VéjaTarabová komentáře u knih

Od této knihy jsem samozřejmě měla poměrně velká očekávání. Hodnocení má vysoké a v recenzích od ostatních padají pouze samá dobrá slova. Musím uznat, že Hana doopravdy nezklamala. Alena Mornštajnová klade důraz více na osobnosti jednotlivých postav, nežli na samotný děj, čímž příběh činí velmi emotivním. Zpočátku objevujeme samá nová jména, což pro mě bylo lehce zmatečné, dalo se to však rychle pochytit. Konečně se nacházíme v českém prostředí a na neštěstí dokonce v místním Terezíně. Odnáším si z toho plno nových poznatků jak do historie, tak i do života. Kniha je rozdělena ve třech částech, přičemž po dočtení té poslední, začne první část nabývat úplně nového významu. Díky tomu mi osud těchto tří generací leží a bude ležet v hlavě ještě pěknou chvíli. Vyprávěno mučivě realisticky s dávkou láskyplného smíření, kde je důraz kladen na přesnost, jemnost či hloubku.

„Když na náhrobcích přibyla další jména a to maminčino bylo mezi nimi, vzpomněla jsem si, jak u hrobů každou neděli postávala a mluvila na své blízké. Utěšovalo mě, že je s těmi, po kterých se jí tak stýskalo.“

33 09.08.2021

Příběh mě jedním dechem unesl do středu dění a já nemohla přestat číst. Styl psaní byl poutavý, avšak především citově krásný, až bych si troufla říci poetický. Obecně se jedná o něco nadčasového, co si jen tak nebere servítky. Opravdu geniálně napsaná kniha o této „ztracené generaci“. Bylo pozoruhodné sledovat, jak se z našeho mladého hlavního hrdiny stává chodící tělo bez duše. Jako by ta válka dokázala vysát z těchto lidí veškeré emoce a ponechat je dále bez smyslu žít.

„Nepoznají nebezpečí, když se na ně řítí, protože nebezpečí má v zákopech hromadu tváří a rozezná jen ten, kdo se to naučí. A naučí se to za cenu, kterou by nikdo neměl zaplatit.“

20 21.03.2021

Vypravěčka této knihy je samotná Smrt, která mě během příběhu přesvědčila o tom, že má velice laskavé srdce. Nejvíce mě ohromovalo, jak vždy popisovala nebe, přitom co sbírala duše. Neuvěřitelně krásná přirovnání. Proto se také od chvíle dočtení knihy dívám na nebe i na smrt úplně jinak. Dále mě zaujalo, jak Liesel dokázala milovat své pěstounské rodiče. Na svou pravou matku za celý příběh pomyslela jen jednou. Byla jsem hrozně naštvaná, když mi autor osobně v příběhu vyspoileroval úplný konec už někde ve dvou třetinách knihy a já po zbytek doby jen očekávala, kdy se to stane. Musím ovšem uznat, že na konci i tak pár slziček ukáplo. Rozhodně doporučuji přečíst!!!

20 25.08.2020

Tahle kniha mě ohromila a vyděsila zároveň. Jedná se o neuvěřitelně psychicky silný příběh plný utrpení. Trauma hlavní hrdinky je jedno z nejhorších, ke kterým může dojít. Při některých částech se mi až tajil dech. Nemluvě o tom, jak profesionálně je to celé napsané. Ačkoli autorka také hojně popisuje přímo sběr hub, vůbec to ničemu neškodí. Ba naopak detailní popis lesa vás jednoduše přenese do příběhu. Krátké kapitoly mi zcela vyhovovaly a skoky v čase byly lehce pochopitelné. Viktorie Hanišová rozhodně dělá čest české literatuře. Ráda si od ní přečtu všechny její knihy.

Podle knihovny se prý dá poznat charakter člověka. Věřím, že na knihovně rodičů v naší plzeňské vile by se vyřádila celá katedra psychologie.

16 14.03.2023

Naprosto miluji Backmanovo humorný poutavý styl psaní, jenž mě dokáže jednoduše vtáhnout do děje. Je úžasné, že hned tato jeho prvotina dokázala oslovit tolik čtenářů. Ačkoli se kniha táhne v duchu Stoletého staříka, na rozdíl od něj našemu hrdinovi věci rozhodně nevycházejí. V Oveho hlavě probíhá spousty vážných a naprosto upřímně pravdivých myšlenek, které poukazují na vývoj lidstva s novou generací. Osobnost této postavy je neuvěřitelně rozsáhlá, hned bych však našla lidi ve svém okolí, s kterými mohu Oveho ztotožnit. Rozmanitost vedlejších postav mě dokázala také nadchnout, jedná se přesně o tu partu lidí v řadových domkách na kraji města. O tragédie zde bylo postaráno, tudíž na konci nebylo divu, když se mi oči zalili slzami. I přes to jsem se však po celou dobu náramně bavila.

„Cokoliv, co koupila Oveho žena, bylo pěkné nebo přívětivé. Cokoliv, co pořídil Ove, by se někdy mohlo hodit. “

16 09.04.2022

MILUJI tu knihu! Malý prince je prostě určen pro každou věkovou kategorii a každý si v něm najde to své. Tento příběh můžu číst stokrát a stejně zde pokaždé objevím něco nového. Nádherně popsané myšlenky dítěte.

16 25.08.2020

Když se řekne povinná četba, všem se nám asi vybaví zdlouhavé večery s útlými knihami, které působí jako nekonečné. Ovšem toto dílo mi ukázalo, že bych neměla vše házet do jednoho pytle. „Bajka“ je velmi poutavá, nenechá vás odtrhnout. Čtení jsem si užívala. Pomohlo mi to pochopit určitou část dějin, i když do teď nepobírám, jak je možné, že ostatní zvířata neprotestovala proti nadvládě prasat. Přece si vážně nemohli neuvědomovat, kam Napoleonovo myšlenky a činy směřují. Nehledě na hromadu nesmyslných lží. Orwell sepsal roku 1943 něco naprosto nadčasového. Troufám si říct, že stále i v naší době najdeme ve vládě nějaké ty „Pištíky“. Spisovatel na nikoho nepoukazoval, avšak všem musí být jasné kdo je kdo. Doopravdy mistrovské dílo.

„Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“

15 12.12.2020

Viktorie Hanišová píše surové příběhy lidí, které trauma z dětství nepřestává pronásledovat ani v dospělosti. Nesnaží se v ději vymýšlet velkolepé zvraty a dodává spíše každodenní život. Tímto stylem dokáže zasáhnout početnou skupinu čtenářů. Když jsem Rekonstrukci začínala číst, vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Autorka však nedokáže nikdy zklamat, ačkoli Houbařku jsem si oblíbila více. Rekonstrukce udržovala napětí po celou dobu, dokud jsem nedočetla a pochopila, že mě kniha vlastně zanechala s prázdným talířem, ale i mnoha myšlenkami o tom, jak nás okamžiky z minulosti dokážou pronásledovat celý život. Autorčiny postavy jsou nadmíru obyčejné a to dokáže vyvolat v příběhu krutou či smutnou realitu. Čtenáři lapající pouze po dechberoucím ději, dle mého názoru, z jejích knih nikdy nedokážou vytěžit tu pravou podstatu.

,,Matka se nedívá ani na svého údajného milence, ani z okna ven. V mdlém, mihotavém světle vidím, že se její ledové bleděmodré oči dívají přímo do těch mých.

14 01.08.2024

Nevěděla jsem, co od knihy očekávat, ale postupem příběhu mě nepřestávala překvapovat. Fredrik Backman má skvělý humorný styl psaní. Dokázal semnou dokonce manipulovat. Vsunout mi do hlavy domněnku, kterou zrovna chtěl a následovně mi jí úplně vyvrátit. Což mělo za následek spoustu nečekaných zvratů. Líbilo se mi, jak do sebe vše hezky zapadá, i když to na začátku u výslechů působilo dost zmateně, což byl vlastně účel. Nic podobného jako toto dílo jsem doposud nečetla. Postavy byly naprosto výborné, postupně nám odkrývaly své osobnosti a já si to moc užívala. Autor sem zvládl příjemným, nenásilným způsobem zakomponovat i trochu té sociální psychologie. Vše zároveň působilo ztřeštěně a svým způsobem jako rodinná komedie. Touto knihou mě Backman přesvědčil o tom, abych si přečetla i další jeho díla.

,, Pravda je, že kdyby lidé byli opravdu tak šťastní, jak to vypadá na internetu, netrávili by na něm tolik času, protože ten, kdo prožívá krásný den, ho z poloviny nevyplácá na focení sebe sama."

14 18.10.2020

(SPOILER) Neskutečně rozsáhlý promyšlený příběh plný zápletek i rozuzlení. Vyskytuje se zde spousty podnětů, na které lze reagovat. Na začátek autor vysvětlí důležitý vztah mezi babičkou a její vnučkou Elsou, dále představí jednotlivé vedlejší postavy. Však teprve v průběhu následujících stránek se nám vyobrazují jejich pravé osobnosti. Odehrává se tu reálný svět současně s vyprávěním o království Miamas. Postupem času ovšem objevujeme pohádkové postavy v sousedech. Každý jednotlivý životní příběh jsem si naprosto užívala. Dechberoucí děj, který nemá chybu. Nejprve mě nebavily všechny ty pohádky a moc jsem ani nedávala u toho pozor. Když mi ale pár věcí začalo zapadat do sebe, okouzleně jsem hltala každou další stránku. Myšlenkové pochody hlavní hrdinky, která má plno vlastních názorů, jsou občas hodně k zamyšlení. Babiččina potrhlost dokázala vyloudit úsměv na tváři. Její náhlá smrt mě však poněkud zaskočila, myslela jsem, že kniha bude hlavně o Elsině vztahu k ní a jejich dovádění. Po tomto rychlém zvratu hned skoro v úvodu jsem nechápala, co se tedy bude odehrávat v takovém množství zbylých kapitol. Když už píši o kapitolách, tak závěrečné propojení jejich názvů bylo grandiózní. Líbilo se mi, že příběh začíná i končí stejnými větami, a také opakované použití názvu knihy v ději. Napínavé. Dramatické. Dojemné.

„Každý sedmiletý dítě si zaslouží superhrdiny. Tak to zkrátka je. A komu se to nelíbí, ten musí bejt padlej na hlavu.“

13 05.01.2023

Švédský Alan Karlsson je něco jako náš český Jára Cimrman. Příběh byl plný skvělého humoru či vtipných narážek. V minulosti tohoto stoletého staříka nám autor podává zábavnou, nenucenou a dobrodružnou cestou důležité historické okamžiky. Ovšem občas jich na mě bylo příliš, až jsem se začala ztrácet v ději. Čtenář především musí ty dějiny aspoň trochu znát, aby mu to celé dávalo smysl. Naopak druhá linka, tudíž ta ze současnosti, ve které Alan vyleze z okna a zmizí, mě bavila velmi. Vše zde bylo tak geniálně nepředvídatelné a naprosto neuvěřitelné, až to v celkovém podání dávalo dokonalý smysl. Jednotlivé postavy, jenž stařík na své cestě potkával, se od sebe odlišovaly, jak jen to bylo možné. Tato Jonassonova kniha mě dokázala zaujmout, poučit i pobavit, proto bych chtěla dát šanci také jejímu pokračování.

„Pak otočil hlavu a podíval se na domov důchodců, o kterém si ještě nedávno myslel, že bude jeho posledním pozemským příbytkem. A řekl si, že umřít snad může někdy jindy a někde jinde.“

13 04.01.2021

Tato kniha se mi dostala do srdíčka snad hned po první kapitole a po dočtení celého příběhu bylo rozhodnuto, že se bude řadit do top 5 knih, co jsem kdy přečetla. Neuvěřitelně poutavý příběh se skvělým nápadem. Styl psaní rychlý a srozumitelný, stránky samy utíkaly. Nic nebylo zdlouhavé. Jak to skončí mi bylo sice jasné už od začátku, ale i tak vyvrcholení mělo dramatičnost. Hlavní postava sympatická, dokázala jsem se do ní snadno vcítit. Několik věcí máme určitě společných. Zaujali mě filozofické úryvky a zpracování kvantové fyziky. Schrödingerova kočka samozřejmě nesměla chybět. Myšlenky poměrně sebe rozvojové, ale nenásilným způsobem. Kniha může po dočtení vyvolat naději či spokojení se s vlastní realitou.

Nora si přála žít ve světě, kde nebyla žádná krutost, ale měla k dispozici jen světy, ve kterých žijí lidé.

12 07.04.2023

Nechápu, jak toto může být autorčina teprve druhá vydaná kniha. Velmi promyšlené dílo se spoustou zápletek a spletitých rodinných vztahů. Inteligentně popsáno propojení české historie dvacátého století s osudy jednotlivých postav, kde každá má svůj osobitý charakter. Celé mi to přirostlo k srdci, takže jsem se v příběhu ani neztrácela. Trošku mě vytáčela Renata, Oldřich a občas i Václav. Naopak Leopolda či Štěpánku s Bedřichem jsem si oblíbila. Také se mi líbilo, jak vše nenápadně propojoval hotýlek. Samotné vydání včetně obálky se moc povedlo. Alena Mornštajnová dělá velkou čest české literatuře.

Ještě štěstí, že kolem nich v tu chvíli procházela Barbora z vedlejší třídy. Dívčina velká ňadra jim vytlačila z hlavy veškeré myšlenky na nesmyslnou politiku a přiměla je soustředit se na věci, které jsou v životě nejdůležitější.

11 22.04.2023

Toto dílo (mnou už dlouho milované) mě po druhém čtení přesvědčilo, že za dva roky si ho určitě chci vzít k maturitě. Překlad obsahuje krásnou češtinu jednoduchou pro čtení. Příběh má spousty zauzlení, dějových prvků, ovšem především postavy se můžou chvástat bohatou charakteristikou. Nejvíce mě štval pan Collins svou nafoukaností nebo také Lydia její hloupostí. Jane mi přišla až příliš laskavá, neviděla totiž pravou stránku lidí. U Darcyho mě mrzelo, že nenechal ostatní spatřit jeho dobré vlastnosti. Myšlenkové pochody matek vdávajících dcer mi připadají úsměvné. Popis samotné doby nemá chybu, dokáže odpoutat od přetechnizované uspěchané současnosti. Občas jsem se ztrácela v dialogách, ale to je spíše mou nepozorností. Zakončení velmi přímé, vše bylo vyjasněno.

„Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova často užívají. Hrdý člověk nemusí být ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí.“

Petra Dvořáková opět dokázala stvořit něco jedinečného. Příběh vyprávěný z pohledů mnoha obyvatel dědiny vás pošle přímo do samotného děje. Autorka se nebála použít místní nářečí a dopadlo to skvěle. Opravdu právě tento český jazyk z Vysočiny dodává knize tu jiskru, bez které by to bylo pouze průměrné. Atmosféra byla hmatatelná a pomluvy se šířily vzduchem, přesně jak to na vesnici bývá. Lidé se zde snaží vycházet, ale každý je s někým v nepohodě. Vztahy se naprosto proplétají a všichni se navzájem znají. Děj je příliš prostý, až je z něj cítit, jak ten život prostě jen plyne. Možná bych však ocenila aspoň jednu optimistickou postavu, která by nebyla stále jen nevrlá. Občas jsem se také ztrácela mezi jednotlivými přechody pohledů nebo i jmény.

„Dodneška Josef vzpomíná, jak mu řikali: ,Čim to ta tvá stará barví, že máte tak žlutý buchty?’ A Josef se jim jen smál. Kdepak, ti neznali nic jinyho než ty jejich paneláky a vajička z razitkem ze samovobsluhy. Dyť ten žlódek v nich je kolikrát uplně bílej. Vodpovidal jim: ,To víte, domácí vajička.’ Ale voni mu nevěřili.“

10 18.07.2021

U této knihy jsem si nečetla anotaci a jsem za to nesmírně ráda. Vyzradila bych si totiž celou první polovinu knihy. Každopádně začátek byl takový táhlý, ale chápu, že to bylo nutné, abych pochopila fungování jejich světa. Líbí se mi pojetí toho, že smrtky nenosí černou, jak by si většina lidí mohla představovat, nýbrž září všemi barvami, vzory, ornamenty a drahokamy. Nehorázně mě zaujalo Rowanovo mínění toho ,, být salátem". Svou početnou rodinu považoval za sendvič, přičemž každý člen byl nějakou jeho přísadou, neboli náplní. Měl pár bratrů, kteří byli maso. Pár sester, které byly sýr. A on byl salát. ,, Být salátem" znamenalo nijak nevyčnívat, nebyl nahoře ani dole. Byl prostě uprostřed a nikoho nezajímal. Občas totiž člověk zapomene, že někde mezi tím masem a sýrem je nějaký salát. Nicméně tato kniha rozhodně nebyla jen tak odpočinková. Objevilo se zde pro mě hodně nových slov, jejichž význam jsem musela hledat na internetu. Což je samozřejmě dobře, aspoň jsem se něco přiučila. Příběh je to rozhodně zajímavý a zpracování je skvělé. Mimoto má krásnou obálku. Hlavně konec jsem si užila. Naskytl se zde jeden nečekaný zvrat za druhým. Můžu už jen dodat, že se moc těším na druhý a třetí díl.

,, Rowan nikdy nebyl výjimečný student - ale to byl záměr. Být příliš dobrý nebo příliš špatný přitahovalo pozornost. Sice se mu příčilo být salátem, ale byla to jeho komfortní zóna.

10 27.08.2020

Ačkoli bych to vůbec neočekávala, toto dílo jsem si naprosto zamilovala a zařazuji ho mezi top tři knihy, co jsem kdy četla. Spisovný jazyk a archaismy mi zde vůbec nevadí, ba naopak jsem si styl psaní Jane Austenové velice oblíbila. Hlavní postava Elizabeth byla úžasná, například tím, jak vyjadřovala své názory a nebyla tak nerozumná jako její mladší sestry. Pan Darcy na mě ze začátku působil velice povrchně, ale postupem času jsem začala chápat jeho uzavřenost a na konci příběhu jsem ho měla stejně ráda jako Elizabeth. Mohla bych zde klidně vypsat jaký mám názor na všechny jednotlivé postavy a neměla bych s tím problém, avšak myslím, že bude rozumnější to shrnout tak, že ve mně kniha zanechala mnoho emocí a myšlenek. Rozhodně se k ní někdy v budoucnu ještě vrátím.

,, Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky."

,, It is a truth universally acknow ledged, that a single man in possession of good furtune, must be in want of a wife. "

Ještě před přečtením knihy jsem viděla tuto komedii v divadle a musím říct, že byla naprosto perfektně zpracována. Skoro stejnou měrou mě to však bavilo i v papírové podobě. Příběh je psaný svižně, lehce a dokáže pobavit. Postavy mají velmi živý osobitý charakter, tudíž se nestane, že by vám jich více splývalo dohromady. Téma i problémy jsou aktuální i dnes.

Víte, ono moc rozumu bývá někdy horší než vůbec žádný.

9 13.03.2023

Příběh se sbližuje s mnoha čtenáři. Spousty z nás určitě vidí svůj vlastní odraz v hlavní hrdince. Animant dokáže zaujmout svými názory proti společnosti či touze ukázat světu ženskou sílu. Přijít s důkazem, že my dokážeme vše, co umí muži a kolikrát to zvládneme i líp. V tomto ohledu má i skvělou novou kamarádku Elisu, která se nebojí jít etiketě navzdory. Pan Reed byl od začátku okouzlující. Neustále mrzutý, naštvaný či drzý, ovšem k Animant projevoval starostlivost, něhu a dokázal se s ní smát, avšak neběhal za ní jako pomatený psík. Od začátku jsem byla vtáhnuta do děje a cítila vůni starých knih nebo zachmuřelé počasí deštivého Londýna. Tento příběh je důkazem, že se na Wattpadu ukrývá spousty nadaných spisovatelů či spisovatelek.

„Možná nebudu bohatá, nebudu mít vlastní kočár a nebudu si moct každého půl roku pořídit novou garderobu, ale veřejná knihovna je zdarma a tam budu určitě šťastnější než s nějakým tupým manželem v extra nóbl domě.“

9 30.11.2020

Po přečtení první stránky jsem se dočista vyděsila, jakou formou jazyka to je psané. Petra Dvořáková se totiž pro Hynka, jakožto chirurga, rozhodla použít pravé, drsné a mužské vyjadřování. Po pár kapitolách jsem si ale zvykla, potom to už šlo jako po másle. Ráda jsem nahlédla do zákulisí chirurgie a naučila se spoustu nových slov nejen z tohoto oboru. Čtení to bylo rozhodně odpočinkové, avšak velmi kvalitně zpracované. Autorka toho musela nejspíše dost nastudovat. Hlavní postava je tak naprosto nevýjimečná a standartní, až je naprosto skvělá. Celé nemocniční prostředí mě velice bavilo. Od autorky bych si chtěla určitě přečíst i další knihy.

,, Nezapomeňte, že tady odpočívám ve prospěch pacientů, nevyspalej doktor je potencionální vrah."