valda komentáře u knih
Nejúspěšnější česká kapela v devadesátých letech? Nejspíš asi Lucie. V době kulminace její slávy Honza Dědek napsal knihu o její historii. Myslím, že kniha je docela dobrý příklad toho, jak se podobné téma má zpracovávat. Dědek si dal dost práce s tím aby zmapoval kvantum skupin, kterými jednotlivý členové prošli než se potkali v Lucii, a jak to probíhalo zase potom, ať už se jednalo o paralelní nebo samostatné projekty. Z knihy je taky dost cítit ten boj o to dostat z členů pravdivé nebo aspoň nějaké informace, protože oni se přece musí naplno věnovat důležitějším věcem, jako je sex, drogy a rock 'n' roll a ne si tady povídat o životě s Dědkem. Nakonec ale Dědek boj vyhrál, asi pomocí slibování, že kniha bude bestseller, a oni si za vydělané peníze potom budou moct koupit víc sexu, drog a možná i rock 'n' rollu.
Člověk, který se v devadesátých letech zajímal o hudbu, tak ať chtěl nebo ne, tak určitě musel zaregistrovat skupinu Mňága a Žďorp. Skupina existuje dodnes a i když už není tolik v pozornosti médií, tak si rozhodně udržuje dost podstatnou fanouškovskou základnu. Dost velký podíl na tom má její frontman, který kromě toho, že se vyznačuje psaním většiny textů písniček skupiny, tak se zajímá i o "konkurenční" hudební scénu a nebojí se jí zábavně komentovat. To se mu dařilo 10 let s pořadem Ladí Neladí v České televizi, který si myslím v dnešní vyvážené době citelně chybí. A nyní se mu to daří např. pomocí vtipného komentování dění nejen kolem kapely na Facebooku.
Což došlo až tak daleko, že se vytvořil na serveru startovac.cz úspěšný projekt na podporu knižního vydání Fialových příspěvků z Facebooku.
Fiala píše o všem možném, kromě kapely, často taky o rodině, o životě v Zubří a Valmezu (kde to taky celkem znám). Hlavní podnět k připravení knihy byl ale asi dřívější projekt, kdy si kluci v hospodě řekli, že další desku natočí v Číně, protože všechno je přece Made in China, zasmáli se tomu. A ráno, navzdory tomu že vystřízlivěli, tak na tom začali pracovat s pomocí Startovače, a ono to přes všechny ty pochybovače a refrén Je to nemožné, vyšlo. Takže se můžete těšit i na zážitky z Číny.
Nakladatelství Altituda vydávalo několik let na začátku milénia knihy o horolezectví, pak nejspíš zaniklo. Tohle je jedna z těch knih, z edice Světové horolezectví. Jedná se o druhý díl souboru vlastních vyprávění známých horolezců. Jestli jsem to dobře pochopil, tak oba soubory připravil Walter Bonatti. Jedná se převážně o výstupy z "moderní" éry horolezectví, tzn. 70. léta. Protože ale soubor připravil Bonatti, tak jsou upřednostněny klasické postupy na úkor supermoderních technologíí dobývání hory. Kromě Alp a Himalájí se můžete těšit třeba i na Patagonii.
Je to takové celkem příjemné počtení, ale protože článků je hodně, tak nikdy není dost prostoru na větší vtažení do děje, a prakticky žádný mi nějak více neutkvěl v paměti, takže doporučuji se spíš podívat po jiné knize s podobnou tématikou.
U téhle knihy musíte nejprve překonat bulvární obálku, která na první pohled tvrdí, se zlatým pozadím, že se jedná o bestseller, podle kterého vznikl film The Social Network. To není pravda. Každopádně autor se v knize snaží zmapovat historii Facebooku od jeho vzniku po rok 2010, kdy kniha vyšla. A řekl bych, že se mu to celkem povedlo. Každopádně si ale myslím, že i když celý příběh Facebooku může působit jako skvělý námět pro zábavné drama (z ničeho najednou vznikla během dvou tří let, jedna z nejmocnějších firem světa, je tam zrada, je tam asociální mladý miliardář, atd.), tak přece jenom si myslím, že celý příběh kolem Facebooku je zatím asi prostě příliš krátký na to, aby vystačil na celou knihu. Jak asi řekl i Zuckerberg, ve filmu The Social Network, si příběh taky museli pořádně zdramatizovat, protože co si on pamatuje, tak většinu času, v prvních letech šlo vlastně jenom o pořádnou dávku programování.
Takže knihu doporučuji, pokud chcete vědět, jak to bylo s Facebookem, ale jako se mi to stává u většiny amerických autorů literatury faktu, ocenil bych její zkrácení aspoň na polovinu. Protože hodně pasáží se v ní opakuje, nebo nepřináší nic zajímavého.
Hlavní hrdina se jmenuje Paul Bäumer, je to německý voják bojující v 1. světové válce. Ale v průběhu děje celé knihy budete mít silný pocit, že vůbec není důležité jak se jmenoval a za koho bojoval. Tahle kniha hlavně realisticky, necenzurovaně popisuje, co to znamená bojovat ve válce. Myslím, že po jejím přečtení musí i ten nejzarputilejší militarista, který se každý den obléká do uniformy a s flintou v ruce si hraje na vojáčky, trochu zapochybovat o tom jak by se zachoval. Jestli by v případě, kdy by válka opravdu vypukla, nevzal svou pečlivě vypucovanou uniformu s dokonale promazanou puškou, a nezakopal by obojí aspoň 3 metry pod zem, a začal simulovat poloviční slepotu, jenom aby mohl zůstat doma.
Myslím, že je dobře, že knihu Remarque napsal tak čtivě, a že většina lidí, co přečetla za život alespoň 10 knih, jí zná. Výhodou je taky to, že je celkem útlá. Myslím, že si Remarque plně zasloužil Nobelovu cenu míru, už jenom za ty lidi, co si knihu přečetli, a místo agresivních nacionalistických stran, šli volit někoho rozumnějšího.
Jak lze vidět už na obálce, tak v tomhle dílu se vrací mák Mrakoplaš. Ne svým přičiněním se najednou ocitá na Vyvažovacím kontinentu, v Agateánské říši (rozuměj alternativní Čína). Kde ho rebelská Rudá armáda považuje za Velkého Mága z legendární knihy Co jsem dělal o prázdninách. Mrakoplaš se v říši objeví zrovna v době, kdy císař umírá a na jeho místo se chtějí dostat všechny slavné rody, ale hlavně vychytralý Lord Hong. Zároveň do Agateánské říše dorazí barbar Čingis Cohen se svou hordou přestárlých legendárních válečníků, z nichž např. Bláznivý Humoš bojuje na válečném kolečkovém křesle.
Potenciál humoru je opravdu veliký. Konzervativní Agateánská říše, kde největší nadávkou je: Zajímavé časy na tebe! versus barbarská horda versus Mrakoplaš typický produkt prohnilého velkoměsta Ankh-Morporku. Tohle prostě musí být legrace!
PS: A kromě Mrakoplaše se vrátí ještě jedna postava z Barev Kouzel :-)
Další kniha z edice Světové horolezectví. Chris Bonnington je jeden z nejvýznamnějších britských horolezců. V roce 1970 se rozhodl vylézt na Annapurnu, jednu z nejtěžších osmitisícovek, hlavně kvůli častým lavinám. A to v té době zatím nevylezenou jižní stěnou.
Dal tedy dohromady partu dalších přátel a skvělých lezců a zdolávání vrcholu, klasickým expedičním stylem mohlo začít. Bonnington byl šéf expedice, takže byl téměř u všeho co se dělo, od nekonečných příprav, přes dlouhý přesun věcí do základního tábora, po nekonečné vynášení jídla, kyslíku, stanů a ostatní výbavy do 7 táborů ve stěně.
Myslím, že tohle je zatím nejrealističtější kniha, pokud se chcete připravit na to, jak to v takové expedici vypadá. Co zlezení osmitisícovky obnáší. Kromě toho, co jsem už psal dříve je to taky nekonečné čekání na lepší počasí, obrovská únava, přes noc extrémní zima, přes den zase horko, žízeň, hlad, špína, stres z toho, že lavina může spadnout prostě kdykoliv, a neuděláte s tím nic, souboj ega jednotlivých horolezců, celá složitá organizace, atd.
Všechno tohle Bonnington popisuje celkem čtivě, a myslím, že i upřímně, takže pokud vás téma zajímá, tak doporučuji přečíst.
Walter Bonatti je asi jeden z těch nejvýznamnějších horolezců historie. Myslím, že mnoho z těch horolezců, co jsou dnes mediálně známí, bude jako jeden ze svých vzorů jmenovat jeho. Bonatti lezl hlavně v 50.-60. letech. Už tehdy to byl horolezec ze staré školy. Upřednostňoval původní techniky lezení z 30. let 20. století. Jak sám popisuje, tak lezení je hlavně hra. Jste tady vy, hora a nějaká zajímavá cesta jak na horu vystoupit. Zároveň si ale musíte na začátku určit pravidla. Jak moderní a složitou techniku k lezení použijete? Pokud vám jde jenom o to stanout na vrcholu, tak zaplatíte armádě nosičů, kteří vám pomocí elektrických vrtaček připraví lana na nejjednodušší cestě, vynesou vám a připraví stany v několika táborech po cestě. Připraví jídlo, dodají kyslíkové lahve, atp. Jste na vrcholu.
Stejně tak si ale můžete vybrat obtížnější trasu, jít do stěny jenom s tím, co sami s kamarádem unesete, nevrtat do skály a nepřipravovat žebříky, a místo toho použít klasické skoby. Cesta na vrchol se tím stane určitě silnějším zážitkem a dobytí vrcholu o to větší odměnou.
Je to něco jako, když šlapete na kopec pěšky. Z praktického hlediska to nemá smysl, můžete přece na kopec vyjet autem, a stejně spousta lidí jde pěšky.
V Bonattiho době média ale moc nerozlišovala, jak jste kopec "dobili". Takže slavnými se stávali prostě ti, co měli více prostředků, a uměli v tom chodit. Extrémní prvovýstupy na zajímavé stěny ocenila pouze menší skupina zkušených horolezců.
Protože dnes už je vylezeno téměř všechno, tak mediální pozornost už není tak veliká, pokud náhodou nejste beznohý slepý trpaslík trpící rakovinou, kterého právě vynesli na Everest.
Každopádně Bonatti s extrémním lezením ze dne na den v roce 1965 skončil, protože byl znechuceným tím mediálním šílenstvím prahnoucím po senzaci o dobytí vrcholu, co se kolem začalo dít. Z knihy jsem měl pocit, že je to takový samorost, který spíš vyhledává samotu a dělá si věci po svém. A i když je v knize hodně sentimentu, tak stejně stojí za přečtení, obzvlášť pokud jste aktivní horolezec.
V alternativní Zemi, placaté Zeměploše, Pratchett tentokrát paroduje všechno kolem rockových skupin. Takže se celý Ankh-Morpork a blízké okolí zblázní do skupiny jejíž frontmanem je chalamadoský bard Imp y Cillin. Jeho hraní na kytaru produkuje magickou Hudbu, která Impa drží při životě, přestože měl už dávno zemřít.
Do toho Smrť prožívá druhou krizi, a tak na jeho vnučku Zuzanku spadnou jeho povinnosti.
Z Hudby samozřejmě zblbnou i hlavní postavy Neviditelné univerzity a v krátkém "cameu" se ukáže i hlídka.
Knihu jsem četl už podruhé po více letech, a musím říct, že tehdy, stejně jako dnes mi přijde trochu slabší oproti jiným dílům o Zeměploše. Oproti zajímavému ději si myslím, že je v knize spíše víc takových těch narážek na rock'n'roll, ve stylu: You know what I mean, nudge, nudge.
Každopádně ale dávám hvězdičku navíc za narážky na rasismus, tedy pardon, druhismus, Trollové vs trpaslíci vs lidé, atd..
John Fancy byl britský pilot. Někdy na začátku války ho Němci sestřelili a on skončil v zajateckém táboře. Piloti se u Němců měli celkem "dobře". Na rozdíl od ostatních zajatců, nebo nedejbože třeba Židů. Bylo to proto, že Hermann Göring byl taky pilot, a postaral se tak u pilotů o lepší podmínky v zajetí. Takže Fancy dostal kvalitní lékařskou péči a až do roku 1944 i přijatelné příděly potravin. Měl tak i dost prostoru pro to, aby podnikal jeden pokus o útěk za druhým. Vždy ho chytili, ale nikdy nezastřelili, nezmrzačili, neumučili k smrti ani neposlali do speciálního tábora. Měl asi obrovské štěstí. V jeho popisu zajetí v Německu druhé světové války vypadá někdy až trochu moc idylicky. Ale je to asi dáno autorovou povahou, že si prostě nepřipouštěl, co by se mohlo stát, a jednoduše se soustředil na to, jak utéct. Šílenství války, které probíhalo kolem něj, většinou odbyde jednou větou a soustředí se zase na popis, jak pokračovaly jeho pokusy o útěk. Žádný sentiment, žádné hrdinství, žádná filozofie. A možná právě proto, že takový byl, tak celou tu dlouhou válku přežil.
Třetí soubor Jeremyho sloupků ze Sunday Times. V zásadě platí to, co jsem psal o předchozích dvou. Je to prostě koncentrovaná dávka politicky nekorektního humoru. Tentokrát se jedná o články z roku 2011-2013. V českém vydání mi taky dost chybí fotografie aut, o kterých Jeremy píše. Myslel jsem, že obálka má lákat ke koupi, ale tahle s obličejem zamračeného alkoholika s přilepenou fotkou auta vedle obličeje, jako na koláži z dětské družiny, mi připadá, že má jakéhokoliv náhodného kolemjdoucího, který nezná Jeremyho Clarksona, zahnat na zděšený úprk :-)
Walter Isaacson je autor životopisu Steva Jobse, který se mi dost líbil. Pravděpodobně aby mohl psát o Jobsovi, tak strávil spoustu času studování oboru IT. A tak si myslím, že v něm vznikl přetlak o tomto zajímavém oboru něco napsat. Zároveň si pravděpodobně chtěl taky odpočinout od toho, že píše životopisy pořád z pohledu jenom jednoho člověka. A chtěl napsat něco, co by bylo více o historii IT, než jenom o pár lidech, kteří IT nejvíce proslavili. Za spoustou "vynálezů" v IT stojí lidé, nebo skupiny lidí, o kterých se dnes nedočtete ani v podrobnějších encyklopediích. Je to často proto, protože ti lidé byli sice geniální a vymysleli něco revolučního, ale protože to neuměli prodat, tak jejich slávu nakonec převzal někdo asertivnější jako třeba Steve Jobs. No a o těchto lidech je právě tato knížka. Je celkem dost rozsáhlá, takže v ní je dost o historii počítačů, internetu, operačních systémů, sítí apod.
Každopádně je to ale docela pořádná porce a jak píše jiri.janak, tak někdy těch osob, kteří se na různých "vynálezech" podílelo, je tolik, že není moc prostor jít více do detailu. Myslím, že každá kapitola této knihy by vystačila na samostatnou knihu stejného rozsahu.
Radomír Novotný byl kapitán lodí České námořní plavby. ČNP je sama o sobě zajímavá část historie, kdy stát, který nikdy neměl moře vlastnil docela početnou flotilu velkých nákladních lodí. Dokud je Klaus s Koženým neukradli. Tahle kniha je poskládaná z dopisů, které Radomír Novotný psal už od studií v Bulharské Varně. A není jich málo a jsou přesně datovány, takže fungují jako skvělá dokumentace života člověka, který se v době hluboké totality padesátých let rozhodne stát kapitánem lodi a procestovat celý svět. Jak je vidět v názvu, tak se jedná o první část, myslím, že končí někdy v šedesátých letech. Taky určitě potěší každého milovníka námořní dopravy, protože autoři si dali práci s přidáním spousty fotografií a kreseb lodí i se stručným popisem. Za to musím dát hvězdičku navrch.
Každopádně ale na můj vkus laika je kniha přece jenom trochu moc dokumentační a ocenil bych spíše spojení obou částí s tím, že by se vybraly pouze dramatičtější pasáže.
Od Vlastimila Vondrušky jsem předtím nic nečetl, ale nešlo si nevšimnout, že patří mezi české superstar historických detektivních románů. Takže jsem se těšil, že tohle bude hodně čtivá, populárně naučná kniha o životě našich předků na Šumavě. Na první pohled zaujme spoustou historických fotografií. Škoda, že většinou vůbec nesouvisí s tím, o čem se zrovna vypráví. Taky moc čtivá bohužel není. Je to takový ten nejprůměrovatější průměr. Nelze říct, že by byla v něčem špatná. Ale ani v ničem nevyniká. Řekl bych, že tohle téma bylo určitě zpracováno stovkami dalších publikací, takže doporučuji podívat se jinam.
Četl jsem v aktualizovaném vydání z roku 2014.
Tohle je taková pomůcka pro lidi, kteří by chtěli vést včelařský kroužek. Pro každý měsíc obsahuje cca 4 schůzky, ve kterých se řeší určité včelařské téma. Dohromady je tam těch schůzek na 2 roky. Nechybí taky spousta obrázků a schémat. Myslím, že i zkušenější včelař v ní najde zajímavé informace. Rozhodně opět povedenější kniha o včelaření.
Tohle je myslím jedna z těch povedenějších knih o včelařství. Myslím, že celkem stručně, ale zároveň přehledně odpovídá na otázky typu: Co mám dělat když? Od ostatních podobných knih se liší v tom, že kromě toho, že je tam napsáno, co má včelař dělat, tak často je i vysvětleno, proč. Myslím, že si tam počte i zkušenější včelař. Nechybí taky spoustu vysvětlujících obrázků.
Kniha se skládá ze tří částí. První je o malém chlapci Jendovi Klečkovi. Ten vyrůstá na konci třicátých let na severních svazích Jeseníků a samozřejmě příliš nechápe, co se to vlastně děje, a proč už se nesmí kamarádit s němci. Proč se češi stěhují do protektorátu apod.
V druhé se Jenda vrací, už jako vysokoškolák do rodného kraje, kde je zase všechno jinak, a nyní jsou pro změnu perzekuováni němci, a stěhují se do Německa. A do opuštěného kraje se stěhuje mnoho zvláštních lidí s ne vždy čistými úmysly.
Třetí je spíše didaktická, o těžbě žuly na jesenicku.
Myslím, že to je celkem citlivě napsaná kniha žánru "těžký život na vesnici". V tomhle žánru je ale dost velká konkurence, tak pokud vás vysloveně nezajímají místa jako Vidnava, Velká Kraš, Žulová, Jeseník (Freiwaldau) nebo Rejvíz (kterému nevím proč autor říká Ruřiště), tak asi není důvod ji číst.
Řekl bych, že tohle je zatím druhá kniha, která se věnuje včelí pastvě (první byla asi http://www.databazeknih.cz/knihy/vcelarske-dreviny-a-byliny-158268). Unikátní je rozhodně svým rozsahem. Obsahuje velké množství stromů, keřů a bylin. Ke všem jsou krásné fotografie a stručný popis. Což samo o sobě se včelami tolik nesouvisí, ale už tohle je celkem kvalitní botanické porno.
Pro včelaře každá rostlina navíc obsahuje hodně stručné info hlavně o tom, jak významně produkuje nektar, medovici a pyl.
Kniha obsahuje hodně rostlin, takže není moc prostoru se rozepisovat. Samozřejmě někdo může taky namítat, že neobsahuje některé hodně významné rostliny pro včelí pastvu. Mně ale rozhodně velice rozšířila rozhled ve včelí pastvě. A hlavně oceňuji tu spoustu fotografií kvetoucích rostlin.
V pátem díle heptalogie se začíná situace vyostřovat. Rowlingová na způsob profesora Snepa připravila vysoce koncentrovaný lektvar připravený ze všech těch nepříjemných úřednic za přepážkou a panovačných učitelek a zhmotnila z něj Dolores Umbridgovou společně s neschopným ministrem kouzel Korneliusem Popletalem.
Harry nahlédne do fungování Fénixova řádu, který bojuje proti smrtijedům. A po jeho vzoru s Ronem a Hermionou založí vlastní spolek.
Tahle kniha je pro mě rozhodně o kousek lepší než předchozí díl. Ten mi přišel takový plošší. Tenhle díl je dost depresivní. Ale není tak temný, jako třetí, který mě bavil víc.
Film mě ale, podobně jako předchozí díl, moc nebavil. Přišel mi asi ještě slabší než Ohnivý pohár. Připadalo mi, že oproti knize neobsahuje nic zajímavého navíc. Spíš naopak nepůsobí tak drsně jako kniha. Navíc je tenhle díl snad nejobsáhlejší, takže ve filmu toho spousta chybí, nebo se musí vyřešit v pár vteřinách, aby měl snesitelnou délku do kin.
Musím říct, že první díl Zaklínače byl pro mě ze začátku trochu zklamání. Samozřejmě jsem totiž zaznamenal obrovský hype, který kolem knih vznikl, asi hlavně po tom, co vyšel první díl herní série. Hru jsem nehrál, ale celkem dost informací o ní se ke mně dostalo. Hodně se mi líbil námět. Cynický, drsný fantasy svět, který si bere to nejlepší z nejtemnějších dob středověku. Nebrzdí se zbytečnou cenzurou erotických a vulgárních scén a tak dále. To se mi dost líbilo. Kniha opravdu tohle všechno obsahuje, ale je potřeba vzít v úvahu několik věcí. Je totiž trochu jiná než jsem čekal. Hlavně je to spíš soubor povídek. Zajímavé je, že povídky mi dost připomínaly subquesty v moderních RPG. Nevím jak moc znal Sapkowski v roce 1988 Dračí doupě apod. Hlavním tématem každé povídky je více méně nějaký "závěrečný boss". Potvora, kterou musí Geralt porazit. Mezi povídkami Zaklínač odpočívá a léčí se v chrámu a sem tam na cestách potká nějaké postavy, které se k němu přidají. Pokud vám taková struktura knihy nevadí, tak myslím, že budete spokojeni.
Další zvláštností je, že ačkoliv se kniha tváří jako superdrsná fantasy, tak náměty jednotlivých povídek vycházejí z různých pohádek pro nejmenší děti. A obsahují taky hodně takového nenápadného, hodně ujetého humoru. Takovýhle mix jsem zatím nikde dříve nečetl.
PS: Za Sylvána Torque házejícího železné kuličky a sprosťárny pronášené starým jazykem musím dát hvězdu navíc.
PPS: Oceňuji taky hodně povedený překlad, ve kterém si autoři dali práci s pojmenováním té spousty potvor a nebo třeba s nářečím, ve kterém různí lidé mluví.