vlkcz komentáře u knih
Nebudu opakovat napsané. Chytuš to napsala lépe, než bych to udělal já.
Skoro 30 let uplynulo od napsání a nic se nezměnilo. Tedy alespoň na první pohled. Zatímco před těmi 30 lety muselo jít o zjevení, dneska, myslím, je spousta lidí, kteří berou myšlenky v knize jako téměř samozřejmé. I když ne tak podrobně zargumentované, ale intuitivně pociťované. A snaží se své životy podle nich korigovat.
Ale Matka Kultura se nedá. Dál bude Grety, Extinction Rebellion a další buď ignorovat nebo skandalizovat a strašit nás tu imigranty, tu viry, tu krizí. Je to na každém, jak se s tím vypořádá.
Četba není nijak strhující, příběh je v podstatě triviální, ale pokud si člověk poctivě zkusí hledání vlastních odpovědí na Ishmaelovy otázky, jde o solidní detektivku.
Svým způsobem geniální.
Druhá kniha od Hartla a stejně jako Erotikon mě moc neoslovila. Autor psát zjevně umí, jenže přesto jsem s žádným z jeho hrdinů "nedýchal". Humorných situací poskrovnu, častěji se objevuje kumulování trapnosti.
Jestli ještě dám Hartlovi šanci, tak to bude zase po dlouhé pauze.
Heinlein je jeden z mých favoritů a Cizinec... je pro mě jeho snad nejcharakterističtější opus (spolu s Vládci loutek a Dost času na lásku).
Pomocí příběhu člověka nezatíženého pozemskou morálkou ukazuje, na jak diskutabilních základech je ta pozemská postavená. A to, že psal knihu před 60 lety neznamená, že by se jeho kritika nevztahovala i na současný svět.
Humorně podaná filozofie, oslava osobní svobody a ideálu agapé.
A Jubal (spolu s Lazarem Longem) je snad Heinleinova nejlépe napsaná postava.
Jasných 5*
Po Noční zemi jsem se těšil na finále, ale ono vyšlo tak trochu do ztracena. Ale i tak mě závěrečný díl víc než uspokojil.
Vydání Nadace Lyry Pragensis je podkladem pro představení, které kdysi hráli Boris Rösner a Taťána Fišerová. Z toho plyne jednak omezený rozsah (zhruba polovina původní knihy), jednak, trochu překvapivě, upozadění vlastního příběhu a vypíchnutí spíš myšlenkové roviny díla.
Taky mám pocit, že i to, co z příběhu zůstalo, je trochu jiné než v originále. Ale to je možná dané tím, že už jsem ho pár let nečetl. A protože Most přes navždy je jednou z těch knih, které k vám při každém čtení promlouvají trochu jinak, beru tohle vydání jako pobídku k tomu, abych si příběh oživil.
Velice povedené vyprávění, i když místy trošku zlomkovité a kaleidoskopické. Vyprávění o vlastním životě autora-emigranta se střídá s rozhovory se známými i méně známými našinci v zahraničí, výčtem jejich úspěchů i neúspěchů, doplněno i faktografickými údaji z různých zdrojů i autorovými postřehy. Nechybí momenty vtipné i dojemné, všední i ty těžko uvěřitelné.
Stylem psaní mi připomněl jiného "odrodilce", Luďka Frýborta.
"Ve své knize jsem se pokusil vytvořit jistou alternativu současného vědeckého pohledu na svět, který ho popisuje jako převážně neživý, život v něm jako pouhou anomálii a postavení člověka v tomto vesmíru je pokládáno na úroveň jepice, která se snaží užít si svůj den. Nevím, zda se mi to povedlo či ne.
...
Jsme na konci této knihy a zároveň stále na začátku cesty. Možná jsme bloudili a možná jsme odhalili novou Zem. Možná jsme našli nový základ pro svou víru či pochybnost ve vše, čemu jsme dosud věřili. Jsme věčnými poutníky za pravdou a poznáním. Čím více víme, tím více si uvědomujeme, kolik toho ještě nevíme. Stále si rozšiřujeme obzory. Je to cesta, která nikde a nikdy nekončí. Je však dobré jít po této cestě…"
Slova ze závěru knihy ji charakterizují vcelku přesně. Ač název může vzbuzovat pocit, že bez znalosti kvantových jevů se člověk neobejde, autor podává to potřebné srozumitelně a přitom stručně. Kromě fyziky autor používá i poznatky psychologie (zejména jungiánské) a neurologie. A vším prostupuje humanistické cítění.
Ale na úplných 5* to není.
Nevím, proč překladatel nepoužil přímočarý překlad Moudrost nejistoty a místo toho zvolil jiný, který mi vzhledem k obsahu přijde poněkud zavádějící. Takhle to vypadá jako nějaká příručka "Jistota snadno a rychle" nebo "Jak přežít turbulentní dobu". Watts ukazuje, že turbulentnost a změna jsou normální stav, a že vědění, na rozdíl od plného prožití, lidský zmatek spíš prohloubí. Takže asi marketing.
To ale nic nemění na tom, že tato kniha je nadčasová, a těch téměř 70 let, které od jejího napsání uplynuly její aktuálnost spíš zvýraznily.
"Hranice působnosti a účel vědy chápeme žalostně chybně, když ztotožňujeme vesmír, jak jej věda popisuje, s vesmírem, v němž žijeme. Věda mluví o symbolu skutečného vesmíru a tento symbol má téměř stejné použití jako peníze. Je to vhodný spořič času při provádění praktických opatření. Když se však zamotají peníze a bohatství, skutečnost a věda, stane se ze symbolu břemeno."
Není to jednoduché čtení, občas člověk přečte jen několik stránek, které pak musí nechat několik dní uzrát, ale je to čistá radost.
Geniální.
I když psáno jednoduchým jazykem, tak se autorce skvěle podařilo zachytit surreálnou a symbolickou podobu snů. Člověka to pohltí a nepustí.
Po dočtení knihy ve mně nejsilněji rezonuje otázka: Proč to ten člověk napsal? Dobře, chápu, že je nadšenec do industriálních trosek. Nostalgie nad těmi časy, kdy si člověk mohl bezostyšně podrobovat přírodu a nemusel si s důsledky svých "vítězství" lámat hlavu je v knize zřetelná. Ale jinak? O Špicberkách se člověk nedozví takřka nic, o samotné Pyramidě, až na několik dokola recyklovaných myšlenek zabalených do intelektuálského žargonu, v podstatě také ne. Na to by stačil článek v časopise. Přes sto stránek textu je moc.
Jo, tohle můžu. Kam se na Bohyně hrabou severské detektivky. Tajemno propletené s všedními životy v drsné krajině. Historické odbočky vedoucí někdy až do 16. století. Posedlost historií vlastní rodiny, staršími členkami rodu pečlivě skrývanou. Syrovost některých událostí je zvýrazněna strohou mluvou protokolů.
Bomba kniha. Jedna z těch, u kterých člověk lituje, že těch hvězdiček nemá k dispozici víc.
V podstatě jediná výtka je značně subjektivní, a to je američtější styl knih o osobním rozvoji. Téma představované formou příběhu je, pro mě zbytečně polopaticky ještě shrnuto vždy v závěru kapitoly. Jo, u učebnice dobrý, ale v okamžiku, kdy chcete nechat na sebe daný příběh působit a dopracovat se k nějakému závěru samostatně, tak to působí rušivě.
Ale obsahově nemám nejmenší připomínku.
Rozhodování mezi Aspenem a Maxonem se mihne naštěstí jen párkrát, takže až na zhruba 50 posledních stránek na úrovni prvního dílu. Závěr mi, bohužel, přišel zbytečně uspěchaný. Autorka zřejmě usoudila, že psát podrobněji o politických aspektech světa, který stvořila, je nad síly buď její nebo předpokládaných čtenářek. Přitom právě tahle nadstavba z knih dělala něco víc, než jen červenou knihovnu pro -náctileté.
Ale přes všechny výhrady, které jsem měl, zejména ke druhému dílu, rozhodně nelituji času, který jsem s knihami strávil.
Dobrý, ale klasický Opráski jsou lepší. V té zkratce je jaz mistr. Tady mi místy přišlo, že pointa je trochu rozředěná a ne tak úderná.
Předesílám, že jsem četl soukromý překlad z roku 1984, doplněný komentáři Karla Makoně. A pokud kniha sama je za 5*, pak propojení právě s Makoňovými poznámkami ji posunuje ještě o level výš. V některých místech totiž myšlenky křesťanského mystika, který měl zkušenosti i s východní spiritualitou, dávají Wattsovu textu další rozměr.
Lahůdka, i když zřejmě ne pro široké publikum.
Tahle kniha mě zahltila jako snad žádná jiná. Měsíc čtení (ne studium to nebylo) a rozjímání nad jednotlivými klíči. Samozřejmě jsem začal s těmi, které jsou v mém profilu, pak jsem přešel k ostatním a zjistil, že snad kromě 5 či 6 se mě týkají všechny stíny.
A když to jako já čtete souběžně s Kvantovou duší a Alanem Wattsem, všechno se to plynule propojí.
Úplně čistých těch 5* není, ale to je dáno spíš mou nedostatečností a omezeným časem, po který jsem měl knihu k dispozici.
Ale dobré 3*. Totální oddychovka, v podstatě ani ne detektivka. Trochu mi vadilo natahování textu zdlouhavými popisy pokojů, oblečení atd., ale to už asi k americké literatuře pro ženy patří.
Změna oproti prvním třem dílům. Tedy alespoň ve formě vyprávění. Nejde o chronologické deníkové zápisky, ale o rekonstrukci jednoho dne z několika pohledů. Jinak humor zůstává na úrovni němých grotesek, byť se skvěle vypointovanými dialogy. A Veronika Kubařová knihu načetla taky výborně.
Zklamání. Příliš stručné, místy zmatené. Ve srovnání se Symbolismem lidského těla, na který také odkazuje, jen málo rozšiřujícího.