bitva o Dark Dagalur – 1. mise Cold Blood Coopera
Juul Adam Petry
Označit tento produkt herního marketingu za gamebook, je trochu urážkou lidí, kteří se vývojem herních knih živí. Tohle má totiž k poctivému literárnímu dobrodružství daleko.
Je ovšem třeba vzít v potaz tu cílovou skupinu, která s podobným druhem literatury/zábavy nikdy nepřišla do styku. Rovnou tedy zapomeňte na sofistikované poučky, či, nedej bože, potřebu mít u sebe při čtení tužku, papír, nebo alespoň kostku. Nic z toho při první misi Cold Blood Coppera nepotřebujete, prakticky ani pravidla ne – proto tu také žádná nejsou. Ostatně, ono tady není příliš možností, jak vývoj událostí přímo ovlivnit.
Když ale přestanu srovnávat s umělecky mnohem propracovanějšími gamebooky, nemůžu knize upřít jednoduchost, s níž se vyprávění řítí kupředu. Až mi přijde, že se oba tvůrci příliš zaměřili na možnost okouzlit malého čtenáře přirovnáními, dostupnými jejich věku, než že by mu nějak zásadněji chtěli znepříjemňovat hru takovými obtížemi, jakými jsou špatné volby, slepé uličky či nenadálá úmrtí.
Voleman #03
Jiří Grus
Výtvarník Jiří Grus popouští uzdu své fantazii a nechává jejímu projevu volný průběh. Nemohu ovšem říct, že bych z toho byl úplně šťastný. Po výtvarné stránce nádhera a ve svém důsledku bezkonkurenční záležitost, dějově jsem v tom ovšem lítal jak prase v porcelánu. Buď mi uniká něco očividného, nebo autor skutečně nic nevysvětluje a nechává na čtenáři, aby si s tím poradil sám. No, a já si neporadil.
Moje provinční představivost zkrátka všechny ty mezi-dimenzionální souvislosti nedává. Jednotlivé epizody sice fungují, ale jakmile na zápletku začnu pohlížet jako na celek, přijde mi tragicky zmatená, a především nikam nesměřující, což je u třetího dílu ze čtyř krapet na pováženou. Tedy, ne že by Jiří Grus nepřišel s jakýmsi vysvětlením, to ale na mě působilo stejně smysluplně, jako když ekonomové vysvětlují, proč je třeba při všeobecné krizi ještě trochu podráždit peněženku.
Každopádně, množství v kresbě skrytých odkazů na české a slovenské komiksy potěšilo moc. Nejvíc pak Nikkarinova 130.
Neklidná krev
Robert Galbraith (p)
Neklidná krev by byla skvělá detektivka, kdyby její rozsah činil tři sta stran. Konstrukci zločinu má totiž autorka promyšlenou skvěle, přičemž zdánlivě nekonečné obcházení svědků sice nenabízí příliš mnoho možností pro nějaké napětí, zase ovšem poctivě odpovídá na milion šest otázek, jež Strike s Ellacottovou k případu mají. Postupně tak s nimi skládáte obrázek událostí starých čtyřicet let a hledáte mezi stopami tu, jež ukáže na pachatele.
Když ale tuhle koncepci roztáhnete na stran devět set, zákonitě se vám řemeslo rozpadne pod rukama. Joanne Rowlingová hned v prvních kapitolách nastíní zápletku a vy přitom víte, že odpovědí se dočkáte až po překonání devíti kruhů pekla, z nichž jen dva se skutečně týkají toho, co je pro děj podstatné. Ten zbytek je vztahovka mezi hrdiny, civilní chod agentury a soukromý život protagonistů. Když pak v závěru přijde řešení, takřka jásáte, že jste se po tom dlouhém maratonu konečně dobrali konce, pročež nad hodnověrností a logikou ani moc nedumáte.
