Vesmich komentáře u knih

Noo, trochu zjevení. Styl je vybroušený, jazyk ostrý a nápady třeskuté. Každá povídka je docela jak od Čechova – nikde nic zbytečně, všechno sedí. Je to celé takové volání po starých dobrých časech v podání těch starších a po krásných nových zítřcích v podání těch mladých. Všechna ta rychlost a možnosti současného světa, kterou stíhají asi jen nemnozí a využít těch možností dokáží stejní nemnozí. Dá se to číst stále dokola a stále to neomrzí.

9 26.10.2019

Jak se tak život v Severním Městě odvíjel, všechno to sedělo. Nevím, které S.M. měl autor před sebou, ale to, které znám já, sedí přesně. Hospoda Severka mezi paneláky sídliště, které mohl docela dobře stavět táta chlápka, který je starý stejně, jako ten Vandamův. Složení osazenstva, všechno to smažení a zvláštní les, který tam býval ještě nedávno, než ho pohltilo zase další sídliště a silnice. Smažky, chlast, mudrování, dluhy, otcové zoufale se snažící NĚCO předat svým synům…protože to byla původně rozhlasová hra, pustila jsem si to jako audioknihu a Hynkovi Čermákovi jsem to celé nejen věřila, ale jasně jsem to před sebou také všechno viděla. Za mě tedy paráda. Celé.

10 26.10.2019

Poslouchám nyní některé Agathy jako audioknihy a užívám si je podobně, jako filmové zpracování. Zlo pod sluncem bylo parádní i ve filmu a znovu jsem si vychutnala všechny ty reálie a drobnosti. Plavání před snídaní, celodenní čtení knih prokládané tenisem...všechno tak koloniálně britské...(jak si to tedy představuji :)

9 22.10.2019

A mně se to líbilo! Jednička mě přiměla spíše k zívání, ale dvojka mě v podobě audioknihy krásně provázela na nekonečné cestě z jednoho rozkopaného konce země na druhý, ještě rozkopanější. Pořád jsem čekala, kdy přijde nějaká zrada a stane se něco přemýšlivého, seversky osudového, depresivně alkoholického, či jinak pro noční jízdy nežádoucího, ale kdepak. Konec mě dokonce přiměl se usmát!

5 22.10.2019

(SPOILER) Četla jsem to ve věku, kdy člověk četl pořád, tempem kniha denně a nevzpomínám si, že by mi to bylo nějak nejasné. Takže jsem tentokrát zvolila audioknihu, aby mi to četl v autě někdo jiný. Musela jsem si to až někam do půlky pustit třikrát, aby mi bylo alespoň v obrysech jasné, o čem že to je a když to stejně nepomohlo, tak jsem si ve Wikipedii přečetla o čem to je a potom už to bylo dobré, secvaklo mi a nějak se mi osvěžil mozek. Od chvíle, kdy se vypravěč ocitnul ve vězení, už to pro mě dostalo i ten dávný nádech čehosi přesahujícího a nostalgického. Pustím si to ještě jednou a ono si to sedne docela. Doufám.

4 22.10.2019

Začátek k uzoufání nudný, potom náznak napětí, pěkný rozjezd, střih - Šifra mistra Leonarda verze 789, samá indicie, jakési logické řetězce klopotně pospojované, další střih a do hlavního hrdiny se vtělí severský labilní detektiv, který se emočně protrápí až do La grande finale - zoufalé frašky, kdy jsem si už přála, aby se buď všichni utopili, anebo to skončilo. Kdyby to mělo náhodou nějaké pokračování, tak to už beze mě, protože já se vrátím na Hebridy, kde mi je s Peterem Mayem o poznání lépe.

10 20.10.2019

Dnes v knihovně mezi komiksy si kniha rovnou řekla o moji pozornost. Simonova kocoura znám, ale nevím, že jeho příběhy vyšly knižně a proto, že jsem aktuálně v podobné situci - naší nerudné samotářské kočce, jsem domů přinesla kotě, usedla jsem a omrkla, jak na tom byl s kotětem Simonův kocour. No...bylo to hodně podobné, aktuálně je to zrovna ve fázi, kdy kočka učí kotě dělat všechno, co dobře ví, že není úplně košer a potom ukazuje, jak je kotě hrozné.

2 19.10.2019

Ohhhjeeeh, to se autorovi tak moc povedlo! Hynek Tas z křemene majzlíkem sekaný a jeho doba. Carlo Ginzburg by se tetelil blahem, jak je ten mikrobříběh vystřižený. Už podruhé si říkám, že takhle to prostě bylo, protože přesně takhle to být muselo. Nic lepšího a počátcích husitství jsem nikdy nečetla. Veškerá snaha, že to budu číst postupně a nezanořím se nenávratně, budu se normálně mýt a jíst a pracovat....všechno marné..dokud Hynek nedokončil, co bylo třeba, odtrhnout se nedalo...a hele - koukám kolem sebe a ono je pondělí!

12 14.10.2019

Slečna Marplová na scénu, slečna Marplová na scénu...celý život vedu vnitřní při ve stylu vanilková/čokoládová a to slečna Marplová/Hercule Poirot...zpočátku jednoznačně vítězila dáma a Poirot mi vlastně lezl na nervy, později jsem ho vzala na milost, abych ho ve středním věku preferovala..teď se občas vrátím k nějaké sl. M. a po Zapomenuté vraždě, kterou žeru skoro stejně jako Není kouře bez ohýnku, jsem v krátké době sáhla po Faře, abych osvěžila paměť a nahlédla znovu na obyvatelstvo St.M.M., jak si tam tak žijí..no idylka!

9 13.10.2019

Zatímco Dívka ve vlaku byla dynamická a dobře cáklá, přesto pořád taková jakási Gillian Flynn z druhé ruky, tohle je jiná káva! Tentokrát je to parádní celé! Ženy, které tančily s vlky v patriarchální společnosti napříč časem a jak to všechny koulejí a společnost s nimi. Postavy jsou vykreslené tak akorát, aby si je čtenář mohl dotvořit také tak akorát. Další knihu od P.H.budu vyhlížet!

5 08.10.2019

Inu, když se všechno kolem zhroutí a podělá, není nad to odstěhovat se na pustý ostrov v Severním moři. Tam se to rozhodně vylepší. Ta dramatická linka je pozoruhodná, všechno to dvojčatování zrovna tak a má to i potřebné napětí, spád a nápady. Akorát mi neseděly rozsáhlé krasopopisy Hebrid, protože i kdyby se autor usnažil až k samému vyčerpání, všechnu tu krásu čtenář ocení asi stejně obtížně, jako celá Dvojčatovic rodina.

7 06.10.2019

Dobřeeee. Celý ten příběh je velmi uvěřitelný. Hlavní hrdinka je v litearutuře ne zcela profláknutý typ. Perfekcionistka, která dobře ví co a proč dělá a nebude někde trčet jen proto, že to někdo potřebuje nebo se to má. Jakmile jí do života vstoupí rozličné náhody a nečekanosti, vypořádá se s nimi dost bravurně. O pomoc umí požádat i ji přijmout, umí ji poskytnout a současně se nevnucovat. Nepoužívá zdrobněliny a není demonstrativně šťastná a spokojená a taky má odvahu a drive. Kupříkladu kancelářské prostředí veřejné správy, kde pracuje, je popsáno úsporně a dokonale a právní přetahovaná o dědictví je také obohacující. Kaktus se povedl.

8 06.10.2019

Putování v kruhu, které dost přesně ukazuje, za čím se to oni v tom středověku pořád hnali a oč usilovali. Hemží se to pannami, které je buď potřeba obtěžkat, anebo je tomu potřeba zabránit, pannami krásnými, mocnými a skvostně oblečenými a pannami pokušitelkami ve službách Škůdce. Tolik ženy. Muži se pod rozličnými záminkami propichují mečem, buď sami sebe, aby si cosi uvědomili, anebo navzájem, aby si cosi uvědomil ten druhý. Škůdce rejdí, hledá a nachází i v jejich řadách. Rytíři hledají cosi/kohosi, co je přesahuje, dělají to rozličnými způsoby a dost u toho blouzní. Potřeba dát vlastní existenci nějaký cíl a smysl je pořád stejná a zde, ve vrcholném středověku, se mysl rytířova vztahuje k neposkvrněnosti a dokonalosti , které jediné vedou k Cíli. Není to žádný strhující Indiana Jones ani snadná četba. Je potřeba se na to soustředit a ponořit se do textu, jako do klasické hudby. Při nedodržení těchto postupů je to stejně jako ona, nudné k uzoufání.

3 18.09.2019

(SPOILER) Pro mě naprostá novinka a pobavila jsem se královsky! Rvačku mezi Karkulkou a Mášenkou řadím mezi nejlepší akční scény, které jsem kdy zachytila a některé klukovy výroky, jako : "vyfoťte si to, dýl vám to vydrží" už jsem zařadila do vlastního slovníku. Jak vlastně ty pohádky pokračují, když pro nás skončí, možná vrtá v hlavě kdekomu. Tyhle nabídnuté možnosti vypadají dost reálně :) Všechno to, co je za tím, to, co má čtenáře vlastně znovu poučit, tedy jakási metarovina, je napsáno citlivě, nekýčovitě a proto stravitelně.

7 14.09.2019

Nechce se mi věřit, že je to napsané v 50.letech! On mě vždycky dostane, jak vizionářský je, jak dokonale dokáže popsat budoucnost, která je mou přítomností. Celý ten nápad s příběhy zapsanými na kůži, je náramný a hned první příběh Savana mě ohromil a čtu si ho dokola. Z podobných důvodů mě samosebou dostal příběh Nultá hodina. Náramné jsou ovšem úplně všechny. Celý ten dobový strach z Marťanů a současně fascinace jimi, všechny ty rakety a létání a mezihvězdné cesty, celé to kosmické šílenství, které provázelo i moje dětství. Právě v Nulté hodině je to přesně popsané - jak všechny ty dětské hry na NĚCO odrážejí nejbližší možnou a stále připomínanou minulost (na fašouny a partyzány), anebo aktuální společenské fascinace a ladění (na kosmonauty, na invazi). My jsme si také hráli na kosmonauty a kluci jimi chtěli být. Lajka nám sice ve Sputníku nad hlavama už nelítala, ale kroužil tam Remek. Jooo, krásné dny našeho mládí :)

13 10.09.2019

Slečna Marplová je tady ve vrcholné formě. Naprosto neodolatelná, famózně manipulativní, pohrává si se všemi jako s figurkami v Člověče nezlob se a jako virtuóz dokáže zahrát každému přesně tu písničku, na kterou slyší. V grandiózním finále navíc osobně zabrání strašlivému zločinu bravurním útokem mýdlovou vodou a drsně bohatýrským výkřikem: "to je štěstí, že jsem zrovna postřikovala mšice na růžích!" Tenhle příběh je nesmrtelný a neodolatelný a bude takový i za tisíc let.

9 05.09.2019

No pěkný to bylo. Viděla jsem seriál, byl tedy docela jiný i Šímová se Sumarou byli trochu jiní, jinak to dopadlo a byli tam jiné postavy, prostě je to docela jiný příběh, akorát Runa je pořád Runa...

4 02.09.2019

Nikdy jsem to nedokázala dočíst do nějaké fáze, ve které by mě to chytlo. Vždycky mi to přišlo jako kniha pro chlapy, aby se mohli utvrdit v tom, že válka je vůl a důstojníci pitomí, což si ženy číst nepotřebují, protože jim to přijde samosebou. I v případě filmu jsem viděla pouze první díl. Vždycky mi lezla na nervy ta Švejkova pitomost, to jeho řetězové tlachání a vršení nesmyslů a ze všeho nejvíc to, když někdo tvrdí, že „my Češi jsme všichni Švejci“, jakože na všechno vyzrajeme. No nevím. Jakmile jsem objevila, že text je vydaný jako audiokniha, kterou čte Jan Werich, napadlo mě dát tomu šanci a zkusit v tom objevit něco, co některé muže přiměje k tomu, aby to četli opakovaně a citovali z toho dlouhé pasáže. Právě díky tomu, že to četl někdo mně, navíc někdo, kdo číst umí, se mi podařilo překonat ten notoricky známý začátek a dorazit se Švejkem konečně do Budějovic, přičemž samotná cesta vlakem, než z něj konečně vypadl a šel pěšky, mi silně připomínala cestu týmž dopravním prostředkem a víceméně týmž směrem, kterou jsem absolvovala s klienty psychiatrické léčebny, kteří celou cestu vymýšleli jednu hovadinu za druhou a unavili by i vola. Jakmile jsem se s v knize dostala do pro mě neznámých vod, přestalo to být tak třeskutě vtipné a konečně jsem pochopila, proč je to tak překládaný text, jak mimořádná výpověď z Velké války to je a jak mistrně dokáže Hašek zprostředkovat konec mocnářství, každodenní nesmyslné harcování se válkou, přibližování fronty a zachytit tím nejen ducha doby, ale vyseknout některé charaktery tak, že už kolem sebe vidím ty nedožery Balouny, agilní hňupy Duby nebo horlivé blby Švejky a říkám si, kdo z nich všech jsem vlastně já?

15 24.08.2019

Šmankote to zas je panoptikum postav:). Ten úděsný hlavní hrdina! Při čtení Závěrky se mi zdálo, že M.U. stvořil sympatický typ, jako v Praga Piccola, ale zde zase návrat k hrůzákovi. Ty pasáže, kterak zvrací žaludeční šťávy z věčných cigaret by mohly sloužit Evě Králíkové jako modelový příklad pro odvykačku. Ovšem ty Vary na mě působí docela stejně, včetně toho specifického policisty. Češtinu má autor nádhernou, úplně mimořádnou a přestože to nebude jedna z jeho knih, kterou si přečtu ještě jednou nebo budu číst sem tam pořád, rozhodně si koupím cokoliv dalšího, co napíše.

5 08.08.2019

Není to zas až takový propadák. Jistě, působí to poněkud banálně: zastavte se, poznejte cenu času, jezte lépe, plánujte, přes den je světlo a v noci je tma, ale na knihu mě upozornili mlaďasové, kterým se líbila a něco si v ní pro sebe našli. Nemyslím, že to nějak extra bude fungovat, a to ani na ně ne, protože všichni, kteří se zastavili, poznali cenu času, jedí lépe a plánují, nečtou tyhle knihy, protože znají tu cenu času. Ovšem jsou příležitosti, kdy se to hodí. Kupříkladu při vaření (takovém tom málo uhrančivém, neatraktivním klechty klechty ) , mytí nádobí nebo žehlení. Protože jsem byla vyzvána k diskusi o knize, musela jsem se s tím poprat a využila jsem knihovnu a půjčila si CD s textem načteným Jiřím Dvořákem. Dělal, co uměl, ale i tak jsem se místy musela smát, zejména u těch dialogů typu: „Co bys na to řekl? A co ty? Povídej. A já na to…“. Ale nevypnula jsem to. Kdyby to bylo skutečně tragédní, nedá se u toho ani žehlit.

4 06.08.2019