trudoš komentáře u knih
Ondřej Kavalír a Marek Berger vytvořili vlastní Octobrianu a současně vzdali hold její komiksové historii. Vyprávění o více než dvě stě padesáti stránkách je přitom z velké části tvořeno beze slov, aniž by to však ublížilo tempu či srozumitelnosti. Zároveň, v rámci obskurního tématu, zanechali příběhu punc futuristické alternativní reality, v níž komunističtí soudruzi budují na tři sta procent, západní buržoazie stojí a leží na všehoschopných korporacích a sem tam do toho hodí vidle nacističtí agenti, jdoucí dál za svým snem o Třetí říši. Pak už vám děvucha s rudou hvězdou na čele a se srpem v ruce, bojující se zmutovaným velemrožem, nepřijde vůbec divná.
Ke čtení přitom nepotřebujete znát o postavě nic, tvůrci poctivě vše vysvětlí (tedy svou vlastní verzi). Možná jen té esoteriky mohlo být méně, protože zbytečně děj zapleveluje různými halucinogenními výjevy, ale v důsledku se nedá říct, že by zde byl byť jen jediný obrázek zbytečný. Překvapení, důstojná pocta a spokojenost v jednom.
Jak si moderní Sherlock Holmes vede ve srovnání se starým? Ke cti britského spisovatele Guye Adamse je nutné říct, že od začátku hraje se čtenářem férovou hru. Odmítá být pouhým imitátorem, takže i když zachovává původní atmosféru, styl vyprávění je úplně jiný a mnoha ohledech se liší od světově proslulého kánonu. Je to krapet dvojsečná zbraň, protože ačkoliv figury Holmese a Watsona si snadno získají čtenářovy sympatie, návaznost na cokoliv předtím či potom je prakticky nulová. Zároveň je znát, že si víc užíval možnosti zakomponovat do příběhu své oblíbené fiktivní i reálné postavy, než že by si příliš lámal hlavu nad kompozicí detektivní zápletky.
Sherlock Holmes a Boží dech tak zůstal napůl cesty mezi zbožným přáním a konkrétním skutkem. Sice atraktivním způsobem oživuje literární legendu sira Arthura Conana Doylea, zároveň však jde trochu proti hlavnímu proudu, který mnozí znalci považují za svatý. Stručně řečeno – čtivé to je, ale s originálem to má společné pouze kulisy a jména.
V první řadě se musím přiznat, že jsem po celou dobu vlastně vůbec netušil, co od komiksu Velký mrtvý čekat. A právě to pak neustále zvyšovalo atraktivitu vyprávění, protože ani po čtyřech albech zápletka příliš nevykrystalizuje. Jasně, představí se postavy, popíše prostředí, nahodí se zvraty, vygraduje děj – ale jakou cestou by se mohl další vývoj ubírat, to zůstává tajemstvím. Přičemž podmanivá kresba Vincenta Malliého vám nedovolí příběh opustit, dokud nejste na poslední stránce.
Ne, že by ovšem bylo všechno dokonalé, pořád tvůrcům nemohu odpustit jistou naivitu protagonistů, chovajících se před střetem s reálným světem jako kdyby vyrůstali v nějaké pohádce. Stejně tak je pro mě nepochopitelné, že když je celý svět v krizi a lidi nemají práci ani peníze, naši hrdinové – třebaže ani jeden z nich nepracuje – si po celou dobu žijí nadstandardně a drobné z nich padají jak z hracího automatu. Ale to jsou drobné výtky, nic to nemění na faktu, že jsem upřímně zvědav, co druhá kniha přinese.
Překvapení, především po stylistické stránce. Román je psán pseudoarchaickým jazykem, jenž nepůsobí rušivě a zároveň je v tom spousta chytře použité nadsázky, kterou jistě ocení všichni milovníci historie a češtiny.
Kamenem úrazu je ale zápletka, lépe řečeno, její nevšední využití. Namísto souvislého vyprávění se začíná po vzoru Kosmovy kroniky, a kdybych nevěděl, že jde o samostatný román, počítal bych minimálně s dalšími pěti díly. Jakmile však skončí druhý obraz, začne vám docházet autorův záměr vykašlat se na dějový oblouk a skládat mozaiku pěkně kousek po kousku, aby si po výsledném složení čtenář mohl říci, že i v české historii je pár momentů, na které je třeba být pyšný (ať už jde o fikci, či ne). Ne, že by však šlo o nějakou národopisně nacionalistickou propagandu; Patrick Zandl umí být, co se dobových poměrů týče, krutě střízlivý. Dalším plusem pak jsou dokonale vykreslené bitevní vřavy, stejně jako rytířské potyčky, a ani dialogy se tu nešetří, jako kdyby se rozdávali zdarma.
Ačkoli podnázev komiksu „Hra, která změnila dějiny“ zní na můj vkus nadsazeně, nemohu upřít panu Brownovi cit pro vytvoření zajímavého příběhu o tom, jak se v Tetrisu točily velké peníze, přičemž z větší části šlo vše jen na dobré slovo a to až do okamžiku, kdy někdo chtěl dělat věci legálně. Tehdy se ukázalo, jak moc nelegálně to do té doby fungovalo. Ne, že by všichni účastníci byly hned gangsteři, nemluvě o skutečnosti, že ruská strana přehlednost vyjednávání moc neusnadňovala.
Každopádně tím příběh nekončí, jsou tu ještě další skutečnosti, které vás nenapadne s otáčejícími se kostičkami spojovat. Nejde o velké dějiny, ale pár překvapivých zvratů přijde, ostatně happyend také. Co bych autorově stylu vyprávění ale vytkl, je potřeba všechno to hraní na konzolích zabalit do filozofického podtextu, s drobným výletem do historie, aniž by to přitom mělo s vlastním Tetrisem cokoliv společného. Na druhou stranu, úvahy na téma počítačového a sportovního hraní jsou v jádru docela smysluplné.
Nebýt toho konce, nebál bych se dát plné hodnocení, protože jedno se Elly Griffithsové musí nechat – perfektně umí pracovat s atmosférou a postavami. Průběžné střídání úhlů pohledu a zasazení do univerzitního prostřední mě fascinovalo od prvních stránek, přičemž lví podíl na tom má i nenápadné pošťuchování do základních principů tvůrčího psaní. Nehledě na přiznanou poctu gotickým románům, ačkoli scény s duchy jsou pro zápletku naprosto nepodstatné.
Naneštěstí, jakmile přejde vyprávění do cílové rovinky, fádnost vyústění a konstrukce zločinu mi vysloveně zkazila jinak velmi dobrý dojem z celého románu. Jako kdyby Agatha Christie udělala vraha ze zahradníka, přičemž jeho motivem by byla láska k růžím. Autorka zcela pomíjí hrůznost vražedného činu a tváří se, jako by něčeho podobného byl schopný každý druhý náhodný kolemjdoucí. Opomenu-li však tenhle přešlap, který se skutečně týká jen posledních přibližně třiceti stran, byl jsem navýsost spokojen jak po stránce stylistické, tak dějové.
Vyvrcholení vzestupu a pádu Ignatiuse Ogilvyho už neohromí bůhvíjak vymazlenými zvraty, protože se všechno děje dle zaběhnutých scénářů, jak už to ostatně se všemi Batmanovými padouchy bývá. Porazí Temného rytíře, chystají se ovládnout Gotham, načež Temný rytíř povstane a srazí je tam, kam správně patří – do odpadu. V tomhle ohledu Imperátor Penguin není výjimkou, ovšem pravdou je, že John Layman to umí alespoň podat se správně pochmurnou atmosférou a držet se roviny špinavé gangsterky. Jen to chvílemi zbytečně moc drolí do mozaiky drobných epizod, namísto toho, aby se věnoval jedné konkrétní dějové lince.
Ovšem vydat tohle jako dvě alba namísto jednoho mi, co se smyslu týče, uniká; už jen proto, že většinu příběhu zabírají doplňující epizody a poslední sešit už s ústřední zápletkou v důsledku ani nijak nesouvisí. Chápu potřebu vydat všechno, co s řadou Detective Comics souvisí, ale schopný redaktor mohl obsah klidně osekat na polovinu a jádro vyprávění by pořád fungovalo na výbornou.
Dominik Landsman tentokrát zaplul do vod science fiction, a samozřejmě jak jinak, než s humorem sobě vlastním. Už samotný motiv Hitlerů, bojujících v arénách mezi sebou, dává jasně na srozuměnou, že brát vážně lze v tomto případně snad jen tiráž. Smysl tu totiž nedává nic, třebaže dějová zápletka se zuby nehty snaží třímat příčetnost na uzdě. Daří se jí to se střídavým úspěchem, protože autor zcela opustil potřebu jít na ruku zaběhnutým pravidlům. V některých momentech tak neudržíte bránici v klidu, jindy se zas horko-těžko budete prokousávat zdlouhavým textem, jehož pointa je vám zřejmá od prvního slova. Samotné nápady by pak klidně zasloužily Cenu Karla Čapka, naneštěstí neúměrný rozsah většinu dobrého zazdí množstvím nudného. Navíc je třeba brát v potaz, že jde o cílenou parodii, čemuž je podřízena i stylistika. Přitroublé dialogy, tahající za uši nebo zvraty, jak vystřižené z telenovely, nepřímo shazují celkový zážitek, který by na prostoru stovky stránek fungoval mnohem lépe.
Akční space opera s vychytanou snůškou postav. Ono nezamilovat se do příběhu, ve kterém hříchem nepolíbená jeptiška zdědí pirátskou kosmickou loď, pilota jí dělá gladiátorský ztroskotanec, co v nejlepších letech holýma rukama drtil roboty v arénách a v útrobách lodi se pohybuje podivný android s nejasným posláním, je řečeno dvěma slovy - hodně těžké. A i když se Didier Tarquin proslavil hlavně jako kreslíř, proti jeho scénáři nedokážu říct ani popel – od první strany perfektním způsobem stupňuje napětí, po celou dobu udržuje tajemství a finále zakončuje přesně v tom nejnapínavějším, aby čtenáři nezbylo nic jiného, než zahrnout koupi dalšího alba do svého okamžitého finančního plánu. Stylizace galaktického impéria do kulis Divokého západu je pak pro fanoušky seriálu Firefly Josse Whedona zbožštěnou třešničkou na dortu. Samozřejmě čekáte-li od toho filozofický přesah à la Alejandro Jodorowsky, USS Dolores pravděpodobně zklame. Já si ji naopak pro tu dobrodružnou sci-fi náturu zamiloval.
Spisovatel Vlastimil Vondruška je bezesporu slušný románový vypravěč, avšak jeho vize středověku mi zkrátka nesedne. Ovšem v povídkách je tak bezostyšně neoriginální, až jsem si chvílemi říkal, jestli to není nějaká finta. Texty dlouhé, pointy chabé, průběh vyšetřování nulový, jen gradující události, aby se to ke konci všelijak sešmodrchalo, přičemž autor si na posledních řádkách vyboxuje ještě malý prostor na osvětlení celého toho spektáklu. Co mi přitom vůbec neštymovalo, byly autorovy pokusy o zachycení nejstaršího ženského řemesla a výraziva s tím souvisejícího. Nejen, že to působí amatérsky, ale ono to i amatérské je - představy o chování, jednání a vyjadřování šlapek jsou pak natolik vzdáleny realitě, až jsem měl chvílemi pocit, že čtu nějakou rozprávku, a ne historickou detektivku. Osobně nejvíc mi ale vadily bodré rozpravy Jiřího Adama, jeho poskoka Petra a svlečny Rozárky, které měly vyprávění asi okořenit a osvěžit humorem. V mém případě měly naneštěstí efekt zcela opačný.
Úsměvné povídání o proměně dívky v ženu a snech o prvním sexu, které má daleko k dvojsmyslné erotické komedii jako je třeba Láska ve střihu cosplaye. Scenáristka Mari Okada je sympaticky civilní, zároveň vtipná a s nonšalancí pouličního vypravěče umí perfektně vystihnout ty nejtrapnější okamžiky puberty, aniž by to celé sklouzlo k nějakému obhroublému pitvoření. Právě tohle se mi na komiksu líbilo nejvíc, třebaže je jinak dívčí obsahem i formou. Ještě štěstí, že holky jsou o tolik zajímavější než kluci, takže se nemám za co stydět, když něco podobného čtu.
Naneštěstí jednotlivé zápletky sklouzávají ke krapet obehraným motivům, ale při něčem podobném vám absence originality zas až tolik nevadí. Hrdinky jsou správně střelené, žádná nevyčnívá nad ostatní a každá má nějaké vlastní vnitřní trápení, o kterém ostatní nic netuší. V rámci toho se však trochu děsím délky série, protože jestli je hrdinek pět a každá má nějak dospět k naplnění svého „snu“, čeká nás ještě dlouhá osmidílná cesta.
Na příběhu je znát, že původně šlo o povídku, která byla přepsána na román. Ne, že by se Veronika Pekárková rovnou vrhla na space operu, spíš se drží při zemi pomocí žánru young adult, okořeněném nezbytnou dávkou ekologické uvědomělosti. Spisovatelka nemá věkem k hrdince daleko, takže hezky vystihuje způsob chování a uvažování. Stejně šlapou i slovní přestřelky, ironie v hlase a odhodlanost mladých svými činy něčeho dosáhnout.
Naneštěstí je tu ale také spousta věcí, jež nefungují. Když opomeneme nedostatečnou propracovanost vize budoucnosti, kde se upřednostňuje řešení některých problémů na úkor jiných, je to především koncepce zápletky, která pokulhává. Jádro dějové osy se sice určí záhy, ale jako by nebylo příliš podstatné, protože většinu příběhu zabírá seznamování protagonistky se stejně starými kamarády. Teprve v samotném závěru přicházejí klíčové zvraty. Jenže co v povídce zazní jako výtečná tečka, v románu působí řemeslně unáhleně, protože spousta důležitého nestihne být vyřčeno.
Horor, oplývající náležitou atmosférou a pohybující se na hranici slasheru, jež tu zatím jen vystrkuje růžky. To je v určitém ohledu atraktivní, protože se tím zvyšuje napětí. I přes jasně rozdané karty tak nějak čekáte, že všechno zřejmé možná nakonec nebude tak jednoznačné. Navíc konflikt s mocnou rodinou v městečku, kde kanibalové dávají dobrou noc, působí sám o sobě dost zajímavě. Něco jako když se mladej Jesse Custer musel vypořádat z Hochy z Jihu. Jediné, co tomu výrazně ubližuje, je občas až pubertální humor, opakovaně zdůrazňující velká ňadra hrdinovy manželky (bez toho, že by byla alespoň na ukázku vidět, aby mohl případně sám čtenář posoudit, co je na tom pravdy) a pak v některých okamžicích až příliš okaté psychotické chování jednotlivých členů Gotóovic familie.
Po dočtení tak stále nevím, jak horor spravedlivě zhodnotit, jedno vím ale bezpečně – další díl si musím bezpodmínečně přečíst. Pořád tajně doufám, že z toho vyleze něco víc, než jen unylé pohoštění o čtyřech chodech.
Marc Cameron se snaží o drsný akční román z aljašského prostředí, přičemž drsnota zůstane u chlapáckého mudrování a napínání svalů, a z Aljašky jsem cítil asi tolik autenticity jako z filmů se Stevenem Seagalem. Hlavním problémem ovšem je, že na detektivku se tu příliš nevyšetřuje a dějová osa se odvíjí podle vlastních pravidel, bez toho, že by ji ústřední hrdinové nějak ovlivňovali. Ti pouze řeší situace, které z vývoje událostí samy vykrystalizují a to je nejspíše jediný důvod, proč tu jsou - ne aby vraha vypátrali, ale aby mu v pravou chvíli uštědřili pořádnou ránu na solar. Aljašská divočina pak s příběhem společného nemá vůbec nic; mohl by se odehrávat v jakékoliv lokalitě a na jeho průběhu by to pranic nezměnilo. Tedy, ne že by motiv kolumbijského drogového kartelu, dovádějícího v (pro ně) zcela neznámých vodách, pro mě nebyl dostatečně atraktivní, ovšem v rámci rozehrané zápletky si myslím, že z toho šlo vytřískat mnohem víc, než průměrnou epizodu ze seriálu Odpadlík. Škoda.
Svižný mix špinavého westernu a mysteriózní detektivky, který je efektivnější v technických detailech a výsledné atmosféře, než v zápletce jako takové. Ta je přitom vymyšlená rafinovaně, když vyšetřování brutálního zločinu je zakončeno neméně brutální pointou. Jenže, kde má Stephen Desberg promyšlený příběh, tam mu pod prsty protékají čtenářovy sympatie k hlavnímu hrdinovi. Ten, kromě toho že nepůsobí z celého portfolia postav, jako jediný, příliš přesvědčivě, je v důsledku i protivně antihrdinský. Kasá se morálkou, aby ji hned ve druhém obraze převrátil naruby; tváří se jako drsňák a pak nezasáhne v okamžiku, kdy je ho nejvíc třeba a jeho vyšetřování je spíš sledem neuvěřitelných náhod, než smysluplným pátráním. A nic na tom nemění ani skutečnost, že má ošlehanou tvář Seana Conneryho v nejlepších letech. Vyprávění tak zachraňuje alespoň kresba Enrica Mariniho, na jehož bohatě obdařené dívky je vždycky radost pohledět. Tohle ovšem průměrný scénář na piedestal nadprůměru nedostane.
Pár stran a hned jsem pochopil, proč Charles Dickens patří mezi největší spisovatele světa. Ano, je to staré a zápletka v mnoha ohledech nepřekvapí právě originálním průběhem, ale číst ten takřka dvě stě let starý sloh je vyslovená radost. Autor mistrně stupňuje napětí a zároveň si cynicky utahuje z morálky viktoriánské společnosti a především pak ze samotné lidské hlouposti. Člověk až prožívá všechno to bezpráví na vlastní kůži a když přijde ke slovu smrt jedné z ústředních postav, slzy se derou samy do očí. Ono vlastně ani nevadí, že jednotlivé zvraty očekáváte v okamžiku, kdy se hra rozehraje, a to buď z toho důvodu, že příběh podvědomě znáte z jiných přepisů či adaptací, nebo prostě s potutelnou radostí chcete přistoupit na co největší drama, ať si vaše škodolibé já přijde taky jednou na své. Mě osobně mnohonásobně víc bavil popis života podivuhodné londýnské galerky, než vývoj událostí jako takových. V tomhle ohledu je Oliver Twist ukázkou skutečně unikátního literárního řemesla.
Úvodní příběh s Elrikem patří paradoxně – při Moorcockově slávě – k tomu slabšímu, co album nabízí, především kvůli faktu, že pochmurnou Melnibonskou dekadenci se do komiksu ze sedmdesátých let zkrátka převést nepovedlo. Je to takové to fantastické absurdno, kdy se pro efektní scenérie moc nepřemýšlí nad logikou, protože tady když je něco třeba, objeví se v pravý moment někdo, kdo to kouzly udělá.
Jakmile však přijde ke slovu dobrodružství v Bal-Sagotu a následné válečné tažení proti Makaletu, představuje druhá kniha Archivní kolekce to nejlepší, co Roy Thgomas a Barry Windsor-Smith společně vytvořili. Akcí nabité a atmosférou tajemna prodchnuté příběhy, plné neočekávaných zvratů, netušených intrik a překvapivých úmrtí, dělají z takřka desetisešitové jízdy plnohodnotnou heroic fantasy.
Z bonusů pak stojí za pozornost dopis od Cenzurního úřadu Comics Code Authority, vypisující, co všechno je na povídce Dcera Pána mrazu špatně a musí se předělat, aby nebyla ohrožena počestnost mladistvých.
Ruth Ware je s každý románem lepší a především jiná, třebaže se v základě drží pořád svého. Což je z mého pohledu jediná slabina jinak dobře promyšleného psychothrilleru. Všechno to uvažování nad lecjakou prkotinou, jako třeba co si kdo myslí na základě do vteřiny neodepsané esemesky mě uvádějí spíše v zuřivost, než v detektivní euforii.
Ale k Podnikavé dívce. Tentokrát se vracíme k deset let starému zločinu, o jehož zpochybnitelnosti hrdinka nikdy ani na vteřinu neuvažovala. Jenže nové skutečnosti a nevysvětlené detaily ji nutí přehodnotit vše, o čem si dosud myslela, že jsou pravé vzpomínky na jedinou přítelkyni, jakou kdy měla.
Příběh je rozvržen právě tak důmyslně, aby s každou kapitolou čtenáře nutil nad vším přemýšlet a kombinovat možné varianty, přičemž je samozřejmě jasné, že ta, co se nabízí sama, musí být zákonitě mylná. Středoškolské prostředí, zpětná rekapitulace událostí a finální překvapení pak dává vyprávění právě ten záhadný drajv, který detektivky dělá detektivkami.
„Drahý osude, můžeš jít laskavě do prdele a nechat mě být?“
Kupodivu všední počtení. Zaklínačské propriety zakomponované do prostředí Země vycházejícího slunce a komiks nakreslený na japonský způsob – tedy zprava doleva, od konce po začátek. Dějově ovšem standard, což ještě korunuje překvápko v podobě plánovaného pokračování. Takže kromě epizodních soubojů s různou fantastickou faunou, které jsou proloženy nějakou tou cynickou notickou o lidech a jejich skutečné povaze, ve finále ještě zjistíme, že příběh nekončí a všechny náznaky roztroušené kolem únosu a pronásledování byly pouhou vějičkou na další možnou knihu. Zklamáním pak je, že scenárista Rafał Jaki po celou dobu nepředvádí nic, co by člověk neznal odjinud, lépe provedené a možná i lepé rozvedené.
Rónin tak působí pouze jako fanouškovský doplněk, hrdě se hlásící k japonské kultuře a skromně využívající možnosti, které kulisy nabízejí. V ten moment ale proč taky? Vždyť už by to najednou byl úplně jiný příběh s úplně jinou postavou...
Military space opera mého mládí, která ani po takřka čtvrtstoletí neztratila nic ze své atraktivity. Autorské duo Allan Cole a Chris Bunch pracují jako dokonale sehraný tým, přičemž perfektně kombinují vesmírné dobrodružství s příznačným vojenským humorem. Na rozdíl od jiných se přitom drží poměrně zkrátka a namísto velkolepých kosmických bitev se raději soustředí na práci speciálních jednotek, špiónů a záškodníků, kteří dokážou přesnými chirurgickými zásahy ve společnosti vyvolat mnohem větší masakr, než by dokázal cílený útok. Dějová osa je přitom právě tak prostinká, jak u podobných titulů bývá; aneb Jak šikovný rekrut k armádnímu štěstí přišel. Naštěstí se tvůrci drží akční roviny vyprávění, kdy zelené mozky jsou spíš tím, z čeho se dělá legrace, protože pravidla a řády jsou především pro ty, kdo je hodlají dodržovat. Což Karl Sten rozhodně není.
Nový překlad Zdeňka Uherčíka pak ideálním způsobem předpřipravil hrdinu (a jeho peripetie s Impériem) pro nové století a nové čtenáře.