valda komentáře u knih

Eric Idle je jeden z šestice Monty Pythonů. Což je uskupení, které se stalo tak slavným, že to určitě nikdo ze členů ani v nejdivočejším snu nečekal. Po rozpadu se Eric věnoval také spoustě dalším úspěšným projektům, a tak měl ve svých šedesáti letech na důchod celkem vyděláno a vlastně už by se na všechno mohl vykašlat, sednout si do křesla a koukat na telku. Maximálně sem tam něco napsat. Jenže to by tu nesměli být jeho kamarádi z Pythonů, kteří si nedají pokoj, a pořád něco nového vymýšlejí. A tak, aby mezi nimi Eric nebyl za flákače, tak se rozhodl na stará kolena, poprvé v životě vyjet na tour do Ameriky. A sám. A to úplně sám, protože každá další hvězda do jeho show, přece stojí spoustu peněz a on je přece chamtivý parchant. A o té show bude psát na blog, a pak to vydá knižně, protože to jsou přece další peníze :-)
U téhle knihy je klasický problém v tom, že autor si dal závazek, že každý den bude psát příspěvek na blog. Což znamená, že i když se ten den nic zajímavého nestane, tak čtenář o tom čte kapitolu.
Každopádně se ale deník čte celkem dobře a nejsilnější jsou asi pasáže, ve kterých Eric popisuje zážitky z divočejších let svého života. Za to dávám hvězdičku navíc.

1 22.05.2017

Martin Decarli je motocyklový novinář, fanda do modelů letadel a samozřejmě hlavně motorkář. Taky je to takový trošku samorost a totální blázen do ostrova Man a nejstaršího motocyklového závodu světa Tourist Trophy, který se na ostrově jezdí.
Man je vůbec takový zvláštní ostrov, který sice patří do Spojeného Království, ale má samostatný parlament. A já jsem ho znal hlavně proto, že na celém ostrově platí mimo obec neomezená povolená rychlost, což mi v dnešní době plné zákazů, kdy vám brzo zakážou si i uprdnout, protože tím zabíjíte lední medvědy, přijde naprosto neuvěřitelné.
V téhle knize se dozvíte, co Martin všechno na svých třech cestách po Manu zažil, ale autor si dal taky práci s tím, popsat, různé zajímavosti, kterými se Man vyznačuje. Nejsem sice moc fanda na lidi, kteří o sobě sáhodlouze prohlašují, že oni jsou ti správní, obyčejní lidé, a všichni ostatní jsou zloději, a nejlepší delikatesa je dát si utopence s cibulí, ale vše je psáno lehkou a celkem zábavnou formou. Takže pokud jste motorkář a chystáte se na Man, tak tohle je povinná četba.

03.04.2017

Tohle je druhý díl knihy o Zélandu od autora Michala Cigánka. První díl jsem nečetl. Kniha je psaná formou deníku, který si autor při trampování po Zélandu píše. Menší část je věnovaná různým radám o tom, jak si vyřídit vízum, jak to probíhá při shánění práce, ubytování atd. Pokud vás tohle zajímá, určitě má smysl si přečíst i tuhle knihu, ale věřím, že dnes už se na internetu dají najít mnohem podrobnější informace.
Větší část knihy je věnovaná popisu trampování po národních parcích Nového Zélandu. Hlavně tzv. Great Walks, což je 9 nejvýznamnějších tras na NZ, vedoucích většinou drsnou přírodou, ale zároveň zajištěných lanovými mosty a celkem dobře udržovanými chatami na přespání. Je za to ale potřeba platit vstupné.
Popis na mě působil celkem stroze, ale na druhou stranu musím uznat, že autor si dal práci s tím, aby informace byly přínosné.
Co je trochu úlet je první půlka knihy, kdy autor cestuje ještě se dvěma přítelkyněmi, z nichž jedna působí jako naprostá psychopatka a neustále ho sekýruje. A aby to bylo ještě zajímavější, tak o ní autor o to víc usiluje. Myslím, že tohle by mohlo sloužit jako ukázkový příklad vztahu, kde je jeden submisivní a jeden dominantní jedinec. Nevím nakolik tohle byla autorova fantazie a snažil se tak ozvláštnit tento cestopis. Ale na mě jeho vylévání si srdce působilo jako dost WTF :-)

1 03.04.2017

Pokud jste si v devadesátých letech zvolili jako svůj obor módní návrhářství, a chtěli se v něm stát světovou špičkou, tak jste se museli přestěhovat do New Yorku, pravidelně brát heroin, být homosexuál, účastnit se swingers, chodit na plastiky a než vám bylo 40, tak spáchat sebevraždu. Svět módy je šílený, a v ničem z toho, co jsem napsal nepřeháním. Tahle kniha je o dvou světoznámých návrhářích, kteří se tím vším více méně řídili. No a do třetice je tam Kate Moss. Což je modelka. Která, kdyby se udělovala Nobelova cena za třicetiletý přínos v oboru "kalím každý den do sedmi ráno", tak by skončila jako první žena hned po Johnnym Deppovi a Charliem Sheenovi.
Kniha je povedené nakouknutí do tohoto bláznivého světa. Je vidět, že autorka se v něm pohybuje dlouho, často jsou v textu jména o kterých jsem nikdy neslyšel, ale lidi z módy je určitě znají. Hlavně se ale nebojí psát o čemkoli, takže i dost lidí knihou naštvala.

1 03.04.2017

Knih o včelařství vznikne každý rok několik. Některé jsou zajímavé a rozšíří vám obzory, jiné méně. Co ale platí pro asi všechny, co jsem zatím četl je, že se podle nich nedá moc úspěšně včelařit. Buď v nich nenajdete ani zmínku o naprosto zásadních věcech, které je potřeba v průběhu roku udělat, a potom se budete divit, co se to děje. Nebo jsou naopak plné různých složitých teorií, postupů a schémat, podle kterých se sice dá včelařit, ale pokud se v těchto teoriích hned neutopíte, tak tím aspoň strávíte tolik času, že zjistíte, že o víkendech se nevěnujete ničemu jinému, jenom včelaření.
Tahle kniha je dost útlá, obsahuje spoustu fotografií, např. rostlin včelí pastvy, což je trochu vata. Navíc je přeložená z Němčiny, a autor včelaří v Alpském prostředí, které je dost specifické. Takže jsem od knihy moc nečekal.
O to bylo větší moje překvapení, když jsem zjistil, že kniha obsahuje přesně to, co jsem hledal. Kromě chování matek a včelí pastvy je tam totiž 12 kapitol, každá pro měsíc v roce, a v nich je prostě popsáno "jak to dělám já a proč". Vše mi připadá dobře srozumitelné a tento rok se budu řídit Heinrichovými radami.
Tak uvidíme, jak to dopadne :-)

1 03.04.2017

Wolfgang Nairz je Tyrolák, který je známý asi hlavně tím, že vedl výpravu na Mount Everest v roce 1978, při které se poprvé na Everest dostali lidé bez kyslíku. Tehdy to byl R. Messner a P. Habeler.
Kromě toho samozřejmě Nairz vedl spoustu dalších expedicí, podnikal treky v Nepálu, kde taky vytvořil několik charitativních projektů, věnoval se paraglidingu, a nyní v poslední době přeletům Alp balónem.
Tahle kniha je přepsaný rozhovor, který s ním vedl jeho kamarád u příležitosti sedmdesátých narozenin. Rozhovor je proložen několika články dalších jeho kamarádů a spoustou pěkných fotografií. Nairz působí jako celkem pohodový realisticky smýšlející člověk. Hodně už toho zažil a je docela zajímavé si o tom přečíst.

1 14.03.2017

Jak píše už Lucina, tahle kniha, kromě bulvárního názvu, se pokouší vyhrát cenu o nejodpudivější obálku. Obsah ale už tak ujetý rozhodně není. Autor se snaží obhajovat myšlenku, že hlavním obsahem lidské existence je boj o jídlo a sex. A tak vysvětluje, že většina vynálezů vznikla ve válečných organizacích, a mezi lidi se dostala pomocí erotického byznysu, který je taková vysoce konkurenční šedá zóna, takže se nebojí experimentů a cutting edge technologií. Podobně je to s fastfoody. Autor popisuje mnoho různých příběhů, o firmách, kterým se podařilo něco prosadit v moderních technologiích. Je to taková odpočinková četba, co mi trochu vadilo je, že se v knize trochu omílá pořád to samé dokola.

11.03.2017

V druhém díle se Nick Twisp musí přestěhovat za tátou a chodit do státní školy. Samozřejmě je tady pořád OLE a útoky na poslední metu. Nechybí pes Albert, spíš naopak. Přibude starý pan Fergusson, tátova přítelkyně, posluhovačka se svým tlustým a šíleným synem, hudebník Paul, který je bratrem Sheeni, a pořádá houbové večírky, nebo třeba přátelé z Indie.
Četl jsem ve vydání tří dílů najednou a řekl bych, že tenhle druhý díl skoro neodlišuje od prvního, takže platí, co už jsem napsal o prvním díle. Jenom tady jsou ty příhody zase o kousek ujetější a perverznější.

1 11.03.2017

Tohle je první díl heptalogie o Nicku Twispovi. Puberťákovi žijícímu v kalifornském maloměstě, který má kamaráda Leroye, s přezdívku Levák (neptejte se proč), je terorizován svými podivnými rodiči a miluje krásnou Sheeni.
Tahle kniha u nás vyšla poprvé asi v roce 1995. Už jako malý capart si pamatuju jaký to byl tehdy pro všechny moje spolužáky hit. Tedy spíš pro ty méně šprtoidní a více po sídlišti poflakoidní. Taky si pamatuju, že na škole, kde vás spíše nutí, abyste knihy četli, byla tahle jedna z mála, které se z pod lavice zabavovaly, a vracely se na konci školního roku.
Knihu jsem v té době nečetl, ale temné historky z ní jsem samozřejmě na klepadle na koberce poslouchal.
Autor se vůbec nebojí všech pro puberťáka zajímavých témat, jako je masturbace, sex, drogy, alkohol, násilí apod.
Nevím, jak moc kniha byla známá v Americe, jak moc to byl mainstream. Ale řekl bych, že mezi prudérními Američany, musela působit, podobně jako film Kids, celkem pěst na oko. Hodně lidí si tehdy určitě nedokázalo představit, že děti mohou žít takhle divoký život. Nejdál tohle samozřejmě dotáhl seriál South park, kde je to samozřejmě trochu přehnané. Každopádně teď už se nad takovým chováním dětí nikdo nepodivuje.
Co je na knize asi nejsilnější je její čtivost. Autor píše lehkým a zábavným stylem. Co mně osobně ale na knize trochu vadí je, že hlavní hrdina je takový zlý parchant. Prostě celou dobu, co jsem jí četl jsem mu nedokázal fandit, protože i když měl lepší chvilky, tak vždycky to skončilo tím, že jsem si řekl, no ty si ale kretén :-)

3 11.03.2017

Celkem obsáhlá kniha o reklamě v České republice. Samozřejmě takových knih by šlo udělat dalších deset dílů, protože zajímavých reklam v Česku vzniklo hodně, ať už zajímavých tím, jak jsou stupidní, nebo tím, jak jsou zábavné.
Kniha taky obsahuje spoustu fotografií, což je u tohoto tématu důležité. Jak je psáno v anotacích, autor se věnuje různým kauzám, co kolem reklam vznikly. Co mě, ale jako lajka moc nebavilo, bylo, že opravdu velká část knihy je vypisování spousty jmen osob, z reklamní branže firem a organizací, které se reklamou zabývají. Vzhledem k tomu, že reklama je dost dynamický trh, a každá ta firma se během deseti let osmkrát přejmenuje, tak to působí dost nepřehledně. Ale chápu, že pro někoho, kdo chce v tomto byznysu dělat, jsou tohle cenné informace.
Já bych spíš uvítal více úvah nad jednotlivými reklamami. Proč tahle zrovna vypadá takhle, co se nepovedlo, co povedlo, atd.

11.03.2017

Miroslav Caban na mě působí jako takový samorost. Jak sám píše, od mládí měl rád hory, a tak si někdy po třicítce řekl, že by chtěl začít lézt na ty nejvyšší. Od většiny himálajských horolezců se liší v tom, že oni, na rozdíl od něj, strávili mnoho let od útlého mládí v různých partách lezením na skalách. A až po mnoha letech a spoustě zkušeností se odvážili do velehor.
Caban tyhle noci pod širákem, a hektolitry vypitého piva přeskočil, místo toho se věnoval podnikání, a potom se rovnou pustil do velehor. Po pár letech si troufnul pokusit se o K2, a následující rok rovnou na double, Cho Oyu a Everest. Na Everest se mu nakonec povedlo vylézt, a vyšperkoval to ještě tím, že se tam dostal bez kyslíku. Načež se postavil vedle všech těch Jarošů, Uherů, Rakoncajů, apod. Ti mu ale řekli, že s ním kamarádit nebudou, protože on tam nelezl alpským stylem, ale s pomocí pronajatého šerpy. A kdoví jestli vůbec byl na vrcholu, co taky čekat, od někoho, kdo nechlastá pivo :-)
Každopádně se ale jedná o celkem dobře napsanou knihu a oceňuji hlavně takový ten nezaujatý nezkušený pohled. Pro zkušené horolezce je spousta věcí naprostá samozřejmost, ale Caban ty zkušenosti, a často ani informace nemá, tak naráží na různé nesnáze. Ale hlavně se o nich, narozdíl od jiných autorů, nebojí psát, a přiznat tím své nedostatky.

1 13.02.2017

Platí to, co jsem psal o prvním dílu. Druhý díl je obsáhlejší i když je z mnohem kratší doby, od roku 1963 do 1968. Je to proto, že období neobsahuje žádnou pauzu, kdy si oba nepsali. Oproti prvnímu dílu, se v těchto letech toho nedělo zase tolik, až samozřejmě na rok 1968. Je ale čas mnohem více si všímat rozdílnosti obou kamarádů. Werich působí jako živel, chaotik, trochu mrzutý, zároveň, ale geniální glosátor. Vedle něj Voskovec jako kosmopolitní člověk, který vkládá veškerou energii do amerického snu. Oba rozhodně jedineční. Oba mají mnoho společného: nadhled, dadaistický humor. Ale zároveň v mnohém hodně odlišní. Pokud budete číst tyto dopisy, o to víc vám bude líto, že se tihle dva museli kvůli válce a komunismu rozejít. A většinu plánů, co spolu probírají, nakonec nemají šanci dotáhnout do konce.

2 13.02.2017

Po dvou dílech knihy Hory shora, je tohle takový závěrečný díl trilogie. O tom, jak Radek Jaroš vylezl jako první Čech na poslední ze čtrnácti osmitisícovek bez kyslíku, na K2. Stal se tak patnáctým na světě, kdo získal Korunu Himálaje.
Oproti předchozím dílům je tenhle tedy "pouze" o výstupu na K2. Textu je tedy o dost míň než v předchozích dílech. Ono se vlastně při výstupu nedělo ani nic moc dramatického. Účastníci měli štěstí na skvělé počasí. Předtím se to Jarošovi už pětkrát nepovedlo.
Co asi oceňuji nejvíc je, že podobně jako v http://www.databazeknih.cz/knihy/zabudni-na-everest-127156 je prostor na příhody účastníků. Sešla se asi taky celkem zajímavá parta, kromě Jaroše a jeho dlouholetého horolezeckého parťáka, taky vegetariánský pankáčský hulič horolozec, famózní kuchař a manager, profesionální hlasatelka z rádia, nebo dvoučlenný štáb z televize. Už jenom sledovat ten kontrast mezi Jarošem, který i když je mu 50 let a nemá prsty na nohou, tak musí neustále čekat na své parťáky, kteří jsou několik hodin za ním. Nebo kroutí hlavou nad filmaři, kterým povolí vylézt na jejich žadonění do C1, aby mohli natočit nádherný záběr jeho příchodu, jenomže oni se v dohodnutou dobu zmateně válejí někde ve stanu. Už jenom sledovat tyhle situace je prostě vtipné a je super, že autoři tam tuhle všechnu civilnost dali.
Část knihy je psaná taky z pohledu filmového štábu a Lucie Výborné, pro kterou tohle asi byla taky Himálajská premiéra. Škoda jen, že kniha není o trochu delší. PS: Jinak tahle kniha nejspíš překonala světový rekord v počtu zmínek o energetických tyčinkách :-)

1 26.01.2017

Tohle je moje první kniha série Tajemné stezky nakladatelství Regia. Tuhle sérii jsem objevil docela nedávno a celkem mě potěšila. Dříve jsem se jí úspěšně vyhýbal kvůli slovu "tajemné". Mám rád pohádky a pověsti z různých krajů, protože všichni prostě ví, že vodníci a hejkalové nejsou, ale rád si přečtu o tom, co za strašidla a příběhy kdo vymyslel.
Co ale nemám rád je, když se autoři snaží různě "vědecky", někdy až bulvárně hledat tajemno tam, kde prostě není, a píší o různých místech, kde byli prokazatelně pozorování duchové z jiné dimenze, že mayské symboly představují vesmírné koráby a podobně. Proto jsem se Tajemným stezkám vyhýbal.
Nebylo proč, série se přes tento bulvární název, jednoduše věnuje různým krajům ČR, jejich historii, folklóru, místopisu, příběhům a pod. A to mi celkem vyhovuje.
Tento díl je o Západním Krušnohoří. Což je kraj poznamenaný třemi silnými vlivy: důlní činností, německou kulturou a asi hlavně následným odsunem Němců. Čímž vlastně skoro veškerá původní kultura ze dne na den úplně zmizela. To je velká škoda, ale na druhou stranu si za to Němci můžou sami. Dvě světové války, to už se prostě nedá zamést pod koberec. Každopádně to ale kraji dává hodně zvláštní atmosféru.
Autor sice nepíše zase tak moc čtivě, je to asi spíš historik, ale má velké znalosti o místní německé kultuře, nebo třeba historii dobývání, takže doporučuji. Taky je v knize spousta obrázků i když ne barevných. Pokud chcete nasát atmosféru Krušných hor, které se pomalu dostávají z "jedu tam za trest" do "mírně trendy", tak doporučuji HBO sérii Pustina, seriál Rapl nebo film Schmitke.

4 26.01.2017

Tahle kniha, jak už jde pochopit z názvu, je rozdělená na tři části. Je to vlastně takový slepenec tří delších žurnalistických statí, které by třeba bylo možné najít někde v časopise. Už samotné názvy kapitol jsou vlastně doslovným obsahem. Měl jsem problém s tím, že kapitoly jsou prostě krátké. Až na prostředního "Hušáka" na mě působily spíš jako takové úryvky, jako že čtete druhý díl a pokračování bude v příštím čísle.
V první kapitole zastihneme Ivana Lendla, jak svým až psychopatickým úsilím dosáhne prakticky z ničeho, zabarikádovaný uprostřed normalizace, nejvyšších met v tenise. Zároveň si ale svou sebestřednou povahou, a rozhodnutím nesoustředit se na malichernosti, jako jak působím v televizi, udělá i dost nepřátel.
Druhá kapitola se věnuje řediteli Sazky, který byl jedním z hlavních lidí, jež se zasloužili o dostavbu nyní O2 areny. Tyhle megalomanské stavby, které vlastně nikdo rozumný nechce, slouží pouze k tomu, aby si "zainteresovaní" mohli nahrabat spousty peněz různými podvody. O2 arena je toho skvělým příkladem. Autor knihy Jiří Janoušek, jak píše byl u toho, a sem tam stál asi i vedle Hušáka a jeho kamarádů. Takže se můžete těšit na článek o tom, že Hušák to myslel dobře, když si z peněz daňových poplatníků nechával posílat na účet stamilióny, aby měl na benzín do svých Bentley a Hummerů a tak podobně.
Poslední kapitola je rozhovor s Janem Werichem, který byl v té době už hodně nemocný. Každopádně je to nejlepší kapitola, protože Werich byl prostě skvělý vypravěč a glosátor, a i v takhle pokročilém věku a nemoci mu to pálilo, a mnoho z toho, co řekl, by se dalo rovnou vytesat do kamene. I když nevím jestli podobné rozhovory nevyšly už v předchozích knihách.
Kromě kapitoly o Hušákovi, který pořád staví a maká, a zase staví, atd., musím ale uznat, že autor je celkem vypsaný a jeho styl psaní je lehký a čtivý.

1 26.01.2017

Tohle je pokračování knihy La Grace pluje! Moc jsem od knihy nečekal. Vždycky mám pocit, že pokud je v knize příliš mnoho obrázků a lesklého papíru, tak se autor snaží zakrýt, že vlastně nemá o čem psát. Ale překvapilo mě, že je kniha napsaná celkem čtivě.
První díl jsem nečetl, předpokládám, že ten se věnuje stavbě La Grace. Dnes asi jediné válečné historické lodi ČR, repliky z 18. století. Postavené na počest významného českého mořeplavce ze 17. století Augustina Heřmana.
Každopádně klobouk dolů, loď vypadá úžasně. Nevím jestli nějaký čech udělal něco podobného, kromě Rudolfa Krautschneidera.
Tahle kniha je o velkém úspěchu na mezinárodním závodě, myslím, že tradiční námořní národy musely koukat, kde se tam ti čestí piráti vlastně vzali. Ale taky hlavně o tom, že loď měla dvakrát dost namále a mohlo být po ní. Jednou jí málem ukradli "opraváři" v Dominikánské republice a jednou dokonce ztroskotala u Španělského pobřeží.
Ale ze všeho se dostala a pořádá plavby pro veřejnost. Nejen stavba takové lodi stojí obrovské peníze, ale i její provoz a placení různých poplatků je dost náročné. Přál bych České republice, aby na ministerstvu dali taky trochu rozpočtu do námořní plavby, po Koženém to už asi nebude žádná sláva, ale aspoň za tu srandu by to stálo.

29.12.2016

Posádka vesmírné lodi si myslí, že Mark Watney je mrtvý a tak ho nechá na Marsu a odletí. On je ale naživu. A navíc je to cool nerdy science motherfucker. Něco jako kdyby MacGyver vystudoval všechny nehumanitní obory vysokých škol. Tahle kniha je z větší části Watneyho deník z Marsu. Autor Andy Weir je klasický ajťák a geek, který se ve volném čase zajímá o vědu, např. o fyziku nebo biologii, hlavně taky o vesmírné lety s lidskou posádkou. A jeho nadšení z knihy přímo čiší a myslím, že se mu tím daří zakrýt i to, že není zase nějak skvělý spisovatel. Příběh je celkem komorní, nečekejte nějaké složité dějové propletence. Musíte mít rádi takový ten geekovský přístup: Chachá, vyrobil jsem bombu z cukru, a teď jsem separoval vodík. Kdyby se to dozvěděla NASA, tak by mi to asi zatrhla, atd... Myslím, že je to skvělá kniha hlavně pro teenagery, které při jejím čtení prostě musí napadnou, že zajímat se o vědu, nemusí být zase taková nuda.
PS: Nejdřív jsem viděl film, který na mě působil jako takový ten inteligentní blockbuster, takže jako oddychovku doporučuju.
PPS: Život na ISS v dnešní době vypadá jako celkem pohoda https://www.youtube.com/watch?v=SGP6Y0Pnhe4

6 29.12.2016

První díl z trilogie souborů dopisů Voskovce a Wericha. Tenhle je z let 1945-1962. Příběh V+W je opravdu velmi silný. Je to historie, ale pokud jí neznáte, tak upozorňuji, že budu spoilerovat. Pro mě hodně těch informací bylo nových.
Potkali se na konci 20. let a se svým Osvobozeným divadlem byli čím dál slavnější a svět jim skoro ležel u nohou. Potom přišla 2. světová válka a museli emigrovat do USA, do New Yorku. V cizí zemi začínali zase úplně znova, museli se naučit řeč, a prosadit se v obrovské konkurenci divadel. To se jim pomalu začalo dařit. Ale 2. světová válka skončila a oni se samozřejmě rozhodli vrátit. Voskovec musel vyřešit svůj problematický rozvod. A tři roky opět budovali své divadlo v Československu, to jim samozřejmě začali kazit komunisti, až se Voskovec nadobro vystěhoval do USA. Tam ho zase američani na rok zavřeli do internačního tábora, protože se báli, že je komunista. Když se odsud dostal, začal zase znova budovat kariéru v USA a zároveň bojovat s nemocí své manželky. Která nakonec zemřela a Voskovcovi zůstaly dluhy za léčbu a děti. Werich zůstal v Československu a snažil se žít mezi komunisty a postupně bojovat i se svou nemocí.
Asi jsem zatím nečetl nic, co by působilo tak pravdivě. V+W byli velikáni a navíc opravdoví kamarádi, takže se nebojí psát pravdu a o věcech, které nejsou jenom ke chlubení. Rozhodně neměli jednoduchý život, ale nikdy jim nechyběl nadhled a humor.
Myslím, že pokud si chcete přečíst něco na téma o čem je život tak tohle je ideální. Zatím jsem četl jen těchto necelých 20 let. A je to skvělý koncentrát toho, co se v životě děje, jenom se o tom moc nemluví.
Taky bych to doporučil lidem, kteří pořád někomu závidí, že má peníze, nebo tvrdí, že už jsou staří, nemocní, a nemá to cenu, atd. Takové potkávám neustále. Z novin mohli V+W působit jako dva zazobaní úspěšní lidé, jeden slavný herec v Československu, druhý jde z filmu do filmu v Hollywoodu. Ale realita je prostě vždycky jinde.
Život kromě toho pozitivního samozřejmě přináší i stáří, neúspěch, nemoc, a je to úplně normální, nevyhne se tomu nikdo. Jak říká s nadsázkou Werich "A bude to ještě horší". :-) Ale jak říká Voskovec: "Hlavní je neposrat se."

2 29.12.2016

V pořadí už třetí kniha vydaná k výročí kapely Tři sestry. Od té minulé, kterou jsem taky četl uběhlo 5 let. A to není zrovna moc. Navíc kapela už aspoň 15 let rozhodně není seskupení divokých chlastajíc punkáčů. Zároveň asi taky nikdo od Tří sester nečeká vrcholné umělecké zážitky, které by se zapsaly do dějin. Takže vlastně není ani moc o čem psát. Měl jsem taky trochu pocit, že se nikomu z kapely nechtělo moc s autorem těch 5 let rozebírat. Každopádně ale Radek Diestler umí psát čtivě.
Trochu problém je v tom, jak jednotlivé díly vycházejí. Už druhý díl obsahuje i prvních 15 let z prvního dílu, které zabírají polovinu knihy. V tomto třetím díle dostanete kromě posledních 5 let taky "zcela zdarma" prvních 25 let kapely z předchozích dvou dílů. Takže už je z toho celkem velká bichle a nový obsah z 5 let, je tak vlastně jenom pár stránek. Člověka, který vlastní předchozí díly, tohle asi moc nepotěší, ale chápu, že těch pár příhod z posledních 5 let by jako samostatná kniha moc neobstálo. Taky oceňuji podařenou sbírku politicky nekorektních fotografií.
Takže, pokud neznáte předchozí díly, tak si klidně hvězdičku přidejte.

29.12.2016

Román vychází tak trochu z historie. Po úspěšném prokopání Suezského průplavu, se docela uvažovalo o jiných podobně rozsáhlých projektech. Jedním z nich je teoretická možnost zaplavení částí Sahary, které leží pod úrovní moře vodami Středozemního moře. Jules Verne nás uvede do situace, kdy společnost, která tento projekt téměř dokončila, zkrachuje a o pár let později se objeví nová společnost, jejíž zástupce, pan ze Schallerů se vydává na obhlídku, aby mohl začít na dokončovacích pracích. Společně s poručíkem Hardiganem, a jeho pomocníky, mezi kterými je i Nikol a jeho kůň Va-d'l'avant a pes Coupe-à-Cœur. Proti nim stojí hordy divokých Tuaregů v čele s uprchnuvším Hadjarem.
Verne to vše samozřejmě píše z pohledu té doby, kdy Francie měla kolem Tunisu a Sahary spoustu kolonií a přinášela mezi divoké černochy tu správnou civilizaci. Takže zatopit část Sahary mořem, je přece správně, aspoň tam přestanou přepadávat karavany ti zákeřní Tuaregové.
Z dnešního rozumného pohledu, je samozřejmě hloupost spláchnout špinavé Tuaregy i s jejich zbytečnýma oázama a asi už by o tom nikdo neuvažoval. (i když... pokud vezmeme v úvahu tání ledovců a následná možnost zatopení Nizozemí, tak pokud bychom položili na misky vah kus pouště a kus Evropy, tak myslím, že by leckdo ten kousek pouště obětoval. Třeba obyvatelé Kiribati, by taky k tomu měli co říct:-)
Každopádně v románu se toho moc neděje, nebudu spoilerovat, ale děj by se dal popsat pár větami a na románu je dost vidět, že autor neměl čas ho pořádně dokončit, protože v Tanvaldě už půl hodiny pobíhal cikán s nožem v zádech, víc už se opravdu nedalo počkat.

1 27.11.2016