Valyk komentáře u knih

Musím říct, že jsem první díl z druhé série otevíral s určitou obavou, kterou vyvolala recenze celé ságy, podle které je druhá série "slabší". Za sebe říkám, že první díl slabší není, a to ani překladem. Malá stylistická změna snad cítit je, ale i Ples u vévodkyně si zachovává přednosti, které jsem na první sérii velice obdivoval - krásný jazyk s mnohými inspirativními archaismy, neotřelý humor, skvěle podané historické ponaučení a zajímavý příběh bez hluchých míst. Já byl spokojen.

10 19.09.2016

Celou první třetinu jsem v této knize hledal její myšlenku, smysl, sdělení. Pak jsem to vzdal, protože jsem si uvědomil, že pokud něco takového v sobě má, je to pro mě ukryto příliš hluboko. Ale knížka se mi líbila. Ze všeho nejvíc mi připadala jako vylíčení nějakého drogového přeludu, nebo horečnatého, surově perverzního snu.

3 06.09.2016

Osobně si nemyslím, že Mersaultovi nebylo líto smrti své matky. To jen soud, respektive prokurátor to takto zveličil. Na téhle knížce jsem si velice cenil psychologické propracovanosti hlavní postavy. Camus mistrně zvládnul vyobrazit poněkud vyprázdněnou či limitovanou emoční sféru vnitřního světa Mersaulta, přičemž podle mého nelze na druhé straně dojít k závěru, že by byl Mersault duševní mrzák. Já osobně jsem s ním sympatizoval. Popravdě mi toto dílo atmosférou hodně připomínalo Kafkův Proces. Soud byl obdobně monstrózní s prvky obludné a neproniknutelné moci byrokracie, jehož obětí (navzdory zřejmé vině) se hrdina v podstatě stal. Zajímavá knížka, která ve mně na chvíli zanechala docela slušnou dávku cynismu.

5 02.08.2016

Siorak je úchvatná osobnost. I v šestém díle je nesmírně inspirativní postavou. Je vyobrazen tak věrně, že jsem ho při čtení takřka viděl a slyšel. Krásná kniha, naprosto perfektní jazyk, unikátní metafory a výtečný humor. Šestý díl nijak nevybočuje z kvality předchozích knih. Mohu říct, že v celé první části série jsem nezaznamenal jediné slabší místo. Já osobně pokládám Merleho díky této jeho fresce za naprostého génia.

7 28.06.2016

Shakespearův smysl pro humor... Ženy duševně převyšují muže. Shylock, žid, o kterém nikdo nemůže tvrdit, že chce víc, než jen splatnost jeho pohledávky, která je sice plně validní, nicméně nemravná. A poněkud překvapivý rozsudek dóžete, ve kterém nelze přehlédnout účelovost, protože formálně vzato může být jen stěží udržitelné, požadovat od Shylocka, aby svoji pohledávku (libra masa z těla Antonia) vyzískal bez kapky Antoniovi křesťanské krve. Takový požadavek dóžete přeci úplně popírá logiku práva věřitele. Pro mě byla tato komedie inspirativní. Pokud odhlédnu od toho, že by byl dlužní úpis od počátku v rozporu s dobrými mravy a jako takový absolutně neplatný, jak bychom se na dlužní úpis a z něj splatný závazek měli podívat pohledem soudobé "civil law" aplikační praxe? Zavrhli bychom snad Shylocka? Proč? Vždyť úpis byl oboustranně svobodnou vůlí. Je požadavek dóžete na výkon exekuce bez kapky krve ospravedlnitelný? Měl být opravdu Shylock takto zdecimován? To byly otázky, se kterými jsem si při četbě jen tak zlehka pohrával.

5 26.03.2016

Pěna dní mi atmosférou velice připomíná Kafkův Zámek. Absurdní prostředí formuje absurdní bytosti. Obdobně jako v Zámku. Zatímco v Kafkovo díle vystupuje obludná mašinérie společenských poměrů na povrch mnohem zřetelněji, i když je stále ještě v principu skrytá, v Pěně dní jsou poměry ve světě Vianových postav zcela mlhavé. Všichni se ve vší samozřejmosti chovají tak nějak "debilně", avšak hlavní instinkty mají racionálně srovnané. V příběhu vystupuje jen pár postav. /spoiler/ Tyto postavy se pohybují po spirále naprosto pokřiveného prostředí od relativního štěstí k absolutní tragédii. Spolu se sílící deformací okolního prostředí se deformují i samotné postavy.

Není to četba pro každého. Jde o smutnou knížku, kde se sice tu a tam zablýskne humorná situace, ale jinak je celý příběh veskrze temný.

PS: Právě vařím žlutou hrachovou kaši a nad hrachem se před chvílí vzdmula bílo-žlutá, hustá pěna, která přetekla přes okraj hrnce a rozprostřela se po celém sporáku.... :-)

4 06.03.2016

Ta kniha si rozhodně zaslouží plné hodnocení. Samozřejmě ji musí člověk číst s vědomím doby, o které Rais psal. Vesnický život, semknutost lidí, dojemný zamilovaný příběh, lidové snahy o pozvednutí českého jazyka a národního uvědomění, a to vše skvěle zkombinované do zajímavého útvaru realistického historického románu. Nářečí, hojně v knize používané, si člověk rychle osvojí a rozumí mu. Mně přišlo velmi sympatické. Svoji hodnotu má i popis Prahy té doby. Po přečtení knihy jsem si pustil ještě film z roku 1932 od režiséra Josefa Krňanského. Kdybych Zapadlé vlastence nečetl, asi by mě ten film nemohl zaujmout, ale po přečtení jsem si jej tak vychutnal, až jsem si některé úryvky pouštěl opakovaně. U filmu bych ještě rád vyzdvihl skvělý herecký výkon, který předvedl v roli preceptora herec Nora Stallich. Ve filmu vystupuje podle knižní předlohy jako citlivý mladý muž. Má ale nádhernou barvu hlasu a vynikající výslovnost. Scéna, ve které zpívá za doprovodu klavíru a v lepší německé společnosti českou hymnu, přiznám se, mě dojala k slzám.

10 10.01.2016

Já tuto sérii knih od Merleho doslova miluji. Horoucí láska je opět kniha plná krásného jazyka, úchvatných metafor, vynikajícího a velice vytříbeného humoru. Obdivuji autora, že umí nenucenou a naopak velice poutavou formou do svých románů vložit takové ty "životní pravdy" nebo "základní moudra". Velice vzácné je podle mého také to, že celý román je zasazen do reálného historického kontextu, a to navíc tak citlivě, že dějinné události nenarušují příběh a naopak jej krásně doplňují. Prostě je to celé hezky "vykaděno, vyzpíváno", abych zmínil jedno z vtipných rčení, kterých se čtenář v této knize opravdu nabaží. Na pozadí životního příběhu Petra ze Sioraku je v 5. dílu fresky doba krále Navarrského ve Francii v poslední třetině 16. století. Země byla vnitřně rozpolcena a sužována neustálými spory, mnohdy přecházejícími až do podoby velkého násilí, tzv. hugenotských náboženských válek, mezi katolíky a hugenoty, kteří vzájemně soupeřili o moc v zemi. Jádrem příběhu 5. dílů je obléhání Paříže vojskem krále Navarrského a s tím spojený hladomor.

9 24.12.2015

Při čtení Murakamiho mám dost často pocit, jako bych putoval kdesi uvnitř sebe, jako bych se ocital někde blízko vlastního "já", ale přesto se až k němu nedostanu. Tenhle pocit jsem si vypěstoval už při čtení Norského dřeva a Kafky na pobřeží, ale tehdy jsem jej neuměl definovat. Až po přečtení Konce světa se mi jasně vybarvilo, co vlastně Murakami činí. On nepíše beletrii, on píše úchvatnou psychologickou prózu, mysteriózní literaturu, které nějakým záhadným způsobem vtěluje moc proniknout hluboko do čtenářova podvědomí, usadit se v něm a pracovat s ním. Ovšem pozor! Když pak démon odejde, zůstane po něm jakási zvláštní prázdnota. Tichá a smutná.

Murakamiho Konec světa je z toho, co jsem doposud od něj četl, asi jeho nejlépe uchopitelné dílo. V této knize, nakolik se jeví jeden její svět šáhlejší než druhý, se člověk ani na chvíli neztratí. Oba světy k sobě stále směřují a někdo možná řekne, že se vlastně nikdy nepropojily. Pro mě bylo posledních pár stránek a snad dokonce několik posledních slov jasnou spojnicí. Pokud bych se měl pokusit interpretovat dojem z Konce světa, přirovnal bych ten pocit k atmosféře nočního ztichlého a vylidněného města, ve kterém se jednou takhle na podzim procházím v kabátě a se sluchátky, do kterých mi hraje The Wall od skupiny Pink Floyd.

Ještě bych rád ocenil kvalitní a promyšlený překlad knihy od Tomáše Jurkoviče a už se klidím zpět do své duše - jestli tam náhodou někde nezůstal nějaký pokoutník....

9 15.10.2015

Znáte ty typy lidí, kteří vypráví a vypráví, že to nebere konce? Tak pokud se pouštíte do této knihy, připravte se na setkání.... Ale zase se naučíte bravůrně používat gynekologické zrcátko a provádět kyretáž, čili "výškrab". Pokud toto patří mezi vaše záliby, pak hurá do Pravidel moštárny. Abych ale řekl pravdu, mně se ta kniha docela líbila, a to nikoliv z důvodu získané kvalifikace se zrcátkem. Téma legálnosti nebo spíše morálnosti potratů se může dnes zdát trochu okoralé ale po přečtení knihy uznávám, že ne tak úplně. Knížka má takovou retro atmosféru meziválečného období a tehdejšího fungování sadařství. Postavy mně osobně připadaly trochu nereálně vymodelované a nejsem si jistý, jestli je hlavní myšlenka tohoto rozsáhlého románu - tedy uplatnění opuštěných sirotků v třicátých letech minulého století - něčím aktuální. Každopádně dejte po přečtení vědět, jestli vám víc unfér přišlo zplození Angela nebo ty zářezy o počtu navazujících souloží.

Jen bych ještě dodal, že film, asi i díky jiným možnostem, vykreslil atmosféru celého příběhu podle mého mnohem více melancholicky.

5 09.09.2015

Tohle samozřejmě není knížka na pláž. Ostatně je v ní i dost sněhu. Zámek je hluboká fikce. Většina událostí a rozhovorů má symbolický význam, jenž není na první pohled k rozeznání. Kostra příběhu je v celku jednoduchá. Vesnice, škola, dvě hospody, zámek a pár postav. Těch pár postav ale funguje v jakémsi uměle vykonstruovaném prostředí, jemuž dominuje svět úředníků, tajemníků a jejich pomocníků, kdy i ten poslední pomocník pomocníka tajemníka má nesrovnatelně vyšší moc, než obyčejný člověk. Jak říkám, je to fikce. Na mě ovšem toto dílo nepůsobilo jako výsměch úřadům, ani jako manifestace proti jejich moci. Podle mě si Kafka svět úřadů půjčil jen jako podklad pro své absurdní drama.

7 07.07.2015

Zajímavá kniha. Chvílemi mi stylem připomínala Murakamiho magický realismus. Příběh je od počátku do konce napínavý. Nenašel jsem sice nějakou hlubší myšlenku, ale o to více jsem byl spokojen s psychologií postav, které autor docela úspěšně staví do kriticky vypjatých situací. Oceňuji také sebevědomou stručnost, neokázalé ale přesto výstižné vyobrazení prostředí.

4 31.05.2015

Tuto knížku pokládám za obsahově nechutný, umělecky hluboce podprůměrný, zdlouhavý a nudný brak. „Uvařila kávu a donesla ji na stůl“ lze napsat jako já – jednou větou, nebo jako autor – jednou kapitolou. Co je správnější za situace, kdy tato informace (káva na stole) nemá žádný jiný význam? Postavy: jejich propracování je povrchní, jejich jednání je nepřesvědčivé a kýčovité – chodí rozjímat na břeh moře, posedávají u zahradních stolků, chodí si cílevědomě zaběhat, usínají vysílením a dělají jiné za srdce beroucí aktivity. Z dialogů hlavních protagonistů jsem měl většinou pocit trapnosti. Styl jakým autor prezentuje "strategii" Vangerova koncernu připomíná lidové chápání kapitalismu v osmdesátých letech minulého století; rok vydání knihy je ovšem 2005. Celá atmosféra knihy je zvláštním způsobem zatuchlá. Nepokrytá reklama dělala blbce jak z postav, tak ze mě. Názvy počítačových programů, značky běžných zařízení…. Už jsem jen čekal, kdy bude Salanderová vařit vodu v konvici „Moulinex“ nebo ohřívat jídlo na sporáku „Inesit“. Kriminální zápletka je sice zajímavá, ale opět nepřesvědčivá. Mnoho let pátrá policie a 30 let pátrá jeden nadšenec po zmizení Harriet, aby nakonec hlavní hrdina přišel na stopu pomocí materiálu, jehož prohlédnutí by asi napadlo každého průměrného detektiva. Nejsem žádný puritán, ale i sexuální vražda může být popsána nějak zajímavě, ne jen ubohým výjevem nechutného násilí. Sexuální násilník II., vyobrazený jako zvrhlý intelektuál, na mě působil spíš jako těžko představitelný idiot. No a to směšné prznění uvnitř rodiny přišlo naštěstí až ve chvíli, kdy jsem o knížce ztratil všechny dřívější iluze, takže už mě nemohlo více znechutit. Milénium - časopis, okolo kterého se asi točí celý svět.... k smíchu. Já vlastně ani nevím, proč jsem to dočetl až do konce. Snad za tím stál ten zpočátku nadějný cuckold trojúhelník Eriky, jejího manžela a Blomkvista. Bohužel na rozvinutí této asi jediné zajímavé myšlenky už po všech těch zvrhlostech nezbyla autorovi fantazie.

Richie1 v komentáři níže uvedl shrnutí 4. dílu fresky velice výstižně a v podstatě není co dodat. Já na doposud přečtených dílech 1 - 4 obdivuji nádherný a barvitý archaický jazyk, vtip a inteligenci. Dovolil bych si k tomuto dílu sice poněkud obsáhlejší, ale podle mého výstižné ukázky:

""Vzácný pane," pravil Miroul, kdyžtě narýsoval S na obou stranách břichaté, "kterak se nazývá dopis, v němž se laská ten, kdo vás chtěl pokousat?" "Captatio benevolentiae.""

""Zaro," pravila Gertruda, "bylo by ti libo přinést sem malého Alexandra, vidím, že se pokakal." "Nikoliv madame!" pravila Zara, zvedajíc do výše krásné ruce. "Je všecek pokakaný, nemohla bych se ho dotknout, ba ani se k němu přiblížit, tak mi ten zápach smrdí! Madame, žaludek se mi obrací!" "Matka si na to ovšem zvyknout musí," pravila Gertruda. "Z té příčiny jsem nechtěla být matkou, madame, neboť na těch věcech je vše nechutné: ohavná zvířeckost mužova, ošklivost těhotenství, utrpení při porodu, novorozeně, kteréž by zajisté bylo roztomilé se svými tvářičkami, nevinnýma očima a roztomilým tělíčkem nebýt pohříchu toho, že bez přetrží pod sebe kadí a ščí. Aj!" pravila přikládajíc si ruku k ústům, "div nezvracím, toliko když si to představím, tak si to všechno ošklivím!" "Zaro," pravila moje Angelina, kteráž jsouc chotí lékaře, hodlala dát o tom zaznít hlasu rozumu, "to je přec poplatnost přírodě. Ty sama jsi jí v tom podřízena." "Než nikdo mě přitom nevidí! A činím co nejrychleji mohu! A všecka zahanbena, že ty ohavnosti a ty zápachy mohou ze mne vycházet! Pro smilování, já se poté myju a voním, tak je mi to vše odporné! Budiž ještě u mužů, kteříž jsou od přirozenosti hrubí! Leč nebylo by bývalo možné nastrojit tyto věci jinak u našeho pohlaví, kteréž je svou povahou o tolik útlejší a jemnější?""

4 24.04.2015

Připojuji se ke komentáři, který níže výstižně uvedl koubin007. Cítím to tak, že mi v hlavě vevstaly nové a nové otázky. První část knihy vysvětlující atomy jsem pochopil. Druhá část, která se věnuje vesmíru, je sice evidentně psaná ve snaze o přiblížení relativity široké veřejnosti, ale přesto se podle mě autorovi nepodařilo to, co si dal za cíl. Já teorii relativity prostě nepochopil. Časoprostor je pro mě nadále neuchopitelnou představou. Umím si ale díky druhému dílu představit, že za vesmírem je myšlenka....

4 21.02.2015

Vedle moudrostí platných na věky jsem si cenil i propracovaného kontextu dávno překonaných náboženských dogmat. Tato kniha nepropaguje Boha, nepodává svědectví o něm, ale ani jej nepopírá. Je mnohoznačná, jak píše překladatel do češtiny Zdeněk Frýbort, ale nikoliv nejasná. Mě osobně vedla k mnoha zamyšlením nad středověkem, nad příčinou a následkem, nad "prima causa efficiens". Nečekejte žádnou jednoduchou materii vedoucí k rychlému poznání. Myšlenka i příběh z ní stvořený jsou vyjádřeny poměrně alegoricky. I když některé pasáže jsou jasné a nezaměnitelné.... Nakonec, čtenáři mého komentáře, posuď sám na základě následujících citací:

"Korán, bible nevěřících, zvrácená kniha... Kniha, která obsahuje moudrost odlišnou od moudrosti naší. Chápeš asi, proč ji uložili sem, kde jsou lvi a stvůry. (...) Tato zóna zvaná LEONES obsahuje knihy, které zakladatelé knihovny považovali za knihy lží."

Řeč opata k Budově opatství, když vysvětluje koncepci její stavby, která přejímá zlatou reguli (svatou trojci):

"Trojice, tři byli andělé, kteří navštívili Abraháma, tři dny strávil Jonáš v břiše velryby, tři dny Ježíš a Lazar strávili v hrobě, třikrát Kristus požádal otce svého, aby od něho odňal kalich hořkosti, třikrát poodešel, aby se pomodlil s apoštoly. Třkrát ho Petr zapřel a třikrát se objevil po vzkříšení."

Nebo tohle:

"Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotni zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe." .......ovšem, je tohle ještě jednoznačné a nezaměnitelné?

A závěrem trochu humoru:

"Přišel do konventu kazatelů a řekl, že ničeho nepojí, nedají-li mu kus kutny bratra Jana, aby ji choval jako relikvii, a když ji dostal, vytřel si s ní zadek, odhodil na hnojiště a pomocí tyče ji válel v lejnu a volal: Běda, pomozte mi, bratři, ztratil jsem na latríně světcovu relikvii!"

"Gott ist ein lautes Nichts, ihn rührt kein Nun noch Hier..."

Ora et labora!

11 01.02.2015

Na mě to působí jako by to psal Hurvínek v duchu svých pověstných představ o válce. Neštěstí celé knihy je už v nevhodně zvolené er-formě, která při líčení tak krvavých událostí, jako je tomu v prvních kapitolách, působí v pojetí této knihy emočně úplně vyprázdněným dojmem. Jakoby barbarské vraždění bylo logickou součástí morálky i těch hrdinů, kteří mají být v románu asi pozitivní (Hernando?). Druhým a neméně vadným rysem knihy je strohý a uondaný styl. Člověk čte začátek věty a už ví, co bude na jejím konci. To proto, že je vyprávění nepokrytě schematické. Vynecháte-li omylem stránku, nic se neděje, na další se bude omílat patrně to samé. Látka románu je zajímavá, ale autor (opravdu div, že to není Hurvínek s Máničkou) ji velmi špatně uchopil. Nic do sebe pořádně nezapadá, krutost lidí není ničím vysvětlena, jsou zanedbané motivy (náboženská horlivost?), které by vysvětlily nelidské zacházení morisků s křesťany. Odflinknuté je rovněž vykreslení prostředí a charakter postav, jejichž jednání je nevěrohodné a jejichž a priori určeným vlastnostem může uvěřit jen milovník pohádek. Kdepak, toto není historický román, jen si na něj hraje. Nic se pořádně nedozvíte, nic není zapojeno do širšího kontextu doby a víry, fakta (vyskytující se jen omezeně) jsou jen encyklopedicky zmíněna, jakoby mimo rámec vyprávěného příběhu. Pohříchu špatná výpravnost románu má být asi doháněna ohavně detailním popisem bezhlavých ukrutností na jedné i druhé straně klíčového náboženského sporu. No, dávám dvě hvězdy z jediného důvodu - zvolená látka a jazyk, kterému snadno porozumí poslední uklízečka v knihovně. Prolouskal jsem se až k 11. kapitole a u ní to patrně vzdám, byť na scénu asi přichází Fátima.

1 30.12.2014

Třetí díl ságy je rovněž výborný. Děj je strhující a vyprávění o útrapách Petra ze Sioraku v Paříži obsahuje nádherné metafory - ještě vybranější a ještě šťavňatější, než předchozí dva díly. Perfektní je vylíčení Louvru druhé poloviny 16. století a slabošského panovníka Karla IX v něm. Velmi jsem se bavil při hře krále v míčovně. Bartolomějská noc je vrcholem třetího dílu; na mé svědomí, hromské dílo!, jak přesvědčivé je Merleho podání těchto krutých událostí.

12 28.12.2014

Naprosto vynikající kniha. Bylo by velkou škodou, číst ji bez návaznosti na první díl. Oproti prvnímu dílu je v tomto více osobních příběhů a méně faktografického prvku. Ovšem na své si přijdou milovníci obého. Příběh Petra ze Sioraku je vystavěn na základních morálních hodnotách, ale nemoralizuje, nevychovává, jen nabízí prostor k zamyšlení nad základními životními hodnotami, nad kořeny těchto hodnot, jež jsou dle mého věčné. Vynikající jazyk, skvělé vykreslení atmosféry, velmi výpravné pojetí a přesto žádné nudné pasáže - to vše činí z druhého dílu opravdový skvost. A abych nezapomněl na nemálo důležitou vlastnost této knihy - připravte se na vytříbený smysl pro humor a nečekaně silný (a právě tak vkusný) druh erotiky.

10 07.12.2014

Já říkám: je to naprosto unikátní kniha - a snad i celá první série, kterou hodlám přečíst. Vynikající je jazykem i příběhem. První díl série mě vyloženě nadchnul. O dějovém rámci pomlčím, protože je dostatečně seznatelný z komentářů ostatních čtenářů i dostupných recenzí. Dědictví otců I. je snad první kniha, která mně osobně historii, zde druhou polovinu 16. století ve Francii, podala tak, že jsem se doslova vžil do tehdejšího života. Je psaná způsobem, kdy lze pochopit tehdejší myšlení jednotlivých společenských vrstev a úplně se vcítit do událostí popisované doby, a to nikoliv prostřednictvím strohého popisu dějinných událostí, ale strhujícími životními příběhy.

25 16.11.2014