Tupoun komentáře u knih
Bylo to dobré, ale jsem rád, že to skončilo. Vůbec mně nevadil několikaliniový děj, to už jsme si vyzkoušeli v díle předchozím. Ale poslední díl autor již zbytečně natahoval. Běžíte k finále, sáhnete na kliku, abyste konečně zvěděli pravdu... a další dveře. Kousek se to posune... a další dveře. A tak pořád dokola. Když je to dvakrát, možná třikrát, dá se to ještě vydržet. Ale co je moc, to je moc. Ať už tady čtete jakékoliv kritiky, stejně se asi nikdo nerozhodne třetí díl nečíst. Po takové akci a nevyřešených otázkách si knihu přečtete i kdyby měla mínusové hodnocení. Ale asi od poloviny se to začne táhnout jak... no, nebudu vám přirovnáním dělat zle od žaludku. A pouhé tři hvězdy dávám za konec. Nechci naznačovat kvůli těm, co nečetli, ale takové konce nejsou považovány ani mezi odborníky za kvalitu. Tedy není to kritika díla, ale autora. Asi se nedovedl rozhodnout.
Ta detektivka je čtivá a velmi dobrá. Má jedinou smůlu, že Jefferyho věčně nerudný Rhyme a jeho banda jsou akčnější a živější. Ale pokud se vám podaří ten velmi těžký úkol, odosobnit se o Rhyma, tak prostě musíte dojít přinejmenším k podobnému uznání jako já. Deaver se i zde představuje jako perfekcionista co se týká znalosti prostředí, konkrétně několika prostředí, poněvadž příběh má dvě linky, kdy se zvláštní týpek Colter retrospektivně vrací do dětství a dospívání, které bylo i na americké prostředí velmi ojedinělé. Navíc i v této dějové lince probíhá krimi zápletka. Co je zajímavé a na dnešní dobu až nezvyklé, neteče zde mnoho krve, i když pár mrtvolek se v knize objeví. Ani do držky si ti podivní lidé moc nedávají. Možná i proto mnohým připadá autorova nová postava taková nemastná, neslaná. I já, přestože tvrdím, že se jedná o dobrou detektivku, si ponechám jednu hvězdu v zásobě na další knihu s Colterem Shawem.
Kniha je ve své hrůze úžasná v tom, že nás neseznamuje suchopárným způsobem školního výkladu nebo dokumentárních děl, jak knižních, tak filmových, o životě nikoliv v lágru jako takovém, ale právě na poslední štaci tábora smrti. Už jen označení židovských likvidačních jednotek jako sonderkommando je černým nacistickým humorem, neboť se tak nazývaly jednotky Wafen SS často určené k likvidaci civilistů. Z díla, i když dle historiků v mnohém nepřesného, čtenář pochopí daleko více o zrůdnosti celého systému holocaustu a vyvražďování vězňů vůbec. Právě autorův styl, kdy o tisících vraždách píše v podstatě jako o běžném pracovním dni, je mnohem příšernějším poznáním než fotografie krematorií a zástupy vězňů, vytetované číslo na ruce dítěte. O co více vás dostane na kolena popis pyramidy mrtvol ve "sprchách", kde se lidé v boji o kyslík byli schopni vraždit navzájem, než fotografie těchto strojů na smrt. V tomto je zpověď Miklóse jedinečná a já bych ji doporučil jako povinnou četbu v devátých třídách ZŠ než dnešní styl života naučí děti odosobnit se od hrůz, kterých je schopen inteligentní člověk.
Vive la France! Moje první setkání s Mistrem Thilliezem a dovolím si tvrdit, že Francie nabídla dalšího autora s podobně temným stylem tvorby jako má Bernard Minier. Mlask! Pokud budete číst pozorně, to jméno se dějem mihne - určitě to neberte jako spoiler. Oproti povzdychnutí v komentu orinky3, že je škoda, že zlobři nebyli postaveni před řádný soud, jsem nesmírně rád, že se tak nestalo. Protože při dnešním "humanistickém" přístupu k odpadu společnosti by ještě mohli dostat podmínku nebo drsný trest, domácí vězení.
Začátek působí trochu možná až kingovsky a čtenářem to tříská od mantinelu k mantinelu, než se začne pomalu orientovat. A zase to s vámi třískne úplně jinam, protože se vynoří nová linie. V podstatě souzním s komentem terimily - jen dodávám - teorie, co ti ptáci, je v jedné dvou větách nadhozená (u řeky).
Ale taky souhlasím se všemi, kdo tvrdí, že za polovinou autor jako by začal moc spěchat. Gabriel Moscato, přes celou knihu v defenzivě, začne příběhem projíždět jako nůž máslem a v určitých chvílích jsou mu přisouzeny vlastnosti hodné pana Stelouna.
Nicméně celkově je to opět solidní počin na scéně temných thrillerů a poněvadž jsem mezitím spolkl další knihu tohoto autora, už vím, že ten počin není jediný. Určitě doporučuji!
Pokud si chce někdo odpočinout od Rhyma, tak Modrá sféra je nejlepším řešením. Stejný autor a naprosto rozdílné, osvěžující prostředí. Samozřejmě zdaleka nikoliv jen proto, že jeden detektiv je imobilní a druhý mobilní. Děj nastartuje do atraktivnosti hned od začátku a již v této poloze zůstane, někdy s větší dynamikou, ondy s menší, ale pořád akční. Mezi popisy technických řešení se směle a bezcitně vraždí, takže čtenář je zásobován bohatě nadupaným dějem.
Pláč některých komentujících nad tím, že se jedná o prehistorické prostředí sítě a počítačů jde poněkud mimo mísu, protože toto je úděl všech knih, které vycházejí z technického prostředí. Toto určitě kvalitu knihy netvoří (viz třeba knihy Arthura Haileyho). Dokonce i některé knihy ze zlatého fondu sci-fi a jejich prostředí jsou dnes částečně skutečností, a přesto neztrácejí na své atraktivitě.
Ani identifikace zlouna příběhu vůbec neškodí. Naopak. Vyvstává řada jiných kliček a problémů, objevují se klasičtí představitelé nadřazených složek, jejichž blbost je po celém světě pověstná, takže pořád je čtenář v napětí a veze se na vlně zvědavosti, jak to vše bude pokračovat?
Prostě dokud neuvidíte závěrečnou tiráž, nemůžete u Deavera očekávat, že znáte všechny padouchy a zachránce světa. Po delší době zase jedna lahůdka, kdy jsem na oltář vlastní potěchy obětoval spánek a snížený pracovní výkon pro kapitalistu.
(SPOILER) Knihu bych rozdělil na dvě části. Na opravdovou literaturu faktu (jen a pouze za tuto část dávám dvě hvězdy) a na naivní, někdy až neskutečně hloupé, názory autorky, které z knihy vytvářejí nepovedený román pro ženy. Zde se ztotožňuji s komentářem čtenářky Garfi a částečně snad i Mony-Lisy. Na to, že autorka byla údajně velmi vzdělaná v oblastech psychologie a kriminologie, navíc bývalá policejní důstojnice, jsou její naivní postoje vůči Bundymu fakt nepochopitelné, působící dojmem buď záměru pro úspěch knihy, nebo blbosti. Napřed jednoznačné odmítání viny cukrouška a poté, co jej odsoudí poprvé k smrti, najednou přemet a všechno, co tvrdíte, Ctihodnosti, je pravda. Vrchol hlouposti autorky vidím především v její úvaze, co přinese Bundyho smrt? Prý snad jen to, že už nebude dál zabíjet. A to snad nestačí? I kdybychom vzali v úvahu jen známý počet obětí, tak přesto se jedná o značný počet brutálně zavražděných dívek. Opravdu jsem chvílemi při četbě přemýšlel, komu víc vyhrávalo. Samozřejmě, že stranou nezůstala ani možnost, že to byla jen póza autorky pro úspěch knihy. Navíc několikrát doplňované vydání víceméně jen domněnkami žen, které se "údajně" s Tedem Bundym setkaly. Ani přesný součet částek, které do Bundyho autorka prý vrazila, mě nepřesvědčuje o tom, že celá kniha byla psána s trochu jiným úmyslem než jen jako literatura faktu. Jsem zklamán a osobně nedoporučuji, přestože v knize existují kvalitní pasáže, kde nefigurují výplody autorky. Nicméně v knize jsme i svědky neuvěřitelných možností odsouzených vrahů (tedy alespoň v oné době), co vše mohli na soudním systému vymoci. A co je snad až z oblasti sci-fi, že v tolika případech vražd se vyšetřovatelům podařilo celkem najít tak minimální množství přímých důkazů, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky a ještě by zbylo.
P.S. Na motivy této knihy byl natočen roku 2003 film The Stranger Beside Me (Muž po mém boku).
Průměr. Tedy průměr v porovnání s prvními pěti knihami autora, kdy jsem byl zcela nadšený a v zasněženém blázinci nebo u lanovky s polovinou koně jsem byl napjatý jako struna ze staré gibsonky. Údolí už byl sešup a Lov ze série Martin Servaz se mně jeví jako nejslabší. Ale na průměr jej povyšuje Zkurvenej příběh, kterej byl opravdu zkurvenej a Na okraji propasti taky nic moc. Lov mně připadal především v poslední třetině takový ve stylu honem, honem, abych to měl už z krku. Přesto se v knize občas vynořil starý Minier, kdy měl děj svůj náboj a šmrnc. Že se mluvilo o rouškách a covidu? No, když budete psát knihu o středověku v době morové epidemie, asi se o ní taky dočtete na každé druhé stránce. Pokud budete psát román z války, bude se tam omílat válka. Tak už to chodí. Narozdíl od jiných čtenářů jsem docela nadšený, že nám zde autor pěkně popsal, jak to v současné Francii chodí s jejich přistěhovanými přáteli a jen mě utvrdil, že nezvat sem tyto nezvané je pořád moc dobrá politika. Toť můj názor a jako spousta dalších čtenářů čekám, že se Minier vrátí zpět v plné polní, asi jako si přeji, aby Stephen King zase začal chlastat, protože to psal svoje největší pecky.
(SPOILER) (Pozor spoilery) Když jsem zahlédl další díl Martina Servaze, děkoval jsem nebesům, že se Minier konečně probral z krátkodobého výpadku rozumu se Zkurveným příběhem a Na okraji propasti. Ihned jsem obětoval mrzký peníz a vrhl se do čtení. Již v předchozích dílech mě docela vytáčela Servazova neschopnost komunikovat s okolím, ale nějak jsem to přežil s myšlenkou, že většina autorů má dnes za hrdiny spíše objekty vhodné pro cvokaře. Minier vždy všechno přebil udržováním čtenáře v napětí. Dovede úžasně gradovat děj, vytuší, kdy čtenář začíná pociťovat nudu a ihned příběh ještě více zamotá a přidá další haldu podezřelých a nějakého nádherně humusnatě odkráglovaného civilistu. Ale přece jen, v této knize je Servaz už opravdu cvokem až to bolí a především vadí. Alespoň mně. Po osmi letech zavolá žena, která s ním opakovaně vyje..., jak to napsat slušně, a on letí jako zblázněný, doma vážnou známost a dítě. Postaví do pozoru celý klášter a... najednou na babu úplně zapomene. Dokonce když mu řekne šéf kláštera, že ji vídal, sice vystřelí do hor, ale za hodinu je mu putna. Dokonce Minierovi ani jeho Servazovi vůbec nevadí, že se nikdo, snad kromě čtenářů, nezajímal o důvod opatovy sebevraždy. Zpovědi Marianny by byly asi slabý stimul. Ve Francii budou asi jiní hrdinové. Řekl bych, že normální chlap by asi neuháněl ženskou, která se podílela na přípravách jeho vraždy. Kolegyně MarieH dí ve svém komentáři správně - je to uměle natažené a za mě už moc přeplácané, některých ohledech nedotažené. Tak jsem zde vytvořil povídku o tom, jak se z příznivce stal kritik. Minier má ale jistotu, že mu knihu bez problémů vytisknou v USA. Jsou tam lesby, gayové, podle jmen v městečku bydlí polovina Evropy, Blízkého východu i vzdálenější Asie...
Celá vyšetřovací parta jsou psychouši! A hlavní postava je opravdu, ale opravdu těžký případ pro psychiatra. Nějak si nepamatuji, že bych se někdy setkal s tím, aby si kriminalisté jako nejdůležitější věc na začátku vyšetřování neznámého pachatele pojmenovali. Na mě to působilo prostě ujetě. Celé pátrání na mě tak působilo skrz celou knihu. Přitom téma příběhu je pro thriller vynikající. Ale to zpracování... Nejsem samozřejmě odborník na kriminalistické postupy, jen požírač detektivek a thrillerů, ale tady byla většina postupů postavená na hlavu. Třeba zavřít se do baráku, aby došlo ke spojení myslí, a za pár dní tam nebyla ani noha - to se chechtám dodnes nad takovou pakárnou. PastelceX vadí geografická neukotvenost příběhu. Souhlasím především proto, že bych chtěl vědět, kde může fungovat tak očividně zkorumpovaný šéf a vyšetřovatelé, kteří nejsou o nic lepší, když bez mrknutí oka hodí přes palubu kolegy a pak se dají zase dohromady jakoby nic. Opakuji, ta parta byla tak nesourodá, že by měli co dělat, najít mezi 10 000 zelenými kuličkami jednu červenou. Docela dost souhlasím s komentářem baji42 a asi úplně nejvíc, z těch, co jsem četl, s názorem minirocka.
Ale jak jsem již výše uvedl, myšlenka výborná. Sranda, že Tano píše, že jí posledních pár stránek nesedlo, já naopak hodnotím možná celou čtvrtinu nebo alespoň pětinu knihy jako konečně hodnou označení jakž takž krimi thriller. Co člověk, to názor.
Přes veškerou kritiku, až na tom budu tak blbě, že nebudu mít co číst, nezavrhuji možnost, že se na druhý díl vrhnu. Nebo jen ze zvědavosti, jak to ti psychouši dále mrví.
Vypínám jednu hvězdu, ač, světe div se, nikoliv kvůli kvalitě. V knize do děje vstoupí nový prvek vesmírných vzbouřenců, a i když to vytvoří nosnou myšlenku knihy, v celkovém příběhu se děj začíná poněkud natahovat. Prostě člověku už to pomalé dávkování, kdo by mohli být Korzáři, ve čtvrtém díle připadá již dlouhé. Jako samostatná kniha, jak ostatně hodnotí i řada dalších čtenářů, se jedná o výborný kousek military sci-fi, ale čtete-li to jako čtvrtou knihu, už pozornost mírně uvadá. Osobně se mně zdál již dost natažený i děj uvnitř mrtvé lodě. Tak nezbývá než doufat, že se vše vysvětlí a napraví V jámě lvové.
Řada čtenářů mrčí, že je třetí kniha skluz dolů. Hmm, kloním se spíše k těm, kteří hovoří o knize diplomacie, tedy více o překonávání nedůvěry a seznamování se s neznámou civilizací. To znamená, že i když jsou zde akce, je děj poklidnější. Osobně bych řekl, že blížíc se děj k závěru, opět doutnající akcí, začíná být stále jasnější, že další kniha by měla být, doufejme, zase ve stylu předchozích dvou. Nemám důvod lámat nad tímto dílem hůl a dávám opět 5 hvězd, protože i v boji je třeba přeskupovat, když do bitvy vstoupí další, a navíc neznámý, prvek, možná budoucí spolubojovník. Asi bych se zde ztotožnil s komentářem Sittha, ale v mnohem optimističtějším módu. Opět musím a chci tuto knihu doporučit, už jen pro souvislost příběhu.
Zase musím jít proti názorovému proudu. Ale nepíšeme komentáře proto, abychom se zalíbili, ale abychom napsali svůj názor. Kniha je především příběhem několika postav, s jejichž osudy se někdy až moc pomalu seznamujeme. To vše probíhá na pozadí konce války, která do příběhu v podstatě zasahuje jen tak zpovzdálí a až na výjimky jen v nepodložených informacích vznikajících v lidském davu. Vznikají zde kontroverzní situace, jak už to bývá v hrůze, kdy utíkáme o život. Právě tady se vybarvují pravé živočišné podstaty lidí, doposud skryté lidským očím. Z tohoto pohledu vyčnívá postava nacistické zrůdičky, které teprve uniforma a Vůdce dali moc.
Konec je useknutý takřka nadzvukovou rychlostí, kdy se v pouhých několika odstavcích velmi povrchně dozvíte, a to jen částečně, jak to dopadlo. Tak rychle, že v jedné větě žije tady a po několika větách odpočívá na stejném místě pod oblíbeným stromem. Škoda, poválečné osudy postav mohly být popsány konkrétněji. Existují mnohem, mnohem kvalitnější příběhy popisující podobná utrpení. Škoda jen, že historie si této katastrofy dodnes moc nevšímá a knih je jako šafránu.
Asi dvě třetiny knihy jsem si připadal jako cvokař poslouchající manžele, z nichž je jeden větší vyčůránek než ten druhý. Pro mě naprosto o ničem. Okolí taky vypadalo jako výběr z Bohnic a jediné, co mě drželo před odložením knihy byla jen zvědavost, co se stalo se zmizelou. Za polovinou se to jakž takž rozjelo a mrcha i mršák si měnili role, ale celkově to nevedlo nikam a konec naprosto nemastný, neslaný, jako by toho měla po krk už i autorka. Výborný námět, ale na můj vkus velmi špatně zpracovaný. Když přijdete s netradičním stylem, je to vždycky risk, jestli to vyjde. U mě to nevyšlo.
Dobrá detektivka, to bezesporu. Ale mezi ostatními knihami Bryndzy, ať o zakomplexované Erice Fosterové nebo alkoholičce Kate Marshallové, je opravdu ta slabší. Možná tu a tam psaná i horkou jehlou. Například, když Kate Marschallová poslouchá příběh Jean Julingsové v nemocnici, nepadne ani slovo o tom, že se Jean s někým setkala, jak v retrospektivě před jedenácti lety, tak při vyprávění s Kate. Ale následně o tom věděli všichni. Ne, že by to knize zase nějak uškodilo.
Možná až 2/3 knihy jsou detektivkou víceméně vyhledávání na internetu, dotazů a věčných řešení psychických problémů a traumat Kate a v menším měřítku i Tristana. Ovšem pokud někdo nesnáší Tristanovu sestru jako hysterickou můru, která se tak strašlivě podobá matce z hudebního filmu The Wall od Pink Floyd, dočká se v jedné jediné větě škodolibé odměny.
Je pravda, že i já, Tupoun, jsem byl osvícen a odhalil jsem pachatele mnohem dříve než hvězdná dvojka. Dokonce i povídka vyskytnuvší se v ději vám všem docela jednoduše napoví, jak to před jedenácti lety bylo. I to svědčí o skutečnosti, že se autor moc nesnažil vytvořit kvalitní detektivní zápletku. Nebo se mu to nepodařilo. Ale kniha určitě byla čtecí a nemusíte se bát, že byste příjemně nezabili čas. Poslední asi necelá třetina jede jak tobogán. To, že má autor dvě tři knihy výborné a jednu slabší - ukažte mně umělce v jakémkoliv oboru, který má jen vynikající tvorbu?
"Nechť autorka tvoří dlouho a často," výskám nadšením. Mladá a velmi sympatická okatice Lucy Kissick prorazila doslova peckou mezi ctihodnou sci-fi společnost. Možná by se v knize našla hlušší místa, mizení osob z děje na delší dobu, ale při tak širokém popisu je to naprosto pominutelný prohřešek - nic, co by vás mělo odradit. Ostatně, která kniha nemá svá pro a proti? Rozhoduje výsledný efekt a zde se u mě dostává mezi elitu. Autorka, mimo jiné doktorka a vědkyně, se na oxfordské univerzitě věnovala chemickému působení marsovských jezer na jeho dávné klima, dnes je jaderný chemik, takže její vědecký um vytváří knihu sice sci-fi, ale na vědeckých základech a to je prostě čtenářská balada. Do děje o bývalé deváté planetě a jejím úžasném popisu, o práci terrafomovačů, zasadí lidsky hezký příběh vědce Luciena a zpočátku desetileté Nou, rodilé Plutoňanky, ale dokonce i záhadu na úrovni thrilleru a prvky ekoterorismu. Prostě pomatenci v masce ochránců mimozemského života se najdou i 4,5 miliardy kilometrů (nejmenší vzdálenost) od Země. K plastičtějšímu zážitku si můžete pustit na YT záběry sondy New Horizons (New Horizons Flyover of Pluto).
Právě díky postavě Luciena je jazyk příběhu svěží, místy humorný a pro čtenáře laiky v mnohém vysvětlující, co se týká zákonitostí ledové trpasličí planety.
Jestliže se vám bude zdát asi tak polovina knihy kolísající mezi poklidem a akcí, víc a více vás bude napínat na skřipec náznaky možného, nezoufejte. Poslední část vás připoutá k ději pořádně silným řetězem a budete se zapomínat nadechnout. Nekecám, tak jsem to prožil! Kdo miluje sci-fi, zvolte si k četbě novou princeznu na tomto poli a její knihu Plutoshine. Nikoliv proto, že je opakovaně oceňována těmi, kdož mají glejt k oceňování, ale proto, protože opravdu stojí za to nové osvěžující světlo v temnotě vesmíru.
Jakmile jsem spolknul trilogii Žatvy smrti, sápal jsem se po dalších knihách Neala Shustermana. Přestože dodnes nechápu, jak můžou být tyto báječné dystopie ve škatulce Pro děti a mládež, jsem velmi rád, že jsem psychologickou bariéru pro mě, věkově asi již zakázané literatury, překonal a mohl mlsat krásné potoky krve, vražd ve jménu blahobytu, původně určené pouze dětem.
Podobně se to Nealovi povedlo i v knize Bez šance. Společnost hezky svázaná diktátorskou "svobodou" vytvořenou po kompromisu v nějaké nepřímo naznačené válečné nekonečnosti, užívá částí těl zavržených. Rodiči zavržených, sirotků, nezvladatelných... Vše, na jednu stranu hrůzné, na druhou stranu pro mnohé přínosné, popisuje autor se sobě vlastní syrovostí a surovostí. A jak už to bývá, stačí, když se do dobře namazaného soukolí dostane zrnko písku a začnou se dít věci. Koho baví Neal Shusterman a jeho Žatva smrti, kniha Bez šance jej určitě nezklame.
Helikonii jsem četl před dávnými lety, a tak jsem se na ni vrhl znovu, abych zde mohl napsat erudovaný komentář a nikoliv útřžky vzpomínek. Brian Aldiss byl souputníkem Asimova nebo Clarka a v té době bylo docela těžké dostat se do špičky s-f. Helikonie - jaro začíná opravdu poutavě a Yuliho život hltáte s nadšením. Pak najednou přichází šok, kdy v několika větách učiní Brian Aldiss několikagenerační skok a ocitne se na zcela jiném dějovém místě. Zde se odvíjí příběh Yuliho následovníků. Co je v tomto jinak výborném díle ubíjející, je množství živočišných druhů (i lidských nebo pololidských) bez bližšího popisu, takže nakonec rezignujete na hlad po bližším poznání. Děj je dost kostrbatý, někdy se desítky stránek drží v několika dnech, pak skočí o značný kus vpřed... Do toho ještě čumilové na oběžné dráze... Obrovské množství informací bez plynulé návaznosti. Ve dvou případech jsem si všiml chyb korektury, kdy člověk se šípy a luky přirovnává tvar předmětu cisterně a ve druhém případě se zmiňuje o výšce hory v metrech nad hladinou moře. Ale budiž. Přes všechna zmíněná úskalí se kniha číst dá a já se vrhnu na Helikonii - léto. Jen si musím povzdechnout, kde jsou ty doby, kdy mělo 1. vydání 15.000 ks výtisků a pevná vazba stála 62 Kč.
Opět proběhla nevynucená rychločetba. Prostě mě děj dostal a nepustil. Přestože miluji thrillery ve stylu Carterových krvavých drsáren, určitě nepohrdnu ani klasickou detektivkou. A to knihy Lindy Castillo opravdu jsou, přestože začátek je vždy tak trochu thriller. A přesto dávám tentokrát jen čtyři hvězdy. Nikoliv kvůli kvalitě příběhu, ale když jsem v komentáři k předchozí knize ne úplně souhlasil s jednou částí komentáře Marcik7, tak nakonec musím uznat, že měla pravdu. Co mě tedy v této knize již opravdu otravovalo, bylo Katino neustálé rozebírání vztahu s Tomasettim. Zcela chápu strach a obavy obou postav. Ale babrat se v tom tři knihy po sobě, je už přece jen moc. A co mě ještě dost vytočilo, byla neobjektivnost a citová zainteresovanost Kate. Je to pochopitelné pro ženu, nikoliv pro policajtku. A takové pubertální myšlenkové pochody á la ´vím, že dělám chybu, ale just to udělám´, to ani raději nerozebírám.
Takže o hvězdu méně, ale z osobních důvodů, nikoliv, že by byl celek nějak horší. Myslím, že ti, kterým se líbily předchozí příběhy, nebudou zklamáni.
Myslím, že druhá kniha v sérii byla ještě o něco lepší než první. Začínala sice skoro jako drsný thriller, ale pak už to byla "jen" kvalitní detektivka. Přestože čtu převážně jen při obědě a před spaním, spolkl jsem ji asi za tři čtyři dny, z čehož vyplývá, že se mně velmi líbila. Oproti názoru z komentáře Marcik7, mně možná až přehnaná citová opatrnost jak Tomasettiho, tak Kate nějak extra neirituje. Ono vyspat se s někým a dát průchod citům je obrovský rozdíl. A oba mají strach, že to může bolet, především při jejich práci a minulosti.
Co mě kapku vytočilo, tak klasický scénář v závěru, kdy si hlavní postava myslí, že je nejchytřejší. Dobře jí tak! Ale jinak se to prostě čte opravdu velmi dobře. Třetí kniha se v bazarech prodává skoro za větší prachy než obrazy Alfonse Muchy, v meziknihovních výpůjčkách jsem za ni vyplázl kilo, tak doufám, že bude stát za to. Docela se těším.
Dvě hvězdy jsou podle mě až až na počet nesmyslů. Výborný námět a neotřelé prostředí, sem tam to začne být opravdu thrillerově detektivní, ale zbytek děje se točí kolem povahově nevyrovnaných postav a vztahů. Detektivové jsou perfektní pro předlohu nového dílu Pat a Mat a jejich šéf je zase dokonalý Gargamel. Tatérka nesnáší exmanžela a sotva ho vyhodí ze dveří, začně hýkat, že by ho chtěla zpět. Nesnáší policisty, ale jak odejde, už by běžela za ním. Když se sejdou všichni tři takřka v jedné posteli, následuje klasický souboj samců.
Šéf kriminalistů porušuje v jednom kuse nejzákladnější poučku kriminalistiky - neskočit na první indícii jako na vyřešený případ. A když už dává rozkazem, kterou línii mají sledovat a ostatní zakáže, to už jsem pomalu zavíral knihu. Navíc podrazácký kolega donašeč a hlavní vyšetřovatel s ním pořád spolupracuje... Lidé, kteří dlouhá léta zblízka hledí na části lidského těla nepoznají, jestli jde o ženu či o muže... Prostě ať už z toho mohl být dobrý thriller, je tam nasekáno tolik konin, že to nebylo nic pro mě.