Tupoun komentáře u knih

"Co to, kurva, jako je?" Se svou oblíbenou otázkou se vrací mezi čtenáře prostořeký Carlos Garcia i se svým mnohem upjatějším kolegou Hunterem. Konečně! Obavy, že se Chris Carter nevzpamatuje z osobní tragédie, byly pro mnohé na místě. Vlastně již v autorově úvodu knihy je vzkaz pro všechny, kdo se rozhodují odejít z vlastní vůle. Snad k tomu zpočátku sváděl i název knihy. A vlastně celý děj je postaven na tomto zlomovém rozhodnutí.
Ale že by to mělo byť jen minimálně negativní vliv na kvalitu příběhu, to ani v nejmenším. Autor opět stvořil několik nových, virtuózně humusnatých postupů vražd, které otřásají myslí čtenářů a možná i samotnou knihou. Člověk by bez přemýšlení vyhrkl, že jsou ty vraždy už na jedno brdo. OMYL!!! Vážení, toto je 12 kniha série. V každé knize jsou to minimálně tři podrobně popsané proměny člověčího těla v jateční zkoušku řezníka. To máme nějakých 36 brutálních vražd a ani jedna NENÍ STEJNÁ! Dovolím si tvrdit, že ani vzdáleně stejná. Jestliže toto autor dokáže, tak ti, kterým tento způsob tvorby vyhovuje, prostě musí knihu Genesis spolknout stejně nadšeně jako její nejlepší předchůdkyně. Je to další krvavý zákusek našeho Mistra popisujícího lidské zvrácenosti v nekonečném souboji s rytíři spravedlnosti Hunterem a Garciou. I když tentokrát... Byla to opravdu zvrácenost?! Není to právě kniha Genesis, kde se píše oko za oko...?

23 27.05.2023

Vzdávám hold autorce, která se narodila cca 30 let po začátku popisované doby sadistického teroru a dokázala vytvořit dílo jako přímá pamětnice oněch dní. Navíc dílo beletristicky zpracované, čtivé, nikoliv suchopárnou literaturu faktu. Nesmíme zapomínat, že se stejnou kritickou znalostí dokázala popsat i dobu dnešní. Sami sem tam čteme v tisku, jaká hovada velí některým domovům důchodců, které se od lágrů až tak neliší.
Dodnes jsem nečetl knihy, které byly ve škole povinnými, právě proto, že byly povinnými. Ale aby národ nezapomněl, čeho jsme schopni jako živočišný druh, ale i jako Češi, knihu by měli učitelé se studenty podrobně rozebírat. Třeba jen proto, jak tvrdí George Santayana, že ten, kdo zapomene na svoji minulost je odsouzen ji znovu prožít.
Kniha nezačíná zrovna způsobem, který by neodradil sváteční a spotřební čtenáře. Ale kdo vydrží, bude odměněn měrou vrchovatou, aby mohl pochopit a prožít tu hrůzu skoro na vlastní kůži. Mezi řádky je toho tolik, co číst. Kdo neztratil tuto schopnost z doby minulé, pochopí, že naše české zlo, být papežštější než papež, ukazuje i tolik hýčkanou sametovost převratu v pravém světle třeba právě nezájmem o nalezení pravdy a alespoň více spravedlnosti. Vrazi a sadisti dožili a možná ještě dožívají s nadstandardními důchody a jejich přeživší oběti musí držet hladovku, aby jim byl zvýšen důchod, protože seděli s politickým paragrafem v kriminále a nemají odpracované roky. To je současnost! Tak odměňujeme hrdinství.
I ten spěch do Evropy a zrušení trestu smrti až moc brzy, se při četbě knihy zdá předčasné. Proto je vlastně Muž s dírou v srdci kladným hrdinou. Jak nesmírně pravdivá je věta, že co nebylo zničeno, může se vrátit. Za vším se nedá udělat tlustá čára, stejně jako ji alespoň částečně neudělal svět po 2. válce. Kolik je pravdy v nenápadné větě... A lidé si ani nevšimli, že přišli o svobodu. To bychom neměli ztrácet ze zřetele ani dnes! Už je slyšet veřejné ponoukání k udavačství, dokonce chráněné zákonem, dehonestování hlasitých kritiků a možná pod jinými paragrafy se opět soudí za názory.
Až do 2. ledna 2024 bylo nejhorší hodnocení této knihy čtyřmi hvězdami. Doufejme, že ty tři jsou jen výjimka potvrzující pravidlo. Já osobně bych pro tento případ potřeboval rozšířit hodnocení na deset hvězd. Pro naše životy a budoucnost pokládám knihu za démant v tomto žánru. Děkuji autorce za tolik obětavosti a času, vytvořit umělecké dílo hrůzy českého národa, o němž už skoro nikdo tak syrově (a vlastně vůbec) nemluví. Vždyť tady máme korektnost a ta dnes platí možná více u sadistických vrahů než u jejich obětí.

22 02.01.2024

Vážení kolegové čtenáři. V komentáři tentokrát nebudu hodnotit knihu, zda je taková či maková. Pokud sledujete i životy autorů, vězte, že Chrisi Carterovi během psaní knihy Napsáno krví odešla ze života jeho životní partnerka a milovaná žena - spáchala sebevraždu. Tento krutý osud, kdy si autor sám dává vinu, že partnerku nedokázal ochránit, se promítá i do myšlení Huntera a oběti přímo v knize. My všichni, kteří jeho dílo polykáme supersonickou rychlostí, musíme posečkat a věřit, že se Chris Carter opět rozepíše. Ovšem vymýšlet po takové ztrátě brutální vraždy a ztráty rodin v knižním příběhu... Uvidíme, zda to autor zvládne. Doufejme!!!
P.S. Trochu jsem se proplazil internetem a zjistil, že Carterovi šla 18. 8. 2022 do prodeje kniha Genesis, další případ Roberta Huntera. Jupííí!

21 21.09.2022

Carter dějově opět nezklamal. V tomto příběhu si vybral k brutální likvidaci maximálně zdokonalené inkviziční prostředky, sice nikoliv extra pomalé smrti (tedy v porovnání s některými předchozími knihami, jinak na bolest a hrůzu pomalé až až), ale extrémně bolestivé a především psychologicky zničující v předsmrtném očekávání svých obětí. Lidé ze středověku by asi nechtěli, aby byl Chris Carter autorem Kladiva na čarodějnice. Abych zde nepěl jenom chválu: Když shrnu všechny dosavadní příběhy, trochu mně přijde, že autor používá parťáka Garciu a jeho manželku spíše jako otloukánka a chlapíka s trochu pomalejším vedením, aby až zbytečně moc glorifikoval Hunterovu preciznost. Ale to je můj problém, pro 99% čtenářů je zcela zbytečné se tím zabývat a kazit si zážitek z potoků krve, praskání šlach a kostí a tentokrát tlumeného vřískání.

19 18.04.2022

Vážení čtenáři. Pokud jste stoprocentně přesvědčeni, že vás se netýká tvrzení, že každý člověk dovede zabít, tak po přečtení knihy Ďábelské hry si vámi nebudu vůbec jistý, vrahouni. Protože kdo potká jistou Alex, byť by jeho zaměstnáním bylo sloužit jako anděl, takovou mrchu si při likvidaci vychutnáte.
Přátelé, toto je psycho zrůda, nad jejímž autorským stvořením by slintal závistí i samotný Mistr Chitchcock. Dokonce i tak naegovaná Kim Stoneová dostala ve svém totálně zdevastovaném psychu pár dobře mířených likvidačních ran. Mám stovky představ, jak pomalu a bolestivě zlikvidovat knižní postavu Alex. Angela Marsons mě dokonale vytočila a tím dokázala, že pro mě je výborná autorka.

16 08.10.2023

První kniha z řady, Dvojitý kříž, jak jsem psal v komentáři, mě nijak extra nenadchla. Ale Popravčím se Chris Carter pochlapil. Děj je tentokrát celistvý, od počátku akční a napětí nekolísá, ale celkově neustále narůstá. S tím, že humusácké vraždy budou mít asi podobný základ, nic moc dělat nejde, protože způsobů, jak dělit tělo na částečky zase moc není. Zde je změnou a úžasným nápadem autora spíše psychologické utrpení, takže pro oběť dvojité umírání. Proto doporučte svým dětem - nešikanujte, může se to obrátit proti vám. Když pominu klasický americký komplex, že všichni chlapi klaďasi měří od 185 cm nahoru a mají modré nebo zelené oči (zelené oči mají jen 2% světové populace a podle amerických autorů to vypadá, že 1,99% jsou Ušáci), což ale nemá nic společného s kvalitou děje, je tato kniha výborným a čtivým thrillerem, přestože mě dvakrát nenechala usnout před čtvrtou ranní. Ale mám volno, tak proč ne. Spěchám natáhnout do čtečky Nočního lovce.

16 30.12.2021

Jak zde komentují kolegové čtenáři, je kniha jiná, ne tak krvavá, i když pár soudků krve se zde načepuje, ale kapku jiným způsobem. Dávám plný počet hvězd, protože porovnávám s předchozí knihou o Lucienu Foltrovi Zloba. Ta byla bezesporu vynikajícím psychologickým koncertem, ale to je to, co na mě působilo moc nataženě - málo akce, jen dohledávání na základě vyprávění. Pokud bylo mučení, tak psychické a to páně Huntera. Pokračování Nenávist bylo přece jen živější. Byl to lov, kde jsou oba lovci zároveň oběťmi. Dopředu čtenáře žene napětí, kdo skončí jako oběť, kdo jako lovec (pokud jste se tedy nedívali, jestli Carterova sága pokračuje :-)). Pro mě je nejúžasnější částí knihy asi tak jedna až dvě vteřiny v životě lidském rozepsané na několik stránek (na několik stránek čtečky). Každý z nás, přátelé, vidí tyto okamžiky možná několikrát za měsíc v různých filmech. Ale když vám někdo popíše, kolik hrůzy se stane v několika milisekundách, které lidské oko nikdy nepojme jednotlivě a přesto vcelku, už jen pro tuto pasáž stojí za to knihu číst. A tady se plní ty krvavé soudky.

15 21.09.2022

Po Nočním lovci, kdy byly vražedné destrukce těl jaksi skryty a vnější stav oběti by se dal definovat výrazem "jako živá", přichází Carterův luxusní ředitel masokombinátu se zvláštní oblibou v oddělení mlýnků na maso. Na lidské maso. Zde se autor prostřednictvím vraha opravdu vyřádil a podle toho, jak čtenáři stéká po dlaních krev při přetáčení stránek to vypadá, jako by měl člověk místo ubohých pěti litrů alespoň sud krve v těle. Umělecké zaměření vraha se sochařskou tajenkou místo činu ani trochu nezjemňuje, ba naopak. Zatímco se tedy brodíte potoky krve a zakopáváte o kusy masa, které ještě před chvílí tvořily lidskou bytost, Hunter, věc nevídaná, pomalu neví kudy kam. Navíc se příběh rozvětvuje do dvou línií, jedna kráčí velmi těžce vpřed, protože se velmi pomalu objevují skutečnosti línie kráčící zpět do minulosti. Ačkoliv před vaší myslí defilují zástupy možných pachatelů, výsledná osoba označená za viníka asi drtivou většinu čtenářů překvapí. Vyjma mě, protože já jsem knihu četl podruhé, abych vám zde mohl poskytnout toto doporučení - přečtěte si další báječnou krvavou ódu Chrise Cartera.

15 21.02.2022

No konečně!!! Po delší době jsem opět narazil na knihu, při níž můžu v zajetí napětí a spletitosti děje báječně nechat odpočívat mých pár závitů v téměř neposkvrněné šedé kůře. Tedy až na tu nesnesitelnou Kim Stoneovou, kterou bych chvílemi také rád zavraždil a vytvořil tak novou detektivní řadu. Buď jsou nakladatelé ve Velké Británii blbí, trpí šedým zákalem nebo jsou analfabeti, že celých neuvěřitelných 25 let odmítali vydat tuto báječnou sérii detektivek. Nebo že by v zemi měli přesyceno extrémní kvalitou detektivní tvorby? Naštěstí pro čtenáře Angelu Marsonsovou nepřešla chuť otravovat další a další nakladatele, naštěstí vývoj přinesl i jiné možnosti než jen prodej papírových knih a my jsme tak nepřišli o čtivé detektivky nebo spíše detektivní thrillery, kdybych měl škatulkovat dle svého soudu. Chcete-li kvalitně napnuti zapomenout na svět kolem vás, tak kniha První krev je to pravé ořechové!

14 02.10.2023

Kniha je oproti jiným v této sérii krve, lidského masa a šílené bolesti přibližně o necelých 30 stran kratší. Proto je v ní humus slisovaný takovou měrou, že se mu nevyrovná ani hmota černé díry. Musím číst i při jídle a mistrovsky trýznivě pomalé a bolestivé vraždy Carterových monster mně extra nečiní nějaké zažívací problémy. Ale způsoby úklidu, které zde psychouš přikazoval Červovi, to už můj trávící systém ve spolupráci s mozkem a představivostí téměř nepobral. Výborný komentář napsala Paja11.11 až na to, že já mám co vytknout. Rozladil mě závěr, kde se Hunter, ten nejchytřejší, nejpředvídavější a nejrozumnější detektiv najednou chová jako hlupák z levného detektivního braku a leze bez rozmyslu sám do jámy lvové. Takové způsoby tvorby nejsou hodny Carterova mistrovství. Nicméně, když pomineme logiku a přijmeme systém americké tvorby, kde klaďasi vyzmizíkují celou armádu s prstem v nose, je tento díl opravdu jedním z vrcholů hnusu, který většinu z nás, komentujících, láká k dalším Carterovým knihám. Alespoň jeden americký cvokař, který se poctivě živí.

14 24.07.2022

Arthur C. Clarke byl v mnohém vizionář a řada technických vymožeností, o kterých ve své době psal, se dnes běžně používá. Kdoví, jestli Oumuamua nebyl něco jako první Ráma? Děj knihy je naprosto strhující a v tomto případě je úpně jedno, kdy byla kniha napsána. Tak perfektně je nadčasová. Zde Clarke mírně ubral vědecké složitosti některých svých děl a přidal nádherně dobrodružné pocity opravdových dobyvatelů kosmu. Pokud jste nadšeným čtenářem sci-fi, dokonale barevná představivost zcela ovládne vaši mysl a podobně jako v hororech Stephena Kinga, jste tam, jste v zaprášené chodbě Rámy, a každý metr, který vám odhalí reflektory přináší obavy, očekávání a úžasné pocity z objevování. A co teprve až vstoupíte dovnitř?! Jestliže nezamhouříte při čtení oka a do práce přijdete zničení, tato kniha musí být dostatečnou omluvou u nadřízeného. Co je nějaká práce proti Setkání s Rámou? Jestli chcete prožít pár dní v kosmu, tako kniha vám to umožní. Morgan Freeman kdysi prohlásil, že pokud mu někdo donese kvalitní scénář na Setkání s Rámou, bude jej produkovat. Bohužel, už je to pěkných pár let.

14 08.11.2020

Opět jsem velmi spokojen, ba téměř nadšen. Což mě na jednu stranu mrzí, protože nebudu oblíbencem Gindolfina, dle jeho komentáře, kde smutní za výbornými detektivkami převážně z minulého století (ony jsou bez kousku ironie opravdu výborné). Docela mě rozesmál komentář playady, kde autorka nebo autor ztrácí náboj napětí, jelikož podle ní i v dalších sériích hlavní postava přežije. Osobně si opravdu nevzpomínám na detektivní sérii za dlouhá desetiletí četby, kdy by hlavní postava zemřela v první knize a ve druhé nastoupil nový vyšetřovatel. Siith v komentáři tvrdí, že se Marsonsová snaží vytvořit atmosféru ála severská detektivka. Ale já severskou tvorbu nemám rád a z knih Angely Marsonsové jsem nadšen. Nepopírám, že se dají najít nelogičnosti, že je hlavní postava místy příšerně otravná a neustálé psychické záchvaty z minulosti mě znechucují. Nicméně kniha jako celek tyto nedostatky lehce překoná a vynahradí chvíle utrpení s Kim a její duší. Prostě mně se tato kniha velmi líbí a je to můj názor, jako někdo jiný může mít názor úplně jiný. Tak je to správné, abychom nebyli nudní a aby ani detektivky nebyly nudné a uniformní jako blátošlapové.

Na knihu jsem se vrhl jako hladový vlk poté, co jsem četl vynikající knihu U severní zdi. Zklamání bylo obrovské navzdory většinovému názoru ostatních čtenářů. Christie2020 píše, že pro ni byl začátek zmatený. Pro mě byla zmatená celá kniha. V určité části, podobně jako Melodka a další čtenáři, jsem vyčenichal podobnost s Trhlinou, která se mně taky nelíbila. U Trhliny alespoň čtenář věděl, proč tam ta parta leze, u Ignis fatuus se to dozvídáme až na samém konci, i když nějaké náznaky se snad během příběhu objevují. Celkově je to guláš, kdy pejsek a kočička jsou hadra.
Taky jsem narazil na nesrovnalost autorky a na 100% to není součást děje. Při cestě zpět se vyšplhají na téměř lysý vrchol, odkud vidí široko daleko. Za moment jsou tam mladé břízky a za pár následujících vět už jsou tam vzrostlé stromy, takže mohli vidět prd a ne do dáli. Znovu upozorňuji, že to není součást iluzí, přeludů a halucinací. Prostě na tuto knihu chci zapomenout a doufám, že Petra Klabouchová příště zaperlí zase něčím tak skvělým jako U severní zdi.

12 17.07.2024

Kdo byl nadšený Marťanem, měl by být poměrně stejně spokojený se Spasitelem. Stavba příběhu je v podstatě stejná, i když samotný příběh je zcela odlišný. Andy Weir opět částečně mění knihu ve středoškolskou výuku fyziky, matematiky a dalších oborů, což není vůbec na závadu až na chvíle, kdy už je toho prostě moc. Naštěstí jich není moc. V tomto byl lepší film (Marťan), který časově nedovolil zahltit děj přehršlí výpočtů. Co mně osobně na Spasiteli trhalo žíly, to je strašlivě roztahaný začátek, než se děj jakž takž dostane do obrátek. V tomto bude případný film lepší, protože tu, až nudnou, zdržovačku nedovolí. Že jsou zbrklost a nedomyšlenost kroků Rylanda Grace ve vesmíru dost nebezpečnými vlastnostmi, včerty. Jako sci-fi je to výborné počteníčko, jestli je něco technicky možné či nikoliv, mě netankuje, to bych se pak mohl dát na čtení technických příruček. Asi od třetiny knihy je pro mě autor viníkem nedostatečného pracovního výkonu z důvodu krátkého spánku, protože jsem si musel násilím odtrhávat knihu od očí. A úplně čumím, že zcela výjimečně je pro mě český název Spasitel mnohem vhodnější než originál Projekt Zdrávas Maria. To se tedy často nestává. A nejkrásnější věta knihy: "Tvoje tvář prosakuje."

12 26.01.2022

Dávám s klidem Angličana pět hvězd, přestože je tato kniha poměrně jiná než autorovy předchozí. Pokud řadím Bryndzova díla do škatulky detektivní thriller, tak předchozí knihy se klonily více k podstatě thrilleru a Osudné svědectví je spíše detektivní. Proto se nedivím, že některé čtenáře tentokrát autor zklamal. Myslím si, na rozdíl od některých jiných komentujících, že právě hledání vraha tu zde, pak onde, omyly a přehmaty, je blíže policejní praxi než knihy nabízejí obecně.
No, v soukromém životě je Erika stále stejně neschopná se o sebe postarat, ale i zde se nám do budoucna (možná) blýská na lepší časy. Jak ale ve svých komentářích připomínám, je dnes módou mnoha autorů vykreslovat svoje špičkové vyšetřovatele v soukromí jako psychicky rozhozené, hysterické, zakomplexované, atd., atd. Ostatně i Bryndzova Kate je ze stejného soudku. Ale to v žádném případě nesnižuje kvalitu knihy jako celku.
V závěru se kniha překlopí od detektivky zase více k thrilleru, takže závěr napínavý (i když z logiky věci bych nějaké připomínky měl) téměř do poslední chvíle. Mnozí kolegové čtenáři mají pravdu, že je tato kniha dějově poklidnější, ale to nesnižuje její kvalitu. Jako detektivka je to velmi schopná kniha.

11 07.01.2023

První třetina je poklidnější, pokud to lze vůbec tvrdit po boku takového hebla, jako je Ilan. Jestli jsem ji měl chuť v první knize přerazit, tak teď jsem nesmírně toužil po tom, abych ji opakovaně mohl roztrhat na malé kousky. Ale vždy z té své tvrdohlavosti a zbrklosti nakonec vybruslila, tak jsem trhání odložil.
Právě v první třetině se dozvídáme o světě za skárou, tedy o nížinách. Přestože je tato část akčně poklidnější, nelze říci, že by byla nudná.
No a pak to začne. Poplach pro pětadvacítku, odlet a odjezd do Duvalského pohoří a čtenář už nemá čas na oddech. Jízda jako na tobogánu a rychlost se až nebězpečně zrychluje a taky pěkně nebezpečně končí, takže vám všem nezbývá, než se vrhnout na Nastereu, třetí knihu. Já tak tedy činím a směle vám Faju doporučuji, navzdory tomu, že nejsem děti a mládež. :-)

10 18.04.2024

Potřeboval jsem po třech detektivních knihách přeladit na jiný žánr, tak jsem hledal mezi sci-fi. Českých autorů či autorek se již dávno nebojím, na rozdíl od českých filmů, tak jsem se vrhl do čtení. Až teprve později jsem si všiml, že je kniha zaškatulkovaná jako fantasy a ještě pro mládež, což je úplně opačný věkový pól vzhledem k mé maličkosti. Fantasy moc nemusím. Ale příběh mě jakž takž zaujal - pokračoval jsem. Jedná se vlastně o postapokalyptický stav Země a společnosti. Příběh se rozvíjel pomalu, podrobným popisem života a tu a tam se objevila nápověda, na kterém místě světa se vlastně nalézáme. Mimochodem, ač se jedná o smyšlený příběh, zmínka o Ďatlovově výpravě na Cholat Sjachyl (Horu mrtvých), je pravdivá. Ilan jsem měl chuť opakovaně přerazit, což jen dokazuje, že ji autorka vykouzlila velmi přesně vzhledem k jejímu věku - poklona. Nu a tak mě příběh vtahoval víc a víc až jsem nyní nucen s radostí vám oznámit, že jsem velmi spokojen a už si jdu stáhnout dvojku. Kdo miluje pozvolné poznávání, posléze i napětí, lidské příběhy, nebude zklamán.

10 12.04.2024

Udělal jsem velkou hloupost. Přečetl jsem si tři knihy série a teprve píšu komentář k první. Ale na druhou stranu je to výhoda pro váhající. NEVÁHEJTE! V květnu vyjde čtvrtá kniha a dovolím si tvrdit, že většina z vás na ni bude netrpělivě čekat. POZOR! Vy všichni, co zde často pláčete nad nedostatkem knih bez potoků krve a mazlavých vnitřností rozházených všude kolem - tato kniha je klasická detektivka, nikoliv thriller, a pokud si dobře pamatuji, první kniha je takřka bezkrevná.
Protože autorka Wendy Dranfield pracovala s vězni a rovněž dělala asistentku koronera, ví, o čem píše. Setkali se dva lidé rozdílných povah s přibližně stejným osudem - Nate a Madison. Do toho se nám míchají klasičtí američtí policisté, kteří napřed střílí a teprve pak se ptají (problém Ameriky i v reále).
Tato první kniha má víceméně poklidnější průběh v několika liniích a s retrospektivami vzpomínek obou hlavních postav. Přestože neskřípete zubama napětím, udržuje vás děj pořád v pozoru. Pěkně se nám to s podezřelými zašmodrchává a já, přestože jsem Tupoun, jsem nějakým zázrakem dostal vnuknutí, kdo je hlavní krysa a sám sebe jsem vyznamenal řádem bílého lva s řetězem. Ale ono se to tak zauzluje, že jsem si řetěz skoro odebral, protože krysa je nakonec krysa non plus ultra. Musím částečně uznat třeba komentář Arwena 777, že jsou v knize určité koniny (třeba ty kosti po 14 dnech), i dialogy a nedotažené jednotlivé dějové linky, ale celkově se to dá překousnout. Mnozí se diví, že má kniha tak vysoké hodnocení. Řekl bych, že je to reakce právě těch, kteří k zážitku při detektivce hledají něco jiného, co tady dříve bývalo standardem, dnes výjimkou.
No a jak jsem v úvodu kritizoval vlastní hloupost, že píšu komentář k první knize, když jsem přečetl již tři, právě proto vám všema deseti doporučuji i knihu Pád do tmy, protože vývoj postav a jejich osudy na sebe přímo navazují a věřte Tupounovi - autorka se vám za vaši důvěru v dalším pokračování bohatě odmění. Já osobně si raději smlsnu na řezničině ála Chris Carter, přesto jsem tyto tři knihy spolkl během tří týdnů (a to jsem mezitím maloval kuchyň - nesnáším manuální práci) a Wendy Dranfield si zařadil mezi oblíbené autory.

10 03.04.2024

Já osobně jsem byl velmi spokojen. Na pláč některých komentujících, že postupy vyšetřování jsou nelogické nebo proč se autoři snaží ohromovat takřka nemožnými konstrukty příběhu, je velmi jednoduchá odpověď. Příběh by měl být samozřejmě ve svém základu uskutečnitelný v dnešním světě, pokud se nejedná o sci-fi nebo fantasy. Ale pokud bych chtěl číst správné postupy vyšetřování, půjčím si literaturu faktu nebo vzpomínky kriminalistů. Ohromovat autoři musí, protože nároky nás čtenářů (samozřejmě až na výjimky) rostou. A je báječné, že já můžu souznít v pětihvězdičkovém opojení se svými souvěrci a jiní si můžou mezi tisícovkami příběhů najít svoje pětihvězdičkové příběhy. Nikdo nejsme hloupější jen proto, že se nám líbí jiná literatura. Jsme ohromní tím, že se nám vůbec ještě literatura líbí.
Kniha možná nenapíná kšandy na max, ale drží si svoji laťku skrz celý příběh přibližně na stejné úrovni s občasnými horními polovinami sinusoidy nad čarou, se stoupající nervozitou - stihne, nestihne? A přátelé, Sayer, přiznejme si to, jako jedna z mála postav úspěšných detektivních thrillerů, je takřka normální, nevyhrává jí nebo není psychicky vykolejená jako spousta jiných. I když ke konci, když si případ pustila do osobní roviny...
Drtivou většinu z vás příběh nezklame. Riskněte to! Mně teď čekají halušky, tedy vlastně Bryndza, a pak se možná vrhnu na další knihu Ellison Cooperové.

10 21.12.2023

Mimo skutečnost, že se jedná o další mistrovské dílo Chrise Cartera s další řadou novinek jak nejtrýznivěji zlikvidovat lidskou bytost a nejbližším dopřát zážitek možná horší než samotná smrt, zde autor skvěle dokazuje všem sociálně síťovým závislákům, jak lehce se dají jejich plky o každém kroku ve stylu 24/7 zneužít. Sice to nepomůže, ale jako velký pomocník vrahouna v tomto díle sítě fungují skvěle.
Carter v knize opět podstatně změnil vývoj děje a předhodil našponovanému čtenáři ještě více alternativ o možných adeptech na vraha, což dělá jeho díla stále a stále přitažlivými a neotřelými. A v závěru nám předestře, co dokáže člověk, jehož láska sahá až za hrob a za vrata...

10 24.07.2022