valda komentáře u knih

Příběh o kocourkovi z Hrusic, který uměl mluvit, kamarádil se s Pepíkem a společně naučili mluvit i Pašíka, kozla Bobeše, a malého kocourka Nácíčka. Četl jsem ve vydání o dvou dílech.
Tohle je pro mě jedna z nejdůležitějších knih hlavně proto, že se mi v dětství tak líbila, že patřila k těm vůbec prvním, co jsem přečetl. Do teď si pamatuji, že jsem jí celou přečetl nahlas, aby i ostatní mohli ocenit, jaká je to zábava. Kromě krásných Ladových ilustrací obsahuje kocourkův příběh taky mnoho správně bláznivých situací, třeba když Mikeš uhání na slonovi skrz Hrusice, apod. Zároveň autor do knihy nenásilnou formou přidal různá poučení o tom, jaké jsou ty pravé životní hodnoty. Každopádně je jasné, že Lada dětem rozuměl, a často měl pochopení, stejně jako Mikeš i pro rošťárny, které děti vyváděly kdysi, stejně jako dnes. A proto si myslím, že Mikeš i Ladovy knihy, jsou i po sto letech stále stejně čtivé a aktuální.

9 16.12.2018

Už nějakou dobu se snažím včelařit, a tak jsem taky přečetl docela hodně knih o včelaření. Tohle je další z nich. Řekl bych, že patří k těm povedenějším. Neobsahuje zbytečně mnoho detailů a teorie na úkor praxe. Naopak je v ní spousta obrázků a řekl bych, že pro začínajícího včelaře dostatek informací. Od ostatních se liší taky tím, že autor má trochu víc "bio" přístup např. k léčení včel, a snaží se místo průmyslové chemie, léčit více přírodním způsobem. Což určitě lze, ale je to "plavání proti proudu". Líbí se mi, že oproti jiným včelařům, píše o svém bio přístupu celkem nenásilnou formou, a taky se mi líbilo, že hned na začátku přiznává, že i po mnoha letech včelaření, se mu stalo, že mu mnoho včelstev uhynulo.
PS: Na knize je pro mě taky zajímavé, že autor včelaří hned v sousední základní organizaci. :-)

2 16.12.2018

Od Mariusze Szczygieła už jsem četl docela hodně knih. Mám z nich pocit, že se autor zaměřuje hodně na vypravěčskou zkratku. Úplně si představuji, že napíše odstavec, a potom z něj vyškrtá všechno, co není důležité. V knize Libůstka tohle dovedl možná až do extrému. Kniha je sama o sobě útlá, malá a obsahuje hodně fotografií, takže textu tam moc není. Což může někomu vadit. Obsahuje příběhy několika polských žen, které jsou vždy něčím velice zajímavé. Nevím jestli je všechno, co autor napsal pravda, ale příběhy by měly být o skutečných ženách. Je vidět, že autor ženám rozumí. Myslím, že kniha bude bavit hlavně ženy, protože mi přišla napsaná takovým až ženským způsobem. Pro muže se jedná spíš o zajímavé nahlédnutí do ženského světa.

3 16.12.2018

Oproti třeba Zapomenutým zákoutím je tohle celkem jednoduchá kniha. Autor prostě naskenoval pár historických pohlednic nebo fotografií Valašska a opatřil je popisky. Kniha může určitě zaujmout někoho, kdo chce jenom tak nahlédnout, jak to kdysi na Valašsku vypadalo, a nemá zrovna čas jít do nějakého archivu. Jinak mám radši, když je v knize nějaký hlubší kontext.
PS: Řekl bych, že fotografie s lodičkou opatřená popiskem stavba přehrady Bystřička, je spíše z Rožnovské Bečvy.

1 16.12.2018

Četl jsem předchozí Víno z hroznů, které se mi celkem líbilo. Pokračování vzpomínek Desátý klíč je složené z deseti kapitol o deseti hotelích, od kterých si Štaidl "vypůjčil" klíč do sbírky, a zažil tam něčím zajímavé situace. Jednotlivá vyprávění jsou celkem zábavná, psaná podobným stylem, jako v předchozí knize. Je jich ale opravdu velice málo, samotná kniha je docela útlá. A kromě deseti kapitol, obsahuje navíc ke každé kapitole povídku. Tyhle autorské povídky mě ničím nezaujaly, pro mě působily spíše jako vata, na doplnění knihy. Další pořádnou dávkou vaty v Desátém klíči je kapitola o oslavě autorových šedesátých narozenin, ve které je asi stovka fotografií, pod kterými jsou popisky ve stylu, koukejte koho všechno já znám.

1 16.12.2018

Pepíci jsou takové čtivé shrnutí československých dějin 20. století. Oproti novější knize Ach, ty Češky!, která mi připadala víc zaměřená na postavy dějin a jednoduchou formu, blízkou Mariuszi Szczygielovi, tak Pepíci jdou více do hloubky. Pořád je to ale příjemně čtivé. Trochu mě překvapilo, že tentokrát, i oproti Ach, ty Češky!, není v knize takový důraz na "polský" pohled na věc. Trochu mi přišlo, že knihu by mohl napsat historik z jakékoliv země. A pro ten polský pohled, mi knihy Szczygiela nebo právě Surosze přišly zajímavé. Takhle bych spíš doporučil si přečíst nějaké ještě povedenější dějiny Československa, třeba od českého autora.

2 16.12.2018

Osm žen vs česká historie pohledem Poláka. Jak už tady někdo napsal, název je trochu matoucí, protože se často nejedná tak úplně o Češky. A někdy vlastně v hlavní roli nejsou ani ženy. Baví mě číst tyhle knihy, ve kterých autor píše o historii nebo aktuálním dění v nějaké zemi takto lehkou a přitom inteligentní formou. Napadá mě třeba kniha Jánošíci s těžkou hlavou od Čecha o Slovensku. Zajímavé u knihy o Češkách, je samozřejmě i to, že jako Čech můžu trochu nahlédnout do toho, jak nás vnímají Poláci. Určitě hodně lidí taky napadne srovnání s M. Szczigielem, který používá podle mého názoru ještě lehčí formu vyprávění oproti Suroszovi. Takže pokud se chcete dozvědět polským pohledem něco o tématech jako je pronásledování křesťanů v komunismu, o Volyni, Záolší, o odsunu němců, o Věře Čáslavské nebo Adině Mandlové, tak doporučuji. Samozřejmě o všech těchto tématech existují také velice dobré samostatné knihy.

2 09.11.2018

Můj tajný zápisník je ze slovenštiny do češtiny přeložený soubor příhod, které Mirek Fazulka zažil se svým kamarádem Míšou. Příhody jsou psané lehkou zábavnou formou, a skvěle odpovídají rošťárnám, které prožívají děti s počínající pubertou. Někdy mi děj možná přišel až trochu nepochopitelný pro menší děti.
Kniha byla napsaná v roce 1960, takže si oba protagonisté dopisují s kamarádem z Omsku. A obsahuje taky několik perel jako:
"Na Marsu jsou bytosti, a když jsou bytosti, tak jsou i pionýři."
Nebo:
"Když k nám třeba i Marťané přijdou, takto nebudou kapitalisté, ti nedovedou vystřelit raketu ani odtud, tak jak by ji dovedli z Marsu?"
(I když je fakt, že v té době byli Američané ve vesmírném programu proti Sovětskému svazu dost pozadu.)
Nebo:
"Tak jsme následkem kreslení poznali, že je mnohem lepší, když v jedné třídě nejsou třídní nepřátelé, ale naopak přátelé, ..." :-)

1 04.11.2018

Tahle kniha je o jednom z nejděsivějších neštěstí v osmitisícových horách. Při výstupu na K2 v pohoří Karákóram, zahynulo postupně 11 horolezců. Nejzvláštnější na tom je, že horolezci nezemřeli kvůli počasí, to bylo naprosto ideální, ani kvůli obrovské lavině (pár menších nejspíš spadlo, ale nebylo to nic nestandardního), nebo snad kvůli zemětřesení.
Kniha se samozřejmě, kvůli úctě k zesnulým, snaží za hlavní příčinu považovat sérii nešťastných náhod. Určitě v neštěstí nějaký podíl nešťastné náhody měly, to bezesporu, ale i když nejsem expert na osmitisícovky, tak si myslím, že dost životů vyhaslo čistě z hlouposti. Při výstupu došlo k mnoha organizačním chybám, a mnoho horolezců stanulo na vrcholu hodně pozdě, dokonce až v půl osmé večer. To je naprosté šílenství. A asi mi trochu vadí, že na to kniha více neupozorňuje.
Každopádně se jedná o celkem detailní popis všech událostí. Líbilo se mi, že vzhledem k tomu, že na záchranných akcích měli velký podíl i Šerpové, tak můžeme události sledovat i z jejich pohledu. Taky samozřejmě o událostech vzniklo několik dokumentů.

3 04.11.2018

Birlibán vyvádí různé lumpárny, až nakonec svému maňáskovi, zajíčkovi Janečkovi utrhne ucho. A tak se vydá na cestu do Maňáskova, aby tam Janečkovi ucho vyléčili. Po cestě zažije mnoho dobrodružství v městech jako jsou Bonbónovice, Neposluchy nebo Lenošinda.
Tuhle knížku jsem četl už v dětství, a už tehdy mě hodně bavila, představoval jsem si, jak budu žít v Lenošindě, cpát se husou a zapíjet to limonádou, a nebudu muset nic dělat. Knížka opravdu obsahuje hodně pasáží, které malé děti musí hodně bavit.

3 04.11.2018

Tohle je celkem rozsáhlá kniha o kosmonautice. Od úplných počátků, kdy nacisté testovali neblaze proslulou V2 pod vedením Wernhera von Brauna, jehož služby po válce využili Američané. Přes počátky raket v Sovětském svazu, o které se zasloužili hlavně Sergej Koroljov a Valentin Gluško. Jak už naznačil Meybe-, autor se věnuje trochu více ruské straně. Podle mě je to dámo hlavně tím, že autor už je starší ročník, a dlouho se látce věnoval ještě před revolucí, kdy o americkém programu nebylo moc informací. A za léta práce získal prostě více kontaktů a informačních zdrojů na ruské straně. Přišlo mi, že kniha je dostatečně podrobná někdy do roku 1965, kdy skončila "vesmírná nadvláda SSSR", a potom už se dost přeskakuje. A nejen přeskakuje, ale ani kapitoly už na sebe moc nenavazují. Chápu, třeba, že autor prakticky vynechal přistání na měsíci nebo Apollo 13. Motivací mohlo být, že tahle témata už byla zpracována tolikrát, že nemá smysl o nich psát, ale autor to mohl v knize aspoň nějak zdůvodnit. Kniha se věnuje hlavně osudům konstruktérů raket a jednotlivým kosmonautům. Řekl bych, že to byla asi hlavní motivace autora, něco napsat. Taky se mi líbilo, že se dozvíme hodně z sovětského programu, protože jak sám autor přiznává, Rusko se dosud nezbavilo potřeby neustále něco zatajovat, měnit historii apod. Takže jsem rád, že aspoň nějaké informace o tom, jaký to byl tehdy v SSSR punk, a kolik průserů se tehdy kvůli tomu stalo, se můžeme i přes zatajování dovědět. Kniha je psána čtivě i pro laiky (neplést s Lajkou), těžko ale říct pro koho je určená. I laik by si spíše rád přečetl ucelenou knihu o vesmírném programu obou mocností. Tady jsou USA trochu upozaděny. Zároveň člověk, který už problematice trochu rozumí se moc nového nedozví. Osobně bych tolik nepřeskakoval v ději a USA úplně vynechal, a z knihy mohla být docela povedená historie sovětské kosmonautiky. Možná se ale nakladatel bál, že by ho někdo za takovou knihu obvinil z lezení do zadku Putinovi. Kdoví. Protože jsem ale zatím nic většího o kosmonautice nečetl, a hodně informací pro mě bylo nových (třeba přistání Gagarina někde na vesnici poblíž Volhy a spousta dalších zvláštních situací, ke kterým v kosmických programech došlo, které by vydali na skvělé filmy), tak musím dát hvězdičku navíc.

1 28.10.2018

Soudní okres Rožnov se skládal, kromě Rožnova pod Radhoštěm z: Horních a Dolních Pasek, Tylovic, Hážovic, Vigantic, Hutiska, Solance, Dolní, Prostřední a Horní Bečvy, Vidče, Zubří, Valašské Bystřice a Malých a Velkých Karlovic. Díky dvěma fotografům, se nyní můžeme podívat na mnoho historických fotografií z 20. a 30 let 20. století, z těchto obcí. Fotografie se zaměřují hlavně na to, jak v té době vypadala zástavba. Čtenář si z nich dokáže docela plasticky představit, jak Rožnovsko tehdy mohlo vypadat. Ke každé fotografii je taky celkem podrobný popis, toho, co na ní je možno vidět a nechybí ani mapa, na které je vyznačeno, kde byla fotografie pořízena.

1 21.10.2018

Tak tenhle životopis mě celkem překvapil.
Není asi moc lidí, kteří by neznali Monty Pythonův létající cirkus. Pro mě je to jeden z nejvtipnějších seriálů. Tak proč si nepřečíst životopis jednoho z členů legendárního uskupení. Anotace celkem dost lže, protože životopis končí před první klapkou natáčení nejslavnějšího seriálu. Takže o něm se nedozvíte skoro nic. I když chápu, že určitě existují knížky, které se seriálu věnují. Těšil jsem se na spoustu historek, které členové zažili při turné Monty Pythonů po světě, při natáčení slavných filmů, při tvorbě seriálu Fawlty Towers, natáčení v Hollywoodu atd. Nic takového v knize není. Nevím jaký byl záměr, ale skoro to vypadá, že se po nějaké době Cleese podíval kolik má napsaných stránek, zjistil, že čtyři sta, tak si řekl, kašlu na to, a dál nepokračoval. Druhá věc, co mě po přečtení vlastně skoro až pobavila, bylo, že celý životopis vlastně není ani nijak moc zajímavý. Nic moc se v něm vlastně nestalo. Studoval jsem základní školu, potom střední, potom vysokou. Byli tam tihle a tihle učitelé. Potom jsem účinkoval v tomhle souboru, potom v tomhle... Zajímavá mi přišla akorát spolupráce s pythonem Grahamem Chapmanem, a že se mu podařilo udělat něco i s Peterem Sellersem. Ale jinak, kdyby životopis napsal nejposlednější herec z příležitostného divadla z Osoblahy, tak toho zažil mnohonásobně víc.
Abych ale jenom nekritizoval. Kniha se rozhodně dobře čte, i když není nijak moc vtipná, vzhledem k pověsti autora. Taky se z ní dá tak trochu proniknout do autorovy duše. Takže jako takovou odpočinkovou četbu doporučuju, i když nesmíte čekat nic velkého.

1 03.10.2018

Hudba Phila Collinse s Genesis nebo bez, mě vždycky dost bavila. Bavilo mě i to šílenství 80. let, kdy jezdil po celém světě, a z plešatějícího vtipkujícího strejdy se mohli zbláznit stadiony. On je to totiž taky skvělý bubeník a zpěvák, a taky skladatel. Určitě taky jeden ze symbolů 80. let, a nejen proto, že si zahrál v Miami Vice :-) Docela dlouho před ním v médiích prostě nebylo úniku. Já jsem v té době ještě neměl moc rozumu, takže jsem si k němu nestačil vypěstovat nenávist a "objevil" ho až ve chvíli, kdy už jeho sláva pomalu ustupovala.
Tenhle životopis je hodně otevřený, asi stejně jako Phil. Protože je to autobiografie, tak je to samozřejmě z autorova úhlu pohledu, ale i autor sám přiznává, že svým workoholismem (prostě chtěl v životě dělat pořád hudbu), musel štvát hodně lidí. Nejen nyní již exmanželky, ale i spoustu ostatních lidí. Vrcholem bylo například účinkování na Live Aid, kde stihnul koncert se Stingem v Anglii a potom přeletěl Concordem do Ameriky aby si ve stejný den zahrál se členy Led Zeppelin. Zlatá osmdesátá.
Za život toho stihl opravdu hodně, možná taky proto, že se nezdržoval fetováním, alkoholem, prostitutkami, jachtami apod. O to překvapivější pro mě bylo, jak otevřeně v životopisu píše, že ve staří začal docela úspěšně pracovat na tom, aby se uchlastal k smrti.
Nyní opět koncertuje, asi kvůli synovi bubeníkovi, i když 40 let nonstop hraní ho celkem poznamenalo. Ale hlas tam pořád je.

6 01.09.2018

Po předchozí, kratší knize Písek mezi zuby, se tentokrát legendární dakarský navigátor Josef Kalina rozhodl sepsat opravdu rozsáhlou knihu o svých třiceti letech v Dakaru. Od bláznivých začátků, kdy nikdo, vlastně ani sami účastníci závodu, moc nechápali, kde se na Dakaru vzali. Přes obrovské úspěchy Tatry s Lopraisem za volantem. Po aktuálně celkem rozsáhlou a úspěšnou účast českých týmů z tak malé země, jako je ČR. Dost jsem toho popsal v Písku mezi zuby. Kalina je snad ještě více politicky nekorektní, než v předchozí knize, a opravdu se nebojí napsat, jak to tehdy bylo. Věřím tomu, že mnoho blbů tím určitě i urazil a poštval proti sobě, ale díky zato. Knížek, kde je vše úžasné a bez chyby, a všichni jsou skvělí, jsou plné popelnice. Vtipné je taky to spojení "valašská" Tatra vs. Pražák jak poleno Kalina. Pocházím taky tak trochu z Valašska, takže jsem se o to víc bavil. Kalina se nebojí dělat legraci ze sebe, ale taky ze svých svérázných valašských kolegů. "Tož, jak to udělat, abysme pojezdili teho Lopraisa".
Řekl bych, že pokud se chcete zábavnou formou dozvědět, o čem je ten Dakar, tak tohle je ideální kniha.

3 01.09.2018

Upozorňuji, že jsem nečetl knihu, ale originální blog. Ten byl právě později zpracován jako kniha. Tzn. asi by mi u knihy dost vadilo, že tam nejsou fotografie.
PCT = Pacifická Hřebenová Tůra, jeden z nejdelších trailů na světě. Jakub ho šel v roce 2016 čtyři měsíce a z každého dne dělá zápis do deníku. Pokud má signál, tak ho rovnou dává na svůj blog. Je celkem stručný, takový civilní, nesnaží se nějak rozepisovat. Musí to být člověk s velkou vůlí, protože nejen prožívá každodenní těžkosti z takto velké tůry, ale je schopný ještě o tom každý den napsat. Řekl bych, že pokud chcete vědět o čem je thru hiking, tak tohle je jeden z nejlepších zdrojů.
Vydáním jako kniha, deník ztrácí jednu z nejsilnějších stránek a to, že blog čtete skoro každý den a jakoby online prožíváte situace s Jakubem: Podaří se mu dokončit trail? Jak si poradí s různými situacemi, atd. Proto a pro krásné fotografie, bych spíše doporučil blog než knihu.
PS: Jakub zrovna včera dokončil další, ještě těžší Continental Divide Trail.

5 01.09.2018

Strávil jsem několik let na Strahově. Ne že bych zrovna toužil dostat se do Nasa, ale určitě si o tom rád přečtu. Postupně jsem podle fotek v knize taky zjisti, že jsem asi Veržánu no tom Strahově taky potkal.
Každopádně obálka knihy dost kecá. O Nasa, ve které pracuje autorčin manžel je v knize jenom pár stránek. Kniha je hlavně o tom, jak se dostat do Ameriky a začít tam pracovat. Autorka na mě působí jako člověk, který rozhodně nechce ponechat vůbec nic náhodě, takže podstupuje nekonečná martyria byrokracie, aby s manželem měli opravdu všechny potřebné papíry atd. Na jednu stranu je autorka fakt pečlivá, takže se dozvíte spoustu nuancí, co všechno a jak musíte vyplnit. Takže pro někoho, kdo se chce do Ameriky přestěhovat, tahle kniha může být skvělou studnicí informací. Na druhou stranu, ale nevím, jestli bych dotyčnému doporučil knihu číst, protože se v ní dozví kolik nekonečného papírování a dohledávání informací to obnáší a mám obavu, že podobně jako píše mira.I, se takový žadatel o vízum radši rozhodne zůstat v ČR. Je to spíš jenom můj názor, ale já prostě tohle astronomické úsilí moc nechápu. Už dávno mi došlo, že 90% byrokracie slouží pouze k tomu, aby úředníci měli zaměstnání. Žádný další důvod tady není. I většina úředníků si toho je dobře vědoma a kupu papíru nikdo z nich nečte, takže nemá smysl se trápit jejich správným vyplňováním. Řekl bych, že dohledávat, jak se vaše babička jmenovala za svobodna nemá smysl, prostě tam napíšu Nováková a je to :-) Nakonec je to všechno stejně o tom, jestli jste úředníkovi dost sympatičtí a on má dobrou náladu, takže vám to razítko dá, nebo nejste a máte smůlu přijďte příště.

4 01.09.2018

První díl trilogie o vesnici Klenčí v Českém lese na Domažlicku. V kraji, ve které dříve proběhlo chodské povstání v čele s Janem Kozinou. Kniha se odehrává později, před revolučním rokem 1848. Je o boji české komunity proti rozpínající se německé. Hlavní postavou je Hanýžka (alias Baarova maminka jako dítě) a my pozorujeme život na vesnici jakoby z jejího pohledu. A taky z pohledu faráře Fastra, který také sleduje pomalu se rozdmýchávající národnostní rozbroje. Název a obálka trochu lžou, protože Božena Němcová má v knize pouze krátká camea.
Tento typ knihy osobně označuji kategorií "těžký život na vesnici". Dozvíte se jak se žilo v Chodsku v první polovině 19. století. Jak se slavily svátky v různých obdobích roku, atd. J. Š. Baar byl určitě hodný, inteligentní katolický kněz, který se scházel s učiteli a dalšími představiteli obce, ve které žil, ale kniha kterou napsal je pro mě prostě příliš obyčejná. Postavy jsou jednoduché, a pro mě nejsou ani nijak zajímavé. Snad mi tam i chyběl nějaký záporák, nebo nějaká pořádná zápletka. Možná děj získá trochu šťávu v dalších dílech, ale nevím jestli si je budu chtít přečíst. Každopádně pokud máte rádi jednoduché, příjemné knihy o životě na vesnici, tak se vám kniha nejspíš bude líbit, jako většině ostatních recenzentů. Já zůstávám u trochu drsnějšího a tajuplnějšího Klostermanna.

1 01.09.2018

Kdo by neznal Jeremyho Clarksona. Četl jsem od něj už několik souborných vydání jeho sloupků, takže vím, že je to skvělý, a velice čtivý a zábavný novinář. Taky byl dlouho hodně důležitou postavou v nejúspěšnějším pořadu světa o autech: Top Gear. Nikdy se nebál být politicky nekorektní, mezi všemi těmi předem připos... lidmi z ostatních pořadů, kteří se báli jakkoliv vykročit z řady, aby náhodou nepřišli o práci. No, nakonec i Jeremyho z jeho pořadu vyhodili, protože zfackoval člověka, který mu nezvládnul přinést steak. A tak nyní pokračuje v neméně úspěšné show, která se jmenuje Grand Tour.
Tohle je kniha, která obsahuje výběr článků, které Jeremy psal do časopisu Top Gear, který vycházel souběžně s televizním pořadem. Platí to, co jsem psal už o předchozích souborech, které jsem četl. Pokud si chcete přečíst něco zábavného, tak trochu vás zajímají i auta, a nevadí vám macho humor, tak doporučuji.

01.09.2018

Tak jsem konečně dočetl poslední díl sedmidílné série o Harry Potterovi. Podaří se Harrymu a jeho kamarádům Hermioně a Ronovi konečně získat všechny viteály a porazit Lorda Voldemorta?


Budu spoilerovat.
Jsem rád, že se ukázalo, že moje oblíbená postava Snapa, není zas tak černobílá, jak by se mohlo zdát. V průběhu série to bylo mnohokrát naznačeno. V tom předposledním jsem trochu začal pochybovat, nejen o Snapovi, ale i o Albusovi, tak jsem rád, že se nakonec všechno ukázalo, i když nakonec přes mnoho nesmyslně krkolomných dějových zvratů, být tak jak jsem celou sérii doufal.
Jak už jsem psal v komentářích předchozích dílů, tak knihy jsou pro mě nejsilnější v hlavních postavách. Čtenář se prostě těší, jak ta různorodá trojce bude problémy řešit. Zároveň jsou skvělé i některé ne úplně hlavní postavy. Co se mi ještě velmi líbilo, je, že Rowlingová sice píše pro děti, ale zároveň se nebojí tlačit na pilu v melancholii (asi to není záměr, ale prostě je taková), a vůbec v horrorových a thrillerových pasážích. Podobně jako v Martinově slavné Písni ledu a ohně se nebojí, i v sérii pro takto mladé čtenáře zabíjet důležité postavy, což chápu, že každý neocení, ale pro mě to prohloubilo sílu zážitku z knihy.
Asi tu spousta hardcore fantasy čtenářů, nebo obyčejných haterů kritizuje nelogičnosti děje, plochost světa, ve kterém Harry žije, nebo hořekuje nad ukradenými nápady z jiných knih. Harry Potter by měl ale být hlavně zábava, inteligentní zábava pro mladé puberťáky, kteří si tohle často přečtou jako svou první fantasy knihu, a naopak ocení, že svět není popisován zase tak dopodrobna. A pokud je kniha chytne, tak třeba dostanou chuť přečíst si něco "náročnějšího" a třeba z nich nakonec vyrostou lidé, kteří budou mít trochu víc fantasie, a budou schopní snít i o něčem zajímavějším, než je nové auto, a dosáhnou krásnějších cílů, než je nová televize, kde se budou moct dívat na Prostřeno ve 4K.

11 22.07.2018