Tyet komentáře u knih

Kultovní kniha Japonce Masanobu Fukuoky, zemědělce, filozofa a propagátora přírodního zemědělství. Sám o sobě říkal, že je pouhým starým rolníkem, ale jeho myšlenky, praktické rady a poselství ovlivnily a stále ovlivňují tisíce lidí na celém světě. Na svém hospodářství „na hoře“ učil všechny, kteří měli zájem. Knihu doporučuji všem zvídavým lidem nakloněným přirozenému vztahu k půdě i přírodě jako celku. Opsala jsem několik citátů, které mě zaujaly a které podle mě dobře vystihují podstatu Fukuokových myšlenek; ty první dva citáty jsou z předmluvy:

„To, čeho se Fukuoka v moderní aplikované vědě obává, je její opovrhování tajemstvím, její ochota zredukovat život na to, co o něm ví, a jednat s domněnkou, že to, co neví, je možné zcela ignorovat. ´Příroda, která byla uchopena vědeckým poznáním,´říká, ´je příroda, která byla zničena. Je to duch, který vlastní kostru, ale nemá duši´.

Pan Fukuoka věří, že přírodní hospodaření vychází z duševního zdraví jedince. Uzdravení země a očišťování lidského ducha považuje za jeden proces a nabízí způsob života a způsob hospodaření, v němž se tento proces může odehrávat.

Člověkem vylepšené techniky vypadají jako nezbytné, protože jimi byla závažně porušena přirozená rovnováha oněmi stejnými technikami, na kterých se půda stala závislá.

Lidské bytosti svými úpravami něco pokazí, škody nechají neopravené, a když se nahromadí nepříznivé následky, usilovně začnou pracovat na tom, aby je napravili. Když se nápravné činnosti zdají být úspěšné, začnou tato opatření chápat jako úžasné výsledky. Lidé to dělají stále dokola. Je to, jako by si měl blázen rozdupat a rozbít střešní tašky. Když pak začne pršet a strom začne uhnívat, honem vyleze nahoru, aby škodu opravil, a nakonec se raduje, že provedl zázračné řešení.

Než se výzkumní pracovníci stanou výzkumníky, měli by se stát filozofy. Měli by zvážit, co je cílem lidské činnosti, co je tím, co by lidstvo mělo vytvořit. Lékaři by měli nejprve určit základy toho, na čem je náš život závislý.

Komerční zemědělství je nestabilní záležitost. Zemědělec by udělal mnohem lépe, kdyby pěstoval potravinu, kterou potřebuje, aniž by myslel na peníze. Když zasadíte jedno zrnko rýže, stane se z něho víc než tisíc zrnek. Jedna řada vodnic postačí na výrobu nakládané zeleniny na celou zimu. Když vezmete za své tento způsob myšlení, budete mít k jídlu dostatek a bez námahy. Když se ale místo toho rozhodnete místo toho vydělávat peníze, naskočíte na vlak jedoucí za ziskem a už se v tom vezete.

Pokud si myslíte, že komerční zelenina má něco společného s přírodou, budete velice překvapeni. Tato zelenina je vodnatá chemická směs dusíku, fosforu a uhličitanu draselného s malou porcí semínka. A přesně tak i chutná. Komerční vajíčka od slepic (můžete jim říkat vajíčka, pokud chcete) nejsou ničím jiným než směsí syntetického krmiva, chemikálií a hormonů. Není to produkt přírody, ale umělá syntetická látka ve tvaru vajíčka. Zemědělci, který vyrábí zeleninu a vajíčka tohoto druhu, říkám továrník.

Bez ohledu na to, jak moc se lidé snaží, nemohou vylepšit přirozeně vypěstované ovoce a zeleninu. Produkce vypěstovaná nepřirozeným způsobem uspokojuje pomíjivé touhy lidí, ale oslabuje lidské tělo a mění chemii organismu, takže je na takových potravinách závislý. Když k takové situaci dojde, nezbytnými se stanou vitamínové doplňky a léky. Tato situace jen vytváří těžkosti pro zemědělce a utrpení pro spotřebitele.

Jestliže se 590 kilogramů rýže a stejné množství ozim sklidí z pole o tisíci metrech čtverečních, jako je toto, pak pole uživí pět až deset lidí, kteří všichni průměrně investují méně než hodinu práce denně. Pokud se však pole přemění v pastvinu nebo se obilím krmí dobytek, tisíc metrů čtverečních uživí pouze jednu osobu. Maso se stává luxusním zbožím, když jeho produkce vyžaduje půdu, která by člověku mohla poskytnout potravinu k přímé konzumaci. Toto se zcela jasně prokázalo. Každý člověk by se měl vážně zamyslet nad tím, jak velké těžkosti způsobuje, když holduje jídlu, které je produkováno tak nákladným způsobem.

Pokud bychom opravdu měli potravinovou krizi, nebude způsobena nedostatkem přírodních produktivních sil, ale rozmařilostí lidské touhy.

Raději rychle než pomalu, raději více než méně – tento okázalý ´rozvoj´ má přímou souvislost s hrozícím kolapsem společnosti. Posloužil jen k oddělení člověka od přírody. Lidé si musejí přestat libovat v touze po materiálním vlastnictví a osobním zisku a místo toho se posunout k duchovnímu vědomí.
Zemědělství se musí změnit z velkých mechanických podniků na malá hospodářství přidružená pouze k samotnému životu. Materialistickému životu a stravě by se mělo dát jednoduché místo. Pokud se tak stane, práce bude příjemná a budeme mít dostatek duchovního prostoru k dýchání.

Předvedl jsem na svých polích, že přírodní zemědělství produkuje sklizeň srovnatelnou se sklizní pocházející z moderního vědeckého zemědělství. Jestliže výsledky neaktivního zemědělství jsou srovnatelné s výsledky vědy, a to za zlomek investice do práce a zdrojů, kde je pak přínos vědecké technologie?

Odmítám prázdný obraz přírody, který byl vytvořen lidským intelektem, a jasně ho odlišuji od samotné přírody prožívané ne-rozlišujícím pochopením. Myslím si, že když vymýtíme špatnou koncepci přírody, příčina poruchy světa zmizí.
Na Západě se přírodní věda rozvinula z rozlišujícího poznání. Na Východě se filozofie jin a jang a filozofie z I-ťingu vyvinula ze stejného zdroje. Jenomže vědecká pravda nemůže na absolutní pravdu nikdy dosáhnout a filozofie není koneckonců nic jiného než interpretace světa. Příroda tak, jak je pojímána vědeckým poznáním, je příroda, která byla ničena. Je to přízrak, který má kostru, ale jemuž chybí duše. Příroda tak, jak ji pojímá filozofické poznání, je teorie vytvořená lidskou spekulací, přízrak s duší, ale bez struktury."

4 04.10.2020

Gary Snyder je americký spisovatel, básník a aktivní environmentalista. Narodil se v roce 1930 v San Francisku. Přátelil se s Jackem Kerouacem, kterého svého času inspiroval k buddhismu (Kerouac o tomto přátelství napsal knihu Dharmoví tuláci).
Díky svému umění propojit zenovou spiritualitu a živou přírodu je právem nazýván prvním básníkem hlubinné ekologie. Gary Snyder píše nádhernou poezii, velmi uvolněnou, velmi upřímnou a velmi lidskou. Jeho obyčejně neobyčejné verše se dotýkají člověka v nejhlubším nitru, jak to dobrá poezie umí. K mnoha svým básním píše takové milé vysvětlivky, proč napsal, co napsal, a to mi připadá nesmírně pokorné a krásně lidsky prosté. Jeho verše jsem si četla každý den v posteli před spaním a moje mysl se tak naladila na poezii a klidně odplula do spánku. Zkuste to taky :)
Jak je mým zvykem, přiblížím vám obsah několika citáty:
...
Lovecká sezóna:
Jednou za rok Jeleni loví lidské bytosti. Dělají různé věci, které člověka neodolatelně přitahují, každý si pak nějakého vybere. Jelen člověka zastřelí, a ten je pak nucen stáhnout ho, donést domů a sníst. Tak se Jelen dostane dovnitř Člověka. Čeká v něm a skrývá se, ale člověk o tom neví. Až se hodně Jelenů dostane do hodně lidí, náhle zaútočí. Lidé, kteří v sobě Jelena nemají, budou také překvapeni a všechno se trochu změní. Tomu se říká „převrat zevnitř“.
...
Noc
Všude ty černé hodinky napravují
a ozdravují srdce & jazyky lidí
a přinášejí radostné ráno –

bezpečné místo v pelíšku pod dekou
syčení v uších a kousání do vlhkých rtů
hlazení obočí a lechtání pod kolenem
olizování šíje a lechtání vypjatých
prsů, mrkajících víček, letmé dotyky
prstů na jemné kůži hrudi
vnímání spleti tepen v hladových slabinách
prohnutí zad, obrácení na bok
náklon dopředu, kývání se na všech čtyřech.

prokousnutý jazyk a roztřesený kotník
spojené dlaně a propletené nohy
svěšená brada a náhlý sten
nachýlená ramena a záchvěv v břiše
zuby hlazené neposednými jazyky
zkroucené prsty u nohou
křečovitě zavřené oči, zrychlený dech
vzájemně propletené vlasy

rádio, které se nikdy nevypíná
deska, která se točí naprázdno
pootevřené dveře kývající se ve veřejích
vyhaslá cigareta
na podlahu vyplivnutá melounová jadérka
smíchané šťávy usychající na těle
nezhasnuté světlo ve vedlejším pokoji
pokrývky shozené na podlahu a na východě
pípající ptáci.
ústa plná hroznů a těla jako spadané listí
zklidnělá srdce, pasivní mazlení, výměna
pohledů a opět zavřené oči
první sluneční paprsek útočí na stíny.
...
Stračí píseň
...Divoké husy vylíhlé na Sibiři
míří na jih přes pánve Chiang, Ho
kterým my říkáme „Čína“
po trasách starých milion let.
Ach, Číno, kde jsou tygři, divoká prasata
opice
jak loňské sněhy
zmizely v mlze, jako blesk, a vyschlá tvrdá země
je parkovištěm pro padesát tisíc náklaďáků
JE člověk skutečně nejvzácnějším tvorem?
- v tom případě nám dovolte milovat ho i s jeho bratry, všemi
těmi vymírajícími živými tvory –

Severní Amerika, Želví ostrov, zabraná dobyvateli
kteří vedou válku s celým světem.
Mravenci, ušni, vydry, vlci i los
mohou povstat! A přestat se rozdávat
národům robotů.
...
Proniknutí do podstaty reality znamená pochopit smysl přímé politiky a historie, stát se pánem vlastního času; pánem čtyřiadvaceti hodin. Snaž se, neměj se sebou slitování. Je stejně těžké dostat tlupu dětí na korbu auta a dovézt je k silnici na autobus jako deklamovat za chladného rána sútry pod sochou Buddhy. Jeden postup není lepší než druhý, oba mohou být docela nudné a přitom oba mají mistrovskou vlastnost opakování. Opakování a rituál, a dobré výsledky se dostaví v mnoha formách. Výměna filtrů, utírání nosů, cesta na mítinky, úklid kolem domu, mytí nádobí, měření oleje v nádrži – nemyslete si, že vás to odvádí od důležitější činnosti. Okruh drobných úkonů není řadou překážek, kterým se snad můžeme vyhnout tím, že si budeme hledět naší „praxe“, jež nás udržuje „na cestě“ – to je naše cesta. Může být také svým vlastním naplněním toho, kdo by chtěl postavit osvícení proti neosvícení, kdy jedno je zcela naplněnou realitou, druhé pak úplnou klamnou představou. Dógen rád říkával, že „praxe je cesta“. Snáze to pochopíme, když zjistíme, že „dokonalá cesta“ není stezkou, která nás vede někam k nějakému snadno definovanému cíli na konci vývoje. Horolezci slézají vrcholek pro krásný výhled, kvůli spolupráci a kamarádství, vzrušující strázni – ale hlavně proto, že vás to strká tam, kde se děje neznámé, kde se dočkáte překvapení.“

4 20.08.2020

Román pozoruhodné osobnosti Alejandra Jodorowského je obskurním příběhem vedoucím ke zrození jeho samého. Kniha trochu připomíná Márgueze, ale je v ní více humoru a darebáctví. Někoho může možná odradit množství sexuální aberací, které se knihou vinou, ale které, jak příběh spěje ke konci, ztrácejí na razanci a stávají se spíš jeho kořením. Životy protagonistů začínají skutečně temně, příšerně a zvířecky, ale postupně se autor probojovává ke světlu. Velmi důležitým prvkem knihy je kromě sexu i komunistický boj za svobodu utlačovaného lidu. Peripetie rozvětvené autorovy rodiny je třeba vnímat mytologicky, číst je jako velký nádherný mýtus, jak nás vlastně na začátku autor upozorňuje. Vždyť vlastně co je božské, je zároveň i strašlivé, jak se můžeme dočíst ve všech mytologických příbězích lidstva. Závěrečný příběh Jakuba, autorova otce, je nejkrásnější. Aby ale nebyl čtenář přespříliš omámen sentimentem, Jodorowsky mistrně dávkuje humor jako čichací sůl.
Pár citátů na závěr, abyste si udělali představu:
„Jakub dík krvácení poprvé v životě zakusil, co je to mít čistou hlavu, a přišel na základní vlastnost své povahy, kterou byla zvídavost... Nic ho nedojímalo, ale všechno ho zajímalo. Ať už se ubíral kudykoliv, narazil vždycky na nevědomost. Jakákoliv idea se mu zdála být násilím a popis citu byl vždycky jen k smíchu, obsah určitého pojmu vedl vždy k dalšímu pojmu a tak dále do nekonečna, myslet bylo prostě jen věřit a každý význam se měnil s rychlostí oblak na nebi, realita byla zastírána myšlenkovými konstrukty, které s účastí všech kolem byly přijímány za pravdy, nikdo ale nemluvil stejnou řečí. A on chtěl poodhrnout závoj, rozpoznat smysl života, tajemství Vesmíru, strukturu toho, co někteří nazývají Bohem.
...
Cítil, že z něj spadl mnohaletý žal. Jeho organismus oddychoval jako jedna veliká plíce. Každý pór se změnil v maličkatá ústa a pěl ódu na oslavu svobody. Zcela ho opustil strach ze smrti, z nemoci, z opuštěnosti, ze zmrzačení, z prohry, z utrpení, z nudy, z bezvýznamnosti, z toho, že projde nikým nepovšimnut, ze stáří. Poprvé se těšil sám ze sebe a tělesnost pro něj poprvé nebyla vražedným spřísežencem času, který by mu ukrajoval ze života po kouscích každou sekundou, leč rajskou zahradou, v níž jeho duch tančil jako anděl bez forem.“

4 11.08.2020

Od autora jsem už četla knihu Metro 2033, která nebyla špatná. Tenhle příběh moskevského překladatele a "spasitele světa", po kterém jsem sáhla v touze po napínavém rozptýlení, se čte dobře, lehce, téma je docela zajímavé. I přes množství mrtvol, démonů a příšer autor nedokáže ve čtenáři (tedy ve mně) probudit odpovídající emoce strachu a napětí. Všechny ty krvavé mordy jsem přešla naprosto nevzrušeně, a tak by to asi být úplně nemělo.
Jednu hvězdu navíc ale přidávám za závěr, hlavně moc pěkný popis života, stárnutí a smrti a vůbec celé rozuzlení a zakončení, to se povedlo moc.

4 17.04.2020

Tohle je moc pěkná knížka! Jde o čtivý příběh (bohužel moc krátký!) o životě keltského chlapce, barda, z kmene Bójů, jenž na přelomu letopočtu žije na našem území a čelí zničujícím nájezdům germánského kmene Markomanů v rohatých přilbách, který časem naše území zcela ovládne. V příběhu vystupuje bójský druid Maro - archetyp moudrého starce a to je u mě téměř vždy záruka úspěchu :D Tento dobrý bělovousý muž v knize říká:
„Buď tě ve stáří budou ve snech navštěvovat ti, kterým jsi ublížil, nebo ti, kterým jsi pomohl. Dnes vím, že bych radši zemřel, než bych řekl ne, když si myslím ano. Nejhorší ze všeho je odcházet jako sobělhář.
...
Plýtváš slovy! Dívej se a mlč, to je náš zákon. Ten, kdo neumí udržet tajemství, mezi námi nemá co dělat. Se slepým člověkem také nebudeš mluvit o barvách, je to hloupé, hrubé a hlavně zbytečné. K poznání dojde každý, komu je to dáno, a mnohým může naopak ublížit. Mluv jen s těmi, kteří ti mohou rozumět, jinak jen ztrácíš čas.“
Druidové nebyli žádní změkčilí obřadníci, ale tvrdí válečníci. Tento svět i náš život jsou důležité a my na ně nesmíme rezignovat. Ale není nejdůležitější a především ne jediný ze světů. Hraje se o duše, o nic jiného.

4 25.03.2020

Tomu se říká bájná lhavost. Nedočetla jsem. Zkusila jsem si vzít kalkulačku a spočítat, kolik vteřin měl autor na každého z 5,5 milionu pacientů, které údajně léčil. Ehm..

4 19.02.2020

Bill McKibben píše, přednáší a publikuje o globální změně klimatu už třicet let a za tu dobu se pohříchu přístup vlád a korporací k lepšímu nezměnil. Jeho kniha Konec přírody z roku 1989 představuje jedno z prvních varování a prognóz v tomto ohledu. Protože její závěry byly zpochybňovány a nikdo z mocných vlastně nereagoval, vydal v roce 2010 tuto knihu s originálním názvem Eaarth, ve které shrnuje to, co se stalo, co se děje, co se dít pravděpodobně bude a co my s tím. Pro všechny, kteří se zajímají o globální klimatické změny a zastávají jakékoliv názory, je to důležitá kniha, doporučuji k přečtení. Vzadu je rozsáhlý oddíl odkazů na zdroje.
Pár citátů:
“Nejsme jediný živočišný druh, o který jde. Při přednáškách potkávám lidi, kteří se už přenesli do fáze jakéhosi odevzdaného klidu: ano, říkají, lidstvo se možná samo oddělá, ale planeta přežije. To do jisté míry platí, tedy pokud Slunce nezvýší prudce svou aktivitu. Nebude to však už planeta, kterou známe. Tvrdě pracujeme na tom, abychom ji proměnili – narušili její biologii, omezili její diverzitu, zasáhli každičký projev života, který se na ní zrodil. Spustili jsme proces geneze směřující opačným směrem, odtvořujeme.
...
Po dlouhém období frenetického růstu jsme zničehonic zestárli. Starým lidem záleží méně na tom, získat něco dalšího; důležitější pro ně je udržet si, co mají, nebo o to přicházet co nejpozvolněji. Růst už není podstatný. Bezpečí a stabilita se počítají víc než dynamika.
...
Bezpečnost je jedním z faktorů, jejichž význam se v novém světě začíná posouvat. Když vymyslíme, jak zajistit, aby stále víc potravin a energie pocházelo z míst co nejblíž od našeho domova, najednou ztrácí na významu potřeba vydržovat stálou armádu, odsuzovaná už zakladateli naší země – hlídat osm tisíc kilometrů dlouhou slámku, kterou cucáme uhlovodíky z Perského zálivu, už nebude nutné. Můžeme však potřebovat jiný způsob ochrany. Například když budete moc dlouho dumat nad přelidněnou budoucností, může vás to nakonec dovést k rozhodnutí, že se musíte postavit ke svým zeleninovým záhonům s puškou v ruce a čelit nájezdníkům, kteří mají zálusk na vaši mrkev. Ale jak se ukázalo třeba při zemětřesení v San Francisku nebo při útoku 11. září 2001 v New Yorku, je mnohem víc lidí, kteří ostatním pomáhají, než těch, kteří jich zneužívají. Oficiální obavy z rabování a chaosu jsou vždy dramaticky nadsazené, zatímco lidé přemýšlejí, jak oběti nakrmit, sehnat jim šaty, najít nocleh. Vzájemná výpomoc se stává běžným operačním principem.
...
...
Největší změny však musejí být politické. Ve Spojených státech existují farmy se statisíci prasaty, které produkují denně víc odpadu než velkoměsta. Zvířata tam žijí v ostudných podmínkách, míra znečištění je obrovská a všechno dohromady je naprosto neudržitelné – podle některých odhadů až polovina plynů způsobujících globální oteplování pochází z živočišné výroby, která navíc spotřebuje obrovské množství obilí. Několik velkých společností však bohatne, ceny potravin se drží dole a tento výhodný obchod – upevňovaný jedním federálním zákonem za druhým – trvá už dvě generace. Je nejvyšší čas vzepřít se, a stejně tak si musíme zvyknout, že máme svým sousedům platit za potraviny, které pro nás vyrobili, aby mohli vést dostatečně důstojný život.
...
Nehoruji pro místní potraviny jen proto, že jsou chutné, nebo protože by nám víc prospívaly. (I když to tak je a debatovat o tom nemá smysl.) Jen tvrdím, že nemáme na výběr – nová Zeemě nám poskytuje mnohem méně možností než planeta, na níž jsme vyrostli, a tudíž budeme muset využívat i příležitosti, které jsme dřív nechávali plavat. Ve světě náchylném k suchu i povodním musíme být připraveni odolávat obojímu. Chce to mít třeba třicet různých plodin na jednom poli a nespoléhat se na obrovský lán kukuřice nebo sóji. Ve světě, kde se v důsledku stoupajících teplot snáze šíří plevele a další škůdci, se neobejdeme bez odolných místních odrůd a sort. Jen během minulého století vymizelo na pět tisíc variant domestikovaných živočichů a ptáků a konec každého z nich zvýšil i naše ohrožení.
...
Obraťme teď pozornost ke světlu, teplu a dalším užitečným věcem, které pocházejí z fosilních paliv. Jak to s nimi asi dopadne ve světě, kterému dochází ropa a ubývá atmosféra? Odpověď je stejná jako v případě potravin: ve světě, kde vládne chaos, se lépe daří tomu, co je lokální a rozptýlené, než čemukoliv, co je řízeno centrálně.
...
Kdybych měl ruku na vypínači, nechal bych internetové připojení zapnuté, i kdybych musel obětovat všechno ostatní. Potřebujeme kultury, které se snaží přežít – k čemuž patří, že musíme zase začít myslet na starší lidi, zvažovat pečlivě svá omezení a krotit vlastní výstřelky. Potřebujeme však také kultury, které fungují pro všechny a z žen už nikdy neudělají jen služky nebo druhořadé občany, jak je to zvykem jinde. Internet je jediná cesta k propojení světa, kterou si můžeme dovolit i nadále; létání tryskáčem nás v éře klimatických šoků a ubývající ropy nezachrání, takže ho budou muset nahradit výlety kliknutím myši. Tohle okno do našich komunit, kterým můžou přilétat nové nápady a mizet předsudky, musí zůstat pootevřené. Dřív jste si museli vybrat, jestli zůstat tam, kde jste se narodili, se všemi omezeními, nebo odejít do světa a někým se stát. Naše společnost – neúnavná, pohyblivá, plýtvavá, vzrušující a balancující na okraji propasti – je výtvorem této dynamiky. A třebaže si už nemůžeme podobné impulsy dopřávat jako dřív, neznamená to, že se musíme zavřít doma."

4 28.12.2019

Málokterý spisovatel dokáže vzbudit ve čtenáři radost a veselí, aniž by používal humor a taškařici, tak jako Richard Brautigan. Jeho vyprávění je tak půvabné, čisté a jaksi esenciální, že se snad srdce každého čtenáře musí při čtení tetelit blahem. A nejinak je tomu u téhle knížečky, kterou přečtete za jediný večer.
"Jedné chemikálii se podařilo naprosto se oddělit od zbytku sloučeniny. Tato chemikálie byla velice nešťastná z vývoje událostí v poslední době i ze zmizení profesora Hawklina, protože nesmírně toužila pomoci lidstvu a způsobit, aby se každý člověk usmíval.
Chemikálie nyní často plakala a zdržovala se u dna nádoby."

4 27.10.2019

Knihu jsem četla jako dítě a pak znovu v rané dospělosti. Patří k základům každé dobré rodinné knihovny. Film jsem neviděla a ani to neplánuji.

4 01.09.2019

Popravdě jsem od hlubinného ekologa Roberta Macfarlaneho čekala trochu jinou knihu. Doufala jsem, že se dozvím něco skutečně hlubokého o lidské lásce k horám, o fascinaci, posedlosti a úžasu, kterou v některých lidech vzbuzují. Kniha je pro mě poměrně chaotickým souborem historických faktů, úryvků a citací proložená zřídkavými autorovými horskými zážitky. Nejvíc se mi líbila kapitola, která vypráví příběh Malloryho, a tam jsem možná konečně našla to, co jsem v knize hledala. Byla jsem zkrátka plná očekávání, která tahle kniha nesplnila, ale nakonec člověk by neměl nic očekávat ani předpokládat, žejo?

4 23.08.2019

Stanislav Komárek patří k mým nejoblíbenějším autorům, nejen těm českým, ale vlastně obecně. Jeho zábavná upovídanost, přímost a erudice si musí získat snad každého čtenáře. Vyznačuje se kromě uvedeného ještě třemi věcmi: předlouhými souvětími, kdy musíte často k plnému pochopení přečíst větu dvakrát, tvorbou slovních novotvarů, které vás rozesmějí a tím, že citovat z jeho knížek téměř nelze, protože byste citovali z každé stránky.
Cestovní eseje vás provedou světadíly od Ameriky přes Afriku až po státy Evropy a Asie a dozvíte se v nich mnoho překvapivého. Bavila mě esej Doudlebia, protože tamodtud pocházejí moji předkové (ale smyslu pro humor měli dost!) a především to, jak pan profesor s nadhledem porovnává Čechy s jinými národy – nevycházíme z toho příliš důstojně. Ale autor vlastně nikoho příliš nešetří – až na jednu výjimku – je poznat, že má rád Středozemí, Italy a Itálii. A to já také! Rovněž zmiňuje Křesadla, kterého zná jen hrstka lidí, o to víc mé srdce zaplesalo. Krásně a se zjevnými sympatiemi píše o Turecku, Indii, Iránu, islámském mysticismu a orientální duši a dosti překvapivě i o Číně. Velmi pěkně a názorně ukazuje rozdíly v mentalitě, zvyklostech a vlastně v podstatě Orientu a Okcidentu, především ohledně chápání dobra a zla, pravdy a lži a orientální osudovosti – kismetu oproti naší západní organizaci a plánování. V Orientu se každý den s radostným očekáváním kismet vyhlíží a každičká událost, setkání nebo slyšená slova se chápou jako prostředek k jeho naplnění. Naše "malování čerta na zeď" a předpovídání, že to stejně špatně dopadne, je orientální mysli zcela cizí. To se mi líbí! Hodně překvapivého se toho dozvíte o Vietnamcích, ačkoliv se s nimi denně setkáváme, víme o nich prdlačku. O Japoncích mi eseje mínění nevyspravily, odstavec o popisu tradičního rituálního umučení ochočeného medvěda byl v knize jediný, který jsem přeskočila. Celkově se dá asi říct, že navzdory rozšířené averzi vůči Číně a islámským zemím o obou píše Stanislav Komárek umírněně a nezřídka i se sympatiemi. Je to zajímavá protiváha rozličným článkům a reportážím vyznívajícím zcela opačně, namátkou mě napadá třeba nezpochybnitelná tvrdá čínská cenzura a krvavé praktiky čínské tajné policie včetně pronásledování členů Falun Gong. O islámském fundamentalismu ani nemluvě. Bude to možná tím, že Komárek se politice nevěnuje a všímá si spíš kulturních a „lidových“ aspektů společnosti. Každopádně nás to přivede k závěru, že svět není černobílý. Knížku upřímně doporučuji, takových moc není.
A ještě pár citátů, jinak to nejde:

„C.G.Jung ve svých esejích o Indii zdůrazňuje, že indická duše nevykazuje zdaleka tak výraznou polaritu ve směru persona-stín i vědomí-nevědomí jako duše evropská. To, co pociťujeme jako „kultivované“, i to, co pociťujeme jako „primitivní“, se v ní pestře proplétá – i nejrafinovanější íránský intelektuál má v sobě cosi naivně dětinského i spontánně samoprůběhového, i nejprostší venkovan v těchto krajích má některé rysy uhlazenosti, uměřenosti a kultivovanosti, tak vzdálené evropsko-selskému křupanství.
...
Ostatně orientální smysl pro tělesnost byl v Indii kompenzován učením o klamnosti celého jevového světa, o závoji mája. Není to vůbec náhodou – každá kultura ve svých učeních zdůrazňuje právě to, co je pro ni nesamozřejmé a co by mohlo upadnout v zapomnění. Na mysl přichází otázka, proč křesťanský svět se stejnou úporností zdůrazňuje potřebu lásky.“

Značná část knihy je věnována Číně a i když text byl psán skoro před dvaceti lety, ukazuje se dnes, jak byl vizionářský:
„Není vůbec pochyb o tom, že celoplanetárně začíná čínská éra, ne-li čínské tisíciletí. Evropa probudila Čínu a teď s ní už brzy nesnese poměření. Čína je rozhodně jednou z nejpůvodnějších kultur celé planety – do technologického a ideologického vlomení se Evropy v polovině minulého století přejala ze zahraničí v zásadě jen buddhismus a několik méně významných domácích zvířat. Skoro vše ostatní vzniklo v Číně, autochtonně. Evropa se v tomto směru jeví jako snůška importů. Čína představovala div intelektuality a organizace už před dvěma tisíci lety a řadu oblastí potom už neinovovala. Těžko si představit společnost, která by vycházela z rozdílnějších myšlenkových východisek nežli ta naše. Ve srovnání s Evropou, a také s islmámským světem, je Čína nesrovnatelně ´materialističtější´ a zcela nemetafyzická. Proto ostatně Čína nevyvinula něco analogického vědě západního typu, která je svým způsobem myšlení typicky metafyzická (byť někdy tvrdí opak). Čína je zemí jaksi hluboce a v dobrém slova smyslu materialistickou, která chápe hmotu jako cosi aktivního, stále jsoucího v proměně, nikoli jako pasivní výplň prázdnoty, jak byla v novověku reduktivně pochopena v Evropě.“

4 03.02.2019

Tove Janssonová patří mezi mé nejoblíbenější autory. Nejprve jsem díky svým dětem objevila její Muminy a až později jsem se stále silnějším okouzlením pronikala do její prózy. Její úsporný, strohý, dalo by se říct nemilosrdný styl je dokonalý díky hloubce citu, pronikavému úsudku a nekonvenčnímu myšlení, které jej prostupují. Její próza není pro každého, mnohým se může zdát nezáživná nebo dokonce ponurá. Mně ale hraje na tu správnou strunu v duši.
V povídkovém souboru Cestovat nalehko jsou kousky lepší i slabší a některé jsou vyloženě brilantní. Mě nejvíc potěšila povídka poslední - Skleník - o dvou starých mužích, povídka zároveň dojemná i vtipná, protože bez humoru neexistuje žádná skutečná hloubka.

4 15.01.2019

Moc jsem se na tu knížku těšila, recenze a anotace mě zlákaly. Když jsem dočítala poslední stránky a pořád nic, došlo mi, že jsem se nechala nachytat. Alegorický příběh z artušovské Británie psaný Japoncem, to nemohlo dobře dopadnout. Tématem knihy je prolínání osobních osudů s osudy národů, kolektivní vina a ztráta paměti. Rytíři bojují i mluví jako samurajové a motiv sebeobětování a podivného sebetrýznění je také spíše japonský než keltský. Za mě zklamání, knížka o ničem tvářící se jako velké mudrování.

4 22.11.2018

Kniha od P.D. Jamesové o tom, že experiment „člověk“ se nezdařil, ale Bůh k sobě nepovolává všechny najednou, ale postupně. Lidé se přestali rozmnožovat, muži jsou sterilní. Jak vypadá společnost, ve které je nejmladším lidem dvacet pět let? Jak vypadá beznaděj s vědomím, že to je „za pár“? Velmi zajímavá knížka psaná zdrženlivě a volným tempem. Podle recenzí, které jsem četla, je mnohem lepší než kniha film, který byl podle ní natočený. Ale kam se pak poděly úvahy hlavního hrdiny, padesátníka Thea? Vždyť o ně v knize jde především, nikoli o napínavý děj. Vývoj jedince od beznaděje k naději, od lhostejnosti k lásce - to je to, co mě na knize zaujalo.

4 03.10.2018

Tuhle knížku jsem si koupila na základě reklamy, aha, takže se taky chytám! Naštěstí převážně jen na knížky.
Je to průměrné sci-fi, odlehčené, hravé, žádná depka. Je znát, že je psala dívka, vlastně nebýt vesmírných kulis, šlo by zkrátka o dívčí čtení. Je pěkné, s jakou dojemnou a naivní důvěrou a optimismem píše autorka o přátelství mezi nejrůznějšími vesmírnými živými bytostmi. Ale proč ne, pohádek s dobrým koncem není nikdy dost.

4 21.08.2018

Chvályhodný pokus Vojtěcha Matochy vytáhnout děti od tabletů k dobrodružné knížce. Nejsem už dítě, takže nedokážu plně posoudit, jak se mu to povedlo, ale podle mého názoru se dobrá dětská knížka musí líbit a bavit i dospělé. Jde o napínavé vyprávění ve stylu Rychlých Šípů s moderními proprietami. Knížku skvěle dokreslují povedené ilustrace Karla Osohy. Nemohu ohledně příběhu, ani stylu vyprávění, ani jazyku, přijít na nic, co by se mi nelíbilo; no ale ani vyloženě líbilo. Mám pocit, že za měsíc si nevzpomenu, o čem knížka byla. Každopádně je to svižná, napínavá dětská knížka a pro děti okolo 10 - 13 let je parádní. A pro děti ji také upřímně doporučuji.

4 20.08.2018

U Lewise jsem už uvykla na to, že píše křesťanské agitky, takže mě to už nepřekvapí. Čtu ho proto, že umí pěkně popsat naše lidská traumátka a umanuté sobectví, kterými trpíme víceméně všichni a krásně se v nich najít (nebo v nich najít svého souseda, to je mnohem zábavnější, ha ha). V době, kdy jeho knihy vznikaly, šlo bezesporu o nový, často možná šokující pohled na dobro a zlo, na hříchy a spasení, ale dnes už to působí trochu starosvětsky a přeslazeně.

4 25.06.2018

Komorní drama od autora detektivních příběhů Henninga Mankella. Je o stárnoucím chlápkovi s dosti mizerným charakterem, ale čtenář se na něj přesto nemůže zlobit. Možná proto, že něco z něho máme v sobě všichni. Knížka o zbabělosti, lásce, síle a smrti. Od autora jsem začala číst jednu z jeho detektivek a pro nudu ji odložila, tohle se mi líbilo. A možná mi ten příběh vnukl jednu myšlenku: na co čekáš?
Možná je k pochopení knihy třeba trochu zestárnout, jako je tomu u mnoha jiných.

4 28.11.2017

Tato kniha má přízvisko „bible všech ekologů“. Je rozdělena na tři části, z nichž první dvě mě poměrně silně otrávily zjevnou radostí ze zabíjení - Aldo byl, alespoň zpočátku svého života, vášnivým lovcem a rybářem. Opravdové potěšení jsem měla až z třetí části knihy s názvem Shrnutí, kde se zamýšlí nad příčinami a důsledky lidských zásahů do divoké přírody. Myslím si, že jakkoliv první části knihy jsou poněkud zastaralé ve svém pohledu na divočinu, tak Shrnutí je naopak velmi pokrokové a inspirativní. Jediné, co mě děsí je, že i když kniha byla napsaná mezi světovými válkami, tak se naprosté většině jejích varování a doporučení nedostalo sluchu. Jinými slovy, stav divoké přírody je rok od roku, desetiletí od desetiletí, stále horší.
Sám Aldo píše:
„Původní etika se zabývala vztahy mezi jednotlivci – hebrejské Desatero je toho příkladem. Pozdější přírůstky se zabývaly vztahem mezi jednotlivcem a společností. Zlaté pravidlo morálky se snaží zapojit jednotlivce do společnosti. Demokracie se snaží zajistit organické propojení společenské organizace a jednotlivce.
Nemáme však ještě etiku zabývající se vztahem člověka k zemi a k rostlinám a živočichům na ní žijícím. Vztah k zemi je přísně ekonomický, přináší vymoženosti, ale ne povinnosti.
Eticky se můžeme chovat jen k něčemu, co můžeme vidět, cítit, milovat, čemu můžeme rozumět či věřit.
Opravdu moderní člověk je oddělen od země mnoha prostředníky a nespočetným množstvím fyzických pomůcek. Nemá k ní žádný zásadní vztah – pro něj je to místo mezi městy, kde roste úroda.
Možná, že naše intimní vnímání může být pravdivější než naše věda a méně zatížené slovy než naše filosofie: Cítíme nedělitelnost Země – jejích půd, horstev, řek, lesů, podnebí, rostlin a živočichů – a kolektivně ji respektujeme nejen jako užitečného služebníka, ale jako živoucí bytost, zřejmě daleko méně živou než my sami, ale daleko přesahující nás samé v času i prostoru – bytost starší než první úsvit našeho života a až poslední z nás odejde za svými předky, stále mladou.
Nedovedu si představit, že by morální vztah k Zemi mohl existovat bez lásky, respektu a obdivu k ní a bez veliké úcty k její hodnotě. Hodnotou samozřejmě míním něco mnohem širšího, než je pouhá ekonomická hodnota; míním hodnotu ve filosofickém smyslu.“

4 22.11.2017

Nenápadná, tenká kniha od Daniela Quinna dostala cenu Teda Turnera za celospolečenský přínos pro řešení globálních problémů ještě předtím, než vyšla.
Dlouho jsem nečetla nic tak depresivního. Knížka vypráví úplně jednoduchou a srozumitelnou formou o tom, kterak moudrá gorila vyučuje otevřeného člověka o světě a ukazuje mu, proč jsou věci tak, jak jsou.
Proč jsme Kainovými potomky a v čem přesně spočíval konflikt mezi ním a Abelem? Proč si Bůh mezi nimi vybral tak, jak si vybral a proč nám ten příběh nedává smysl? Jak máme chápat další prastarý příběh, ten o jablku ze Stromu poznání? Je naše představa Adamovy nevinnosti před jeho pozřením správná? Co přesně znamená poznání dobrého a zlého? Jaký je rozdíl mezi premisou „svět náleží člověku“ a premisou „člověk náleží světu“? A jaká z těchto premis nahrává evoluci, vývoji, a která ho ukončuje?
Jakou má souvislost zákon zemské přitažlivosti a aerodynamiky se zákonem o tom, že žádný druh si nepřivlastní život celého světa a že svět nebyl stvořen pro žádný konkrétní druh samotný? Proč jsme přesvědčeni o tom, že se nás tyto zákony netýkají? Co nutí nás, civilizované lidi, k destrukci ekosystémů a likvidaci ostatních živočišných druhů? Proč ignorujeme skutečnost, že zažíváme volný pád?
Možná jsme první generací lidí, kteří bez jakékoliv náboženské konotace připouštějí reálný konec civilizace. Možná jsme první, kteří si uvědomují, že naše vnoučata se svých vnoučat už dočkat nemusí. Tato představa konce je rozšířená napříč celou společností a více či méně si ji připouštíme všichni. Máme naději? A pokud ano, v čem tato naděje spočívá a co musíme udělat?
Milhaus: Ano, taky si lámu hlavu s tím, co mohu udělat já, a nenapadá mě nic jiného, než vlastní příklad. Snažit se žít tak, aby moje dnešní stopa uzurpátora a ničitele byla menší a neznatelnější, než byla včera. Aby mou vinou neumírala další stvoření, živočichové, rostliny a celé druhy. A takhle pokračovat den za dnem a u toho se starat o to, jak inspirovat ostatní. Bez nucení, bez hysterie, bez nenávisti. Nic lepšího jsem nevymyslela.

4 22.11.2017