Tyet komentáře u knih

Čínská sci-fi? Ano, přesně tak, a jak skvělá! Liou Cch´- Sin stvořil velmi lidské a přitom vysoce vědecky zasvěcené dílo. Musím se přiznat, že mi udělalo radost a vinou své neznalosti jsem byla překvapená, že v Číně existují lidé, kteří přemýšlí tímhle způsobem. Mně samotné pomohla první část téhle trilogie zorientovat se v některých svých dosud plně neujasněných postojích. Má lidstvo navzdory své krvelačnosti, nevymýtitelnými sklony k destrukci a monstróznímu sobectví právo na ochranu? Má dostat šanci k nápravě? Snad ano. Pohyb zpět totiž možný není, naše civilizace a technologický pokrok se může vyvíjet pouze směrem kupředu. Věda není zlo, technologie nemusí být nositelem zkázy. Naděje umírá poslední.
Netrpělivě čekám na pokračování!

10 01.11.2017

Při čtení, a věřím, že i při psaní, knih Olgy Tokarczuk, je převažující emocí soucit. Není to ani melancholie, ani smutek, ani deprese, je to schopnost hlubokého soucitu s lidmi, s krajinou, zvířaty a dokonce i Bohem. Olga Tokarczuková vysoko vyčnívá nad současnými autory, ale ne výjimečným uměním slova, brilantním stylem, schopností vytvářet zápletky a udržovat pozornost čtenáře, ale svým hlubokým vhledem a porozuměním, se kterým se opravdu často nepotkávám.
Příběhy v knize spojuje místo, kde se odehrávají. Zalesněná, chudá a divoká oblast polského Kladska, okolí Nové Rudy, s výhledem do českého Broumovska. Ta, a postava staré Marty. Příběhy, ve kterých se velmi často vyskytuje smrt a bolest, nepůsobí drasticky, spíš smířeně, autorka je popisuje s jistým zaujetím, zvídavostí a smyslem pro detail. Součástí knihy je také podivuhodný příběh svaté Starosty a transsexuálního mnicha, který jej sepsal. Knihou prosakuje motiv konce světa s rudou oblohou a zkamenělými stromy, jediná skutečně děsivá vize.
Knihy Olgy Tokarczukové jsou rozhodně perlou naší knihovny a upřímně je doporučuji ke čtení.
„Marta řekla, abych se netrápila tím, co vidím.(...) Nevím, proč mi to řekla; už se chystala odejít. Stála s rukou na klice otevřených dveří.
Večer jsem si na tu větu vzpomněla. Nehybný obraz z pohyblivého filmu, v němž se všechno mění a přestává být tím, co bylo. Tak fungují oči – vidí mrtvý výstřižek většího, živého celku, a to, co vidí, si ochočují a zabíjejí. Proto když se dívám, věřím, že vidím něco stálého. Ale to je falešný obraz světa. Svět je pohyblivý a roztřesený. Neexistuje v něm žádný bod nula, který si je možné zapamatovat a pochopit. Oči dělají snímky, které mohou být pouhým obrazem, schématem. Největším rozčarováním je krajina, protože stálost krajiny neexistuje. Pamatujeme si krajinu, jako by byla obrazem. Paměť tvoří pohlednice, ale svět žádným způsobem nechápe. Proto krajina tak podléhá náladám těch, kteří ji pozorují. Člověk vidí v krajině vlastní vnitřní, netrvalý okamžik. Všude vidí jen sebe. Konec. To mi chtěla Marta říct.“

10 16.06.2017

V roce 1982 vydalo nakladatelství Odeon výběr z Matthioliho Herbáře, který vyšel poprvé v roce 1544 v Benátkách. Do češtiny jej přeložil a upravil lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku a vydal jej Jiří Melantrich. Tadeáš Hájek vypustil nebo zkrátil výklady o exotických rostlinách a zároveň vložil do textu množství vlastních zkušeností. Je to tedy dílo obou. Kniha obsahuje veliké množství překrásných dřevořezů v nebývalé kvalitě a velikosti. Jsem uchvácená, je to skutečná nádhera! Takové knihy už dnes nevycházejí, bohužel.
Podívejte, co se tam třeba píše o cibuli:
Pes vzteklý ukousl-li by koho, ztluc cibuli s solí, s routou, s medem a s octem, přikládej na ránu, toť vytáhne jed ven.
Dává se pečená s cukrem aneb s medem proti kašli a dýchavičnosti, přidada něco k tomu másla, nebo hrubé vlhkosti ven z prsí táhne a vyvodí.
No, není to nádherný?!

10 16.06.2017

Hutná, těžká, temná kniha od skvělého Johna Fowlese. Rámec děje tvoří thriller, ale vlastně jde o střet dvou světů, dvou duší, dvou myslí, dvou kultur. Unesená dívka, idealistická, otevřená, tvůrčí, moderní, kritická; a únosce, rigidní, zkostnatělý, dokonale tupý, jsou sice oba Angličané a hovoří stejnou řečí, ale jako by pocházeli každý z jiné planety. Je to velice přesvědčivá sociologická a psychologická studie. Moc pěkné, přečtěte si to.

9 29.05.2024

John Fowles píše bravurně, to víme, tentokrát píše o době přesně před sto lety od vzniku románu. Francouzova milenka je exkurzí do viktoriánské Anglie roku 1869 a těsně poté, kde nejvyšší direktivou a smyslem lidského života je povinnost. Ale lidský duch, alespoň některých z nás, k životu nutně potřebuje svobodu vnější a někdy ještě naléhavěji svobodu vnitřní. Svoboda ale, jak vidíme každodenně i dnes okolo sebe, je draze zaplacená komodita a být skutečně svobodným, na to má koule opravdu jen hrstka lidí. Za osvobození se od konvencí, společenského determinismu, vlastních předsudků a strachu, se platí především osaměním. A kdo z nás může doopravdy poctivě říct, že to je cena přiměřená?
Za přečtení kniha stojí, už jen kvůli krásnému jazyku.

9 04.04.2023

DOBRÁ ZNAMENÍ, kniha vzešlá ze spolupráce dvou legend Terryho Pratchetta a Neila Gaimana je zábavný, rozpustilý příběh o tom, jak samotný Antikrist zabránil Armagedonu. Prostě slušná oddechovka.

9 01.09.2021

Tohle je knížka obsahující vše, co mám ráda. Uvěřitelný historický příběh založený na skutečných osobách a událostech, popisující život od dětství po smrt. Klášterní prostředí (jo, asi jsem byla v minulým životě matkou představenou :) ), sympatická hlavní hrdinka.
Autorka popsala život Hildegardy podle té dramatičtější ze dvou verzí jejího osudu, kdy byla od svých osmi roků dlouhých třicet let zazděná zaživa v kobce ve zdi mužského kláštera v Disibodenbergu jako reklúza, což je ženská obdoba anachoréty, spolu s pomatenou "svatou" Juttou. Něco takového si sotvakdo umí představit. Je vůbec možné po tolika letech vyjít ven zdravý na těle i na duchu, postavit se církevní moci, sepsat nejprve tajně a posléze s posvěcením papeže své svaté vidiny, a založit první ženský klášter v německých zemích? Pokud se to tak opravdu stalo, byla Hildegarda ještě pozoruhodnější než jsme si mysleli.

9 26.04.2021

Simmons je můj oblíbený spisovatel a Hyperion patří k tomu lepšímu, co napsal. Dobré sci-fi, a to Hyperion je, dokáže čtenáře přimět k tomu, aby se zamýšlel nad odvěkou otázkou po smyslu lidské existence.
Všechny příběhy byly zajímavé, já si oblíbila Básníka, protože mi připomíná postavy z románů Michela Houellebecqa - a pro toho já mám slabost. Básník ve čtenáři vyvolává ambivalentní pocity a pod jeho cynismem tuší bolest. Možná se mohl autor mírnit v některých až hyperbolických popisech jeho chování, občas to bylo na škodu.
Jinak nemám moc co vytknout, našla jsem jen jednu nesrovnalost - to, že má Kněz vrostlé kruciformy měl přece vědět jen Konzul, ale v závěru knihy je to všeobecně známá věc.
Rozhodně se těším na pokračování.

9 19.08.2018

Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.

9 16.06.2017

Knížka lesníka Petera Wohllebena se stala světovým bestsellerem. A proč vlastně? Píše o stromech s láskou a pokorou, které jsou podložené mnohaletými zkušenostmi. Zaujalo mě, co píše o městských stromech, a taky jeho názor na invazivní druhy. S našimi šumavskými obhájci likvidace kůrovcem napadených stromů by si patrně moc nerozuměl. Knížka je poučná a rozhodně zajímavá, mně osobně ale mnohem víc sedí přístup a knihy Freda Hagenedera.

9 16.06.2017

Otomaru Dvořákovi se podařilo oživit bezkrevné postavy z našich učebnic dějepisu. Když se řekne Jungmann, Erben, Šafařík, Tyl, Němcová, Světlá, Havlíček, Frič, Mácha, Neruda nebo Palacký, většině z nás se zatmí před očima a náš mozek se samovolně uvede do polospánku. Kniha se může jevit dnešnímu čtenáři, uvyklému na rychlé tempo, nečekané zvraty, napětí a peprnosti, poněkud rozvláčná a skoro nudná, ale jakmile si zvyknete na jazyk, kterým je psaná, bude se vám číst moc pěkně. Otomar Dvořák knihu s podtitulem „Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena“ napsal takovým stylem, jakým by ji patrně psal sám Erben, kdyby měl příležitost. Dozvěděla jsem se spoustu nových (tedy spíš staronových, pokud počítám i školní dějepis) informací a velice nepřekvapivě jsem si uvědomila, jak jsou lidské touhy neměnné a věčné. A že musíme cítit skutečný vděk k osobnostem národního obrození. Ačkoliv se jim samotným mohla jejich snaha zdát marná a zbytečná, zejména v éře neoabsolutismu, obětovali jí nezřídka celý život, rodiny a zdraví, bezesporu měla obrovský smysl pro nás všechny.
Knížku jsem si přála k Vánocům hlavně z toho důvodu, že Erbenovo rodiště Miletín je od nás coby kamenem dohodil, do tamějších starých lázní jezdíme pro vodu a v knize se píše i o „našich“ Byšičkách. Ale tahle knížka mi dala mnohem víc, uvědomila jsem si, jak moc mám ráda svou zemi i svůj rodný jazyk, jakkoliv to může znít pateticky.
Na konci knihy, kdy Erbenovi umírá jeho žena Betynka, jsem se doopravdy rozbrečela. Knížku si určitě přečtěte.
„Léto za létem bez ustání běží,
zima za zimou uhání;
důvěra má však nepohnutě leží,
a co rok roste doufání.“

9 16.06.2017

Román švédské spisovatelky Kerstin Ekmanové vás doslova pohltí svou hutnou, těžkou, severskou temnotou. Tma prostupuje krajinu, lidi, i duše. Čas je nelineární, vede nás klikatými cestičkami z minulosti do budoucnosti a zpět. Chvíli žijete život mladé dívky, pak zralé ženy trpící pocity viny a tíhou starého tajemství, bezmoci a zbabělosti a někdy také život malé dívky, bystrého sirotka, který má v sobě něco z trolla. Těžký a dusivý je i příběh mladého nemocného chlapce, jenž uteče z rodiny ovládané hrůzou ze starého nemilosrdného patriarchy a stane se malířem. V další kapitole je z něj starý muž, který se vrátil „domů“ a v té další je mu zase patnáct. To všechno v kulisách nezadržitelného „pokroku“ první poloviny dvacátého století a světové hospodářské krize. Nouze a hlad jsou všudypřítomné. Kniha je plná smrti, stínů a beznaděje. Přesto ta tíha nepůsobí samoúčelně, a jakmile dočtete, jste rádi za naši malou, malebnou a světlou zemi. Výborná kniha, doporučuji k přečtení.

9 16.06.2017

Tohle je už čtvrtá kniha od Aleše Palána, kterou jsem si ráda přečetla. Ačkoliv se mi jeví jako nejslabší z těch čtyř, stále stojí za to si ji přečíst a to především kvůli jedné z žen.
Jde jako vždy o příběhy lidí na okraji společnosti nebo takových, se kterými se osud nemazlil, nebo obojí. Z šesti příběhů vyčnívá vysoko převysoko vyprávění o Apoleně. Ne kvůli opravdu těžkému osudu, kvůli tomu, co si jako dítě i jako dospělá vytrpěla, ale díky tomu, jak výjimečná je to osobnost, jakým způsobem dokázala najít klid, jak neuvěřitelně silný a výjimečný člověk to je (nebo se tak jeví nám, čtenářům). Apolena nejenže nevidí ani tu tmu, co je v názvu, má další těžká poúrazová tělesná postižení, ale navzdory tomu žije sama, většinou se zcela obejde bez pomoci, z vlastního rozhodnutí nemá ani elektřinu (!), nemá žádné jiné oblečení kromě tílka a kraťasů, to znamená ani boty (!). Za každého, i toho nejmrazivějšího počasí chodí denně ven na procházky v letním oblečení a bosa. V bytě si topí jen aby byt neplesnivěl, ale stále má dokořán okno, sprchuje se pouze studenou vodou. Jak ona říká, normální vodou, nikdo ji pro ni neochlazuje. K tomu všemu nepotřebuje jíst, mimo občasného vypití nějaké ovocné šťávy (!). Už jen jedna z těch věcí by byla nadmíru pozoruhodná a já nemůžu Apolenu dostat z hlavy. Jestli je někdo inspirativní, tak je to ona. Vymyká se všem našim představám o postižených, těžce nemocných, o slabých, zničených lidech, závislých na státu a svém okolí. Apolena je silnější než kdokoliv, koho znám, její síla není okázalá, v očích veřejnosti je to podivín a potížista. Žije tak, jak chce a jak v rámci svých možností může. Je skutečně, opravdově a beze zbytku sama sebou, a to může říct jen mizivé procento z nás.
Další příběhy nejsou ničím výjimečné, jen nám připomínají, že jediné, co můžeme ve skutečnosti změnit, pokud něco není podle našich představ, jsme my sami. A také, že alkoholismus je příčinou nenapravitelného zničení charakteru.

8 23.10.2023

Román o misii v Japonsku v polovině 17. století od Šúsaku Endóa je historicky podložený příběh portugalských kněží, kteří se navzdory přísnému zákazu šíření křesťanství v tehdejším Japonsku, rozhodli vložit své osudy do rukou Božích a zkusit štěstí. Celá mise měla ale nanejvýš tragické vyústění a kromě trýznivého fyzického mučení křesťanů se autor zabývá především duševním rozpoložením hlavního hrdiny, kněze Rodriguese, který v posledku už nedokáže rozlišit dobré od zlého a pochopit pravou podstatu oběti, kterou skládá každý z těžce zkoušených křesťanů samotnému Bohu.
Pro mne osobně je zajímavé, jak odlišně od našich zvyklostí vyjadřuje japonský spisovatel charaktery, podoby nebo duševní rozpoložení lidí – velice často je přirovnává ke zvířatům.
V krátké době jsem měla možnost přečíst si dvě knihy o orientálcích, knihu Čína od Edwarda Rutherforda a nyní i Mlčení Šúsaku Endóa. Charaktery, hodnoty, chování, čest a vztahy mezi lidmi v Číně a v Japonsku – to vše jsem mohla porovnat, dokud jsem měla obě knihy ještě v čerstvé paměti. Je velmi zajímavé, jak vzdálené si tyto dvě kultury byly a dosud jsou.
Vybírám něco málo z knihy:
„ ´Jsi zbabělec,´ řekl tlumočník, když povstal z lavice. ´Nezasloužíš si ani jména Padre.´
Nedokázal zachránit věřící, ani je nenásledoval jako Garrpe, aby spolu s nimi zahynul ve vlnách moře. Chvěl se lítostí nad jejich osudem, ale nemohl si pomoci. Věděl, že soucit není čin. Není to ani projev lásky. Soucit – stejně jako tělesná žádost – není nic jiného než instinkt. Tolik se naučil už kdysi dávno ve starých škamnách semináře, ale měl to v sobě jenom jako moudrost vyčtenou z knih.
´Jen se podívej, ta krev teče kvůli vám. Krev chudáků se rozlévá po celé naší zemi.´
Okamžitě se mu vybavil proud temné rudé krve tekoucí po dvoře. Tlumočník tvrdil, že tuto krev prolily sobecké ideály misionářů. Inoue, pán z Čikuga, přirovnal tyto ideály k dotěrné lásce ohyzdné ženy.
´Ano - ´ smějící se tvář tlumočníkovu překryl krevnatý, masitý obličej pána z Čikuga, ´ještě říkáš, že jsi sem přišel proto, abys za ně položil život. Ale ve skutečnosti tihle lidé umírají za tebe.´
(…)
Jsem posledním křesťanským knězem v této zemi. Pán nemlčel. A i ve chvílích, kdy se mi zdálo, že mlčí – celý můj život o něm mluvil...“

8 19.02.2023

Tohle je druhá kniha, kterou jsem od autora četla a byla nakonec lepší než Světla, která nevidíme. Moc jsem se na ni těšila, ale během čtení mě bolestně drásal příběh dvou volků Měsíce a Stroma; pasáže s jejich utrpením jsem jen prolétla a o jejich trýznivé smrti jsem nečetla vůbec. Nakonec jsem ale ráda, že jsem vydržela, ač jsem knihu z výše uvedených důvodů chtěla několikrát odložit.
Rozsáhlý román se skládá z několika dějových linek propojených zlomkovitými útržky starobylého textu, který má zásadní význam pro celý děj (nebo děje). Kniha obsáhne dlouhé období bezmála dvou tisíc let, je místy nepříjemně dystopická a v mnohém velice aktuální. Je o naději, umanutosti, síle vůle, myšlení a citu. Je o sovách, je o dětech. Je o smrti a o neustávajícím pohybu Kola osudu. Je o tom, jak naše problematická, slabá a nedokonalá lidskost dokáže a musí dokázat přechytračit rozmáhající se technologie.
Přečtěte si ji.

8 31.07.2022

Literárně špatná, ovšem obsahově důležitá kniha, která obsahuje myšlenky a informace, které jsme už všichni někdy někde četli, ale které je třeba si čas od času zopakovat.
Žij beze strachu, buď sám k sobě upřímný. Bůh je stav bytí, nikoliv entita. Čas není lineární.

8 03.03.2022

Redaktoři Michal Plzák a Lucie Vopálenská v téhle zajímavé knize rozhovorů probírali se šestadvaceti respondenty téma smrti a umírání. Mluvili s lidmi, kteří mají tím či oním způsobem k tomuto tématu blízko - s duchovními, filozofy, s hrobníkem, s lékaři, s pohřebákem, psychiatrem, žoldákem, ale i s umělci: básníky, hudebníky a výtvarníky. Tuto profesní a názorovou všehochuť doplnili o zástupce dvou u nás nejpočetnějších národnostních menšin - o Roma a Vietnamce, abychom se dozvěděli o kulturních odlišnostech při umírání a pohřbívání.
Oba dva tázající ve mně vzbuzovali větší či menší nechuť, která ke konci dokonce gradovala, a to i přesto, že je zřejmé, jak přepečlivě se na každého zpovídaného připravili. Úplně první otázka na pana Davida Stejskala zněla: "Nedávno ti umřel otec. Na covid?" Po této tristní, hloupé a naprosto neslušné otázce by si zasloužili, aby je rychle vyprovodil ze svého domu, leč nestalo se tak. Svou covidovou obsesi dávají najevo téměř v každém rozhovoru, a tato psychóza se vine celou knihou jako červená nit.
Každý jednotlivý člověk, který se v knize otevřel a promluvil o svém vztahu k posledním věcem člověka, si zaslouží úctu a díky, nicméně někteří z respondentů vyčnívali nad jiné, jako například pan profesor Komárek se svým darem slova, humorem, nadhledem a moudrostí, biskup Václav Malý pro svůj klid, pokoru a laskavost, malířka a sochařka Věra Nováková pro svou přímost a pozitivní energii, britský filozof Peter Wilberg pro svou autenticitu a upřímnost, spoluzakladatelka Cesty domů Martina Špinková pro svou sílu, něhu a pokoru. Ale pro mne byl mému vnímání a srdci nejblíže básník Petr Hruška, kterého budu citovat (odpovídá zde na otázku, zda někdy uvažoval o sebevraždě a zmiňuje v té souvislosti Braunovy sochy ctností a neřestí na Kuksu):
"Stojí tam mezi pýchou, hamižností, smilstvem a tak dále socha ženy, která si vráží dýku do hrudi – alegorie zoufalství. Zoufalství jako neřest! Uvědomil jsem si, že to, co barokní doba ještě za neřest pokládala, by dnes sotvakdo vnímal jako cosi nemravného, jako svého druhu selhání. Zoufalství se prostě stalo běžným a samozřejmým ´rovnoprávným´ životním postojem, čas od času (zvláště v špatné literatuře, zvláště v špatné poezii), dokonce módou, čímsi snad úctyhodným. Jako by ten, kdo není patřičně zoufalý, byl hned podezřelý z naivity, povrchní existence, filozofické nedospělosti. Jako by zoufalství bylo viděním, nikoliv slepotou.
Dodnes nevím úplně přesně, co bylo rozhodující, že jsem tu myšlenku na sebevraždu tehdy zavrhnul. Tohle se bude vysvětlovat těžko. Díval jsem se pozorně na svoje tělo. Já vím, že to bude asi znít přihlouple narcistně, ale nemá to s tím nic společného. Snad mi budete rozumět: viděl jsem nádheru těla. Tohohle kloubu, ohbí ruky, kolena. Jako nějaký biolog nebo anatom jsem vnímal jeho funkčnost a přes tu funkčnost jeho odhodlání být. Zdálo se mi, že cítím vis vitalis, která se ukrývá v buňkách kůže, představoval jsem si orgány a krevní oběh, vazby prvků, všechen ten vápník a draslík a uhlík držící u sebe. Duše jako by v tu chvíli oněměla, přesněji – jako by byla přítomna právě v těch buňkách, nádherně zapadajících do sebe a souvisejících spolu… Najednou bylo nesmírně těžké to zrušit. Lépe to říci neumím.“
A básník Hruška toho řekl ještě mnoho krásného, jen si to přečtěte!
Byli ale i respondenti, kteří mi byli nesympatičtí a se kterými jsem nenašla společnou řeč. Jedna osoba na mě dokonce působila jako člověk natolik odpudivě, že jsem její zpověď dočetla jen s velkým sebezapřením. Ale zmiňovat ji nebudu, proč také.
Knihu doporučuji všem nad padesát let, nebo všem, kdo se se smrtí tak či onak setkávají.

8 18.02.2022

Mistrovsky napsaný špionážní thriller Terry Hayese je bezpochyby v první lize žánru. Vše, co očekáváte od toho typu románu, se vám dostane, 760 stran je nadupaných akcí, děj je skvěle promyšlený, zápletka víceméně uvěřitelná. Jako obvykle zjistíte, že pro jednotlivce na obou stranách mezinárodních konfliktů není vítěze. Ráda bych ještě vyzdvihla mistrovský překlad Pavla Medka, promluvy tureckého manažera hotelu jsou tak dokonalé, že už jen kvůli nim stojí kniha za přečtení.

8 01.03.2020

Tahle kniha Nikose Kazantzakise, kterou jsem četla půjčenou, je pro mě velice zvláštní. Během čtení jsem ji často rozčileně odložila, protože mě popouzelo Františkovo chování. Proč se nenají? Proč se neobleče? Proč je tak zarputilý, tak pošetilý, tak šílený? Knížka ležela často několik dní nedotčená hřbetem nahoru a já se na ni nemohla ani podívat. Knihu jsem dočetla doslova se sebezapřením, vrátila, a považovala to za ukončenou věc. Jenže během měsíců po přečtení neuplynul den, abych na Františka z této knihy nepomyslela. Podráždění vyprchalo a já některé jeho činy začínala chápat. Ta kniha mi uvízla opravdu hluboko, hluboko pod kůží a nastal den, kdy mi došlo, že tuhle knihu musím mít v knihovně. S velkou vnitřní omluvou jsem si tuhle zvláštní knížku nakonec koupila, aby se stala jednou ze vzácných kousků v naší knihovně.

8 16.06.2017

Na mnoho lidí působí Podvolení jako nejslabší román Michela Houellebecqa, ale já ten názor nesdílím. Je pravda, že mám pro autora slabost a jsem ochotná mu odpustit téměř cokoliv, ale i přesto si myslím, že kniha je to dobrá. Hlavní hrdina vzbuzuje jako obvykle současně soucit i odpor, máte chuť s ním současně zatřást, jednu mu vrazit nebo ho obejmout.
Román se odehrává v nedaleké budoucnosti, lépe řečeno v roce 2022 ve Francii. Prezidentské volby vyhraje poměrně překvapivě muslimský kandidát a od té chvíle se začne Francie proměňovat. Nutno podotknout, že ne všechny změny jsou k horšímu, i když islám vzbuzuje v mnohých čtenářích negativní konotace. Houellebecq jako vždy provokuje, nutí k přemýšlení a s nepřehlédnutelným gustem odhaluje nepěkné stránky lidské psýchy. Poživačnost, egoismus, lenost, zbabělost.
Možná je tento román na první dojem povrchnější než ostatní autorova díla, nic dramatického ani drastického se zde neodehrává, bolest není zničující. Samota, opuštěnost, marnost – to vše je ale stále přítomno i přesto, že příběh univerzitního profesora vlastně „dobře dopadne“.
Doporučuji k přečtení.

8 16.06.2017