valda komentáře u knih

Myslím, že oficiální popis knihy je celkem trefný. Kdo by neznal doktory: Davida Ratha, jeho bývalou milenku Kateřinu Pancovou a jejího aktuálního milence, bývalého boxera a slavného alkoholika Petra Kotta. Byl by hřích o tomhle trojlístku zlounů nenapsat knihu. Snad není nikdo v republice, kdo by neznal historku o tom, jak byl Rath zatčen s krabicí od vína, ve které bylo 7 miliónů korun.
Tahle kniha se skládá z velké části z odposlechů a opravdu to stojí za to. Vůbec by mě nenapadlo, v jak velkém měřítku tihle tři ty peníze hrabali. Většinou nebylo těžké peníze získat, stačilo jenom někde přidat podpis, že bylo potřeba využít konzultace nějaké firmy a milióny přitékaly. Na špinavou práci se využíval hloupý Kott, aby Rathovy ruce zůstaly co nejčistší. Pobaví, jak Pancová spoustu času věnuje v odposleších starostem, že nemá kam peníze dávat, a má obavu, že jí ve sklepě splesniví. Vážně. Skoro to vypadá, že kdyby nebylo jednoho architekta, který prostě odmítl podepsat nesmyslné navýšení ceny stavby prostě proto, že už asi měl pěněz dost, a nepotřeboval se s Rathem špinit, tak Rath ve středočeském kraji vládne dodnes. Díky za všechny lidi, pro které peníze nejsou středobodem vesmíru a není jim cizí profesionalita a poctivost.
Každopádně, jestli chcete vědět, jak to s Rathem tehdy bylo, nebo jak vypadá čistý a neředěný klientelismus, tak doporučuju.

4 22.07.2018

První díl slavné sci-fi série. Země je napadena mimozemskými termiťany. S vypětím všech sil a za pomoci Mazera Rackhmana, mladého superinteligentního vojevůdce, se podaří zemi odrazit útok a zahnat nepřítele. Od té doby visí ve vzduchu nebezpečí, že se termiťané vrátí. A tak už mnoho let funguje vesmírný program, ve kterém se lidé snaží vycvičit nového mladého vůdce, zaútočit na termiťany a zničit je jednou pro vždy. Dlouhodobým zkoumáním bylo zjištěno, že pro velitele ofenzívy se nejlépe hodí mladí lidé, kteří se umí velmi rychle učit. Jedním z nich je geniální chlapec Andrew Wiggin, který si říká Ender. Postupně s ostatními dětmi prochází přísným vojenským výcvikem na vesmírné stanici a možná se jednou stane nástupcem slavného Mazera. Jeho sestra Valentine a bratr Petr jsou také geniální, ale vybráni nebyli. A tak se už od útlého věku také snaží prosadit, alespoň na Zemi.
Tohle je taková ta military sci-fi. Hned jsem si vybavil film Hvězdná pěchota, vojenský dril, uniformy a tak. Enderova hra je zvláštní tím, že vojáky v ní jsou vlastně úplně malé děti. A kniha se právě zabývá myšlenkou, jak by takový těžký výcvik ve virtuální realitě působil na dětský organizmus. A jak by se vlastně geniální děti prosazovaly ve světě dospělých, pokud by jim někdo poskytl výcvik. Určitě je v knize mnoho zajímavých myšlenek a také se dobře čte. Jeno asi nejsem zase tak velký fanda military.

3 19.05.2018

Tak předně název knihy je trochu matoucí. Viděl jsem televizní seriál se stejným názvem jehož tématem byly celkem logicky výkony českých horolezců v Himálajích. Nevím, jak je to v předchozím díle knihy, kterou jsem nečetl, ale tady se jedná o vyprávění zážitků z lezení prakticky jenom jednoho českého horolezce Marka Holečka (až na pár rozhovorů a krátkých článků dalších známých lezců, ale ty jsou opravdu spíše na okraji). Dále je matoucí to "Himálajské", protože o Himálajích je pouze pár posledních stránek. Ostatní se věnují mnoha jiným výstupům z různých koutů světa.
Marek Holeček je každopádně výborný horolezec, který má za sebou spoustu prvovýstupů různými cestami v horách Patagonie, Asie a tak trochu i Antarktidy. Kniha obsahuje mnoho pěkných fotografií, ale jak píše hejsahopsa, hodil by se k nim nějaký popisek.
Na čem kniha ztrácí asi nejvíce je to, že Marek Holeček prostě není příliš zábavný spisovatel. Je vidět, že lezení na různé obrovské stěny, je pro něj veliký koníček, ale pokud nejste podobně "postižení", tak vás asi kniha moc bavit nebude, protože je hlavně plná strohého popisu souboje se skálou. Možná až moc detailního. Nějak nevím, komu by vlastně kniha měla být určená, pro laika je příliš strohá a odborná, a profesionál má zase k dispozici plný internet mnohem detailnějšího popisu cest.

3 03.02.2018

Předposlední díl heptalogie o Harry Potterovi. Lord Voldemort se svými Smrtijedy začíná být čím dál nebezpečnější a vypadá to, že ministerstvo kouzel si s ním nedokáže poradit. Dokáže to konečně ředitel Bradavic Brumbál? Pomůže Harrymu nový učitel výuky lektvarů Horacio Křiklan? Kdo je Princ dvojí krve a k čemu jsou vlastně ty viteály? Co chystá Draco Malfoy, a dá se věřit Snapovi?
Rowlingová se stále drží takového toho detektivního schématu, jako v předchozích dílech, kdy prvních 400 stránek, se zdánlivě zase tak moc závratných událostí neděje, aby vše vyvrcholilo v těch zbývajících 100 stránkách. Na mě tohle ale celkem funguje. Baví mě číst i těch úvodních 400, protože každý střípek do skládačky konečného vyvrcholení, je o to zajímavější, čtenář tak dostane dost času k tomu přemýšlet, co se to tedy vlastně děje, a jak to může skončit. Každopádně tahle kniha končí taky mnohem větším příslibem pokračování v závěrečném díle.
Tohle je pro mě asi zatím nejlepší díl série. Připadal mi podobně temný jako třetí díl a řekl bych, že neobsahuje slepá místa. Až do teď jsem se vyhýbal všem spoilerům, takže jsem opravdu zvědav, jaká je pravda o Snapovi, a jak to vůbec s ústřední trojicí a vlastně všemi ostatními postavami dopadne.
PS: Viděl jsem také film, a u filmů si pokaždé, kromě třetího dílu, dokazuji, že mě oproti knize moc nebaví. Spousta obsahu tam chybí, a mnoho scén mám ve fantazii, kterou vytvořím při čtení, o mnoho zajímavější.

4 03.02.2018

Podle Alexandera von Humboldta se jmenuje kdejaká část světa. Je to asi hlavně proto, že to byl jeden z prvních cestovatelů v moderním slova smyslu. Tedy nevydal se do Jižní Ameriky zotročovat indiány na plantážích. Ale jel tam podívat se na sopku Chimborazo, protože se tehdy věřilo, že je to nejvyšší hora světa, taky proto, že chtěl provést na jejím vrcholu určitá měření, a v neposlední řadě prostě proto, že je krásná. Kromě toho, že Humboldt rád cestoval a na svých přednáškách cestováním nakazil všechny znuděné aristokraty, které už nebavili ty věčně se opakující lovy a války, tak především to byl také horlivý vědec. A to ve všech možných přírodních disciplínách. Prováděl tedy mnoho pozorování, psal spoustu knih atd.
Tahle kniha mě mile překvapila svou čtivostí, a taky tím, že autorka si musela načíst nesmírné množství materiálů, aby dala dohromady, takhle ucelený pohled na člověka, který, jak sám název knihy napovídá, vynalezl moderní způsob nahlížení na přírodu. Nepřišel s žádným gramofonem, spalovacím motorem, nebo žárovkou. Ale jistě dopomohl k tomu, aby svět začal své okolí vnímat z více uceleného pohledu. Ne jako nekonečný zdroj energie, který je potřeba co nejvíce využít k zdokonalení lidských technologií. Místo toho se začaly objevovat zárodky ekologie, a lidé si začali uvědomovat, že přírodní rovnováha může být i velice křehká, a člověk v ní může zanechat nenapravitelné škody.

5 20.12.2017

Felixovi Baumgartnerovi se podařilo překonat 52 let starý rekord v délce volného pádu, seskokem ze stratosféry. To, že tenhle rekord nebyl takto dlouho překonán, a mu se to podařilo, ho okamžitě tak trochu katapultovalo zpátky do stratosféry, tentokrát z pohledu slávy.
Tahle kniha se dělí na dvě části, které se průběžně střídají. První je takový Felixův životopis, ve kterém se popisuje, jak se postupně v BASE jumpingu vypracovával, a co za skoky se mu postupně povedly. Jak sám tvrdí, tak za to, že vše přežil vděčí své pečlivosti v přípravě. Druhá část, která mi přišla o trochu zajímavější, se věnuje překonání rekordu, a hlavně veškeré přípravě, která skoku předcházela. Např., že jednou z hlavních výzev pro něj bylo, to nevzdat, a dotáhnout do konce.
Každopádně kniha mě moc nezaujala, možná proto, že BASE jumping, není zrovna disciplína, kterou by mě nějak lákalo dělat, nebo být aspoň jejím fanouškem. Taky na mě asi nepůsobil moc sympaticky svou nevyrovnaností a manýrismem "hlavní hrdina".

1 20.12.2017

Blair Witch 0. V roce 1959 se skupina vysokoškoláků vydala v zimě na výpravu na Ural. Existuje celkem podrobná dokumentace v podobě mnoha fotografií dovádějících studentů a studentek na výpravě. Přepisů jejich deníků atd. Kromě zhoršeného počasí na první pohled nic nenaznačuje, že výprava skončí tragédií. Studenti jsou nalezení v blízkosti svého stanu, popálení, se zlámanými kostmi, zmrzlí...
Na jednu stranu existuje dokumentace, na druhou stranu se neštěstí stalo v Sovětském Svazu v padesátých letech, takže je dost možné, že některé dokumenty se buď ztratili, nebo upravovaly.
Každopádně je to záhada, kterou se zatím nepodařilo rozluštit. A všechno to, co se kolem dělo, z informací, co máme, zní opravdu hodně děsivě.
Proč studenti opustili stan ve špatném počasí, proč mají na těle tolik ran. Napadl je snad domorodý kmen Mansijů, jejichž tajemné značky vyryté do kůry stromů studenti fotili? Založili snad tábor na jejich posvátném místě pod Mrtvou horou? Nebo je důvod jinde: zvláštní jev extrémního počasí, vybuchlá kamna ve stanu, zvířata, ufouni, tajná ruská zbraň?
Autor se v knize pokusil sepsat všechny informace a teorie, které kolem případu jsou. Myslím, že minimálně její první část, s vyprávěním o výpravě je povedená. Druhá část, kde se popisují teorie a přidávají různé aktuální útržky, už mi přišla trochu šitá horkou jehlou. Tady jsem si více než jinde říkal, že by se hodila ruka nějakého editora, která by z knihy nekompromisně vyškrtla cca 100 stránek. A taky jsem měl takový pocit, že prostě nebyly moc peníze a čas dát si s knihou ještě trochu víc práce.
PS: Každopádně pokud jste táborník a spíte pod stanem ve volné přírodě, tak doporučuji tuhle knihu nečíst. Protože po jejím přečtení, už jakýkoli zvuk, který v noci ve stanu uslyšíte bude nějaký šílený vraždící duch, který si pro vás přišel.

8 06.12.2017

Tohle je kniha o freedivingu. Což je sportovní disciplína, při které se lidé potápějí do extrémních hloubek bez zásoby kyslíku. Každý rok se bojuje o vytvoření nového světového rekordu v maximální hloubce, do které se podaří závodníkům potopit, nebo třeba v maximální vzdálenosti uplavané na jeden nádech.
Oproti přístrojovému potápění je to takový "čistý" sport. Mezi člověkem a vodou není nic navíc. Kromě určité míry štěstí, jako všude, záleží pouze na tom, jak se dokážete soustředit, jak dobře ovládáte své tělo, a různé techniky, jak si dokázat poradit s extrémním tlakem, který na vás působí ve více než stometrové hloubce, atd.
Asi bych se tomuto sportu nechtěl nikdy věnovat, kvůli docela velkému náporu na organizmus (i když světová rekordmanka měla více než padesát let, o jakém jiném sportu se tohle dá říct), co mi připadá lákavé je ta svoboda, že se můžete na jeden nádech plavat klidně 3-4 minuty s delfíny, v tichu, někde v oceánu. Řekl bych že tenhle sport má určitou až meditativní atmosféru.
Tahle kniha se dělí na dvě části. V jedné je popisován život Nicolase Mevoliho, docela úspěšného freedivera, který nejspíš zemřel na následky poškození plic. Příčinou bylo asi příliš časté vystavování neléčených plic velkému tlaku pod vodou. Tahle část pro mě nebyla zas tak moc zábavná. On Mevoliho život, nebyl zas tak moc zajímavý. Prostě to byl takový plážový týpek, co se chtěl stát mistrem světa, tak na tom intenzivně pracoval. Byl celkem mladý, tak toho zatím moc nezažil. Druhá část, která se střídá s tou první je o tom, jak poslední roky probíhaly soutěže v tomto sportu. A autor v ní taky popisuje různé techniky, které freediveři používají atd. Je vidět, že freedivingu opravdu rozumí. A tahle část se mi hodně líbila. Pokud se chcete dozvědět docela dost informací o tomto sportu, tak doporučuji. Protože mi tenhle sport je tak trochu blízký, tak dávám hvězdičku navíc.
PS: Nechybí ani česká stopa. A taky doporučuji film o freedivingu Magická Hlubina.

Tak z čeho si Terry ještě neudělal legraci. Aha, z Vánoc. Takže 19. díl úžasné Zeměplochy, alternativního vesmíru, kde místo Vánoc mají Den Prasečí hlídky. A místo Ježíška mají Santa Clause... tedy Otce Prasátek a jeho spřežení divokých prasat, samozřejmě. Jak ještě něco napsat, a moc nespoilerovat? To se mi asi nepodaří.
Otec prasátek někde zmizí. A zaskočí za něj Santa Claus. Ale ne, zaskočí za něj přece Smrť, to dává logiku. No a kde zmizela víla Zubnička? Podaří se to vypátrat Smrťově vnučce Zuzaně? Jak jsou do toho všeho zapleteni Auditoři a excelentní vrah Časnačaj?
Tenhle díl patří k mým oblíbeným. Terrymu se podařilo skvěle vystihnout spoustu absurdních situací, které mohou kolem vánoc vznikat a knihu můžu jenom doporučit všem, co si chtějí přečíst o vánocích ještě něco jiného než Vánoční koledu.

6 06.12.2017

Moje třetí kniha z edice Tajemné stezky. Jizerské hory oproti na východ položeným špičatým Krkonoším, působí tak trochu jako taková náhorní plošina, plná bažin a mokřadů. Jedná se o celkem zapomenutý kraj. Do pralesa Jizerských hor se dříve nikdo moc nevydával, dokud se samozřejmě nezačalo využívat jeho dřevo pro výrobu např. skla. Zároveň se jedná o území, které bylo dlouho obýváno Němci. Jako je to ostatně u většiny pohraničních hor. Takže pokud se bavíme o historii Jizerských hor, tak jde většinou o Německé obyvatelstvo.
Kniha mi bohužel moc neseděla. Z několika důvodů. Zaprvé proto, že obsahuje podle mě příliš mnoho témat, čímž není nikdy prostor pro detailnější popis. Tenhle způsob psaní se hodí spíš do encyklopedie, kdy chceme opravdu obsáhnout všechny rozhledny, ale nemáme už prostor vyprávět zajímavé příběhy. Taky jsem měl dost silný pocit, že nakladatelství zadalo autorovi několik podmínek, jakou musí mít kniha z edice Tajemné stezky strukturu. Z nichž jedna podmínka byla, že bude obsahovat různé místní pověsti. Podobně jako autoři předchozích dílů, které jsem četl, to autora historika, nejspíš moc nezajímalo, tak většina pověstí je odbyta doslova pár větami. Myslím si, že pokud nějaká část nebyla zajímavá, tak jí měl editor prostě vypustit, třeba na úkor toho, že v knize žádné pověsti nebudou. Taky mi trochu vadily autorovi nucené pokusy o humor. Kniha ale samozřejmě pořád funguje jako takové nakouknutí do Jizerského kraje, jenom si myslím, že existuje mnoho podařenějších knih.

1 18.11.2017

Předem upozorňuji, že budu spoilerovat, ale jedná se jenom o prvních pár stránek. Rodion Romanovič Raskolnikov je chudý student, který se kvůli dluhům a svému zoufalství dostane do situace, že se rozhodne zabít starou lichvářku Alenu Ivanovnu. Celý dlouhý román se odehrává právě z Raskolnikova pohledu, kterého sužuje paranoidní pocit, že všichni ví to, že je vrah. Raskolnikov neustále upadá do depresí, blouznění z hladu, z horečky, z bezvýchodnosti své situace. Dostojevský má hodně specifický styl vyprávění, takový horečnatý, že si někdy při čtení skoro připadáte, jako byste blouznili v horečce společně s Raskolnikovem. Dostáváte se až do stavu, kdy začínáte pochybovat, jestli jste Alenu Ivanovnu vůbec zabili, nebo to bylo jenom blouznění.
Jinak Raskolnikov potkává několik dalších postav, jako je alkoholik Marmeladov, jeho nemocná manželka, dcera Soňa, která si musí vydělávat prostitucí, atd.
Bezvýchodnost a zoufalost většiny postav je opravdu hodně drsná a syrová. Řekl bych, že pár momentů z knihy muselo v roce 1866 působit dost kontroverzně.
Knihu jsem četl podruhé po asi desetileté pauze. Bohužel pro mě to bylo trochu zklamání, přece jenom, mi po aktuálním čtení přišla trochu roztahaná. I přes skvělý vypravěčský styl Dostojevského, jsem se prostě nemohl ubránit pocitu, že v těch více než 700 stránkách se toho zase tolik neděje, a všechno se točí pořád dokola. Asi bych uvítal poloviční délku. Ale i tak je to určitě zásadní dílo světové literatury.

5 29.10.2017

Moje druhá kniha z edice Tajemné stezky. Tentokrát o Hrubém Jeseníku. Což je pohoří nacházející se na severu Moravy a části Slezska. Vždy na mě působilo takovým zadumaným, drsným dojmem. Což je jistě z části způsobeno drsnou přírodou, ale asi taky tím, že se jednalo o Sudety, takže odtud bylo vystěhováno původní německé obyvatelstvo. Jeseníky mají samozřejmě bohatou historii. Hlavně v těžařství, ale taky v průmyslu, který využíval bohaté zdroje dřeva a síly vody horských řek a potoků. Líbí se mi koncept Tajemných stezek, kdy se dozvíme ty největší zajímavosti historie míst popisovaného kraje. Kniha obsahuje také mnoho černobílých fotografií.

1 17.09.2017

Williama Faulknera jsem znal asi jenom podle jména. Možná jsem i někde zaslechl, že je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Každopádně podle obálky a anotace knihy jsem čekal standardní dobrodružnou knihu. Ono to tak i ze začátku je. Dočteme se o chlapci, který se každý rok vydává do divočiny, kde získává zkušenosti. Dozvídá se něco málo o své rodině a slýchá historky o medvědu, který v okolí řádí a říká se mu Starý Ben. Je to psáno takový trochu zvláštnějším stylem, ale romantika a drsnost přírody je vykreslena podobně jako u Jacka Londona, takže mě to celkem bavilo. Taky je z příběhu cítit hodně nostalgie a sentimentu. Pak se ale z ničeho nic všechno změní a kniha se začne věnovat skoro výhradně jenom historii hochova rodu. Vše je napsáno v podivných náznacích a symbolikách. A kniha se stává dost nečitelnou. Připadalo mi, abych pochopil o čem je, tak bych si musel začít kreslit rodokmeny, nastudovat si historii amerických dějin apod. Vše se totiž jen naznačuje, nic není nijak vysvětleno, a ještě je spousta věcí jen v jakési alegorii nebo co. Věřím, že pokud bych se na knihu takto připravil, tak bych docenil, jak velký spisovatel Faulkner byl. Pro některé znalce číst tuto knihu musí být opravdu potěšením. Umím si ale představit, že pokud jí dostane do rukou omylem obyčejný čtenář dobrodružné literatury, tak mu buď exploduje hlava, nebo si řekne, co to ten Faulkner bral za drogy :-)

4 16.09.2017

Protože Magráta se vdala, tak Bábi Zlopočasná se Stařenkou Oggovou musí najít její nástupnici. Čarodějky přece musí být vždycky tři. A tak se vydávají za Anežkou Nulíčkovou, která ale chce být operní pěvkyní. V Ankh-Morporské opeře, se ale v poslední době dějí podivné věci. Na tom, že tam dochází k vraždám by ještě nebylo nic podivného, zvláštní ale je, že se tak děje i mimo představení. Může za to záhadný duch? Nebo je vrahem někdo jiný?
Terry Pratchett si nyní zvolil jako hlavní téma knihy operu. Ještě konkrétněji asi Fantoma opery. Takže se můžete opět těšit na spoustu vtipů a narážek, na tohle zvláštní prostředí, kde "show must go on". Podobně jako v knize Stráže! Stráže! je hlavní nosnou linkou děje tak trochu detektivní příběh. I když v tomto případě jsou hlavními postavami čarodějky a Hlídka, má jenom krátké cameo. Pro mě další kniha Terryho Pratchetta, která stojí za přečtení. Pokud jste navíc fanoušci opery, tak si přidejte hvězdičku.

2 16.09.2017

Knihu jsem četl v původním vydání, tedy bez bonusové kapitoly s Renčem, i když jeho slátaninu Na vlastní nebezpečí jsem viděl.
Kniha vypráví o skupině vodáků, kteří sjížděli v devadesátých letech různé hodně divoké řeky, a sem tam se jim podařil i nějaký prvosjezd. Můžete se těšit na Grand Canyon, Aljašku nebo Nepál. Kniha je napsaná čtivě, a řekl bych v našem malém rybníčku knih o divoké řece, to musí být pro fandy skoro povinnost.

02.08.2017

Název knihy evokuje trochu bulvární téma, že by se mělo jednat o příběhy zahynulých horolezců, při pokusu o druhý nejvyšší vrchol planety. Naštěstí je ale tématem knihy historie "dobývání" této hory. Od prvopočátků, kdy se kolem hory pohybovali Italové a Američané. Různé expedice s primitivním vybavením, a často nepochopením, jak drsné podmínky na osmitisícových horách panují. S představou, že si nejprve vylezou na K2, potom pár okolních sedmitisícovek a nakonec při cestě zpátky ještě stihnou i Everest, apod... Zároveň ale překvapí, jak vysoko se např. ve třicátých letech horolezcům bez kyslíku, vysílaček, a spoustou dalšího profesionálního vybavení podařilo dostat.
Pokud máte rádi horolezectví a historické výpravy do neznámých končin, tak doporučuju. Klidně bych uvítal, kdyby autor napsal něco i o výpravách konaných po úspěšném prvovýstupu, nebo o dalších horách.

2 02.08.2017

Asi každý musel už někdy slyšet o německých koncentračních táborech. Po tom, co je spojenci osvobodili, tak byly dost podrobně zdokumentovány. Sovětský svaz ale nikdo neosvobodil, takže se dlouho nevědělo, že Rusko s vyhlazovacími tábory začalo mnohem dříve. A navíc v mnohonásobně větším měřítku, s pořádnou dávkou chaosu. Na rozdíl od pořádkumilovných Němců, kteří každého zplynovaného Žida pečlivě zdokumentovali, v Rusku zmizely statisíce lidí a jediné, co po nich zbylo je pár shnilých dřevěných prken uprostřed sibiřské tajgy. Žádné dokumenty, žádné fotografie. Desítky let žili lidé v Sovětském svazu v nejistotě, jestli si pro ně nepřijde tajná policie NKVD a odveze je někam, kde nejspíš zemřou hlady, a nebo podlehnou zraněním z výslechu, zmrznou, nebo se upracují. Důvod uvěznění nikoho nezajímá, je potřeba splnit normu počtu zatčených.
A. Solženicyn si prožil gulagovské peklo, a byl jeden z prvních, co se rozhodli, dát vědět zbytku světa o tom, co za šílenství se v Sovětském svazu děje.
Je potřeba vzít v potaz, že tohle je odborná literatura. Předtím napsal Solženicyn Jeden den Ivana Děnisoviče, aby se zpráva o gulazích dostala mezi co nejvíce lidí. Tohle je ale první díl trilogie, kde se Solženicyn snaží, co nejpodrobněji zmapovat celý obrovský systém zatýkání a gulagů, který v Sovětském svazu fungoval. Z textu je hodně patrné to, že Solženicyn se snaží být co nejdůkladnější a nezapomenout na žádný příběh, který mu někdo ve vězení vyprávěl. Snaží se popsat všechny cely, které navštívil, nebo o kterých se vyprávělo. Detailně popisuje nesmyslné procesy, které se vedly proti nevinným lidem, apod. Tohle je samozřejmě velice důležité pro historii, aby se na tuto zrůdnost a na lidi, kteří se na ni podíleli nezapomnělo (Solženicyn se nebojí psát konkrétní jména). Ale samozřejmě to hodně natahuje celý text, a tak bych knihu doporučil spíš historikům, než jako populárně naučnou.

9 02.08.2017

No, věděl jsem že ve vztahu Klaus Kinski a Pola Kinski, byla nějaká kontroverze. Ale až takhle jsem to tedy nečekal...
Pola Kinski je dcera velice úspěšného herce s démonickým vzezřením, Klause Kinskeho.
A Klaus Kinski je kromě svého hereckého povolání také násilnický egomaniacký incestní pedofil.
Je potřeba říct, že Pola má bezesporu literární talent, a i když jsou skutečnosti, o kterých píše dost mimo moje chápání, působí přesvědčivě, takže budou bohužel nejspíše pravdivé.
Pola vystupuje dost naivně a submisivně, často se nechá zblbnout penězi. Podobně jsou na tom její nejbližší. U Poly se to dá možná chápat, pokřiveným životem od útlého dětství, ale že se ani nikdo z okolí nedokázal za celou dlouhou dobu až do Poliny dospělosti ozvat, to je nepochopitelné.

3 22.05.2017

I když se to děje na prvních pár stránkách, tak pozor, budu spoilerovat.
Po tom, co Nick zapálil půl města apod. Tak, jak už bylo naznačeno v předchozím díle, nezbývá než odletět do Indie....
Nebo je tu ještě jedna možnost. Nick se převleče za ženskou a nikdo v celém okolí jeho přátel to nepozná (ano, nedává to smysl, ale tohle přece není hyperrealistický román, že?).
No, musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem překonal ten WTF pocit, že tady čtu knihu o tom, jak se čtrnáctiletý kluk vydává za ženu. Ale nakonec jsem vlastně pochopil, že tím vzniká spousta nových vtipných situací.
I když se to z předchozího popisu nemusí zdát, tak třetí díl mi připadal takový konzervativnější, než dva minulé, a Nick/Carlotta tentokrát nepůsobil jako tak moc šílený parchant.

3 22.05.2017

Tohle je poslední díl z trilogie knih souborného vydání dopisů V+W. A je to stejně silné jako předchozí díly. Celá trilogie mi připadá jako takový návod na život. Uvědomíte si, jak je celý život krátký a jak krátké jsou ty okamžiky, kdy je možnost něco uskutečnit a jak je hloupé pořád čekat na to "až...". Samozřejmě je tohle poslední díl, a jako je to asi i v životě. Pořád jsou oba vtipní, pořád mají v sobě spoustu bystrosti a plánů, ale je prostě cítit už taková únava. Měl jsem z dopisů čím dál větší pocit, že oba dva, a i svět jimi vnímaný se pomalu rozmazává a utichá, až nakonec běží závěrečné titulky.
Asi je dobře, že jsem se z těchto knih ujistil v mých názorech. Život je prostě jenom jeden, tak si ho užijme, a nepokažme ho sobě, ani ostatním. Ne vždy můžeme dělat, co bychom chtěli, ale to je vlastně podstata životního štěstí, to, mít pořád nějaký cíl kam se posunout.

2 22.05.2017