velicevojtech komentáře u knih
Šlo to ztuha. Ale to už k tomu patří. A stálo to za to...
Nejneuvěřitelnější na tom všem je, že spousta z myšlenek, jež 1984 obsahuje, se mi honí hlavou vlastně na denní bázi. Ovšem, buďto se je neodvažuji rozvést nebo je zavrhuji jako pseudofilosofické kraviny (což je, mimo jiné, jeden z mnoha motivů 1984, což mi připadá ještě šílenější a vše tak nebývá ještě dalšího rozměru).
Kniha, která je mi tak duševně blízko - často mám pocit, že volí slova tak, jak bych stejnou situaci opsal já - prostě nemůže být hodnocena jinak, než plným počtem hvězd.
Děkuji, povinná maturitní četbo, bez tebe by mi byl tento klenot patrně skryt!
Kniha, o které jsem si vždy myslel, že je úplně o něčem jiném. Má bohužel lehce sestupnou tendenci. Dle mého by jí prospělo více Saturnina a méně repetetivnosti.
Ale jinak příjemná klasika, ke které se jednou určitě rád vrátím.
Pohodová detektivka, která se čte jedním dechem a stránky mizí kdovíkam. Těším se na druhý díl.
Zvláštní kniha... A kolik práce to muselo dát?
V první řadě rozhodně nutno říci, že osmdesát let byste téhle knize rozhodně netipovali! Jde o jednu z nejstravitelnějších a nejčtivějších klasik, do které se není potřeba nijak zvlášť nutit. A krásný překlad paní Morávkové k tomu jen přispívá.
Po celou dobu čtení jsem si byl naprosto jistý, co mi chce kniha sdělit a jak si mám přebírat všemožné metafory, avšak najednou přišlo posledních deset stran a já stanul s pusou dokořán a, jak by řekl klasik, s hlavou čistou a prázdnou... Zakončení dodává všemu úplně nový rozměr (možná i dva), uplynul den od dočtení a mně stále hučí v hlavě a pomalu se mi skládají dohromady všechny myšlenky, které na mne byly tak znenadání hozeny.
Snad proto působí román tak nevyrovnaně, chvíli groteska, chvíli drama, místy čirý odvar filosofie a naprosto chápu, že se některým lidem nemusí líbit a pokládají ho za blbost obludných rozměrů, či naopak za největší dílo rusko-ukrajinsko-sovětské literatury.
Nelze hodnotit hvězdami (PS.: Vzhledem ke vzpomínkám, které na čtení tohoto díla mám, a myšlenkám, jež se mi po takové době od přečtení krásně srovnali, mi nezbývá, než udělit plný počet bodů - ale to jen díky tomu -anebo právě proto- že mě do čtení nikdo nenutil - na něco takového musí člověk přijít sám)
Doporučit také musím nádherné vydání od Rybka Publisher s magickými ilustracemi (lépe řečeno obrazy) malíře Iwana Kulika.
Že žijeme v Orwellovské době? Nesmysl! V Severní Koreji možná, ale řeči o zhmotňování 1984 mi připadají jako nepochopení jeho konceptu a nevážení si svobody, kterou bezpochyby máme.
Blížíme se vizi světa dle Aldouse Huxleyho? Já myslím, že ano a s ohledem na to, že svět v roce 1932 nebyl ani zdaleka tak podobný obsahu tohoto románu jako ten současný, je vidět určitý směr.
Nahrazování přísunu dopaminu z vjemů skutečného světa vjemy umělými, zato však mnohem bezpečnějšími a efektivnějšími, můžeme sledovat už v roce 2024 a takový koncept TikToku je toho zářným příkladem (a to nejsem žádný boomer, který by odsuzoval nové technologie a pokrok na poli sociálních sítí).
Možná jsem si dnes vzal jen málo Somy, tak vidím věci černěji než jsou...
Musím se ovšem přiznat k jedné věci. Narozdíl od většiny lidí, jež mi říkala, že po přečtení tohoto relativně krátkého románu měla slabší deprese (má učitelka angličtiny) nebo ho dokonce nedokázala dočíst, jsem tento problém absolutně nepociťoval. Za jedno je kniha jazykově velmi čtivá a zároveň ani její svět nepovažuji za tak nesnesitelně odpudivý jako jiní čenáři.
Huxleyho vize budoucnosti se od naší liší především v morálních zásadach. Pokud bychom za základ morálky v dobách vzniku této knihy (a staletí před nimi) považovali Desatero, můžeme si všimnout, že budoucí svět porušuje většinu těch zásad, které jsou ještě dnes v lidech stále zakořeněny. Základem spořádaného života se stává promiskuita, drogy jsou vládou doporučované, smrt se stává bezvýznamným tělesným dějem. Jak text knihy sám na konci říká, starosvětský Bůh v novém světě spí.
Svět budoucnosti je pro nás stejně tak nemorální a odpudivý jako je pro obyvatele budoucnosti náš svět.
A to je jen zlomek myšlenek, které Huxley rozvíjí...
Opravdu výjimečná kniha!
Číst tuto knihu bylo jako neustále si sypat trochu soli do otevřené rány.
Někdo tu dal jednu hvězdičku s tím, že postavy byly příliš nesympatické. Nevím. Možná je to relevantní důvod pro odsouzení takového díla. Já ovšem postavám rozuměl. Dalo by se říci, že místy jsem populisticky souznil se všemi naráz, a chápal tu neslučitelnost různých světů a společenských tříd.
Marie byla vlastně stejným archetypem jako má babička, která je schopná se omluvit, že se jí něco povedlo, stydět se, že má s něčím potíže, a člověk s ní zároveň velmi cítí, ale neubrání se v duchu protočit panenky.
Tolik asi k tomu nejosobnějšímu, co si z knihy odnáším.
Nutno ovšem zmínit, že i ostatní témata, jako mateřství, těhotenství, fyzické stárnutí a další (a že jich v tak útlé knížce je), byla zpracována velmi kvalitně a nutí k hlubšímu přemýšlení.
Knihu jsem přečetl na základě zhlédnutí stejnojmenného filmu, který patří mezi mé oblíbené komedie. V první třetině knihy jsem byl dost skeptický. Trvá poměrně dlouho, než se vše odpíchne, ale když už se tak stane, tak se nezastavuje! Film lépe propojuje současné a historické kapitoly, kniha zase lépe vykresluje všechny situace a dotahuje dějové linky do uspokojivé pointy. Ve výsledku musím říct, že kniha a film jsou si rovnými partnery a nemohu dohnotit jinak, než solindními čtyřmi hvězdami
Jsem potěšen a nejspíše prubnu i druhý díl, u kterého mám takřka nulová očekávání
Oproti Prázdninám v Česku se necítím tolik poučen, na druhou stranu je tady zase více vtipně bizarních situací.
U pasáže z Ukrajiny mi bylo trochu úzko, když jsem si představil, jak se země stihla za těch pár let proměnit. Jinak si mi ovšem po celou dobu nescházel mírný úsměv z úst.
Jako první díl, jen ve všech stránkách šílenější, promyšlenější a možná i nápaditější. Kapitola s absolutním vládcem vesmíru je jednoznačně vrchol sci-fi parodie a kdo se ani jednou nezasměje, je suchar. Za mě nejlepší díl série a společně s první knihou naprostá povinnost v tomto žánru.
Rozjezd asi nejslavnější série sci-fi parodií vůbec. Je hodně poznat, že autor nemá žádnou představu, kam se bude děj ubírat dál a konec otevřený, protože ho nenapadlo žádné dobré zakončení. Humor je fajn, hlavně tedy k začátku knihy je to skutečně můj šálek čaje. Hromada šílených nápadů a sci-fi konceptů, které tvoří geniální parodii na celý tento žánr.
Nebudete mne za to mít rádi, ale Malého prince drží nad vodou jen to, že je kultovní. Nechápejte mě špatně, není to kniha špatná, jen přeceňovaná... Malé děti nemohou pochopit její myšlenky, větší děti (pro které mohou být ony myšlenky opravdu přínosné) ji nebudou chtít číst, kvůli její formě, pro dospělé znamená jen snůšku truismů.
Já si myslím, že Kapsy by se neměli slučovat; ve své době bylo možná i Čapkovou chybou navazovat jednou Kapsou na tu druhou. Ony jsou totiž dost výrazně jiné.
Povídky z první kapsy - *****
Tohle je božská práce. Detektivní povídky s jasnými pointami, které zvláště ke konci knihy nabírají i filosofický rozměr. Čapek v nich v podstatě experimentuje s detektivním žánrem a velmi často v něm objeví něco neotřelého. Skutečné bonbonky, které je radost rozbalovat a není snadné říci si: Dost, tenhle už je dnes poslední!
Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale jednotlivé povídky na sebe i velmi volně navazují. Zdá se, že ne cíleně, spíše jak autor psal, vyvstávaly mu neustále nové aspekty oněch problémů. U povídek Poslední soud a Zločin v chalupě je to zřejmě nejpatrnější.
Mé nejoblíbenější povídky: Případ Selvinův, Zločin v chalupě a Zmizení herce Bendy
Povídky z druhé kapsy - ***
Tahle kapsa prostě nepatří stejnému člověku... Detektivní tématika je upozaděna a do popředí se dostávají spíš cíleně vtipné povídky. Ačkoli, ani to není úplně pravda. U obou Kapes jsem si všiml jednoho fenoménu.
V případě první kapsy se stávají povídky stále více k zamyšlení a v případě druhé... no, stále více znepokojujícími. Od vyloženě vtipných hříček bez dalšího rozměru (Čintamani), přes 'divné' (Ztracená noha) až k vyloženě znepokojujícím (Muž, který nemohl spát; Poslední věci člověka). Jakoby pánové, kteří slouží jako rámec povídek, shazovali postupně ostych a v únavě se nebáli zabrušovat stále hlouběji do svého nitra.
Mé nejoblíbenější povídky: Čintamani a ptáci (zřejmě pouze proto, že to bylo mé první setkání s Čapkem; asi v 6. třídě ZŠ), Případ s dítětem a Obyčejná vražda
Slabota! Bohužel, stačilo mi pár knih a už cítím, že se Jonasson opakuje. Bohužel... Skupinka nesourodých lidí se dá dohromady (Stoletý stařík a podle anotace i Prorokyně a hlupák jako vyšití), vytvoří agenturu (Zabiják Anderson), všechno se zamotá a nakonec z toho vznikne policejní vyšetřování, kde se celý vyšetřovací tým točí v kruhu (znovu Stařík).
Být tohle má první Jonassonovka, možná se bavím více, ovšem takhle je to jen průměrná kniha, které se občas povede nějaký vtip - jednou za 10-15 stránek se skutečně dobře zasmějete - ale po dočtení si uvědomíte, že se toho vlastně tolik nestalo.
A i ta pomsta mohla být sladší!
Škoda...
Krásný počin s okouzlujícími ilustracemi. I mě, člověka, který už nezabrušuje příliš často do kategorie 'pro děti a mládež', místy mrazilo a myslím, že při představě, že toto byla realita, jak by řekl klasik, 'není hanba, zde, v místě věčného sněhu a ledu, uronit kroupu...'
Rychlá doba - rychlá kniha, rychlé psaní - rychlé čtení... Autor sám prý psal knihu v krátkých oknech, kdy měl zrovna čas. Já ji tak četl a proto mi styl vcelku sedl.
Je otázka, co si vzít a co nechat, nad čím přemýšlet a čemu se jen zasmát... Žádné očividné řešení není, přesto nejde potlačit stud z němého přihlížení. To je vše, co ze sebe dokáži v tuhle chvíli dostat.
Utkvěli především tyto úryvky (a to natolik, že si dám tu práci je sem přepsat):
"Každou chvíli na bicyklu škrtnu o holuba. Možná i oni hrají adrenalinové hry, jako já, když kličkuju mezi auty, vyhnout se srážce na poslední chvíli. Nebo jsou přežraní a laxní, zdegenerovaní, jako výletníci v komerčních zónách. Kdesi jsem viděl obrázek, byla na něm létající ryba, které se ploutve vyvinuly v křidélka, žába, co má blány mezi drápky tak velké, že jí umožňují plachtit vzduchem, a pak ještěrka a nějaký hlodavec s podobnou blánou. Jednou z variant evoluce je konvergence. Pokud třeba i úplně odlišné živočišné druhy dlouhodobě žijí v podobném prostředí, vede to k vytvoření podobných znaků. A protože města vytvářejí všude na světě podobné životní podmínky, člověk a holub jsou si čím dál tím podobnější."
"Patří k první generaci mužů, ze kterých nebyli vyráběni opravdoví muži. Samo o sobě by se to dalo brát jako jistý pokrok, odklon od hrubých materiálů, přesun k jemnějším technologiím a duchovnu. Jenomže vždycky můžou odněkud na svých nevkusně zelených automobilech přijet muži, ze kterých v jejich zemi opravdové muže vyrobili, nebo třeba tvoji spoluobčané, kteří se věnovali samostudiu, muži autodidakti, a ti tě donutí stát se taky mužem, Zrušit automobily a muže by bylo zapotřebí na celém světě současně."
"(u zubaře) ...zamíříš vrtačkou naprosto přesně a s jistotou. Ale ještě předtím mi položíš zvláštní otázku, zeptáš se, jestli chci, aby mě to bolelo, nebo mi to máš umrtvit. Ta otázka je divná hlavně proto, že anestezii platí pojišťovna. K volbě bolestivé varianty prostě není rozumný důvod. Přesto se ptáš. Kdo tě seslal, dentisto, Mefisto?! Co je tohle za zkoušku? (...) Občas mě večer trochu bolí svaly ze šlapání, ale není to paralyzující bolest, to je jen taková jemná připomínka, že tělo existuje a opotřebovává se, svaly jsou zakyselené, já jsem zakyselený. A když už přece něco bolí, stačí si vzít růžovou pilulku. Tady se nabízí skutečná ostrá bolest, tady se mi konečně nabízí první opravdová svobodná volba v životě. Nechci umrtvit! Chci, aby to bolelo! Chci, protože chci! Ať to pěkně bolí!"
Zmatek! Absolutní bordel a strmý sešup dolů, který má méně vtipu, méně nápadů a orientace v ději je zhola nemožná. Pár drobností se najde (Cena za nejzbytečnější použití výrazu 'do prdele'; Marvinovo "Mysli si číslo"; netrefení se na zem), ale na tuhle sérii je to dost málo.
No, tedy, čekal jsem více...
Nechápejte mě špatně, to není žádné mé zmlsání dnešními akčními filmy či literaturou - klasická díla a zakladatelé žánru se u mě většinou těší veliké oblibě - ale tady mi něco velmi chybělo.
Samotný námět je (ač toto slovo absolutně nenávidím) nadčasový. Invaze odkudsi právě ve chvíli, kdy lidstvo nabyde pocitu své nadvlády nad vším, je prostě věčné téma. V době vzniku knihy, kdy měli lidé všeobecný pocit, že středověké války mezi jednotlivými národy či náboženskými skupinami jsou minulostí, netuše, že je v budoucnu čekají ještě minimálně dvě velmi brutální, snad pak ještě více.
Ovšem samotné zpracování mě zklamalo. Příběh je vleklý, nepříliš akční - v určité části se z něj stane v podstatě jen dlouhý popis přesunů velkých mas lidí - a nedokázal ve mě vyvolat ten skutečný pocit úzkosti.
Naopak za nejzdařilejší považuji úvahové pasáže, ať už část s knězem nebo předzávěrečnou s dělostřelcem o budoucnosti lidstva. Kdyby autor více rozvinul takové kusy textu nebo naopak více zahustil děj, mohl by se mi výsledek zřejmě líbit o něco více. Takhle je to od všeho trochu a pocity jsou u mě spíše rozpačité...
Aneb když se všechno povede přesně tak, jak má.
Tahle kniha není jen učebnice. Tahle kniha je nádherný kus umění, který na sám sobě předvádí, že ví, o čem mluví. Autorce se povedlo všechny výklady doplnit relevantním obrazovým materiálem a dohromady je tedy kniha nejen užitečná a informativní pro osoby, jež by chtěly začít s tvorbou komiksu, ale i pastvou pro oko lidem, kteří se chtějí prostě jen něco nového dozvědět.
Ocenit také musím, že není vynecháno nic, co se ke tvorbě komiksu váže. Tedy začínáme kapitolou o nápadech jako takových, pokračujeme přes konkrétní rady a techniky pro samotnou tvorbu a končíme u vyjednávání o ceně a uspořádávání si času.
Víc takových autorských projektů!
Podle místních recenzí jsem to čekal horší a depresivnější. Nakonec zlepšení oproti předchozím dvěma dílům. Jediné, co vlastně nedokážu odpustit, je absolutní kašlání na předchozí díl série. To, co tam zabere dvacet dlouhých kapitol a vytvoří perfektní ornou půdu, je tady smeteno ze stolu během jednoho kratšího odstavce.
Co se týče závěru, tak se mi už dlouho nestalo, že po přečtení poslední strany, bych se cítil tak neuspokojen, ale zároveň mi vyvstával spokojený úsměv na tváři.
Stopařův průvodce galaxií - 3*
Rozjezd asi nejslavnější série sci-fi parodií vůbec. Je hodně poznat, že autor nemá žádnou představu, kam se bude děj ubírat dál a konec otevřený, protože ho nenapadlo žádné dobré zakončení. Humor je fajn, hlavně tedy k začátku knihy je to skutečně můj šálek čaje. Hromada šílených nápadů a sci-fi konceptů, které tvoří geniální parodii na celý tento žánr.
Restaurant na konci vesmíru - 4*
Jako první díl, jen ve všech stránkách šílenější, promyšlenější a možná i nápaditější. Kapitola s absolutním vládcem vesmíru je jednoznačně vrchol sci-fi parodie a kdo se ani jednou nezasměje, je suchar. Za mě nejlepší díl série a společně s první knihou naprostá povinnost v tomto žánru.
Život, vesmír a vůbec - 2*
Zmatek! Absolutní bordel a strmý sešup dolů, který má méně vtipu, méně nápadů a orientace v ději je zhola nemožná. Pár drobností se najde (Cena za nejzbytečnější použití výrazu 'do prdele'; Marvinovo "Mysli si číslo"; netrefení se na zem), ale na tuhle sérii je to dost málo.
Sbohem, a díky za ryby - 2.5*
Náhlé zvolnění tempa, ještě méně humoru, pár fajn nápadů a sáhodlouhé budování vztahu mezi Arthurem a Fenchurch. Tahle kniha má začátek a konec, alespoň tedy v tom Stopařovském slova smyslu. Vtipný rozjezd - vleklé budování vztahu - dům naruby, obrovský robot, Boží poselství, Marvin, etc. Bezvýznamnou půlhvězdičku navíc oproti minulému dílu přidávám vážně jen za posledních pět kapitol, jinak slabý odvar.
Převážně neškodná - 3*
Podle místních recenzí jsem to čekal horší a depresivnější. Nakonec zlepšení oproti předchozím dvěma dílům. Jediné, co vlastně nedokážu odpustit, je absolutní kašlání na předchozí díl série. To, co tam zabere dvacet dlouhých kapitol a vytvoří perfektní ornou půdu, je tady smeteno ze stolu během jednoho kratšího odstavce.
Co se týče závěru, tak se mi už dlouho nestalo, že po přečtení poslední strany, bych se cítil tak neuspokojen, ale zároveň mi vyvstával tak spokojený úsměv na tváři.
Pokud se mám nějak stručně vyjádřit k tomuto konkrétnímu vydání, tak je to hodně muziky za málo peněz. Mám verzi s pevnou vazbou a pět knih za cenu dvou je něco, co jsem v Luxoru prostě nemohl nechat.
Jednen díl jsem poslouchal i v podobě audioknihy a tudíž je mohu od druhé dál vřele doporučit (první se prosím vyhněte obloukem, pokud tedy nestojíte o živoucí Vogonskou poezii)