Vladus9 komentáře u knih
Drsné čtení, ale věřím, že naprosto pravdivé. Moc se mi líbilo poznání, že říkat pravdu je osvobozující.
Moc přínosná kniha, nástroj jako je buzer-lístek jsem tedy vzdala, ale zjistila jsem, že nemá smysl odkládat nepříjemné věci, hlodají stále tam vzadu a zbavíte se jich (možná - určitě (!!!) i s dobrým pocitem), až když je vykonáte. Jakmile jsem někdy lenivější, otevřu si knihu, začtu se, a jsem opět na neprokrastinující vlně.
Je to už pár let, co jsem tuhle knížku četla a moc se mi líbila. Pamatuji si, jak měla malá Jaruška trápení, že má příliš velké a odstáté uši, tak si je přilepila lepidlem k hlavě.
Helenka dospěla, ale i tak si udržela svou bezprostřednost a jedinečnost.
Behem cteni jsem mela sto chuti vtrhnout do deje a zacit jecet: budte uz zticha, nany pitomy! Tak uveritelny dej, myslenky, pocity... Tesim se na kazdou dalsi knihu P. Soukupove.
Potřebovala jsem nějakou knihu do povinné literatury jakožto zástupce detektivky. Rodiče mají detektivky moc rádi, mají desítky knih na toto téma. Sáhla jsem zrovna po této, protože mám ráda Vánoce. Bylo to napínavé, četlo se to jedním dechem a vraha jsem tedy neuhádla. Agatha byla hlava!
Velice děkuji panu doktorovi za tuto knihu, ale i za jeho vstřícný, lidský a otevřený přístup k pacientům s duševními nemocemi. Kniha mi dala hodně, vysvětluje příčiny a následky, co, proč, jak... Našla jsem v ní mnoho odborných, a přesto tak srozumitelných odpovědí na moje otázky. Jsem moc ráda, že se pan doktor zabývá i psychosomatickými bolestmi a nemocemi. Pacientům s úzkostmi ji doporučuji!
To je proste top! Na kostele zvoni zvon, seru, seres, sere on! A jak ta seru, na mou veru, tak mi prislo na mysl, jak sral knize Premysl. To uz z hlavy nikdy nedostanu.
Od knihy jsem se nemohla odtrhnout, stale jsem mela pocit, ze ta holka musi prece existovat. Libi se mi styl psani a popis pribehu. Moc jsem Marte fandila, aby to pro ni dopadlo co nejlepe, tak moc mi ta kniha prisla uveritelna.
Jako mala jsem si ji s babickama a rodicema strasne rada prohlizela. Nedavno jsem si na ni vzpomnela a vytahla ji z pudy. Schovavam si ji pro pripadneho pokracovatele rodu :) Nektere obrazky mam stale v hlave, nadcasova kniha.
Jednotlivé povídky mě nebavily, nepřišly mi tak humorné, jak asi měly být. Nudilo mě to. Když přišel ten moment "kdy doktor O’Reilly vyprskl smíchy", tak mi to vtipné vůbec nepřipadalo, naopak... V jednu chvíli jsem si říkala, jak asi nadšení z těchto sloupků byli čtenáři v Kanadě (pokud si dobře pamatuji), pro které to bylo prvotně určené... Příběh na konci byl lepší.
Cetla jsem ji jako mala a urcite se k ni chci znovu vratit. Je to poutave a napinave, doporucila bych ji detem, ktere se nemohou "zacist" a knihy je nebavi.
Knihu jsem četla jedním dechem, kreslila jsem si k tomu schéma: kdo kde s kým proč..., občas jsem se ztrácela. Příště si vezmu větší papír. Otevřený konec bych potřebovala nějak uzavřít.
Libi se mi skvele popsane postavy, jejich vlastnosti a charakter, o kterych mam pocit, ze je mohu skutecne nekde potkat. Nekdy jsou mi ty uveritelne dialogy tak zname az protivne, ze mam chut prestat cist a zacit premyslet, co bych ji(m) rekla ja sama, jak bych jednala.