vlkcz komentáře u knih
Plusy: založené na skutečnosti, plné moudrých myšlenek, které jsou díky situaci Morrieho, ale vlastně celého jeho života ověřené praxí.
Výhrady: příliš stručné. Téma by klidně sneslo román s dvojnásobným rozsahem, který by ty "velké pravdy" dávkoval v rozumné koncentraci. Takhle mi to přišlo příliš "tlačené" a po chvíli únavné, spíš jako nějaká příručka Mudrcem snadno a rychle. Ale chápu, že někomu to naopak takto vyhovuje.
Takže celkově obsah skvělý, forma mi bohužel příliš nesedla.
Ještě poznámka k DK. Úterky s Morriem mi jako duchovní literatura příliš nepřišly. Spíš bych pochopil štítek osobní rozvoj, koneckonců i autor v textu přiznává, že Morrie ve své praxi používal postupy, které jsou dnes tímto termínem označovány.
Těsně po dočtení bych zřejmě dal 4*, ale je to jedna z těch knih, kdy člověku až postupem času dochází, o co všechno v ní jde. Navíc Urban je můj favorit, asi i kvůli tomu, že čím víc jeho knih mám za sebou, tím víc jsem přesvědčen, že bychom si osobně velice rozuměli.
Zatímco Praga Piccola se zaměřuje spíš na vykreslení míst a doby, Továrna, ač ze stejné doby, je víceméně vztahový román (byť poněkud netradiční), stříknutý detektivkou. Ale podobně jako Piccola velice civilní a lidsky citlivý. Taková Závěrka z konce dvacátých let.
Při čtení se mi vybavilo jiné tápání pubertálního jedince, Kdo chytá v žitě. A ve srovnání s tímhle o 50 let mladším dílkem, je Törless mnohem vyspělejší a taky zajímavější. Pravda, poněkud proustovsky víc ponořený do sebe, ale to vůbec nevadí. Ve srovnání s Törlessem je Holden normální dement.
Lehký nadprůměr. Přišlo mi to mezi Soukupovou a Bolavou. Ale tentokrát jsem se nějak do toho příběhu nemohl pořád dostat. Nejzajímavější mi připadaly pasáže s Davidem, naopak řada epizod (např. s Liškou) byla, dle mého názoru zbytečná, případně nedotažená. Ono hodně zůstává na čtenáři, co si z náznaků vybere, včetně konce, ale upřímně, natolik mě kniha nezaujala, abych nad tím nějak dlouho uvažoval.
3,5*
Kam se na tohle hrabe Ranhojič.
Je pravda, že jde víceméně o medailonky dvou lékařů, kteří prošlapávali cestu moderní medicíně v českých zemích v druhé polovině 18. a první polovině 19. století. Takže není použit nijak květnatý jazyk a i vyprávění se drží faktů. Ale ta síla výpovědi.
Vyprávění o Janu Žagarovi sleduje příběh celého jeho života, se všemi vzestupy a pády.
U Jana Meliče se autorka zaměřuje na události kolem jeho snah o zlepšení veřejné zdravotní péče a provedení prvního císařského řezu v Rakousko-Uhersku na živé rodičce. Velice zajímavá je v tomto případě forma, kde příběh čtenář sleduje postupně očima a myšlenkami různých osob a celkový obraz si skládá sám.
Nesmírně zajímavé a poučné, autorce patří dík a uznání.
Příběh je vlastně v této knize jaksi navíc. Primárně jde o pražskou židovskou čtvrť v době asanace a příběhy jejích obyvatel. Někdy anekdotické, jindy k zamyšlení. Vždy však podané s vysokou mírou lidskosti.
I přes některé anachronismy skvělá kniha pro milovníky idealizovaného zaniklého Josefova.
Taková Okna vesmíru dokořán (pamětníci vědí) podaná pro dnešní dobu. Nevyžaduje žádné hluboké předběžné znalosti, co je třeba, vysvětlí autoři rychle, vcelku srozumitelně a relativně vtipně (přiznávám, že občas vtípky ruší, na druhou stranu v mnoha případech jsem se upřímně zasmál).
Kdybych byl cílová skupina (předpokládám teenageři, případně lidé, kteří se s fyzikou a matematikou víceméně míjejí), asi bych neváhal s 5*, osobně mi ale přeci jen konvenují spíš knihy jdoucí trochu víc do hloubky (Hawkingova Stručná historie času nebo Greenův Elegantní vesmír).
Velice zajímavé pojednání o lidské mysli, o tom, jak i cvičená mysl je náchylná ke špatným úsudkům. Z tohoto pohledu je nesmírně prospěšná. Znalost zkreslení, kterým při svých úsudcích podléháme nás před chybnými rozhodnutími neochrání, ale může nám dát varování v situacích, které svádějí k tomu, abychom takovému zkreslení úsudku podlehli. Pak už můžeme zapojit Systém 2 a třeba svůj úsudek přehodnotit.
Celá kniha je v podstatě rozšířením dvou vědeckých článků uvedených jako dodatky, které autor publikoval se svým kolegou Amosem Tverskym. Bohužel mi přišlo, že zhruba poslední třetina byla už příliš rozvláčná a pro laického čtenáře příliš náročná.
Každopádně by prospělo, kdyby se alespoň se základními myšlenkami knihy seznámil každý. Pak by možná marketingoví manipulátoři, ať už političtí nebo obchodní, nepochybně těchto myšlenek znalí, neměli tak snadnou práci.
A to rozbourání mýtu klasické ekonomie o racionálním spotřebiteli je prostě perfektní.
Velice netradičně pojatá kniha o holokaustu. Vlastního pobytu v táboře se týká stěží polovina děje, zbytek je z poválečné doby. Ale i tak je zřetelně vidět, že tábor měl na další život všech přeživších kardinální vliv.
Kniha je napsána ve velice pomalém tempu, hudebně asi tak largo, ale není to vůbec na škodu. Čtenář tak má možnost vstřebat myšlenky, které v celém díle jsou.
Zvlášť ty, které pronáší Menachem Salz. Jako například: "Ono se většinou najde něco jiného, než co se hledá. Vyjdeš si třeba na houby a vrátíš se s kupou jahod. Hlavní je, nikdy nepřestat hledat. I když nenajdeš zrovna to, cos hledal, ten, kdo hledá, opravdu hledá, najde vždycky něco dobrého, něco, co se mu hodí."
Vydání Nadace Lyry Pragensis je podkladem pro představení, které kdysi hráli Boris Rösner a Taťána Fišerová. Z toho plyne jednak omezený rozsah (zhruba polovina původní knihy), jednak, trochu překvapivě, upozadění vlastního příběhu a vypíchnutí spíš myšlenkové roviny díla.
Taky mám pocit, že i to, co z příběhu zůstalo, je trochu jiné než v originále. Ale to je možná dané tím, že už jsem ho pár let nečetl. A protože Most přes navždy je jednou z těch knih, které k vám při každém čtení promlouvají trochu jinak, beru tohle vydání jako pobídku k tomu, abych si příběh oživil.
Škoda toho konce nekonce. Jinak velice příjemné čtení. I když člověk některé situace zná z Aristokratky, nejde tentokrát o prvoplánovou srandu. Humorné okamžiky se střídají s mrazivými a po dočtení v člověku zůstávají otázky.
Stejně jako první díl výborné. Reportáž z výpravy na setkání evropské aristokracie nemá chybu.
Jak tuhle knihu charakterizovat? Nejlépe asi přímo citátem:
"Jsou chvíle, kdy se rozhodnete uvěřit něčemu, co byste normálně považovali za naprosto iracionální. To neznamená, že to skutečně je iracionální, ale rozhodně to není racionální. Třeba existuje něco jako supraracionalita, odůvodnění přesahující běžnou definici skutečnosti nebo logiku vycházející z daných údajů; něco, co dává smysl jen tehdy, když dokážete zahlédnout realitu z větší perspektivy. Možná právě sem patří víra."
Jediné, co by autora snad omlouvalo, je, že knihu napsal pod vlivem a hlavním cílem je udělat si ze čtenářů pr... (dobrý den).
Vzhledem k tomu, že děj románu se odehrává kolem roku 1255 je nesmysl, aby mezi postavami byli páni z Landštejna (v té době to byli páni z Třeboně a Landštejn získali až mnohem později). Absolutní nonsens pak je postava purkrabího Viléma z Landštejna, který spadá do doby Karla IV. o sto let později.
Samotný děj je překombinovaný, guláš s přísadami templářů, sv. Františka z Assisi, sv. Kláry, valdenských (v době smrti Petra Valdese bylo sv. Kláře 11 let, takže v románu použitá fabulace je hodně divoká) sice může dobře vonět, ale člověku se při jeho konzumaci dělá špatně.
Příběh odpovídá době vzniku, ale postavy jsou podané velice moderně i z dnešního hlediska. Pro mě velice příjemné překvapení.
Jak na povídky moc nejsem, tak tahle sbírka je prostě klasika klasik a nemá konkurenci. Snad jen poslední mírně zaostává. Ale i tak je pro mnohé další autory nedostižná.
Na čtení snad nejnáročnější Dick. Jeho obvyklá kvalita, ale tentokrát je to skutečně příval myšlenek, vizí, halucinací a to vše podáno takovou formou, že člověk mnohdy neví, v jaké rovině se zrovna pohybuje. Určitě to není kniha, kterou by čtenář měl s PKD začínat, tam by asi reálně hrozilo, že to bude zároveň poslední kniha tohoto autora. Ale znalý čtenář ji určitě ocení.
Při čtení knihy jsem si často připomínal Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání. Stejně jako japonský autor se zde Rudiš vypisuje ze své "úchylky".
Ale co už, každý nějakou máme. Jenže je jen málo takových, kteří dokáží svou lásku k něčemu tak nepoetickému jako je běh, při kterém se člověk akorát zpotí, nebo hlučná a špinavá železnice přetavit do slov a vět, které poetické jsou. A představit předmět svého zájmu takovým způsobem, že i laik je nakonec zvědavý a zaujatý.
Autobiografické vyprávění, doplněné spoustou historických faktů a zajímavostí, stejně jako praktickými postřehy i pro obyčejného uživatele železnice, který ji používá výhradně pro přesun z místa A do místa B.
Klobouk dolů.
Proslov, ve kterém jsou nejzajímavější střípky informací o autorčině životě. Jinak taková klasika, lehce vtipu, pár moudrostí, které jste už někde slyšeli nebo četli, zmiňované autobiografické prvky, krátký dostatečně na to, aby posluchače nezačal nudit.
Pro fanoušky JKR asi must read, ale jinak asi ne.
V souboru se objevují povídky v zásadě dvojího typu. První jsou mysteriózní až hororové příběhy, druhé pak romantické až wertherovského střihu. U obou typů autor dokazuje, že řemeslo zvládl dokonale, u těch mysteriózních bych se nebál říct až mistrovsky.
Přestože nejde o žádnou "velkou" ani originální literaturu, ale spíš kratochvilné čtení, jde o četbu nečekaně příjemnou.